Destroyman píše:Když už se tu řeší patetické téma "válka - povinnost - zrada", měl bych na kolegu Pátrače pár dotazů:
1) Co bys jako lampasák z povolání dělal, kdyby tý bandě ožralejch darebáků v Kremlu ruplo v kebuli a ty bys musel do války za zájmy lidí, který ti byli ukradený a kterejma jsi pravděpodobně pohrdal? Dodržel bys přísahu?
2) Co bys dělal, kdyby ses dozvěděl, že nepřítel organizuje nějakou zahraniční čs. armádu, která má cíle, jež ti jsou daleko bližší?
3) Co bys dělal, kdyby bylo nad tvým letištěm sestřelený letadlo a zajatej pilot by byl Čech a ty bys ho navíc třeba i znal? Pozval bys ho na kafe nebo mu dal do držky a poslal před soud?
Jasně, možná to jsou dotazy moc osobní a v žádným případě tě nenutím do odpovědí, jen mám takovej pocit, že v článku (a nejen v tomhle) tak trochu řešíš i tyhle otázky (ale to je jen můj pocit).
Pro zajímavost; já měl tyhle otázky vyřešený už coby záklaďák v přijímači. Je lepší někde v zajetí v Kanadě hrát hokej, než si kvůli Husákovi nechat ustřelit hlavu.

Destroymane, máš pravdu že bych odpovídat nemusel. Ale nevidím důvod proč to neudělat.
Já jsem ročník 1965. Byl to dobrý ročník. Bylo nás jak blech. Když jsem chodil do šesté třídy, tak se mi v hlavě usadilo, že bych chtěl být voják. Jenže já chtěl podobně jako kolega Haness dělostřelec. Zdravotní důvody tedy oční vada mě jednou provždy vyřadili z přímého bojového studijního směru. Podstoupil jsem odvolání a byl jsem přijat na VSOŠ v Žilině.
V době kdy jsem dostudoval v osmnácti a půl roku jsem byl hotový příslušník praporčického cechu služby PHM. To bylo v roce 1983.
Takže:
Ad1/ V té době už v Kremlu žádní ožralí darebáci neseděli. Seděl tam Gorbačov. Pragmatik a realista. V té době nehrozilo, ale to nehrozilo ani o 10 let dříve, že by jsme my sami zahájili válku. V té době už všem zkušeným profíkům ve velení Varšavské smouvy bylo jasné, že na zahájení a hlavně rozumný výsledek války nemáme technologicky a ani morálně volně. Za celých 8 let mých vojenských studií si nepamatuji, že bychom řešili byť jen hypoteticky vlastní agresi na západní svět. Takže jediná varianta pro mě byla tehdy a je i dnes, že jediná možnost jak se dostat do války, že budeme napadeni my. Potom bych neměl žádný problém dodržet přísahu, ať jsem ji složil komukoliv.
Bez ohledu na politické zřízení, pro mě z přísahy nejzásadnější část zněla:
abych mohl na rozkaz presidenta a vlády Československé socialistické republiky co nejlépe bránit svou rodnou vlast
Ad2/ Nevím, tato situace v té době nenastala a tedy nemám možnost ani hypoteticky si prověřit svůj úsudek. Ale neumím si představit, že bych věřil někomu, kdo nežije v té samé zemi jako já a zakládá proti ní armádu, že to dělá s čestnými úmysly.
Ad3/ Pokud bych bojoval o své letiště, byl bych bombardován, hořely by moje cisterny a v nich umírali moji vojáci, tak bych svého bývalého spolužáka, který by se mi ze sestřeleného letadla snesl na zem zastřelil sám a pokračoval bych v boji dokud bych sám nazahynul nebo neskončil útok. Američana, Francouze či Brita bych zajal - ale můj spolužák, který se mě pokuší zabít v cizí uniformě by pro mě byl zrádce a vrah.
Tolik odpovědi. A i kdybych nebyl voják z povolání, neumím si představit, že bych si v zajateckém táboře hrál hokej, zatímco by byla moje země bombardovaná a hrozila by mé rodině , přátelům ale i pro mě neznámým lidem, mým spoluobčanům smrt od agresora. A klidně by mohl mít na tancích citáty z listiny základních lidských práv a svobod. Československo nebyl jen Husák a KSČ. To bylo 15 milinů lidí se svojí prací, rodinami, starostmi a sny.
V roce devadesát, mi bylo řečeno, že pokud jsem členem KSČ, nemůžu sloužit jako voják. OK, přivítal jsem to, kdo v té době nesloužil nezná realitu a nemá mě co soudit. Já jsem nestrávil 8 let na školách a nedřel jak debil abych skončil u roty, když jsem mohl pracovat na pluku. Ale bez legitimace to nebylo možné.
Když bylo řečeno, že nemůžu sloužit, pokud nesložím novou přísahu, počkal jsem, až jsem byl oficialním dokumentem zproštěn přísahy staré Potom jsem s klidným svědomím složil novou přísahu vlasti. Ale obsah se pro mě nezměnil - chtěl jsem sloužit své zemi. A kdo byl u vesla mi bylo jedno. Pořád pro mě bylo nosné
na rozkaz bránit svou vlast.
I ti muži sloužili své vlasti až do jejího hořkého konce. Potom zproštěni své přísahy chtěli sloužit vlasti nové a některým to bylo i umožněno.
Já se s nimi nemohu srovnávat. Nesahám jim ani po kotníky ale myslím si, že rozumím tomu jak mysleli a co je vedlo k věrnosti a službě.
I proto jsem tuto práci vytvořil. A zeptám se i Tebe, jak bys Ty osobně hodnotil jejch život, službu a chování?
A nakonec - vím o tom, že máš velmi dobré zdroje, nenašel bys někde fotografii generála Podhajského? Pomohlo by mi to. Takto ta práce nemá hlavu.