V prvních měsících ruské invaze si 31letý voják Jurij Sivak prošel peklem a byl zraněn v bitvě u Marjinky v Doněcké oblasti. Pět úlomků miny ráže 120 mm zasáhlo jeho pravou nohu, levou paži a čelist. Jedna střepina prošla klíční kostí, krkem a zastavila se v páteři. Lékařům se nepodařilo odstranit všechny kousky z jeho těla. Ani to ale nezabránilo vojákovi v návratu k jeho jednotce.
"Jsem obyčejný chlap a do 24. února loňského roku jsem žil ve své rodné Vinnici," říká voják. Oženil se doslova před rokem. "Snil jsem o dítěti. Pracoval jako speditér v soukromé šicí firmě, která šila módní oblečení. Musel jsem to všechno opustit, protože miluji svou zemi a později jsem to dokázal v bitvě. Kromě toho, co mám o sobě říct své dceři nebo synovi, když se zeptají co jsem dělal ve válce. Nejsem žádný superhrdina, jen mě tak vychovali rodiče a učitelé ve škole. Hned v prvních dnech invaze se přihlásil k místní odvodní stanici. "Byly tam obrovské fronty. Zarazilo mě značné množství vlastenců, kteří se dobrovolně přihlásili na frontu. Všude byla také cítit pozitivní energie. Tam jsem poprvé pocítil hrdost na svůj lid a nenávist k okupantům," vzpomínal voják Jurij. Vzhledem k tomu, že dříve nesloužil u armády a neměl vojenskou specializaci, byla jeho mobilizace neustále odkládána. Ale neztratil víru. V polovině března byl poslán do výcvikového střediska, aby zvládl práci bojového zdravotníka. Později byl přidělen k 54. samostatné mechanizované brigádě pojmenované po hejtmanu Ivanu Mazepovi. V rámci jednoho z mechanizovaných praporů dorazil na pozici u Marjinky. "Už od prvních kroků jsme se dozvěděli co je to válka a její důsledky. Nepřátelská kanonáda se téměř nezastavila. Celá země byla poseta střepinami, prázdnými nábojnicemi a kusy spáleného kovu. Přestože bylo předjaří, nebylo kvůli tomuto 'železnému koberci' žádné bahno."
Na pozicích se bojový zdravotník velmi rychle naučil ovládat celou škálu běžných zbraní. Druhý den se na ně pokusily zaútočit ruské speciální jednotky, které se snažily odtlačit ukrajinské ozbrojené síly od Doněcku. Často se k jejich pozicím také přibližovaly nepřátelské záškodnické a průzkumné skupiny. Nebezpečí proto bylo prakticky neustálé. Ukrajinci se však nevzdali ani metru svého území a občas měli značný úspěch. Například na začátku dubna Juriho skupina odrazila útočící rusy na MT-LB, které se jim navíc podařilo ukořistit v bojeschopném stavu a skvěle posloužilo proti jeho bývalým pánům.
Bohužel ne každý bojový výpad pěšáků byl provázen úspěchem a obešel se bez obětí. "Dne 12. dubna jsme jako obvykle drželi naši obrannou linii. Když začalo ostřelování, schovali jsme se do krytu. Granáty však dopadaly blíž a blíž k nám." Proto se rozhodli přesunout jinam. Právě opustili úkryt, když tam bylo všechno srovnáno se zemí. Tím ale "železný déšť" neustal. Jak se později ukázalo, okupanti toho dne dostali rozkaz obsadit Marjinku za každou cenu. "Naše jednotka se držela, dokud jeden z granátů neexplodoval přímo vedle nás." Všech sedm vojáků, kteří byli s Jurijem utrpěli různě závažná zranění. Pět úlomků miny ráže 120 mm zasáhlo jeho pravou nohu, levou paži a čelist. Zlámané kosti ani nepočítal. Jedna střepina prošla klíční kostí, krkem a zastavila se v páteři. Lékařům se nepodařilo odstranit všechny kousky kovu v čelisti a páteři. Ani to ale nezabránilo vojákovi v návratu k jednotce. Kvůli bolestem hlavy, pohmoždění bylo dost vážné, ale již není v bojové skupině. Stále jej trápí ostré bolesti hlavy (když se mění počasí) a někdy nemůže spát.
Zajímavé je, že až do začátku loňského roku Jurij v životě nebyl v Doněcké a Charkovské oblasti. "Posledních pár měsíců jsem byl šťastný, protože moje žena Iryna mi poslala zprávu že je těhotná. Nestahuji se do sebe kvůli zranění, a co víc, nikdy jsem se nelitoval. Koneckonců, mám rodinu a mohu nadále prospívat své vlasti."
https://armyinform.com.ua/2023/04/06/vo ... -ukrayinu/