PALBA.CZ

Ano, máte svým způsobem pravdu.
Velmi záleží na tom, jak je pomoc poskytována a prezentována.
Mohu k tomu říci asi následující. Prvním pravidlem, kterým se snažíme řídit je, že : "Nedáváme rybu, ale rybářský prut a snažíme se, aby si svou rybu každý chytil sám". Tedy, vždy zapojujeme ty, kterým jedeme pomáhat do činnosti. Dáte-li někomu cokoliv jen tak, můžete v něm lehce vyvolat pocity, o kterých píšete. Ale pokud se podaří nastavit spolupráci tak, že ji ti, kterým je určena vezmou za vlastní a převezmou za ni svůj díl odpovědnosti - máte vyhráno. A daří se to.
V nemocnici v Arandu ( 3.800 m. n. m ) v Pákistánu, kde naše zařízení stojí již třetí rok a perfektně funguje ve spolupráci s místní samosprávou i za pomoci tamnějšího ministerstva zdravotnictví si místní obyvatelé ohradili naší nemocničku plotem, aby ji nepoškodil a neumazal dobytek, který se všude kolem potuluje. Vypadá to jako nic, ale když si uvědomíme, že ještě před třemi lety místní domorodci, kteří jsou třeba půl roku bez spojení s okolním světem, nevěděli nic o hygieně, je to úspěch. Už třeba kvůli tomu, že dřevo, které použili na ohrazení si museli nejen sami a za své koupit ( a ne za malý peníz ) a donést na zádech bůh ví odkud, není to tak málo.
Další zaručený recept, jak neurazit svoji pomocí je respekt k místní kultuře a zvykům. Samozřejmě, je nutno nastavit pravidla, především v odborné rovině ( např. právě zmiňovanou hygienu ) a ty pak dodržovat.
Malý příběh z jedné z misí, dovolíte-li.
V zemi, kde je převážným náboženstvím buddhismus, jeden z členů mise, který se k nám přidal se svým týmem od jiné organizace, byl starší a silně věřící člověk.
Přivezl si sebou z domova sošku Pražského jezulátka. A jistě v dobré víře ji postavil do rohu jednoho z pacientských "pokojů" v naší, tehdy stanové nemocnici.
Co s tím ? Pokud bych ji nechal odstranit, ponížil bych ho v očích jeho pacientů a možná mu ublížil. Ale na druhou stranu, nejsme křižáci, šířící víru po světě.
Řešení bylo jednoduché. Poslal jsem svého řidiče s pár dolary do města a nechal koupit sošku Buddhy. A do protějšího rohu stanu jsem nechal postavit stejný "oltáříček", jako mělo "Pražské jezule".
A víte, že domorodci do vzali ? A možná, že lépe, než kdybych nechal symbol křesťanství odstranit.
Líbilo se jim, jak později přiznali, že máme úctu k vlastnímu náboženství ( já sám jsem hodně špatný věřící, spíš nevěřící ) ale máme v úctě i to jejich.
Tudy možná vede cesta, co myslíte ?

jaromír dolanský píše:Mohu k tomu říci asi následující. Prvním pravidlem, kterým se snažíme řídit je, že : "Nedáváme rybu, ale rybářský prut a snažíme se, aby si svou rybu každý chytil sám". Tedy, vždy zapojujeme ty, kterým jedeme pomáhat do činnosti. Dáte-li někomu cokoliv jen tak, můžete v něm lehce vyvolat pocity, o kterých píšete.

Zajímalo by mne, zda tohle někdy pochopí i naše vláda v oblasti tzv. nepřizpůsobivých spoluobčanů... ale to je věc jiná :-)

jaromír dolanský píše:Malý příběh z jedné z misí, dovolíte-li.
V zemi, kde je převážným náboženstvím buddhismus, jeden z členů mise, který se k nám přidal se svým týmem od jiné organizace, byl starší a silně věřící člověk.
Přivezl si sebou z domova sošku Pražského jezulátka. A jistě v dobré víře ji postavil do rohu jednoho z pacientských "pokojů" v naší, tehdy stanové nemocnici.
Co s tím ? Pokud bych ji nechal odstranit, ponížil bych ho v očích jeho pacientů a možná mu ublížil. Ale na druhou stranu, nejsme křižáci, šířící víru po světě.
Řešení bylo jednoduché. Poslal jsem svého řidiče s pár dolary do města a nechal koupit sošku Buddhy. A do protějšího rohu stanu jsem nechal postavit stejný "oltáříček", jako mělo "Pražské jezule".
A víte, že domorodci do vzali ? A možná, že lépe, než kdybych nechal symbol křesťanství odstranit.
Líbilo se jim, jak později přiznali, že máme úctu k vlastnímu náboženství ( já sám jsem hodně špatný věřící, spíš nevěřící ) ale máme v úctě i to jejich.
Tudy možná vede cesta, co myslíte ?

Moc hezký :-) Povídal mi kamarád, kterej na kole, pěšky a stopem projel velkou část světa, že se setkal s tím, že lidem většinou vůbec nevadí to, že má jinou víru, ale vadí jim, že žádnou nemá, to prý hodně špatně chápou. On sice nějakou víru má každej člověk, i ateismus je v podstatě forma víry, ale to se klasicky věřícím lidem, kteří to mají v sobě hluboce zakořeněné, vysvětlit asi nedá.

Měl bych jeden dotaz, jestli mohu- setkal jste se někdy s tzv. "syndromem červeného kříže"?

, omluuvám se, zcela přesně nerozumím výrazu "syndromem červeného kříže", co tíl myslíte ?

jaromír dolanský píše: , omluuvám se, zcela přesně nerozumím výrazu "syndromem červeného kříže", co tíl myslíte ?

Možná se tomu tak oficiálně neříká, nevím. Prý tak bývají postižení hlavně lidé z různých humanitárních organizací, jsou pořád ve světě, vidí spousty bídy, utrpení a neštěstí, takže když se pak vrátí domů, připadá jim život jaksi jalový, fádní a nedokážou pochopit, proč si jejich spoluobčané pořád na něco stěžují. Může to dojít tak daleko, že je to nutí odjíždět stále více a více do světa jakkoliv pomáhat, ale problém je v tom, že to už není kvůli touze pomoci jiným, ale kvůli sobě samým, nedokáží žít normálním, klidným životem. Nakonec se v podstatě sami zničí...

Fatale - omlouvám se ale ten termín jsem nikdy neslyšel. Tedy ten syndrom . Mohl bys to trochu osvětlit?

Pane Dolanský, opět musím uznat, že máte v ledasčem pravdu. Jenže ono i podat udici a naučit dotyčného jak připarvit návnadu a udici použít končí všelijak.

Díval jsem se asi tak před rokem na nějaký pořad o Africe kde naši rybníkáři v rámci nějakého programu učily místní lidi zakládat rybníky a pěstovat ryby pro vlastní obživu a obchod. Naučili je to a všichni byli nadšení. Všichni místní byly placeni jako zaměstnaci a ještě měli podíly na výnosek. A tleskalo se. Jen naši lidé odjeli debakl. V okamžiku kdy se měli starat sami a mělo je to co se naučili uživit, tak prostě řekli, že když za to nejsou dále placení co by se dřeli. Za dva roky celý projekt, který vypadal tak perspektivně zanikl. Jako by byla naše povinnost jim platy dávat dál.

Vykašlal bych se na takovou práci.

Sakra ! Teď jste mě donutil zamyslet se nad sebou samým. Ale ne, máte pravdu. Člověk vidí hodně utrpení a mnohdy není schopen pochopit proč.
Asi záleží na každém, na jeho odolnosti, na jeho přípravě. A také na tom, zda má psychologickou podporu týmu. Na místě i po návratu. Ale přiznám se, že i já žiji sám, bydlím v kanceláři a jak občas moji kolegové a přátelé říkají, že kdyby katastrof nebylo, Dolanský by se zbláznil

Já jsem zas četl, že kdosi přijel kamsi do Afriky a tam narazil na jakýsi národ, který velmi neefektivně obdělával půdu a úroda byla tedy nevelká. Z toho důvodu žili na pokraji hladu.
Tedy jim poradil jak pracovat efektivněji a nějak ani nebyl problém je to naučit.
Vrátil se až za několik let. Zjistil, že jsou na tom stejně jako když přijel poprvé. Důvod byl jednoduchý. Obdělávali méně půdy - tedy jen tak aby byli zas jen na pokraji hladu.
Jejich standard jim prostě vyhovoval.

Ano, někdy je problém pochopit, že lidé se spokojí s málem. Ale je to jejich vina nebo náš problém ? Možná jsou šťastnější, když jen tak sedí pod palmou či na břehu moře a "užívají si života" po svém a nepachtí se za něčím, co pro ně není vlastně nezbytné.
Možná i já jsem se nakazil trochu jejich názorem. Mám teorii, že lze žít pouze s tím, , co dokáži odnést v batohu na zádech. No, alespoň se mi bude v případě potřeby lépe utíkat.

Víte a já jsem přemýšlel jak to vaše nekonečné harcování snáší Vaše rodina - tedy manželka a děti. Právě jste napsal, že žijete sám. Takto pojato asi ano ale rodinu máte ve svých kolezích, a těmi pro které pracujete.

Já bych takto nikam nejel hlavně proto, že pro mě můj kocour, Pozorvatel-sigalista a junior jsou tři body na kterých stojí můj svět. Snesu i delší odloučení ale už po úpár dnech se mi stýská a to já jsem pak jak malý kluk.

A kybych kolem sebe viděl tu beznaděj a trosky, asi by mě to zlomilo. Na to musí mít člověk něco v sobě a já to asi nemám.

Páni nechcel som pôvodne v tejto téme reagovať, ale nedá mi to. Chcem Vám poďakovať za debatu, ktorú tu vediete a za všetky príspevky ktoré sem posielate. Pri ich čítaní sa musí človek zamyslieť a uvažovať o veciach, nad ktorými bežne nerozmýšľa a berie ich automaticky - život, práca, rodina, priatelia,pomoc druhým.....

Možná jsou šťastnější, když jen tak sedí pod palmou či na břehu moře a "užívají si života" po svém a nepachtí se za něčím, co pro ně není vlastně nezbytné.

Pred nejakým časom robila jedna organizácia rebríček, v ktorých krajinách sú ľudia najšťastnejší, nebral sa tam ani stupeň vzdelania, ani zdravot. úroveň, ani HDP na obyvateľa, ani počet TV v domácnosti, ani počet nových bytov atď. Prekvapivo sa v prvej desiatke ocitli krajiny ako Kuba, Dom. republika atď. nebola tam ani jedna z "vyspelých" krajín, tie prekvapivo skončili na opačnom konci rebríčka. Dôvod - obrovské stresové zaťaženie.
To je ako v tom vtipe o rybárovi, ktorí mal len jeden malí čln a každý deň nachytal len toľko rýb koľko potreboval na uživenie svojej rodiny a po práci vždy už len oddychoval pod palmou a pritom vždy sníval, aké by to bolo keby bol strašne bohatý. Poradili mu, aby kúpil ešte jeden čln, zamestnal človeka a.... už to išlo. Z chudobného rybára sa za nejaký čas stal majiteľ veľkej spoločnosti na lov rýb. Raz, keď zase pracoval dlho do noci, sa medzi vypĺňaním a podpisovaním obrovského množstva dodávok, objednávok, faktúr a riešením zamestnancov, platieb pre daň. úradu, nových parkovacích miest a kde akých povolení, zamyslel, aké by to bolo fajn mať len malý čln a po robote sa vystrieť pod palmou.

Někdo si řešení umí nalézt.
Protože byl jiný chudý rybář a ten na svém člunu chytil dokonce zlatou rybku.
Když ji vytáhl z vody rybka k němu promluví lidským hlasem: Když mne pustíš splním Ti za odměnu tři přání.
Rybář se zamyslil a odpověděl: Mám jen jedno - běž do háje!

Nedávno jsem koukal na jakejsi survival dokument, chlapík se tam bavil s indiánama v deštným pralese o rybolovu, indiáni jako ukázku vytáhli nějakej kořen, rozmělnili ho, vymáchali ve vodě a jenom posbírali vyplavavší ryby. Tenhle chlápek řekl indiánovi, že u něj doma (v Anglii), lidi často utratí za vybavení na rybolov 2 měsíční výdělek, jdou k vodě a rybu co chytí nakonec pustí, jestli to chápe. Ten indián se usmál a po chvilce řekl:"a pak jdou do supermarketu a rybu si koupí".

No to je fakt moc pěkný nachytat nebo zasít si jen co je potřeba a spokojeně se válet pod palmou...ale jen do doby, než se něco stane (epidemie, sucho...cokoli)...a pak bum bác a je průser!!!...a volání o pomoc. A upřímně říkám, a je mi jedno co si o tom kdo co pomyslí, že mě pak takové volání o pomoc naprosto nedojímá. Každý svého štěstí strůjce, nevadí mi pomoct lidem, kteří se se životem rvou a mají smůlu (jedno zda v Africe nebo u nás na pracáku), ale co nesnáším jsou vyžírkové všech druhů.

Kdyby byla pravda to že "to stačí" tak bychom dosud lezli po stromech, a žrali studenou stravu holejma packama.
Mě to za trochu toho stresu stojí, a z toho důvodu se snažím pomáhat jen těm kteří se sami snaží ale neměli štěstí, tzn. jak píše Yamato - něco se stalo. Naopak těm co se snaží se vézt a "vyžírat" bych nedal nic. A výmluva že se to špatně rozpozná neplatí - tak to je jedině krátkodobě, po nějaké době je to vždy naprosto jasné kam kdo patří.
To platí zde stejně jako ve světě.

Na můj vkus moc černobílý vnímání světa

Yamato + Alfik : Různé názory, možná do určité míry i protichůdné, ale na obou něco je. Pomoc musí mít vždy nějaká pravidla a nemůže být nekonečná. Uvědomuji si, že mnohá pomoc je jen "vytloukání klínu klínem" a koncepčně nepropracovaná. Na druhou stranu, židé mají přísloví : "Zachráníš-li jedinný lidský život, jako bys zachránil svět".
( A tak budu raději pro někoho možná naivní trouba, zneužívaný vyžírky, ale třeba se mi podaří zachránit další lidský život. Mě to stačí. )
Co se týká koncepčnosti, to je poněkud složitější. A není to v silách žádné humanitární organizace. O smysluplné koncepci pomoci musí rozhodnout " mocní tohoto světa."
Velmi zajímavý a dá se říci i kontroverzní názor, ve kterém je však mnoho pravdy, se objevil v roce
2005 na stránkách německého Der Spiegel. U nás byl uveřejněn na serveru : Peníze.cz
( http://www.penize.cz/17513-africky-ekon ... tou-pomoci! )
Okamžitá pomoc humanitárních organizací má svoji nezastupitelnou hodnotu a význam především proto, že
může doplnit ony státní programy pomoci a reagovat pružněji.
Aby však rozvojová pomoc měla opravdu význam a byla pro příjemce smysluplná, je myslím třeba
nikoliv „nahrnout“ do rozvojové země bez rozmyslu jakékoliv přebytky vlastní výroby, ( a tím v
konečném důsledku oslabit možnosti vlastní produkce či obchodu v cílové zemi a její rozvoj ) ale
pokusit se naučit místní novým postupům, seznámit je s používáním a využíváním nových
technologií a vyškolit co nejvíce odborníků.
A pokud této podané ruky nevyužijí - jejich problém.

Další kontroverzní téma do POLEMIKY

ZAKÁZANÉ ZBRANĚ

Hned v několika vláknech na tomto webu lze nalézt řadu vyjádření a úvah k zakázaným zbraním.
Ale, jak je to se zakázanými zbraněmi doopravdy ?

Pokud mě paměť neplete, ( a wikipedia se nemýlí ) jednou z prvních, ne-li vůbec první zakázanou zbraní byla kuše. Zákaz byl vyhlášen na 2. lateránském koncilu v roce 1139 církví v boji proti křesťanům, to ale nebránilo užívat ji v křížových výpravách proti Arabům a heretikům. I přesto se kuše ve středověké Evropě používala i v boji proti jiným křesťanům.
( http://cs.wikipedia.org/wiki/Ku%C5%A1e )

Od té doby byla podobných zákazů, či smluv vydána celá řada.
Základem je Ženevská konvence, která byla podepsána ve své první podobě v roce 1864
http://ck.czweb.org/cck/aktivity/top2-konvence.html

Následně byla podepsána řada dalších dokumentů, které omezovali typy či použití zbraní.
Důvody pro sepsání těchto smluv byly různé.
Ať už to byly smlouvy či spíše nařízení zemím, poraženým v WWI a WWII s cílem tyto země oslabit a „potrestat“, nebo dohody, vedené čistě humanitárními a humánními důvody.

V roce 1968 – platnost od roku 1970- byla uzavřená smlouva o nešíření jaderných zbraní .
( http://cs.wikipedia.org/wiki/Smlouva_o_ ... bran%C3%AD )

( http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/ ... hp?id=1069 )

Na webu armády ČR lze nalézt přehled těchto smluv.
( http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=5479 )

A tak se objevila řada zákazů, příkazů a slibů, které jsou stejně nedodržovány jako onen zhora zmiňovaný zákaz 2. lateránského koncilu.
Nejsmutnější na tom ale podle mého názoru je, že největšími porušovately těchto dohod a konvencí jsou největší země a velmoci.
Nepřipomíná Vám to tak trochu Orvelovu Farmu zvířat ?

Zakázané zbraně...Jaromíre, máš velmi dobrou schopnost vybírat kontroversní až flame témata . Nu, mě zakázané zbraně připadají dost legrační záležitost. Zbraň je zbraň a dělit je na "normální" a "nehumánní" je opravdu legrační. Co je tedy "humánní" zbraň?

YAMATO píše:Co je tedy "humánní" zbraň?

BLBOST, a kdyz je nejapna tak uz je nehumanni.

Pánové, pls, kde jste v mém textu našli výraz " humánní zbraň" ? Píši zde o zbraních zakázaných, což je terminus technicus, ale nikde, pokud si pamatuji, nemluvím o humánní zbrani, neb to je blbost.
Humanitární a humánní důvody mohli vést k omezení určitých zbraní, to snad nikdo nepopře.
A pokud se někdo zamýšlí nad tím, co občas napíši, jsem ( i když pracovník humanitární organizace ) zastáncem toho, že buď bojuji na vítězství - a tedy třeba sarinem či minou, gradem či atomem či čímkoliv jiným, dostatečně účinným, a nebo se do toho nepouštím. Co dělám, dělám pořádně, nebo vůbec.
Dal jsem nyní vědomě do ruky zbraň těm, kteří mě mohou ukřižovat za to, že popírám Ženevské konvence.
Ale........ protože se mi čas odjezdu zkrátil doslova na hodiny ( tedy desítky hodin, ale nevím, kde mi hlava stojí ) , přeji všem pěkné svátky, všechno to, co si lidé mezi sebou přejí s nástupem dalšího roku - a někdy v lednu - nashledanou.