PALBA.CZ

Tak to nám někdy uděláš exkurzi ne?

Pátrač-nechceš mě pozvat na návštěvu? Munice moc nemám ale něco je "non DLB" Vzal bych to jako dárek...............

A to i klidně kluci. Tatík je na naše dílo velmi pyšný a chlubí se rád. Možná i nějaká slivovice by se našla. Ale hodně zaleží na mámě. Má rakovinu ve velmi pokročilé podobě a není to dobré. Jde o to, že by ji takový nájezd mohl vyčerpat.

Zatím to tak nějak nafotím a dám sem report. Víc zatím neslíbím.

Zdravím, špagina vlastním coby pohyblivou znehodnocenku. Pokud by byl zájem můžu poskytnout fotky různých detailů.

Z mojí sbírky je to asi moje nejoblíbenější železo, konstrukce tak primitivní že funkční exemplář by podle hrubých nákresů (konstrukční tolerance jsou u některých rozměrů snad až v milimetrech) postavilo i děcko a přitom funkční a spolehlivá. Závěr operuje ze zadní polohy, takže u natažené zbraně zůstává otevřené výhozní okénko což je podle mě trochu magnet na bordel, ale s tou vůlí ve vedení to snad ani nehraje roli.

Co se zásobníku týče oněch 71 bych si do něj fakt nelajznul nabíjet, jednak to dost unavuje pružinu a druhak při tom sedí podavač prakticky na dorazu (asi jako když do zásobníku Sa 58 člověk nacpe 31). 68 v praxi max, ale co se konstrukce podavače týče mě dost překvapil, chvíli mi trvalo než mi došlo jak vlastně funguje (a proč zrovna tak) ale v praxi je zásobník konstruovaný tak aby vždy kladla odpor jen polovina plné kapacity (do vyprázdnění vnější drážky se náboje na vnitřním okruhu jen 'vezou' bez odporu).

Co se váhy týče těch 4.48 kg není daleko od pravdy, podle mých naměřených hodnot je to cca váha se založeným prázdným bubnem (ve kterém samotný hodinový strojek který honí podavač váží dost přes půl kila)

Chtěl bych se zeptat podle jakých znaků lze rozeznat Špagina z válečné výroby od toho z poválečné ( tvar součástí, výrobní značky, atd ..) ? Mám exemplář rok výroby 1945 a zajímalo by mě zda byl vyroben za války nebo až po ní. Děkuji.

To sa dá zrejme zistiť len podľa výrobných čísel...
Rozhodne nečakaj, že s koncom vojny došlo okamžite k nejakým konštrukčným či výrobným zmenám - ak, tak najskôr tak začiatkom roku 1946. Výroba PPŠ bežala do roku 1947...

Alchymista: 1947? Viděl jsem i kousek vyrobený v r. 1952.

Zrovna ten můj je ročník 52...

zjevně ani po válce se na výrobním procesu nic nezměnilo, hlaveň je točená rychloposuvem rychlostí 1mm/ot., svar na spodní straně chrániče hlavně sice zabroušený, ale samý pór a části které by šly vyrobit z 4ky plechu jsou z 2x2mm přes sebe aby odpadla nutnost dovážet dvě tloušťky polotovarů.

bojcuk a Sancho - sú to zbrane sovietskej výroby (obvykle značka štít s hiezdou, alebo hviezda s kosákom a kladivom), alebo vyrobené niekde inde?
PPŠ sa vyrábali aj v Poľsku, Bulharsku, Iráne, samozrejme v Číne, v Sev. Korei.... Mimo ZSSR mohla výroba bežať kľudne i do polovice 50. rokov - do zavedenia klonov kalašnikova.

Pod letopočtem (5mm vysoké číslice) je přejímačka (cca 3mm v průměru) která má na horní straně hvězdu a ve spodní polovině... no, mě to popravdě spíš než srp a kladivo připomíná Uhelné Sklady, kladivo vidím ale křížem na to rozhodně není srp

"hviezda s kosákom a kladivom" by mala vyzerať zhruba taktov (ale ku ktorému podniku patrí, neviem)

Sovietskych výrobných značiek bolo samozrejme podstatne viac, ale neviem o stránke, kde by boli zmapované kompletne hoci i len pre jednu zbraň.

Je pravda, že při výrobě se používaly "půlené" hlavně z pušek? Myslím , že to byli pušky Mosin-Nagant. Výroba měla probíhat v Leningradu.Díky.

Pravda to je, Mosin a Tokarev mají skoro stejné stoupání vývrtu (1:240mm u 7.62x54R, 1:250mm u 7.62x25), takže nijak drasticky tím netrpěla ani přesnost (pokud vůbec po všech konstrukčních a výrobních aspektech ještě mohla nějak utrpět...)

Já mám exemlplář poválečný (1952) u kterého se dá čekat že je už hlaveň originál Tokarevovská z prvovýroby, ale přesto že výroba probíhala v míru tak kvalita obrábění byla taková že zplodit to na učilišti tak za to mistr učně zfackuje. Hlaveň stáčená hrubou třískou s 1mm/ot. posuvem vypadá málem jak opatřená jemným závitem Naopak závěr je na vrchu a bocích krásně vyleštěný, otvor ve kterém je zalisovaná natahovací páka je stružený a i zcela nefunkční plochy (jako stěny díry pro vodící kolík pružiny, odlehčení bočních stěn a čela vodící části ( přední je asi v 1/3 délky tělesa od čela závěru) mají poměrně obstojnou úroveň zpracování.

Myslím, že se tu objevilo řada pověr a nesmyslů. Třeba to že "to je snad jeden z mála samopalů s bubnovým zásobníkem, který funguje" v reálu právě buben byl dost velkou slabinou PPŠ (jeho uchycení bylo na jeho váhu poněkud poddimenzované) a těch samopalů fungujících s bubnem (a obvykle líp) je celkem dost, namátkou třeba finský Suomi, americký Thompson, ale i třeba sovětský PPD obou verzí. Dost by se dalo polemizovat i s tvrzením "Jako vetsina ruských zbrani byla jednoduchá levná" jednoduchá snad, ale o nějaké láci se moc mluvit nedá, samopal stál v roce 1941 500 rublů, což byla cena 5 pušek Mosin, až s velkovýrobou se cena později snížila na 142 rublů v roce 1943, ale to už se do výroby dostal levnější PPS-43, s cenou na úrovni pušky Mosin. Takže v sovětském srovnání to až tak levná zbraň nebyla. A jen na okraj, i když výroba byla zřejmě jednoduchá, nedařilo se ji zavést tak snadno jak se zdá, za půl roku výroby (od června do prosince 1941) se vyrobilo 92776 kusů, což neukazuje na to že by jej mohl vyrábět každý, spíš na to, že se vyráběl v celkem sofistikovaných fabrikách a přesun těchto fabrik za Ural výrobu zdržel (takže žádná výrobna kovových postelí to asi nebyla).
Není moc jasné, jestli se v Polsku někdy vyráběl PPŠ-41 (polsky PPSz-41) v roce 1948 se připravovala výroba PPS-43, která dala asi 4000 kusů, následně byla připravována i výroba PPŠ, ale ta měla běžet až v roce 1951, kdy už bylo rozhodnuta že samopalem pro armádu bude PPS-43/52, který pak byl vyroben v počtu asi 110 000 kusů, neoficiálně ho poláci nazývali i PPS-M (M jako modernizovaný). Polská armáda se na konci 40´a počátku 50´let zabývala poměrně silně výběrem samopalu a volila mezi PPŠ a PPS, zprávy jednoznačně preferují PPS a PP3 vyčítají velkou váhu s bubnovým zásobníkem, špatné plnění bubnového zásobníku, zasekávání právě s tímto zásobníkem a špatné uchycení (to spolu souvisí) právě bubnu. Jde o řadu zpráv od jednotlivých armádních složek a pěších jednotek i od škol, a v zásadě se všechny shodují, některé ještě nepříznivě hodnotí přesnost zbraně.
zdroj: Poligon Nr.34

Jako munice se nejčastěji používala náboj o rozměrech 7,62 x 25 mm s lahvicovou nábojnicí s označením 7,62 mm Pi nebo 7,62 mm vz. 52. Ten se totiž kromě PPŠ-41 používal i pro pistoli vz. 52 a samopal vzor 24/26. Původně se jednalo o německý náboj Mauser 7,63 mm, který si Sověti upravili a ten německý zase pro změn vycházel z modelu Borchardt z rou 1893, který byl ráže 7,65 mm. Náboj byl jeho konstrukterem F.V.Tokarevem zaveden do výzbroje v roce 1930. V té době byl náboj sovětskou armádou používán pro pistol vz. 30 a 33 (TT), samopal PPŠ-41 a PPŠ-43. Původní náboj měl mosaznou nábojnici a střelu s tombakovým pláštěm a olověným jádrem. Pro samopal se používal náboj Pst s ocelovým jádrem a olověnou výplní. Kromě toho se vyráběly i ocelové, tombakové nebo lakované nábojnice. Účinný mířeny dostřel byl kolem 300 metrů.

Realita byla poněkud jiná než mnohé prameny (asi inspirované sověty) uvádí. Přesto že ve filmech z občanské války vidíme každého komisaře nebo velitele DRRA mávat kolem sebe pistolí Muser C96, bylo to ve skutečnosti tak, že před rokem 1914 Mauser pouze povolen jako alternativa k revolveru Nagant a důstojníci si ho museli pořizovat "za své" a zbraň byla tedy rozšířena jen málo, další pistole Mauser byly údajně získány jako kořist od němců a turků, takže ani zde se nedá zřejmě ořekávat velké rozšíření. Ve skutečnosti větší počty se do SSSR dostaly až po válce počátkem dvacátých let, kdy bylo dodáno větším množství pistolí, většina, možná všechny s poněkud kratší hlavní. Tato dodávka pak zbrani vysloužila název "bolo" což je údajně zkrácenina od "bolševik" a zde se dostáváme k náboji. Ten si sověti kupovali z německa, ale protože devizy byly problém, byla snaha vyrábět munici doma. Nejdříve byl pokus v Podolské továrně, který ale neuspěl, takže v roce 1929 byla zakoupena licence a potřebné strojní vybavení pro výrobu náboje 7,63x25 Mauser. Ten byl vzápětí v SSSR vyráběn a podle doby výroby byl později označen jako náboj 7,62 Tokarev. Je silně pochybné že by se Tokarev jakkoli podílel na jeho výrobě či "vývoji". Oproti původnímu náboji se nezměnilo nic, kromě navážky střelného prachu, respektive jeho druhu. Rozměrově se (zřejmě až později) mírně zvětšila drážka pro vytažení náboje. Jinak jsou rozměry stejné a případné změny jsou v toleranci kterou původní výrobce uváděl. Změna ráže se provedla ve skutečnosti tužkou, pravděpodobně šlo o to, že v SSSR byla ráže 7,62 prostě zavedenou značkou, v podstatě veškeré zbraně se dělaly s tímhle číslem v označení ráže a to od revolveru až po kanony. Je také si třeba uvědomit, že označení náboje nemusí přímo souviset s reálným průměrem (klasika je .38 speciál a .357 Mahnum). Výkonově se sovětský náboj od svého vzoru lišil a to obvykle směrem nahoru, byl většinou výkonější. Jiný byl i průběh hoření, daný typem prachu. Pro tento náboj, byla v SSSR vyhlášena soutěž na novou poboční zbraň pro DRRA a teprve zde vstupuje na scénu Tokarev. Jeho pistole pro tento náboj, kde se konstruktér nechal silně inspirovat slavnou Browningovou pistolí, soutěž vyhrála a následně byla vyráběna jako pistole "orazca 1930TT" a po úpravách jako "obrazca 1933TT", kde TT značí Tula a Tokarev. Teprve následně bylo k náboji přidáno označení podle konstruktéra zbraně (nikoli náboje). Důvod mohl být buď jednoznačné přiřazení náboje, ale třeba i to, že už sověti a němci nebyli kamarádi a nebylo vhodné uvádět náboj jako "mauzer". Náboj ale minimálně ve svých počátcích byl veden jako náboj mauzer (sověti to psali foneticky se z) a na nejrannějších samopalech PPD-34 (zřejmě z předsérie z roku 1936) je uvedeno "dlja patrona mauzer 7,62 mm" (tedy pokud jsem si to správně opsal v muzeu) Zřejmě tedy ještě v polovině let třicátých nebyl název podle Tokareva.
Protože se v SSSR vlastně jiný náboj vhodný pro automatické zbraně nevyráběl (náboj 7,62 nagant se rozhodně použít nedal) byly všechny zbraně komorovány pro tento náboj. Původní střela byla olověná, později se pro armádu začala vyrábět střela s ocelovým jádrem, ta je o něco delší aby byla zachována váha střely, při běžném pohledu to nejde poznat, střela vyčnívá samozřejmě stejnou délkou, prodloužení je skryto uvnitř náboje. Další střely se začaly vyrábět v průběhu války (cca 1943/44) a šlo o střely se stopovkou a údajně i střely zápalné.
Po válce se náboj vyráběl v řadě zemí včetně ČSR, opět se dle typu prachu lišil jeho výkon (známé jsou třeba problémy v Jugoslávii s náhradou sovětského prachu po tom, co se z Jugoslávie stal nepřítel) V ČSR byl náboj původně označen jako vz. 48, což se ale velmi rychle změnilo a později v době kdy se opravdu vyráběn byl už značen jen jako 7,62 mm Pi (tedy pistolový).
Pikantní detail se objevil u vyvraždění poláků v Katyni, tam byly nalezeny německé náboje, což sověti okamžitě uvedli jako důkaz že vraždění prováděli němci. Ovšem ukázalo se že šlo o náboje z šarží dodaných ve dvacátých letech a počátkem let třicátých do SSSR a že soudruzi z KGB prostě používali "innostranyje" náboje, možná proto, že byly kvalitnější.

Příslušník americké námořní pěchoty s ukořistěným Špaginem při prohledávání budov během operace "Phantom Fury" v Fallúdži listopadu 2004.