PALBA.CZ

Pětadvacátého května jsme se s našimi kamazy zúčastnili té známé vojenské přehlídky – té, co ji tak proslavili Čečenci. Dávali rozhovory, stříleli do vzduchu, pózovali před kamerami. Lidé nám tleskali a dobrovolníky z Ruska vítali jako osvoboditele. Večer jsme se vrátili na základnu.

A kdy jste se zúčastnil prvních bojů?

V noci na 26. května nás probudil poplach. V mé skupině byli tři muži – z Moskvy, Lipecku a Čukotky. Všichni byli zabiti. Odvezli nás civilními autobusy na letiště. Naše stovka lidí vstoupila do budovy, kde se k nám připojili nějací Osetinci. Cestující byli rychle evakuováni, zaměstnanci letiště ale zůstali na svých místech. Ráno přistála dvě letadla, my ale provoz na letišti nijak nenarušovali. Letištní budovu jsme dostali pod kontrolu rychle. Rozmístili jsme se ve všech patrech. Já a další muž jsme byli v sedmém – to byla střecha. Dostali jsme za úkol krýt velký prostor, asi půl kilometru na všechny strany od letiště tak, aby se tam nikdo nedostal. Postavili jsme na střeše kulomet.

Jaký smysl mělo obsadit civilní letiště v Doněcku? Tehdy se bojovalo někde úplně jinde, u Slavjansku.

Kyjevu tak mělo být znemožněno přisunout jednotky. Řekli nám, že na nás nikdo nebude střílet. Stačí trochu pózovat před kamerami a to bude všechno. Když nás uvidí, dostanou strach a nechají toho. Všechny jsme odzbrojili a poslali je domů. A letiště bylo naše.

Koho tím máte na mysli?

Ukrajinské vojáky v okolí letiště. Kolem kolovaly pověsti o tom, jak jsme udatní a každý se nás bojí. Dopadlo to ale právě naopak. Ve dvě odpoledne přiletěly helikoptéry. Pak letadla a začala nás bombardovat. Byli jsme oba stále na střeše, podařilo se nám pak dostat do šestého poschodí. Byl to velký útok – napočítal jsem čtyři helikoptéry a dva letouny.

Měli jste na letišti v Doněcku nějaké mobilní protiletadlové zbraně?

Náš velitel z praporu Vostok Alexandr Chodakovskij (místní velitel speciálních jednotek Alfa sloužících ještě pod exprezidentem Viktorem Janukovyčem) nám řekl, že letiště bombardovat nebudou a že nebude zapotřebí mít s sebou zenity (protiletadlové přenosné raketové komplety). A tak jsme je nechali na základně. Byli tam ale Chodakovského odstřelovači. Byli to lidé z ukrajinské tajné služby SBU, kteří přeběhli na stranu Doněcké lidové republiky. Měli zvláštní zbraně, které jsem nikdy předtím neviděl. Nebyly to sniperské pušky typu Dragunov. Odjeli asi v jednu a ve dvě začalo bombardování.

Co se dělo ve vašem poschodí?

Jednoho Čečence, co byl na střeše, zabili okamžitě. Dva další byli zabiti později. Pálili po helikoptérách ze všeho, co měli k dispozici. Trvalo mi jen okamžik, než jsem se tam dostal. Střílel jsem na vyvýšeninu, ze které na nás pálil odstřelovač. Přinutili nás ale stáhnout se dovnitř budovy a bombardovali nás ze všech stran. Kolem letiště měli rozmístěny raketomety a ostřelovali celý terminál. Chodakovskij se naivně domníval, že vzhledem k tomu, že letiště bylo nové – otevřeli ho krátce před mistrovstvím Evropy ve fotbale (v roce 2012) –, nepoužijí těžké zbraně.

Myslíte si, že to byla zrada, nebo neschopnost?

Nevím. Ztratili jsme hodně mužů. Jeden z Čečenců – byl opravdu moc šikovný - hodil na střechu pár dýmovnic, a tak se mu podařilo odtáhnout do bezpečí své zraněné kamarády. Přesunuli jsme se do přízemí a už jsme jen seděli na zemi a čekali, kdy nás zabijí. Ven jsme se dostat nemohli. Někteří se spojili s velitelem – měl přezdívku Jiskra – a pak jsme dostali rozkaz nastoupit do aut. Byl skoro večer. Nákladní auta byla připravená uvnitř. Já na korbu nastoupit nechtěl. Věděl jsem, jak je to nebezpečné. Jiskra mi řekl: "Když neposlechneš, zastřelím tě." Tak jsem sebral svou zbraň a vylezl nahoru.

Kolik mužů bylo na korbě?

V každém autě bylo tak 30-35 mužů. Na letišti zůstal oddíl, který měl krýt náš ústup. V noci se stáhli po svých, všem se to podařilo. Jiskra nám dal rozkaz vyjet z terminálu a střílet na všechny strany na cokoli, co se pohne. Natáhli jsme si předtím plachtu – korby byly přeplněné. Naše auto vyjelo z letiště a my začali střílet vepředu i vzadu a taky do vzduchu. Po cestě jsme takhle ujeli asi pět kilometrů. Auta byla od sebe vzdálená tak pět set metrů. Dvě auta zrychlila, muži na korbách ale dál stříleli. Bylo to hrozné. Je pravda, že jsem přestal střílet ve chvíli, kdy jsem nikde nikoho neviděl. Když jsme dorazili do města, zahlédli jsme, jak první nákladní auto stojí na silnici. Nechápal jsem, co se stalo. Kolem něj projížděla auta a postávali tam nějací lidé. Bylo to na kraji Doněcka.

Byli tam nějací mrtví a zranění?

Projeli jsme kolem něj plnou rychlostí a já nic pořádně neviděl. Někdo ale pořád střílel. Po asi pěti stech metrech po nás někdo vypálil z granátometu. Granát přistál v kabině řidiče. Řekli jsme si, že jsme měli z pekla štěstí, a rychle vyskákali ven. Pár lidí mělo nějaká drobná zranění, ale to bylo všechno. Auto, které zasáhli před námi, se dostalo do křížové palby z kulometů. Stříleli po něm i snipeři. Zahynulo tam nejméně třicet mužů. Pak na nás začali najednou střílet ze všech stran. Pustil jsem zbraň a zvedl jednoho zraněného muže, byl z Krymu. Naložil jsem si ho na záda a poslepu uběhl pár metrů. Uviděl nás ale náš zdravotník. Ten u sebe zbraň měl, tak jsem si ji vzal a začal zase střílet kolem sebe, taky nahoru na střechy. A se zraněným jsem pak utíkal dál.

Víte, kdo tehdy ovládal město?

Byli jsme si jisti, že je obsadila Národní garda a že nás hledají. Dostali jsme se na obvaziště a já párkrát vystřelil na střechy, abych upoutal jejich pozornost. Muž, kterého jsem nesl, silně krvácel. Dostal to do ruky a do nohy. Zakřičel jsem na zdravotníky: "Pomoc! Zachraňte ho!" Nějaká žena zakřičela zpět: "Nebojte se! Hned jsme u vás!" Naložili jsme muže z Krymu do sanitky a oni ho odvezli do nemocnice. Řekl jsem jim, kde jsou naše auta, a oni k nim rychle zamířili. Za chvíli začali vozit raněné do nemocnice. Někdo mi řekl, že z prvního auta přežili jen tři muži. Všude vládl zmatek a každý měl strach. Taky jsem se doslechl, že někdo na sobě odpálil granát, aby se Ukrajincům nedostal do rukou živý. Nechápali, jak na ně mohou útočit jejich vlastní lidé. Někdo zjevně řekl místním ozbrojencům, že Pravý sektor se k nám řítí po dálnici ve dvou nákladních autech.

A jaká byla oficiální verze?

V televizi bylo něco o tom, že milice převážela zraněné, neozbrojené muže se znamením Červeného kříže a že po nich ukrajinská armáda začala střílet. Teď ale nevím, jestli nás neostřelovaly naše vlastní jednotky. Byl jsem si jist, že to byla Národní garda. Ráno sedmadvacátého mě však probudili dva muži z jednotky, která kryla náš ústup z letiště, a řekli mi, že to byli naši, kdo zasáhl to auto.
Zeptali se nás, co podnikneme teď. Rozhodli jsme se, že v noci ustoupíme a stáhneme se po vlastní ose k ruským hranicím. Našli jsme nějaké civilní oblečení, sbalili si věci a vyrazili. Byl s námi řidič, kterému se říkalo Schumacher. Tvrdil, že má za Doněckem strýčka. Šest nás v tom domě strávilo noc. Ráno osmadvacátého jsme slyšeli, jak ze sousedního domu někdo křičí: "Nestřílejte! Nezabíjejte nás!" Ukázalo se, že za námi vyslali komando.

Jak vás našli?

Nevím. Možná nás někdo udal. Odhodili jsme batohy a všechny věci a dali se na útěk. Potulovali jsme se krajinou bez peněz a dokumentů. Dostali jsme se k nějakému městu a na kontrolním stanovišti řekli, co se nám přihodilo. Odvezli nás do Horlivky k veliteli, který měl přezdívku Ďábel. To je ale zase jiný příběh.
...