Kabinet Kuriozit

[Alfik]

K tomu bych měl dva podoteky, či zajímavosti, na doplnění:

... tento malý Sibiřský národ obývá severní a střední část Kamčatského poloostrova ...

1) zajímavost válečná: Podobný štít - či brni, nosili všechny tzv. paleosibiřské národy (dnes je ovšem toto dělení pov. za zastaralé), čili krom Korjaků též Čukčové, Čuvčové, Kamčadalové a ti z hl. jazykového nejzajímavější - Jukagirové, tedy národ, který (dle jazyka) přešel někdy před příchodem Rusů, asi v 17-18 stol., zpět z Aljašky do Asie.
Asi to nebylo špatné brnění, protože Čukčové s Rusy svedli několik velkých bitev v nichž vítězili, až do 19. stol. kdy nad nimi zvítězil až nepřítel nejhorší - bitva s vodkou.

... povinnosti odvádět roční tribut v kožešinách, tzv. jasak ...

2) Zajímavost jazykovědná: Pokud vám vrtalo někdy hlavou (no, spíše jen těm co se učili rusky), proč se desítky jmenují jako u nás s jednou výjimkou, tedy dvadcať, tridcať, ale sórok, - nikoli četýrcať, a pak zase pjaťděsjať, šesťděsjať, atd., tedy proč je 40 výjimečné a proč zrovna takové, zjevně neslovanské, slovo, tak příčinou je právě jasak.
Jako daň se vybíral balík, smotek, čtyřiceti kusů kožešin, a v evenčtině, tunguzštině, a komijštině, tedy v jazycích s nimiž se dobyvatelé Sibiře setkali jako s prvními, se smotku říká právě "sorok".
Tak se slovo pro "balík" stalo v ruštině slovem pro "čtyřicet"

Mimochodem, toto vybírání bylo možné jedině na Sibiři, protože daň se musela dostat do civilizace, kde tyto kožešiny bylo možno vyčinit a posl. prodat. Od lovců přicházely jen stažené a neopracované, a pokud by se přepravovaly v době kdy už leze a létá hmyz, tak by je tento hmyz zničil. Takže se odevzdávaly na podzim, celou zimu skladovaly na stanicích, a až se ledy hnuly, tak připlouvaly lodě které mohly tyto smotané balíčky dopravit do Pitěru či Moskvy. No a protože sibiřské řeky tečou skoro všechny z jihu na sever... byla sezona na odvoz setsakra krátká

[t.hajek]

@ Alfik

za sebe a "sórok" díky

trklo mě to, ale nepátral jsem po tom

[Rase]

Na cestě do města Agadez, autorem snímku André Benamour
Agadez nebo také Agadès je město ve střední části Nigeru, které má okolo 120 000 obyvatel. Nachází se na jižním okraji Sahary v pohoří Aïr, 900 km severovýchodně od hlavního města Niamey, a je správním střediskem stejnojmenného regionu. Teploty v létě dosahují až 45°C. Město bylo historicky významnou křižovatkou saharských karavan, jeho název vznikl z výrazu egadaz, který znamená v jazyce tamašek "tržiště". Původními obyvateli byli Sanhadžové, v roce 1449 zde vznikl Agadezský sultanát, který v šestnáctém století ovládla Songhajská říše, po jejím rozpadu obnovil sultanát nezávislost. Roku 1900 dobyli Agadez Francouzi, v roce 1916 potlačili Kaocenovo povstání domorodých Tuaregů proti koloniální nadvládě. Od roku 1960 je Agadez součástí nigerského státu, ale dlouho zde probíhaly boje mezi nigerskou armádou a Tuaregy bojujícími za nezávislost. Centrum města bylo v roce 2013 zapsáno na seznam Světového dědictví UNESCO, významnou architektonickou památkou je mešita postavená roku 1515 z vepřovic, jejíž minaret je vysoký 27 metrů.

Devětadvacetiletá Němka Ilka Brühl trpí vzácnou genetickou poruchou zvanou ektodermální dysplazie
narodila s rozštěpem obličeje, dýchací cesty nebyly správně vytvořeny, nosní kost se pořádně nezformovala a navíc jí na pravém oku chyběl slzný kanál, čímž trvalé zvlhčování oka vedlo k tomu, že jí z něj neustále kanuly slzy. Nemluvě o tom, že jí hrozilo oslepnutí. V dětství se podrobila deseti náročným operacím, ale kromě lékařských zákroků musela ovšem vydržet posměch a šikanu okolí. Nízké sebevědomí způsobilo, že se po celý život potýkala s pochybnostmi o sobě samé a také s hanbou. Během dospívání měla nízké sebevědomí, které ovlivnilo její schopnost navazovat přátelství. Velkou oporou jí v nejtěžších časech byli rodiče a sestra. V roce 2014 se rozhodla skoncovat s minulostí, když ji oslovil profesionální fotograf. Když snímky zveřejnila, byla překvapena obrovským množstvím kladných reakcí. Což ji povzbudilo a dodalo chuť do další práce a života. Nyní sdílí svůj příběh a zkušenosti, povzbuzuje lidi a snaží se šířit osvětu, že každý člověk je svým způsobem krásný. Podle jejích slov existuje jen jeden způsob, jak být ošklivý: mít ošklivý charakter. O svých zkušenostech sepsala a vydala také knihu a ve všem ji nyní podporuje také její manžel. Ektodermální dysplazie je způsobena změněnými geny. Může být dědičná, ale vyskytuje se i v rodinách bez anamnézy onemocnění. Při ektodermální dysplazii se kůže, potní žlázy, vlasy, nehty, zuby či sliznice vyvíjejí abnormálně. Každý člověk s tímto onemocněním může mít jinou kombinaci defektů. Například u jedné osoby mohou být postiženy vlasy a nehty, zatímco u jiné potní žlázy a zuby. Každá kombinace je považována za odlišný typ ektodermální dysplazie. Onemocnění je přítomno již od narození, ale může být detekováno až později v dětství. Ektodermální dysplazie nelze vyléčit, ale symptomy lze alespoň léčit nebo zmírnit. Příznaky onemocnění mohou zahrnovat abnormální nehty na rukou a nohou, abnormální nebo chybějící zuby, neschopnost se potit kvůli chybějícím potním žlázám či řídké a tenké chlupy na temeni a těle.

Nejstarší olivovník se nachází na Krétě, je více než 3000 let stár a stále plodí
Olivovník ve Vouves (řecky Ελιά Βουβών) dostal své jméno podle vesnice v níž roste. Konkrétně je to Ano Vouves v obci Kolymvari v prefektuře Chania na Krétě. Je to nejstarší, největší a nejzachovalejší olivovník na světě, který stále přináší mnoho oliv. Jeho věk není možné přesně určit, jelikož jádrové dřevo vyhnilo, což je pro staré olivovníky charakteristické. Odhaduje se na 2000 až 4000 let. Kmen má obvod 12,5 m a průměr 4,6 m. Jedná se o divoký olivovník, který byl ve výšce 3 m naroubován a patří k odrůdě tsounati. Větve vyrůstají z kmene ve spirálách (tzv. striftolia), což dává koruně jedinečný a krásný tvar. Strom je přírodní památkou. Ratolest z něj byla jako znamení míru zaslána olympijskému výboru.

Detail obrazu od francouzského malíře a rytce Claude Mellana (1598-1688), tvář Krista na Veroničině roušce z roku 1649. Zvláštností kresby je, že podoba Ježíše Krista je vytvořena z jediné spirálové linie proměnné tloušťky. Ve spodní části Mellan napsal latinsky "FORMATUR UNICUS UNA" a níže "NON ALTER". Pro jeho současníky i pozdější generace je však záhadou, jak to dokázal. Otec Claude Mellana byl mědikovcem v Abbeville a dbal o dobré vzdělání svého syna. Když malý Claude projevil kreslířský talent, poslal jej studovat do Paříže. Odtud v 16 letech odešel do Říma a studoval u mnohých mistrů své doby. Roku 1636 se vrátil do Francie, usadil se v Aix-en-Provence a později Paříži, kde se i oženil. Byl jmenován dvorním malířem a rytcem francouzského krále a ubytován v Louvru. Stal se žádaným portrétistou. Své kresby podle živého modelu později převáděl do rytin. O jeho služby také stál anglický král Karel II. Claude Mellan v Římě zprvu pracoval klasickou metodou rytí. Stínování vytvářel paralelním a síťovým šrafováním. Později si ale osvojil metodu, kde stejného efektu dosahoval různou šířkou jediné ryté čáry. Dosáhl tím měkčího a čistšího účinku, ale pouze u grafických listů s jedinou figurou nebo menším objektem. Metoda nebyla vhodná pro vícefigurové kompozice, kde se efekt zeslabil a grafické listy působily plošně a nehotově. Roberto Longhi uvádí, že grafické listy Claude Mellana zachycují figury v ostrém světle a jsou tak protějškem k obrazům barokních následovníků Carravaggia. Claude Mellan vytvořil celkem asi 400 rytin a kolem sta portrétů kreslených pastelem a křídou. Řada jeho obrazů je nezvěstná a zachovaly se pouze jejich předlohy nebo grafické reprodukce, které sám zhotovil. Zemřel bez potomků 9. září 1688 v Paříži, ve věku 90 let.

[Rase]

Moudivláček kapský (Anthoscopus minutus) si staví hnízda s falešným vchodem, aby tak uchránil mláďata před nenechavými hady.

Samice makaka růžolícího (Macaca fuscata) jedoucí na samci jelena sika
Oba druhy spolu žijí mírumilovně v japonských lesích. Tento úzký vztah je prospěšný pro obě zúčastněné strany: jelen sežere semena a plody, které shodili makakové, a opice odstraňují parazity ze svých čtyřnohých přátel. Občas je v ceně pro primáty i malá jízda. Vědci však zjistili, že v tomto zvířecím přátelství je víc, než se na první pohled zdá. Vědci si všimli, že dynamika tohoto vzájemně prospěšného vztahu mezi opicemi a jeleny se začala přesouvat do více sexuálního přístupu makaků. Jedním z prvních případů, kdy vědci toto chování pozorovali, bylo na ostrově Jakušima v Japonsku v roce 2015, kdy se opičí samec pokusil pářit s nejméně dvěma různými laněmi. Zatímco jedné to očividně nevadilo, druhá nezvaného milovníka setřásla a utekla. Podle autorů studie je nejpravděpodobnějším vysvětlením deprivace partnera. To znamená, že samci s omezeným přístupem k protějškům budou pravděpodobněji projevovat tento druh chování. Další tým výzkumníků v letech 2012 a 2015 sledoval podivné chování makaků. Celkově zaznamenali 258 interakcí mezi opicemi a jeleny, severně od Ósaky v Japonsku. Zajímavé však je, že byly spatřeny na zádech jelenů pouze mladé samice makaků.
Noëlle Gunst zmiňuje, že existují různé hypotézy o hlavních faktorech se sexuálními interakcemi mezi opicemi a jeleny. Jedním z možných vysvětlení je, že samci makaků mohou být při styku docela agresivní a pro samice je bezpečnější starat se o své potřeby alternativními způsoby. V tomto případě na hřbet jelena sika, kterým je docela jedno, co se děje na jejich zádech. Jiná teorie naznačuje, že opice mohly zažít určitý druh stimulace při jízdě na jelenech a jejich ošetřování. Mladé samice makaků mohou nejprve zažít genitální stimulaci během těchto heterospecifických hravých interakcí s jeleními kamarády, pak během nárůstu pohlavních steroidních hormonů charakteristických pro období dospívání mohou hledat podobnou sexuální odměnu s jeleními kamarády, zvláště když jsou sexuálně deprivovaní samci stejného druhu. Je také možné, že dospívající samice opic takto zjišťují svou sexualitu, protože samci normálně mladé samice jako sexuální partnery nepřijímají. Nejpravděpodobnější hypotézou však je, že samice makaků cvičí pro budoucí pohlavní styk s opičím samcem. Autoři však podotýkají, že žádné ze zmíněných vysvětlení se vzájemně nevylučují a že by toto chování mohlo být u japonských opic novým zvykem.

Zvláště chlupaté mládě slona indického (Elephas maximus) připomínající vyhynulé mamuty. Sloni indičtí jsou výrazně chlupatější než sloni afričtí a mláďata mají nejvíce chlupů, přičemž jejich těla jsou často pokryta tmavě červenohnědými chlupy. Zatímco mnoho zvířat má chlupy nebo srst, které je udržují v teple při chladném počasí, vědci zjistili, že ve skutečnosti řídká sloní srst slouží k odvádění tepla z těla. Vzhledem k jejich vysokému poměru objemu těla k povrchu kůže mají sloni největší potřebu tepelné výměny ve srovnání s jakýmkoli jiným moderním suchozemským zvířetem.

Moře se zaplnilo ohromným množstvím gumových kachniček. Stalo se tak 10. ledna roku 1992, když během cesty z Hongkongu do USA spadl přes palubu nákladní lodi jeden z přepravních kontejnerů. Navždy zmizel ve hlubinách Tichého oceánu a obsahoval přes 28 000 gumových kachniček. Cestu gumových kachniček napříč oceánem dodnes sleduje velká řada nadšenců, kteří žluté hračky pojmenovali "The Friendly Floatees". Dle dostupných informací stále brázdí vody oceánů přes dva tisíce kachniček. Zbytek byl během let vyplaven na plážích, přičemž nejčastější destinací byla Havaj, Aljaška nebo Austrálie. Některé z kachniček byly dokonce nalezeny zamrzlé v Severním ledovém oceánu, jiné se dostaly až k břehům Skotska. Nehoda tak pomohla vědcům pochopit záludnosti mořských proudů.

[Rase]

Lobotomii doporučuje 8 z 10 lékařů - vyzkoušejte ji i vy!
Lobotomie je operativní neurochirurgický zákrok, při kterém jsou přerušena nervová vlákna spojující mozkový lalok s ostatními částmi mozku. Užívala se v psychochirurgii k léčení některých závažných duševních poruch. První lobotomii provedl v roce 1935 portugalský lékař António Egas Moniz (1874-1955), později za objev lobotomie a založení neurochirurgie získal Nobelovou cenou. V roce 1937 byly úspěšné výsledky jeho práce publikovány v American Journal of Psychology. V USA se nové metody ujali dva chirurgové, Walter Freeman a James Watts. Ti přišli s upravenou metodou - transorbitální lobotomie, kdy operaci prováděli ostrým špičatým nástrojem, kterým do mozku pronikali těsně nad oční bulvou přes kost oční jamky. Odhaduje se, že v rozmezí let 1936 až 1978 bylo provedeno 35 tisíc lobotomií. Lobotomie byla od počátku silně kritizována ze strany některých neurologů. Vyskytly se také případy úmrtí, prasklých cév a u většiny pacientů se proměnily projevy jejich osobnosti (útlum, apatie, ztráta životní jiskry). O špatnou pověst zákroku se postaral také sám Freeman, který cestoval po USA, kdy denně prováděl až 25 operací. Příliš se nezabýval výběrem svých pacientů, nesterilizoval si nástroje a ani pacienty nepřikrýval operační rouškou. Od 50. let byla tato invazivní léčba, postupně nahrazována psychofarmaky.

Pilules Orientales - pilulky po kterých se zaručeně a ve dvou měsících prsa vyvinou, upevní, znovu utvoří a ženskému poprsí dají graciosní plnost. Kampaň na zázračný produkt spustil před Vánocemi roku 1908 pařížský lékař J. Batié. Inzerát sice mohutně propagovaly i pražské listy, výlučnost produktu však byla navýšena tím, že se dal opatřit pouze dobírkou z Vídně či Budapešti.

Edgar Allen Poe a Abraham Lincoln
tentokrát ale pozor, jedná se o fejk - nutno podotknout že dobový (!) Již tehdy totiž byly oblíbené společné fotografie významných a slavných lidí. Tato ale ani nemůže být pravá. Byť oba muži byli současníky a Lincoln znal Poeovu práci, tak nikdy se skutečně nepotkali. Poe totiž zemřel v roce 1849 a jediná známá fotografie Abrahama Lincolna, před touto dobou, byla Daguerreotypie z roku 1846, kde ale vypadá jinak. Jedná se tedy o kompozitní snímek, kdy byly hlavy dvou slavných lidí, naroubovány na cizí těla. Zmiňme, že lincolnova hlava z fotografie, pochází ze snímku pořízeném roku 1858.

Zametání schodů vždycky ztroskotá na rozích, kde se nahromadí zbytek prachu a není možné jej odtamtud vyšťourat. Naši předkové v 19. století tak přišli s dokonalou vychytávkou jak nešvaru zabránit .))

[Alfik]

"Zaručeně bez příměsku otrušíku" (viz ten plakát) - deset z deseti Maryší nedoporučuje!

Když kafe, tak jedině od žida!

[Rase]

Pomalu začíná cirkusová sezóna a mnohým lidem vadí že jsou tamní zvířata různě trápena a drezůrována. Leč nezoufejme, byly doby, kdy hlavní atrakcí cirkusů nebyla exotická zvířata, ale lidé. Jedním z nich byl Schlitzie. Tento muž se narodil v Bronxu roku 1901, ale záhy jej rodiče prodali do cirkusu. Trpěl totiž těžkou vývojovou poruchou zvanou Mikrocefalie, která se projevuje zakrněním/předčasným ukončením růstu mozku a obvykle i celé hlavy. Zůstal tak vlastně dítětem. Při představeních byl oblékán do ženských šatů a nosil plíny (údajně je nepotřeboval). Publikum jej milovalo, vypadal velmi šťastně, měl rád pozornost, zpíval a tančil. Po úmrtí majitele cirkusu skončil na psychiatrii, kde byl umístěn na přání dcery zesnulého. Poté, co přestal vystupovat, jej trápily deprese. Všiml si jej Bill Unks, který mu zařídil vystupování ve Freaks show, kde působil až do své smrti v roce 1971, bylo mu 70 let (!) Původně byl uložen v neoznačeném hrobě, ale jeho fanouškové se složili na malý náhrobek se jménem. Zahrál si ve filmech Freaks (1932) a Island of Lost Souls (1932).

Schlitzie nebyl jedinou cirkusovou atrakcí s Mikrocefalií. Jako další můžeme zmínit sestry Jaramillo. Natalia narozená roku 1889, a o sedm let mladší Aurora, pocházely z Albuquerque v Novém Mexiku. Není známo jak se dostaly k cirkusu, ale s největší pravděpodobností vystupovaly se souhlasem rodičů. Svastika (pravotočivá je známí i jako hákový kříž) v tomto případě, má jejich vzhledu dodat na exotičnosti. Na přelomu 19. a 20.století se svastika velmi rozšířila, získala v Evropě i USA velkou popularitu a byla chápána jako symbol štěstí. Za první světové války byla sporadicky používána na letounech obou válčících stran, opět jako nositelka štěstí, dokonce měla šanci stát se symbolem neutrality. Jako zajímavost dodejme, že v roce 1917 Ruská prozatímní vláda natiskla bankovky, na kterých byla zobrazena pravotočivá svastika. Bankovky se však nedostaly nikdy do oběhu.

Kukulkánova pyramida, jak ji zachytil Teobert Maler (1892)
zříceniny mayského města Chichén Itzá, získaly velkou oblibu v populární kultuře od roku 1843, kdy byl vydán cestopis Johna Lloyda Stephense s ilustracemi Fredericka Catherwooda. V roce 1860 město navštívil francouzský cestovatel Désiré Charnay (1828-1915) a pořídil zde četné fotografie. Roku 1863 byly publikovány v knize Cités et ruines américaines. o dvanáct let později, ruiny prozkoumával Augustus Le Plongeon se svou ženou Alicí, přičemž objevili mnohé zajímavé sochy - mimo jiné slavného Chacmoola. V osmdesátých letech pořídili mnoho fotografií Teobert Maler a Alfred Maudslay. Po krátkém období, kdy oblast prošmejdili hledači pokladů, bylo město postupně zbaveno vegetace a opraveno do dnešní podoby. V červenci roku 2007 bylo město zařazeno do novodobého seznamu sedmi divů světa.

Drozdec mnohohlasý (Mimus polyglottos) s deformovanýma nohama se dostal do péče zvěrolékařů z California Wildlife Center (CWC) v Malibu. Kvůli pokrouceným kloubům by nemohl sedět na větvi nebo chodit a ve volné přírodě by brzy uhynul. Jennifer Brent zmínila, že jejich ordinace zaznamenává 5 až 10 podobných případů každý rok. Naštěstí je léčba snazší než se zdá. Stačí jen porovnat klouby a zafixovat pomocí lepící pásky a kousku kartonu. Noha tak má čas na zahojení, což trvá maximálně jeden týden a ptáčka je pak možné vypustit zpátky do volné přírody.

[Rase]

Velrybářský oblek z Grónska, vyrobený z tulení kůže někdy před rokem 1834, je jediným kompletním kouskem svého druhu na světě. Lovec do něj lezl středovým otvorem a po utažení se oděv stal vodotěsným. Najdeme jej v Dánském národním muzeu.

Tabulka stížností Ea-nāṣirovi je hliněná tabulka, která byla poslána do starověkého města Ur, napsaná kolem roku 1750 před naším letopočtem. Je to stížnost obchodníkovi jménem Ea-nasir od zákazníka jménem Nanni. Je psána akkadským klínovým písmem a je považována za nejstarší známou písemnou stížnost. Ea-nasir cestoval do Dilmunu , aby nakoupil měď a vrátil se, aby ji prodal v Mezopotámii. Tu měl koupit jistý Nanni, který poslal svého sluhu s penězi, aby transakci dokončil. Nanni považoval měď za nevyhovující a nepřijal ji. V reakci na to Nanni sepsal stížnost a nechal ji poslat Ea-nasirovi. V textu si stěžuje na dodávku mědi nesprávné jakosti a problémy i s jinou dodávkou; Nanni si také stěžoval, že s jeho sluhou (který transakci vyřizoval) bylo zacházeno hrubě. Uvedl, že v době psaní tohoto textu měď nepřijal, ale zaplatil za ni peníze.

Duběnka je zhruba dva centimetry veliká kulička na listech dubu. Za její vznik může hmyz žlabatka dubová. Ta naklade na spodek listu vajíčka a z nich se pak vylíhnou larvy živící se rostlinným pletivem. Ty se pak z kuličky prokoušou jako už dospělý jedinec. Samičky žlabatek dubových (Cynips quercusfolii) nakladou v květnu a červnu vajíčka, ze kterých se později líhnou larvy. Vajíčka jsou umístěna do meristémů, nejčastěji na spodní straně listu dubu, lodyze, vzácněji na větvi nebo pupenu. Mechanismus vzniku hálky ještě není zcela objasněn, důležitou úlohu má chemické nebo mechanické působení, případně virová infekce. Larvy se obklopí rostlinným pletivem, ze kterého berou živiny, a které je chrání proti predátorům a působení prostředí. Rostlinná tkáň je zpočátku měkká, teprve později dřevnatí. Hálky opadávají spolu s listím, larvy se obvykle líhnou až po opadnutí. Dospělý jedinec unikne z hálky vykousáním kruhového otvoru, skrze který vyleze ven. Po nějaké době stará prázdná duběnka plesniví a rozkládá se. Duběnky často červenají na straně, která je vystavena slunci. Duběnky jsou zdrojem taninu pro výrobu duběnkového inkoustu, který byl jedním z nejrozšířenějších psacích inkoustů od 12. do 19. století. Dříve lidé duběnku považovali za symbol plodnosti a ochrany. V Mattioliho herbáři se o nich píše: "Toto pak ještě obzvláště při těch dubových kulkách větších se nachází, že každého roku z nich o ourodě, o moru a o válce předpovídati můžeme: nebo když se rozrazí na dvé, ty, které celistvé jsou a od červův nezvrtané, měsíce ledna a unora mivají vnitř v prostředku mouchu aneb pavouka aneb červa. Protož jestliže kterého roku moucha se najde, válku, pakli červ, neurodu, pakli pavouk, mor vyznamenává."

Následující obrázky skvěle zachycují porovnání množství vody a vzduchu s rozměry Země. Obrovský nepoměr je dán tím, že voda i vzduch lemují víceméně pouze povrch Země. Když se dobře podíváte, tak ta malá modrá bublinka představuje veškerou sladkou vodu, kterou zde mají živí tvorové k dispozici. Celkové zásoby vody na Zemi činí asi 1 386 000 000 km³, z toho sladká voda představuje 2,530 %. Ve světovém oceánu je obsaženo asi 97 % slané vody, zbylá 3% tvoří voda sladká - z tohoto množství je však většina sladké vody vázána v ledovcích (68,4 %). Ještě si dáme nějaké ty výpočty: V = (4/3)πr^3, r^3 = (3V)/(4π), r = ((3V)/(4π))^(1/3) Dosadíme hodnotu objemu vody: r = ((3 * 1 386 000 000 km^3)/(4π))^(1/3) = 695.8 km. Takže kdyby byla veškerá voda na Zemi soustředěna do jedné koule, měla by průměr 2r = 1 391.6 km. Země má průměr cca 12 742 km, tedy téměř desetinásobný. Kulička vody tedy má desetinu průměru Země. Když už jsme při tom "koulení", tak pokud pomelete všech 7,88 miliard lidí na Zemi, tak při průměrné hustotě člověka = 985 kg/m³ a hmotnosti lidského těla = 62 kg, vznikne koule o šířce necelého kilometru. Na našem obrázku by tak ani nebyla vidět .))

[Rase]

Mochyně židovská (Physalis alkekengi) je snadno rozpoznatelná díky typickým, velkým oranžovým až červeným uzavřeným kalichům s bobulí uvnitř. Po vykvetení kalich uschne, odrolí se a bobulka tak zůstane v jakési síťce (jako na fotografii). Vytrvalá okrasná rostlina pochází z Asie a u nás se vyskytovala zřejmě již ve starověku. Její pěstování je doloženo od 16. století, kdy byla využívána především jako léčivá rostlina. Název je odvozen od tvaru květního kalichu, který tvoří obal plodu a je podobný zvláštní frygické čapce, jež byla součástí tradičního židovského oděvu. Ony bobule však nejsou ani zdaleka tak chutné jako plody mochyně peruánské a vzhledem k tomu, že obsahují mírně toxickou hořčinu physalin, nedoporučuje se je konzumovat. Dříve se však využívaly ve farmacii i lidovém léčitelství jako diuretetikum a prostředek proti dně.

Perský šáh Násir ad-Dín (1831-1896)
vládl od 5. září 1848 a jeho otcem byl Muhammad Šáh Kádžár (1808–1848), který již na počátku své vlády zahájil jisté reformy, leč rychle přešel ke konzervativnímu autoritativnímu stylu. Jeho nástupce tento styl převzal a Násirova dlouhá absolutistická vláda výrazně ovlivnila dějiny Persie. Jeho první ministerský předseda Amír Kabír byl mimořádně schopný politik, který zahájil Západem inspirované reformy perské ekonomiky a vzdělávacího systému. Šáh ho však nechal roku 1852 zavraždit a postup reforem se zpomalil. Za Násirovy vlády začalo prodávání koncesí, spojených obvykle s monopolem, západním ekonomickým subjektům. Tak Persie ztratila kontrolu nad bankovnictvím, prodejem tabáku a podobně. Násir ad-Dín měl 25 manželek, které mu daly 14 synů a množství dcer. Zajímal se o umění, psal verše, maloval a věnoval se fotografii. Byl zastřelen islamistickým fanatikem při návštěvě mešity.

Kamleika je pláštěna z tuleních střev, slovo pochází od Čukčů na Čukotce, nosily se ale i na Aljašce. Unanganský název pro střevní parka/plášť do deště je chagtalisaq. Ženy tuto voděodolnou bundu vyráběly z vnitřností jakéhokoli velkého mořského savce. Muži ji nosili na lov spolu s bundou z ptačí kůže, aby byli v teple a suchu. Kapuce a spodní část bundy měly stahovací šňůrky - lovec si uvázal bundu kolem otvoru v kajaku, aby se mu do lodi nedostala voda, a velmi pevně si uvázal kapuci, aby se mu voda nedostala přes vršek bundy kolem krku. Střevní parky se nosily do počátku 20. století, po 40. letech se již tyto oděvy nevyráběly.

Psal se rok 1971, Michael Caine sledoval televizi, když v jednu chvíli viděl reklamu na Maxwell House Coffee a byl fascinován herečkou hlavní roli natolik, že svému příteli řekl: "To je ta nejkrásnější žena co jsem kdy viděl." V následujících dnech prostřednictvím známého z televizní branže zjistil, kdo je ona žena co jej tak okouzlila. Jmenovala se Shakira Baksh a byla Miss Britské Guyany. Žila v Londýně, kde pracovala a Michael Caine letěl do britského hlavního města, aby se s ní setkal. Ti dva se potkali a zamilovali se, stejně jako ve filmech. Vzali se v roce 1973 a dnes, o 50 let později, jsou stále šťastně spolu.
Anglický filmový herec a spisovatel Michael Caine, rozený Maurice Joseph Micklewhite, se narodil 14. března 1933 a nedávno tedy oslavil 90. narozeniny. Hrál ve více než sto filmech a spolu s Jackem Nicholsonem jsou jedinými nominovanými herci na Oscara, v hlavní nebo vedlejší roli, v každém desetiletí od roku 1960. V roce 2000 byl povýšen královnou Alžbětou II. do rytířského stavu v souvislosti se zásluhami o film.

[Juraj Tichý]

Physalin je steroid (nie anabolicky) a aktuálne sa študujú jeho protirakovinne účinky.

[Alfik]

Unanganský název pro střevní parka/plášť do deště je chagtalisax.

Myslím (to není nic proti tobě ale proti zdroji z něhož čerpáš) že tam má být chagtalisaq.
Písmeno "x" má ve skut. jen velmi málo jazyků, a všechny v Evropě či z E. pocházejí (ang., sp. apod.), neboť z latiny. Vyslovuje se obv. jako "z", např. ve jméně Xena, Xenie jako Zína, Zínie a v ruštině jako Ž - Žeňa, Ženija.
Rovněž se toto písmeno často použ. při přepisu hlásek jako čž, čš, zj (něco mezi ž a j, např. Xen - Žen či Žjen, v názvu novin Žen Miao Čchin, v č. přepisu neboť "my na to máme" - aspoň hlásky ), apod. ze sinojap. jazyků.
Naopak písmeno "q" se často používá při angl. přepisu koncového "tvrdého K", a to jednak z jazyků pův. obyv. všech Amerik, Aleutů a Inuit, ale i sibiřských jazyků. V Evrop. jazycích se koncové "k" vyslovuje vždy jen tak napolo (srv. třeba čes. slova "zadek", "spodek", či třeba "lelek").
Takže to koncové "q" se může tak nejblíže vyslovovat jako "ku" s trošíčku useknutým "u".
Čagtalisak(u).

[Rase]

Klíčové pistole
jako malí jsme si vyráběli pistolky ze starých klíčů a naškrábaných hlaviček od sirek. Před několika stovkami let na to šli naši předkové mnohem profesionálněji a klíče přetvořili do podoby plně funkčních pistolí. Na fotografiích tak můžete vidět krásně zdobené klíče s moderními pistolovými zámky - ať již doutnákové, nebo křesadlové. Tyto pozoruhodné zbraně byly až překvapivě rozšířené.

Začátkem roku 1866 si nechal Američan Henry S. Josselyn patentovat revolver s řetězovým zásobníkem munice na 20 nábojů. Patent je veden pod číslem 52248.

Mercury (1936)
tento vlak nadčasového stylu, navrhl ve třicátých letech 20. století průmyslový designér Henry Dreyfuss (1904-1972), autor mnoha designových ikon – ať už šlo o lokomotivy, vysavače, telefony či psací stroje. Splňoval požadavky tehdy dominujícího stylu Art deco a zároveň působil zcela ojediněle. Ve své době to byl vůbec první stroj navržený komplexně a do posledního detailu – od tvaru hliníkového pláště v barvě rtuti po užívaný porcelán. V každém vagonu bylo kolem 48 až 56 míst na sezení, některé měly i zvláštní kuřácký salonek. Jídelní vůz se dělil na tři oddíly o celkové kapacitě 56 osob. Nechyběl ani oddíl s barem a soukromé salonky. Vlak ve futuristickém designu vozil cestující na tratích společnosti New York Central Railroad mezi městy amerického středozápadu. Éra vlaku trvala zhruba dvě desetiletí a definitivně skončila v padesátých letech 20. století.

Železná ruka Götze von Berlichingen
Gottfried "Götz" von Berlichingen zu Hornberg (1480-1562) si vydělával na obživu jako voják, dobrodruh, uznávaný velitel, žoldnéř, loupeživý rytíř a vůdce povstalců. Jeho symbolem byla mechanická protéza ruky, která je do dnešních dnů proslulá obdobně jako její slavný nositel. Během obléhání Landshutu 23. června roku 1504 mu utrhla dělová koule část pravé ruky. Götz si tedy nechal vyrobit železnou protézu. Zajímavý je především její vnitřní mechanismus, díky němuž mohl nejen vládnout mečem, ale údajně i psát husím brkem a umožnila mu pokračovat ve vojenské kariéře. Díky protéze dostal přezdívku "Götz se železnou rukou". Samotná protéza se zachovala až do dnešních dní a je vystavená v muzeu na hradě Hornberg. Právě zde tento slavný válečník, dne 23. července 1562 v požehnaném věku 82 let zemřel. Götze proslavil jako národního hrdinu (a sebe jako dramatika) do té doby vcelku neznámý Johann Wolfgang von Goethe. Goethova hra Götz von Berlichingen byla vydána v roce 1773 a setkala se jako první z jeho dramat s širokým úspěchem v celém Německu. Z této divadelní hry i pochází slavný Götzův citát "...Er aber, sag's ihm, er kann mich im Arsche lecken!" z něhož se těší oblibě část "am Arsch lecken" (lízat v prdeli).

[Ataman]

Začátkem roku 1866 si nechal Američan Henry S. Josselyn patentovat revolver s řetězovým zásobníkem munice na 20 nábojů. Patent je veden pod číslem 52248.

Zde hle pro změnu puška:https://www.forgottenweapons.com/rifles ... chain-gun/

[Rase]

Když delfín houbaří
Delfíni mají velkou spoustu promyšlených metod, jak bezpečně získat kořist. Jedna z nich se nazývá "houbaření" a spočívá v používání mořských hub jako "štítu". Když se pokouší pátrat na mořském dně po ukrytých rybách, hrozí jim, že si poškodí citlivou část tlamy – například o skály pod pískem. Delfíni si tedy chrání tlamy mořskými houbami, které drží mezi zuby; fungují pak jako mobilní ochrana před poškrábáním, tedy jako jakési pracovní rukavice.

Chobotnice rodu amphioctopus používají odhozené škeble nebo kokosové skořápky, aby se ukryly nebo ochránily. Budují si kolem sebe na svou obranu pevnost. Jsou dokonce schopné chodit po mořském dně po dvou chapadlech, zatímco ostatními si nesou drahocennou skořápku. Autorem fotografie je Sam Sloss. Chobotnice maskovaná (thaumoctopus mimicus) využívá pružný tvar svého těla a chapadla k tomu, aby se vydávala za jiná zvířata, jako jsou například mořští hadi, perutýni či neškodný platýsi. Pomáhá jí to k zahnání predátorů či k nepozorovanému přiblížení ke kořisti. Některé chobotnice jsou nejen imunní vůči smrtelným bodnutím měchýřovky portugalské, ale dokonce vytrhávají žahavou část této medúzy a používají ji jako zbraň.

Řetězová pistole Guycot z roku 1878
Francouzští konstruktéři Paulin Gay a Henri Guénot přišli v roce 1878 s neobvyklou zbraní s řetězovým zásobníkem. Byť nabízela úctyhodnou zásobu munice (40 kusů), byla velmi těžká a velice slabá, což ještě víc vyniklo v puškové verzi. Právě kvůli těmto nešvarům o zbraň neprojevila zájem armáda a ani civilní trh. Výroba u společnosti Gay & Guénot byla ukončena poměrně rychle (1879), což znamená, že dochované zbraně jsou dnes extrémně vzácné. Varianty pistole i pušky používají v podstatě stejný mechanismus, puška jen obsahuje nástavec pažby a hlavně. Zbraně používají jako podávací mechanismus řetěz s množstvím komor naplněných střelným prachem. Zbraň je pouze dvojčinná, přičemž spoušť také provádí několik dalších operací. Stlačením spouště se nejprve natočí řetěz do další komory pomocí vačky, natáhne se úderník a také se zatáhne hlaveň, aby se vytvořilo plynové těsnění s komorou. Plným stisknutím spouště se uvolní úderník a dojde k výstřelu. Do každé komory se před výstřelem vložila koule (ráže 6,5 mm) přes nabíjecí port na horní straně zbraně. Tento port měl posuvný kryt, který obsahoval také hledí zbraně. V řetězu byla jak střelivina, tak i zápalka, po výstřelu v komoře nic nezůstalo a tak nebylo nutné řešit vybíjení mechanismu. Nemluvě o tom, že samotný řetěz lze vyndat pouze pouze rozebráním zbraně. Verze s vyšší kapacitou munice mají řetěz zasahující až do rukojeti u pistole (nebo pažby u pušky).

Boxerka Texas Mamie
Mamie Winston Donavan (nebo Dunaman) byla ženská boxerka, instruktorka sebeobrany a celebrita aktivní v letech 1905-1910 ve Spojených státech. Narodila se dne 28. dubna 1883 v Dallasu, Texas, kde žila se svou rodinou a později se přestěhovala do Philadelphie. Dne 19. srpna 1906 porazila v ringu slavnou Ellen Devine z New Yorku, čímž se proslavila. Soupeřku porazila v šesti kolech a získala výhru 200 dolarů jen na sázkách. Později téhož roku čelila Bostonské Idě Atwellové. V prvním kole si zlomila kost v levé ruce, ale bojovala dál pouze pravou rukou. V šestém kole tuto těžší soupeřku porazila. Účastnila se bojů i v soukromých arénách po New Yorku. V roce 1907 porazila během třinácti kol vyšší a těžší britskou šampionku Goldie O'Rourkeovou. V roce 1908 měla za sebou 22 profesionálních zápasů a všechny vyhrála. Tehdy bojovali i proti mužům - jako Cascade Jack. V roce 1909 bojovala s Belle Grey ve výstavním zápase. Následně si v New Yorku založila školu sebeobrany pro dámy. Také hrála v divadlech, v tématických hrách, kde byl předváděn box, wrestling a podobně. Přiložená fotka Mamie se objevila v New York Police Gazette.

[Rase]

Jazyk datla je tak dlouhý, že se omotává kolem jeho lebky, aby chránil mozek při nárazu do stromu nebo jiného tvrdého povrchu. To v kombinaci s dalšími faktory, jako jsou: super silné krční svaly, houbovité kostní pláty v lebce, které tlumí nárazy podobně jako fotbalová helma, a velmi malé množství mozkomíšního moku obklopujícího mozek, to vše pomáhá zabránit datlovi, aby si při klování, silou větší než 1000 G, poškodil mozek. Ilustrace Denise Takahaši.

Když se setká poušť s oceánem
Namibská poušť se nachází v jihozápadní Africe a dle místního jazyka znamená "nesmírný" nebo "velká prázdnota" - zakládá se na pravdě, neboť zabírá plochu 50 000 km² a rozprostírá se v délce 1686 km podél Atlantského oceánu na pobřeží státu Namibie (který dostal podle pouště své jméno). Její šířka (od západu na východ) se pohybuje od 50 do 160 km. Částí zasahuje také do jihozápadní oblasti Angoly. Řeka Kuiseb rozděluje poušť na dvě přibližně stejné části, zatímco pro severní část jsou typické skalnaté útesy, propasti a štěrková pole, pro jižní je charakteristický písek. Území je považováno za nejstarší poušť na světě, protože zde suché podmínky panují již nejméně 80 milionů let. Její extrémní suchost je způsobena tlakovou níží mrazivého vzduchu, která se stáčí podél pobřeží. Tato tlaková níže je způsobena benguelským proudem lemujícím západní pobřeží Afriky od mysu Dobré naděje až po Guinejský záliv. Každoročně zde spadne pouhých 10 mm dešťů. Díky tomu je poušť téměř celá vyprahlá. I když je poušť převážně neosídlená a nedostupná, jsou zde sezónní osídlení v místě zvaném Sesriem, které leží nedaleko skupiny písečných dun, které jsou vysoké až 340 metrů a jsou tak nejvyšší na světě. Dostat se sem dá nejlépe lehkým letadlem z Windhoeku (hlavního města Namibie, vzdáleného asi 500 km od středu pouště), Swakopmundu a Walvis Bay nebo sítí nezpevněných cest.

Sklad ocelových plováků k protiponorkovým sítím (1953)

Pavouček s oddělávacím pindíkem
Sameček pravděpodobně nejznámější čeledí pavouků - křižákovitých (Araneidae), stojí během námluv před velmi nelehkým úkolem, jelikož samička je mnohem větší a poněkud agresivní. Náš nohatý chlapík má ale tajnou zbraň v podobě oddělitelných genitálií. Ihned po spáření od samičky tak utíká, aby jej nesežrala. Opuštěné pohlavní orgány přesto pokračují ve chvályhodné práci ještě dlouho po té, co je jejich majitel již na druhé straně lesa. Zástupci této skupiny jsou známí již z období střední jury (asi před 165 miliony let), tedy jde nepochybně o úspěšnou adaptaci. Jo a nebojte, pindík mu zase doroste .)))

[seabee]

Re: Chobotnice rodu amphioctopus

Po rozklíčování genetického kódu chobotnic se mezi vědci začíná šířit teorie, že se jedná o mimozemské bytosti, které se na Zemi dostaly ve formě panspermie na ocasech komet a geniálně se pozemským podmínkám vývojově přizpůsobily. Vychází se z toho, že jejich genetický kód je unikátní a nemá u jiných živočichů obdoby - až na zřejmě "úmyslně" zabudované užitečné sekvence a dále z paleoastronomie, že se údajně objevují na Zemi až v období kdy byla intenzívně "bombardovaná" kometami, tedy spíš jejich ohony při blízkých průletech.

[Rase]

Hmyz uvězněný v opálu
V roce 2018 nalezl gemolog Brian Berger na jednom z tržišť v jihovýchodní Asii velice vzácný kámen, ve kterém byl uvězněn milióny let starý brouk. Většina těchto tvorů je zalitých v jantaru, tedy smůle stromů, leč v tomto případě šlo o opál. Americký gemologický institut tento exemplář podrobně prostudoval a vydal certifikát, kterým je ověřeno, že se skutečně jedná o hmyz uvězněný v neupraveném přírodním opálu. Podle expertů může být tento exemplář klíčem k poznání jak vlastně na Zemi opály přesně vznikají. Současné teorie zabývající se tvorbou opálu předpokládají, že je potřeba voda s vysokým obsahem oxidu křemičitého usazující se v prasklinách nebo dutinách. Největší výskyt těchto drahokamů je v Austrálii, kde kyselé podzemní vody rozpouštěly křemičitany ve skalách a dostávaly je do sedimentu. V Indonésii, odkud pochází Bergerův exemplář, však vznikly opály vulkanickou činností. Drahokamy zde vznikají, když se vulkanická tekutina ochlazuje a voda v tavenině ukládá sedimentární opál do dutin ve skalách. Podle expertů je tento kámen naprostou raritou, protože muselo před milióny let dojít obrovskou náhodou k tomu, že byl tento hmyz v kameni uvězněn.

Odpočinek po 20 hodinách pátrání po přeživších mezi troskami Světového obchodního centra v roce 2001
Německý ovčák jménem Micah odpočívající ve stínu krabice od psích sušenek v hasičské zbrojnici po 20 hodinovém dni stráveném bezvýsledným hledáním přeživších uprostřed trosek. Mnoho pátracích psů upadlo do deprese, protože nacházeli jen mrtvoly. Hasiči se tedy často dobrovolně nechávali zahrabat do sutin, aby psi mohli najít živého člověka. Vedro v sutinách bylo často nesnesitelné což ještě víc komplikovalo práci záchranářských a pátracích chlupáčů. Mnoho z nich nebylo vybaveno ochrannými botičkami a tak docházelo k popáleninám tlapek. Více než jeden utrpěl vážná zranění a nejméně tři při práci zemřeli.

Kolibřík si udělal hnízdo na broskvi
Většina druhů si staví malé, velmi dobře maskované hnízdo, které buduje na větvích stromů nebo keřů. Velikost hnízda je různá, nejmenší mohou dosahovat velikosti půl skořápky vlašského ořechu.

Hnijící sýr plný muších larev jako delikátní pochoutka
Italskými dobrotami dnes již nikoho neohromíte no a tak na Sardinii přišli s něčím vskutku speciálním. To takhle vezmete sýr, necháte ho hnít a když se do něj pustí larvy much, podáváte přátelům, holce kterou potřebujete sbalit a tak vůbec. Jen pozorte, ať jí neskočí nezbedný červík do oka .)))
Casu marzu (italsky formaggio marcio) je druh sýra záměrně infikovaný larvami sýrohlodky drobné (Piophila casei). Základem je místní varianta ovčího sýra Pecorino Sardo. Červy lze do sýra dostat záměrně tak, že se v horní části pecorina vyřízne otvor a nalije se do něj mléko. Mléko zkysne a přiláká mouchy, které nakladou do sýru vajíčka, z nichž se pak vylíhnou červi. Samotná fermentace by však k nastartování tak mimořádné proměny nestačila. To, co mouchy přitahuje v první řadě, je ve skutečnosti hniloba. Aby se celý proces spustil, musí se sýr začít rozkládat. Někdy se larvy dostanou do sýra náhodou, to když mouchy nakladou vajíčka ještě předtím, než se zformuje kůra sýra. Larvy v sýru jsou průhledně bílé, dlouhé kolem 8 mm. Konzumace sýra nezkušenými strávníky má několik rizik: alergické reakce; hrozí také riziko, že se sýr dostane do takové fáze rozkladu, že je až toxický. Existuje rovněž názor, že se může stát, že se mohou v sýru objevit také larvy jiných druhů much a následně se dostat do střev živé a způsobit zvracení, krvavý průjem a další vážné zdravotní problémy. Tato teorie se však nepotvrdila. Obecně lze sýr casu marzu považovat za bezpečnou potravinu, pokud strávník netrpí alergií na larvy sýrohlodky a samotný sýr je konzumován včas, dokud jsou larvy stále živé. Hotové casu marzu sýrař zvrchu otevře a nabere lžíci krémové pochoutky. Není to chvíle pro slabé povahy. V tu chvíli se larvy uvnitř začnou zběsile vrtět a někdy i skákat. Mohou vyskočit až do výšky 15 cm.

[Rase]

Křižovatka ulic Steep Street (nyní Colston St.) a Trenchard Street v anglickém Bristolu v roce 1866. Autorem je John Hill Morgan.
Archerotypie, známá rovněž jako kolodiový nebo mokrý proces, pochází z roku 1851 a jejím vynálezcem je Frederick Scott Archer (1813-1857). Podstatou bylo exponování a vyvolávání za mokra, přičemž tvorbou kvalitního negativu se podařilo dosáhnout dokonalé reprodukce. Kolodiový proces velmi rychle nahradil předešlé postupy daguerrotypii a především kalotypii. Využíval se v letech 1851 až 1885, kdy byl nahrazen želatinovým fotografickým filmem. Přínosem nebyla jen možnost vytvořit kvalitní obraz s bohatším podáním polotónů a přesnějším vykreslení podrobností a možnost kvalitně jej reprodukovat, ale také výrazné zkrácení expozičního času na jednotlivé sekundy, což umožnilo rozšířit aplikaci fotografie na rychle probíhající či krátce trvající jevy. Zanedbatelný nebyl ani pokles finančních nákladů a snížení možnosti otravy (především oproti daguerrotypii). Jedinou nevýhodou tohoto procesu zůstalo, že po celou dobu musely desky zůstat vlhké až do momentu expozice. Vzhledem k tomu, že kolodium schne rychle, musely se desky připravovat těsně před fotografováním a fotograf tak musel na cestě za pořízením snímků nosit celou příruční laboratoř a temnou komoru. Důležitým aspektem tehdejší fotografie byla také absence jakékoliv možnosti zvětšení fotografie – výsledný formát printu byl shodný s velikostí desky (a tedy fotografického přístroje). Dnes již do jisté míry kuriózně může působit také další aspekt používání kolodia. Využívaná směs byla totiž nejen vysoce hořlavá, ale také explozivní.

Až do vynálezu moderního radiolokátoru se nepřátelská letadla vyhledávala pomocí různých naslouchacích přístrojů. Jejich operátoři byli vycvičeni, aby podle zvuku motoru poznali, o jaký typ letadla se jedná. Na jakou vzdálenost byl radar účinný, záleželo na operátorově sluchu, povětrnostních podmínkách i velikosti samotného vynálezu. Nejstarším obřím naslouchátkem je meteorologická stanice z roku 1875, dle Johna Tyndalla, jejíž rozšířená trubice zesilovala vzdálené zvuky a údajně tak sloužila ke studiu atmosférických jevů. K vojenskému využití byl určen topophone, který navrhl profesor Mayer roku 1880, určený k námořní orientaci v mlze. Rozvoj nastal během první světové války, ale primárně až v meziválečném období. Akustické lokátory se zvětšily a staly se mobilními. Byť šlo o slepou uličku, v rámci válečné propagandy americká armáda ještě v roce 1943 prezentovala akustické lokátory jako nejmodernější vybavení, které má vojsko k dispozici. Cíl byl jasný - zastírat skutečné možnosti detekce letounů a lodí na dálku pomocí radiolokátorů.

Současný španělský sochař Gerard Mas vytváří neobvyklé mramorové busty. Jejich velmi klasická estetika připomíná díla renesance a klasicismu, která však nabourává anachronickými, nečekanými až absurdními detaily.

Lví jazyk je pokryt drobnými, dozadu obrácenými ostny zvanými papily (papillae linguales), díky nimž je drsný jako brusný papír. Činí jazyk tak hrubým, že kdyby vám lev jen párkrát olízl hřbet ruky, zůstali byste bez kůže. Povětšinou tuto "superschopnost" využívá k čištění kostí od zbytků masa.

[Choroš]

Re: Chobotnice rodu amphioctopus

Po rozklíčování genetického kódu chobotnic se mezi vědci začíná šířit teorie, že se jedná o mimozemské bytosti, které se na Zemi dostaly ve formě panspermie na ocasech komet a geniálně se pozemským podmínkám vývojově přizpůsobily. Vychází se z toho, že jejich genetický kód je unikátní a nemá u jiných živočichů obdoby - až na zřejmě "úmyslně" zabudované užitečné sekvence a dále z paleoastronomie, že se údajně objevují na Zemi až v období kdy byla intenzívně "bombardovaná" kometami, tedy spíš jejich ohony při blízkých průletech.

Co to je za totální nesmysl?

Pavouček s oddělávacím pindíkem
Sameček pravděpodobně nejznámější čeledí pavouků - křižákovitých (Araneidae), stojí během námluv před velmi nelehkým úkolem, jelikož samička je mnohem větší a poněkud agresivní. Náš nohatý chlapík má ale tajnou zbraň v podobě oddělitelných genitálií. Ihned po spáření od samičky tak utíká, aby jej nesežrala. Opuštěné pohlavní orgány přesto pokračují ve chvályhodné práci ještě dlouho po té, co je jejich majitel již na druhé straně lesa. Zástupci této skupiny jsou známí již z období střední jury (asi před 165 miliony let), tedy jde nepochybně o úspěšnou adaptaci. Jo a nebojte, pindík mu zase doroste .)))

Samci pavouků kopulují pomocí sekundárních kopulačních orgánů umístěných na makadlech. To jsou takové krátké končetiny za ústním ústrojím. Před pářením si samec do bulbů sperma z genitálií nabere. Obecně tak, že si uplete síťku, na ní sperma z genitálií vypustí, zabalí a schová do bulbu. Do samice pak strká právě jen makadla s bulby. Může se stát, že se bulbus ulomí a v samici zůstane. To, co se ulamuje, není tedy morfologicky pindík, ale spíše ruka. Strategií, jak uniknout samici a nedat se sežrat, je ovšem u pavouků celá řada. Například lze kopulovat s čerstvě svlečenou samicí, která je ještě měkká a tedy neschopná útoku. Nebo vyčkávat u sítě, dokud se samice nenažere. Nebo jí kořist přinést jako svatební dar. Nebo jí v rámci namlouvacího rituálu spoutat vlákny. Nebo nechat chelicery samice zaklesnout do speciálních prohlubní v hrudi samce, odkud je nemůže rychle vytáhnout... Ovšem zdaleka ne u všech pavouků platí, že samice žerou samce. U některých druhů dokonce samce i samice dlouhodobě sdílejí jednu síť, někdy se spolu třeba mohou poprat o kořist, ale vražedně na sebe neútočí.

[seabee]

Co to je za totální nesmysl?

Nová evoluční teorie šokuje: Přiletěly k nám chobotnice z vesmíru?
https://nedd.tiscali.cz/nova-evolucni-t ... iru-313598