PALBA.CZ

Grif píše:Kdysi jsem viděl zbraň ve stylu Bazooky, která jako kompenzaci, vzad vystřelila svazek jakýchsi umělých vláken. Tedy něco podobného jako Davisova zbraň. Víte o tom něco?

Pokud vím tak stejně fungoval Panzerfaust, ale tam se tuším vystřelovali vzad železné piliny...

Nielen ten. Vec sa má tak, že železné piliny a podobný materiál má veľmi dlhú ohrozenú zónu, desiatky metrov za strelcom, a je i vysoké riziko odrazov. Nekovové pásky a vlákna sú ľahké s veľkou plochou, takže ohrozená zóna je oveľa menšia. Pásky používa tuším aj nemecký Panzerfaust 3 z konca 70. rokov

Alchymista píše:Nielen ten. Vec sa má tak, že železné piliny a podobný materiál má veľmi dlhú ohrozenú zónu, desiatky metrov za strelcom, a je i vysoké riziko odrazov. Nekovové pásky a vlákna sú ľahké s veľkou plochou, takže ohrozená zóna je oveľa menšia. Pásky používa tuším aj nemecký Panzerfaust 3 z konca 70. rokov

Hmotnost plynů je velmi malá, musí se nahradit jejich rychlostí aby došlo při výstřelu k rovnovážnému stavu (bez zpětného rázu zbraně). Druhá cesta je ve zvýšení jejich hmotnosti (přidáním vláken, pásků, pilin). Pochopitelně neshořících. Nejspíše aramidových nebo skleněných.

Nehorľavé vlákna nie sú podmienka - tak či onak musí byť čelo balíku vlákien či pások počas pohybu v hlavni nejak chránené proti priamemu pôsobeniu spalín, aby nedošlo k jeho "prefúknutiu" počas vytláčania strely, takže sa tam ešte vkladá nejaký plastový disk primerenej hrúbky, druhý podobný býva aj na konci balíku. V momente, keď balík pások či vlákien opúšťa zadný koniec hlavne, horenie prachovej náplne už "dávno" skončilo a plyny začínajú chladnúť (dej výstrelu zo zbrane s priváhou je obvykle relatívne dlhý voči dobe horenia prachovej náplne). Zadná zátka je pri relatívne vysokej rýchlosti a "úmyselne nevhodnému" aerodynamickému tvaru intenzívne brzdená a pôsoní ako prekážka pre pohyb balíku, takže balík vlákien/pások sa prakticky okamžite začína otvárať a rozpadať. Pri správnom výpočte hybností, veľkosti prachovej náplne a prietlačných odporov opustí strela a "predná zátka" hlaveň súčasne a spalné plyny opúšťajú hlaveň v oboch smeroch. Pritom veľmi rýchlo chladnú a ich zápalné účinky na rozpadajúci sa balík sú už minimálne.
Z rozprávania starých konštruktérov-zbrojárov totiž viem, že niekedy koncom50. a/lebo začiatkom 60. rokov sa bádalo nad tým, ako výrobu podobnej vyvíjanej zbrane zlacniť ("igelit" - polyetylénová fólia - a kovové pásky sa zdali byť relatívne drahé) a tak prebehli aj experimenty s použitím papierových pások. Pritom sa zistilo, že spalné plyny už nie sú obvykle schopné zapáliť ani nastrihaný novinový papier, len niektoré pásky začali tlieť alebo boli obhorené. Záznam rýchlobežnou kamerou odhalil, že niektoré pásky sa síce vznietili, ale vo vysoko turbolentnom prostredí bol plameň prúdením zasa sfúknutý. Väčší problém vraj predstavovala zostatková vhkosť pri dlhodobom skladovaní - neimpregnované papierové pásky ľahko vlhli a menili objem, takže sa značne menil prietlačný odpor balíku, druhý problém spočíval v tendenci navhnutého a opäť vysušeného neupraveného papieru vytvárať kompaktný balík, ktorý sa pri výstrele nerozpadol alebo sa nerozpadol úplne...

Dynamo-reaktivní kanon Kurčevského, by založen na trošku jiném principu, než BZK jak je známe dnes.
Hlaven byla drážkovaná a střela vytvářela horní část "spalovací komory", spalinové plyny vycházely výstupní tryskou, která musela zaručit jejich rychlost v nadzvukové oblasti.
Tedy střela díky tření v drážkách vytvářela tlak ve spalovací komoře a výstupní tryska vyšší reakční moment plynů.
Prostě raketový motor.
A v tom byl háček funkčnosti zbraně, ta fungovala perfektně pouze za přesně definovaných vlastnostech hnací slože, včetně přesného opracování hlavně a střely. Při degradaci hnací slože, nebo výrobních nepřesnostech, při výstřelu hlavně s pravidelností vybuchovaly.

Jestli to bylo takto, tak asi bylo jen dobře že to šlo do šrotu. Opravdu homogenně hořící střeliviny asi v té době neuměl dělat nikdo a celkově z toho vychází předpoklad takové kvality výroby, že to tehdejší sovětský průmysl nemohl zvládnout. To se touto zemí táhlo asi celou dobu. Nápady zhusta dobré, někdy i geniální ale limit - neschopnost průmyslu.

Pátrači, jakýkoli vývoj je sledem pokusů. Některé z těch pokusů vyjdou, jiné ne. To platí po celém světě.
Počátkem 30tých let se v SSSR domnívali, že Kurčevského "dynamo reaktivní kanóny" jsou progresivní zbraň, která výrazně zvýší účinek v cíli aniž by extrémně zatěžovala konstrukci nebo vojáka. To že se tato cesta následně ukázala jako obtížně realizovatelná, při tehdejší úrovni technologií, je už druhá věc.
Obdobných případů, kdy nápad předstihl technologické možnosti v danném čase, jsou po celém světě tisíce (dokonce i v JÚ ES EJ )

Ostatně jak jsem psal v vlákně o B-71, v té době pro dynamo reaktivní kanóny vzniklo i několik specializovaných konstrukcí stíhacích letadel.
První z nich byl I-12 z CAGI resp. přímo od Tupoleva. A tomuto letounu se stalo přesně to, co je popisováno - při prvním výstřelu za letu (přestože na zemi fungovalo vše bezvadně) došlo k roztržní trysky (difuzoru). Zde je popis toho případu:

21. března 1931 letěl Kozlov (zkušební pilot projektu I-12) na Kuncevský polygon za účelem vyzkoušení APK (dynamo reaktivní kanón APK-4 konstruktéra Kurčevského ráže 76,2 mm) za letu. Každý kanón měl dva granáty – jeden v hlavni, druhý v zásobníku (celkem nesl I-12 dva APK se zásobou 14 granátů pro každý z nich). Ve výšce 1.000 m pilot vypálil z levého kanónu. Při tom došlo k roztržení difuzoru kanónu, odtržení aerodynamického krytu zbraně a k poškození táhla ovládání stabilizátoru (u I-12 byly oba kanóny vestavěny do nosníků ocasních ploch, kudy samozřejmě vedli táhla řízení). Současně s tím automatika nabila do hlavně další granát. Exploze difuzoru byla skutečně nečekaná, protože na zemi bylo uskutečněno více než 100 výstřelů, bez jakéhokoli problému. Situace za letu byla skutečně hrozivá. Kozlov viděl roztrhaný potah a poškozený nosník ocasních ploch a pochopil, že se letoun může kdykoli rozpadnout. Nicméně vyskočit padákem se bál, protože byla velká pravděpodobnost, že bude zasažen rotující vrtulí zadního motoru. A navíc vyskočit z ještě letícího prototypu, to se mezi zkušebními piloty nedělalo. Proto Kozlov velmi opatrně letadlo otočil směrem na letiště. Při přistání se poškozený nosník ocasních ploch skutečně zlomil, ale letoun sám byl zachráněn a následně opraven. Kozlov byl za tento čin 20. května 1932 vyznamenán řádem Rudé hvězdy číslo 27.

A tady pro představu výkres toho I-12
http://www.airwar.ru/other/draw2/i12aiv.html