Od bájných knížat k moskevským carům
Mongolská jízda
Mongolové vytvořili na území Kyjevské Rusi svůj vlastní stát - Zlatou hordu. Zahrnovala území dnešního Kazachstánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu, Moldávie, dále část východní Ukrajiny s poloostrovem Krym a rozsáhlé stepní oblasti jižního Ruska. Její centrum se nacházelo ve městě Saraj na dolním toku řeky Volhy. Horda byla rozdělena do deseti územních celků:
1. Město Saraj a državy kmene Kipčaků( Kipčaky řadíme mezi Turkické národy, jejich západní větev byla známá pod jménem Kumani, sídlili hlavně kolem řeky Irtyš)
2. Bulharské země
3. Alanské země ( Alanové pochází z Íránu, jejich říše zahrnovala téměř celý západní Kavkaz a dnešní Osetii)
4. Chorezimské země ( Chorezimové založili své království v dnešní střední Asii, spadalo do ní území Uzbekistánu, Turkmenistánu, Íránu a západního Pákistánu)
5. Valaško ( jižní Rumunsko)
6. Krym
7. Ruské země
8. Mordvinské země ( Mordvinci patří mezi ugrofinské národy, dodnes žijí v autonomní Mordvinské republice s hlavním městem Saransk, vymezená je přibližně řekami Sura a Mokša)
9. Kirkasianské země ( území stejnojmenného národa na Severním Kavkaze)
10. Baškirské země ( s Baškiry - příslušníky dalšího turkického národa se můžeme setkat v Baškotorstánu, republice v Ruské federaci s centrem ve městě Ufa)
Zlatá horda tvořila navzdory velkému počtu různých etnik velmi pevný, silný a kompaktní celek. Po dvě stě let výrazně ovlivňovala dění ve východní Evropě, ochromovala své okolí ničivými nájezdy a určila Rusku, aby po mnoho staletí dohánělo vyspělou Evropu.
Prvním Vladimirsko - suzdalským knížetem, který vládl za éry Mongolů byl Jaroslav II., čtvrtý syn Vsevoloda III. Po smrti svého bratra Jurije roku 1238 opustil Kyjev a vypravil se do Vladimiru, kde ho korunovali novým vládcem země. Většinu měst zachvátily požáry, kníže je postupně navštěvoval a přispíval na jejich obnovu. Roku 1243 byl na žádost Batúa pozván do Saraje. S mongolskými bojovníky rokovali o dalším vývoji země, po dlouhých jednáních dovolili Jaroslavovi návrat domů. Za dva roky ho znovu přizvali k dohodám, tentokrát však dále na východ - do města Karakorum, v němž ho přijal chán Güyük. Ruský kníže zemřel roku 1246 během zpáteční cesty. Podle pověsti ho otrávila chánova manželka..
Roku 1246 nastoupil jeho mladší bratr Svjatoslav III.,vládl klidně a mírně. V roce 1248 ho z Vladimiru vyhnal jeho synovec Michail Jaroslavovič - moskevský kníže, Svjatoslav se skryl v městě Jurijev -Polskij nedaleko Vladimiru. Roku 1250 navštívil chána a prosil ho o opětovné dosazení na trůn. Chán odmítl. Svržený vládce dožil v Jurijev-Polském, zemřel zde v únoru 1253 a je tu i pochován.
Uchvatitel moci – Michail přezdívaný Chrabrý, byl čtvrtým synem Jaroslava II.. Padl 15. ledna 1248 během bitvy na řece Protvě. Střetl se zde s litevskými vojsky vedenými bratry Tautvilasem a Gedvydasem a jejich strýcem Vykintasem. Vyslal je tehdejší litevský král Mindaugas, aby pro něj dobyli Smolenské knížectví. Tažení dopadlo neúspěšně, po výhře u Protvy prohráli s Vladimirsko - suzdalskými knížaty.
Vystřídal ho starší bratr Andrej II., kterého si mongolský chán vybral již roku 1247 jako budoucího ruského knížete. Stalo se tak při Andrejově návštěvě města Karakorum. Když se Andrej vrátil do Ruska, zjistil, že na vysněném trůně sedí bratr Michail. Když sourozence zabili Litevci, zmocnil se vlády. Poté, co neuspěl strýc Svjatoslav s žádostí o jmenování panovníkem, připadla Andrejovi oblast Vladimiru a dalšímu bratrovi Alexandrovi ( později znám jako Alexander Něvský) přisoudili Kyjev.
Vladimirský kníže si mongolské přízně příliš nevážil, vzal si za manželku haličskou princeznu Ustiňju, dceru jednoho z nejzapřísáhlejších nepřátel chána - Danila Romanoviče Haličského. Po porážce Andrejových vojsk blízko Perejaslavce se kníže chtěl ukrýt v Novgorodu, ale město mu odmítlo poskytnout přístřeší. Bezpečí mu zajistilo teprve Švédsko. Uprchlého bratra nahradil roku 1252 Alexander Něvský.
Aby si zajistil chánovu přízeň, doposud samostatný Novgorod připojil roku 1257 k Zlaté hordě. Povstání novgorodského lidu z roku 1259 nechal krutě potlačit. Bratrovi Andrejovi umožnil návrat zpět a dohlédl na jeho ochranu. Po Alexandrově smrti roku 1263 se Andrej znovu pokusil o převrat, ale jeho snahy zmařil Jaroslav III., další z početné řady potomků Jaroslava II..
Spory mezi oběma sourozenci řešily sněmy Zlaté Hordy, které nakonec rozhodly ve prospěch Jaroslava. Usadil se v Novgorodu, kde se oženil s místní bojarkou. Šlechticům se nový pán nezamlouval a snažili se na jeho místo dosadit Alexandrova syna Dmitrije nebo Vasilije Kostromského, mladšího bratra vládnoucímu Kostromě. Z malého města Tver, v němž vyrůstal, učinil Jaroslav obchodující a prosperující centrum. Roku 1270 se nedaleko Staré Russiji, vzdálené asi 100 kilometrů jižně od Novgorodu, potkaly armády tří bratrů připravené k boji o trůn. Sváry se zdařilo zažehnat metropolitovi. Jaroslav se vypravil žádat o radu chána, nevěděl jak dál. Zemřel roku 1271, když jel domů do Tveru..
Na trůn byl dosazen Vasilij Kostromský, nejmladší syn Jaroslava II.. Dohodl se s chánem Möngke –Temürem o spojenectví proti Litvě. Zemřel roku 1276. Protože neměl žádného syna, povolali druhorozeného potomka Alexandra Něvského, oblíbence Novgorodských - Dmitrije z Perejaslavce.
Dmitrij zakládá roku 1278 v blízkosti dnešního Petrohradu pevnost Koporje a ujímá se v ní vlády. Výstavba pevnosti a řešení nepokojů v Novgorodu zaměstnaly Dmitrije po mnoho let, čehož využil jeho bratr Andrej Gorodecký ( přídomek získal podle města Gorodec na levém břehu řeky Volhy). Navštívil Zlatou hordu a vyprosil si právo nahradit Dmitrije na ruském trůnu. Na území Ruska se vrátil roku 1281, spojil se s rostovskými a jaroslavskými knížaty proti Dmitriji. Dobyli Perejaslav, panovník se ukryl za zdmi Koporje a vyjednával s Novgorodem o možnosti spolupráce. Hrdé město nesouhlasilo a Dmitrij přes moře utekl do Skandinávie. V roce 1283 shromáždil vojáky a vytáhl proti Andrejovi. Přes deset let válčili o nadvládu nad ruskými knížectvími. Mír nastal až roku 1293, Dmitrij pochopil, že proti spojeným armádám všech šlechticů a mongolským jízdám nemá šanci. Vzdal svůj nárok na trůn, složil klášterní slib a do své smrti o rok později se oddaně modlil v chrámu Krista Spasitele v Perejaslavci.
Andreje Gorodeckého jmenovali dalším panovníkem roku 1294 . Ostře proti němu vystupovala skupinka tvořená Michailem Tverským ( synem Jaroslava III.), Danielem Moskevským (synem Alexandra Něvského) a Ivanem Perejaslavským . Zemřel roku 1304 v Gorodci, který nikdy neopustil.
Michail Tverský, řečený též Michail z Tveru se stal v tomtéž roce novým panovníkem. Jeho korunovaci potvrdil i chán Zlaté hordy, zdálo se tedy, že nastane vytoužený klid a mír. Pro Novgorod však Michail znamenal jen zrádce a odmítl mu sloužit. Začala válka, na jedné straně stál panovník z dálky podporovaný Zlatou hordou a na straně druhé město, pro něhož byl jediným pánem vždy jen novgorodský kníže nebo Bůh. Roku 1312 přerušil Michail dodávky obilí směřující za městské hradby v domnění, že ho tím přiměje k poslušnosti. Novgorod hladověl, ale bojoval dál.
Dobré vztahy mezi Vladimirsko-suzdalským vladařem a chánem se zhoršily roku 1313, kdy se novým chánem stal Uzbek. Uzbek sice Michailovi pomohl, aby si roku 1316 definitivně porobil Novgorod, ale o rok později přidělil titul ruského vládce Juriji Moskevskému, manželovi své sestry.
V prosinci 1317 byl Michail poražen moskevsko - mongolskými vojsky u vesnice Bortenevo. Podařilo se mu zatknout Jurijovu manželku Končaku a nechal ji uvěznit. Když chánova sestra v cele zemřela, obvinil Uzbek Michaila z její vraždy. Odsoudili ho a popravili 22. listopadu 1318, aniž by řádně vyšetřili celý incident. Možná by potom omilostnili nevinného knížete nebo by ho stejně popravili, kdo ví. Pravoslavná církev ho po letech prohlásila za světce, dodnes uctívaného pod jménem Svatý Michail.
Plátno zachycující bitvu u Borteneva z 22. prosince 1317
Vítězný Jurij III. Moskevský potvrdil, že skončila slavná éra Vladimiru a přichází období vzestupu Moskvy. Město chráněné močály a hustými lesy před nepřáteli si předsevzalo, že vysvobodí zemi zpod nadvlády Zlaté hordy, opět ji sjednotí a povede vpřed..
Konec IV. části
