To je v pořádku, zatím. Je fakt, že něco mě nutí pošilhávat směrem k mému stařičkému fleretu, ale myslím, že nevidím vážnější problém. Snažím se tu být aspoň jednou za den, takže to hlídám a naprosto bez výčitek bych to promazala, když bych měla něco silně proti. Ale nemám.
Pátrač píše:Ale je potřeba vidět, že je to pro nás velmi zajímavé a proto se v tých pracech často hodně diskutuje. A když se diskutuje tak se objevují nové postoje, názory a nakonec i porozumění.
Dlouho jsi zde nebyla. Takže jsi ledacos možná neviděla a nečetla.
Tak to jsem ráda :-) Výsledky diskuzí jsou i pro mě velkým přínosem. Něco jsem četla, ale bylo toho málo a spíš se to týkalo politiky. Zmiňované články jsem si nepřečetla, tak to napravím. Samozřejmě, jsem ráda, že diskuze žije. Snažím se zůstat tak objektivní, jak jen to možné. Ale mám tendence sklouzávat k subjektivitě. Jsem ochotná se přenést přes hodně, ale ani já si nenechám dlouho šlapat po svých kytičkách a mám potřebu se bránit. Je možné, že jsem někdy zbytečně podezřívavá a vidím v tom něco, co tam není, a reaguju přehnaně. Není to úplně správné, ale neumím se někdy ovládnout.
Jaký článek se chystá? Žeby další díly sovětského vojáka? (Pokud jsem nepřehlédla nějaké nové..) Budu se těšit v každém případě.
josefg píše:Abych byl přesný, z několika desítek byli 3, slovy tři kteří měli slušný přehled o dějinách Ruska. Jeden Rus, jeden Armén a jedna ukrajinská učitelka. Nepočítám 7 lotyšských důstojníů, kde jen jejich šéf měl všeobecný rozhled opravdu na úrovni, jinak zoufalství
Uvedený příklad není nejlepších vzorkem. Jak už bylo řečeno, Lotyši mají k Rusům vztah, který je v nejlepším velmi rezervovaný. Negativní postoje Lotyšů jsou pochopitelné. Dějiny Pobaltí sice s Ruskem souvisí, ale je to svébytná neslovanská kultura. Podobně Arménie. Dějiny Zakavkazské oblasti mají svá specifika, jinou mentalitu a zvyky, které Rusové ovlivnili, ale Arméni mají k Rusům velmi daleko. Ukrajina je trochu jiný případ, její dějiny jsou s Ruskem spjaty minimálně od Kyjevské Rusi, kdy se většina jejích center nacházela právě na Ukrajině, ale ani Ukrajince není rozhodně dobré míchat s Rusy. Je mezi nimi rozhodně větší podobnost než mezi Rusy a Lotyši/Armény, ale stejně. Ukrajinci jsou velmi hákliví a já to chápu. V očích řady zemí se mezi Ukrajinou a Ruskem rozdíl nedělá.
josefg píše:Nevím jak ostatní kolegové, ale já se s lidmi z bývalého SSSR setkávám relativně často. Co mne na nich zaráží je šílená neznalost vlastních dějin a co víc nezájem o cokoli, co s historií souvisí.
Nemůžu se tvářit, že současná mladá ruská generace má nějaké hlubší znalosti historie. Kromě historie se to týká i většiny ostatních předmětů. Mně osobně je z toho smutno a je mi to líto. Neznalost vlastní historie je, když už nic jiného, hanba. Mám ale dojem, že se to netýká jenom mladých Rusů, ale i mladých Čechů a dalších. Je to obecný problém. Není nutné vědět všechna data a jména a události, ale základní přehled by člověk měl mít z každé oblasti, nejenom z historie.
takaru píše:poslední PROTIsovětští partyzáni v pobaltských republikách byli prokazatelně zlikvidováni až v šedesátých letech minulého století, opravdový odpor - ne jen nějaké disidentské blabla.
Samozřejmě, odpor pobaltských zemí byl proti snahám SSSR velmi silný. Souhlasím se vším, co jsi napsal. V řadě bitev se připojili na protisovětskou stranu a tento odpor neskončil s koncem války. Vzniklo hnutí, kterému se obecně říká Lesní bratři. Fungovalo ve všech třech zemích pod jiným, domácím názvem. S nárůstem Stalinových represí se čím dál tím více obyvatel uchylovalo k partyzánskému odboji, nejvyšší počet bojovníků se udává asi 170 000. Název Lesní bratři je odvozen od jejich způsobu boje, využívali zalesněného a téměř neobydleného terénu Pobaltí, kde stavěli propracované systémy bunkrů. Vznikaly různé typy jednotek - od malých neorganizovaných skupinek po dobře vyzbrojené a sehrané týmy.
V Estonsku neslo hnutí název Metsavennad. Mezi lety 1944 až 1953 čítalo okolo 15 000 mužů. Jejich hlavní základny se nacházely v oblasti měst Tartu a Viru, dále v krajích Pärnumaa (jihozápad Estonska, na pobřeží Rižského zálivu) a Läänemaa (kraj leží na západě pevninské části Estonska při pobřeží Baltu). Od listopadu 1944 do téhož měsíce 1947 zorganizovali 773 ozbrojených útoků a zabili asi tisícovku sovětských vojáků.
V Lotyšsku organizaci říkali Meža brāļi, nejaktivněji působili v příhraničních oblastech. Na východě měli vazby s estonskými partyzány, v západních regionech s Litevci. Počet aktivních bojovníků byl kolem 15 000, občasně se do bojů zapojilo dalších 40 000 lidí. Vytvořili asi 700 nezávislých jednotek, správní centrum se nacházelo na ulici Matīsa v Rize. Uskutečnili 3 000 akcí, během nichž zabili 1562 nepřátel a okolo pěti set jich zranili. První zmínky o boji za nezávislost se datují do roku 1939, za německé okupace byla řada velitelů Lesních bratrů zajata a popravena. Propracovanější odpor se formoval v posledních měsících války, kdy do jednotek vstupovali kromě vojáků i lotyšští civilisté. Poslední bojující jednotky se vzdaly roku 1957. Někteří jednotlivci v boji pokračovali dál.
Nejsilnější hnutí bylo v Litvě. Miško broliai, Lesní bratři, v roce 1949 ovládali velkou část země. Vyzbrojení byli pestrou škálou zbraní- od kulometů Maxim přes německé a sovětské samopaly. Vyznamenali se řadou úspěšných atentátů, osvobozováním zajatých partyzánů nebo tiskem ilegálních novin. V říjnu 1956 byl zatčen velitel hnutí za svobodu Adolfas Ramanauskas, některým se podařilo uprchnout na západ - třeba Juozasi Lukšovi, který sepsal své paměti a když se roku 1951 vrátil do Litvy, zastřelili ho. Poslední litevský bojovník Pranas Končius byl zabit 6. července 1965, údajně se sám zastřelil, aby nepadl do zajetí.
Existují případy, kdy někteří členové v boji neustali ani v 70. a 80. letech. Jeden partyzán bojoval do roku 1978, jmenoval se August Sabbe a pocházel z Estonska. Přežil všechny sovětské zátahy, až roku 1978, když mu bylo 69 let, ho dostihli dva příslušníci KGB. Skrýval se na rybářské lodi pod maskou chudého rybáře. Jakmile si všiml, že je prozrazen, skočil do vody a utopil se. Teď nedávno jsem četla ještě jeden příběh člověka, který se jmenoval Jānis Pīnups. V roce 1945 odešel bojovat do lesů v bývalém lotyšském okresu Preiļi na východě země a ve svém boji měl vytrvat až do roku 1994. Protože se nikde nenahlásil, neměla sovětská vláda tušení o jeho existenci a neměl tak ani pas. Až v roce 1994 se šel přihlásit na úřad. Říkal, že čekal do doby, než dostane lotyšský pas, a uvidí, že Riga bude hlavním městem samostatného Lotyšska. Jeho příběh se často zpochybňuje, především z ruské strany, jak je zvykem.
Polarfox píše:Určitě je mezi nimi spousta fajn lidí a řada zdejších na ně má vazby, ale většina lidí ty vazby nemá a vidí jen ty nejvíce viditelný pochybný existence v ČR a Putina s medvídětem v Sajuzu, jak si přehazují do zblbnutí funkce.
Jména prosím, pro příště. Nepovažuji se za nějakého oslavovače tandemu Putin-Medveděv, ale byla bych ráda, abychom zůstali u jmen. Korektně. Vzorek ruské společnosti, která žije v Česku, se částečně liší od té, které je v Rusku. Souhlasím s tím, že často nedělá dobrý obrázek. Ale nemyslím si, že by se Češi chovali nějak lépe než Rusové. V každém národě bez rozdílu jsou svině a fajn lidi, není to chyba národa ale lidstva. A jsem ráda, že je to tak bráno i na této diskuzi.
Tvé odpovědi jsou brilantní.
ale ani to není důležité. Protože jak s jedněmí tak s druhými jsem se vždycky bavil o jejich vlastních dějinách ne o našich. Radši to jasně napíšu protože jsi to napoprvé asi nepochopil. A co vědí tvoje děti o historii Slovenska je tak strašně OT, že se divím proč jsi to vlastně psal.