Na adrese
http://www.seefunknetz.de je zajímavý článek
Rádiová stanice křižníku revoluce "Aurora"
Rád bych jej přidal do vlákna Chráněný křižník Aurora; pasuje mi ke "crank operated" otáčivým dělům Hotchkiss ...
Protože jsem se dosud nesetkal s českými názvy, užívanými pro některé díly jiskrové technologie, užívám přesné překlady názvů německých; např. Löschfunkenstrecke jako zhášené jiskřiště, Knallfunkensender jako vysílač s třeskajícími jiskrami atd.
Rádiová stanice "Aurory" byla vyrobena v radiotelegrafním závodě Baltské flotily a od února do března 1917 instalována na palubě.
Stanice se skládala z vysílače typu R2 s prodlužovací cívkou, střídavým generátorem a telegrafním klíčem, z přijímače typu PM s krystalovým detektorem a sluchátky se sluchátkovou mušlí a z výkonové rozvodné desky.
Vysílač
Jako zdroj napájení pro vysílač slouží agregát, který se skládá ze stejnosměrného motoru, poháněného z lodní sítě s napětím 110 V, a ze střídavého generátoru. Klíčování vysílače se uskuteční v primárním obvodu zvyšovacího transformátoru použitím Morseova klíče. Kontakty tohoto klíče jsou pro snížení jiskření vyrobeny z platiny. Na sekundárním vinutí transformátoru vznikne napětí 4500 až 5000 voltů; toto napětí napájí kmitavý obvod, přemostěný zhášeným jiskřištěm podle M. Wiena. Nárůst napětí nejprve nabije kondenzátor kmitavého obvodu, po zapálení jiskřiště vybudí výboj tlumené kmity v kmitavém obvodu.
Zhášené jiskřiště je robustní konstrukce z jedenácti měděných desek. Vybíjení nastává při relativně nízkém průrazném napětí 900 V. Díky rychlé deionizaci je jiskřiště chráněno před parazitními následnými výboji. Regulace vysílacího výkonu se provádí změnou počtu působících měděných desek zhášeného jiskřiště. Kondenzátor kmitavého obvodu se skládá ze čtyř paralelně zapojených papírových kondenzátorů a má celkovou kapacitu cca 26700 pF. Cívka kmitavého obvodu je variometr, který má 12 závitů postříbřené měděné pásky. Otáčením ladicího kotouče se mění počet závitů, působících v kmitavém obvodu, od nuly do 12. Anténní obvod je připojen přímo na kmitavý obvod; je v něm v sérii zapojena prodlužovací cívka pro naladění antény na určitou vlnovou délku. Rezonance antény je kontrolována ampérmetrem.
Detektorový přijímač
Přijímač je přepínatelný a může být provozován ve dvou variantách. Ve "složité" variantě pracuje jako dvouobvodový přijímač, přičemž vazba obou laditelných kmitavých obvodů je indukční. Přijímaný vlnový rozsah je "dlouhá vlna". V "jednoduché" variantě pracuje jako jednoobvodový přijímač, vlnový rozsah je "krátká vlna". Technické parametry přijímače jsou rozhodně určeny jeho detektorem. V letech 1915/16 vytlačily kontaktní detektory v důsledku svých výhod jiné typy detektorů.
V přijímači rádiové stanice "Aurory" byly použity dva předem nastavené kontaktní detektory, takže při očekávaném rádiovém spojení bylo nutné provést pouze jemné nastavení. První detektor měl kontakt zinkit-chalkopyrit, druhý přechod pyrit-měď. Kromě toho vykazoval druhý detektor, který byl poskytnut na objednávku správou flotily, konstrukční zvláštnost. Spočívala v tom, že v držáku krystalů byly upevněny tři krystaly, z nichž mohl být použit jakýkoliv.
V horní části přední strany přijímače se nalézá anténní přepínač, s jehož pomocí může být anténa připojena k vysílači nebo k přijímači. Funkce "znějící radiostanice" vychází z principu zhášeného jiskřiště, které má ve srovnání s principem třeskajících jisker mnoho výhod.
Aby se dosáhl při malé délce zhášeného jiskřiště a při nízkém napájecím napětí potřebný výkon a tedy dosah stanice, bylo třeba zvýšit počet výbojů za jednotku času. U radiostanic typu UMO to bylo až 2000 výbojů za sekundu. V tomto případě je slyšet signál vysílače ve sluchátkách ne jako skřípání jako u vysílačů s třeskajícími jiskrami, ale jako nepřerušovaný tón, jehož frekvence je určena frekvencí napětí střídavého generátoru. Jednoduchým řízením bylo možné obdržet ve sluchátkách "hudební" tón určité výšky. Právě tento tón signálů způsobil zvýšený dosah a spolehlivost radiostanice se zhášeným jiskřištěm. Bylo tomu tak proto, že se sluchátka ukázala za prvé jako citlivější pro hudební tóny. Reprodukovala je zásadně lépe než skřípání vysílačů s třeskajícími jiskrami. Za druhé znějící signály se lépe rozlišovaly od sebe a od úrovně rušení.
Uvedení vysílače do provozu
Proběhlo obvykle tak, že byl vysílač nejprve naladěn na potřebnou vlnovou délku. Poté byly uzavřeny odpovídající svorky prodlužovací cívky. Nyní byl spuštěn napájecí agregát a pomocí nastavovacího odporu frekvence proudu nastaven tak, že nastala rezonance v primárním a sekundárním obvodu zvyšovacího transformátoru. V závislosti na požadovaném dosahu vysílače byl zvolen s pomocí speciální tabulky počet měděných desek zhášeného jiskřiště. Na základě zvukové tabulky bylo určeno napětí, které dalo při zadané délce zhášeného jiskřiště zvolený hudební tón. Toto řízení bylo provedeno nastavovacím odporem.
Před zahájením vysílání byl stisknut klíč a při kontrole ampérmetrem bylo provedeno nastavení variometru, takže nastala rezonance mezi kmitavým obvodem a anténním systémem. Ke kontrole čistoty zvuku byl použit kontrolní přijímač, označený jako "Tonprüfer".
Dosah vysílače není v článku uveden; srovnáním s některými jinými zařízeními byl s anténou, vysokou cca 30 m, nataženou mezi stožáry, vzdálenými cca 60 m, odhadnut na 100 až 200 km na volném moři.
a on je to sice "křižník", ale dnešním pohledem tak torpédoborec či fregata