PALBA.CZ

Čím si vlastně Děnikin vydělával na živobytí v emigraci? Knihy většinou nedopsal a nějaké drobné články asi nebyly nic moc. Jsou o tom nějaké údaje? Přece jen, je to 27 let života v jiných zemích...

Bublifuk: Jo, máš pravdu, s tím Hrbkem bychom to asi jakž takž dohromady dát mohli. Ale proč? Hrbek je výbornej, protože svý úctyhodný dílo napsal vcelku a jaksi komplet, leč bohužel detaily se moc nezabýval a když jo, občas se v nich i plete. O svých počinech nemám valné mínění, ale když jsem před časem sepisoval tohle, málem jsem si ukroutil krk, jak jsem vrtěl hlavou nad některýma ptákovinama, které slovutný pan historik napsal.
Nu a teď k těm ukořistěným ruským ponorkám US-1 až US-4, to se u Hrbka najít nedá:
Uvažuješ zcela správně, když máš za to, že německé ponorky byly technicky někde jinde než ruské (a v podstatě kterékoli na světě), a že by se Turkům nebo Rakušanům hodily daleko víc. Jenže:
- Turci neměli pro ponorky lidi, to je zkrátka holý a smutný fakt. Když například 30. října 1915 omylem najela na břeh francouzská ponorka Turqouise (Henri Ravenel), byla coby nepoškozená okamžitě zařazena do tureckého námořnictva pod jménem Mustadieh Ombaši. A co se nestalo?Nikdy nevyplula na jedinou plavbu, protože se s ní za tři roky (!) nikdo nenaučil zacházet!
- Rakušané o ruské ponorky taky nestáli. Jejich ponorková flotila byla totiž v podstatě co kus, to originál a problémy s údržbou a náhradními díly byly obrovské. Věc dokonce museli řešit tím, že jako pomocné údržbáře zaměstnali ruské válečné zajatce.

A byl tu ještě jeden důvod, proč Rakušáci ruskými ponorkami pohrdli:
Když koncem roku 1916 ukořistili v deltě Dunaje nepoškozenou ruskou miniponorku Nóměr 3, přijel se na ni podívat sám "Big Boss" rakouských ponorkářů Georg von Trapp zda by se nedala k něčemu použít. Nu, nedala se, s výtlakem cca 40 tun a rychlostí dědy kráčejícího o holi blátem se hodila spíš jako atrakce pro malý kluky na rybníku a soudnej námořník by do ní střízlivej nevlezl. Von Trapp se naštval, prohlásil, že má na práci důležitější věci než zkoumat a zařazovat do flotily kdejakej ruskej šrot, takže od tý doby měly ruský ponorky u Rakušáků v podstatě utrum. Nutno podotknout, že Trappův vliv byl tenkrát opravdu velký - nejenže byl nejúspěšnějším R-U ponorkářem, on se navíc oženil s jistou Agathou Whiteheadovou, dědičkou loděnic a továren na torpéda. Jeho slovo bylo zákon...
Nicméně by asi bylo spravedlivé říci, že von Trapp ruským ponorkovým konstruktérům křivdil. Pravda, Nóměr 3 byla hrůza, ale s tím nemělo námořnictvo nic společnýho. Ruská pozemní armáda (konkrétně ženisté) dostali z mě neznámých důvodů půl miliónu rublů na stavbu ponorek, a přestože je vůbec neuměli, postavili si tři miniponorky pro ochranu pevností na Baltu. Tam se však ukázaly jako zcela nemožné, takže aspoň nešťastný Nóměr 3 byl vlakem převezen na Černé moře, kde byl koneckonců úlně zbytečný taky.
Leč zpátky k US-1 až US-4. Třída Bars profesora Ivana Bubnova nebyla vůbec špatná konstrukce, a to dokonce ani pro Němce. Vlastně byla nejlepší ruská té doby a i později byla docela dobrá. O čemsi svědčí fakt, že v sovětském námořnictvu vydržela až do konce třicátých let, kdy carské Barsy nahradily čluny třídy L (kopie stejnojmenné britské třídy z roku 1918), Šč (zmenšená a zjednodušená třída L) a S (postavená na zakázku Němci na základě modelu UB-3 z roku 1918). Takže je snad dost dobře jasné, že je nahradily ne proto, že by ty nové byly nějak supermoderní, ale spíš proto, že čluny to byly ještě neopotřebované. A poslední ponorka třídy Bars (konkrétně Pantěra) se stala vyloženou rekordmankou, neb ve službě vydržela až do roku 1955 (ačkoli je pravda, že poslední léta sloužila už jen jako nabíječka baterií).
Ljubov: Neboj, už jsem se vykecal.

to Destroy: o.k.
přes ponorky jsi tady ty, o tom žádná. Ovšem ohledně stavu hladinových plavidel si na svém trvám, viz. také nový Jarlův článek o Jevstafij.
Nic - článek Ljubov je vynikající, leč opravdu o něčem jiném, ani já už nebudu dále zaplevelovat diskusi.
Ke Ljubov míří omluva a k Tobě díky, věcná výměna názrů má vždy smysl.

Diskusi rozhodně nezaplevelujete, kdyby ano, tak bych to přece řekla. Navíc, v rámci historie se diskuse vyloženě zaplevelit nedá. Všechno souvisí se vším, tak se nenechte rušit.

knezdub píše:Čím si vlastně Děnikin vydělával na živobytí v emigraci? Knihy většinou nedopsal a nějaké drobné články asi nebyly nic moc. Jsou o tom nějaké údaje? Přece jen, je to 27 let života v jiných zemích...

Zajímavá otázka, taky jsem nad ní přemýšlela. Údajů pár je, bohužel se nezmiňují o tom, kde bral peníze, ale spíš o tom, kde je nebral. Podle záznamu měl Děnikin v okamžiku, kdy odplouval z Ruska, asi třináct liber. Ohledně dalších let v emigraci: ruské zdroje zachovávají jakousi "legendu" o poctivém a hrdém generálovi, který všechny nabízené peníze odmítl. První finance mu chtěli poskytnout už během plavby do Konstantinopole, další mu několikrát nabízela britská vláda i spolek ruských emigrantů v Londýně. Děnikin také odmítl čerpat peníze, které měla Bílá armáda uložené na zahraničních účtech. Britové mu nabízeli i menší rodinný dům, kde by mohl s rodinou žít. Nepřijal nic.
V roce 1920 mu generál Wrangel svěřil soupis všech dokumentů stavky, aby je v případě nouze mohl prodat. Ani této šance Děnikin nevyužil, archiv stavky chtěl předat ruské vládě, až bude země svobodná. Bohužel se toho nedožil. Co se po jeho smrti stalo s archivem, jsem zatím nezjistila.
U když to zní moc pěkně, nemyslím, že by bez cizí pomocí dokázal přežít. Nějaké peníze si podle mě půjčit musel. Něco jistě vydělal prodejem svých knih a občasným psaním článků do novin, ale na pokrytí všech nákladů to stačit nemohlo. Zmínky o skutečné práci se objevují až v souvislosti s jeho pobytem v USA, kde přijal místo v New-Yorkské veřejné knihovně.