Koukám, že konec války je ještě hodně citlivý téma. Pro zajímavost budu citovat sám sebe (odkaz na článek bych dát mohl, ale je děsně dlouhej a nikdo by to nečetl) a jen pro ilustraci sem vrazím, jak na tom bylo na konci války jedno malé městečko v Sudetech. Snažil jsem se zpracovat fakta, mou ideologií totiž je, že mi jsou všechny ideologie buřt. Zde je citace:
Vraťme se do května 1945. Kolem České Kamenice se žádné velké boje nekonaly. 8. května byla Kamenice sice bombardována, ale sovětští letci příliš dobrou mušku neměli (jedna nevybuchlá bomba byla v r. 2001 nelezena až u Rynartic, tj. asi šest kilometrů od českokamenického náměstí - cíle náletu). Přesto bylo ve městě zničeno či poškozeno šest domů a řada civilistů byla napadena střelbou z palubních kulometů.
9. května večer dorazil 1. obrněný sbor 2. polské armády generála Józefa Kimbara, a to byl konec války i v této části Sudet. To, co následovalo, bylo pravděpodobně tenkrát naprosto běžné. Polští a sovětští vojáci nejprve vyrabovali trafiky a obchody s oděvy. Stranou pozornosti nezůstala ani výrobna likérů, o zásoby lihu přišla i místní lékárna. Opilí vojáci se následně dopustili celé řady znásilnění.
Několik místních Čechů, kteří tenkrát v Kamenici žili, takřka okamžitě založilo Národní výbor (předsedal mu holič Josef Smetana) a statečně se snažilo s pomocí některých bývalých českých totálně nasazených dělníků udržet jakýs takýs pořádek. Ale tyto pokusy nebyly úspěšné. Například bývalý dělník Josef Urban byl Poláky málem zastřelen, když se jim snažil vysvětlit, že Bůh zakázal zlodějny. K násilnostem vojáků se přidali i někteří bývalí totálně nasazení dělníci, situace se ale zlepšila poté, co se Národnímu výboru nabídly k policejní práci tři stovky bývalých belgických a francouzských zajatců. Ti částečně obnovili pořádek a dokonce začali zatýkat a vyslýchat první německé vojáky a členy NSDAP.
Ale ne všichni bývalí zajatci měli podobné mírumilovné úmysly, pomstychtiví byli především bývalí „ostarbajtři“ ze SSSR. Například 10. května byla na záchodě hotelu Ross nalezena mrtvola bývalého velitele rabštejnského koncentráku Oskara Junga se střelnou ránu v zádech.
Ten samý den byl zabit i Franz Beitlich-Hillbauer, majitel firmy, která WFG (WFG = Weser Flugzeugbau, letecká továrna) dodávala stavební materiál a potraviny, a která zaměstnávala značné množství zajatců - především sovětských. Takto na Hillbauerovu smrt vzpomínal Henry Storch, tehdy malý kluk ze sousedství:
„V noci po náletu nás vzbudil hluk. Hillbauer právě nakládal své nákladní auto a chystal se zmizet na západ. Říkalo se, že Američané už stojí západně od Labe. Zahraniční dělníci ho ale přesvědčili, že se nemá čeho bát. „Du guter chef“, slyšeli jsme je říkat… Když přišly ruské oddíly, přivedli východní dělníci ruského komisaře a několik vojáků, kteří přišli za Hillbauerem do kanceláře. A pak ho v dlouhé chodbě ubili. Padlo i několik výstřelů. Moje matka a malá sestra ho slyšeli křičet a sténat. Později jsem viděl na parketách dlouhou kaluž krve. Mojí matce a sestře se nic nestalo. Před naším bytem stála stráž zahraničních dělníků. Matka byla celou dobu soucitná duše a občas těmto ubožákům něco dala, i když to bylo zakázané. Kousek chleba, pár brambor nebo zbytek jídla se prostě „nechal ležet“. Tyto malé a bezvýznamné laskavosti ji teď uchránily před nejhorším. Zatímco se všude rabovalo a ničilo, my jsme zůstali uchráněni.“
Podobně jako Hillbauer dopadl i majitel cihelny Josef Eichhorn, dodavatel cihel jak pro WFG, tak pro rabštejnský koncentrák. I s ním si přišli sovětští zajatci srovnat účty a byla to pomsta krutá. Zajatci obklíčili a zapálili Eichhornův dům. Eichhorn pak v hořícím domě nejprve zastřelil svou ženu, čtyři děti a nakonec i sebe. Další civilisty postříleli polští vojáci, situace se dostala z anarchie do relativního normálu až koncem května 1945, když armády odtáhly pryč.
Vlády nad Českou Kamenicí a okolím se chopil Národní výbor v čele s novým předsedou – inženýrem Karlem Caidlerem, čerstvě se přistěhovavším bojovníkem z pražských barikád. Ten se pokusil zavést aspoň jakýs takýs zákonný stav. Aby bylo zabráněno dalším násilnostem, Národní výbor vydal vyhlášku o odevzdání zbraní. Dále bylo nutno zvládnout zásobování obyvatel. Kromě toho se Národní výbor snažil zavést do praxe Benešovy dekrety, především ten o „vyvlastnění majetku zrádců a kolaborantů“ a dosazení národních správců. Obecně se dá říci, že se Caidlerovi během několika dnů podařilo situaci celkem se ctí zvládnout. Sudetští Němci byli sice perzekuováni (fasovali např. potravinové lístky pro menší objem potravin než Češi), ale nikdo už nebyl ohrožován na zdraví a na životě. O konečném osudu českokamenických Němců měla rozhodnout Postupimská konference.
Idylka ale netrvala dlouho. V polovině června 1945 přišla do České Kamenice jednotka nechvalně známého Reicinova Obranného zpravodajství pod velením štábního kapitána Viléma Dovary. Sám Dovara byl za války konfident pražské policie a po válce se snažil revoluční horlivostí získat zásluhy. Ihned po příchodu Dovara zorganizoval několik černých odsunů, do začátku srpna - tedy do doby než začaly platit závěry Postupimské konference - Dovarova parta vysídlila nebo pozabíjela asi 4 000 Němců - tedy 60-70% obyvatel České Kamenice. Jedním z vysídlenců byl i jakýsi Helmut Schmidt, tehdy dvouleté batole, o mnoho let později primátor Brandenburgu za SPD (neplést se stejnojmenným západoněmeckým kancléřem).
Vítanou pomoc dovarovcům poskytl oddíl Revolučních gard údajného partyzána Adolfa Charouse, který přitáhl z Teplicka, odkud byl místními úřady vyhnán. O Charousově partyzánské činnosti za války není známo nic, prokazatelně se později jen zjistilo, že si odseděl rok basy za podvod. Leč protože byl Charous čerstvým členem KSČ, pro vydání partyzánské legitimace to stačilo. Následně si Charous a Dovara přes zoufalý odpor Národního výboru udělali z Českokamenicka jakousi gubernii, ve které byli neomezenými hrůzovládci. Jedno odhalené protistátní spiknutí střídalo druhé, přičemž obětmi nebyli jen Němci, ale i noví čeští osídlenci z vnitrozemí. Důležité bylo, aby „odhalení zločinci“ vlastnili majetek, který se dal ukrást. Není tedy divu, že všichni partyzáni záhy pohádkově zbohatli. Věci došly tak daleko, že Dovara uvěznil a osobně mlátil a mučil i čelné představitele Národního výboru, včetně předsedy Caidlera. Ten na základě osobních zkušeností později vypověděl:
„Osoby, proti kterým nebylo zavedeno trestní řízení, a u kterých chyběl důvod k zatčení, byly týrány tímto způsobem: přes holá chodidla byly tlučeny a celé tělo jim bylo rozšviháno karabáčem. Tlučení pěstí do obličeje a kopání do břicha bylo docela běžným jevem. Jiný např. musel dát hlavu mezi židle, svléci kalhoty a byl řezán tak dlouho, až omdlel. Byl polit studenou vodou a když nabyl vědomí, byl tlučen znova. Dále např. jedna dívka byla seřezána tak, že se pokálela, načež musela svoje výkaly snísti. Jinému byla propálena plamenem ruka… Toto týrání bylo prováděno bez ohledu na to, zda se jedná o Němce či Čecha.“
Když byl zbaven moci Národní výbor, do čela města byl – a dost možná za nějaký ten úplateček – 24. července jmenován Okresní správní komisí právě Charous. V České Kamenici pak nastala opravdová vláda teroru. V místní šatlavě o čtyřech celách se běžně tísnily desítky zatčených, které Charousovi lidé brutálně vyslýchali. Dále byl z města vyhnán sovětský přidělenec pátrající po budyšínském archívu jako „srbský špión“. Charousova a Dovarova éra trvala do podzimu 1945, ale pak i jim začala hořet půda pod nohama. V říjnu Českou Kamenici opustila jednotka prozíravějšího Dovary, Dovara sám se usadil v Kladně, kde žil jako „vážený občan, čestný komunista a protifašistický bojovník“. V listopadu byl z vazby v Děčíně konečně propuštěn bývalý předseda Národního výboru Caidler a okamžitě začal jednat. Podal trestní oznámení na všechny jemu známé organizátory mučení. Charous se na oplátku hájil kampaní, ve které tvrdil, že jen „důsledně prosazoval Košický vládní program a dekrety prezidenta republiky“. Caidler však posbíral další svědecké výpovědi a 5. prosince 1945 zahájil soud v České Lípě s Charousem trestní stíhání. Avšak Charous se nedal, postavilo se za něj několik jím dosazených národních správců, ozvala se i KSČ a žádala, aby mu byl „za zásluhy“ ztrojnásoben plat. Caidler se obrátil na prezidentskou kancelář a na úřad vlády a teprve to konečně zlomilo Charousovi vaz. KSČ ho odepsala a v březnu 1946 byl z jejích řad vyloučen. O tři dny později byl Charous čele Městské správní komise nahrazen Josefem Klímou. A nakonec došlo i k soudnímu řízení. Bylo obviněno několik osob, včetně Dovary a Charouse. Dovara byl vojenským soudem zbaven hodnosti a odsouzen na pět měsíců zostřeného žaláře. Ostatní obviněné vyšetřoval soud civilní, avšak jednání se vleklo a po převratu v roce 1948 bylo zastaveno.
A to nejlepší nakonec – Dovara se po únoru 1948 stal konfidentem StB a osobně dostal do kriminálů a pracovních táborů několik desítek lidí, což mu vyneslo hodnost plukovníka. Co se stalo s Charousem, to netuším, ale protože byl pro tuberkulózu propuštěn z vyšetřovací vazby, nezbývá než doufat, že někde chcípnul jako pes.
Obrázek o tom, kdo byl lump nechť si každý udělá sám. 
