PALBA.CZ

Jen pár slov

Jelikož mě práce kolegy Rase oslovila – osobně jsem se zabýval poměrně podrobně německou kolonizací Drahanské vrchoviny – od roku 1990 žiji v Prostějově, a i když jsem v rámci služebního zařazení bydlel ledaskde, tak zde jsem asi zakořenil už nastálo. Můj zájem je tedy dán mými ambicemi tento kraj trochu poznat.

Podle dostupných prací nadšenců mezi kterými má přední místo pan Martin Musil z Blanska je doložitelné, že do poloviny 13. století byla naše pohorská, veskrze méně úrodná Drahanská vrchovina po dlouhé věky pokryta sotva proniknutelnými lesy, v nichž se nacházelo jen několik málo osad, založených snad již v 11. století. Pro osídlení naší lesnaté krajiny nemáme však v 11. a 12. stol. téměř žádné písemné zprávy. První záznam o Blansku pochází z roku 1131.

Před započetím kolonizace bylo toto území osídleno pouze 7 až 10 osadami, které tvořily izolované ostrůvky v nesnadno proniknutelném hvozdu. Svůj starý původ tyto osady prokazují právě svým charakteristickým návesním typem, dodnes patrným a je pravděpodobné, že mezi ně patřily vesnice:
- Žďárná,
- Petrovice,
- Šošůvka,
- Ostrov,
- Jedovnice,
- Rudice,
- Drahany,
- Studnice
- Račice.
Tyto vesnice či osady byly asi všechny české. Blansko samotné bylo centrem državy olomouckých biskupů, z nichž jako první je uváděn Jindřich Zdík a to právě v uvedeném roce 1131.

Na blanenském panství se vystřídalo mnoho olomouckých biskupů, kteří byli vesměs všichni původu slovanského. Po Jindřichu Zdíkovi to byli například:

- strahovský kanovník Jan Obidenův který tuto práci vykonával do roku do roku 1157,

- premonstrátský opat v Litomyšli Jan IV. , který dne 20. října 1157 přijal biskupské svěcení z rukou mohučského arcibiskupa sloužil do roku 1172,

- Dědleb, který byl původně kaplanem pražského biskupa a arcijáhenem bechyňským. Olomouckým biskupem byl jmenován králem Vladislavem roku 1172, ale biskupské svěcení přijal až v roce 1174. Zemřel 3. listopadu 1181

- Pelhřim, který do jmenování biskupem olomouckým knížetem Bedřichem byl kanovníkem premonstrátského řádu na hoře Sion v Praze na Strahově. Biskupské svěcení přijal 23. května 1182. Zemřel 2. března 1184

- Kaim, původně premonstrát strahovské kanonie, který byl dne 10. července 1186 jmenován biskupem markrabětem moravským Konrádem Otou. Zemřel 12. ledna 1194.

- biskup Andělín pocházel z Brabantska a stal se řeholníkem premonstrátů v Praze na Strahově. Později arcijáhen a kanovník olomoucké kapituly. Na olomoucký biskupský stolec byl uveden 30. září 1194. Zemřel 17. prosince 1199.

- Jan V., zvaný Bavor, pocházel z Čech z nezámožného šlechtického rodu. Byl řeholníkem v Praze na Strahově a olomouckým biskupem se stal na základě jmenování od krále Přemysla Otakara I. Jan V. však nepřispěl k rozkvětu moravské diecéze, Bartoloměj Prapocký o něm napsal, že "člověk to byl marnivý, opilec veliký, básněmi se zaneprázdňoval a k tomu marnotratník." Zemřel dne 1. 10. 1201.

- Robert byl olomouckým biskupem dlouhých 39 let do roku 1240. Původně to byl převor cisterciáckého kláštera na Zelené hoře u Nepomuku. Podle tradice pokládán za Angličana. Biskupem jej jmenoval král Přemysl Otakar I., kterému již od samého počátku vlády poskytoval četné diplomatické a jiné služby, a to zvláště takové, které vyžadovaly mimořádnou obratnost a takt. Svému světskému vládci zůstal loajální a několikrát ho zastupoval v době jeho nepřítomnosti jako místodržící na Moravě. Po jeho smrti pak nastala zásadní změna. Došlo ke sporům o biskupský stolec.

Po smrti biskupa Roberta totiž zvolili roku 1241 děkan Jan a kanovníci v olomoucké kapitule svého spolubratra a opavského arciděkana Viléma novým olomouckým biskupem. Český král Václav I. se však proti této volbě postavil a olomoucké diecézi násilně vnutil Konráda z Friedbergu. Za tímto kanovníkem stál mohučský arcibiskup Siegfried.
Děkan Jan a kanovníci, kteří hájili právo svobodné volby olomouckých biskupů, strávili téměř tři roky ve vyhnanství. Svou při předložili římské kurii, kde vedli proti Konrádovi proces. Papežská kurie nakonec nalezla kompromis a na olomoucký biskupský stolec dosadila Bruna ze Schauenburku. Biskup Konrád byl v červenci 1245 odvolán.

Bruno ze Schauenburku se narodil pravděpodobně v roce 1205. Byl to německý a moravský duchovní, v letech 1245 - 1281 byl olomouckým biskupem, rádce a diplomat českého krále Václava I. a později Přemysla Otakara II.
Pocházel ze starého severoněmeckého šlechtického rodu, jehož rodový hrad Schaumburg stojí nad řekou Veserou u města Riteln v Dolním Sasku. Zastával řadu církevních úřadů. Roku 1229 se stal proboštem katedrální kapituly v Lübecku. V roce 1236 je doložen jako probošt v Hamburku a roku 1238 byl zvolen proboštem v Magdeburku. Asi to byla divoká volba - jeho protikandidát byl zabit a Bruno musel uprchnout do Říma k papeži a dosáhl u něj odpuštění. Roku 1244 ho papež Inocenc IV. jmenoval papežským kaplanem a dne 20. září 1245 pak ho tentýž papež jmenoval olomouckým biskupem. Díky tomu skončily několikaleté spory ohledně obsazení místa zdejšího biskupa. Na biskupa byl Bruno vysvěcen až roku 1247. Český král Václav I. nejprve s jeho podporou váhal a uznal Bruna biskupem až roku 1247 po jeho vysvěcení. Vzápětí si však biskup Bruno získal královu přízeň, když se za povstání jeho syna Přemysla postavil na Václavovu stranu a později se zasloužil o smíření otce a syna.

Biskup Bruno se aktivně zabýval ve svém biskupství reformou církevní správy rozvojem ekonomické a demografické situace na Moravě. Zabýval se tím při správě biskupského majetku, který významně rozšířil a zvelebil. Blízko staršího osídlení založil nové město Kroměříž s hradem a poručil vysázet vinohrady. Byl pokládán za průkopníka kolonizace středověké Moravy, pomocí lenního systému totiž kolonizoval dosud neobydlené oblasti. V jeho listině z roku 1267 je například poprvé zmíněna kolonisty založená Ostrava. Na Moravě založil vedle zmíněné Kroměříže hrady Mírov, Blansek a další. Podílel se také na založení města Uherského Hradiště.

Po Václavově smrti se biskup Bruno stal rádcem a diplomatem mladého krále Přemysla Otakara II. a oporou královské moci na Moravě. V letech 1254-55 a znovu 1267-68 doprovázel Přemysla Otakara II. na křížové výpravy do Prus. Biskup Bruno však pro Přemysla Otakara II. získal Štýrsko a v letech 1262-69 zde zastával funkci hejtmana. Podařilo se mu také dojednat sňatek krále s Kunhutou, vnučkou uherského krále Bély IV. Později hájil Přemyslovy zájmy v boji o římskou královskou korunu u papežské kurie. Roku 1274 vystoupil na koncilu v Lyonu, kde měl za úkol obhájit neplatnost říšské volby Rudolfa Habsburského, to se mu však nepodařilo. Často stál v čele přemyslovských vojsk, v té době to ještě nebylo u duchovních nic neobvyklého. Například roku 1276 hájil Rakousy proti postupujícímu vojsku Rudolfa Habsburského.

V roce 1276 biskup Bruno zřejmě přemluvil Přemysla Otakara II., aby se pokořil u Vídně Rudolfovi Habsburskému. Bitvy na Moravském poli se však zřejmě již neúčastnil.[1] Po porážce Přemysla Otakara II. pak biskup Bruno holdoval Rudolfovi. Ten ho pověřil správou Olomoucka a Přerovska. Biskup Bruno ze Schauenburku zemřel v roce 1281.

Pokud mohu vyjádřit svoje osobní přesvědčení, tak volba toho německého muže, který byl asi dobrým pastýřem ale stejně tak dobrým vojákem, státníkem, diplomatem a stavitelem pevností byla volbou velmi dobrou. Je to zvláštní, ale Němec jménem Bruno ze Schauenburku se v dané době postaral o rozvoj Moravy více než kterýkoliv člověk slovanského původu.

Ale zpět k tématu, tedy kolonizaci.
V této době kdy došlo k vážným sporům církevní a politické povahy situaci na Moravě zhoršil na nejvyšší míru vpád Mongolů do střední Evropy. Jeden mongolský oddíl u polské Lehnice drtivě porazil armádu Jindřicha II. Pobožného. Bitva se odehrála mezi slezským a malopolským rytířstvem a Mongoly 9. dubna 1241. Křesťanská vojska utrpěla porážku, vratislavský, krakovský a velkopolský kníže Jindřich II. Pobožný, který vojskům velel, v bitvě zahynul. Spolu s ním padl i Boleslav, syn Přemyslovce Děpolta III.


Velkokníže Jindřich II. Pobožný jede vybojovat svoji poslední bitvu[/align]

České oddíly, které spěchaly na pomoc, již nestačily do bitvy zasáhnout. Václavovi I. se však podařilo zastavit Mongolské průzkumné oddíly v Kladsku. Tím jim zabránil vtrhnout do Čech a obrátil jejich hlavní síly k jihu. Mongolové prošli Moravou a přes některý z průsmyků se vrátily do Uher, kde se spojili se s Bátúovými tümeny, které operovaly v Uhrách. Na Moravě se tedy Mongolové dlouho nezdržovali, pověsti o bitvě Čechů a Moravanů s Mongoly u Olomouce jsou proto nepodložené. Také příběh o obléhání Hostýna a zázračné porážce tatarského vojska za přispění Panny Marie byl do doby mongolského vpádu v 13. století situován až dodatečně

I když se zde zdrželi málo, Mongolové napáchali mnoho škod. Jejich pohyblivé malé jednotky zavinili velké lidské ztráty na územích, kterými jen tak mimochodem prošli. V tomto plenění a vyhlazování české populace pokračovali následně Uhři, kteří se po odchodu Mongolů rychle otřepali a v roce 1251 těžce poplenili území dnešní jižní Moravy a byli poraženi až u Olomouce. Poté se vrátili domů. Po těchto dvou vlnách venkovní agrese byla celá Morava vylidněna a ekonomicky výrazně upadala.
Do této doby budované dřevěné tvrze se začaly jevit jako málo bezpečné, proto je do doby po roce 1241 kladen počátek budování kamenných hradů na méně přístupných místech. Je pravděpodobné, že již po mongolském nájezdu se v menším rozsahu započalo se stavbou hradu Blanseka nad říčkou Punkvou.

Nastalá změna, kdy následkem německého vlivu byl olomoucký biskupský stolec obsazen mužem původu německého, vedla ke změnám dalším. Německý biskup povolal na svůj dvůr německé úřednictvo, dvořany i řemeslnictvo. „Lehké“ poněmčování zažil náš kraj zřejmě už za časů nejstarších olomouckých biskupů původu německého. Například v roce 1104 v Olomouci působil německý biskup Engelbert. Dřívější kolonizační aktivity však byly nevelkého rozsahu a byly spíše živelné povahy vrchností trpěné.

V 11. až 14. století se projevil téměř ve všech zemích Evropy neobyčejně velký vzrůst obyvatelstva, který měl za následek rozvoj měst, výroby zboží, a rozšiřování obdělávané půdy. S tím přirozeně souvisel obrovský ruch a zabírání nové půdy pro obdělávání – začala probíhat vnitřní kolonizace ve Francii, Anglii, Německu a dalších zemích a stejně tak kolonizace německých rolníků k nám na východ. Expanze byla taková, že po zabrání půdy lepší bonity, začalo se sahat k půdě stále horší, která nemohla dávat očekávané výnosy.
Jedním z takto osídlovaných míst se stala právě i méně úrodná a na terén náročnější Drahanská vrchovina. Zde se díky malému počtu osad, mohlo se začít s intenzivním osídlováním. K hlavním iniciátorům této kolonizace na Blanensku byl právě zmíněný biskup Bruno ze Schaumburgu.

V Blansku se připomíná Bruno poprvé v latinsky psané listině dne 5. října 1267, kdy sídlil krátkodobě na Blanseku, který se v onom dokumentu nazývá Planceke. Na tomto hradu, který Bruno snad zbudoval od základů nebo jej značně rozšířil, se vyskytoval pomálu. Čas od času přijel, zjistil stav hospodaření, vydal zde několik majetkových či prvních listin a pokračoval ve své cestě.


Zbytky zdiva paláce kdysi mohutného hradu Blansek[/align]

Bruno začal v okolí organizovaně zakládat množství osad, které byly v blanenském panství pod správou právě Blanseku, jako biskupský statek. Tehdejší panství, patřící k hradu Blanseku, bylo rozsáhlé a kromě Blanska patřilo k němu množství osad jednak starých, jednak i mladších, založených jak samotným biskupa Bruna, tak i jeho předchůdci.
Nepatrně osídlená pohorská krajina se stala cílem vnější i vnitřní kolonizace.


Rekonstrukce vzhledu městečka Blansko kolem roku 1400[/align]

Naše domácí šlechta a kláštery, začaly povolávat kolonizátory z vnitrozemských nížin, ale pod vlivem biskupa Bruna jich marginální počet přišel z Rakouska a Bavorska. Bruno sám k nám na Moravu pozval kolonisty ze svého rodného kraje. Odhaduje se, že v té době na Moravu přišlo přibližně 25 tisíc německých kolonistů a tito založili skoro dvě stě obcí a snad až 30 měst a městeček. Povolával k sobě německé dvořany a úředníky, a také mnoho duchovních bylo původem z Německa. Také z tohoto důvodu bylo mnoho původně českých názvů osad poněmčováno nebo měly rovnou jméno německé od svého založení. Mnohé z nich se dochovaly až dodnes. Jak významná byla tehdy německá složka obyvatelstva je vidět třeba v Modřicích, kde biskup Bruno také často působil. Zde žije původem německé obyvatelstvo až dodnes. Na církevních statcích vůbec, bylo vlivem četných německých duchovních mnoho německých přistěhovalců.

Iniciátory kolonizačních aktivit byla tedy šlechta a kláštery. Například v sousedním panství holštejnském – od Blanseku vzdáleného asi 8 kilometrů - to byli původně páni z Jedovnic, kteří si však záhy přisvojili přídomek "z Holštejna" podle jména hradu, který vybudovali. Původně „z Jedovnic“ uvádí Bohuš v roce 1251, syn Crhy z Ceblovic a jeho bratr Hartman poprvé své jméno s přídomkem z Holštejna a to v roce 1278. Do roku 1278 můžeme tedy s největší pravděpodobností vročit vybudování mohutného hradu Holštejna a přemístění dosavadního centra jedovnického panství z Jedovnic na Holštejn. Jiné prameny potom praví, že za vlády Václava I. získal Crh erbu beraních rohů, purkrabí královského hradu Děvičky a Olomouce – zde v roce 125, kdy se zasloužil o porážku Uhrů pod tímto hradem, výsluhou za věrné služby rozsáhlá území v Drahanské vrchovině. Jeho syn Hartman z Čeblovic prováděl na zděděném panství rozsáhlou kolonizaci německými osadníky. Ke správě nového osídlení vystavěl poměrně rozsáhlý hrad pojmenovaný Hohlerstein přeloženo jako „dutý, vykotlaný kámen“, tedy Holštejn. Hrad byl z valné části hotov v lednu roku 1278, kdy se po něm Hartman poprvé psal.


Rekonstrukce vzhledu hradu Holštejna v jeho vrcholné podobě.

O kolonizaci se v této lokalitě zasloužil i uhersko - hradišťský klášter a po smrti Crhy II. po převzetí části panství, páni z Lipé. Kolonizace holštejnského panství byla provedena významnou mírou německými přistěhovalci. O německém původu vesnic svědčily už jejich názvy. Tak např. když Vok z Holštejna oznamuje v právě založených zemských deskách – stalo se v roce 1349, že cituji:

„Čeněk z Lipé prodal panu Vokovi z Holenstaina hrad Holenstain s malými dvorci pod ním stojícími, s vesnicemi Hartwigslog s lesem Thenwald, se vsí Zybothalog, se vsí Kylein, se vsí Boda, se vsí Czynola, se vsí Gothfridslog, se vsí Merhlinslag, se vsí Ulraichslog, s městečkem Gedwicz - dnes Jedovnice , se vsí Wylhlemslog, s polovinou vsi Preterslog….“

T tohoto seznamu je jasně patrné, že kromě Jedovnic jde o jména německá, daná převážně podle zakladatele neboli lokátora, tedy povolaneho člověka šlechtického původu té které osady. Koncovky …lag nebo …log jsou významově spojena s vymýceným místem v lesích. Tedy msty získaných vykácením porostu pro stavební dříví a vyžďářením nevyužitelných dřevin. Z toho vyplývá, že zde jde o kolonizační osady plánovitě budované i s plužinami na vymýcených prostorách německými kolonisty přivolanými nejspíše z Rakouska a Bavorska.

V pozdějších zápisech je doloženo, že německá jména osad se počešťují nebo zcela mizí a jsou nahrazována jmény českými nebo počeštěnými. Je to zřejmé ze zápisu z roku 1371. Několik příkladů:
Preterslog je uveden jako Ostrow,
Wilhlemslog jako Milenowicze tedy dnes Vilémovice,
Gotfridslog jako Hosprzidoeicze,
Czynols což je v překladu v překladu „krásný les“ jako Zenotycz tedy Senetářov,
Boda jako Podom,
Kylein jako Cholerzow,
Zybothslog jako Lypowka, tedy dnes Lipovec.
Hertwigslog jako Hussy čili dnes Housko,
Merhlinslag se dnes jmenuje Bystřec)
Ulraichlog dnes známe jako Budkovany.
Nově se v zápise z roku 1371 objevují osada s německým názvem
Rorbach později zvaná Harbech
Hemlyncow což ale je původní český název později nesl název Hamlíkov.

Na tomto počešťování jmen, osad i obyvatel měli vliv česky hovořící majitelé hradu Holštejna a jejich služebnictvo, podobně jako původní české obyvatelstvo centra panství v městečku Jedovnice. Zcela jistě nemalý vliv na tento proces mělo obyvatelstvo českých osad okolních panství, například z Petrovic, Šošůvky, Rájce, Doubravice, Drahan a dalších.

Historie tohoto německého jazykového ostrůvku na pomezí Blanenska a Vyškovska uprostřed ryze českého okolí je zajímavá a přitahuje pozornost vědců nejen u nás. Oživení zájmu našich badatelů o tuto tématiku vyvolala práce Wolfganga Wanna otištěná pod názvem“Der Rattenfa¨nger von Hammeln – Hamelner Landeskinder zogen aus nach Ma¨hren“. Doktor Wann se prakticky celý život zabýval pověstí o krysaři z Hameln a jejím historickým výkladem. Vysvětlením pověsti podle Wanna je, že 26. června 1284 odešlo z Hameln 130 mladých lidí tedy „Kinder“ na Moravu, aby tam kolonizovali území pod správou olomouckého biskupa Bruna. Byl to jeden z mnoha odchodů tamních kolonistů, k nimž docházelo po celou dobu, kdy Bruno ze Schaumburgu zastával úřad olomouckého biskupa. Mimochodem jeho rodové sídlo Schaumburg leželo jen asi 20 km severně od Hameln, dolnosaského městečka asi 40 km jihozápadně od Hannoveru. Jestli je to pravda tak ta nádherná pověst o muži, který hrou na svoji píšťalu odvedl z města Hameln krysy a tím pomohl město ozdravit, ze msty hrou na stejnou píšťalu odvedl z města malé děti, protože mu byla upřena smluvená odměna získává jiný, bohužel prozaický rozměr.

Děti by v tomto případě nebyli malé děti ale děti dospělé, které ochotně opustily své rodiče a rodné město, aby se staly zakladateli vlastní vesnice během kolonizace východní Evropy. Některé středoevropské vesnice a města dodnes užívají názvy velmi podobné slovu Hameln či Hamelin. Sám Wolfgang Wann byl přesvědčen, že tito mladí lidé na Moravě z pověření olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku založili vesnici Hamlíkov. Krysař by v tomto případě nebyl nikdo jiný než jejich vůdce – lokátor.


Bylo to takto nebo má Wolfgang Wann pravdu?

Pravda je, že v okolních panských regionech naprosto převládají jména česká. Tak je tomu v původních panstvích dědicko- račickém, církevním zábrdovickém, plumlovském, boskovickém, rájecko drnovickém. V církevním panství blanenském vedle jmen českých se původně vyskytlo i několik jmen německých. Německé obyvatelstvo se později v průběhu 14. a 15. stol. počeštilo. Takovýto německý vliv v našich dějinách nebyl jediný Ale to bych se dostal do budoucnosti a to bych nerad.

Zodpovědně tedy můžeme tvrdit, že Německá kolonizace v oblasti Drahanské vrchoviny v konečném důsledku rozhodně nevedla k vytlačení české populace, ale naopak ta došlá německá byla v toku času asimilována. Ale co je důležité, je to, že sem přišli desítky tisíc pracovitých, velmi houževnatých osadníků, kteří pomohly osídlit rozsáhlé oblasti naší země, které do té doby ležely ladem.

Asi nelze dohledat kolik vesnic v tomto zájmovém prostoru bylo založeno. Navíc jak šla doba, mnohé z nich díky špatnému založení nebo také díky přehnané důvěře v budoucí ekonomickou prosperitu, nepřežily válečné události pozdního středověku a velká část jich nakonec zanikla v novověku, hlavně v době třicetileté války. Na zániku některých z nich se mohlo podílet i působení chorob nebo totální vyčerpání úrodnosti těžce vydobytých políček. Díky panu Černému, který byl vůdčí postavou výzkumu pozůstatků kolonizace Drahanské vrchoviny a dlouhá léta studoval zaniklé vesnice a jejich projevy v terénu včetně plužin.



Zde je mapa pana Černého, která ukazuje, kolik těchto vesnic nakonec zaniklo. A je vysoce pravděpodobné, že tam nejsou všechny. Je možno je i vyjmenovat. Takže se na to podívejme.

Bezděčice, Bohdalůvka, Budkovany, Bystřec, Češkovice, Dvorce, Gadišina,

Hamlíkov , to je ta, kterou měli založit děti z Hamelnu
Roku 1958 našel pan Černý v půhonech, že ves stála někde pod příhonem mezi Ruprechtovem a tratí Kuchlovem . Na základě této archivní informace terénním průzkumem zjistil stopy po 11 staveních Hamlíkova v trati Psí žleb jihovýchodně od Podomí s velkou částí zaniklé plužiny v okolních lesních tratích. Relikty po staveních se zaniklou částí plužiny leží v územním katastru Podomí. Obdělávaná část bývalé hamlíkovské plužiny leží již v územním katastru Ruprechtova.


Půdorys zaniklé obce Halíkova tak jak byl v terénu objeven[/align]

Holíkov, Holštejn, Hošperk, Housko, Hrádek, Jablonsko, Loučka, Neradice, Neznámá u Petrovic, Novošice, Podolí, Podomí, Polom, Přivyšina, Rohrbach, Svatoňůvka, Tipeček,
Valkounov

Vilémov – na tu se také podíváme blížeji
Ves stála v dnešním ruprechtovském katastru, ve výši 530 m nad mořem. Místo, kde se nacházela, bylo známé pod jménem „Na krchůvku“. Obyvatelé Ruprechtova a Podomí považovali totiž vyvýšená místa po zaniklých staveních za hroby.
Od doby povrchového výzkumu na Vilémově r. 1953 byl Vilémov uveden v řadě prací
E. Černého a spol. a z archeologického hlediska v pracech D. Šaurové. První a současně i poslední zmínka o Vilémovu je z roku 1563, kdy je ves uvedena současně s pustým Sokolím a dalšími vesnicemi račického panství.


Plán Vilémova i s plužinami[/align]

Vesnice stála na mírně k severu klesající plošině a její dlouhá osa směřovala v ostrém úhlu k potůčku tekoucímu mimo ves. V současné době kryje plochu zaniklé vsi vyšší smrkový les. Jen její severozápadní část končí na lesní louce, k níž ze severu přiléhá menší rybníček. Půdorys vesnice se zachoval celý s výjimkou menší severozápadní části. Jde o návesní typ s výrazně protáhlou trojúhelníkovou návsí. Ves byla dlouhá 210 m, na svém jihovýchodním konci konci 70 m široká. Protáhlá náves byla dlouhá 165 metrů, její šířka před reliktem byla od 28 metrů do 9 - 10 metrů.


A takto obec vypadala v plné kráse.

Tuto obec jsem vybral mimo jiné i proto, že ji zkoumala pracovnice muzea ve Slavkově u Brna paní Šaurová, a ta je známá hlavně svým výzkumem zaniklé obce Konůvky ve Ždánickém lese. Bohužel tato paní díky předčasné smrti svoji práci nedokončila. Škoda. Bylo to skvělá odbornice na tuto problematiku.

Jako poslední ze zaniklých obcí je to obec Žižlavice

Tím bych tento vstup tak nějak ukončil. Snad jsem do kolonizačního úsilí jedné části naší země vnesl trochu více jasno. Rase pokud to není in, tak písni a já to shodím.

Vynikající práce (tradičně). Jinak k těm kolonistům z Hamelnu sem slyšel i jinou verzi a to že putovali až do Sedmihradska v dnešním Rumunsku. Sedmihradsko bylo sice kolonizováno Němci o dost pozděj než Morava, ale na každém šprochu pravdy trochu. Wannova teorie je ale pro mě osobně mnohem lepší, už jen z toho důvodu že se potencionálně propojuje Krysaře s Prostějovem (nepřímo). Jinak možná tě udiví tak jako mě, že nedávno byl v Prostějově nějaký zájezd studentů z Německa. Když potkám takový zájezd dětí třeba v Olomouci tak mě to neudiví, ale zrovna v Prostějově (kde bylo v ten moment na náměstí víc Němců než Čechů )

ps. v knihkupectí v Doně se dá koupit brožura Národnostní problémy v historii měst (sborník z konference) za cenu 28 penízů
ISBN 80-9900106-3-6
Nebo Prostějovsko v době nacistické okupace a protifašistický odboj v letech 1939-1945 za cenu 15 penízů
ISBN 80-85973-50-2

Jsem pomalý... dnes jsem sem chtěl napsat toho "krysaře"... a von mě ho Pátrač sebral dobře mi tak - ale vám taky, napsal toho víc než jsem měl v úmyslu
Edit: Zrovna mě napadla jedna maličkost: Nedaleko Jeseníku je obec Česká ves, kde žilo před válkou 80% občanů německé národnosti, zatímco v Jeseníku (německy původně Freiwaldau) to bylo půl na půl to jen k paradoxnímu jménu.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1015 ... 801400035/

Nový díl Historie.cs je zaměřený právě na první osidlování oblastí České Republiky "Němci". Historikové rozebírají problematiku "německého práva" (které bylo spíš ve smyslu kolonizačního, než etnického. Udělováno bylo i ryze českým osadám). Kolonisté se nejprve vydávali do měst, kde fungovali jako kupecké základny (lidé ze západu, židé ze španělska atd.). U všech měst, byli radní a významní představitelé města němci (zmíněni v kronikách), z čehož mylně plyne že města byla čistě německá. Také z pohledu kronikářů se rozlišovalo, zda byl někdo "němec" (kteří žili v čechách, tedy "hodný němec"), a lidmi za hranicemi, kteří jsou označováni jako Bavoři, Sasové atd. Osidlování se také ve velké míře účastnili lidé z Fríska, Vlámska, Holandska a jiných oblastí, které byly poměrně přelidněné. O národním uvědomění se totiž dá mluvit až mnohem později. Kolonisté také přinesli nový pohled na krajinu (z postřímského prostoru - míry, atd.), věděli jak mají vypadat města, jak mají fungovat vesnice (pro rychlou transformaci v města západoevropská). Je popsán složitý způsob, jak byli kolonisté organizováni a motivováni. Také je zmíněn rozdíl mezi městy která byla zakládána nově a městy která vznikala postupným vývojem (viz Kutná Hora, kdy byly domy stavěny kolem těžebních jam).
Dokument nepřináší moc přelomových informací, oproti tomu o čem sme zde mluvili, ale rozhodně stojí za shlédnutí

Dobrý den, sudeťáci!
Kde se vzali lidé, s nimiž jsme ve dvacátém století nedokázali žít v jednom státě? Proběhla u nás kolonizace, nebo evropeizace? A opravdu Češi nevylezli do kopců?

Od třináctého století začali němečtí kolonisté osidlovat naše města a pohraniční hory a od té doby se odvíjel složitý problém vzájemného soužití Čechů a Němců. Tak jsme se to alespoň povětšinou učili ve školách. Ve skutečnosti vše bylo složitější a pestřejší. Spolu s Němci do našich končin přicházeli i mnozí další cizinci jako Vlámové. Příchod nového obyvatelstva byl jen jedním projevem totální přeměny společnosti ve středověku. Jejími dalšími znaky bylo především rozšíření nových právních zvyklostí, inovace hospodářství, zakládání a rozvoj nových měst i vesnic, změny ve využívání krajiny. A proto dnešní historici spíše než o kolonizaci hovoří o evropeizaci českého území. A upozorňují i na další rozšířené mýty a optické klamy – například, že česká města byla plná Němců a že Češi odmítali hospodařit v horských oblastech.

Rase píše:Historikové rozebírají problematiku "německého práva" (které bylo spíš ve smyslu kolonizačního, než etnického. Udělováno bylo i ryze českým osadám).

Pokud je mi známo (já ovšem nejsem právník, tak to prosím berte s rezervou), tak pojem "německé právo" je ryze český terminus technicus pro upravené, resp. novelizované, římské pozemkové právo.
Prostě panovník či šlechtic pověřil lokátora ustavením a "rozjetím" vesnice, a rozhodl, že příp. spory apod. se budou řešit podle práva, které bylo již celá staletí známé a užívané. A které se právě i na území dnešního Německa (když už tam ty Němce musíme mít) osvědčilo, ta kolonizace 12 - 14 stol. související s tzv. středověkým optimem a s tím souvisejícím nárůstem počtu obyvatel, proběhla v celé střední a severní Evropě.
Nemělo to nic společného s etnicitou - i např. na "našem", tedy Moravském, Valašsku, kam se přistěhovali lidé z Valašska (dnes souč. Rumuska), a tedy z opačné strany než je Německo, byly obce spravovány "podle německého práva".

Alfik píše:..ta kolonizace 12 - 14 stol. související s tzv. středověkým optimem a s tím souvisejícím nárůstem počtu obyvatel..

Ono je tam všeobecně více vlivů. Někde jsem četl něco o středověké zemědělské revoluci v souvislosti s přechodem od dvojpolního hospodaření na trojpolní, zavedení "těžkých" pluhů a orání do hloubky v řadách na rozdíl od "škrábání" půdy rádlem křížem krážem. To všechno údajde probíhalo od západu ( Francie ) směrem na východ a znamenalo to nárůst produkce potravin a následně i hustoty obyvatelstva a z toho plynoucí přetlaky kvůli obdělávání půdy. Od toho už není daleko k neřízené, či řízené migraci směrem na východ do míst kde hustota obyvatel nebyla tak velká a volné půdy bylo dostatek. Z toho pak máme v češtině jména obcí jako "Újezd", tj. ohraničená plocha kterou objel volský povoz za jeden den a který stanovil hranice nově vznikající osady..

Rase píše:
Osídlená území do 12.století

Obydlené oblasti v jižních a západních Čechách tvořily několik ostrovů téměř hermeticky izolovaných hustými lesy. Obyvatelstvo se tam nejspíš od neolitu příliš neměnilo.

stc píše:

Alfik píše:..ta kolonizace 12 - 14 stol. související s tzv. středověkým optimem a s tím souvisejícím nárůstem počtu obyvatel..

Ono je tam všeobecně více vlivů. Někde jsem četl něco o středověké zemědělské revoluci v souvislosti s přechodem od dvojpolního hospodaření na trojpolní, zavedení "těžkých" pluhů a orání do hloubky v řadách na rozdíl od "škrábání" půdy rádlem křížem krážem. To všechno údajde probíhalo od západu ( Francie ) směrem na východ a znamenalo to nárůst produkce potravin a následně i hustoty obyvatelstva a z toho plynoucí přetlaky kvůli obdělávání půdy. Od toho už není daleko k neřízené, či řízené migraci směrem na východ do míst kde hustota obyvatel nebyla tak velká a volné půdy bylo dostatek. Z toho pak máme v češtině jména obcí jako "Újezd", tj. ohraničená plocha kterou objel volský povoz za jeden den a který stanovil hranice nově vznikající osady..

Na orání hlíny, která je plná šutrů, je potřeba kvalitní pluh. Proto byly kopcovité oblasti ČR až do 13. století téměř neosídlené.

Rase píše:škoda že to nikdo nečte - nu co už.

Musíš napsat nějaký štěk na téma "Rusko". Pak bude následovat několik stran ejakulátů

Velice zajímavý rozhovor s britským germanistou a spisovatelem Jamesem Hawesem, který v roce 2017 napsal provokativní bestseller Nejkratší dějiny Německa. Představuje netradiční pohled na historické vtahy mezi Němci a Čechy (a Poláky) na pozadí komplikovaných vztahů mezi Němci na Západě a Východě. Protože se zdá, že článek je otevřený pouze pro předplatitele (nějak jsem se tam dostal), tak níže přikládám přepis.

https://denikn.cz/318010/sjednoceni-nem ... .sznhp.box

to jsem si taky přečetl. No.. zajímavý pohled je to určitě. Třeba to vylidňování německé Prahy - pomíjí masivní rozvoj města a stěhování lidí z venkova - povětšinou česky mluvících. Tím se charakter musel zákonitě projevit. Ale něco na tom může být, to jsem nestudoval a ani o tom neslyšel/nečetl.

A v něčem mi přijde, že je mimo ještě víc. Zejména ty konstrukce, že násilné sjednocení z pruského východu je nepřirozené a těch 75 let jednoty Německa nestačilo, aby se z něj stal jednotný stát. No nevím.

Beru to tak, že ještě docela nedávno byl hlavní oporou onoho "pruského" Východu mnohem větší území - konkrétně Slezsko a Prusko, které dnes už součástí Německa ani nejsou. To co zbylo je už jen takový zbytek bez výrazné politické váhy (byť často dost zlobí). Na utváření politiky v 19. století muselo mít ono "Východní křídlo" velmi výrazný vliv, jelikož šlo i o poměrně homogenní oblast. Oproti tomu Bavorsko a Sasko mělo dlouho blízko k Rakousku, nemluvě o docela silném lokálním patriotismu (často v kontrastu s "prušáctvím"). Na druhou stranu Hawes opomíjí, že nebýt Pruska, tak se Německo snad nikdy nedokáže sjednotit a dál by šlo o víceméně samostatná knížectví. Přeci jen Prusové měli docela bohaté zkušenosti se sjednocování různých německých oblastí a je docela fascinující, co se jim na tom zaostalém Východě podařilo (primárně na úkor Polska). Pokud jde o německé osídlení Čech, teď myslím to v pohraničí, tak tady tradičně šlo o periferii a to jak z pohledu Čechů, tak i Němců (řekněme v oblasti dnešního Německa). To je i důvod, proč tato oblast nebyla pro Němce zajímavou a když to šlo, tak oblast opouštěli dobrovolně (tedy když měli peníze na vybudování nového života jinde). Teď narážím na situaci po obsazení Sudet, kde byli ochotní se usadit tak akorát "Volksdeutsche" z ještě větších zapadákovů. Ve městech ve vnitrozemí už byla situace (s rozvojem průmyslu) zajímavější, ale vzhledem k tomu, že se populace rozvíjejících se měst doplňovala primárně z okolních vesnic, získávali Češi rychle převahu (populační, ne politickou).

ps. z Hawesova postoje mi přijde zajímavý pohled na "my versus oni", který je dost typický jak pro Východní Němce, tak i pro nás - kdy síly byly dlouho vyrovnané a různé spolky se doslova předháněly - stavěly se národní divadla, rozhledny, zakládaly spolky atd. všichni chtěli být lepší než ti druzí (a vláda ve Vídni se to snažila nějak ukočírovat). Dobrý je ten podotek, že Východní Němci primárně řešili onu Slovanskou hrozbu (že ti dole budou jednou nahoře), ale Němcům na Západě byly tyto postoje cizí. Jen si myslím, že do této kategorie patří i Sasko a Bavorsko, kde byla jasně daná hranice (která se stovky let nehla) a obyvatelé se tak nemuseli obávat, že jim zaberou zem "zlí slované". Takoví Němci ve Slezsku a Prusku takovou historickou jistotu neměli.

ps. doufám že to nebylo moc nesrozumitelné, už jsem docela utahaný

ps. doufám že to nebylo moc nesrozumitelné

Ale bylo srozumitelné, tedy alespoň pro někoho, kdo si přečetl, že vlastně existují dva výklady německé historie.
Kde je dělící čarou řeka Labe.
Východní, tedy pruský pohled je líčený jako pohled osazenstva obklíčené pevnosti na kolonizovaném území.
A západní, zapadající do kontextu, způsobu života založeném Římem.

Jako je tam pár správných bodů/východisek, ale obecně to trpí jedním dost rozšířeným nešvarem - vybrat si jedno hledisko a dle toho posuzovat naprosto všechno. Takže v pár věcech si to sedne takříkajíc jak p**el na hrnec, v mnohých je to ale naprosto mimo a je vidět, jak je to napnuté jak kšandy. Tyhle jednohlediskové věci mají tendenci dělat dalekosáhlé závěry a jasné předěly tam, kde vůbec nejsou.

I to hodnocení Brexitu mi jako celek úplně nevoní, protože to zoufalství sleduji od referenda velice bedlivě a hloubkově jako určitý studijní projekt a je to opět dost multispektrální zoufalství.

Ahoj Rase, přečetl a vkládám malý doplněk. Týká se toho co se týká nejvíce asi nás dvou - kolonizace drahanské vrchoviny..

Kolonizace je extrémně zajímavá. Myslím si, že je potřeba vidět tři úhlové kameny, na kterých stála. Tedy na tom, že kolonizace byla trojího typu.

První variantu lze popsat jako - kolonizaci kolonisty zvenčí, a převážně šlo o kolonisty německy mluvící, z německých zemí a Rakouska.

První smělejší doklady o německé kolonizaci přináší listina vydaná moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem z konce roku 1213. V ní dává johanitům na Moravě možnost zakládat vesnice na právech Němců. Tedy nejen že sem mohl přijít německý živel, ale dostal podle všeho nejen půdu, ale mohl žít podle práva, na které byl zvyklý. Zhruba 10-20 let poté se objevují převody ryze českých vesnic, pokud se na to díváme etnicky, ve staré sídelní oblasti, na německé právo. Například obec Mury na německé právo přešla v roce 1226, jiná obec Jakubov v roce 1234 a další obce následovaly. Téměř divoký rozvoj zažívají západní a severní Čechy, Slezsko, jižní Morava; pomalejší jižní Čechy, kde získávají svůj vliv Vítkovci. Svoji strukturu začala měnit i starší sídla. Doklady o německé kolonizaci jsou četnější až ve druhé polovině téhož století. Zdá se, že předtím nebylo v úplnosti toto právo u nás používáno, často jsou úkony zadány ústně a nesepsány, ovšem ke konci století vskutku zažívá svůj vrchol.

Rozsáhlé zakládání nových vesnic na Moravě prováděl olomoucký biskup Bruno z Schauenburka , který žil v letech 1245 až 1281, věrný spolupracovník krále Přemysla, který na majetcích své diecéze založil 121 vsí na německých právech. Většinou šlo o obce na místech do té doby pustých tedy v lokalitách jako je Drahanská vrchovina, Vizovické vrchy a další. Pro oporu nových obcí vybudoval i několik velkých hradů, které měli zajistit mocenský vliv a obranu tohoto území, které se podařilo přírodě odebrat.

Zde je podoba tohoto významného muže.


Podoba biskupa Bruna ze Schauenburgu - Němce, který pro naši zemi udělal mnoho a mnoho užitečného

Byl pokládán za průkopníka kolonizace středověké Moravy, pomocí lenního systému totiž kolonizoval dosud neobydlené oblasti. V jeho listině z roku 1267 je například poprvé zmíněna kolonisty založená Ostrava. Udělováním lén stupňoval výnos biskupského pozemkového majetku a zajistil si tím také posílení svého vojska. Mnozí lenníci přišli s Brunem s Vestfálska a Dolního Saska z okruhu mindenského biskupství a s nimi mnoho kolonistů do nových osad. V jeho listině z roku 1267, známé jako závěť biskupa Bruna, jsou zmíněny kolonisty založené osady na Ostravsku a Osoblažsku. Je zde dokonce poprvé zmíněna kolonisty založená Ostrava Na Moravě založil také hrady Mírov, Blansek, Fulštejn, Šaumburk a další. Založil město Místek a podílel se také na založení města Uherské Hradiště. V roce 1269 při založení města Brušperka nařídil, aby převzalo městské právo z Opavy, protože považoval opavskou verzi magdeburského práva za dobře prověřenou.

V jeho úsilí pokračoval ve ztenčené míře i jeho nástupce Dětřich. Svých mezí dosahuje kolonizace v 70. letech 14. století. Předpokládá se, že oproti roku 1200 se počet obyvatel po odeznění převratných změn v českých zemích více než zdvojnásobil na 2,5 – 3 miliony lidí. A to byl významný ekonomický ale i sociální a demografický počin.

Odkud k nám tito vnější kolonisté přicházeli? Ti prvotní pocházeli z Porýní a Pomohaní, později ze Saska, Bavorska, Horní Falce, Rakous. Daleko důležitější byla schopnost pochopení „novot“ domácím obyvatelstvem, které posléze tvořilo nezanedbatelnou součást.

Druhou variantu lze popsat jako kolonizaci vnitřní tedy silami naší původní, dejme tomu české populace. Jak to vypadalo? To je stejně zajímavé ale omlouvám se za takový skoro spam.

Zhruba v 9. století tu dosáhlo osídlení hranice 400 metrů nad mořem. Tedy byly osídleny nížiny a nižší střední polohy tedy oblasti tradičně osídlované už od pravěku a střežené z výšinných sídlišť, hradišť. Následně se osídlovaná plocha přestala zvětšovat – získání nových území bylo pracné a nákladné. Proto na přelomu tisíciletí dochází:
- ke zvyšování počtu obyvatel,
- je zhušťována síť sídlišť ve starých oblastech.
V průběhu 11. a 12. století, pod kuratelou Přemyslovců, dochází k rozšiřování sídelních oblastí na úkor těch zalesněných. Prostě oblastní představitelé přemyslovské moci vyčleňovali část populace k tomu, aby se přestěhovala do pustého místa a za podpory – materiální potravinové a vojenské došlo k žáření, založení nových polí a příslušných obcí. Dost často se podařilo tyto obce stabilizovat a trvale dané místo osídlit a ekonomicky využívat.

Šlo o rozšířený jev a také více podloženým prameny. Toto přesídlování je doloženo mimo jiné i za pomoci vlastního jména výchozí obce.
- Žatčany na Moravě vznikly ve 30. letech 12. století přesunem lidí ze žatecké kastelánie.
- podobně Moravany na Pardubicku.
Zhruba kolem roku 1140 domácí kolonizace pozvolna vrcholí, zasídleny jsou téměř všechny významnější pahorkatiny, ale má před sebou ještě dlouhé trvání. I v tomto typu kolonizace se angažoval Bruno z Schauenburka.

Třetí varianta je kolonizace vnější ale založená na zajatcích. To je unikátní záležitost a stojí za pozornost.

Je nad vší pochybnost prokázáno, že někdy se ke kolonizaci použilo i obyvatelstvo právě poráženého nepřítele. Na to narazil i Kosmas, když takový příklad popsal v souvislosti stažením knížete Břetislava do Polska v roce 1039.

Cituji:

„Když došli k hradu Hedči, obyvatelé jeho a s nimi i vesničané, kteří tam utekli, nemohouce odolati útoku knížete, vyšli mu naproti se zlatým prutem na znamení, že se mu na milost a nemilost vzdávají, a pokorně ho prosili, aby je pokojně i s jejich dobytkem a s ostatním majetkem převedl do Čech. Kníže vyhověv jejich přáním, dovedl je do Čech a dal jim tam nemalou část lesa Černína. Ustanovil jim jednoho z nich za správce a soudce a nařídil, aby se spravovali právem, jež mívali v Polsku, i oni i jejich potomci na věky. A jménem odvozeným od tohoto hradu podnes nazývají se Hedčané“

Zde šlo asi o dobrovolný akt. Ale bohužel pravda je a to prokázaná, že často při výbojích do okolních zemí, česká knížata brala zajatce proti jejich vůli, a jimi zvyšovala počty vlastních poddaných. Tímto způsobem nově vzniklé vesnice moderní historiografie označuje jako zajatecké osady a jejich jména často nesou původ zajatých – Úherce, Krakovany. Logické tedy je odkud tito nedobrovolní kolonisté pocházeli.

Tyto vnitřní, vnější a zajatecká kolonizace se navzájem prostupují a prolínájí se v jeden neoddělitelný celek. Ta vnitřní na sklonku knížecí éry začíná ztrácet dech a právě v té době se české země poprvé dostávají do kontaktu se západní „kulturou“. Překračování pohraničního hvozdu, se z německé strany dělo na několika místech. Na Chebsku to bylo díky úsilí kláštera ve Waldsassen, u Sušice a na Vitorazsku díky klášteru ve Světlé (Zwettl) – vše se většinou odehrálo ve třetí čtvrtině 12. století. Zvláště o Vitorazsko sváděla česká knížata boje s rakouskými vládci, nakonec neúspěšné, kolonizace těchto zemí z druhé strany hvozdu připravila půdu pro jejich ztrátu. Ovšem ve všech případech šlo o šíření procesu výstavby země po německém právu, stejně jako v Podyjí, a později také ve Slezsku.

České kláštery začínají zakládat nové vesnice ke konci 12. století, významná je aktivita především cisterciáckých řádů – Plasy, Nepomuk, pozadu nejsou třeba ani premonstátky z Doksan. Záhy po klášterech začíná kolonizovat na základě německého práva i právě vzniklá pozemková šlechta. Zde vynikají aktivity Hrabišovců, Hroznatovců, Benešoviců a Jiřího z Milevska. Právě tato šlechta má rozšiřováním svých majetků největší podíl na výstavbě země. Ke konci třináctého století začínají vlastní vesnice zakládat nejbohatší měšťané.

V době kdy kolonizace končí, naše území ztratilo ryze český charakter. Příchodem německé kolonizace Čechy ztratily ryze český charakter a staly se zemí Čechů a Němců.


A takto ta kolonizace ve finále vypadala.

Podle dostupných prací nadšenců, mezi kterými má přední místo pan Martin Musil z Blanska je doložitelné, že do poloviny 13. století byla naše pohorská, veskrze méně úrodná Drahanská vrchovina po dlouhé věky pokryta sotva proniknutelnými lesy, v nichž se nacházelo jen několik málo osad, založených snad již v 11. století. Pro osídlení naší lesnaté krajiny nemáme však v 11. a 12. stol. téměř žádné písemné zprávy. První záznam o Blansku pochází z roku 1131.

Před započetím kolonizace bylo toto území osídleno pouze 7 až 10 osadami, které tvořily izolované ostrůvky v nesnadno proniknutelném hvozdu. Svůj starý původ tyto osady prokazují právě svým charakteristickým návesním typem, dodnes patrným a je pravděpodobné, že mezi ně patřily vesnice:
- Žďárná,
- Petrovice,
- Šošůvka,
- Ostrov,
- Jedovnice,
- Rudice,
- Drahany,
- Studnice
- Račice.
Tyto vesnice či osady byly asi všechny české. Blansko samotné bylo centrem državy olomouckých biskupů, z nichž jako první je uváděn Jindřich Zdík a to právě v uvedeném roce 1131.

Na blanenském panství se vystřídalo mnoho olomouckých biskupů, kteří byli vesměs všichni původu slovanského. Po Jindřichu Zdíkovi to byli například:

- strahovský kanovník Jan Obidenův který tuto práci vykonával do roku do roku 1157,

- premonstrátský opat v Litomyšli Jan IV., který dne 20. října 1157 přijal biskupské svěcení z rukou mohučského arcibiskupa sloužil do roku 1172,

- Dědleb, který byl původně kaplanem pražského biskupa a arcijáhenem bechyňským. Olomouckým biskupem byl jmenován králem Vladislavem roku 1172, ale biskupské svěcení přijal až v roce 1174. Zemřel 3. listopadu 1181

- Pelhřim, který do jmenování biskupem olomouckým knížetem Bedřichem byl kanovníkem premonstrátského řádu na hoře Sion v Praze na Strahově. Biskupské svěcení přijal 23. května 1182. Zemřel 2. března 1184

- Kaim, původně premonstrát strahovské kanonie, který byl dne 10. července 1186 jmenován biskupem markrabětem moravským Konrádem Otou. Zemřel 12. ledna 1194.

- biskup Andělín pocházel z Brabantska a stal se řeholníkem premonstrátů v Praze na Strahově. Později arcijáhen a kanovník olomoucké kapituly. Na olomoucký biskupský stolec byl uveden 30. září 1194. Zemřel 17. prosince 1199.

- Jan V., zvaný Bavor, pocházel z Čech z nezámožného šlechtického rodu. Byl řeholníkem v Praze na Strahově a olomouckým biskupem se stal na základě jmenování od krále Přemysla Otakara I. Jan V. však nepřispěl k rozkvětu moravské diecéze, Bartoloměj Prapocký o něm napsal, že "člověk to byl marnivý, opilec veliký, básněmi se zaneprázdňoval a k tomu marnotratník." Zemřel dne 1. 10. 1201.

- Robert byl olomouckým biskupem dlouhých 39 let do roku 1240. Původně to byl převor cisterciáckého kláštera na Zelené hoře u Nepomuku. Podle tradice pokládán za Angličana. Biskupem jej jmenoval král Přemysl Otakar I., kterému již od samého počátku vlády poskytoval četné diplomatické a jiné služby, a to zvláště takové, které vyžadovaly mimořádnou obratnost a takt. Svému světskému vládci zůstal loajální a několikrát ho zastupoval v době jeho nepřítomnosti jako místodržící na Moravě. Po jeho smrti pak nastala zásadní změna. Došlo ke sporům o biskupský stolec.

Po smrti biskupa Roberta totiž zvolili roku 1241 děkan Jan a kanovníci v olomoucké kapitule svého spolubratra a opavského arciděkana Viléma novým olomouckým biskupem. Český král Václav I. se však proti této volbě postavil a olomoucké diecézi násilně vnutil Konráda z Friedbergu. Za tímto kanovníkem stál mohučský arcibiskup Siegfried.

Děkan Jan a kanovníci, kteří hájili právo svobodné volby olomouckých biskupů, strávili téměř tři roky ve vyhnanství. Svou při předložili římské kurii, kde vedli proti Konrádovi proces. Papežská kurie nakonec nalezla kompromis a na olomoucký biskupský stolec dosadila Bruna ze Schauenburku. Biskup Konrád byl v červenci 1245 odvolán.

Bruno ze Schauenburku se narodil pravděpodobně v roce 1205. Byl to německý a moravský duchovní, v letech 1245 - 1281 byl olomouckým biskupem, rádce a diplomat českého krále Václava I. a později Přemysla Otakara II.

Pocházel ze starého severoněmeckého šlechtického rodu, jehož rodový hrad Schaumburg stojí nad řekou Veserou u města Riteln v Dolním Sasku. Zastával řadu církevních úřadů. Roku 1229 se stal proboštem katedrální kapituly v Lübecku. V roce 1236 je doložen jako probošt v Hamburku a roku 1238 byl zvolen proboštem v Magdeburku. Asi to byla divoká volba - jeho protikandidát byl zabit a Bruno musel uprchnout do Říma k papeži a dosáhl u něj odpuštění. Roku 1244 ho papež Inocenc IV. jmenoval papežským kaplanem a dne 20. září 1245 pak ho tentýž papež jmenoval olomouckým biskupem. Díky tomu skončily několikaleté spory ohledně obsazení místa zdejšího biskupa. Na biskupa byl Bruno vysvěcen až roku 1247. Český král Václav I. nejprve s jeho podporou váhal a uznal Bruna biskupem až roku 1247 po jeho vysvěcení. Vzápětí si však biskup Bruno získal královu přízeň, když se za povstání jeho syna Přemysla postavil na Václavovu stranu a později se zasloužil o smíření otce a syna.

Biskup Bruno se aktivně zabýval ve svém biskupství reformou církevní správy rozvojem ekonomické a demografické situace na Moravě. Zabýval se tím při správě biskupského majetku, který významně rozšířil a zvelebil. Blízko staršího osídlení založil nové město Kroměříž s hradem a poručil vysázet vinohrady. Byl pokládán za průkopníka kolonizace středověké Moravy, pomocí lenního systému totiž kolonizoval dosud neobydlené oblasti. V jeho listině z roku 1267 je například poprvé zmíněna kolonisty založená Ostrava. Na Moravě založil vedle zmíněné Kroměříže, také hrady Mírov, Blansek, Fulštejn, Šaumburg a další. Podílel se také na založení města Uherského Hradiště.

Po Václavově smrti se biskup Bruno stal rádcem a diplomatem mladého krále Přemysla Otakara II. a oporou královské moci na Moravě. V letech 1254-55 a znovu 1267-68 doprovázel Přemysla Otakara II. na křížové výpravy do Prus. Biskup Bruno však pro Přemysla Otakara II. získal Štýrsko a v letech 1262-69 zde zastával funkci hejtmana. Podařilo se mu také dojednat sňatek krále s Kunhutou, vnučkou uherského krále Bély IV. Později hájil Přemyslovy zájmy v boji o římskou královskou korunu u papežské kurie. Roku 1274 vystoupil na koncilu v Lyonu, kde měl za úkol obhájit neplatnost říšské volby Rudolfa Habsburského, to se mu však nepodařilo. Často stál v čele přemyslovských vojsk, v té době to ještě nebylo u duchovních nic neobvyklého. Například roku 1276 hájil Rakousy proti postupujícímu vojsku Rudolfa Habsburského.

V roce 1276 biskup Bruno zřejmě přemlouval Přemysla Otakara II., aby se pokořil u Vídně Rudolfovi Habsburskému. Bitvy na Moravském poli se však zřejmě již neúčastnil. Bohužel v té době už sebevědomý král jeho radám nenaslouchal. Toto navrhované podvolení se pro něj byla jen radou starce za zenitem schopností. Měl toho moudrého muže poslechnout a možná se mohly dějiny Zemí Koruny české vyvíjet jinak.


Vítěz v bitvě na Moravském poli, Rudolf Habsburský stojí na mrtvým tělem krále Přemysla Otakara II.

Po porážce a smrti Přemysla Otakara II. pak biskup Bruno holdoval Rudolfovi. Ten ho pověřil správou Olomoucka a Přerovska. Biskup Bruno ze Schauenburku zemřel v roce 1281.

Pokud mohu vyjádřit svoje osobní přesvědčení, tak volba toho německého muže, který byl asi dobrým pastýřem, ale stejně tak dobrým vojákem, státníkem, diplomatem a stavitelem pevností byla volbou velmi dobrou. Je to zvláštní, ale Němec jménem Bruno ze Schauenburku se v dané době postaral o rozvoj Moravy více než kterýkoliv člověk slovanského původu.

Ale zpět k tématu, tedy kolonizaci.

V této době kdy došlo k vážným sporům církevní a politické povahy situaci na Moravě zhoršil na nejvyšší míru vpád Mongolů do střední Evropy. Jeden mongolský oddíl u polské Lehnice drtivě porazil armádu Jindřicha II. Pobožného. Bitva se odehrála mezi slezským a malopolským rytířstvem a Mongoly 9. dubna 1241. Křesťanská vojska utrpěla porážku, vratislavský, krakovský a velkopolský kníže Jindřich II. Pobožný, který vojskům velel, v bitvě zahynul. Spolu s ním padl i Boleslav, syn Přemyslovce Děpolta III.


Bitva u Lehnice - poslední bitva Jindřicha II Pobožného a většiny jeho mužů.

České oddíly, které spěchaly na pomoc, již nestačily do bitvy zasáhnout. Václavovi I. se však podařilo zastavit Mongolské průzkumné oddíly v Kladsku. Tím jim zabránil vtrhnout do Čech a obrátil jejich hlavní síly k jihu. Mongolové prošli Moravou a přes některý z průsmyků se vrátily do Uher, kde se spojili se s Bátúovými tümeny, které operovaly v Uhrách. Na Moravě se tedy Mongolové dlouho nezdržovali, pověsti o bitvě Čechů a Moravanů s Mongoly u Olomouce jsou proto nepodložené. Také příběh o obléhání Hostýna a zázračné porážce tatarského vojska za přispění Panny Marie byl do doby mongolského vpádu v 13. století situován až dodatečně

I když se zde zdrželi málo, Mongolové napáchali mnoho škod. Jejich pohyblivé malé jednotky zavinili velké lidské ztráty na územích, kterými jen tak mimochodem prošli. V tomto plenění a vyhlazování české populace pokračovali následně Uhři, kteří se po odchodu Mongolů rychle otřepali a v roce 1251 těžce poplenili území dnešní jižní Moravy a byli poraženi až u Olomouce. Poté se vrátili domů. Po těchto dvou vlnách venkovní agrese byla celá Morava vylidněna a ekonomicky výrazně upadala.
Do této doby budované dřevěné tvrze se začaly jevit jako málo bezpečné, proto je do doby po roce 1241 kladen počátek budování kamenných hradů na méně přístupných místech. Je pravděpodobné, že již po mongolském nájezdu se v menším rozsahu započalo se stavbou hradu Blanseka nad říčkou Punkvou.

Nastalá změna, kdy následkem německého vlivu byl olomoucký biskupský stolec obsazen mužem původu německého, vedla ke změnám dalším. Německý biskup povolal na svůj dvůr německé úřednictvo, dvořany i řemeslnictvo. „Lehké“ poněmčování zažil náš kraj zřejmě už za časů nejstarších olomouckých biskupů původu německého. Například v roce 1104 v Olomouci působil německý biskup Engelbert. Dřívější kolonizační aktivity však byly nevelkého rozsahu a byly spíše živelné povahy vrchností trpěné.

V 11. až 14. století se projevil téměř ve všech zemích Evropy neobyčejně velký vzrůst obyvatelstva, který měl za následek rozvoj měst, výroby zboží, a rozšiřování obdělávané půdy. S tím přirozeně souvisel obrovský ruch a zabírání nové půdy pro obdělávání – začala probíhat vnitřní kolonizace ve Francii, Anglii, Německu a dalších zemích a stejně tak kolonizace německých rolníků k nám na východ. Expanze byla taková, že po zabrání půdy lepší bonity, začalo se sahat k půdě stále horší, která nemohla dávat očekávané výnosy.
Jedním z takto osídlovaných míst se stala právě i méně úrodná a na terén náročnější Drahanská vrchovina. Zde se díky malému počtu osad, mohlo se začít s intenzivním osídlováním. K hlavním iniciátorům této kolonizace na Blanensku byl právě zmíněný biskup Bruno ze Schaumburgu.

V Blansku se připomíná Bruno poprvé v latinsky psané listině dne 5. října 1267, kdy sídlil krátkodobě na Blanseku, který se v onom dokumentu nazývá Planceke. Na tomto hradu, který Bruno snad zbudoval od základů nebo jej značně rozšířil, se vyskytoval pomálu. Čas od času přijel, zjistil stav hospodaření, vydal zde několik majetkových či prvních listin a pokračoval ve své cestě.

xxxxx
Zde je plán pozůstatků hradu Blanzek a rekonstrukce podoby hradu. Tento hrad bez hlavní věže někdy bývá označován za prototyp kolonizačního hradu. Znám ho osobně a byl jsem tam asi tak 8x. Myslím si, že i o něm napíšu nějakou práci tohoto typu.

Bruno začal v okolí organizovaně zakládat množství osad, které byly v blanenském panství pod správou právě Blanzeku, jako biskupský statek. Tehdejší panství, patřící k hradu Blanzeku, bylo rozsáhlé a kromě Blanska patřilo k němu množství osad jednak starých, jednak i mladších, založených jak samotným biskupa Bruna, tak i jeho předchůdci. Nepatrně osídlená pohorská krajina se stala cílem vnější i vnitřní kolonizace.

Naše domácí šlechta a kláštery, začaly povolávat kolonizátory z vnitrozemských nížin, ale pod vlivem biskupa Bruna jich marginální počet přišel z Rakouska a Bavorska. Bruno sám k nám na Moravu pozval kolonisty ze svého rodného kraje. Odhaduje se, že v té době na Moravu přišlo přibližně 25 tisíc německých kolonistů a tito založili skoro dvě stě obcí a snad až 30 měst a městeček. Povolával k sobě německé dvořany a úředníky, a také mnoho duchovních bylo původem z Německa. Také z tohoto důvodu bylo mnoho původně českých názvů osad poněmčováno nebo měly rovnou jméno německé od svého založení. Mnohé z nich se dochovaly až dodnes. Jak významná byla tehdy německá složka obyvatelstva je vidět třeba v Modřicích, kde biskup Bruno také často působil. Zde žije původem německé obyvatelstvo až dodnes. Na církevních statcích vůbec, bylo vlivem četných německých duchovních mnoho německých přistěhovalců.

Iniciátory kolonizačních aktivit byla tedy šlechta a kláštery. Například v sousedním panství holštejnském – od Blanzeku vzdáleného asi 8 kilometrů - to byli původně páni z Jedovnic, kteří si však záhy přisvojili přídomek "z Holštejna" podle jména hradu, který vybudovali. Původně „z Jedovnic“ uvádí Bohuš v roce 1251, syn Crhy z Ceblovic a jeho bratr Hartman poprvé své jméno s přídomkem z Holštejna a to v roce 1278. Do roku 1278 můžeme tedy s největší pravděpodobností vročit vybudování mohutného hradu Holštejna a přemístění dosavadního centra jedovnického panství z Jedovnic na Holštejn. Jiné prameny potom praví, že za vlády Václava I. získal Crh erbu beraních rohů, purkrabí královského hradu Děvičky a Olomouce – zde v roce 125, kdy se zasloužil o porážku Uhrů pod tímto hradem, výsluhou za věrné služby rozsáhlá území v Drahanské vrchovině. Jeho syn Hartman z Čeblovic prováděl na zděděném panství rozsáhlou kolonizaci německými osadníky. Ke správě nového osídlení vystavěl poměrně rozsáhlý hrad pojmenovaný Hohlerstein přeloženo jako „dutý, vykotlaný kámen“, tedy Holštejn. Hrad byl z valné části hotov v lednu roku 1278, kdy se po něm Hartman poprvé psal.

xxxxx

Pozůstatky hradu Holštejn, a rekonstrukce vzhledu hradu v jeho vrcholné podobě. Rekonstrukce je střízlivá a myslím si že takto skutečně mohl vypadat.

O kolonizaci se v této lokalitě zasloužil i Uhersko - hradišťský klášter a po smrti Crhy II. po převzetí části panství, páni z Lipé. Kolonizace holštejnského panství byla provedena významnou mírou německými přistěhovalci. O německém původu vesnic svědčily už jejich názvy. Tak např. když Vok z Holštejna oznamuje v právě založených zemských deskách – stalo se v roce 1349, že cituji:

„Čeněk z Lipé prodal panu Vokovi z Holenstaina hrad Holenstain s malými dvorci pod ním stojícími, s vesnicemi Hartwigslog s lesem Thenwald, se vsí Zybothalog, se vsí Kylein, se vsí Boda, se vsí Czynola, se vsí Gothfridslog, se vsí Merhlinslag, se vsí Ulraichslog, s městečkem Gedwicz - dnes Jedovnice, se vsí Wylhlemslog, s polovinou vsi Preterslog….“

T tohoto seznamu je jasně patrné, že kromě Jedovnic jde o jména německá, daná převážně podle zakladatele neboli lokátora, tedy povolaného člověka šlechtického původu té které osady. Koncovky …lag nebo …log jsou významově spojena s vymýceným místem v lesích. Tedy míst získaných vykácením porostu pro stavební dříví a vyžďářením nevyužitelných dřevin. Z toho vyplývá, že zde jde o kolonizační osady plánovitě budované i s plužinami na vymýcených prostorách německými kolonisty přivolanými nejspíše z Rakouska a Bavorska.

V pozdějších zápisech je doloženo, že německá jména osad se počešťují nebo zcela mizí a jsou nahrazována jmény českými nebo počeštěnými. Je to zřejmé ze zápisu z roku 1371. Několik příkladů:
Preterslog je uveden jako Ostrow,
Wilhlemslog jako Milenowicze tedy dnes Vilémovice,
Gotfridslog jako Hosprzidoeicze,
Czynols což je v překladu v překladu „krásný les“ jako Zenotycz tedy Senetářov,
Boda jako Podom,
Kylein jako Cholerzow,
Zybothslog jako Lypowka, tedy dnes Lipovec.
Hertwigslog jako Hussy čili dnes Housko,
Merhlinslag se dnes jmenuje Bystřec)
Ulraichlog dnes známe jako Budkovany.
Nově se v zápise z roku 1371 objevují osada s německým názvem
Rorbach později zvaná Harbech
Hemlyncow což ale je původní český název později nesl název Hamlíkov.

Na tomto počešťování jmen, osad i obyvatel měli vliv česky hovořící majitelé hradu Holštejna a jejich služebnictvo, podobně jako původní české obyvatelstvo centra panství v městečku Jedovnice. Zcela jistě nemalý vliv na tento proces mělo obyvatelstvo českých osad okolních panství, například z Petrovic, Šošůvky, Rájce, Doubravice, Drahan a dalších.

Historie tohoto německého jazykového ostrůvku na pomezí Blanenska a Vyškovska uprostřed ryze českého okolí je zajímavá a přitahuje pozornost vědců nejen u nás. Oživení zájmu našich badatelů o tuto tématiku vyvolala práce Wolfganga Wanna otištěná pod názvem“Der Rattenfa¨nger von Hammeln – Hamelner Landeskinder zogen aus nach Ma¨hren“. Doktor Wann se prakticky celý život zabýval pověstí o krysaři z Hameln a jejím historickým výkladem. Vysvětlením pověsti podle Wanna je, že 26. června 1284 odešlo z Hameln 130 mladých lidí tedy „Kinder“ na Moravu, aby tam kolonizovali území pod správou olomouckého biskupa Bruna. Byl to jeden z mnoha odchodů tamních kolonistů, k nimž docházelo po celou dobu, kdy Bruno ze Schauenburgu zastával úřad olomouckého biskupa.

Mimochodem jeho rodové sídlo Schauenburg leželo jen asi 20 km severně od Hameln, dolnosaského městečka asi 40 km jihozápadně od Hannoveru. Jestli je to pravda tak ta nádherná pověst o muži, který hrou na svoji píšťalu odvedl z města Hameln krysy a tím pomohl město ozdravit, ze msty hrou na stejnou píšťalu odvedl z města malé děti, protože mu byla upřena smluvená odměna, získává jiný, prozaický rozměr.

Děti by v tomto případě nebyli malé děti ale děti dospělé, které ochotně opustily své rodiče a rodné město, aby se staly zakladateli vlastní vesnice během kolonizace východní Evropy. Některé středoevropské vesnice a města dodnes užívají názvy velmi podobné slovu Hameln či Hamelin. Sám Wolfgang Wann byl přesvědčen, že tito mladí lidé na Moravě z pověření olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku založili vesnici Hamlíkov. Krysař by v tomto případě nebyl nikdo jiný než jejich vůdce – lokátor.

Pravda je, že v okolních panských regionech naprosto převládají jména česká. Tak je tomu v původních panstvích dědicko- račickém, církevním zábrdovickém, plumlovském, boskovickém, rájecko drnovickém. V církevním panství blanenském vedle jmen českých se původně vyskytlo i několik jmen německých. Německé obyvatelstvo se později v průběhu 14. a 15. stol. počeštilo. Takovýto německý vliv v našich dějinách nebyl jediný Ale to bych se dostal do budoucnosti a to bych nerad.

Zodpovědně tedy můžeme tvrdit, že Německá kolonizace v oblasti Drahanské vrchoviny v konečném důsledku rozhodně nevedla k vytlačení české populace, ale naopak ta došlá německá byla v toku času asimilována. Ale co je důležité, je to, že sem přišli desítky tisíc pracovitých, velmi houževnatých osadníků, kteří pomohly osídlit rozsáhlé oblasti naší země, které do té doby ležely ladem.

Asi nelze dohledat kolik vesnic v tomto zájmovém prostoru bylo založeno. Navíc jak šla doba, mnohé z nich díky špatnému založení nebo také díky přehnané důvěře v budoucí ekonomickou prosperitu, nepřežily válečné události pozdního středověku a velká část jich nakonec zanikla v novověku, hlavně v době třicetileté války. Na zániku některých z nich se mohlo podílet i působení chorob nebo totální vyčerpání úrodnosti těžce vydobytých políček. Díky panu Černému, který byl vůdčí postavou výzkumu pozůstatků kolonizace Drahanské vrchoviny a dlouhá léta studoval zaniklé vesnice a jejich projevy v terénu včetně plužin.

Pan Černý, dohledal, a asi to byla práce pro kata, kolik těchto vesnic nakonec zaniklo. A je vysoce pravděpodobné, že tam nejsou všechny. Je možno je - někteé - i vyjmenovat. Takže se na to podívejme.

Bezděčice, Bohdalůvka, Budkovany, Bystřec, Češkovice, Dvorce, Gadišina,

Hamlíkov, to je ta, kterou měli založit děti z Hamelnu
Roku 1958 našel pan Černý v půhonech, že ves stála někde pod příhonem mezi Ruprechtovem a tratí Kuchlovem . Na základě této archivní informace terénním průzkumem zjistil stopy po 11 staveních Hamlíkova v trati Psí žleb jihovýchodně od Podomí s velkou částí zaniklé plužiny v okolních lesních tratích. Relikty po staveních se zaniklou částí plužiny leží v územním katastru Podomí. Obdělávaná část bývalé hamlíkovské plužiny leží dnes již v územním katastru Ruprechtova.

Holíkov, Holštejn, Hošperk, Housko, Hrádek, Jablonsko, Loučka, Neradice, Neznámá u Petrovic, Novošice, Podolí, Podomí, Polom, Přivyšina, Rohrbach, Svatoňůvka, Tipeček,
Valkounov

Vilémov – na tu se také podíváme blížeji
Ves stála v dnešním ruprechtovském katastru, ve výši 530 m nad mořem. Místo, kde se nacházela, bylo známé pod jménem „Na krchůvku“. Obyvatelé Ruprechtova a Podomí považovali totiž vyvýšená místa po zaniklých staveních za hroby.
Od doby povrchového výzkumu na Vilémově r. 1953 byl Vilémov uveden v řadě prací
E. Černého a spol. a z archeologického hlediska v pracech D. Šaurové. První a současně i poslední zmínka o Vilémovu je z roku 1563, kdy je ves uvedena současně s pustým Sokolím a dalšími vesnicemi račického panství.

Vesnice stála na mírně k severu klesající plošině a její dlouhá osa směřovala v ostrém úhlu k potůčku tekoucímu mimo ves. V současné době kryje plochu zaniklé vsi vyšší smrkový les. Jen její severozápadní část končí na lesní louce, k níž ze severu přiléhá menší rybníček. Půdorys vesnice se zachoval celý s výjimkou menší severozápadní části. Jde o návesní typ s výrazně protáhlou trojúhelníkovou návsí. Ves byla dlouhá 210 m, na svém jihovýchodním konci 70 m široká. Protáhlá náves byla dlouhá 165 metrů, její šířka před reliktem byla od 28 metrů do 9 - 10 metrů.

Tuto obec jsem vybral mimo jiné i proto, že ji zkoumala pracovnice muzea ve Slavkově u Brna paní Šaurová, a ta je známá hlavně svým výzkumem zaniklé obce Konůvky ve Ždánickém lese. Bohužel tato paní díky předčasné smrti svoji práci nedokončila. Škoda. Bylo to skvělá odbornice na tuto problematiku.

Jako poslední ze zaniklých obcí je to obec Žižlavice

Všechny tři hrady, které popisuji ve své trilogii spadají do plumlovského panství, jehož centrem bylo městečko Plumlov, které významově nahradilo Drahany.

Městečko Plumlov bylo založeno koncem 13. Století. Jako jednoho z prvních držitelů Plumlova nalézáme vévodu Mikuláše Opavského, o kterém jsem psal v práci o Starém Plumlově, levobočkovi Přemysla Otakara II. Ten prodal Plumlov králi Janu Lucemburskému roku 1310. Ten vzápětí prodal městečko Vokovi z Kravař. Právě páni z Kravař začali na Plumlovsku budovat rozsáhlou rodovou doménu, která se stala základem pozdějšího plumlovského panství. A byl to právě Plumlov, který se stal správním centrem pozdějšího plumlovského panství. Páni z Kravař drželi Plumlov až do roku 1466. ,

Součásti panství: Plumlov, Kostelec na Hané, Alojzov, Bílovice, Bousin, Čechovice, Domamyslice, Drahany, Hamry, Hartmanice, Kobylničky, Krasice, Křenůvky, Krumsín, Lešany, Mostkovice, Myslejovice, Ohrozim, Otinoves, Prostějovičky, Rozstání, Seloutky, Slatinice, Slatinky, Smržice, Soběsuky, Stichovice, Stínava, Vícov, Žárovice, Žešov, město Prostějov se statky Čechůvky, Dětkovice, Dobrochov, Vranovice.

Hrad jménem Smilův byl dle všeobecně uznávaného názoru hradem který měl sloužit jako ochrana významného naleziště železné rudy. Jak to bylo vůbec s těžbou čehokoliv na Drahanské vrchovině?

Rudy byly v této oblasti těženy jen výjimečně a těžba měla jen menší hospodářský význam. Mezi nejvýznamnější patřila naleziště železné rudy v oblasti:
Olomučan,
Rudice,
Habrůvky a
Josefova. Na tuto těžbu sahající daleko do historie upozorňuje naučná stezka "Cesta železa Moravským krasem." Právě tato železorudná naleziště motivovala mimo jiné kolonizaci a zdá se, že i Smilův hrad byl lokální pevnůstkou pro střežení nalezišť této suroviny a sloužil pro uskladnění cenného inventáře a pro život osob na těžbě zainteresovaných.

Další lokalitou, kde se těžila železná ruda již v dobách Keltů, byla oblast kolem Malého Hradisko, kde leží velké keltské sídlo městského typu, oppidum s názvem Staré Hradisko.

Asi 2 km jihozápadně od Stínavy, severně od Repešského žlebu se nachází ložisko železné rudy, místními obyvateli nazývané "Na kutiskách". Těžba zde probíhala (pravděpodobně) ve 4 oddělených historických etapách:

Je pravděpodobné, že první kutací práce na ložisku zahájili již Keltové. Keltské oppidum Staré Hradisko patřící k nejvýznamnějším u nás leží necelé 2 kilometry severozápadně od kutiska. Přestože zatím neexistují přímé archeologické důkazy, je jistá pravděpodobnost že jedním z důvodu založení oppida - kde železářská výroba byla jednou z nejdůležitějších činností, bylo právě zdejší naleziště železné rudy.

Druhá etapa využití ložiska probíhala zřejmě v období kolonizace Drahanské vrchoviny ve 13. a 14. století. Z této doby pravděpodobně pochází horní štola dlouhá asi 25 metru.

Největší rozmach prožívalo ložisko v 16. století. Z této doby pochází většina terénních pozůstatků, a také většina nalezených pracovních nástrojů. V této době byla také založena nedaleká ves Hamry - jak je z názvu patrné, docházelo zde ke zpracování železné rudy.

Poslední "těžba" probíhala na ložisku ještě počátkem 18. století, tentokrát již ale nejspíš nešlo o opravdovou těžbu, nýbrž o rozebírání středověké haldy ze které byly vybírány bohatší kusy železné rudy.

Další významná komodita potom bylo vápno. A to naprosto bezesporu.

Ve středověku se rozšířila výroba vápna a jeho používání v celé Evropě. Pálení se nelišilo od starověkého způsobu, zvláště římského. Postupně se zaváděly trychtýřové pece s kulatým nebo elipsovitým průřezem. Pece se vyzdívaly cihlami a vytápěly se dřívím. Nejstarší pece v Čechách pocházejí z konce 10. století, kdy se pálilo vápno pro účely stavby knížecího hradu Boleslava I. a stavby Břevnovského kláštera.

K rozvoji pálení vápna docházelo v 13. a 14. století v souvislosti s výstavbou hradů a kamenných kostelů. V Čechách se pálilo např. v Braníku, Podolí, Radlicích či Zlíchově, na Moravě jsou záznamy vápenkách v Mokré, Vyškově, či Brně, byly zachovány pozůstatky vápenek v předpolí hradů Holštejn či Obřany. Pálení vápna se postupně rozvíjelo na celém území Čech a Moravy. Původně se pálilo v milířích a pecích typu milíře, později se začalo užívat pecí šachtových a kruhových shodně s vývojem vápenictví v Evropě. Drobnější výrobci však stále užívali jednodušší a méně nákladné trychtýřovité pece šachtové. Jednalo se např. o sedláky, kteří se v méně úrodných podhorských oblastech byli nuceni zabývat další činností. Tyto pece se také někdy nazývají jako "vápenice" či "selské vápenice" a pálilo se v nich v některých případech téměř až do poloviny 20. století.


Jednoduchá selská vápenice

Vápno se ve středověku pálilo v polních pecích, které jsou známy pod termínem milíře. Ještě před samotným pálením se musel vápenec vhodným způsobem připravit, říkalo se tomu, že se tzv. tluče pec. Vápenec se železnými nástroji odlamoval do menších a plochých fragmentů, poté se pec začala rovnat. Pro tuto činnost bylo zapotřebí minimálně 2 lidí. Jeden nabíral vápencovou surovinu do ošatky a druhý stál v peci. Vápence byly pokládány takovým způsobem, že nakonec vytvořily jakousi klenbu. Kopuli uzavřeli většími kusy vápence (tzv. hroudí). V peci se obvykle topilo 12 až 16 hodin, vše ale podmiňovala jakost dřeva a roční období. Popel z pece se opatrně vyhrabával, pokud by tak učiněno nebylo, mohl by se vápno tzv. zapopelit. Žárem se vápenec vypálil do běla, poté se muselo nechat vychladnout. Doba chlazení přibližně odpovídala době, kde se v peci vápno pálilo. Vypálené vápno se v peci pak v rukavicích začalo směrem od hroudí rozebírat. Naložilo se na vápenický vůz, který již směřoval ke konečnému odběrateli. Dalšími transportními prostředky byl trakař, vozík se psím spřežením či se jednoduše dalo do nůše.


Jiná selská vápenice.

Hašení vápna probíhalo přímo na stavbách. Do jámy se nasypalo vápno a přidala se voda, jáma se pak obvykle zakryla. Samotný proces hašení vápna byl velice nebezpečný, když jsem bylo dítě, tak se to ještě na dědině kde jsem vyrostl, běžně dělalo a bylo to velké dobrodružství.

Takže tolik ke kolonizaci - byla to součást jedné mé práce o zaniklých hradech ve vojenském újezdu Březina.

A Rase - zajímavé čtení....

Pátrač:
moc díky za skvělé doplnění

Pátrač píše: V ní dává johanitům na Moravě možnost zakládat vesnice na právech Němců. Tedy nejen že sem mohl přijít německý živel, ale dostal podle všeho nejen půdu, ale mohl žít podle práva, na které byl zvyklý.

Ale to používání německého práva (stejně bylo původně francké) nebylo vázané na osídlování Němci. Používali ho i čeští panovníci na nově zakládaná města, protože to byla odzkoušená a fungující norma, srozumitelná tehdejším církevním i světským hodnostářům. Prostě taková první EN - nebylo třeba vymýšlet za každou cenu něco nového. Že to později (němečtí nacionalističtí) dějepisci vysvětlovali tendenčně, je jiná historie.

Jinak klobouk dolů za fundovanou práci

seabee píše:

Pátrač píše: V ní dává johanitům na Moravě možnost zakládat vesnice na právech Němců. Tedy nejen že sem mohl přijít německý živel, ale dostal podle všeho nejen půdu, ale mohl žít podle práva, na které byl zvyklý.

Ale to používání německého práva (stejně bylo původně francké) nebylo vázané na osídlování Němci. Používali ho i čeští panovníci na nově zakládaná města, protože to byla odzkoušená a fungující norma, srozumitelná tehdejším církevním i světským hodnostářům. Prostě taková první EN - nebylo třeba vymýšlet za každou cenu něco nového. (...)

Nejsem odborník. Ale co svět světem stojí, tak platí, že lidi i v jasných textech zákonů najdou různý výklad. Tj. dovolím si zčásti polemizovat s tím napsal seabee

S ohledem na to, že do cca ?1870? nebylo německo sjednodnoceno, tak si troufnu tipnout, že existovalo-li nějaké obvyklé právo v německy hovořících regionech (např. že dědí prvorozený,...) tak na 99,9% existovaly regionální odlišnosti konkrétních pravidel v německých regionech. Čili - asi přesnější by bylo hovořit např. o (dolno)bavorském německém právu atd.

Uvedu na příkladu z dnešní doby (tento příklad má umožnit, abych snad srozumitelně dokázal vysvětlit princip, tj. půjčil jsem si téma které vůbec nesouvisí s tématem článku od Pátrače) - když jednotlivé státy řeší smlouvy o zamezení dvojímu zdanění, tak obvykle vychází z tzv. modelové (=vzorové) smlouvy o zamezenímu zdanění. Obvykle ve vyjednaných smlouvách je dodržena struktura této vzorové smlouvy, ale v detailech se liší. Typickým rozdílem situace, kdy nějaká stavební firma dělá stavební práce v zahraniční zemi, tak obvykle se v jednotlivých smlouvách liší doba jak dlouho firma může stavět než této firmě vznikne povinnost se v zahraničí přihlásit jako daňový poplatník. (tj. když naše tuzemská stavební firma zvažuje, že vezme kšeft např. v Itálii, tak jedno z prvních co ji zajímá z hlediska daní, je to jak se liší "článek 5" v příslušné smlouvy o zamezení dvojímu zdanění)

Druhým faktorem podle čeho se liší právo je časové období kdy právo vznikalo:
Obvykle když nějaký stát vyjednává s jinými státy o zamezenímu zdanění tak tyto detaily vyjednávané v téže době uzavírá zhruba jednotně. Viz srovnání smlouvy o zamezenímu zdanění mezi Polskem:
a Slovenskem https://www.zakonypreludi.sk/zz/1996-95
vs.
a Českou republikou https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1994-31/souvislosti

Ovšem když v roce 2012 vznikla nová smlouva mezi Polskem a ČR, tak došlo ke změnám které do smlouvy přibylo, že jako stavební práce se bude nově posuzovat také "stavební dozor"
https://www.zakonyprolidi.cz/ms/2012-102
Prostě za 20 roků od došlo k posunu názorů na české i polské straně, takže nově vyjednaná smlouva na totéž téma je mírně odlišná od verze před cca 20-ti lety


Třetím faktorem je výběr z variantních řešeních. Když se vyjednává o smlouvě o zamezení dvojímu zdanění, tak si oba státy vybírá z volitelných částí modelové smlouvy. Jednou z volitelných částí je konkrétní metoda zamezenímu dvojímu zdanění.

Když to shrnu - tipuji v období o kterém píše Pátrač, že cosi jako německé právo existovalo, ale nešlo o jednotný text zákonů. Spíše šlo o mírně odlišné texty zákonů, které však měly základní zásady zhruba stejné.
V praxi si představuji, že patrně docházelo ke sporům při výkladu práva, když se potkali německy hovořící usedlící kteří pocházeli z různých regionů dnešního Německa.



P.S. To co píše seabee o jednotném textu zákonů si spíše představuji, že platilo, když panovník zval do země příslušníky některého církevního řádu.

Tj. když panovník zval např. benediktýny, tak první, druhý, třetí atd. klášter se k panovníkovi (a ke svému okolí) choval podle téměř na chlup přesných pravidel. A když použijeme ten příklad o mírně odlišných zákonech založených na zhruba stejných zásadách, tak platilo, když panovník zval cisterciáky, tj. řád, které vycházel z pravidel benediktýnů.

Ono je to hezky vidět na časové chronologii. Nejdříve vznikl jeden, dva řády na našem dnešním území. Nějakou dobu to fungovalo a všichni si ošahávali pravidla kterými se řídili benediktýni (plus úpravy které si chtěl prosadit panovník). A pokud byl panovník spokojen, tak ve velkém začal lákat spoustu dalších členů téhož řádu
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk ... ktin%C5%AF
https://cs.wikipedia.org/wiki/Cisterci% ... em%C3%ADch

Hezký, a co si o "německém právu" něco přečíst, než plkat do prázdna o roku 1870?
Třeba o pojmu: Emfyteuze/emfyteusis

Mirek58 píše:Hezký, a co si o "německém právu" něco přečíst, než plkat do prázdna o roku 1870?
Třeba o pojmu: Emfyteuze/emfyteusis

Tak, tak!

Ale proč se tomu říká Německé právo, když ještě žádné Německo neexistovalo a Bavoři, Frankové, Sasíci a Prusové, notabene Švábové se za žádné Němce nepovažovali, to je dobrá otázka. Je to asi jako dneska se říká ochraně životního prostředí ekologie, když ekologie je úplně něco jiného. Nebo homofobie pro nenávist k homosexuálům, když fóbie znamená chorobný strach, xenofóbie nenávist k cizincům namísto chorobný strach - viz klaustrofóbie. Správně by mělo být misein - asi misohom a misoxen podle vzoru misogyn (nenávidějící ženy) a misantrop (nenávidějící lidi). Ale doba je jaká je a když se placce za oknem říká satelit a lepící pásce lepenka, tak proč ne.

Proč se tomu říká "německé právo" netuším, nejsem právník, ale v praxi o žádné "němectví" nešlo.
Tzv. německé právo bylo prostě městské právo, které, na rozdíl od našich krajin, zavedli Římané, pokračovali v něm Frankové a za posl. Přemyslovců (konečně) dorazilo k nám.
Možná, že se naráželo na to, že nejvíce (a nejžádanější) přistěhovalci pocházeli z "Němčí", tedy, pokud se budeme bavit o vývoji "němectví", pak si musíme narovinu říci, že bez Bohémie by Němec nebylo, neboť právě v Bohemii byli Němci nazýváni Němci a nadto právě zde byli - poprvé ve své historii - považováni za něco homogenního
A to ani nemluvím o tom, že základem moderní, jednotné Němčiny, je jazyk, kterým se mluvilo na dvoře Karla IV
Byla to tedy "městská práva po německém vzoru, po vzoru měst tam, co žijí Němci", nikoli nějaká národovecká tentononc.

Tohle já také nevím, protože přesnější by bylo označení - Míšeňské právo-, protože odtud bylo k nám importováno ( jak jsem si přečetl)
Ale nejspíš se označení "svezlo" s označením - Němčí, cizokrajné- jak píše Alfik.
Já bych pro to dal svůj hlas.