PALBA.CZ

23. února 1945 byl proveden nálet na Pforzheim...
23. února 1945 v 19:45 daly sirény poplašný signál náhlé, vzdušné nebezpečí. O pět minut později přiletěly od západu první letadla RAF nad město. První letadla vypustila do temnoty světlice, které osvětlily cíl. Silný vítr světlice odvál, takže část bomb byla vysypána v neobydlené jihovýchodní části města zvané Hagenschiess. Severozápadní část města zůstala ušetřena. Ovšem na centrum města s úzkými, klikatými uličkami působila směs výbušných a zápalných bomb katastrofálně. Velká plocha ohně se rychle spojila v ohňovou bouři.

Zásobování vodou přestalo fungovat. V délce tří kilometrů a v šíři jednoho a půl kilometru hořely všechny budovy. Mnoho lidí se pokusilo před ohněm zachránit skokem do řek Nagold a Enz, ale utonuli. Nicméně některým se skokem do řeky život zachránit podařilo.

Dým stoupal až do výšky 3000 metrů a oheň byl viditelný z odlétajících bombardérů ještě ze vzdálenosti 160 km..
Útoku se zúčastnilo 368 letounů Avro Lancaster z 1.,6. a 8. skupiny RAF, jeden Lancaster z filmové jednotky a 13 letounů Mosquito z 8. skupiny... Nálet vedl major Edwin Swales DFC z Jihoafrické Republiky... Při zpátečním letu z Pforzheimu byl sestřelen stíhacím letounem typu Messerschmitt Bf 110. Posmrtně byl pro obzvláště úspěšný útok na město Pforzheim britským králem Jiřím VI vyznamenán nejvyšším vojenským vyznamenáním - Viktoriiním křížem....
Nálet trval od 19:50 do 20:12... Za tu dobu na město dopadlo 1575 tun bomb... Oficiálně zahynulo 17 600 obyvatel (31,4% obyvatel) a tisíce jich bylo zraněno... Bylo zničeno 83% zastavěné části města... Pravděpodobně se jedná o nejvyšší číslo dosažené během jednoho jediného útoku za celou 2. světovou válku...

http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1let_na_Pforzheim
http://cq-cq.eu/pf45.html

Aarone, mas nejake povedomi o tom, zda v tom meste byly nejake vetsi prumyslove zavody nebo vojenske cile?

Pravděpodobně se jedná o nejvyšší číslo dosažené během jednoho jediného útoku za celou 2. světovou válku...

v Drazdanoch to nebolo horsie ? tam sa hovori minimalne o 40,000 civilistoch....

aky vyznam mali tieto spojenecke nalety na obytne stvrte a mesta ?? na priemyselne zony, fabriky a vojenske ciele nalety pochopim, ale tieto utoky na mesta...

Oficiálně prý "demoralizace".
Ale hlavně šlo o poškození ekonomického potenciálu protivníka.
Když vybombarduju fabriku, tak se stejně do několika týdnů rozběhne. Stroje i budovy jsou opravitelné.
Když se ale k těm strojům nebude mít kdo postavit, nebo ten co bude moci to nikdy před tím nedělal, nebo ...

To už se tu párkrát probíralo (a probírá - viz vlákno ke kapitulaci Japonska a použití jaderné zbraně).
Ano, bylo to na "podlomení morálky", a ano, po vyhodnocení účinků (po válce) se ukázalo, že se demoralizace nekoná, naopak... ovšem to bylo až po válce.
Nicméně, jsou tu ještě dvě věci: Uvědomme si jednak, že s bombením civilních cílů, vč, zápalnými prostředky, nezačaly (mluvím o WWII a těsně před aby bylo jasno) spojenci, ale Němci ve Španělsku a Japonci v Číně. Komkrétně u Číny ani nevíme, kolik milionů obětí WWII měla - a debaty jestli tedy byl horší Stalin nebo Hitler, nebo jestli je oba trumfne Harris, jsou absolutně k smíchu. A v době kdy byly bombeny Německá města, sami Němci i nadále posílali V-1 a V-2 na spojenecká města, zvl. na Londýn, takže brojit jen proti jedné straně konfliktu je rovněž k smíchu - ne-li něco horšího.
Dále si uvědomme jednu zcela zásadní věc: život vlastního znamená víc než život nepřítele. Včetně civilistů. Vést válku tak, "aby se nikomu nic nestalo a zvláště aby se nic nestalo nepříteli, a to i za cenu vlastních obětí" je kravinimum. A velitel, který by obětoval byť i jediného vlastního vojáka nebo civilistu s tím, že zachránil život nějakému neříteli, patří před vojenský soud. Resp. před psychiatry.

Ono také bombardovanie viaže na seba veľa ludských prostriedkov,ktoré musí nepriateľ použiť na ochranu(PVO) záchranu(hasiči,zdravotníci,odpratávači) a obnovu či už miest alebo tovární.Tieto sily alebo ich výrobky by inak mohol použiť na fronte.Vo vojne je lepšie škodiť kde sa dá.Je lepšie vybombardovať dve továrne na 30% ako jednu továreň na 60%.Podobne napríklad s atentátom na Heidricha,obdobné záškodnícke a partizánske aktivity viazali veľa ozbrojených zložiek vo vnútrozemí,ktoré nemohli potom byť použité na fronte.Vybombardovanie Drážďan uľahčilo spojencom záverečné fázy vojny(a ušetrilo im veľa životov) pretože Drážďany boli zároveň aj dôležitý prepravný uzol.

Ja nechtel hodnotit spravnost ci nespravnost toho bombardovani.
Prumyslove a vojenske cile me zajimaly z toho duvodu, ze jsem o bombardovani toho mesta
nikdy neslysel,ani jsem nevedel, kde lezi

Franz Trubka píše:Aarone, mas nejake povedomi o tom, zda v tom meste byly nejake vetsi prumyslove zavody nebo vojenske cile?

Město bylo vyhlášeno jako město hodinářů a šperkařů... Ze strategických fabrik byl ve městě závod na výrobu rozbušek...

Ve druhém vydání Průvodce bombardéra s doslovným podtitulem Průvodce důležitostí německých měst a městysů, ze srpna 1944 se píše: skoro každý dům v tomto městě je malou dílnou. Dále průvodce psal o větších fabrikách na jihu a o jedné na severu města. V rozkazu velitelství bombardovací perutě je sledován záměr zničit zástavbu, přidružený průmysl a zařízení železnic. To dávalo věci dobrý, válečný význam, ačkoliv nic podstatného z válečného hlediska ve městě v té době už nebylo. Vrchní velitel Arthur T. Harris si byl naprosto vědom, že vedle zbrojního průmyslu budou zlikvidovány převážně civilní cíle.

Wladimir píše:v Drazdanoch to nebolo horsie ? tam sa hovori minimalne o 40,000 civilistoch....

Drážďany zažily několik velkých náletů... A to "nejvyšší dosažené číslo" se vztahuje k procentuálnímu poměru zničené zastavěné části města (během jednoho náletu)... Takže bombardování Drážďan samozřejmě předčilo tento nálet i co do počtu obětí, tak i do velikosti zničené oblasti...

Nejen fabrika na rozbušky.
Podle údajů z rozvědky totiž právě ti hodináři a šperkaři vyráběli vysoce sofistikované součásti k V-1 a V-2 - vyráběli naváděcí a řídící systémy, tehdy nikoli elektronické, ale mechanické... Jestli to byla pravda, a nakolik to byla přesná informace, nevím. Ani rozvědka není neomylná, to je jen papež, a to ještě jen a pouze "ex cathedra" a "cum quaereretur de rebus fidei" - tedy jedině když mluví jako papež a jen pokud se vyjadřuje k víře
Němci tohle uměli. Když zjistili, že továrny bývají terčem bombení, dokázali výrobu jak V-1 a V-2, tak i např. výrobu letadel rozdistribuovat do malých dílen a různých opuštěných dolů, bunkrů, apod. To samozřejmě snižovalo efektivitu, ale je pořád lepší menší efektivita než žádná, po případném vybombení továrny.

Alfik píše:Nejen fabrika na rozbušky.
Podle údajů z rozvědky totiž právě ti hodináři a šperkaři vyráběli vysoce sofistikované součásti k V-1 a V-2 - vyráběli naváděcí a řídící systémy, tehdy nikoli elektronické, ale mechanické...

Neměl bys k tomu nějaký zdroj???

V každém případě velitelství bombardovacího letectva vydalo rozkaz zničit zničit zástavbu, přidružený průmysl a zařízení železnic... Tedy "všeobecné" škody a nikoliv nějaký cílený strategický úder... Přikláním se tedy k tezi, že primárním cílem bylo "podlomení morálky obyvatelstva" a sekundární "poškodit dopravní infrastrukturu"...

Myslim, ze tohoto tematu je v hospode skoda a stalo by za to, preradit ho na ostrou Palbu.
Diky Aaronovi ziskalo novy rozmer,neni zpolitizovane a mohlo by zaujmout
i lidi mimo hospodu

24. února 1885 se narodil Chester William Nimitz, pětihvězdičkový admirál a vrchní velitel americké flotily...

Ch.W.Nimitz se narodil ve Fredericksburgu ve státě Texas.... V roce 1905 ukončill námořní akademii v Annapolisu a sloužil na Filipínách.... V roce 1909 byl přeřazen k ponorkám a v roce 1912 se stal velitelem Atlantické ponorkové flotily... O rok později absolvoval stáž v Německu, kde se věnoval hlavně studiu naftových ponorkových motorů. Během Velké Války působil v Hlavním štábu ponorkového loďstva...

Po "Dni hanby" v Pearl Harboru byl shledán odpovědným a 17.12.1941 odvolán z funkce dosavadní velitel Tichomořského loďstva admirál Husband Edward Kimmell... Dnem 31.12.1941 byl ustaven do funkce jako jeho nástupce admirál Chester W. Nimitz... V červnu roku 1942 dosáhl důležitého vítězství v bitvě u atolu Midway a v srpnu téhož roku řídil vylodění na Guadalcanalu. V letech 1943 – 1944 byl velitelem dalších vyloďovacích operací v Tichomoří...

V roce 1944 dosáhl spolu s admirály Leahym a Kingem nejvyšší námořnické hodnosti v amerických námořních silách – stal se pětihvězdičkovým admirálem (angl. Fleet Admiral), která v americkém vojenském systému de facto označovala velkoadmirála. Po druhé světové válce nebyla už nikdy tato nejvyšší hodnost použita.

V roce 1945 se spolu s Douglasem McArthurem zúčastnil kapitulace Japonska. V témže roce též nahradil ve funkci vrchního velitele americké floty Ernesta Kinga. Tuto funkci zastával do roku 1947, kdy odešel do důchodu.
Na konci roku 1965 prodělal mozkovou mrtvici zkomplikovanou zápalem plic, v lednu 1966 byl propuštěn z nemocnice a večer 20. února 1966 zemřel na ostrově Yerba Buena v Sanfranciské zátoce.

13. května 1972 byla nová americká atomová letadlová loď CVN 68 pojmenována na jeho počest USS Nimitz a podle ní i následující třída letadlových lodí nese označení třída Nimitz...
http://cs.wikipedia.org/wiki/Chester_Nimitz

25. února 1926 zemřel český konstruktér zbraní Karel Krnka...

Ing. Karel Krnka se narodil 6. dubna 1858 ve městě Velký Varadín, (dnes Oradea, Rumunsko)... Kráčel ve stopách svého otce, puškaře Sylvestra Krnky...

Konstruktér Karel Krnka představoval výraznou osobnost, jež se zapsala do historie vývoje palných zbraní v několika směrech. Lze jej zařadit mezi tvůrce opakovacích pušek a průkopníka samonabíjecích zbraní. Nepominutelný je také jeho teoretický přínos ke konstrukcím samonabíjecích palných zbraní a vytváření jejich systematického dělení.
Počátky Krnkových konstrukčních snah spadají až do roku 1882, kdy přizpůsobil armádní pušku Werndl M. 1873/77 k automatickému vyhazování vystřelených nábojnic a o dva roky později zkonstruoval pro stejnou zbraň závěsný zrychlič střelby, zkoušený útvary rakouské armády.

V letech 1885–1891 se věnoval společně se svým otcem Silvestrem Krnkou konstrukci opakovacích pušek, aniž však dosáhl úspěchu. V roce 1888 inicioval společně se svým otcem založení společnosti The Krnka Repeating Rifle Company se sídlem v Londýně. Jejím cílem bylo mj. prosadit pušky obou konstruktérů do výzbroje různých států světa. Během poměrně krátkého období existence společnosti, jež zanikla v roce 1891, byly postupně zhotoveny čtyři různé prototypy v ráži .303 British.

Na Jubilejní zemské výstavě v roce 1891 vystavoval svoji samonabíjecí vojenskou pušku, samonabíjecí brokovnici a samonabíjecí pistoli.

V průběhu devadesátých let 19. století již většina evropských armád zavedla opakovačky různých systémů, takže vývoj dalších konstrukcí se pro Krnku jevil jako neperspektivní. Společně se švýcarským matematikem a fyzikem Heblerem zkonstruoval řadu pokusných střel, zaměřených na snížení průřezového zatížení a zmenšení ráže.

Z tohoto období pochází jeho pistole Krnka Model 1895
V roce 1898 nastupuje na místo technického ředitele u firmy Georg Roth ve Vídni a mohl naplno zaměřit na realizaci vlastních myšlenek. Jako první počin vznikla samonabíjecí puška Krnka - Roth M1899
Ovšem nesporně největší Krnkův úspěch znamenalo zavedení pistole jeho konstrukce Roth - Steyr M1907 do výzbroje Rakousko - Uherské armády pod označením Repetirpistole M. 7.
Krnkovo desetileté působení u firmy Roth ukončila smrt jejího zakladatele v roce 1908 a konstruktér přešel počátkem roku 1909 do služeb muničky v Hirtenbergu, kde vznikla řada jeho pokusných konstrukcí. Po skončení války hledala firma civilní programy a tehdy se Karel Krnka zaměřil na vývoj samonabíjecích loveckých zbraní a pistolí. V té době již ale jeho konstrukce, což platilo především pro samonabíjecí pistole, nereflektovaly soudobý vývoj.

V Hirtenbergu setrval až do roku 1922, kdy se vrátil do republiky a hledal zde uplatnění ve zbrojních závodech. Zakotvil v pražské Zbrojovce Praga, kde pracoval na konstrukci lehkého kulometu a samonabíjecí pušky, jejíž konstrukci propracovával ještě během dalšího působení v Československé zbrojovce Brno.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Krnka
http://www.vhu.cz/exhibit/pokusna-samon ... irtenberg/
http://de.wikipedia.org/wiki/Roth-Steyr_M1907
http://milpas.cc/rifles/ZFiles/Semi-aut ... M.1899.htm

26. února 1903 se narodil britský generálmajor Orde Charles Wingate DSO...

Narodil se ve městě Nainital ( Uttarákhand, Britská Indie )... V roce 1921 byl přijat do Královské vojenské akademie ve Woolwich, důstojnické školy Královského dělostřelectva... Na jeho kariéru měl velký vliv otcův "bratranec Rex", Sir Reginald Wingate , vysloužilý armádní generál, který byl generální guvernér Súdánu (1899 a 1916) a vysoký komisař Egypta (1917-1919). Ten mu také vštípil zájem o dění na středním východě a v Arabském světě...
Súdán

V dubnu 1928 byl na vlastní žádost převelen do Súdánských obranných síll a byl vyslán do Východního arabského sboru, které slouží v oblasti Roseires a Gallabat na hranicích Etiopie... Zde Súdánské obranné síly chytali obchodníky s otroky a pytláky, kteří obchodovali se slonovinou. Wingate změnil způsob pravidelného hlídkování a zakládání léček. V březnu 1930 byla udělena místní hodnost bimbashi ( major ) a bylo mu svěřeno velení nad 300 vojáky.

Na konci svého působení v Africe vedl Wingate krátkou výpravu do libyjské pouště, která měla nalézt ztracenou armádu Cambyses , uvedenou ve spisech Herodotus , a hledat ztracenou oázu Zerzura. Výprava byla podporována Královskou Zeměpisnou společností (závěry expedice byly publikovány v Královském geografickém časopisu v dubnu 1934) I když oázu nenašel, tak Wingate viděl expedici jako možnost otestovat si svou vytrvalost ve velmi drsném fyzickém prostředí a také své organizační a vůdčí schopnosti. Do Británie se vrátil v roce 1933.

Mandátní Palestina

V roce 1936 byl vyslán do britské mandátní Palestiny jako zpravodajský důstojník. Wingate na rozdíl od většiny svých kolegů měl kladný vztah k Židům a dokázal si získat jejich důvěru. Do Palestiny přišel v době, kdy Arabové ve zvýšené míře začali podnikat útoky na Židy a Brity. Wingate této skutečnosti chtěl čelit vytvořením malé, avšak elitní mobilní jednotky, která by podnikala protiútoky proti těmto skupinám. Své akce měly jednotky složené z britských velitelů a židovských bojovníků podnikat především v noci.

Wingatovy návrhy byly jeho nadřízenými po dlouhou dobu ignorovány - mezi britskými důstojníky panovala nechuť k oficiální spolupráci s Židy a k nekonvenčním způsobům vedení boje. Nakonec se mu podařilo přesvědčit velitele britských vojsk v Palestině Archibalda Wavella a začal s jednáními s Židovskou agenturou a Haganou, jejichž dosti skeptické představitele se mu podařilo pro tuto myšlenku získat. Nový britský velitel generál Haining mu v červnu 1938 udělil povolení k vytvoření Zvláštních nočních komand. Hlavní základnu si Wingate zřídil symbolicky v Ejn Harodu, v místě kde biblický židovský soudce Gideon sestavoval své vítězné vojsko.

Velitelské kádry oddílů byly jmenovány z řad Britů. Mužstvo se rekrutovalo z Hagany a Notrimu, respektive z Židovské obecní policie. Komanda vystužili i zkušení bojovníci z Foše, který byl jednotkou s podobným zaměřením. Zvláštní noční komanda byla ovšem oficiální jednotkou, zatímco Foš byl "jen" uskupením v rámci Hagany.

Zvláštní noční komanda především aktivně střežila ropovod z Kirkúku do Haify, když podnikala odvetné noční útoky vůči arabským skupinám sabotérů. Vedle toho se zaměřily i na útoky proti pohraničním vesnicím, ze kterých byly prováděny útoky proti britským cílům a židovským osadám.
Wingate a "jeho" zvláštní noční komanda ovlivnily vojenskou doktrínu Hagany a pozdějších IDF. Prvky jako přenesení boje na území nepřítele, využití mobilních přepadových oddílů, boj v noci, tajné operace či přítomnost velitele v čele útoku se staly platnou součástí budoucí bojové taktiky Hagany a IDF. V této souvislosti stojí za zmínku skutečnost, že těmito oddíly prošel například generál Moše Dajan, který pak zastával řadu velitelských funkcí v izraelské armádě, včetně funkce náčelníka generálního štábu či ministra obrany.

Nekonvenční způsob boje a zejména tvrdý postup vůči nepříteli, v této oblasti a v tomto času ne neobvyklý, vyvolával kritiku v řadách Britů a dokonce i Židů. Britové tyto oddíly ještě v roce 1938 rozpustily. Wingate byl zbaven všech velitelských funkcí v Palestině a přeložen zpět do Británie...

Etiopie

Po vypuknutí druhé světové války byl Wingate velitelem protiletadlové jednotky v Británii. Jeho přítel generál Sir Archibald Wavell, velitel Vrchního veliteltví Středního Východu v Káhiře ho však pozval do Súdánu k zahájení operace proti italským okupačním silám v Etiopii. Wingate pozvání přijal a po svém příjezdu začal formovat partyzánskou jednotku schopnou boje s mnohem silnějším nepřítelem. Císař Etiopie Haile Selassie projevil svůj souhlas a jedotka začala pracovat v únoru 1941. Byla nazvána speciální bojová skupina Gideon. Wingate byl dočasně povýšen na podplukovníka a stanul v jejím čele.
Jednotka útočila na italské opevněné body a zásobovací trasy. Bojová skupina Gideon v době, kdy byla nejpočetnější, se sestávala z 50 britských důstojníků a 20 poddůstojníků, 800 dobře vycvičených súdánských vojáků Pohraničního praporu a 800 jen částečně vycvičených etiopských bojovníků. Přitom při operacích v těžkém horském terénu vzala do zajetí 15 600 vojáků nepřítele a ukořistila množství válečného materiálu a zásob.

Po ukončení východoafrické kampaně byl 4. června 1941 Wingate zbaven velení, skupina Gideon rozpuštěna a jeho hodnost opět snížena na majora. Brzy poté, se nakazil malárií a byl poslán do Británie se zotavit.

Barma

Po svém uzdravení byl jako expert na nekonveční vedení války povolán generálem Wavellem, v roce 1942 do Barmy. Zde založil opět speciální jednotky schopné dlouhodobě působit v džungli. Tentokrát z řad Indů a Ghurků... Jednotka si dala název Chindité (Chindits) podle mytologického barmského lva Chinthe. generálem Wavellem byl povýšen do hodnosti plukovníka.
Základním prvkem boje byla taktika zvaná Stronghold. Jejím principem bylo vybudování opevněných základen a pevností v hloubi džungle, odkud vyráželi úderné skupiny Chinditů na přepady japonských základen, posádek a jednotek a blokování jejich zásobovacích linií. Po splnění svých úkolů se tam vždy vraceli k odpočinku, přípravě dalších akcí a k doplnění zásob. Odtud se také evakuovali ranění, protože zde byly přistávací dráhy. Jádrem jednotek Chinditů byl pochodový útvar, úkolové uskupení, které se skládalo z motostřelecké roty o čtyřech četách ( 250 mužů ), doplněné dělostřeleckou baterií s minomety a děly střední ráže, ženijní přepadový oddíl a průzkumná četa. Každý z praporů jednotek Chinditů, ve kterých bylo kromě anglických a skotských jednotek mnohdy zvučných jmen i hodně gurkhských útvarů, stavěl dvě takováto uskupení. Do výzbroje Chinditů patřily kromě standardních pušek, samopalů a kulometů Vickers také plamenomety a protitankové střely PIAT. Vojáci absolvovali kromě pěšího, respektive dělostřeleckého a ženijního výcviku také 20týdenní nácvik manévrového a záškodnického boje v džungli.
Dodnes panují mezi historiky dohady o efektivnosti nákladů vynaložených na vysazení, působení a zásobování Chinditů, protože řada méně pružně a takticky uvažujících vojenských teoretiků se domnívá, že by pro rozvrácení japonského týlu nebo zpomalení japonského postupu na Imphal a Kohimu stačilo nasazení řadových jednotek, nikoliv speciálních. Co se ale týče hodnocení dopadu operací Chinditů na akceschopnost japonských jednotek, nepochybují o nich ani sami Japonci, pro něž měla např. operace Thursday zcela katastrofální následky. Lze říci, že nebýt nasazení Chinditů, Japonci by s největší pravděpodobností výrazně zatopili mnohem silnějším britským a indickým jednotkám v Bengálsku.
Dne 24. března 1944 Wingate letěl k posouzení situace ve třech Chinditských základnách v Barmě. Při zpátečním letu z Imphal do Lalaghat, jejich letoun USAAF B-25H-1-Mitchell narazil u obce Bishnupur na zalesněný kopec a Wingate spolu s devíti dalšími pasažéry zahynul. Těla byla spálena k nepoznání bez možnosti jakékoliv identifikace a tak bylo všech deset obětí pohřbeno do společného hrobu na místě havárie.

V roce 1947 byly ostatky exhumovány a přeneseny do Imphal... V roce 1950 byly ostatky opět exhumovány a protože sedm z deseti obětí byly američané, tak byly ostatky přeneseny na Arlingtonský národní hřbitov.


http://en.wikipedia.org/wiki/Orde_Wingate
http://www.druhasvetova.mzf.cz/?p=armad ... u/Chindite
http://forum.valka.cz/viewtopic.php/tit ... da/t/71408
http://www.valka.cz/clanek_1169.html
http://www.militaria.cz/cz/clanky/valky ... rmady.html

27. února 1933 došlo k požáru Říšského sněmu

Požár byl nahlášen kolem 22 hodiny 27. února. Zlikvidován byl po zhruba 90 minutách a napáchal značné škody. Na místo po krátké době dorazili Hermann Göring a ze společné večeře Adolf Hitler, Joseph Goebbels a vicekancléř Franz von Papen. Göring požár pokládal za signál ke spuštění komunistického puče.
„Nyní žádné slitování. Každý komunistický funkcionář bude zastřelen,“ hřímal Hitler ještě u hořící budovy.

Do úsvitu bylo zatčeno na čtyři tisíce komunistů. Druhý den oficiální Pruská tisková služba oznámila: „Tento čin žhářství je nejnestvůrnějším teroristickým činem vykonaným bolševismem v Německu.“

A Hitler druhého dne prostřednictvím říšského prezidenta Hindenburga nechal vydat „nařízení na ochranu národa a státu“ – takzvaný Dekret o požáru Říšského sněmu. Toto opatření fakticky likvidovalo veškeré ústavní svobody Výmarské republiky. Záměr nacistů byl zřejmý: ještě před volbami do Říšského sněmu se tvrdě vypořádat se všemi skutečnými či potenciálními protivníky.

Dekret do odvolání pozastavil platnost sedmi článků německé ústavy, týkajících se osobní svobody, svobody projevu, svobody tisku, práva shromažďovacího a telefonního a poštovního tajemství. V dalších částech dekretu byly například převedeny některé pravomoci spolkových zemí na ústřední vládu a byly umožněny těžší tresty včetně trestu smrti za založení požáru veřejných budov.

Na základě dekretu docházelo záhy k zákazům především komunistických, ale i demokratických shromáždění, k zastavování vydávání novin a časopisů a několik tisíc osob bylo zatčeno (včetně předsedy Komunistické strany Německa Ernsta Thälmanna). Jiní komunističtí funkcionáři, jako například Wilhelm Pieck nebo Walter Ulbricht, unikli zatčení útěkem do exilu.

Nacisté se snažili přesvědčit domácí i světovou veřejnost, a mnozí z nich patrně i sami sebe, o tom, že za požárem Říšského sněmu skutečně bylo komunistické spiknutí, a že tedy jejich represivní kroky byly vlastně oprávněné. K tomu měl sloužit soudní proces. Před soudem stanul nejenom Marinus van der Lubbe, ale i čtyři další obvinění, jejichž usvědčení mělo potvrdit platnost spiklenecké teorie. Těmi dalšími obžalovanými byli jednak šéf komunistického poslaneckého klubu Ernst Torgler a tři bulharští komunisté, zatčení při raziích, jež následovaly krátce po požáru: Vasil Tanev, Blagoj Popov a Georgi Dimitrov.
Nacisté si monstrproces sami zkomplikovali právě tím, že se do něj snažili naroubovat bulharské komunisty, z nichž zvláště Georgi Dimitrov vynikl obratnou a samostatně vedenou obhajobou, kterou přivedl veřejně ke vzteku jako svědka vystupujícího Hermanna Göringa. Proces probíhal od 21. září do 7. října 1933 v Lipsku, potom se na pět týdnů přemístil do Berlína, aby opět pokračoval od 23. listopadu do 23. prosince v Lipsku. Účastnily se ho desítky zahraničních a německých zpravodajů, přičemž soudní líčení prvních dvou dnů přenášel rozhlas – ale pouze do Dimitrovova vystoupení z 23. září. Existuje ovšem těsnopisný protokol celého procesu. Německé soudnictví si tehdy ještě uchovávalo zbytky nezávislosti. O čemž svědčí i výsledek přelíčení.
Odsouzen byl pouze Van der Lubbe. Torgler byl po ukončení procesu okamžitě zadržen gestapem do tzv. ochranné vazby, zatímco tři Bulhaři byli vykázáni do Sovětského svazu, kde je přivítali jako hrdiny.
Přes opětovná tvrzení van der Lubbeho, že byl jediným pachatelem, dospěli soudní znalci k jinému stanovisku. Požární a chemičtí odborníci jednomyslně tvrdili, že požár takových rozměrů mohl být založen jen spoluprací několika pachatelů. Expertízy obdržel v červnu 1933 Hitler se zvláštní poznámkou, že „existoval promyšlený a připravený plán“. Soud přijal dodatečnou domněnku o pomahačích a mužích v pozadí, ale poněvadž k tomu nenalezl žádné konkrétní důkazy (a „bulharská stopa“ naprosto selhala), bylo předběžné soudní šetření a nakonec i přelíčení před říšským soudem zahaleno atmosférou ideologické podjatosti, domněnek a falešných tvrzení, jež měly k opravdovému hledání pravdy hodně daleko.

Marinus van der Lubbe byl odsouzen k trestu smrti a po formálních žádostech o zmírnění trestu byl v lednu 1934 popraven. Navzdory tomu, že německé zákony platné v době spáchání činu neumožňovaly žhářství potrestat smrtí. Původní rozsudek smrti vůči van der Lubbemu změnil v roce 1967 západoberlínský zemský soud na osm let vězení – i z toho důvodu, že v době spáchání činu bylo za žhářství maximálně osm let. I když to už nemělo žádný praktický význam, bratr odsouzeného Jan van der Lubbe dále bojoval o to, aby byl Marinus zcela zproštěn viny.

V lednu 2008 nakonec německá justice rozsudek zrušila, a to na základě zákona z roku 1998, podle něhož se mohou zpětně zrušit některé verdikty nacistických soudů z let 1933–1945, neboť nástup nacismu znamenal popření principů právního státu, a nacistické rozsudky jsou tak ze své podstaty nespravedlivé.

Dohady o požáru Říšského sněmu nikdy neutichly. Po roce 1945 převládl i v Německu názor o pachatelství národních socialistů. Tím spíše, když několik obžalovaných nacistů v norimberském procesu dosvědčilo, že spiknutí zcela určitě zosnoval Göring (avšak ten to i v Norimberku popíral).

Dnes se historici shodují v názoru, že v přísně právním smyslu nelze dokázat, že van der Lubbe byl jediným pachatelem, ale ani domněnku opačnou, neboť v současné době neexistuje argument, jenž by tezi o van der Lubbem jako jediném pachateli beze zbytku vyvrátil. Ať již však Říšský sněm zapálil kdokoli, není pochyb, že nacistům na cestě k neomezené diktatuře výrazně pomohl. Mohli legálně rozpoutat vlnu obludného teroru a demagogie, která dotvořila nacistické Německo.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Po%C5%BE%C ... sn%C4%9Bmu
http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/poz ... eho-snemu/

Jenom bych dodal , že původně měl být obhájcem poslance Torglera dr. Ivan Sekanina , ale říšské úřady to nepovolily .
zdroj : wikipedie Ivan Sekanina

No a taky se roku 272 narodil císař Konstantin Veliký.
Proslavil se jednak jako první křesťanský imperátor, a pak také tím, že založil Konstantinopol, resp. přetvořil dřívější řecké osídlení na toto město. Jo, a taky zrušil pronásledování Diokleciána.
A nakonec takovou maličkost - taky vydal Edikt Milánský, kterým vyhlásil náboženskou toleranci ve své říši.

Alfik píše:A nakonec takovou maličkost - taky vydal Edikt Milánský, kterým vyhlásil náboženskou toleranci ve své říši.

Čož následne viedlo k zákazu polyteizmu v rímskej ríši... nj, tolerancia k netolerantným.

28. února 1908 se narodil František Weber, československý letec, generálmajor v.v.

Narodil se v obci Podivín na Hodonínsku.

Po složení maturitní zkoušky na reálce v Hodoníně narukoval 1. října 1928 do školy pro důstojníky letectva v záloze v Prostějově, kde prodělal kvalifikaci leteckého pozorovatele. Příslušnou leteckou praxi absolvoval v Piešťanech u Leteckého pluku č. 3. Po ukončení školy na jaře 1930 byl vyřazen v hodnosti podporučíka prezenční služby a 30. září 1930 nastoupil jako student do Vojenské Akademie v Hranicích. Navzdory svému předchozímu působení u letectva zde studuje na důstojníka pěchoty. 31. července 1932 je vyřazen v hodnosti poručíka pěchoty a jmenován velitelem čety u Pěšího pluku č. 7 v Nitře. 15. října 1933 je převelen do skupiny důstojníků letectva a odchází k Leteckému pluku č. 4 do Hradce Králové. Zde je přiřazen jako nižší důstojník ke 14. pozorovací letce a 4. srpna 1934 přechází jako pozorovatel k 82. bombardovací letce Leteckého pluku č. 5 v Praze - Kbelích. zde se 1. října 1934 ujímá funkce spojovacího důstojníka pluku. Mezitím si však stále rozšiřuje svou kvalifikaci a tak absolvoval v Praze jako pozorovatel Kurz létání v noci, v Olomouci absolvoval mechanický kurz pro důstojníky z povolání a na základě vlastní žádosti byl zařazen do pilotního výcviku v Prostějově. Po jeho ukončení nastupuje k 40. stíhací letce Leteckého pluku č. 4 v Hradci Králové. Tato letka byla vyzbrojena z počátku zastaralými letouny Avia Ba-33 a později novějšími letouny Avia B-534.
V rámci rozšiřování výcvikových základen byl pro své vysoké pedagogické schopnosti 1. září 1936 povýšen do hodnosti nadporučíka letectva a převelen do Vojenské akademie v Hranicích jako velitel čety studentů a cvičitel vojenského výcviku. Zde mu prošlo rukama mnoho mladých důstojníků jimž potom velel v Británii.

V důsledku zhoršující se mezinárodní situace byl 1. srpna 1938 přidělen k Leteckému pluku č. 1 v Pardubicích a při mobilizaci 28. září 1938 se stal velitelem 47. stíhací letky, která byla vyzbrojena letouny Avia B-534. Letka byla začleněna jako součást bojového letectva 1. armády a bla umístěna na polních letištích Kleštěnice u Heřmanova Městce, Kralupy nad Vltavou a Veltrusy. Po Mnichovské dohodě se letka nevracela na své mírové letiště, ale byla odeslána na Slovensko k 3. armádě, jako obrana proti případným akcím maďarského letectva. Po Vídeňské arbitráži, jejíž výrok znamenal další ztrátu území se vrátila letka na svou mírovou základnu v Pardubicích. Zde byla po 15. březnu 1939 předána okupační moci a nadporučík letectva František Weber je 30. června 1939 propuštěn ze svazku branné moci.

14. ledna 1940 František Weber opouští Prahu a přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko a Střední východ se dostává do Francie. 6. března 1940 je zapsán ve výcvikovém táboře Československého vojska v Agde a 22. května byl jmenován velitelem zdejší letecké skupiny. 24. června 1940 odplouvá z přístavu Port Vendres do Británie, kam dorazil 7. července 1940. Přestože byl 1. srpna 1940 povýšen na kapitána letectva, tak o den později je přijmut do Dobrovolných záloh RAF v nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer. Bitva o Británii byla v plném proudu a tak se 6. srpna 1940 stává příslušníkem 310 československé stíhací perutě. Peruť měla v té době velký přebytek pilotů a její kapacita nestačila na jejich přecvičování a proto byl s celou tzv. zálohou peruti 17. srpna 1940 odeslán ke zkrácenému výcviku k 6. OTU do Sutton Bridge. Po třítýdenním výcviku je 10. září přidělen k britké 145. stíhací peruti, která operovala ze skotského Dyce a později z Tangmere na jihu Anglie. Zde se na letounu Hurricane účastnil závěrečných bojů Bitvy o Británii. 27. října 1940 byl sestřelen v souboji s Bf 109 ale úspěšně stihl vyskočit s padákem. Dopadl do moře a byl vyloven torpédovým člunem. Jeho Hurricane V7592 se zřítil do Solentské úžiny.
28. ledna 1941 se vrací do Duxfordu k 310. peruti a zde se ujímá velení B-letky v hodnosti Flight Lieutenanta a 28. února 1941 přebírá od S/Ldr Alexandra Hesse velení nad celou perutí. Zároveň s tím je povýšen do hodnosti Squadron Leader a 28. října do hodnosti štábního kapitána československého letectva. Po přezbrojení perutě na letouny Spitfire ve Skotsku se v čele 310. perutě vrací na jih Anglie.
10. ledna 1942 utrpěl při srážce po přistání v Perranporthu prasklinu lebky. Po propuštění z nemocnice a následném zotavení předal velení 310. perutě S/Ldr Františku Doležalovi. Sám odchází Inspektorát Československého letectva v Londýně. Zde vykonává funkci styčného důstojníka u 11. skupiny Fighter Command a 1. července 1943 přechází do vojenské kanceláře prezidenta republiky. Zde působí do 1. února 1943 a vrací se zpět na Inspektorát Čs letectva. Ve stejném roce je je vyslán na stáž u leteckých jednotel RAF na Středním východě a v severní Africe. 8.listopadu se stává československým spoluvelitelem 134. Československého polního letiště (No 134 (Czechoslovak) Airfield). V rámci tohoto převelení byl povýšen do hodnodti Wing Commander a 7. března 1944 na majora československého letectva. Zde opět prokázal mimořádný organizační a velitelský talent. 1. dubna 1944 předává velení W/Cdr Janu Čermákovi a odchází opět na Inspektorát Čs. letectva, tentokrát k jeho studijní skupině. Koncem roku 1944 težce onemocněl zánětem pohrudnice a strávil řadu dlouhých měsíců v nemocnici. Do vlasti se tak vrací až 11. března 1946 v hodnosti podplukovníka.

Po krátkém působení na MNO je 31. května 1946 přemístěn k Ministerstvu Vnitra jako zástupce velitele Letectva Sboru národní bezpečnosti. to bylo 12. prosince 1947 přejmenováno na Bezpečnostní letectvo. Zároveň se stává prozatimní správce Domu vojenských letců ve Vladislavově ulici v Praze. 31. března 1948 byl přemístěn zpět na MNO do Hlavního štábu velitelství letectva s určením Obrana proti letadlům.

Poúnorové čistky neminuly ani Františka Webera. 2. února 1949 byl odeslán na nucenou dovolenou a vyřazen jako výkonný letec. Na základě jeho podlomeného zdraví s ním bylo zahájeno superarbitrační řízení a 31. prosince 1949 odchází jako 50% invalida do výslužby. 10. ledna 1950 je ve svém pražském bytě zcela neoprávněně zatčen a přemístěn do Tábora nucených prací v Mírově. 11. srpna byl navíc degradován. Z Tábora nucených prací byl 19. července 1951 propuštěn v souvislosti se zrušením tohoto tábora. Pak pracoval jako pomocný dělník v jednom pražském zahradnictví a později jako účetní v pražském závodě PREFA.

V roce 1965 byl rehabilitován a byla mu navrácena hodnost. Skutečného ocenění se mu dostalo až po listopadu 89. Krátce před svou smrtí byl povýšen na generálmajora v.v.

1. října 1991 v Praze umírá.
Vyznamenání
V roce 1991, již v hodnosti generálmajora v.v., vyznamenán prezidentem republiky Řádem Milana Rastislava Štefánika III. stupně.

Dále byl nositelem těchto vyznamenání a medailí:
2x Československý válečný kříž 1939
2x Čs. medaile Za chrabrost
Čs. medaile Za zásluhy I. stupně
Pamětní medaile čs. zahraniční armády (Francie, Anglie)
Anglickou hvězdu 1939-1945 (bitva o Anglii), hvězdu za Afriku, hvězdu za Evropu, Obrannou medaili a Válečnou medaili.
Sovětské vyznamenání Za vítězství nad Německem.

Byl nositelem pilotního odznaku "Polní letec 1923-1939" čs. pilotů 1. republiky, pilotního odznaku RAF a odznaku Zasloužilý letec.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Weber
http://vojenskaakademiehranice.ic.cz/weber.html

Uz jednou jsem napsal, ze diky Aaronovi tohle vlakno ziskalo kvalitu a mohlo by byt na ostre Palbe a ne v hospode.
Podruhe mi snad nekdo z odpovednych odpovi, jestli je to mozne...
Aarone,