Krátký přepis k událostem týkající se sestřelu B-52 - výcuc z jedné z kapitol, bohužel jsem líný přepsat kapitolu celou, navíc po diskuzi s Jarlem ani nesmím, tak to brutálně osekám a z kapitoly číslo 15 přepíšu jen malinkou část.
Zvláštní vládní vyslanec Le Duc Tho se 18.12.1972 vrátil z jednání s Američany. Když dopravní letoun IL-18 s imatrikulační značkou BH-195 přistál na letišti Gia Lam v Hanoji, aniž by byla dojednána dohoda s Američany, bylo vietnamským
politickým vůdcům jasné, že ještě horší události budou následovat. Noviny prozatimní vlády Jižního Vietnamu, Nhan Dan a hanojské Quart Doi Nhan Dan přinesly články o tom, jak Američané v Paříži "podvedli" vietnamský lid. Vietnamcům
bylo jasné, že bombardování je nevyhnutelné, ale byli sjednoceni myšlenkou, že kapitulace není správnou volbou. Byli přesvědčeni, že Američané využijí přistání Apolla 17 na Měsíci, aby odvrátili pozornost světového veřejného mínění
od dalšího intenzivního bombardování Severního Vietnamu, které plánovali již brzy rozpoutat. Bylo známo, že se US rozhodli s konečnou platností pro nějakou větší akci, protože přicházela hlášení, že soustřeďují velké počty B-52
(přibližně 50% z celkového počtu, které měli USA rozmístěny různě po světě). Pro podporu této akce navíc americké námořnictvo přesunulo do této oblasti šest letadlových lodí:
USS America, Hancock, Kittyhawk, Midway, Oriskany, a Saratogu.
18.12.72
Radarová jednotka v provincii Quang Binh zachytila bombardéry, které letěly k Hanoji od Guamu, dokud ji Amričané nezačali rušit. Později v v 18:30h 18. 45. radarová rota hlásily skupinu B-52, která směřovala k Hanoji.
Během letu na sever jejich sledování převzala 16. radarová rota. Následně byl vydán rozkaz ke vzletu Pham Tuana, jednoho z nejzkušenějších nočních stíhacích pilotů severovietnamkého letectva. Vzlétl sám a ve svém
MiG-21MF letěl podle přístrojů v temné smrtící noci, aby si zahrál na kočku a myš. Během letu zaznamenal několik F-4 Phantom, které byly osvětleny protiletadlovou palbou, dokonce zahlédl i stopy jejich charakteristického,
černého kouře. Nad Hoa Binh si jej vyhlédly za cíl dvě ze země odpálené protiletadlové rakety SA-2. Musel zvýšit rychlost a provedl protiletadlový manévr, přesto jen těsně minuly. Díky tomu ztratil kontakt a ztratil americký
svaz. (letěl s vypnutým radarem - aby jej nevystopovali a nerušili Američané) Když zahlédl další skupinu amerických bombardérů, měl dojem, že je dostatečně blízk, aby mohl zapnout svůj radar, ale ten byl prakticky
okamžitě zarušen. Pham Tuan cítil, že bombardéry zjistily jeho přítomnost a zvýšily rychlost. zanedlo tak opět ztratil kontakt a bylo mu nařízeno se vrátit zpět na Noi Bai, protože mu docházelo palivo.
Když se přiblížil na přistání, základnu právě bombardovaly Stratofortressy, ale musel přistát, protože byl prakticky bez paliva. V posledních několika sekundách, když se poslepu přibližoval k VPD, osvítila dráhu ohromná exploze
B-52, která byla zasažena SA-2. Phan Tuan přesto v pořádku přistál.
Vietnamské lidové letectvo nárokovalo více úspěšných zásahů proti B-52, než Američané připouštěli. Podle bývalého stíhacího pilota Vu Dinh Ranga bylo do 17.12.1972 sestřeleno nebo zasaženo celkem 27ks B-52. Většina
havarovala u Vinh Linn, dále u Nghe An (5), Quang Binh (3), Thanh Hoa (2), Ha Thinh (1) a Haipongu (1). Bohužel většinu trosek nebylo jednoduché nalézt, protože dopadly do džungle a další havarovaly až v Thajsku.
19.12
Nquyen Duc Soat a Van Quy vzlétli z Noi Bai a směřovaly k Phu Ly, odkud byli navedeni tak, aby od nepřítele byli kryti přírodními překážkami, které zabránily jejich zachycení radary F-4. Potom se stočili doprava
a přiblížili s k nim zezadu. Pozemní návodčí nařídil nabrat maximální možnou rychlost na forsáži. Když se přiblížili, každý pilot odpálil po jedné raketě na F-4. Američané o nich však přesto věděli a tak se čtyři F-4
stočili, aby je napadly.Další čtyři pokračovaly dál jako doprovod. Soat a Quy zahlédli černé stopy kouře F-4, z nichž dvě zamířily doprava nahoru a dvě doleva dolů. Severovietnamci na to reagovali tím, že se rozdělili
a Duc Soat přikázal svému číslu, aby se soustředil na F-4 vpravo, zatímco on si bere na starost ty nalevo. Ty se otočily a klesavým letem zmizely. Tím mu umožnily, aby obrátil svojí pozornost na stíhací bombardéry.
Jejich doprovod byl daleko a nemohl zavčas zasáhnout v jejich prospěch, proto se rozhodly, že bude jistější bomby okamžitě odhodit, využít vyšší rychlosti a zmizet. Výše popsaný bojový let ukazuje, jak několik
pilotů MiGů dokázalo uspět i za velmi nepříznivých podmínek, dokonce i když nesetřelili žádného nepřítele. Britské Královské letectvo během bitvy o Británii praktikovalo podobný princip. Nebyl to až tak počet zničených
nepřátelských stíhaček, co rozhodlo, ale vítězství bylo dosaženo i díky tomu, když útočník nemohl/nestihl dosáhnout svůj cíl.
V průběhu noci raketové jednotky byly také aktivní, na útočníky odpálily přibližně 180 protiletadlových raket. severovietnamci využili velkých zásob těchto raket a odpalovali je bez navádění radarem. Byly pouze
nastaveny, aby vybuchovaly ve výšce, ve které přilétaly B-52. Tento způsob se později ukázal poměrně účinným. Američané nemohli využít svých prostředků k vystopování odpalovacích ramp.
Podle Severovietnamských záznamů bylo do 24.12.72 zničeno 18ks B-52. Neustále se však snažili dosáhnout sestřelu B-52 MiGem, který by byl jednoznačně potvrzen. Tento postoj jasně vyjádřil Dang Rang:
"Byli jsme nedočkaví, protože jsme dosud nesestřelili žádnou B-52, která by byla potvrzena, celých 8 let!Naše MiGy každý večer vzlétaly a kdykoli jsme narazili na bombardéry, byli naše radary okamžitě rušeny,
navíc měly silnější doprovod než před tím. Dívali jsme se na doprovodná letadla jako na laťky plotu, které musí stíhač překonat a přitom to byla létající minová pole, která mohla okamžitě vybouchnout,
pokud jste se dostali příliš blízko". Bylo nustné nalézt příčiny dosavadního neúspěchu.
"Všichni jsme se snažili prostudovat různé nákresy a plány, řekl plk. Dao Dinh Luyen, který tomu setkání předsedal. Musíme předpokládat, že naše radary musí být během útoku vypnuté a musíme útočit pouze
vizuálně. To zabrání rušení našeho vybavení, na tom jsme se shodli. Avšak přetrvávají dvě otázky: za prvé, jak dokážeme odhadnout vzdálenost mezi MiGem a B-52, za druhé: jak dokáže pilot nalézt B-52
bez radaru? Piloti již uvedli, že jej v noci dokáží bez problémů zahlédnout na několik kilometrů, za předpokladu, že jsou bombardéry osvíceny, aby předešly kolizi. Z našich zpravodajských hlášení jsme zjistili,
že na ocasní části trupu je B-52 je sedm standardních a dvě žlutá světla. Na levém křídle dvě červená a na pravém dvě modrá světla. Od Nquyena Dang ranga jsme slyšeli, že na základě těchto světel se dá určit
vzdálenost.
Pilot Pham Tuam v červené 5121 letěl nad silnou pokrývkou mraků a když zamířil na západ, nebe potemnělo. Potom se stočil na jih a zapnul autopilota. Spočítal si, že se nachází v oblasti Na San a Don La, asi
190km od Hanoje. Následně obdržel instrukce z pozemní stanice v Moc Chau: "5040 leť 220 stupňů ve výšce 6000m". O několik minut později následoval další pokyn: "5040, leť 20 stupňů, cíl se nachází nalevo ve
vzdálenosti 95km". Pozemní návodčí mu potvrdil vzálenost 20km (přeskočil jsem 3/4 stránky s podrobným popisem dalších bojů, které se tu noc odehrávaly na nebi, včetně popisů míst dopadů US a VLL letecké
techniky) Potom se s MiGem stočil napravo a viděl modrá světla bombardéru po své levici. Ve výšce 8000m nebyla cestovní rychlost MiGu o mnoho vyšší než rychlost B-52, proto Pham Tuan potřeboval zapnout
přídavné spalování motoru. Problémem bylo, že díky světlu z výtokové trysky by Američané byli varováni o jeho přítomnosti. Proto se rozhodl pokračovat cestovní rychlostí a pomalu se blížil ke svazu bombardérů.
Náhle kolem jeho křídla proletěly dva modré pruhy. Byly to rakety, byl odhalen. Vzdal se jakékoli myšlenky na pomalé přiblížení a zapnul přídavné spalování. Cítil že obloha kolem něj je náhle plná F-4, které se
na něj zaměřily. Bombardéry byly pouhé 3km před ním. Jak pokračoval v příblížení, věděl, že každá další sekunda může být jeho poslední, stejně jako pro jeho padlé kolegy, kteří se v minulosti pokusili o to samé.
Odhadoval, že bombardér letí rychlostí 950km/h, a on přibližně 1200km/h, snížil totiž rychlost aby ušetřil palivo, kterého začal být nedostatek. Ani ne za minutu můžu střílet, pomyslel si.Když se dostatečně přiblížil,
opět zapnul přídavné spalování a osvětlil nebe kole sebe. Věděl, že teď se budou Američané bát vystřelit, protože by mohli zasáhnout vlastní bombardéry. Naopak jim zabere dost času, než se budou schopni
přiblížit na účinný dostřel z kanonů. Přibližoval se m....1600m....1500m, chtěl se dostat co nejblíže, aby byl zásah jistý, 1200m...1000m. Vypálil dvě rakety a okamžitě klesnul o 3000m. Podíval se nahoru a uviděl
hořící černou kostku na nebi. 27.12 byl pro VLL památný den.
Bohužel přeskakuji dlouhé odstavce až stránky a text zákonitě ztrácí kontinuitu a chybí spoustu dalších důležitých informací přepisů vzpomínek pilotů, už mě nějak bolí prstíky (syslim to skoro hodinu :-D) a nemám
chuť přepisovat ještě taran MiGem do B-52, ten je také rozepsán na samostatnou A4 malinkým fontíkem
K Fireflyově poznámce - jedna F-111 šla údajně k zemi po dávce 19 nábojů z jednohlavňového protiletadlového kulometu, používaným jednotkou domobrany v Luong Yenu v termínu 22.12.1972.
zdroj: Migy nad Severním Vietnamem, Roger Boniface.
