Temná stránka západní politiky z dob studené války
-
Franz Trubka
- 7. Major
- Příspěvky: 1815
- Registrován: 14/10/2010, 04:16
Ja jsem nemyslel jenom techniku,ale hlavne lidi.To je nadelsi clanek.Vemu jenom "muj"19.rmo v roce 1977.Vojaci z povolani byli ve veku okolo 45 let.Vsichni,bez vyjimky,to byli slusni lide.Ale nebyli to velitele do ofenzivniho boje ,ale urednici.A taky jejich kondice tomu odpovidala.Tech par cviceni ve VVP,ktere znali jako svoje boty jim toho moc nedalo.Fungovaly zazite stereotypy.Kdyz se nam moc nedarilo,tak se zfalsovaly hlaseni a zase jsme to vsechno vyhrali.Pokud by CSLA bojovala v obrane,na nasem uzemi,tak by to Nato jednoduche nemelo.Ale utocit na Ryn? Mozna nekdo chytry[a to ja nejsem] popise jaka ta armada skutecne byla,kdo ji znal dlouha leta z praxe a ne z hlaseni a prehlidek.Paradoxne CSLA svoji ulohu v dejinach splnila na 100 procent.Nebojovalo se ani na Ryne,ani u Plzne.
Neviné státy? To je legrace? Vojáci ČSLA měli podle plánu VS v připadě konfliktu během pár dnů mašírovat po Paříži...Lord píše:Já se ptám proč měly být útoky nařízené i na nás nevinné státy? Protože prostě měli kapacitu na to, tak by šoupli i něco na nás ... sviňárna největšího kalibru. Já se ptám měli jsme na svém území jaderné rakety? Proč udělat z půlky Evropy měsíční krajinu. Pěkní ptáčkové to byli.
A jaderné rakety? Ano, měli jsme je tady. Rakety středního doletu, konkrétně ve vojenském prostoru Libavá.
A k bombardování Škodovky. Každá zbraň vyrobená ve Škodovce až do přerušení výroby mohla zabíjet spojenecké vojáky... Ale neříkám, že ty záměry byly úpně čisté...
Několik poznámek
V první řadě, každý rozumný člověk v ČSLA, nikdy nechtěl „mašírovat po Paříži“ ani se „projíždět“ v OT někde po Rýnu (jak to jednou, zřejmě člověk chorého rozumu napsal na jednom fóru, že se těšil na něco takového).Wolke píše: Neviné státy? To je legrace? Vojáci ČSLA měli podle plánu VS v připadě konfliktu během pár dnů mašírovat po Paříži...
A jaderné rakety? Ano, měli jsme je tady. Rakety středního doletu, konkrétně ve vojenském prostoru Libavá.
A k bombardování Škodovky. Každá zbraň vyrobená ve Škodovce až do přerušení výroby mohla zabíjet spojenecké vojáky... Ale neříkám, že ty záměry byly úpně čisté...
Franz Trubka to vyjádřil, viz níže, přesně tím, že uvedl: cituji „Paradoxne CSLA svoji ulohu v dejinach splnila na 100 procent.Nebojovalo se ani na Ryne,ani u Plzne“, konec citace.
Na obou stranách „barikády“ by byli vinní a nevinní. Vinní ti, kdož by tu válku rozpoutali a nevinní ti, kteří by v této válce museli bojovat! Na celém, dnes už docela dlouhém vlákně „O studené válce“, přináším konkrétní fakta o tom, kdo z historického hlediska (díky za to, že je to historie, nicméně se zdá, že to bude, bohužel, i budoucnost), měl větší podíl na hrozbě případné další války.
Z hlediska 122.rb dislokované v Hranicích na Moravě – viz tvoje poznámka o raketách středního doletu ve VVP Libavá, toho už bylo napsáno hodně a víme, jak to bylo (pokud plnou odpověď nenalezneš na tomto webu, jsou zde i další, kde je to podrobně rozebráno).
Proto mě zaráží, pokud znáš skutečnosti, proč tam byla tato brigáda rozmístěna, že s tím vycházíš v daném kontextu. Nemusela tam být, kdyby USA nerozmístily Pershing II (a další prostředky) v Evropě!
Abych nezamlčoval další skutečnosti, na našem území byly i sklady jaderné munice pod správou 12.GUMO SSSR. Byly tam proto, že už před tím USA rozmístily stejné sklady na území celé západní Evropy.
Zásadní rozdíl byl v tom, že zatímco USA tyto zbraně poskytovaly svým spojencům už v době míru (cvičení , uvádění do pohotovosti apod.), což bylo zřejmé porušení Smlouvy o nešíření (NPT), SSSR nikdy, podtrhuji nikdy, tyto zbraně spojencům nevydal a to ani z cvičných důvodů, ani pro cvičení s jadernou tématikou, ani při uvádění do vyšších stupňů pohotovosti.
[align=center]Porušování „NPT“, bohužel, pokračuješ straně USA a potažmo i evropských států, kde jsou tyto JZ rozmístěny, i dnes.
B-61 a výcvik německých specialistů[/align]
Pouze poznámka k Franzovi: Navrhované téma by bylo zajímavé, ale nebylo by jednoduché ho zpracovat.
Souhlas s v.m., že na obou stranách „barikády“ by byli vinní a nevinní. Vinní ti, kdož by tu válku rozpoutali a nevinní ti, kteří by v této válce museli bojovat!
A dále historie se někdy opakuje. Myslím, že riziko jaderné války může v budoucnu kdykoliv opět nastat. Dzine „jako loutkový stát“ nyní pod taktovkou NATO, dostaneme jistě taky svou dávku nuke. Nemohli by jsme se ani divit, kdyby na nás ve stylu této logiky zaútočili "teroristé".
A dále historie se někdy opakuje. Myslím, že riziko jaderné války může v budoucnu kdykoliv opět nastat. Dzine „jako loutkový stát“ nyní pod taktovkou NATO, dostaneme jistě taky svou dávku nuke. Nemohli by jsme se ani divit, kdyby na nás ve stylu této logiky zaútočili "teroristé".
...a bude se někdo ptát proč přišly Pershingy II do Evropy?
Konec détente? Rakety SS-20 a "probuzení“ západní Evropy
Západoevropské země se ve svém chápání Détente od počátku mnohem více blížily poloneutralismu Brandta než Kissingerova pojetí. Postoj v době války na Středním východě v roce 1973 byl toho snad nejsmutnější ukázkou. Letecký most USA byl vlastně možný jen tím, že Salazarovo Portugalsko dovolilo použít k mezipřistání letiště na Azorských ostrovech, a to jen pod hrozbou, že jinak bude „ponecháno svému osudu v nepřátelském světě“. Západoněmecká vláda vyděšená arabským ropným embargem, se dokonce pokoušela zabránit dopravě zbraní z amerických základen v NSR. Podobně se chovaly další země NATO. „Aliance nemůže spočívat na dvojím metru,“ Psal Nixon Brandtovi. „Diferencovaná détente, v níž spojenci chtějí chránit své (dobré) vztahy se SSSR, může alianci oslabit a nakonec mít pro Evropu katastrofální důsledky“. A Kissinger byl alespoň v soukromí ještě přímočařejší: „Je mi jedno, co se stane s NATO, mám toho všeho po krk.“
Spojenci však nemohli ignorovat základní fakt, který sovětský diplomat formuloval takto: „Naše evropská politika tohoto období byla dána dvěma rozpornými tendencemi. Tím, že jsme přijali německou politiku smířená známou jako Ostpolitik, jsme dosáhli jistých úspěchů ve snížení napětí a rozvíjení všestranných vztahů se západoevropskými zeměmi. Ale zároveň jsme horečně rozšiřovali naše jaderné i konvenční síly v Evropě nad hranici rozumné míry, a to tajně, mimo zraky veřejnosti i mimo rámec vídeňských jednání...“
Budování nového, mohutnějšího a dokonalejšího systému mobilních raket SS-20 bylo v tomto smyslu soustem, které ani státníci jinak velmi naklonění détente nemohli spolknout. SS-20 převyšovaly ostatní sovětské rakety ve všech hlavních parametrech. Měly dolet kolem 5000km, mohly tedy zasáhnout i ze základen v oblasti Uralu kterékoliv místo v západní Evropě; každá z nich nesla tři hlavice, jež bylo možno současně zaměřit proti různým cílům. Jak upozorňuje Grobačov, SS-20 měly vlastnosti strategických raket, a v tomto směru uváděly v pochybnost samu hodnotu SALT II.
Jestliže předtím sovětská dobrodružství v Africe nikoho ze západoevropských státníků příliš neznepokojovala, byli to nyní právě oni, kdož viděli v SS-20 nejpádnější důvod k pevnějšímu postoji. Mezi ně patřil i kancléř Schmidt. (...)
Schmidt, muž generace frontových vojáků. byl mimořádně citlivý na jednu oblast: sovětské zbrojení. Podle jeho analýz měla americko-sovětská jednání vadu příznačnou pro supervelmocenské vidění – netýkala se toho, co představovalo největší ohrožení Evropy a co on nazýval „eurostrategickými zbraněmi“. Právě v této kategorii přinášely SS-20, dle jeho názoru dramatické zhoršení.
Posun v postoji západoněmeckého kancléře byl příznačný pro převládající náladu mezi evropskými politiky NATO, od „železné lady“ Thatcherové až po kompromisního Giscarda d'Estaing. Podle britské ministerské předsedkyně si všichni uvědomovali, že proti přesnosti a mobilitě nových sovětských raket i zvýšené efektivitě letectva nemá v té chvíli západní Evropa účinné obrany.
Tomu odpovídala řada kroků NATO od roku 1977 tedy zhruba od momentu kdy Sověty začaly s rozmisťováním SS-20 a kdy Schmidt ve své londýnské řeči o „eurostrategické rovnováze“ prezentoval problém v celé jeho vážnosti: měly být odpovědí na novou realitu, kdy evropská bezpečnost byla dána v sázku nejen rozsahem sovětských armád, ale i jejich vyzbrojením. Kancléř se opětovně snažil Brežněvovi vysvětlit své velké obavy, ale generální tajemník „nepochopil důsledky“ a uvěřil výkladu Ustinova a Gromyka, že SS-20 jsou nejlepší zbraní, která „konečně zbaví SSSR hrozby, představované základnami NATO kolem jeho hranic“.
Sjednocování Západu neprobíhalo ovšem nijak hladce. Případ tzv. neutronové bomby je toho dobrou ilustrací. (...)
Schmidt měl další důvod ke zlosti na amerického prezidenta a „polského nacionalistu“ Brzezinského, ale skutečnost, že Sověty nyní instalovaly každý měsíc 8-10raket SS-20, byla silnější. Západoevropští spojenci po letech odmítání souhlasili se zvýšením výdajů na obranu, byť i jen o 3% ročně. Úmluvy Cartera, Thatcherové, Schmidta a Giscarda d'Estaing na Guadeloupe v lednu 1979 a pak rozhodnutí bruselského prosincového zasedání NATO znamenaly nastoupení politiky „dvou kolejí“. „První kolejí“ zůstávaly rozhovory s Moskvou, které by uspokojivě řešily otázku eurostrategických zbraní. Předvídala se i možnost ústupu od vlastního programu, couvnou-li Sověty od realizace programu SS-20. Jestliže by se však „první kolej“ ukázala jako slepá, pak „druhá kolej“ měla být již přímou odpovědí na sovětskou hrozbu: země NATO souhlasily, aby USA rozmístily v západní Evropě 464nových raket s plochou dráhou letu a v budoucnu nahradili zastaralé balistické rakety Pershing jejich modernizovanou verzí Pershing II.
Schmidt ve snaze upokojit kritiky v SPD i uchránit Ostpolitik před vážným otřesem se ještě snažil o další kompromisy, vycházející sovětům daleko vstříc. Nabídly Kosiginovi, že ustoupí od raketového vyzbrojení, dodrží-li Moskva své dosavadní sliby, že SS-20 pouze nahradí staré tipy SS-4 a SS-5 a počet hlavic zůstane stejný. Když však ministerský předseda v politbyru doporučil kompromis přijmout, opakovala se obvyklá historie. Ustinov vystoupil ostře proti a ani Brežněv se mu neodvážil oponovat. Schmidt sice generálního tajemníka osobně litoval, ale již neviděl pro západo evropské země jiné východisko než přejít na „druhou kolej“. „Pokud jste vůdcem vy sám, nebojím se útoku, ale nejsem si tak jist přicházející generací,“ řekl Brežněvovi.
Spíše než „přicházející generaci“ měl kancléř namysli Ustinova. Gromyka, a Ogarkova, ale to je v dané souvislosti nepodstatné. Jak poznamenala Thatcherová, „sovětský tlak, ač podporovaný demostracemi tzv. „mírového hnutí“ a povzbuzovaný usmiřovacími gesty levicových politiků v Evropě“, nemohl již změně zabránit.
Řada lidí v sovětské elitě si dobře uvědomovala, že jestřábi prokazují raketami SS-20 impériu ještě horší službu než intervencí v Africe. Poukazovali na obrovské finanční náklady i na další ohrožení pro sověty tolik blahodárné détente. Podle velvyslance Falina s nimi Brežněv souhlasil, ale cítil se již vůči triumvirátu bezmocný. „Musíš přesvědčit Gromyka,“ řekl s beznadějí v hlase velvyslanci. Dobře věděl, že ministr zahraničí neudělá nic, čím by si znepřátelil Andropova a Ustinova, kteří zastávali stejnou linii „pevného postoje“¨jak ov afrických záležitostech. Na prostesty Arbatovareagoval zatím Andropov předstíraným údivem: „Co se rozčiluješ? Nahrazujeme staré rakety novými – to je jen přirozené.“ Ale když slyšel, že v tom případě je chybou dělat to v nejpřísnější tajnosti, explodoval: „Chceš, abychom se ospravedlňovali před NATO, říkali jimco budeme dělat? To je skoro jako kdybychom je žádali o dovolení. Neděláme to dnes, a nebudeme to dělat ani v budoucnu!“
Jinými slovy, velká rozhodnutí Kremlu už nevycházela z Brežněvovy pracovny, kde generální tajemník pospával nebo se díval na televizi, ale z přilehlého Ořechového sálu, kde se pravidelně scházel triumvirát Andropov-Ustinov-Gromyko.
Jak shrnul další vývoj Dobrynin, oligarchie původně přijala rozhodnutí o SS-20 pod vlivem vojáků, oslněných jejich vysokou účinností. Pak sledovala tajné rozmístění s potěšením, jak tímto způsobem posiluje sovětský jaderný potenciál v Evropě. Teprve když obdobné kroky byly podniknuty americkou stranou, začalo velké znepokojení a Brežněv byl opět použit jako mírotvorce. V projevu ve východním Berlíně (6. října 1979) nabídl snížit nukleární síly a stáhnout z NDR 20 000 vojáků a 1000 tanků, jestliže se NATO zřekne svých plánů. Co však by se ještě o rok dříve setkalo se západoevropskou pochvalou jako posílení détente, přišlo pozdě.
A vojenská intervence v Afghánistánu – další projev rostoucí kremelské paniky – dokonale pohřbila i ony slabé naděje na zlepšení americko-sovětských vztahů, vzniklé po vídeňském setkání na nejvyšší úrovni.
Konec détente? Rakety SS-20 a "probuzení“ západní Evropy
Západoevropské země se ve svém chápání Détente od počátku mnohem více blížily poloneutralismu Brandta než Kissingerova pojetí. Postoj v době války na Středním východě v roce 1973 byl toho snad nejsmutnější ukázkou. Letecký most USA byl vlastně možný jen tím, že Salazarovo Portugalsko dovolilo použít k mezipřistání letiště na Azorských ostrovech, a to jen pod hrozbou, že jinak bude „ponecháno svému osudu v nepřátelském světě“. Západoněmecká vláda vyděšená arabským ropným embargem, se dokonce pokoušela zabránit dopravě zbraní z amerických základen v NSR. Podobně se chovaly další země NATO. „Aliance nemůže spočívat na dvojím metru,“ Psal Nixon Brandtovi. „Diferencovaná détente, v níž spojenci chtějí chránit své (dobré) vztahy se SSSR, může alianci oslabit a nakonec mít pro Evropu katastrofální důsledky“. A Kissinger byl alespoň v soukromí ještě přímočařejší: „Je mi jedno, co se stane s NATO, mám toho všeho po krk.“
Spojenci však nemohli ignorovat základní fakt, který sovětský diplomat formuloval takto: „Naše evropská politika tohoto období byla dána dvěma rozpornými tendencemi. Tím, že jsme přijali německou politiku smířená známou jako Ostpolitik, jsme dosáhli jistých úspěchů ve snížení napětí a rozvíjení všestranných vztahů se západoevropskými zeměmi. Ale zároveň jsme horečně rozšiřovali naše jaderné i konvenční síly v Evropě nad hranici rozumné míry, a to tajně, mimo zraky veřejnosti i mimo rámec vídeňských jednání...“
Budování nového, mohutnějšího a dokonalejšího systému mobilních raket SS-20 bylo v tomto smyslu soustem, které ani státníci jinak velmi naklonění détente nemohli spolknout. SS-20 převyšovaly ostatní sovětské rakety ve všech hlavních parametrech. Měly dolet kolem 5000km, mohly tedy zasáhnout i ze základen v oblasti Uralu kterékoliv místo v západní Evropě; každá z nich nesla tři hlavice, jež bylo možno současně zaměřit proti různým cílům. Jak upozorňuje Grobačov, SS-20 měly vlastnosti strategických raket, a v tomto směru uváděly v pochybnost samu hodnotu SALT II.
Jestliže předtím sovětská dobrodružství v Africe nikoho ze západoevropských státníků příliš neznepokojovala, byli to nyní právě oni, kdož viděli v SS-20 nejpádnější důvod k pevnějšímu postoji. Mezi ně patřil i kancléř Schmidt. (...)
Schmidt, muž generace frontových vojáků. byl mimořádně citlivý na jednu oblast: sovětské zbrojení. Podle jeho analýz měla americko-sovětská jednání vadu příznačnou pro supervelmocenské vidění – netýkala se toho, co představovalo největší ohrožení Evropy a co on nazýval „eurostrategickými zbraněmi“. Právě v této kategorii přinášely SS-20, dle jeho názoru dramatické zhoršení.
Posun v postoji západoněmeckého kancléře byl příznačný pro převládající náladu mezi evropskými politiky NATO, od „železné lady“ Thatcherové až po kompromisního Giscarda d'Estaing. Podle britské ministerské předsedkyně si všichni uvědomovali, že proti přesnosti a mobilitě nových sovětských raket i zvýšené efektivitě letectva nemá v té chvíli západní Evropa účinné obrany.
Tomu odpovídala řada kroků NATO od roku 1977 tedy zhruba od momentu kdy Sověty začaly s rozmisťováním SS-20 a kdy Schmidt ve své londýnské řeči o „eurostrategické rovnováze“ prezentoval problém v celé jeho vážnosti: měly být odpovědí na novou realitu, kdy evropská bezpečnost byla dána v sázku nejen rozsahem sovětských armád, ale i jejich vyzbrojením. Kancléř se opětovně snažil Brežněvovi vysvětlit své velké obavy, ale generální tajemník „nepochopil důsledky“ a uvěřil výkladu Ustinova a Gromyka, že SS-20 jsou nejlepší zbraní, která „konečně zbaví SSSR hrozby, představované základnami NATO kolem jeho hranic“.
Sjednocování Západu neprobíhalo ovšem nijak hladce. Případ tzv. neutronové bomby je toho dobrou ilustrací. (...)
Schmidt měl další důvod ke zlosti na amerického prezidenta a „polského nacionalistu“ Brzezinského, ale skutečnost, že Sověty nyní instalovaly každý měsíc 8-10raket SS-20, byla silnější. Západoevropští spojenci po letech odmítání souhlasili se zvýšením výdajů na obranu, byť i jen o 3% ročně. Úmluvy Cartera, Thatcherové, Schmidta a Giscarda d'Estaing na Guadeloupe v lednu 1979 a pak rozhodnutí bruselského prosincového zasedání NATO znamenaly nastoupení politiky „dvou kolejí“. „První kolejí“ zůstávaly rozhovory s Moskvou, které by uspokojivě řešily otázku eurostrategických zbraní. Předvídala se i možnost ústupu od vlastního programu, couvnou-li Sověty od realizace programu SS-20. Jestliže by se však „první kolej“ ukázala jako slepá, pak „druhá kolej“ měla být již přímou odpovědí na sovětskou hrozbu: země NATO souhlasily, aby USA rozmístily v západní Evropě 464nových raket s plochou dráhou letu a v budoucnu nahradili zastaralé balistické rakety Pershing jejich modernizovanou verzí Pershing II.
Schmidt ve snaze upokojit kritiky v SPD i uchránit Ostpolitik před vážným otřesem se ještě snažil o další kompromisy, vycházející sovětům daleko vstříc. Nabídly Kosiginovi, že ustoupí od raketového vyzbrojení, dodrží-li Moskva své dosavadní sliby, že SS-20 pouze nahradí staré tipy SS-4 a SS-5 a počet hlavic zůstane stejný. Když však ministerský předseda v politbyru doporučil kompromis přijmout, opakovala se obvyklá historie. Ustinov vystoupil ostře proti a ani Brežněv se mu neodvážil oponovat. Schmidt sice generálního tajemníka osobně litoval, ale již neviděl pro západo evropské země jiné východisko než přejít na „druhou kolej“. „Pokud jste vůdcem vy sám, nebojím se útoku, ale nejsem si tak jist přicházející generací,“ řekl Brežněvovi.
Spíše než „přicházející generaci“ měl kancléř namysli Ustinova. Gromyka, a Ogarkova, ale to je v dané souvislosti nepodstatné. Jak poznamenala Thatcherová, „sovětský tlak, ač podporovaný demostracemi tzv. „mírového hnutí“ a povzbuzovaný usmiřovacími gesty levicových politiků v Evropě“, nemohl již změně zabránit.
Řada lidí v sovětské elitě si dobře uvědomovala, že jestřábi prokazují raketami SS-20 impériu ještě horší službu než intervencí v Africe. Poukazovali na obrovské finanční náklady i na další ohrožení pro sověty tolik blahodárné détente. Podle velvyslance Falina s nimi Brežněv souhlasil, ale cítil se již vůči triumvirátu bezmocný. „Musíš přesvědčit Gromyka,“ řekl s beznadějí v hlase velvyslanci. Dobře věděl, že ministr zahraničí neudělá nic, čím by si znepřátelil Andropova a Ustinova, kteří zastávali stejnou linii „pevného postoje“¨jak ov afrických záležitostech. Na prostesty Arbatovareagoval zatím Andropov předstíraným údivem: „Co se rozčiluješ? Nahrazujeme staré rakety novými – to je jen přirozené.“ Ale když slyšel, že v tom případě je chybou dělat to v nejpřísnější tajnosti, explodoval: „Chceš, abychom se ospravedlňovali před NATO, říkali jimco budeme dělat? To je skoro jako kdybychom je žádali o dovolení. Neděláme to dnes, a nebudeme to dělat ani v budoucnu!“
Jinými slovy, velká rozhodnutí Kremlu už nevycházela z Brežněvovy pracovny, kde generální tajemník pospával nebo se díval na televizi, ale z přilehlého Ořechového sálu, kde se pravidelně scházel triumvirát Andropov-Ustinov-Gromyko.
Jak shrnul další vývoj Dobrynin, oligarchie původně přijala rozhodnutí o SS-20 pod vlivem vojáků, oslněných jejich vysokou účinností. Pak sledovala tajné rozmístění s potěšením, jak tímto způsobem posiluje sovětský jaderný potenciál v Evropě. Teprve když obdobné kroky byly podniknuty americkou stranou, začalo velké znepokojení a Brežněv byl opět použit jako mírotvorce. V projevu ve východním Berlíně (6. října 1979) nabídl snížit nukleární síly a stáhnout z NDR 20 000 vojáků a 1000 tanků, jestliže se NATO zřekne svých plánů. Co však by se ještě o rok dříve setkalo se západoevropskou pochvalou jako posílení détente, přišlo pozdě.
A vojenská intervence v Afghánistánu – další projev rostoucí kremelské paniky – dokonale pohřbila i ony slabé naděje na zlepšení americko-sovětských vztahů, vzniklé po vídeňském setkání na nejvyšší úrovni.
Naposledy upravil(a) Bleu dne 16/3/2011, 01:34, celkem upraveno 2 x.
"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -
Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Euromissiles ještě jinak
Také bych se mohl ptát, co chtěl autor svým příspěvkem říci. Zřejmě to bude vyžadovat ještě další vysvětlení.Bleu píše:...a bude se někdo ptát proč přišly Pershingy II do Evropy?
Schmidt měl další důvod ke zlosti na amerického prezidenta a „polského nacionalistu“ Brzezinského, ale skutečnost, že Sověty nyní instalovaly každý měsíc 8-10raket SS-20, byla silnější. Západoevropští spojenci po letech odmítání souhlasili se zvýšením výdajů na obranu, byť i jen o 3% ročně. Úmluvy Cartera, Thatcherové, Schmidta a Giscarda d'Estaing na Guadeloupe v lednu 1979 a pak rozhodnutí bruselského prosincového zasedání NATO znamenaly nastoupení politiky „dvou kolejí“. „První kolejí“ zůstávaly rozhovory s Moskvou, které by uspokojivě řešily otázku eurostrategických zbraní. Předvídala se i možnost ústupu od vlastního programu, couvnou-li Sověty od realizace programu SS-20. Jestliže by se však „první kolej“ ukázala jako slepá, pak „druhá kolej“ měla být již přímou odpovědí na sovětskou hrozbu: země NATO souhlasily, aby USA rozmístily v západní Evropě 464nových raket s plochou dráhou letu a v budoucnu nahradili zastaralé balistické rakety Pershing jejich modernizovanou verzí Pershing II.
Nicméně, i tak připojuji svůj názor, protože jsem přesvědčen, že všechno bylo ještě trochu jinak.
V první řadě si musíme připomenout předchozí příspěvky, na kterých jsem dokumentoval, co, a do jaké míry, byly USA schopny „řešit“ svými JZ v Evropě. Jak už víme, „externími“ prostředky jaderného napadení USA pokrývaly v Evropě až 90% potenciálních cílů (ponorková síla Polaris dislokovaná ve Skotsku, prostředky z letadlových lodí ve Středomoří a strategické bombardéry umístěné na teritoriu Velké Británie).
Navíc, jak víme, na území západní Evropy se nacházelo značné množství nejrůznějších taktických/operačně-taktických prostředků jaderného napadení (jinde jsem už uvedl, že armádní sbor NATO, měl, v průběhu jednodenní operace, použít až 450 jaderných úderů na síly protivníka).
Na rozdíl od počátečních let studené války, v inkriminované době už jaderní plánovači USA pečlivěji zkoumali dopady použití jaderných zbraní z hlediska druhotných účinků. Ke svému „překvapení“ zjistili, že tento zámysl, použití vysokého množství „externích“ prostředků a prostředků již umístěných na bojišti, vytvoří takové zamoření prostoru, že jednotky v podstatě nebudou schopny v těchto podmínkách působit, a tím ani splnit svůj úkol. Úkol OS USA byl v každé epoše shodný – nedovolit zasáhnout území USA, vést válku mimo území USA, zvítězit, obsadit území a zavést tam vlastní „demokracii“.
Takže, co teď s tím! V takovýchto podmínkách jaderné války, by se tohoto úkolu nemohly americké síly zhostit. Takže USA navrhly, jak jistě víš na předcházejícím zasedání NATO, snížit úroveň jaderných zbraní na válčišti (západoevropském) na úroveň roku 1961.
To mělo napomoci řešit i celou řadu jiných problémů, včetně ekonomických (jak jistě víš, USA jsou trvale nejzadluženější zemí na světě, jejich ekonomika zase tak nevzkvétá, jak se vždy tvrdilo – viz události z nedávné minulosti). Ne nadarmo se říká, že kdyby Čína prodala veškeré dluhopisy USA, které má ve svém držení, Amerika by „klekla“ na kolena. Ale to bych odbočoval.
Hlavním cílem ale bylo, pokusit se vytvořit takové podmínky vedení války v Evropě (ta měla být hlavním kolbištěm), aby do ní nebylo zataženo území USA.
Takže USA přišly s nápadem, rozmístit v Západní Evropě takové zbraně, které byť z vojenského hlediska byly středního dosahu, svým významem měly strategický dopad - rakety PERSHING II(+ Cruise missiles). Příhodně je nazvali „Euromissiles“.
Evropa, alespoň slovy oficiální propagandy toto řešení iniciovala a vítala! Když si začala uvědomovat, že tím vlastně by se stala terčem hlavního úderů i strategických prostředků, umocněných rozmístěním systémů TEPS-S v Evropě (Československo, NDR), začala se karta pomalu obracet.
(Poznámka: ono je trochu jiné, zejména z hlediska veřejného mínění, vědět o raketách kdesi v Rusku, či Ukrajině, nebo je mít přímo za „humny“).
Navíc i Američané se museli chytit za „nos“. Sice jakoby přenesli tíhu jaderné války na Evropu, ale Sověti i nadále budovali svůj protiraketový systém „Mrtvá ruka“ (dle dobových dokumentů o něm měly USA povědomí), který byl určen pouze pro odvetu proti území USA.
Takže hrozilo, že „Euromissiles“ sice mohly zasáhnout až Moskvu, ale automaticky by to spustilo odvetný úder proti území USA (na tom jaksi Sověti „tvrdošíjně stáli“).
Tím pádem, vývoj situace v Evropě by silně ovlivňoval možné použití JZ proti území USA a situace se mohla vymknout kontrole a přivést znovu svět na pokraj jaderné války.
Přitom proti jaderným prostředkům USA už nestály „opovrhované, technicky zaostalé, neefektivní prostředky SSSR“, jak se o nich ještě pár let předtím vyjadřovali analytici USA, ale moderní raketová síla, která náskok USA v této oblasti nejenom eliminovala, ale v mnoha případech i překonala.
Takže nastala „patová“ situace, která nenaplňovala žádný ze zámyslů USA, a bylo nutno přistoupit k jednání. S jakým výsledkem, je nám dobře známo.
[align=center]A takhle s "potěšením" vítali lidé rakety v NSR a Velké Británii[/align]
Co tím chtěl básník (Bleu) říci? Podle mého názoru to, že historii je třeba uvádět do souvislostí a v souvislostech ji i interpretovat, protože jinak je snadno zkreslitelná a neúplná.
Je moc pěkné, že se zde lidé mohou dočíst, jací byli ti Američani zlí, chybí mi zde ale srovnání s druhou stranou. Upřímě nevěřím, že by se v dnešní době někdo snažil přesvědčovat čtenáře o dobrém východě a zlém západě, ovšem právě díky absenci jakýchkoli dějinných souvislostí mám z tohoto vlákna takový pocit.
Dále nevím, proč by Bleu nemohl svůj příspěvek uvést do souvislosti, když právě ten dosti jasně vysvětluje, proč jsme měli za humny SS-20, resp. doplňuje, co v.m. ve svém postu zmínit jaksi zapoměl.
Je moc pěkné, že se zde lidé mohou dočíst, jací byli ti Američani zlí, chybí mi zde ale srovnání s druhou stranou. Upřímě nevěřím, že by se v dnešní době někdo snažil přesvědčovat čtenáře o dobrém východě a zlém západě, ovšem právě díky absenci jakýchkoli dějinných souvislostí mám z tohoto vlákna takový pocit.
Dále nevím, proč by Bleu nemohl svůj příspěvek uvést do souvislosti, když právě ten dosti jasně vysvětluje, proč jsme měli za humny SS-20, resp. doplňuje, co v.m. ve svém postu zmínit jaksi zapoměl.
Ano každá akce vyvolá nějakou reakci, ale je třeba vyvracet i nějaké historické mýty a propagandu.
Viz. třeba téma
Opravdu USA mysleli své tvrzení „nepoužít JZ jako první“ vážně a nešlo jen o mediální frázi? Opravdu byla obava SSSR z jaderného úderu ze strany USA a následné horečné zbrojení pouhou paranoiou ze strany kremelských komunistických vládců?
Dle nedávno odtajněných materiálů z Archivu USA – NIKOLIV.
www.palba.cz/viewtopic.php?t=1052
A v.m. nám tady ty dokumenty podrobně předkládá a interpretuje. A tím obohacuje a vyvrací ty lži co byly jen propagandou.
K SS-20 můžu zas doporučit článek na
http://blisty.cz/art/32534.html
Cituji: Kauzální řetezec "SS-4 vyměníme za SS-20, my proti tomu nasadíme Pershing2, my na to odpovíme SS-12M" vede k myšlenkové zkratce, že vše se vlastně točí kolem SS-20. A tedy zákonitě, když máme za humny ruskou raketu, co jiného to může být.
SSSR možná nedůvěřoval okupovaným zemím natolik, že nestál o to , aby technické efekty nové střely umocnil tím, že je přiblíží k cíli na území protivníka za cenu umístění na území nespolehlivého spojence. Vlastně by to bylo nestrategické i z čistě vojenských hledisek.
Viz. třeba téma
Opravdu USA mysleli své tvrzení „nepoužít JZ jako první“ vážně a nešlo jen o mediální frázi? Opravdu byla obava SSSR z jaderného úderu ze strany USA a následné horečné zbrojení pouhou paranoiou ze strany kremelských komunistických vládců?
Dle nedávno odtajněných materiálů z Archivu USA – NIKOLIV.
www.palba.cz/viewtopic.php?t=1052
A v.m. nám tady ty dokumenty podrobně předkládá a interpretuje. A tím obohacuje a vyvrací ty lži co byly jen propagandou.
K SS-20 můžu zas doporučit článek na
http://blisty.cz/art/32534.html
Cituji: Kauzální řetezec "SS-4 vyměníme za SS-20, my proti tomu nasadíme Pershing2, my na to odpovíme SS-12M" vede k myšlenkové zkratce, že vše se vlastně točí kolem SS-20. A tedy zákonitě, když máme za humny ruskou raketu, co jiného to může být.
SSSR možná nedůvěřoval okupovaným zemím natolik, že nestál o to , aby technické efekty nové střely umocnil tím, že je přiblíží k cíli na území protivníka za cenu umístění na území nespolehlivého spojence. Vlastně by to bylo nestrategické i z čistě vojenských hledisek.
Tak trochu nevážně!
Abychom toto téma trochu odlehčili, několik poznatků, už spíše pro pamětníky.
Americké “Peacekeeper” v provedení železničního typu:
V prosinci 1986 prezident Reagan schválil vývoj tzv. malých ICBM´s, které mj. měly být konstruovány jako samostatná železniční souprava ( 2 lokomotivy, 2 vagony s ostrahou, 2 vagony OZ, 1 vagon se systémem řízení, 1 vagon s palivem a 1 vahon údržby). Celkem tak na železnici mělo být umístěno 50 ŘS na 25 vlakových soupravách. Tyto prostředky měly být v podřízenosti USAF SAC a udržovány ve stálé strategické pohotovosti.
Mobilní kolová verze:
Souběžně byl vyvíjen i systém v kolovém provedení pro ŘS MGM-134A (Midgetman). Souprava měla být schopna pohybovat se po dálnicích až rychlostí 55 mil/hod a také se mohla pohybovat i mimo tyto komunikace. Zajímavostí bylo, že system byl proveden jako odolný proti účinkům jaderného výbuchu, k čemuž sloužil i speciální “pluh”, který umožňoval “zakopat” odpalovací zařízení částečně do země. USAF testovalo systém od prosince 1988 na základně Malmstrom.
První raketa Midgetman byla odpálena v roce 1989, ale z důvodů odklonění od “dráhy” musela být po cca 70 sec. letu zničena.
Vývoj byl určen jako protiváha systémů SSSR (SS-24 – železniční verze) a SS-25 (kolová verze).
Vývoj obou systémům byl ukončen k roku 1992.
SSSR vyvíjel ekvivalent SICBM Midgetman v podobě ŘS RSS 400, která rovněž prošla testy, ale podobně jako výše uvedené systémy byl další vývoj zrušen v roce 1991.
Rusko má v současnosti k dispozici kolovou verzi ICBM Topol M.
Níže odkazy na příslušná videa, s dalším možným a bohatým výběrem
http://www.youtube.com/watch?v=kyRPA8mcAQA
http://www.youtube.com/watch?v=dFezZuA7yww
Pod čarou přidávám ještě jeden fór, ať mě mají moderátoři za co "jeb.." !
-------------------------------------------------------------------------------------
Malé děvčátko se ptá své matky: "Mami, můžu vzít psa na procházku kolem našeho domovního bloku?" Matka odpoví, "Ne, protože hárá." "Co to znamená?" zeptá se dítě. "Běž se zeptat tatínka. Myslím, že je v garáži."
Malé děvčátko jde do garáže a říká: "Tati, můžu vzít Bellu na procházku kolem našeho domovního bloku? Ptala jsem se maminky, ona ale řekla,že pes hárá a abych se šla zeptat tebe."Otec řekl: "Přiveď Bellu sem." Vzal hadr, namočil jej do benzínu, potřel jím zadní část psa, aby zakryl zápach a řekl:
"Dobrá, můžeš jít. Ale drž Bellu na vodítku a obejdi s ní blok jenom jednou." Malé děvčátko se psem odešlo. Za několik minut se ale vrátilo s prázdným vodítkem.
Překvapený otec se ptá "Kde je Bella?" Děvčátko odpovědělo: "Asi v polovině cesty kolem bloku jí došel benzín a nějaký pes se ji teď snaží dotlačit domů..."
Americké “Peacekeeper” v provedení železničního typu:
V prosinci 1986 prezident Reagan schválil vývoj tzv. malých ICBM´s, které mj. měly být konstruovány jako samostatná železniční souprava ( 2 lokomotivy, 2 vagony s ostrahou, 2 vagony OZ, 1 vagon se systémem řízení, 1 vagon s palivem a 1 vahon údržby). Celkem tak na železnici mělo být umístěno 50 ŘS na 25 vlakových soupravách. Tyto prostředky měly být v podřízenosti USAF SAC a udržovány ve stálé strategické pohotovosti.
Mobilní kolová verze:
Souběžně byl vyvíjen i systém v kolovém provedení pro ŘS MGM-134A (Midgetman). Souprava měla být schopna pohybovat se po dálnicích až rychlostí 55 mil/hod a také se mohla pohybovat i mimo tyto komunikace. Zajímavostí bylo, že system byl proveden jako odolný proti účinkům jaderného výbuchu, k čemuž sloužil i speciální “pluh”, který umožňoval “zakopat” odpalovací zařízení částečně do země. USAF testovalo systém od prosince 1988 na základně Malmstrom.
První raketa Midgetman byla odpálena v roce 1989, ale z důvodů odklonění od “dráhy” musela být po cca 70 sec. letu zničena.
Vývoj byl určen jako protiváha systémů SSSR (SS-24 – železniční verze) a SS-25 (kolová verze).
Vývoj obou systémům byl ukončen k roku 1992.
SSSR vyvíjel ekvivalent SICBM Midgetman v podobě ŘS RSS 400, která rovněž prošla testy, ale podobně jako výše uvedené systémy byl další vývoj zrušen v roce 1991.
Rusko má v současnosti k dispozici kolovou verzi ICBM Topol M.
Níže odkazy na příslušná videa, s dalším možným a bohatým výběrem
http://www.youtube.com/watch?v=kyRPA8mcAQA
http://www.youtube.com/watch?v=dFezZuA7yww
Pod čarou přidávám ještě jeden fór, ať mě mají moderátoři za co "jeb.." !
-------------------------------------------------------------------------------------
Malé děvčátko se ptá své matky: "Mami, můžu vzít psa na procházku kolem našeho domovního bloku?" Matka odpoví, "Ne, protože hárá." "Co to znamená?" zeptá se dítě. "Běž se zeptat tatínka. Myslím, že je v garáži."
Malé děvčátko jde do garáže a říká: "Tati, můžu vzít Bellu na procházku kolem našeho domovního bloku? Ptala jsem se maminky, ona ale řekla,že pes hárá a abych se šla zeptat tebe."Otec řekl: "Přiveď Bellu sem." Vzal hadr, namočil jej do benzínu, potřel jím zadní část psa, aby zakryl zápach a řekl:
"Dobrá, můžeš jít. Ale drž Bellu na vodítku a obejdi s ní blok jenom jednou." Malé děvčátko se psem odešlo. Za několik minut se ale vrátilo s prázdným vodítkem.
Překvapený otec se ptá "Kde je Bella?" Děvčátko odpovědělo: "Asi v polovině cesty kolem bloku jí došel benzín a nějaký pes se ji teď snaží dotlačit domů..."
Přeložíme:
Velitel strategické jednotky žádá nadřízeného o pravidelnou okružní jízdu ETU tractor s MGM-134A (on ten 1 MW diesel s elektrikou se musí pravidelně protáčet). Nadřízený tuto jízdu odmítá s vědomím naprogramování cíle do MGM-134A v rámci prvotních testů okamžité akce a nebezpečím co se z může stát, ale v zájmu utajení to veliteli samozřejmě nesdělí.
Aby ale dodržel subordinaci nebo raději přenesl zodpovědnost za rozhodnutí tak jej odesílá s touto žádostí na štáb strategických sil. Tam jej vybaví rušičkou, které by mělo zabránit aktivaci, zařízení ale nebylo v této konfiguraci testováno.
Velitel jednotky se vrací ETU tractor na štáb strategických sil (v rámci utajení není vybaven žádným komunikačním zařízením) a hlásí samovolný odpal MGM-134A na neznámý cíl.
Přece v.m. nemůže naplno říci, že se jim ta střela Midgetman odpálila sama...
Tak použil hezkou metaforu...
Velitel strategické jednotky žádá nadřízeného o pravidelnou okružní jízdu ETU tractor s MGM-134A (on ten 1 MW diesel s elektrikou se musí pravidelně protáčet). Nadřízený tuto jízdu odmítá s vědomím naprogramování cíle do MGM-134A v rámci prvotních testů okamžité akce a nebezpečím co se z může stát, ale v zájmu utajení to veliteli samozřejmě nesdělí.
Aby ale dodržel subordinaci nebo raději přenesl zodpovědnost za rozhodnutí tak jej odesílá s touto žádostí na štáb strategických sil. Tam jej vybaví rušičkou, které by mělo zabránit aktivaci, zařízení ale nebylo v této konfiguraci testováno.
Velitel jednotky se vrací ETU tractor na štáb strategických sil (v rámci utajení není vybaven žádným komunikačním zařízením) a hlásí samovolný odpal MGM-134A na neznámý cíl.
Přece v.m. nemůže naplno říci, že se jim ta střela Midgetman odpálila sama...
Tak použil hezkou metaforu...
Já nevím, jednou za čas to prolítnu a přijde mi to jako trošku jednostranně orientovaná debata. Pochybuji, že kterákoli ze stran ve studené válce měla úmysly nevinné a čisté jak kvítko pověstné lilie. Myslím, že v řadě ohledů jsou na tom fifty fifty...občas se lišily cesty, neboť západní blok musel hodně dbát na veřejné mínění, tudíž více tutlat a zabalovat do všelijakých pozlátek, ostatně tahle strategie funguje dodnes.
Ale co tu tak čtu, tak začínám nabírat dojem, že kdyby Němci za hranicemi sešrotovali všechny tanky, tak dostaneme okamžitě z SSSR rozkaz to udělat taky a přes hranice jim jako důkaz vděku budeme házet květiny..
Ale co tu tak čtu, tak začínám nabírat dojem, že kdyby Němci za hranicemi sešrotovali všechny tanky, tak dostaneme okamžitě z SSSR rozkaz to udělat taky a přes hranice jim jako důkaz vděku budeme házet květiny..
U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)
“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming
Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Vysvětlit by se to spíš mělo ze všech stran, ne jen jednostranně? 
U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)
“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming
Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Nuž ak táto diskusia niekomu zničila jeho sladký sen o USA ako krajine dobra a pravdy, tak holt smola - život je s.v.ň...Lord píše:Ano může to znít trochu jednostranně, ale tak se to lépe vysvětlí.
O ZSSR som ilúzie nikdy nemal a o ilúzie o USA som prišiel ešte pred touto debatou.
“Není mé pravdy,” řekl Josef Arimatejský. “Je jen jediná pravda pro všechny.”
“A která je to?”
“Ta, ve kterou věřím.”
(Karel Čapek, Kniha apokryfů - Pilátovo krédo)
“A která je to?”
“Ta, ve kterou věřím.”
(Karel Čapek, Kniha apokryfů - Pilátovo krédo)
todle je věta na přesdržku, ti řeknu teda... Jak líp vysvětlí? Ono ani není ani tak jednostranné jako spíš vyrvané z historických souvislostí...Lord píše:Ano může to znít trochu jednostranně, ale tak se to lépe vysvětlí.
"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -
Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942