PALBA.CZ

OK Lorde znáš,
jak zde i píši, právě v Norsku se jako první začala budovat opevnění Atlantického valu ( již od roku 1941, kdežto v Belgii a Francii až počátkem roku 1942, jak budu dále psát), tudíž je z toho i patrné, že Němci museli i s vyloděním v Norsku, jako jednou z mnoha teoretických alternativ, počítat, i když na mapě vyznačena není. Na mapě jsou jen ty nejvíce pravděpodobné - dle Němců. Tahle alternativa Norsko se jim z mnoha důvodů zdála nejméně pravděpodobná ( vzdálenosti od základen - především nepotopitelné letadlové lodi - Velké Británii. Záludnosti Severního moře při takhle ohromném výsadku a jeho zásobování atd...).

Vylodění v Norsku by byla jen omezená akce. Němcům by se odříznul přísun švédské železné rudy, ponorková základna, případně letecká proti konvojům. Do roku 1943 to mělo reálný podklad. Atlantický val byl v Norsku poměrně silný. Výstavbou stálého opevnění mělo dojít k uvolnění vojenských sil potřebných na jiné plánované operace v Rusku. Co se týče důležitosti opevnění, zpočátku stálo na prvním místě Norsko, dále následovalo francouzsko-belgické pobřeží od Le Havru po ústí Šeldy, Nizozemí a Dánko a na posledním místě se ocitlo německé pobřeží Severního moře.

O Normandii se příliš neuvažovalo, s výstavbou se tady začalo později a opěvnění zde bylo v podstatě nejslabší. Oblast Normandie chránily jen tři statické divize (Hitler pak přidělil ještě zálohu 21. tankové divize, apod.). Pancéřové divize byly ve Francii rozmístěny, tak aby Němci pokryli všechny možnosti, což mělo katastrofální důsledky při přesunech. Nejenže nedorazily včas, ale navíc byly pohmožděny leteckými údery.

Vojska v severní a severozápadní Francii patřila pod tzv. skupinu armád B polního maršála Rommela, která se skládala z dvou armád: 7. armáda měla po celé Francii 11 divizí (včetně Bretaně) a 15.armáda umístěná v okolí Calais (od Belgie až k Le Havre, po Seinu) při průlivu La Manche, měla 17 divizí. Nutno ovšem říci, že se nejednalo o příliš kvalitní divize, mnohé z nich zde byly na odpočinku nebo se teprve formovaly a cvičily. Byly to v podstatě jen statické jednotky vojáků vyzbrojených kolikrát i kořistními zbraněmi. Když se spojenci skutečně 6. června 1944 vylodí v Normandii, není Skupina armád B schopna zadržet jejich nápor a postupně do konce léta 1944 vyklidí Francii.



Ze strategického hlediska bylo nejlepší vzít Německo do kleští ze západu a východu, a k tomu bylo nejlepší právě vylodění ve Francii. Co ty ostatní varianty? Balkán? Prosazovaný hlavně Churchillem kvůli politickým hlediskům a poválečné sféře vlivu. Odmítnut Američany. No a probíjet se přes Alpy by je taky mohlo hezky zdržet. Zda by pak následoval nějaký společný postup s Rusy na křídle?

Při vylodění v Biskajském zálivu by mohla scházet větší letecká podpora a také do Velké Británie to je nejdále. Nicméně operace Anvil byl už jen pomocní výsadek. O něčem podobném se uvažovalo také na Bretani. Když se vrátíme k červnu 1944, tak tehdy se Spojenci domnívali, že když nepřítel oslabil svá obranná bretaňská postavení, ve snaze postavit v Normandii nedobytnou obrannou hráz, budou moci zasadit překvapivý úder v Bretani, čímž ohrozí jeho nepřátelské křídlo a týl.

Dokonce zvolili užitečné místo pro zásobování vojsk, a to sice zátoku Quiberon – veliký, dobře chráněný, ale nevybudovaný přístav na jižní straně poloostrova. Mělo jít o tzv. operaci Chastity. Quiberon Bay se nalézá mezi Lorientem a St. Nazaire na jihozápadním pobřeží Bretaňského poloostrova, je zde také řada menších ostrovů a čtyři malé přístavy.
Spojenci plánovali výstavbu plovoucího mola pro vykládání až pěti lodí současně, kapacita kolem 2500 tun zásob denně přímo na vozidlech, dalších 7500 tun za den pomocí vykládky na pobřeží a 30 dalších lodí mohlo kotvit v zátoce. Mělo se jednat o účinnější systém než byly Mulberry - montované přístavy postavené na plážích Normandie o kapacitě 6000 tun zásob denně. Nehledě na velké stavební náklady. Plán byl schválen dne 22. dubna 1944 a byla mu přikládána vysoká priorita.
Spojenci nakonec od tohoto plánu upustili a soustředili se na Normandii. Později se jim podařilo prorazit nepřátelskou obranu a porazit německá vojska u Falaise. Což vedlo k rychlému postupu a dobytí Antwerp 4. září s relativně neporušeným přístavním zařízením. Dne 9. září Eisenhower upustil od všech plánů využití bretaňských přístavů, včetně operace Chastity, která byla už považována za irelevantní, neboť na rozdíl od Antverp, byly tyto přístavy již stovky kilometrů od přední linie Spojenců.

Možno by si to bol rozmyslel, keby vedel, že prvý konvoj so zásobami vpláva do Antwerp až 28. novembra.

Ano, Sahidko. K tomu ještě něco dodám.
Spojenci mohli špekulovat, vždy se snažili jít, pokud možno, cestou nejmenšího odporu a ztrát. To byl trochu rozdíl od východní fronty, kde Rusové bojovali o území, která považovaly obě strany za důležitá, nejvíce strategická, např. jižní Ukrajinu, a o ta se bojovala téměř bez ohledu na ztráty. Jenže nakonec i Spojenci museli svést krvavé bitvy, pokud chtěli postoupit dál až do nitra Německa. Na konečné fáze museli soustředit značné síly a zásoby.
Na podzim 1944 se potýkali s logistickými problémy, kdy se jejich zásobovací trasy již poměrně protáhly.
Nakonec si museli na severu zajistit také aspoň jeden velký přístav Antverpy v Belgii. Ne nadarmo pak bylo znovudobytí Antverp cílem Ardenské operace – poslední velké německé ofenzívy na západní frontě.

Faktem tedy je, že ačkoliv Spojenci některé opevněné přístavy obešli, nebylo to později zcela bez následků. Je to třeba případ obléhání Dunkirku. Posádka tam kapitulovala až květnu 1945. Zkrátka nakonec je potřeba dodat, že spojenecké armády měly pro svůj postup do Německa nedostatek přístavů a to významně zpomalilo jejich ofenzivní činnost. Navíc museli vyčlenit síly na obléhání. Dále museli budovat znovu infrastrukturu, kterou předtím rozbombardovali, železnice, vagóny, apod. Nakonec všechno zvládli, ale museli na to vyčlenit značné prostředky.


Mýtus Atlantického valu

Aby mohla linie odolávat několik dnů, musela by být členitější a do větší hloubky. To byla hlavní nevýhoda Atlantického valu, především nízká hloubka obrany, ta byla na mnoha místech jen několik set metrů. Pokud útočník zlomil první linii, další už v podstatě neexistovaly. To byl rozdíl například od Maginotovy linie, která měla obranu hlubší. Výsledkem tedy byla po úspěšném průlomu v oblasti pláží, možnost hlubokého proniknutí do vnitrozemí.



Zásadním problémem byla nejen délka pobřeží, které bylo nutné opevnit. Prakticky nebylo možné vytvořit souvislou bariéru podél 1200 kilometrů dlouhého pobřeží od Nizozemí (či Norska) až ke španělské hranici.
Ve skutečnosti se tedy jednalo o „tenkou a na mnoha místech křehkou šňůru“ s několika malými izolovanými uzly, mimo oblasti Pas de Calais. Proto byla tato linie při vylodění v Normandii také relativně snadno prolomena, i když určité potíže způsobila.

Po smrti Fritze Todta v únoru 1942 přebírá organizaci Todt - Albert Speer, a v listopadu 1943 se generálním inspektorem "Atlantického valu" stává polní maršál Rommel.
Pod jeho dohledem dochází k výraznému zvýšení intenzity budování opevnění a Rommel osobně vymýšlí několik druhů zábran, zátarasů a požaduje vytvářet minová pole, které začaly být rozmisťovány na pobřeží, což začíná dělat spojencům „těžkou hlavu“.
Jeho práce však narážela na početní a kvalifikační nedostatky u jednotek, které měly val budovat a na nedostatek materiálu. Některé bojové jednotky si opravdu třeba překážky se dřeva vyráběly sami.
Odborníci včetně von Rundstedta se pak vyjádřili v tom smyslu, že „val“ je „obrovský bluf“. Stavební činnost na "Atlantickém valu" byla spojenci, zejména letecky pečlivě sledována, ale další většina informací pocházela z okruhu odbojových skupin.
Na mnoha místech se spojenci snažili zastavit výstavbu bombardováním a ničením budov. "Kolaterální škody" na civilních budovách byly podstatné a někdy vedly dokonce až k totálnímu zničení celých měst, jako byl Lorient, St. Nazaire nebo La Pallice. V těchto městech se nalézaly také ponorkové základny. La Pallice je název pro průmyslový přístav v La Rochelle.

V rámci výstavby Atlantického valu mělo největší prioritu opevnění pobřeží v oblasti Pas-de-Calais. Nachází se zde řada významných přístavů a také vzdálenost z Anglie je poměrně malá, a rovněž do Německa to je nejblíže. Bylo zde vybudováno velké množství dělostřeleckých baterií a také poměrně silná protipěchotní obrana v podobě opěrných bodů, situovaných nejen přímo na pobřeží, ale i ve vnitrozemí. Tyto opěrné body obsahovaly především odolné úkryty série 500 a 600.

Budování bylo Hitlerovou vášní, gigantická výstavba byla občas nepřiměřená vůči taktické hodnotě. Ačkoliv německý Wehrmacht v bleskových tažených světu ukázal marnost lineární obrany proti kombinované síle palby mechanizovaných vojsk a leteckých útoků. Někteří němečtí velitelé sice uznávali, že vzhledem k ubohé kvalitě jednotek přidělených pro pobřežní obranu stálo za to dát opevňování určitou míru.
Problémem nebyla ani tak nedokončenost Atlantického valu, jako neustálé odčerpávání zdrojů z Francie na východní frontu. Klesající kvalita jednotek, tak byla aspoň částečně kompenzována pokračujícím opevňováním pobřeží.

Výsledná taktika měla spočívat v taktice „krunýř – utlumení – kladivo“. Atlantický val byl „krunýřem“, k utlumení měl sloužit pobřežní prostor, tam měla být navrhovaná druhá obranná linie a kladivem mělo být soustředěné nasazení pozemního vojska a tankových divizí.

Rommel, který byl Hitlerem jmenován inspektorem pobřežních zařízení na Západě v listopadu 1943, ukázal více prozíravosti. Hitlerovi bez okolků řekl: „Musíme zadržet protivníka již při prvním vylodění. Bunkry okolo přístavů na to nejsou příhodné. Pouze jednoduché ale účinné bariéry a překážky po celém pobřeží mohou vylodění ztížit tak, že naše opatření budou účinná.“
Dále prohlásil: „V Tripolisu (v Libyi) byly bomby shazovány v takovém množství, že i naše nejlepší jednotky byly demoralizovány. Pokud tomu nedokážete zamezit, budou všechna opatření i bariéry neúčinné.“

Jak to bylo s Rommělovým plánem zesílit obranu Atlatického valu pomocí obrovského množství min? Někde jsem myslím četl, či slyšel, že jich potřeboval tuším 40 milionů, ale k dispozici jich měl jen asi 5 miliónů.

O minách a překážkách budu mluvit příští pondělí. Nyní řeknu jen, že do "Dne D" do 6. června 1944, bylo položeno více jak 6 500 000 min různých typů a vybudováno bylo 500 000 překážek různého typu ( pod inspekcí zkušeného Rommela). O všem co zde diskutujeme jsem buď již hovořil, nebo hovořím, nebo budu hovořit buď příští pondělí, nebo v dalších pondělích, alespoň zmínkou.
Některé věci, které zde diskutujete však skvěle doplňují problémy vylodění. Je to ohromě široká škála problémů, které se nevejdou ani do jen jedné knihy. Jen například všechny ty jednorázové, ale i univerzální zbrojní, ale i pomocné prostředky pro vylodění. Problematika, lodí, moře, počasí atd.

Samozřejmě propaganda

Budování atlantského valu - Týdeník protektorátu Č a M


Odčerpávání jednotek z valu - je to tak, ale Německo tehdy bylo pod tlakem a hasilo to, co je nejvíc pálilo. To samé Luftwaffe - také ji odesílali tam, kde to bylo třeba.

Do Francie byly odesílány na odpočinek zdecimované divize, které se tam přezbrojovaly. Taktéž tam sloužily divize nevhodné k boji kdekoliv jinde - nespolehlivé.
A na Atlantickém valu v tu chvíli byla jediná dobrá divize, která právě prošla protivyloďovacím výcvikem (navíc měla být v dohledné době přeložena na východ). Nevím, která to byla podle čísla, ale byla to ta, co stála na pláži Omaha.

Když ještě kolem třetí hodiny odpoledne nebylo jisté, zda Američané vůbec prorazili a Němci telefonovali na velitelství, že nepřítele tlačí zpět do moře.

Mám knížku, kde je psáno, že bylo rozseto 5-7 M min. A Rommel by považoval za dostatečné, kdyby bylo rozseto 50-100 M.

Na druhou stranu ty miny nebyly jen pod zemí, ale byly přivázány i na protilodních překážkách a ty byly instalovány pod čárou odlivu.

Kvůli nim se musel zvolit speciální čas a den vylodění, aby bylo vidět co nejvíce překážek, ale aby zároveň měla pěchota co nejkratší cestu po pláži.

Což proti vylodění byly cvičeny všechny německé divize v místě dislokované, ale zajímavá byla německá 91. pěší divize, která byla v květnu 1944 dislokována na Cotentinském poloostrově, za Utahem, kde měly být shozeny a byly, americká 101. a 82. vzdušně-výsadkové divize, které měly otevřít východy z Utahu ( a skutečně otevřely všechny 4) a přetnout Cotentinský polostrov, což udělali s velkými ztrátami - bude o tom řeč.
Německá 91. pěší divize byla totiž speciálně cvičená na ničení vzdušně-výsadkových jednotek. Zároveň na Cotentinský poloostrov Němci převeleli s 91. pěší divizí i perfektně cvičený 6. paradesantní pluk - vše patřičně popíši.

Co se týče UTAHU, tak ještě předtím než se tady vylodili vojáci americké 4. pěší divize, byla pláž bombardována letadly i ostřelována z lodí. Navíc Němce zaměstnávali i výsadkáři ve vnitrozemí, které museli pochytat Paradoxně tak vázali Němce, i když jinak než bylo původně zamýšleno. Vzdušné výsadky byly hodně rozptýlené a tvořily podstatnou část amerických ztrát.
Plán na dobytí pláže UTAH, který vypracoval kapitán George Mabry, byl rozpracován do nejmenších podrobností. Vylodění v úseku Utah si vyžádalo jen 197 mrtvých. Němci zde nepovažovali vylodění za pravděpodobné.
Jednotky byly vybavené ještě kořistními francouzskými děly, uplatnily se zde i starší německé zbraně, které svými výkony již nevyhovovaly náročným požadavkům východní fronty (např. protitankové kanóny, apod.). Zatímco pláž Omaha krylo až 12 opěrných bodů, na Utahu byl jen jeden. Byly zde i některé dělostřelecké baterie jako Saint-Marcouf a Azeville.

Do města St. Mére Église za pláží UTAH byla část výsadkářů z 82. nebo 101. výsadkové divize hozena navigačním omylem přímo před samopaly Němců, kteří hasili požáry z bombardování. John Steel přistál na střeše kostela, padák se mu zachytil o rohovou věžičku a musel pozorovat masakr svých kamarádů. Na jeho památku visí na kostele maketa výsadkáře s padákem. Slavný incident s parašutistou Johnem Steelem ze 505. PIR (Parachute Infantry Regiment, později si dali do znaku motto "H-minus"), je ztvárněn ve filmu Nejdelší den (The Longest day). Unikl zajetí tím, že předstíral smrt do doby než bylo město osvobozeno.


Baxi na OMAZE stála část 352. pěší divize. Spojenecká zpravodajská služba původně identifikovala u pobřežní obrany jen zesílený prapor cca. 800-1000 mužů 716. pěší divize tvořený dokonce až 50% ne-germánských vojáků, většinou ruských dobrovolníků a tzv. Volksdeutsche.

Nedávno aktivní 352. pěší divize byla identifikována jako nacházející se 30 km ve vnitrozemí v Saint-Lo jako rezerva. Ovšem v rámci Rommelovi strategie soustředit se na obranu u pláží, byla přesunuta v březnu dopředu a dostala odpovědnost za obranu pobřeží v Normandii, včetně tzv. Omaha Beach. Spojencům nahrávalo, že jádro, skoro 70% všech divizí Wehrmachtu a jejich satelitů bylo nasazeno proti SSSR.

Nicméně Západní fronta a konkrétně vylodění je docela zajímavá kapitola, jak píše už Michan různými speciálnimi vozidly, AVRE, Churchill Crocodile, odminovací válce, cepní tanky, DD tanky, atd. Výhodou je, že mnoho událostí lze zpětně popsat se značnou přesností. Mám rozepsaný článek o obraně na Omaha Beach, ale i ostatních úsecích. Myslím, že by to dokázalo Michanovu práci doplnit.

Největší ztráty na Omaze způsobil jeden opěrný bod tzv. Widerstandsnester WN62, který způsobil největší masakr amíků líčený ve filmech jako "Nejdelší den" a "Zachraňtě vojína Ryana", opevněný bod v úseku Fox Green. Jednalo se v podstatě o pěchotní postavení, se starou francouzskou houfnicí, pár kulomety a minomety, leč asi s odhodlanou posádkou. Borec, anglická média hovoří o "bestii z Omaha Beach" Heinrich Severloh voják 352.pěší divize byl jako střelec kulometu MG42 vyslán do bunkru WN62. Severloh se narodil 23. června 1923 v Metzingenu (nyní Eldingen) a zemřel 14. ledna 2006 v Lachendorfu v Německu. Pozice tohoto bodu byla výhodná a pokryla značnou část pláže, včetně části Easy Red. Údajně dokázal zabít nebo zranit na 2000 yankeeů. Posádka splňovala jeho nároky a za 9 hodin dal asi 12500 ran z MG42, tím vystřílel poslední náboj přidělený pro tuto pozici.

Druhým známým německým vojákem na „Omaha Beach“ byl Franz Gockel také z WN62. Tehdy to byl 18 letý kulometčík.
Vzpomínal: „Asi ve čtyři hodiny, za soumraku, jsme viděli pouze tmavé skvrny v mlze, pak se zjevila obrovská flotila. Horizont byl černý. Byl jsem úplně sám ve svém tobruku, a naprosto bezmocný. Modlil jsem se a křičel: Svatá Matko Boží stůj při mně!
Pak přiletěly bombardéry, bomby, granáty, vytí a syčení, všude byla špína a kouř, měl jsem písek mezi zuby. Nebylo protivzdušné obrany, celý den jsem neviděl německé letadlo. Před sedmou začaly přistávat čluny, a zabíjení začalo.
Naše dělostřelectvo střílelo mocně, ale bylo tam příliš mnoho lodí. Američané seskakovali ze člunů, ale asi 300 metrů byly ve vodě až po kolena, byl to smrtelný závod na pláž, po tu dobu neměli krytí. Když přišli, tak jsem střílel, kosil jsem první a druhou vlnu. Musíte se bránit, pokud chcete přežít. Pomalu přicházel příliv, zranění se plazili pryč od něj. Mnoho z mrtvých nebo těžce raněných bylo vyplaveno na pláž.“

Ale nebudu předbíhat, tohle je jen ochutnávka …

Výborný článek o speciální technice napsal Tony Hazard na
www.palba.cz/viewtopic.php?t=2492



Co se týče min, bylo to ještě málo. S minami byl trochu problém, že neměly ve slané vodě takovou životnost, hlavně ty přidělávané na překážky.

A hlavně 1000 proudových stíhaček, které přislíbil Führer pro západní frontu se tam nikdy neobjevilo. Luftwaffe totálně selhala, ale to byl plán. Pro operaci se jevilo naprosto nezbytné ovládnout nejen vzdušný prostor nad místem vlastní invaze, ale mít pod kontrolou i dosti vzdálené území. V předcházejícím roce Spojenci vystupňovali masivní bombardovací ofenzívu proti základnám Luftwaffe ve Francii a v Holandsku. Neustálé pronásledování německých leteckých skupin zapříčinilo, že jejich základny byly buďto zničeny nebo tak daleko od místa vylodění, že nebyly s to včas zasáhnout.

Dále bylo jasné, že žádná armáda nemůže dlouhodobě operovat bez ohromných zásob benzinu, potravin a munice. Jelikož si důležitost takového bodu uvědomoval i nepřítel, bylo tařka nemožné získat nějaký větší přístav neporušený. Tomu se musela přizpůsobit další strategie, včetně výroby lodí LCT a LST, či montovaných přístavů a ramp.

Lord píše:Balkán? Prosazovaný hlavně Churchillem kvůli politickým hlediskům a poválečné sféře vlivu. Odmítnut Američany. No a probíjet se přes Alpy by je taky mohlo hezky zdržet.

Hujere, ta kaňka v tvým věku? Od kdy jsou Alpy na Balkáně?

Klid, Destroyi. Nepřečetl sis jednu větu těsně před tím co jsi vytípnul. Proto ti smysl ujel. Ta věta jej dost významně mění
Ta věta zní: "Co ty ostatní varianty? ..."
Pokud jukneš na obrázek, tak Balkán má jinou barvu, a obě cesty kolem Alp mají taky jiné. Za domášnuju zadáču si můžeš zjistit jaké.
Nemáš tento týden nějaký problém s porozuměním psanému textu?

Dobrá. Kamarád zrovna pracuje ve Švýcarsku, tož mu napíšu mail a zeptám se ho, jak se mu na Balkáně líbí.

Vylodenie na Utahu prebehlo tak ľahko aj v dôsledku toho, že Američania pristáli necelá dva kilometre vedľa plánovaného miesta. 91. divízia bola síce dobre vycvičená, ale ešte pred samotnou inváziou utrpela vážnu stratu, keď sa americkým výsadkárom z 82. divízie podarilo usmrtiť jej veliteľa generálporučíka Wilhelma Falleya.

Jediná šance němců na odražení invaze byla v tom, co navrhoval Rommel. Tedy soustředit v místě vylodění dostatek tankových divizí, aby ty dokázaly okamžitě přejít do protiútoku a vrhnout Spojence zpět do moře. Protože ale Němci neměli dost sil, bylo pro ně bezpodmínečně nutné, aby zjistili, kdy a kde přesně k vylodění dojde. Bohužel pro ně to jednak nezjistili (soustředění několika divizí v Normandii byla "Hitlerova intuice") a navíc nesoustředili ani dostatek tankových jednotek. Tedy neměli je ani u plážích ani daleko za nima, prostě měli je všude v malém množství.
Jinak Atlantický val by svojí úlohu splnil, ale opět, kdyby bylo na něm soustředěno dost mužů, kteří by se proti invazi bránili. Podívejte se na Omahu.

OK Dzin - přesto při té síle US NAVY a především ROYAL NAVY - rozstřílejme vše za 10 hodin, 20 hodin.
Rozbije to US AIR FORCE, ROYAL Air FORCE za opakované nálety za dalších...kolik hodin?
Hovoří se jen o pochybách - věřím že by rozbily Atlantický val i při "druhém úderu". Při tom vývoji i dokonce při prvém úderu( ostatní 3 pláže OK) - útočme na OMAHU.
"Starý blbci, ale né úplně blbci..."
OK pane kolego Sahidko,
vše samozřejmě, i v souvislotech, bude řečeno proč a jak?

Michan to jistě všechno popíše v dalších dílech, teď nechce takříkajíc vystřílet všechnu munici. O vylodění a operaci NEPTUNE mám rozepsaný článek, tak sem něco z toho nasypu.

Alfiku přesně tak, Alpami je myšlena další italská varianta. Destroy, skoro ukázkový případ vytržení z kontextu.

Ale zpátky k věci. Sahidko, ano UTAH - vylodění o něco jižněji než plán, kvůli rozbouřenému moři, a jak známo tak výsadkové čluny s plochým dnem a přídí drží na delší vzdálenost špatně směr. Zda to mělo vliv na menší ztráty těžko říct, to by záleželo na obraně v daném úseku, ale ta byla na Utahu celkově slabá.


V sektoru UTAH se také povedlo vylodit bez větších problémů DD tanky.

Dzine vcelku souhlas, ale bylo by to na hlubší studii. Nakonec i ta OMAHA byla prolomena. Navíc se amíkům v první vlně potopila většina DD tanků, takže pěchota neměla jejich podporu, což mělo na ztráty pochopitelně také vliv. Jinak by tanky dokázaly kulometná postavení zničit či poskytovat krytí. Další věci je terén na Omaze, a to sice útesy a kopce … výhodný pro obránce. Na rozdíl od ostatních víceméně plochých pláží.
V neposlední řadě přistály jednotlivé skupiny trochu mimo svá místa určení, což mělo za následek chaotický bojový plán. Jednotky totiž předtím dostaly úkoly, jaké postavení mají zničit, jakým východem z pláže vyjít, apod. Zkrátka souhra nepříznivých okolností, naštěstí torpédoborce připluly na nejmenší možnou vzdálenost a palbou svých děl desant podporovaly.


Nicméně ještě k večeru probíhala diskuse, zda se nemá Omaha přeci jen evakuovat a další posily přesměrovat z Omahy na britské pláže. Na konci dne D jednotky pronikly sotva do hloubi 2,5 km, předmostí bylo stále pod palbou německých děl.


Na druhé straně se také ukazuje, proč německá obrana v den D selhala.
Přes relativně velké americké oběti došlo na Omaze k významným průnikům podél WN62, a mezerami mezi opěrnými body. Pěchota z 352. pěší divize neměla žádnou skutečnou hloubku obrany. Jakmile byla překonána opevnění na plážích byla obrana efektivně porušena.

Pokud by se Němcům terén u pláží podařilo držet podobně dlouho jako na Omaze, muselo by zde být ale více jednotek, a pokud by Němci měli k dispozici dost tanků a sil v oblasti, pak by bylo možné zaútočit v mezerách mezi plážemi a invaze by mohla být odražena. Toto by se však muselo udát v době dvou dnů.

Například 7. června byl částí 21. tankové divize zahájen omezený útok na předmostí. Britové ho sice s potížemi, ale přeci jenom odrazili. Tehdejší velitel Edgar Feuchtinger považoval protiútok za neproveditelný aspoň do té doby, než dorazí Panzer Lehr, ale Kurt Meyer z SS přímo kypěl sebedůvěrou a označil vyloďující se jednotky za „rybičky“, které brzo zažene do moře.
Dokumentární video


Němečtí velitelé v oblasti se dohodli, že zahájí koordinovaný útok.
Tato smělá akce byla provedena v mezeře mezi pláží JUNO a SWORD částí 21. tankové divize a plukem Hitlerjugend, který prošel křestem ohně.

Při něm se Němci střetli s postupujícími jednotkami kanadské 3. divize, ale ani po dvou dnech prudkých bojů nedosáhli významnější a udržitelné výhody. Meyer pak vysvětloval neúspěch nedostatkem pohonných hmot pro tanky a stěžoval si, že mu Feuchtinger žádné nepřisunul. Feuchtinger však později tvrdil, že by je byl poslal, kdyby Meyer o ně požádal. Sepp Dietrich se prý tomu jen smál a řekl: „Teď se to Feuchtingerovi snadno mluví, ale 7. června by odpověděl: Nic nemám.“ Zdá se pravděpodobné, že Feuchtinger byl otřesený dnem D, protože jednal neobyčejně pomalu a ruce mu svazovalo i to, že nevěřil, že by okamžitý útok mohl přinést úspěch. Opět se tady ukázala určitá rivalita mezi Wehrmachtem a SS. Vojáci SS byli udatní bojovníci, ale jejich ztráty byly občas velké.

Ostatní německé tankové formace se teprve přesunovaly k předmostí a byly masakrovány letectvem ze vzduchu. Většina divizí byla postupně soustředěna okolo Caen, ale Němci nakonec prohráli závody v soustředění vojsk. Jednak měli na starosti ještě východní frontu, ale také byly devastovány a ohrožovány jejich dopravní a logistické cesty.


12.tanková divize SS Hitlerjugend byla kvalitní bojová jednotka, převážně ročník 1926, tedy 18-letí chlapci a doplněná veterány - poddůstojníky a důstojníky, kteří sloužili na východní frontě.
Její velitel zemřel kvůli námořní dělostřelbě krátce po přistání spojeneckých sil. Velení divize pak případlo Kurtu Meyerovi, bývalému veliteli 25.pluku pancéřových granátníků SS. Dokázal být mistrem v obranné válce u CAEN. Meyerovi Kanaďané a Britové „anglo-americké rybičky“ draze zaplatili za všechno, co chtěli získat. Přestože měli téměř konstantní leteckou a námořní podporu. Meyerovo velitelství se nalézalo v opatství d'Ardenne na severozápadním okraji Caen, kde mohl pozorovat bitevní pole. Navíc se neustále potuloval po předních liniích a byl velice flexibilní.

Video - SS Division Hitler Jugend im Gefecht
www.youtube.com/watch?v=LcW0-TE37x4


SHRNUTÍ

Když to shrnu, tak rozhodující pro úspěch v Normandii byl fakt, že Němci nedokázali včas posílit své jednotky bránící pláže či jejich blízké okolí. Osudové zpoždění nastalo z několika důvodů:

PRIMO, za prve - druhořadé pěší divize nedokázaly krom výjimek zadržovat spojenecký nápor a měly na starosti příliš dlouhé pobřeží, jejich obrana neměla patřičnou hloubku.


SECUNDO, za druhé - spojenecká letecká převaha hrála klíčovou roli a zdržovala příjezd německých posil z vnitrozemí. Část úkolu v blokování sehráli i výsadkáři.


TERTIO, za třetí - von Rundstedt a ostatní němečtí velitelé ve Francii byli omezeni zamítnutím Hitlera a OKW, aby se uvolnily pancéřové rezervy v případě potřeby velmi brzy 6. června 1944. Vzhledem k tomu, že síly na různých předmostí nebyly ještě propojeny, byly by mimořádně zranitelné vůči rychlému protiútoku tanků a silných pěchotních útvarů.
V důsledku tohoto zpoždění nemohly dvě tankové divize využít noc z 6. na 7. června pro svůj postup. Během denního světla byly při svém postupu zastaveny nepřátelskými bombardéry a utrpěly velké ztráty na mužích a materiálu, ještě než došlo k dotyku s nepřítelem.

Dále držel Hitler v prvních dnech značné síly mimo oblast vylodění. Podle jeho názoru se měla další invaze konat na tom místě, které bude nejvíce odkryto. V tom měl do určité míry pravdu, protože jsme zmiňovali variantu Bretaně, ovšem Führer držel síly i v oblasti Pas-de-Calais.
Jenže Spojenci měli ze všech zdrojů tok informací, který jím poskytoval impozantní obraz postavené pevnosti Calais. Topograficky byla v přímém rozporu se sousedním městem Boulogne. Obrana Calais byla založena na vodních překážkách, bahnité půdě, a opevněných kopcích. Hřeben běžící do města západně od záplavového území nabídl pouze suchý přístup do města, ale toto území měla pod kontrolou baterie čtyř 40,6 cm pobřežních děl, a jiných silných pozic v Sangatte a Vieux Coquelles.
Nízko položené území na východ a na jih od města bylo obsazeno množstvím opěrných bodů silné pěchoty a dělostřelectva okolo Calais - Gravelines a Calais – St. Omer, které kontrolovaly silnice. Město samo o sobě leží na řadě ostrovů, jež protínají hráze a kanály, které vytváří přirozenou obranu, více než impozantní zbraně, které je kryly a mohly ohrožovat pokusy překročit vodní cesty.

Výše uvedená kombinace příčin nakonec vedla k tomu, že potencionálně nejnebezpečnější pro Spojence v den D nebylo pobřežní opevnění, slabě obsazené, jako hlavně obrněné formace a to hlavně rezerva 21. tanková divize a 12. tanková divize SS (Hitler Jugend), které byly v dosahu britské útočné oblasti. Impulzivní protiútok měl být nejlepší tradicí německé armády.

V americkém sektoru měli paradoxně nakonec menší obtíže s bráněnými plážemi než s krajinou "bocage" - políčky ohraničenými živými ploty na hliněných hrázích, které místní zemědělci po staletí vršili okolo svých pozemků, aby chránily jejich dobytek a pěstované plodiny před silnými oceánskými větry.

Lord umí, občas jsem érou 2005 a dál nadšen, že ho znám - Byl
jsem rád že tohohle člověka znám - byl jsem rád a stejně budu - jako dnes -
i my máme tu možnost slušnosti internetu...
.
Sleduje si vše co založil - co šéfuje.
Dnes je to i - "kecejte své názory..."!

Odmlčím se.

Ikdybychom takto uvažovali, za 10 hodin je výsadek utopen v krvi a vylodění odraženo pokud proti němu mohu ihned nasadit údernou sílu tankové divize. Musíme si uvědomit, že pokud odrazím úderné jednotky, které mají vybojovat předmostí, je další snaha o to těžší.

Samo, že OMAHA byla prolomena, ale to proto, že neexistovaly síly, které by obranu posílily a tak prostě rozhodla početní převaha Američanů. I tak ale na konci dne nemůžeme tvrdit, že by zde byli nějak pevně uchyceni.

Samozřejmě, že je spekulativní, jestli Wehrmacht měl sílu na odražení invaze, ale minimálně ji měl na to, aby se Spojenci museli o výsledek obávat.

Dzine Wehrmacht prostě neměl sílu - dokáži v popisu proč neměl sílu.......
p
¨Proto co ( kulomet MG 42 a dálší. připravili Němci..)Spojenci připravili prostě víc - Němci neměli šanci, i při nějakém hrdinství...
Takovouhle sílu? Není kde se trapně v červnu 2012 trefovat.
I když u tebe jsem zvědav....