Bleu píše:...a bude se někdo ptát proč přišly Pershingy II do Evropy?
Schmidt měl další důvod ke zlosti na amerického prezidenta a „polského nacionalistu“ Brzezinského, ale skutečnost, že Sověty nyní instalovaly každý měsíc 8-10raket SS-20, byla silnější. Západoevropští spojenci po letech odmítání souhlasili se zvýšením výdajů na obranu, byť i jen o 3% ročně. Úmluvy Cartera, Thatcherové, Schmidta a Giscarda d'Estaing na Guadeloupe v lednu 1979 a pak rozhodnutí bruselského prosincového zasedání NATO znamenaly nastoupení politiky „dvou kolejí“. „První kolejí“ zůstávaly rozhovory s Moskvou, které by uspokojivě řešily otázku eurostrategických zbraní. Předvídala se i možnost ústupu od vlastního programu, couvnou-li Sověty od realizace programu SS-20. Jestliže by se však „první kolej“ ukázala jako slepá, pak „druhá kolej“ měla být již přímou odpovědí na sovětskou hrozbu: země NATO souhlasily, aby USA rozmístily v západní Evropě 464nových raket s plochou dráhou letu a v budoucnu nahradili zastaralé balistické rakety Pershing jejich modernizovanou verzí Pershing II.
Také bych se mohl ptát, co chtěl autor svým příspěvkem říci. Zřejmě to bude vyžadovat ještě další vysvětlení.
Nicméně, i tak připojuji svůj názor, protože jsem přesvědčen,
že všechno bylo ještě trochu jinak.
V první řadě si musíme připomenout předchozí příspěvky, na kterých jsem dokumentoval, co, a do jaké míry, byly USA schopny „řešit“ svými JZ v Evropě. Jak už víme, „externími“ prostředky jaderného napadení USA pokrývaly v Evropě až 90% potenciálních cílů (ponorková síla Polaris dislokovaná ve Skotsku, prostředky z letadlových lodí ve Středomoří a strategické bombardéry umístěné na teritoriu Velké Británie).
Navíc, jak víme, na území západní Evropy se nacházelo značné množství nejrůznějších taktických/operačně-taktických prostředků jaderného napadení (jinde jsem už uvedl, že armádní sbor NATO, měl, v průběhu jednodenní operace, použít až 450 jaderných úderů na síly protivníka).
Na rozdíl od počátečních let studené války, v inkriminované době už jaderní plánovači USA pečlivěji zkoumali dopady použití jaderných zbraní z hlediska druhotných účinků. Ke svému „překvapení“ zjistili, že tento zámysl, použití vysokého množství „externích“ prostředků a prostředků již umístěných na bojišti, vytvoří takové zamoření prostoru, že jednotky v podstatě nebudou schopny v těchto podmínkách působit, a tím ani splnit svůj úkol. Úkol OS USA byl v každé epoše shodný – nedovolit zasáhnout území USA, vést válku mimo území USA, zvítězit, obsadit území a zavést tam vlastní „demokracii“.
Takže, co teď s tím! V takovýchto podmínkách jaderné války, by se tohoto úkolu nemohly americké síly zhostit. Takže USA navrhly, jak jistě víš na předcházejícím zasedání NATO, snížit úroveň jaderných zbraní na válčišti (západoevropském) na úroveň roku 1961.
To mělo napomoci řešit i celou řadu jiných problémů, včetně ekonomických (jak jistě víš, USA jsou trvale nejzadluženější zemí na světě, jejich ekonomika zase tak nevzkvétá, jak se vždy tvrdilo – viz události z nedávné minulosti). Ne nadarmo se říká, že kdyby Čína prodala veškeré dluhopisy USA, které má ve svém držení, Amerika by „klekla“ na kolena. Ale to bych odbočoval.
Hlavním cílem ale bylo, pokusit se vytvořit takové podmínky vedení války v Evropě (ta měla být hlavním kolbištěm), aby do ní nebylo zataženo území USA.
Takže USA přišly s nápadem, rozmístit v Západní Evropě takové zbraně, které byť z vojenského hlediska byly středního dosahu, svým významem měly strategický dopad - rakety PERSHING II(+ Cruise missiles). Příhodně je nazvali „Euromissiles“.
Evropa, alespoň slovy oficiální propagandy toto řešení iniciovala a vítala! Když si začala uvědomovat, že tím vlastně by se stala terčem hlavního úderů i strategických prostředků, umocněných rozmístěním systémů TEPS-S v Evropě (Československo, NDR), začala se karta pomalu obracet.
(Poznámka: ono je trochu jiné, zejména z hlediska veřejného mínění, vědět o raketách kdesi v Rusku, či Ukrajině, nebo je mít přímo za „humny“).
Navíc i Američané se museli chytit za „nos“. Sice jakoby přenesli tíhu jaderné války na Evropu, ale Sověti i nadále budovali svůj protiraketový systém „Mrtvá ruka“ (dle dobových dokumentů o něm měly USA povědomí), který byl určen pouze pro odvetu proti území USA.
Takže hrozilo, že „Euromissiles“ sice mohly zasáhnout až Moskvu, ale automaticky by to spustilo odvetný úder proti území USA (na tom jaksi Sověti „tvrdošíjně stáli“).
Tím pádem, vývoj situace v Evropě by silně ovlivňoval možné použití JZ proti území USA a situace se mohla vymknout kontrole a přivést znovu svět na pokraj jaderné války.
Přitom proti jaderným prostředkům USA už nestály „opovrhované, technicky zaostalé, neefektivní prostředky SSSR“, jak se o nich ještě pár let předtím vyjadřovali analytici USA, ale moderní raketová síla, která náskok USA v této oblasti nejenom eliminovala, ale v mnoha případech i překonala.
Takže nastala „patová“ situace, která nenaplňovala žádný ze zámyslů USA, a bylo nutno přistoupit k jednání. S jakým výsledkem, je nám dobře známo.
[align=center]A takhle s "potěšením" vítali lidé rakety v NSR a Velké Británii[/align]
