Situace: V hospodě u velkého stolu sedí asi dvanáct mladých mužů a jak už to v hospodě mezi chlapama chodí, rozebírají otázky bytí a všehomíra. Náhle se řeč stočí na jednu slečnu, o které hnedle čtyři muži prohlásí, že s ní něco měli. K všeobecnému veselí se všichni čtyři shodli na tom, že slečnina oblíbená věta zní: „Buď na mě hodnej, dělám to teprve podruhý.“ Snad nemusím podotýkat, že celej stů řval smíchy. Scénu nakonec vygradoval číšník, když donesl pivo. Zaslechl část hovoru a s kamennou tváří prohlásil: „Bavíte se o Vlastě žejo? Ta to říká každýmu... řekla to dokonce i mně a mojí ženě...“
V druhé historce jsem bohužel vystupoval poněkud aktivněji. Situace: Taneční zábava v předměstském podniku, kamžto jsme vyrazili na tanečky se svou emeritní nastávající ženou. Naneštěstí se ukázalo, že tam stále ještě mají kdysi velice módní, leč dnes už prakticky neznámý utrejch zvaný broskvová vodka. Nápoj divokého počátku devadesátých let dívce mého srdce natolik zachutnal, že do sebe lámala jeden panák za druhým a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Při jednom tanečku mi začala huhňat do ucha takový čuňárny, který se mnou hodlá v noci provádět, že jsem měl v pozoru snad i vlasy. I nelenil jsem, popadl ji a mazali jsme domů. Bohužel bylo pozdě, broskvová vodka v kombinaci s čerstvým povětřím odvedla velmi dobrou práci. Holka venku poblila lípu, vytuhla a mě bylo jasný, že mám po ptákách. Jako správný gentleman jsem ji aspoň odtáhl domů a jakž takž civilizovaně ji uložil k velmi tvrdému spánku. Ráno byla holka zelená jak sedma a zoufale vyzvídala, co že se to vlastně večer dělo. I řekl jsem si ať z toho taky něco má a provokoval ji veselými úsměvy a narážkami jako „ty divoško“, „to bych do tebe vůbec neřekl“, „kde se to v tobě vzalo“ apod. Chudák holka jen koulela očima a nechápavě vrtěla hlavou, až se mi jí zželelo a uklidnil ji větou: „Neboj, nejsem nekrofil.“
Asi to pro ni byla řádná morální ťafka, protože mi tu větu při nejbližší možné příležitosti vrátila... potvora jedna.
