PALBA.CZ

Tak..a teď tu heroičnost jděte vysvětlit těm Filipíncům, po kterých tam 30 let střílel a pálil jim rejži

To je druhá rovina, pro ně to logicky je minimálně idiot, v další vlně potom válečný zločinec.

nemám onu zkušenost (být povolán v době kdy se opravdu na frontu odchází, a krom vyjímky z pravidla nevrací), válečného stavu.
a nejsem si jist, zda-li ona nucená přísaha (kdo mohl nepřísahat v základní vojenské službě?) vojáka skutečně váže.
ale stane-li se, pak asi těžko kdokoli z nás bude švejk, hoky pírs, nebo hrdina absurní hlavy XXII.
prostě nás vrhnou kamkoli... a zůstaneme-li zdraví, zaujmeme buď stanovisko odporu ( pak je možné naleznout mnoho precedetů pro neplatnost přísahy) nebo se (vzhledem k psychickému tlaku) ztotožníme.

slovy oscara wilda: "pokud člověk dělá něco neužitečného, lze to chápat pouze v případě, že se tomu tuze obdivuje"

a to v případě onoho věčného válečníka pana Onody, dle mého platí

Ten vojak nevedel že vojna už skončila a nikto mu nedal rozkaz zložiť zbrane.A pochopiť jeho správanie je pre nás nemožné,pretože sme nezažili psychózu vojny a zároveň sme súčastnou spoločenskou a politickou situáciou a konzumným spôsobom života tak ovplyvnený,že položiť život za vlasť považujeme za úplne absurdné.
Bol správnejší postoj Čecha alebo Slováka,ktorý "desertoval" na Ruskú stranu.pretože nechcel bojovať za Rakúsko-Uhorsko?Ale to bola predsa jeho vlasť,žil v nej aj s rodinou a predkami už stovky rokov.
Alebo by bol sprrávny postoj Čecha alebo Slováka aby nebojoval v WWII,veď bol Čech alebo Slovák,prečo by mal bojovať za Československo.
Ako zadefinujeme správne vlasť, za ktorú stojí o to bojovať.Onoda mal to svoje Japonsko.

Dokážu pochopit spoustu z toho co uvádíš, ale když si vezmeme ty skopičiny, čo si domýšlel (noviny, příbuzní atd.), tak mi prostě nikdo nevymluví, že to nebyl tak trošku magor.

19. března 1922 se narodil Hiró Onoda, japonský voják bojující až do roku 1974

Ve dvaceti letech narukoval do armády, kde absolvoval výcvik pro členy přepadových oddílů "Futamata". Jako mladý podporučík speciálních jednotek byl na malém ostrově Lubang (třicet krát deset kilometrů) střežícím vstup do Manilského zálivu vysazen na počátku roku 1945 s jasným rozkazem: pokud Američané ostrov obsadí, má vyhodit do povětří molo u přístaviště a letiště. Pak má čekat, až se císařská armáda zase vrátí, a při invazi škodit Američanům v týlu. Když Američané ostrov obsadili, pár vojáků pod vedením Onody se skrylo ve vnitrozemí. Nakonec zbyli jen čtyři, ale jeden z nich to v roce 1949 vzdal a nechal se zajmout.
O tom, že válka skončila, se Onoda poprvé dozvěděl v říjnu 1945 z letáku, které Američané shazovali z letadel, jelikož se v džunglích jihovýchodní Asie takto skrývaly tisíce Japonců. Onoda text "zpravodajsky" vyhodnotil a rozhodl se, že je to jen naivní trik nepřítele. Stejně si poradil s letákem shozeným o pár měsíců později, přestože ho podepsal nejslavnější japonský generál Jamašita. Onoda se svými vojáky text pečlivě prozkoumal, ovšem podle toho, čemu už dopředu věřili a o čem nepochybovali. Jakákoliv odchylka od normálu, jak si ho představovali, pro ně byla důkazem, že jde o falešnou hru. Například v letáku se uvádělo, že při kapitulaci "budou jednotky pochodovat ve vyrovnaném a spořádaném tvaru". Ale Onodovi vrtalo hlavou: proč ve spořádaném tvaru? Když mají jít vyrovnáni, jsou přece automaticky i spořádaní. A usoudil, že je to lest.
Poté, co se vzdal v roce 1949 jeden voják z Onodovi skupiny, se Filipínci a Japonci se od něj dozvěděli jména zbylých tří vojáků. Na ostrov přijeli bratři Onody a ještě jednoho z jeho trojice. Z megafonů volali, že už je opravdu konec války. Onoda začal v té chvíli Američany obdivovat, že dokonce sehnali imitátory, kteří se perfektně naučili napodobit hlas jeho bratra. Ovšem celý pokus byl dokonce kontraproduktivní. Onoda dospěl k závěru, že když si s ním Američané dávají tolik práce, je jeho pozice strategicky důležitá pro další průběh války. A tak bylo zásadní vytrvat. To, že se válka vleče tak dlouho, ho nijak nepřekvapovalo, protože v armádě jim tvrdili, že se potáhne sto let.

Někdy v roce 1950 se Onoda rozhodl, že se nesmí jen zaměřit na skrývání, ale že je třeba "rozvíjet diverzní boj". To znamenalo, že pálil vesničanům právě sklizenou rýži. A každý člověk, jenž vstoupil na území, o němž se rozhodl, že ho jménem japonské armády ovládá, byl považován za nepřítele, protože by to mohl být zvěd převlečený za domorodce. Protože se pokaždé, když na někoho Japonci vystřelili, objevila pátrací výprava policistů, která je měla dopadnout, považoval to Onoda za potvrzení své úvahy, že všichni domorodci jsou špehové v převleku, kteří na ně byli nasazeni.

Aby je Filipínci a Japonci přesvědčili, nechávali jim v džungli pravidelně japonské noviny, z nichž měli pochopit, že je dávno mír. Onoda však znovu usoudil, že to je ďábelský trik Američanů, aby ho přiměli ke kapitulaci. Podle něj to byly normální japonské noviny, do nichž nepřítel nějakým záhadným způsobem později lstivě dodal zprávy, které je měly zmást. Totéž si řekl, když vesničanům ukradl tranzistorové rádio. Slyšel v něm japonské zprávy, mohl poslouchat i britskou BBC, dozvěděl se například o olympiádě v Tokiu, ale všechno to podle něj zinscenovaly USA, aby ho touto zpravodajskou hrou vylákaly.

Na ostrov přijel i Onodův starý otec, taky tam dorazila skupina jeho spolužáků ze základní i střední školy. Nic ho nepřesvědčilo, všechno byl trik - anebo si jejich volání a dopisy vyložil tak, že mu jejich prostřednictvím japonská tajná služba Američanům přímo před očima předává vzkaz, že má ještě vytrvat. Nakonec zůstal Onoda sám, protože byli oba jeho vojáci zastřeleni. V roce 1954 padl při přestřelce s filipínskými vojáky desátník Šimada, v roce 1972 zastřelila policie vojína Kozuku, který se v rámci záškodnických guerillových akcí vydal s Onodou pálit úrodu rýže venkovanů.
Zvrat nastal až v roce 1974, kdy Onodu v džungli objevil jeden mladý Japonec jménem Norio Suzuki. Byl to nedostudovaný vysokoškolák, který už pět let jezdil po světě a dal si kromě jiného za cíl "vidět Onodu, pandu a Yettiho". Strávil s ním dva dny, pořídil společnou fotku, a když viděl, že mu Onoda pořád nevěří, že válka dávno skončila, položil mu jednoduchou otázku. Co by vás přesvědčilo a co by se muselo stát, abyste toho nechal? Onoda řekl, že by musel osobně přijít jeho velitel major Taniguči, aby mu vydal rozkaz skončit akci. V Japonsku vypuklo pátrání po někdejším majorovi a pak ho našli. Pracoval jako knihkupec. Oblékli ho do staré uniformy a dovezli na ostrov. A tím pro Hiró Onodu konečně skončila válka.

Během doby, kdy se skrývala v džungli, Onodova skupina zabila asi třicet Filipínců, policistů i civilistů. Vzhledem k okolnostem mu ale filipínský prezident Ferdinand Marcos udělil milost.

Onoda se vrátil do Japonska jako hrdina a napsal knihu, která vyšla i v češtině. Jmenuje se "Moje třicetiletá válka".

http://cs.wikipedia.org/wiki/Hir%C3%B3_Onoda
internet


Poznámka:
Článek byl napsán původně pro vlákno "Historická výročí" a také tam byl zveřejněn... Poté byl někým z vedení v rámci úklidu přemístěn sem, protože Hiró Onoda má vlastní vlákno... Proto se může stát, že údaje v této kompilaci již zde byly zmíněny...

Jojo, úžasná postava...dobrý důkaz toho, kam až vede fanatism.

Z knížky si vybavuji, že informace o americko-japonské obchodní spolupráci si vykládal tak, že válka sice pokračuje, ale obě dvě (v jeho očích) světové supervelmoci si nemohou dovolit spolu neobchodovat bez ohledu na válku. Věřil, že ta nabrala "rozumného" rozměru střetu mezi vojáky a civilistů se netýká...

Na jeho počest jsem několikrát navrhoval uspořádat celotáborovou hru Onoda, která by spočívala v tom, že by dětičky dostaly každý pytel rýže a půl pytle cibule a vedoucí je nesměli celé tři týdny ani zahlédnout:)