PALBA.CZ

Rozhodnutí o budoucnosti programu NGAD by mohlo padnout během příštích dvou let. Projekt ohrožují konkurenční zbrojní projekty, které mají podobný efekt – B-21 a Sentinel ICBM.

Důvody odkladu či zrušení souvisí s finančním faktorem. Očekává se, že platforma NGAD, která má nahradit F-22, bude extrémně drahá, možná několikanásobně vyšší než cena F-35.

Deborah Lee Jamesová, bývalá tajemnice vzdušných sil USA, v úvodníku sepsaném pro Defense News poukazuje na to, že opustit NGAD by byla obrovská chyba. Říká, že chápe obavy Franka Kendalla, současného ministra letectva, ale Washington musí najít řešení, jak snížit náklady NGDA, aniž by se program zdržoval nebo byl opuštěn.

Deborah Lee Jamesová, je toho názoru, že Washington musí najít finanční řešení, aby neopustil programy, jako je bombardér B-21 Raider 6. generace, mezikontinentální balistická střela Sentinel nebo NGAD.

Problém, kterému Američané čelí, je ten, že náklady na tyto programy jsou v současnosti enormní.
…
“ Jediné, co můžeme s jistotou říci, je, že Čína rychle rozvíjí svůj program letadel 6. generace a nezdá se, že by měla nějaká finanční omezení. (...) Za chvíli přijdou třicátá léta, takže si nemůžeme dovolit zdržovat NGAD. Takové rozhodnutí by znamenalo, že riskujeme porážku v budoucím konfliktu,“ uzavřela bývalá tajemnice amerického letectva.

Kendall říká, že USA se nechtějí NGAD vzdát, ale náklady budou nutně muset být sníženy. Potvrzuje, že letoun 6. generace NGAD se v současnosti odhaduje na třikrát dražší než F-35. V kontextu, kdy cena F-35 osciluje mezi 80 a 100 miliony dolarů, bude letadlo NGAD stát asi 300 milionů dolarů

Náčelník generálního štábu USAF generál David Allvin navrhl zrušit drahé a dlouhodobé programy stíhacích letounů, jako je například stíhací letoun NGAD (Next Generation Air Dominance), ve prospěch přizpůsobivějších, menších a levnějších modulárních letounů.

V současné době je naprostá většina celkových nákladů na program stíhacích letounů spojena s dlouhodobou údržbou, tedy s náklady na provoz, údržbu, opravy a modernizaci letounů po dobu jejich předpokládané životnosti.

Například o programu F-35 se často hovoří jako o projektu v hodnotě 2 bilionů dolarů, jako by tato obrovská částka představovala vysoké náklady na výzkum, vývoj a pořízení těchto letounů, zatímco ve skutečnosti 1,6 bilionu dolarů z této částky - 80 % celkových nákladů - představují odhadované náklady na údržbu a podporu, které jsou nutné k udržení provozuschopnosti stíhačky stealth po celou dobu její životnosti, která se protáhne až do 80. let 20. století.

Pro zjevné zjednodušení výpočtů to znamená asi 2 biliony dolarů pro flotilu asi 2 500 stíhaček, které mají být provozovány po dobu asi 65 let - neboli asi 800 milionů dolarů investovaných do každého draku po dobu šesti a půl desetiletí provozu, přičemž asi 640 milionů dolarů je věnováno na údržbu a jen asi 160 milionů dolarů na výzkum, vývoj a pořizovací náklady na letoun.

USA přezkoumávají požadavky na nové letadlo 6. generace

Americké letectvo nyní v rámci probíhajícího přezkumu tohoto programu širší iniciativy NGAD (Next Generation Air Dominance) přehodnocuje samotné jádro svých požadavků na nový stíhací letoun šesté generace. Americké letectvo rovněž uvádí, že přehodnocení se zabývá širšími otázkami týkajícími se „úplného mixu schopností“, které chce v budoucnu využít k dosažení vzdušné nadvlády.

S přihlédnutím ke všem těmto otázkám tak nyní vysocí představitelé amerického letectva poukazují na radikální změnu v příštím americkém programu stíhacích letounů stealth, přičemž nákladné letecké platformy s vysokými schopnostmi, jako je vyvíjený stíhací letoun NGAD (Next Generation Air Dominance), by mohly být opuštěny ve prospěch menších, lehčích a levnějších letounů konstruovaných tak, aby se časem přizpůsobily novým výzvám.

Tuto koncepci „lehké stíhačky“ uvedl do popředí diskusí o budoucnosti amerického letectva náčelník generálního štábu letectva generál David Allvin na konferenci „Global Air and Space Chiefs“ pořádané britskou Air and Space Power Association v Londýně koncem července 2024 a veřejnost na ni upozornil novinář Parth Satam z The Aviationist.

Během své prezentace generál Allvin navrhl významnou změnu v přístupu Spojených států k vývoji nových stíhacích letounů, a to opuštění starého konstrukčního přístupu „built to last“, který je založen na zavádění nových, moderních a extrémně drahých stíhacích letounů, které mají sloužit půl století nebo déle.

Místo toho Allvin navrhl, že nové stíhací letouny by měly být „stavěny tak, aby se přizpůsobily“, a neměly by se zaměřovat na dlouhodobou životnost, ale na vysoce modulární konstrukce, které lze rychle a snadno modifikovat, aby vyhovovaly neustále se měnícím výzvám bojiště 21. století.

Ačkoli Allvin ve svých komentářích nezmínil program NGAD, tato prohlášení jsou ozvěnou výroků jiných, že úsilí o novou bojovou převahu ve vzduchu je strategicky pozastaveno, protože USAF zvažuje významné revize svého konstrukčního a operačního modelu.

„Lehký letoun“ po vzoru vývoje F-16

Klasifikace „lehký stíhací letoun“ versus „těžký stíhací letoun“, která byla Allvinově koncepci přisuzována (on sám tuto terminologii nepoužíval), připomíná program lehkých stíhacích letounů, v jehož rámci vznikl letoun F-16 jako levný souputník tehdy extrémně drahého letounu F-15 Eagle. Cílem konstrukce F-16 samozřejmě nebyla modularita nebo technologická přizpůsobivost, ale přesto byl inovativní díky důrazu na teorii energetické manévrovatelnosti při akrobatických výkonech a díky tomu, že poprvé přijal řízení fly-by-wire.

I když však F-16 přinesl důležitý technologický průlom, jeho skutečným nárokem na slávu byla schopnost bojovat vysoko nad váhou své třídy - což z něj dělalo skutečnou výhodnou koupi - za více než polovinu ceny F-15.

To umožnilo americkému letectvu přijmout to, co se běžně označuje jako „kombinace vysokých a nízkých“ stíhaček - přístup, který se v průběhu let vyvinul tak, že F-15 i F-16 jsou stíhačkami nižší třídy, zatímco F-22 a F-35 přebírají roli stíhaček vyšší třídy.

Allvin tvrdil, že současný americký přístup ke konstrukci stíhacích letounů, který předpokládá dlouhý vývoj, po němž následuje nákladný nákup a ještě nákladnější údržba, vychází ze „základního předpokladu“, že stíhací letouny zůstanou technologicky relevantní dostatečně dlouho na to, aby ospravedlnily obrovské finanční částky, které tyto programy spotřebovávají.

Avšak vzhledem k tomu, že dlouhý seznam států má nyní vlastní stíhací letouny typu stealth a že nové technologie, jako je umělá inteligence, slibují, že systémy protivzdušné obrany budou schopnější než kdykoli předtím, Allvin se domnívá, že „základní předpoklad“ již neplatí.