PALBA.CZ

Tuhle jsem nekde cetl, ze prinos 1. republiky nebyl zas az tak vysoky, protoze vetsina staveb byly urady a byty pro uredniky z prevazne vetsiny (mozna az ze 100%) Cechu.

tato místa byla obsazena za R/U úředníky , kteří byli maďarské národnosti nebo se k ní přihlásili.I strojní topiči na lokomotivách nebo listonoši museli být " Maďaři ( to platí i pro Slovensko)". Takže "I republika " musela tam poslat personál z Čech a Moravy.

Kik a Parmezano: no ono to zas tak divné není, státní moc se vždy upevňuje prostřednictvím úřadů a úředníků loajálních vládě. Funguje to i dnes. Parmezano řekl A) a já dodám i B), že zde určitou úlohu hrála i gramotnost respektive negramotnost samotného obyvatelstva. Je nepopiratelným faktem, že Maďaři na přílišnou vzdělanost Rusínů kašlali. Vzhledem k jejich úporné snaze "pomaďarštit" kde co, se nelze ani divit. Na druhou stranu je nutno rovněž přiznat, že při nahlédnutí do statistik té doby (přelom století) ohledně rusínské gramotnosti, byla zohledňována pouze znalost maďarského jazyka (zda-li německého to netuším).

Nicméně jak, už bylo poznamenáno tak za první republiky byl pro mnohé Rusíny život objektivně mnohem příznivější a pozitivní vzpomínky na tuto dobu si pamatují ještě dnes. Ono je trochu paradoxní, že i občané ČSR maďarské národnosti byli vcelku v pohodě, měli se prostě lépe. Dále, jakkoliv se čs. vláda zdráhala uznat slíbenou plnou autonomii Pordkarpatské Rusi, přičemž k tomu byla de facto donucena "mnichovskými okolnostmi", tak i oficiální představitelé Podkarpatské Rusi na dobu v rámci ČSR vzpomínali jako na období relativní demokracie, růstu a pohody a svým způsobem byli vděčni. Obrátíme-li ony události na peníze, tak Karpatská Ukrajina nebyla pro ČSR nějaké finanční terno. Na přelomu let 38/39 šlo na nekryté úvěry Karpatské Ukrajiny cca 750 000,-Kč denně.

Děda mýho souseda byl jmenovám ředitelem gymnázia v Mukačevě a on nám jako klukům vyprávěl , že když poprvé přišel do té školy , tak první koho tam potkal byla nějaká uklízečka ( Rusínka ) , která myla podlahu . On automaticky jak byl z domu zvyklé , zvedl kloubouk a pozdravil ji první. Ta žena prý byla z tak vyjevená , že jí vypadl hadr z ruky

Nu, když jsme u toho školství: v průběhu roku 1939 došlo k pomaďarštění 320 ze 420 ukrajinských škol, z 18 středních zůstaly 2 ukrajinské. Počátkem třicátého devátého navštěvovalo 46 tříd Mukačevského gymnázia 1 868 žáků, vyučovací jazyk ruština. Na konci roku to již bylo 15 tříd a 570 študáků. Až si říkám, kde se to v těch Maďarech vzalo, za těch pár desítek let "státnosti"

Zdroj:Podkarpatská Rus od vzniku ČSR po sovětskou anexi, V. Shandor

Parmezao: Tohle je mi naprsto jasny, hodne podobna situace byla i na Slovensku. Jen to Zakarpati bylo zaostalejsi jeste mnohem vic.

Po vídeňské arbitráži se část podkarpatského obyvatelstva pro ztrátu měst Užhorod, Mukačevo a Berehovo, která byla přirozenými hospodářskými a obchodními středisky, obávala bídy, a ozývaly se hlasy pro připojení zbytku země k Maďarsku. Podkarpatsko ztratilo hlavní silniční a železniční spojení se zbytkem ČSR a nové hlavní město Chust bylo zcela izolováno. Téměř znemožněno bylo i letecké spojení - po ztrátě užhorodského letiště přistávaly kurýrní letouny jen na malém dopravním letišti Akna Slatina u rumunských hranic a na severovýchodě Chustu se urychleně upravovalo k provozu polní letiště Kozílek

Akna Slatina značí Slatinské doly a letiště Kozílek severovýchodně od Chustu e stalo nebo mělo stát páteřním letištěm na zachovaném území Podkarpatska pro spojení se zbytkem země. Pro podporu letového provozu jak vojenského tak i civilního sem byla v listopadu 1938 se Letecká povětrnostní stanice 20 ze Slatinských Dolů. V prosinci 1938 byl roj pozorovacích letadel Letov Š-328 polní letky 13 převelen z letiště Spišská Nová Ves na letiště Slatinské Doly a současně operovala i z Kozílku. Obrázek tohoto roje v letu následuje.



Protože kritickou situaci nebyla podkarpatská autonomní vláda schopna zvládnout, byly zásobováním okleštěného území pověřeny vojenské jednotky pod velením armádního generála Lva Prchaly. Od 12. listopadu 1938 byla urychleně budována silniční tepna Prešov - Vranov - Humenné - Snina - Stakčín - Malý Berezný - Perečín - Poroškov - Polana -Svalava - Dovhé - Chust.



Zde je průběh trasy této komunikace nazvané "Cestou života" podle dnešní mapy.

Tato nová magistrála v délce 274 kilometrů byla budována četnými ženijními jednotkami a útvary s využitím stávajících silnic i vedlejších cest, často původně používaných pouze povozy. Budovaly se odstavné plochy křižovatky, výhybky, prostě se využilo celé spektrum toho, co u budování cest pro zabezpečení bojové činnost naše armáda uměla. A bylo toho hodně.



A ještě počáteční velitel na Pokarpatské Rusi armádní generál Lev Prchala

Udržování a zlepšování už existujících silnic bylo nejjednodušší, ale i to byl oříšek. Představovalo to:
- za sucha odstraňování silničního prachu, vyplňování vyjetých kolejí, čištění příkopů aby se zabránilo v případě deště zavodnění komunikace a jejímu podemletí
- za mokra představuje zřizování odvodňovacích stružek a vyplnění vzniklých kavern - výtluků štěrkem
- vyježděné cesty se vyčistily, kameny které vyčnívali se rozbily a cesta se znovu vyštěrkovala
- cesty bez základu -zde použité lesní a polní cesty, nebylo jich mnoho ale byly zde - se na nejnižších místech odvodnily, odbahnily a nakonec vyštěrkovaly

Obrázek ukazuje možné úpravy už fungujících cest.


Shora dolů je zde vidět následující:

a) rozšíření silnice. Provedlo se tak, že na zvolené straně stávající silnice se rozšířila nejdříve hráz tedy násep tak jak ukazuje obrázek. Tedy stupňovitě se upravil stávající násep a na něj se přisypal a velmi pečlivě se zahutnil přídavek.

b) odpočinky. Slouží k tomu aby u cest s vytrvalým stoupáním bylo možno vozidla zastavit a tedy se samovolně nemohlo rozjet zpět. Byla od sebe 150 až 350 metrů. Vytvořila se položením dřevěného válce pod povrch komunikace a na ně se položil kryt. Něco jako stacionární podkládací klín.

c) koryta. Sloužily k tomu, aby srážková voda nemohla rozrušit povrch cesty. Byly to nehluboké žlaby se spádem na jednu stranu.

d)Výhybky. Slouží k tomu, aby si na užší silnici mohly vyhnout dva větší náklady. Jsou jednostranné nebo oboustranné – obrázek je dostatečně vypovídající. A pokud po cestě jelo místní obyvatelstvo se svými zápřahy, zde počkalo až přejede dopravní kolona.

B/ Improvizované, někdy také vojenské cesty
Tyto cesty byly využity pro doplnění už přítomných cest. Budovaly se tak, aby spojovaly místa bez silničního spojení co nejkratší vzdáleností. Při jejím budování se hledala trasa tak, bylo možno využít vše co terén nabídl.
- mosty a brody, ale o brodech jsem na této Cestě života neslyšel ani nečetl nic konkrétního
- zdroje materiálu - dřevo, kámen a pracovní síly.

Přehled předpokládaných parametrů, řekněme norem se budovaly tyto propojky pro oboustranný provoz s parkovšti a odpočívadly široké 5 až 6 metrů
Povrch se srovnal, odstranily se velké kameny. Vyjeté koleje se zavezly, příkopy se sploštily a přes málo únosná místa se provedlo zesílení.

Mosty - před tím než se zařadily do tohoto díla prošly přezkoušením jejich únosnosti ve všech částech. Únosnost se zkoušela tak, že se se naložilo dle normy největší vozilo a zkusilo se po mostě přejet. na jiné finesy nebyl čas.
Mosty se zlepšovaly a zesilovaly takto:
- slabé podpěry se zesílí zdvojením
- slabé nosné trámy se zesílí podvlečení dalším nebo se zvýší jejich počet.
- slabá vozovka se zesílí položením další vrstvy vozovky nebo se přes most položí podélná prkna pro kola děl a povozů.

Použité ženijně – technické speciality

A/ Povalová a štěpinová úprava cesty.

B/ silnice s nasypaným spodkem Viz obrázek:



Z obrázku je vidět, že na málo únosný terén se nasype hráz ze směsi hlíny a kamení a ten se zhutní. Na tomto tělese se potom postaví samotná vozovka.
Pokud je povrchová vrstva velmi málo únosná, provádí se nasypávání tak dlouho, až sypaný materiál přestane klesat. Ukazuje to další obrázek:


Vznikne tak hráz někdy i masivní na které se opět ustaví vozovka.

Tento malý exkurz do ženijních schopností našich ženistů ukazuje, že to byli šikovní chlapi. Trasa byla vedena přes několik nepřístupných horkých hřebenů a mezi nimi potom využila úzkých říčních údolí.Na mnoha úsecích se postupovalo podle výše uvedených postupů. Tato práce nikdy nekončila a byla opuštěna s ústupem naší armády a českého a slovenského obyvatelstva z Podkarpatské Rusi po útoku Maďarů v roce 1939.

V Prešově byla zřízena základna - velmi dobře vybavené dopravní středisko, kam bylo odveleno 600 nákladních automobilů s kvalifikovanými mechaniky a řidiči. Obě profese byly nezbytné pro zajištění plynulosti provozu na této komunikaci, která postupně nabyla strategické důležitosti. Armáda současně vybudovala po celé trase sklady pohonných hmot, polní opravny s náhradními díly, pneumatikami a malá zdravotní střediska pro případ potřeby ošetřit oběti dopravních nehod.

Jelikož se po území co naší zemi v Podkarpatí zbylo, pohybovaly teroristické skupiny jak Maďarů a Poláků, tak i místních Sičovců, byla organizována zpravodajská a přímá ochrana úseků, kde hrozilo díky přírodním podmínkám největší nebezpečí útoků. Byly trvale střeženy mosty a konvoje byly doprovázeny vojskem.

Pro přímou ochranu východní části této magistrály byl vyčleněn a do Salavy přemístěn Motorizovaný předzvědný oddíl 2.Tento typ jednotky měl stejné úkoly jako smíšené předzvědné oddíly pěších divizí, ale tyto byly součástí Rychlých divizí a byl plně motorizovaný. Byl tvořen:
- velitelstvím
- 1. motocyklovu rotou s 56 motocykly, které byly pro rychlý pohyb po komunikaci i terénem velmi vhodné
- 2. rotou obrněných automobilů s 12 vozidly
K nahrazení obrněných automobilů lehkými tanky které bylo v plánu ale už z důvodu rychlého průběhu událostí nedošlo. Tanky mu ale byly přiděleny jako posila a tím vznikla velká síla vysoce motivovaných vojáků a měla velkou odrazovací váhu.



MPO 2 zachycený v Košicích 8. listopadu 1938 krátce před odevzdáním města pod maďarskou správu. Dobře jsou patrné přidělené Lehké tanky vz. 35, Obrněné automobily vz. 27 a 30, nákladní automobily Walter PN a Tatra 27, v dáli také osobní Jawa 600.

MPO 2 byl poprvé kompletně složen teprve 29. září 1938 v Jackově u Moravských Budějovic, tedy po Mnichově. V říjnu se pohyboval v prostoru Vyškova. Po zhoršení politické situace na východním Slovensku byl Hlavním štábem převelen do Sečovců a velel mu podplukovník jezdectva Bohumil Kaprál. Zde po vídeňské arbitráži nejprve počátkem listopadu udržoval klid v Košicích do jejich předání Maďarsku, po 10. listopadu definitivně přesídlil na Podkarpatskou Rus do Salavy a podřízen velitelství 12. divize. Jednotlivé čety oddílu se do března 1939 účastnily většiny střetů s podkarpatoruskými „Sičovci“, horthyovskými teroristy a v konečné fázi také proti maďarské armádě.

Velení převzal od pplk. jezd. Bohumila Kaprála nově major pěchoty Josef Sadil, mužstvo jednotlivých rot bylo průběžně obměňováno, ale nikdy nebylo dosaženo předepsaných tabulkových stavů. K výraznému zlepšení morálky oddílu došlo s přidělením čety tanků LT vz. 35 ppor. Aloise Nečase. Přece jen tank je tank a to morálku dokáže hodně nakopnout. Velmi platnou byla v sestavě oddílu také „motorota“ pod velením kpt. jezd. Vilém Arbeita a později škpt. Vodičky.

Tento oddíl se také aktivně a velmi úspěšně účastnil, mnoha srážek s Maďary. Byl to moderní průzkumný prostředek naší zanikající armády a jeho nasazení v době této aktivity zaslouží tu největší úctu. Více zde: http://www.rotanazdar.cz/?p=5738

Výkony řidičů nákladních vozidel už velmi pečlivě vyhodnotil kolega Zemakt. Já mohu jen říci, či opakovat co už svojí prací sdělil on. Bylo to impozantní dílo našich vojáků- ženistů, řidičů a mechaniků, místního loajálního obyvatelstva a také vojenského krytu. Je škoda, že se mu věnuje málo pozornosti.

Kolegové s povolením autora tohoto vlákna sem v ložím druhý příspěvek za sebou. Téma které kolega Zemakt vložil na Palbu je popis událostí, jejichž průběh a výsledky by naplnily pýchou každný národ. U nás, jelikož se o tom skoro nic neví, dochází k tomu, že místo pýchy na naše občany v uniformě i bez ní v té době pokud na to narazíme, jsme překvapeni. Byli to naši spoluobčané, a k první republice vzhlíželi jako k subjektu, který je měl povýšit na duši, na životní úrovni a národním uvědomění v plné rovnoprávnosti s Čechy a Slováky. To poslední jim bylo asi nepřímo bylo upřeno. První republika na to v teorii Čechoslovakismu nanašla prostor. Přesto to byli z velké časti loajální spoluobčaně, což dokázali i v bojích v rámci války s Maďarskem a potom hlavně v našich jednotkách v SSSR.

Ve vlákně se objevilo i pár příspěvků, které vyjádřily k tomu, co republika pro tuto svou nejchudší a nejzanedbanější část udělala nebo ne. Já nebudu hodnotit tyto příspěvky. Ale vkládám sem dobový dokument . Je to vystoupení v senátu v roce 1937, které realizoval senátor za Podkarpatskou Rus, Dr. Bačinský Edmund, vrchní soudní rada, z Užhorodu.

Ve svém projevu hodnotí, jak se projevuje úsilí Republiky československé o pozvednutí jeho domoviny. Plná citace, projev byl přenesen rusky, zde je autorizovaný překlad.

Slavný senáte!

Jsem šťasten, že mohu odpověděti sen. Hokkymu, který řekl několik slav o Podkarpatské Rusi. On mluvil tak, že to byly jen stížnosti, nedostatky, kritika, ale neřekl ani slova uznání toho, co se stalo u nás na Podkarpatské Rusi za 17 let.

Slavný senáte! Minulo 17 let, co se naše Podkarpatská Rus dobrovolně připojila k Československé republice. A za těchto 17 let každý věrný karpatský Rus přesně zjistil úkol, který dějiny přidělují karpatským Rusům a Podkarpatské Rusi vůbec, jak pokud jde o zavedení blahobytu ve své zemi, tak i pokud jde o rozvoj a ochranu demokratické státnosti. Výsledkem svobodného a pracovitého života za 17 let jest místní karpatoruské vlastenectví, které způsobilo i rozvoj politického uvědomění a úsilí o produktivní práci podle zásady společných zájmů.

Ale jestliže jsme se my jako národ za 17 let změnili k lepšímu, cítíme-li, že jsme zralejší a zkušenější života, pak se v téže době proměnily i životní podmínky, za jakých musíme pracovati. Ale poněvadž jsme se změnili my sami a poněvadž se změnily podmínky našeho života, jest přirozené, že před námi vyvstávají i nové požadavky. Abych mohl věcně a spravedlivě předložiti tyto naše nové požadavky, považuji za vhodné zastaviti se krátce u všeho toho, co je určuje, to jest u smyslu nových podmínek našeho života.

Velký pokrok nastal především v oboru školním a kulturním. Když jsme se připojili k československé republice, 80 % našeho lidu bylo negramotných. Nyní nám přišly na pomoc v boji s negramotností lidové školy, střední školy a mimo to i vyšší školy tvoří nám mladou inteligenci, vychovanou v duchu slovanských ideálů a demokratismu.

Dala-li nám škola gramotnost a provedla-li zdravou demokratisaci našeho názoru na svět, pozemkové reforma i v těch rozměrech, jak jest již provedena, poskytla části našeho zemědělského lidu půdu, nové pole působnosti a provedla demokratisaci půdy. Tato dvě fakta učinila přítrž tomu režimu, kdež pro negramotnost nás vydávali odnárodňování a pro nechuť dáti našemu lidu půdu nutili statisíce synů našeho lidu, aby se stěhovali do cizích států a zřizovali svou vlast v cizí zemi. Nyní se skutečně skončilo období starého útisku jak politického, tak i hospodářského, a sám život nás zve k všestranné práci na rodné půdě.
Společně s reorganisací družstevnictví, společně se sanací a povznesením našich úvěrních a spotřebních družstev selská lidová masa dostala možnost levného úvěru a ochrany před lichvou. Jinými slovy, i v oboru kooperativního hospodářství pocítil lid své právo a právo svobodné iniciativy. Chudoba cti netratí, praví naše přísloví, a nyní náš lid cítí, že ho chudoba nevylučuje od účasti na kooperativní a kolektivní ochraně jeho chudého majetku a při rozumném hospodaření ani od jeho zvětšení pomocí kooperace. To jest také nová podmínka našeho nynějšího života a nové pole působnosti pro všechny vrstvy lidové masy.

Větší gramotnost našeho rolnického lidu měla za následek i gramotnost hospodářskou. Díky organisaci zemědělských hospodářských spolků a zemědělské komory počala pronikati do zemědělských vrstev idea intensivního hospodářství, ukázalo se přání získávati z půdy nejen to, co dává, nýbrž bráti z ní to, co je schopna dáti. Tento proces není ještě dávno ukončen, ale i to, co idea intensivního hospodářství dosud poskytla, svědčí již o nové formě existence obyvatelstva, která nás krok za krokem přibližuje k vysoké úrovni obyvatelstva západních zemí.

Ohromný převrat v našem životě způsobily investice. Před 10 lety, když se prováděly investiční stavby, naši demagogové snadno vštěpovali sedlákům myšlenku, že se to všechno staví pro pány. Dnes, když u nás není města ani vesnice, která by neměla prospěch z těchto "panských" investicí, každý si uvědomil, že stát, země a obce obětovaly peníze pro blaho celé veřejnosti a všeho lidu. Cesty a mosty, školy a nemocnice, konečně stavbu veřejných budov, to všechno dnes každý považuje za blaho pro lid a obyvatelsťvo a uznává, že investice i v praktickém životě jsou již nikoliv problémem, nýbrž blahem, z něhož má každý věcný užitek.
Pokud jde o populaci, je naše země velmi bohatá. Ale i úmrtnost u nás byla neobyčejně vysoká. Nyní díky intensivní péči o ochranu zdraví a zlepšení zdravotně-hygienických podmínek života fysická existence a život našeho lidu byl postaven na nový základ.

Velká péče byla projevena při reorganisaci samosprávy obcí, okresů a země, tato reorganisace má v některých oborech dočasný ráz - a to od té doby, než bude provedena naše autonomie - ale její užitek nelze popírati: dala nám školu rozumného a zákonitého užívání politických a občanských práv.
Za starého režimu otázka mimoškolního vzdělání na Popdkarpatské Rusi byla otázkou odnárodňování. Národní osvěty u nás nebylo. Nyní má každá obec jednu nebo dvě čítárny, knihovny, divadelní kroužky, desítky obcí zakoupily hudební nástroje a radio. Svými silami, ale s pomocí státu a země zřídili jsme mohutné kulturní organisace. Jinými slovy náš kulturně národní život získal svůj účel a pro duchovní život otevřelo se široké pole kladné a svobodné působnosti.
Konečně díky novým podmínkám ukázala se u nás nezbytnost i odborných organisací, což svědčí i o zdravém směru pracovního života a o zdravém uvědomění pracujících, kteří využívají.blaha demokracie.

Pravím, že se za 17 let změnily podmínky, za kterých na Podkarpatské Rusi plyne život a práce. Aby mé prohlášení nebylo neodůvodněné, považuji za vhodno zastaviti se u některých čísel, aby bylo jasně zřejmo, kolik práce a kolik peněz bylo potřebí, aby byla ukončena první etapa reorganisace Podkarpatské Rusi.
Do konce r. 1935 pouze ministerstvo veř. prací vynaložilo na stavební práce v naší zemi 490 mil. Kč. Čím byla Podkarpatská Rus po stránce komunikační dříve a jak se nyní povznesla, je zřejmo z toho, že do konce r. 1935 bylo u nás vystaveno 550 km státních, 750 km zemských a přes 1000 km vicinálních cest. Na těchto cestách bylo postaveno 460 mostů, každý v délce přes 2 m, úhrnem v délce 4032 m. Z toho jest 96 mostů železobetonových. U nás byl letos otevřen i most přes Tisu, co do délky druhý v našem státě. Provedena byla stavba řady pozemních budov, v tom přes 100 škol. Byla provedena ve značné míře elektrisace Podkarpatské Rusi. Byly upraveny, dostaveny a přestavěny nemocnice, a nyní se budou stavěti dvě nové nemocnice, aby se uspokojily potřeby vrchovinského obyvatelstva. Konečně byla za 17 mil. Kč postavena skutečně representační budova zemského úřadu, kde jest nyní "mozek a nervy Podkarpatské Rusi".
Ohromné práce byly provedeny na úpravě řek, melioraci půdy a kanalisaci, na co se již vydalo asi 80 mil. Kč.

Ve třech ředitelstvích státních lesů bylo investováno do konce r. 1935 130 mil. Kč.

Podle rozpočtu ministerstva zemědělství bylo poskytnuto Podkarpatské Rusi přes 240 mil. Kč.

Rozdělená, půda do konce r. 1935 činí 107.000 kat. jiter, to jest asi 61.000 ha. Tato půda byla odevzdána asi 32.000 rodin pří dělců, to jest 130 až 160 tisíc osob dostalo možnost užívati půdy, z nichž 6000 vůbec půdu nemělo.

Základní převrat nastal v oboru školství, Po vydání Apponyiova zákona bylo u nás fakticky ze 450 škol pouze 34, kde se vyučovalo v ruském jazyce. Po převratu ze 674 učitelů pouze 379 výkonalo služební přísahu. S tím se muselo začínati. Ale již v r. 1921 z 53. škol bylo ruských 357 a nyní jest na Podkarpatské Rusi 769 obecných škol (ruských 465), 3271 tříd (ruských 2207), 3131 učitelů (ruských 2069) a 146.681 žáků (ruských 102.152). Při tom nemluvím o školách měšťanských, odborných a živnostenských, které nyní získaly zcela výjimečný význam při výchově střední vrstvy na Podkarpatské Rusi.

V oboru mimoškolního vzdělání jsme.do převratu rozhodně nic neměli a nemohli míti podle zákona. Nyní je na Podkarpatské Rusi zřízeno a vyvíjí se přes 600 čítáren, 859 knihoven, přes 300 divadelních kroužků a Zemské národní karpatoruské divadlo, přes 150 sborů, z nichž desítky se proslavily již i za hranicemi naší země, asi 80 dechových a smyčcových orchestrů atd. Opakuji, to všechno nebylo a všechno to nyní máme díky demokracii a obětavosti našeho státu a naší země. Do převratu jsme nemohli doma mluviti rusky o národní osvětě, nyní je u nás již vystavěno 23 ruských kulturních národních domů, z nichž několik stojí od 700.000 do 1,200.000 Kč.

Všechno to pravím nikoli proto, abych chválil náš stát, neboť on mých pochval nepotřebuje. Není zapotřebí slov tam, kde čísla a fakta mluví o vykonaném díle. Pravím to ani ne proto, abych odmítl tvrzení našich tajných a zahraničních zjevných revisionistů na účet naší ruské země, neboť zaplacené oči vidí to, co je jim dovoleno, a zaplacený jazyk mluví o tom, co se mu přikáže. Těším se z toho, že po 17 let cítíme, jak jsme my a naše země vyrostli, a chci, aby i vy všichni jste pochopili tu změnu, která nastala, radovali se společné s námi a abyste věděli, že všechny tyto státní investice kapitálu a práce mají již kladné výsledky.
S uspokojením konstatuji, že v r. 1937 veřejná a státní hospodářská a finanční situace poskytuje nám možnost přikročiti k práci ještě intensivnější. V poradách o rozpočtu na r. 1937 naše vláda čele s.dr Milanem Hodžou prohlásila, že všeobecná hospodářská situace se lepší na celém území naší republiky, to znamená, že toto zlepšení se vztahuje i na Podkarpatskou Rus. Zlepšení jest zřejmé i ze státního rozpočtu na r. 1937, kde je rozpočteno o 423 mil. Kč více příjmů, a to podle výsledků z r. 1936. Již tento fakt dokazuje, že národní důchod vzrostl a že nezaměstnanost není již problémem v té míře, jak to bylo dříve. To cítíme i na Podkarpatské Rusi, ačkoliv hospodářská krise zvlášť těžce postihla naši zemi. Mohu dosvědčiti, že u nás nyní nastala lesní konjunktura, vývoz dříví se zvýšil a byly případy, že se při exploitaci dříví ukázal nedostatek místních pracovních sil a musily se bráti ze sousedních okresů. V posledních letech krise jest to nebývalý zjev. Ale aby úroveň východní části našeho státu se plánovitě přibližovala k úrovni západních zemí, musíme všichni usilovati, aby úplně byl splněn plán obrození Podkarpatské Rusi, který se své strany probouzí v duši našeho obyvatelstva pocit národního vlastenectví. Předseda vlády nám prohlásil, že v příštích třech letech se bude v Československé republice investovati dalších 15 miliard Kč, což znamená, že r. 1937 bude v celém státě investováno 5 miliard Kč. Podkarpatská Rus může při tom počítati se 200 mil. Kč investic na r. 1937, a úhrnem za 3 léta může počítati s částkou do 600 mil. Kč.

Naše hospodářská rada vypracovala plán investičních prací, kterých jest nejvíce zapotřebí pro naši zemi. Posuzujíce plán, jak se samo sebou rozumí, měli jsme na zřeteli i všeobecné zájmy státu. Naše všeobecné přání jest toto:

1. Nutná stavba cest, zvláště stavba severní magistrály od Užoka přes Žděnovo, Volovec, Volové a Koločavu až do Jasiny; dále druhé, prostřední cesty ve směru Mukačevo, Iršava, Kopaňa, Chust; třetí cesta povede do Halmei. Zároveň stát musí převzíti některé zemské silnice, naše země převezme okresní silnice a okresy převezmou vicinální cesty, aby se takto ulehčilo obcím, které nemají dosti prostředků na nutné udržování cest. Takový stav usnadní u nás komunikaci, která má velký význam pro národní hospodářství, pro turistiku, obchod, průmysl, pro odbyt dříví i význam po stránce zdravotní. Ovšem, že plán stavby silnic zahrnuje i stavby mostů.

2. V mezích tohoto plánu pomýšlí se i na stavbu železnice mezi Terešvou a Trebušany, která by nahradila část trati procházející po rumunském území.

3. Plán přihlíží i k úpravě řek a potoků, k melioraci půdy a ke zřizování průplavů.

4. Plán má na programu stavbu škol. Dosud, jak jsem již mluvil, bylo u nás postaveno asi 100 škol, což nelze uznati za dostatečné. Výdaje na stavbu těchto škol byly vysoké, neboť při školní budově byl i byt pro učitele. Nyní se budou stavěti typisované školy, bez bytů, a mimo to se pomýšlí využíti na stavbu škol i lesního bohatství Podkarpatské Rusi. Nyní se u nás v obecných školách nedostává 1000 tříd, a aby se uhradil tento nedostatek, je zapotřebí asi 90 mil. Kč. Střední školy u nás potřebují 3 budov, úhrnem v částce 10 mil. Kč, a měšťanské školy vyžadují 10 nových budov v částce asi 20 mil. Kč.

5. S hlediska zdravotního předvídá plán stavbu nemocnice pro duševně choré, neboť takové u nás není, a pavilon při užhorodské nemocnici nemůže uspokojiti všechny požadavky. Dále jest nutno, postaviti 3 nové nemocnice, a to ve Volovém, Chustu a Usťčorné, rozšířiti nemocnice v Mukačevě a Slatině a zříditi venerický pavilon v Užhorodě.

Plán pomýšlí na stavbu četných veřejných budov, na rozšíření telefonní a telegrafní sítě, na stavbu studní a tak dále.

Bude-li rozhodnutím vlády a z vůle Boha, v něhož věříme, tento plán proveden, bude naše budoucnost utěšená.

Ukázal jsem, že pozemková reforma dala podkarpatoruským zemědělcům 107.000 kat. jiter půdy, ale tím neuspokojila hlad selské masy po půdě, a to zvláště v nynější době krise a nezaměstnanosti, kdy půda ukázala, že jest jedinou živitelkou. Jelikož v návrhu na pozemkovou reformu jest ještě 50.000 kat. jiter k rozdělení, nevyplývá z toho, že by se mělo s provedením reformy odkládati, neboť tisíce rodin ještě čeká, že jim bude dán chléb. Druhým základním požadavkem v oboru pozemkové reformy jest zcelení pozemků, které poskytuje na Podkarpatské Rusi mnoho nové půdy pro produktivní zemědělské hospodářství.

Otázka zcelování byla u nás již postavena, ale protože nebyly uvolněny prostředky a nebyla provedena mezi lidem přiměřená propaganda, nemohla míti dobrých výsledků. Upozorňuji senát, že všechno, o čem nyní mluvím, jest nejen naším požadavkem, nýbrž že to patří i k celostátní otázce.
My nemůžeme konec konců spoléhati, že stát neustále bude poskytovati pomoc nezaměstnaným, stejně jako nelze spoléhati na stálou konjunkturu a nestarati se dříve o to, aby v těžké chvíli značnou část obyvatelstva živila ta půda, která jest již určena k rozdělení.

Druhou zásadní otázkou je kooperace.

Družstevnictví na Podkarpatské Rusi se zabývá místními poměry v peněžním hospodářství a vůbec nikoliv obvyklými poměry v obchodě. Úkoly, které u nás přísluší družstevnictví, jsou neobyčejně veliké, ale zároveň i těžké.
Základem veškeré kooperace jest úvěrní družstevnictví. U nás na Podkarpatské Rusi jest 140 úvěrních družstev neomezeným ručením, 28 s obmezeným ručením a 4 zemědělské pokladny vzájemné pomoci. Naše družstva mají značný kapitál v částce 35,295.750 Kč a poskytla 61,908.740 Kč půjček. Z toho je zřejmo, že naše vklady nestačí na úhradu zemědělského úvěru, a proto jsme odkázáni na reeskont. Nic nelze podnikati bez peněz. Náš zemědělec potřebuje od své organisace levné peníze, neboť v opačném případě se stane kořistí těch, proti nimž bojuje.

A proto žádáme, aby peníze zemědělské byly uloženy do našich zemědělských pokladen, do úvěrních družstev a do Zemského družstevního svazu. Umístění zemědělských peněz v družstevní ústředně a v zemědělských pokladnách jest výnosné a nutné. Zemský družstevní svaz jest nyní jediným ústředím pro zemědělský kapitál, a proto se dožaduje peněz zemědělských. To jsou peníze fondu pro pomoc v případě živelních pohrom, fondu pro chov dobytka a zvláště fondu pro podporu živočišné výroby, fondu pro výrobu ementálského sýra na poloninách a fondu pro chov plemenných býků na Podkarpatské Rusi: dále peněžní prostředky nadací a veřejných fondů, urbariální a obecní peníze. Peníze těchto fondů, pocházející ze zemědělských podniků, mají sloužiti zemědělské kooperaci. Naše kooperace nemá dostatek prostředků k péči o zemědělské obyvatelstvo na Podkarpatské Rusi a kapitály těchto fondů mohou úspěšně nahraditi nedostatek vlastních úspor. Naše kooperace může z těchto peněz poskytovati zemědělcům levný a drobný úvěr.

Na Podkarpatské Rusi i do dneška ještě jest zvyk, že se dobytek chová "na polovic". Zemský družstevní svaz chce osvoboditi nejchudší třídu zemědělců od jha nesvědomitých lichvářů, zabývajících se obchodem s dobytkem "na polovic". Ale co pomůže dobrá vůle, když se zemědělské peníze buď nevkládají, nebo se vybírají z naší družstevní organisace, a to proto, že kooperativní organisace nemají práva míti sirotčí jistoty. To jest příčina, proč nemáme nezbytného úvěru pro drobného zemědělce. Uložení fondových peněz v Zemském družstevním svazu a v zemědělských pokladnách vzájemné pomoci, ve svazech s organisační strukturou zemědělské úvěrní kooperace, není vůbec spojeno s nějakým nebezpečím, neboť každé risiko je skoro naprosto vyloučeno (neomezené ručení).
Pokud jde o zemědělská vyrovnání, dlužno zdůrazniti, že zemědělec, který má směnečný dluh, při vyrovnání škodí svému ručiteli zemědělci, neboť věřitel vymáhá směnečný dluh na ručitelích. Nyní se již v praksi provádějí úpravy dluhů podle zákona o zemědělském vyrovnání, a proto se musí zříditi ten výpomocný fond, neboť jest nezbytný jako doplněk k provedení vyrovnání.

V rozpočtovém výboru posl. sněmovny pravil ministr zemědělství dr Zadina: "Za jeden z nejdůležitějších úkolů ke zmírnění těžkých následků zemědělské krise považuji úpravu otázky zemědělských dluhů, otázky, která byla ve všech státech odlišně řešena." S těmi slovy nemohou souhlasiti všichni naši zemědělci, především ne zemědělci z Podkarpatské Rusi. Krise našich zemědělců předcházela všeobecnou krisi, neboť hned po převratě naše zemědělství prožívalo období základních reforem; ještě nezesílilo za konjunktury, když následovala všeobecná krise, která způsobila, že náš zemědělec byl neustále ohrožen svým zadlužením. Přiznává-li pan mínistr, že všechna dosavadní opatření k ulehčení zemědělcům měla pouze částečný výsledek, pak u nás na Podkarpatské Rusi takové ulehčení lze považovati jen za výjimku, když masa v lepším případě úlevy nepocítila a v horším případě se octla ještě v méně nadějné situaci.
Proto vřele vítám úmysl vlády provésti v této věci konečný pořádek zřízením vypomocného zemědělského fondu, a také fondu na kolonisaci. Mimo to zdůrazňuji, že všechno, co jsem mluvil o situaci naší kooperace, týká se přímo také blahobytu naší zemědělské třídy.

S uspokojením vidím, že se rozpočet ministerstva zemědělství zvýšil na 9,5 mil. Kč a že ministerstvo usiluje ukázati zvláštní péči v oboru vodního hospodářství, hospodářských škol a poskytnutí pomoci na chov dobytka. Úroveň zemědělského hospodářství na Podkarpatské Rusi jest ze všeobecných příčin značně nižší, než v zápádních zemích. Potřebujeme-li, aby intensivita hospodářství u nás vzrostla, aby se povznesla produkce půdy a zemědělství, musíme míti zvláštní hospodářské školy přizpůsobené podmínkám Podkarpatské Rusi. Po této stránce bylo již mnoho podniknuto, ale ještě jsme velice vzdáleni cíle. A proto budu uspokojen, když v souvislosti se zvýšením částky na školy ministerstvo zemědělství zvýší u nás systém školní výchovy nikoliv poměrně podle území, nýbrž poměrně podle požádavků. A tyto požadavky jsou největší na Slovensku a na Podkarpatské Rusi; jak to ukázal i sám pan ministr dr Zadina.

Úplně výjimečné pozornosti vyžaduje u nás chov dobytka. U nás na Podkarpatské Rusi jsou okresy, kde vrchovinský lid může získati možnost žíti výlučně jen chovem dobytka. Spoléhám se, že zvýšení částek k tomuto účelu poskytne i zřetelné výsledky na Podkarpatské Rusi. Zároveň upozorňuji, že u naších chovatelů dobytka jsou dvě překážky blahobytu. Především chudoba, se kterou dlužno bojovati praktickými návody, a za druhé lichvářství, které vyžaduje stálého zakročování správních orgánů. Již jsem pravil, že lichvářství u nás má velkou tradici ve formě chovu dobytka "na polovic", ale náš zemědělec chovající dobytek trpí křivdu ještě i od překupníků. Vloni jsem se podrobně zabýval otázkou zavedení dobytčího monopolu a nyní trvám na tom, aby tato reforma byla provedena.
S pocitem uspokojení a vděčnosti přijímám prohlášení ministerstva školství a národní osvěty, že souhlasí se zvýšením péče o studenty z Podkarpatské Rusi, jak se to ukazuje na str. 284 rozpočtu. Já i moji kolegové v Národním shromáždění zabývali jsme se vloni touto otázkou a ukazovali jsme, že spravedlivá pomoc našim studentům je nejen péčí o naše chudé děti, nýbrž i o státní blaho, neboť stát se musí starati o nové pokolení inteligence pro sebe.

Nyní vzniká otázka organisace nové techniky pro Slovensko. Omezují naše karpatoruské požadavky na minimum a trvám pouze na tom, aby tato technika byla zřízena v Košicích, neboť potom i chudé karpatoruské obyvatelstvo bude s to, poskytnouti svým dětem možnost pokračovati ve vzdělání na vysoké škole s menšími náklady. Mimo to můžeme míti naději, že i karpatští Rusové mohou býti na této technice asistenty a lektory.

Když jsem se zmínil o oboru ministerstva školství a nár. osvěty, nemohu se zdržeti, abych neprojevil vděčnost ministru dr Frankemu v souvislosti s tím, že po 17 letech boje ruského plemene na Podkarpatské Rusi za ruský jazyk byly ruské učebnice připuštěny k užívání ve školách.

Pánové senátoři! My karpatští Rusové chápeme čin ministra školství a národní osvěty jako vítěznou pravdu, neboť nebylo možno dopustiti, aby národ Komenského a demokrati ká republika měly námitky proti jazyku ruského lidu na Podkarpatské Rusi. S uspokojením poznamenávám, že výsledky spravedlivého uspokojení kulturně-národního úsilí našeho lidu měly již své účinky při posledních volbách do obecních zastupitelstev, kde ve 13 obcích tří okresů koalice zdvojnásobila své posice a vzala. 4000 hlasů národním demagogům. V těchto volbách národ odpověděl důvěrou ve strany, které dokázaly lidu, že chrání přirozená práva a zájmy obyvatelstva.

My Rusové z Podkarpatské Rusi ujišťujeme, že nehodláme projevovati inmperialistické snahy vůči jinak smýšlejícím na Podkarpatské Rusi, nýbrž budeme šťastni, když pan ministr dr Franke a vláda vyhýbajíce se neodpovědným vystoupením poskytnou nám i demokratický způsob, jak vyřešiti otázku zavedení ruských učebnic do místních škol. Nejspravedlivější bude, když tuto otázku učebnic v každé obci rozhodne sám lid, případně rodičovské výbory, a nikoliv jednotlivé osoby, jako školní inspektor nebo správce školy. (Předsednictví převzal místopředseda dr Heller.)

S pocitem hlubokého uspokojení konstatuji, že se realisuje slib předsedy vlády dr M. Hodži stran provedení první etapy naší autonomie. Ve státním rozpočtu na rok 1937 ve skupině I, hlava 3, jsou částky na guvernérský úřad. Všem je známo, že bylo podáno několik návrhů na autonomii. Pokud autonomní správa naší žemě má stejně sloužiti blahu Podkarpatské Rusi a státu, domnívám se, že z počtu podaných návrhů zákona vláda vybere ten, jenž bude sloužiti všeobecnému uspokojení.

Ukázal jsem na ohromný pokrok, jejž pozorujeme na Podkarpatské Rusi díky všeobecnému jejímu obrození a díky péči státu a vlády. Ukázal jsem také na naše potřeby, přání a nedostatky, které musí určovati další práce a investice na Podkarpatské Rusi. Ale aby u nás byl skutečně jediný a nedělitelný blahobyt v celém státě, musíme se říditi slovy našeho předsedy vlády dr M. Hodži, který pravil, že cesta ke všeobecnému blahobytu a rozkvětu našeho státu vede přímo do Prahy a nikoliv přes Ženevu, Berlín, Budapešť nebo Varšavu. Tato slova byla řečena nikoliv k našemu lidu nebo Podkarpatské Rusi, ale jsou směrodatná pro všechny, i pro nás, karpatské Rusy, a náš karpatoruský lid chce společně s československým lidem.společnou cestou do Prahy dosáhnouti svých práv a svého štěstí. (Potlesk.)

Všimněte si, s jakou úctou hodnotí co se podařilo a mezi řádky je vidět, že je vděčný zbytku státu za tento nebývalý posun vpřed. A pevně věří, že další vývoj situaci ještě vylepší. Ani náznak separatistických myšlenek - spolu a kupředu, tak to celé vyznívá. Ale nebojí se říci co je potřeba dělat dál. Na mě tento projev dělá hluboký dojem a hlavně - stál u začátku změny mých názorů na První republiku.

Není to přímo o Cestě života, ale dokresluje to, proč Podkarpatští Rusové byli ochotni za Republiku bojovat i v době, kdy se rozpadala. A bojovali za ni spolu s Čechy celé čtyři dny poté, co už zanikla.

Díky Pátrači, myslím, že pozitivní vliv ČSR na Podkarpatskou Rus oněch let je těžko zpochybnitelný a abych pravdu řekl, snad nikdy jsem se nesetkal s názorem opačným. Ovšem, aby to nebylo zas tak růžové, a Čechoslováci nevypadali tak nějak sluníčkově, přihodím jednu konspiračku.

Ve svém předposledním příspěvku Pátrač zmínil osobu čs. armádního generála Lva Prchaly. Tento člověk nebyl pouze velitelem čs. vojska na Karpatské Ukrajině, ale rovněž ministrem její autonomní vlády. Jmenování proběhlo dne 17. ledna 1939 a již od samého počátku bylo politickou reprezentací Karpatské Ukrajiny vnímáno velmi negativně, jmenování bylo protiústavní, rovněž samotný Prchala příliš nehoroval pro karpatoukrajinskou věc, nicméně autonomní vláda byla na ústřední vládě de facto závislá a tak byla nucena souhlasit. Karpatoukrajinská veřejnost byla pohoršena, přičemž došlo i na plánování demonstrací, naštěstí rozum a pud sebezáchovy v této složité době zvítězil. V pražských "Lidovkách" bylo jmenování chápáno jako projev vděčnosti za nezištnou pomoc čs. armády v době nouze po První vídeňské arbitráži. A takto to vnímala i celorepubliková veřejnost.

Já osobně jsme se o generála Prchalu nikdy příliš nezajímal, měl jsem ho zakódovaného jako jakéhosi dobového Jestřába. Zdali tomu tak bylo, usuďte sami:

,....Někdy v první půlce února 1939 mi do úřadu telefonoval pobočník generála Prchaly, který chtěl pro svého nadřízeného půjčit vůz. Ochotně jsem souhlasil a po další tři dny můj řidič Josef Skála vozil Prchalu. Právě od Skály jsem se dozvěděl, že nejčastěji vozil dva Poláky, z nichž jeden se jmenoval Slawinski a právě přijel z Polska na nějakou tajnou schůzku. Dalšími pasažéry byli generál Jiří Syrový, generál Prchala, dr. Havelka a polská velvyslanec Kazimierz Papeé.



pan velvyslanec

Skála mi rovněž prozradil, že své pasažéry vozil k premiérovi spolkové vlády Rudolfu Beranovi. Rovněž v autě zaslechl cosi o tom, že by mezi Polskem a Československem mělo být uzavřeno politické a vojenské spojenectví a Karpatská Ukrajina že by měla být postoupena Polsku. Kromě toho by prý Češi měli předat svůj zbrojní arzenál Polákům. Takové spojenectví mělo údajně posílit obranyschopnost Československa a Polska v případě vojenského střetu s Německem.

To, co mi Skála vyprávěl mi připadalo zvláštní, ba nevěrohodné. Bylo pro mne obtížné přijmout představu, že někdo v českých vládnoucích kruzích by mohl uvažovat o tom, že se vzdá Karpatské Ukrajiny jen kvůli vytvoření protiněmeckého spojenectví. Vyptával jsem se Skály na detaily a zjistil jsem, že jeho verzi stvrzují.
Abych si byl naprosto jist, obrátil jsem se na šéfa policejního presidia dr. Fialu, jenž mi potvrdil, že dva Poláci, o nichž se Skála zmiňoval, totiž Slawinski a Stepniewski, zde byli na utajené misi a že jeho úřad o nich nic neví. Rovněž jsem se obrátil na Jiřího Weyra, který se zeptal svého přítele dr. Josefa Klimenta, tajemníka presidenta Háchy, zda náhodou neví něco o incidentu, který by mě mohl zajímat. Kliment o všem ihned zpravil ministerského předsedu Berana, jenž projevil značné rozladění nad tím, že informace o vyjednávání s poláky unikla ven a dostala se k nepovolaným osobám. Právě tehdy se Beran rozhodl, že mé odvolání ze zastupitelského úřadu, k čemuž nakonec přikročil, když jmenoval ministrem Kločuraka. A protože jsem nedostal v této záležitosti žádné další informace, stručně jsem členy naší vlády o tomto inicidentu zpravil. Ta zpráva však záhy upadla v zapomění.

PS: později doplním..

Najít názory opačné je obtížné, od roku 1945 nám toto území nepatří, díky tomu, že nám ho SSSR prostě odebral.

A generál Lev Prchala? Unikátní osobnost. Za války se postavil pro Benešovi, ten ho dokonce vyřadil mimo zahraniční vojsko a nakonec skončil jako organizátor aktivit proti poúnorové ČSR. Dokonce panovali zvěsti že má postavenou armádu z emigrantů, která má proti nám bojovta až se do nás Západ pustí. Je to a byl to vždy jen kec, ale pro propagandu komunistického režimu to bylo velmi dobře uchopitelné.

TO hlavní nakonec organizoval generál Oleg Svátek.

Ten dd října 1935 stál v čele podkarpatské 12. divize s velitelstvím v Užhorodě. Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 byl velitelem hraniční oblasti č. 42, což bylo prakticky působiště jeho 12. divize. Po rozpadu Druhé republiky, okupaci Čech a moravy a vyhlášení Slovenského Štátu v začala maďarské invaze na Podkarpatskou Rus.

Tento muž zahájil se svými muži boj a od 14. března 1939 úspěšně řídil čtyřdenní obranné boje a následnou evakuaci Čechoslováků z Podkarpatska. Nebylo to snadné, Maďaři se pokoušeli zabránit ústupu jednotek naší armády na Slovensko.


Generál Oleg Svátek

Tehdy Cesta života kteru jsi zde kolego popisoval, sehrála svoji největší roli. MNoho vojáků, četníků, finančáků a jejich rodinných příslušníků díky ní dosáhlo slovenska amohlo být repatriováno domů do Protektorátu, pokud se to domovem dá nazvat. Tak práce našich ženistů nabyla nesvětějšího významu.

Nakonec musela část jeho jednotek ustoupit na území Rumunska a třetí proud, částečně spojený i s civilním obyvatelstvem, ustupoval na území Polska. Čtyři dlouhé dny on a jeho vojáci bojovali za republiku, která už neexistovala. Cíl byl jediný, zachránit co nejvíce lidí před maďarskou okupací a terorem. Že to bude zlé, viděl na vlastní oči. Maďaři okamžite pobíjeli dostihnuté Sičovce, kteří několik měsíců útočili na československé vojáky a jednotky SOS. Podkarpatská Rus měla být jednou provždy maďarská a pro Sičovce zde nebyl prostor.

Po návratu do Prahy působil generál Svátek krátce u MNO v likvidační skupině. A jako vlastenec navazoval kontakty s odbojem. Na konci roku 1939 začali generálové Homola, Bílý, Vojta a Horáček budovat ilegální organizaci Obrana národa. Na pokyn generála Homoly jako zemského velitele Velké Prahy vytvořil gen. Svátek Krajské velitelství Obrany národa Praha-jihozápad s rámcově podřízenými jednotkami.

Tato skupina Obrany národa se vyhnula první vlně zatýkání. Až v září 1941 byl generál Svátek zatčen gestapem a přes brutální mučení neprozradil své spolupracovníky. Někteří ze Svátkových podřízených byli později popraveni při německých stanných opatřeních. Struktura jeho organizace proto dodnes nebyla zcela rozkryta. Dne 1. října 1941, necelý měsíc po zatčení, byl generál Svátek v rámci stanného práva v Praze-Ruzyni zastřelen. V říjnu 1946 byla Olegu Svátkovi udělena hodnost divizního generála in memoriam.

pokračování:

...V roce 1971 vydal československý prezident generál Ludvík Svoboda knihu, v níž dotyčný incident popisuje těmito slovy: ....Ministři Kliment, Havelka a dokonce sám ministerský předseda Beran se snažili dosáhnout určité shody s Polskem. Jejich plán se nesl v tom smyslu, že by Podkarpatská Rus byla postoupena Polsku a zároveň by byla s Polskem utvořena federace. Právě kvůli tomu byl na Podkarpatskou Rus delegován generál Prchala....Svoboda pokračoval:Polská vláda se této agrárnické iniciativy chopila a okamžitě vyslala do Prahy své tajné agenty, Stepniewského a Slawinského, kteří jednali se zmocněnci vlády a o těchto jednání si pořídili záznam. Za českou stranu se jednání zúčastnilo šest generálů vedených premiérem Syrovým. V jisté části memoranda se praví, že "vzhledem k bezprostřední hrozbě vypuuntí válečného stavu může Polsko přežít pouze tehdy, dojde li k okamžitému spojení polských a československých sil a pokud s pomocí československé armády bude zajištěn rozsáhlý arzenál armády a strategická oblast Moravy a Slovenska"



polský president

Celá ta záležitost však vyšuměla do ztracena, jelikož polský president Ignacy Moscicki odmítl všechny pokusy západních mocností vtáhnout Polsko včas do protiněmecké aliance.

Zdroj: Vincent Shandor

TO hlavní nakonec organizoval generál Oleg Svátek.

K osobě generála Svátka je dlužno dodat, že v případě jeho jmenování na post ministra autonomní vlády Karpatské Ukrajiny, těžko by působil jako pomyslný červený šátek na krocana, jako se stalo v případě generála Prchaly.

Tehdy Cesta života kteru jsi zde kolego popisoval..

Věnuje-li se člověk trošku více tomuto téma naráží na různá pojmenování oné cesty. Životodárná cesta, Cesta života, Svatá cesta, apod.. Životodárnou cestu zmiňuje přímý účastník z kterého jsem výše čerpal, Radan Lášek pak pouze magistrálu či vojenskou magistrálu. Pátrač pak Cestu života. Snad nejzajímavější je název Svatá cesta z Parmazanova zdroje. Zde si dovolím opět zacitovat ..Pojmenování Svatá cesta bylo vzato z historie I. světové války. Francouzi tak nazvali jedinou dopravní tepnu, po které byl zachován obležený Verdun... Tato informace byla pravděpodobně převzata z deníku Venkov ze dne 07.3.1939.

Ať tak, či onak, vzhledem k podstatě a výsledku popisované akce je její název podružný a vcelku nepodstatný, lépe o ní vědět.

Hranice Podkarpatské Rusi v letech 1919-1945[

Síť železničních a autobusových tratí v provozu ČSD


Seznam a délka tratí v provozu ČSD . Celková délka provozovaných tratí byla 678.924 km z toho bylo 54.176 km vleček
Zdroj: Karel Beneš Železnice na Podkarpatské Ukrajině Nadatur Praha 1995

Nějak mi to nejde zvětšit

Jarl: Mně také ne.

Pátrač : bééé, mě taky ne.

jasný a dík , kde byla chyba ?

Zemakte, mám obavu, že téma je asi vyčerpáno, ale dám sem ještě pár řádek.

Nu co dodat, snad pouze poděkovat za hodnotné příspěvky, zejména Vám dvěma, tobě a Parmazanovi . Néé, samozřejmě nic nekončí, vlákno je otevřeno všem budoucím přispěvovatelům, jejichž příspěvky se budou alespoň trochu otírat o Podkarpatskou Rus a jiné souvislosti.

Zemakte, co vytáhneš ze šuflete příště?

Z šuplíku nic, protože v něm nic není. Ale pokusím se zplodit článek o čs. cyklistických jednotkách. Jak jsem, už konec konců slíbil. A taky kvůli IgoroviT. Ovšem, léto začíná .....Nicméně jako malou upoutávku by jsem sem mohl dát foto jednoho "biku" CZ Strakonice, na kterém jezdil můj děda a na kterém já jezdím pro pivo.

Ještě napíšu o ústupu železníčních zaměstnanců a fin. stráže od Mukačeva na sever k Polské hranici , ale napřed musím schovat dřevo na zimu

Cyklisté? A tak to beru, taky něco v k tomu v šuplíku mám. Ale je toho dost málo. Takže si trpělivě počkám.

Zemakt píše:

Zemakte, mám obavu, že téma je asi vyčerpáno, ale dám sem ještě pár řádek.

Nu co dodat, snad pouze poděkovat za hodnotné příspěvky, zejména Vám dvěma, tobě a Parmazanovi . Néé, samozřejmě nic nekončí, vlákno je otevřeno všem budoucím přispěvovatelům, jejichž příspěvky se budou alespoň trochu otírat o Podkarpatskou Rus a jiné souvislosti.

Zemakte, co vytáhneš ze šuflete příště?

Z šuplíku nic, protože v něm nic není. Ale pokusím se zplodit článek o čs. cyklistických jednotkách. Jak jsem, už konec konců slíbil. A taky kvůli IgoroviT. Ovšem, léto začíná .....Nicméně jako malou upoutávku by jsem sem mohl dát foto jednoho "biku" CZ Strakonice, na kterém jezdil můj děda a na kterém já jezdím pro pivo.

Som rád, že si nezabudol, už som chcel napísať upomienku! Farba bicykla je fajn, tiež mám jeden žltý, môžeme vytvoriť žltú "letku"!

Pátrač píše:12 divize, tedy divize, které velel voce 1938, v době krize plukovník generálního štábu Josef Buben a jeho náčelník štábu byl major generálního štábu Karel Eminder. Byla to divize plně mobilizovaná, která byla doplňována v odvodních okresech Chust, Užhorod, Mukačevo a Michalovce. K 30. září divize prakticky neexistovala.
...
Divize podléhala přímo Hlavnímu štábu jako manévrový celek a bylo s ní počítáno pro zálohu 2. armády. Mohla ale být nasazena severním směrem proti Polsku a třetí varianta byla to, že mohla být posilou pro 3. armádu na Moravě. Ke konci roku byla divize demobilizována a přešla ma mírovou strukturu, se zachováním celého organizačního řádu. V březnu 1939 se postavila útočícím Madarům a vedla si na záložní svazek velmi dobře. Na divizi záložní přímo skvěle.

Tady pozor - 12. divize z období mobilizace a 12. divize z března 1939 jsou dvě různé jednotky:
Tebou popisovaná "mobilizační" 12.divize existovala v období od konce září 1938 do prosince 1938, kdy v rámci demobilizace zanikla.
Bojů v březnu 1939 se účastnila "mírová" 12. divize - tedy jednotka, která se za mobilizace přejmenovala na Hraniční oblast 42 a ke svému původnímu názvu se vrátila při demobilizaci v prosinci 1938.
Toto přejmenovávání bylo dáno mobilizačním schematem čs. armády, kdy se mírová divize, která měla za úkol bránit hlavní obranné postavení, přejmenovala na hraniční oblast s číslem v rozsahu 31-42 a zároveň z nastoupených záloh vytvořila novou divizi, která nesla její původní označení. V rámci těchto divizí pak ještě došlo například k přečíslovaní děl. pluků tak, aby se jejich čísla shodovala s číslem divize nebo hraniční oblasti. V tomto případě se mírový dělostřelecký pluk 12 přečísloval na 42 a vytvořil mobilizačně nový pluk s číslem 12 pro 12.divizi.
Zajímavé je, že od listopadu 1938 až do jejich demobilizace působily obě divize na východě společně - 12. divize byla podřízena Hraniční oblasti 42 - což bylo poněkud netypické - asi to mělo usnadnit demobilizaci.

Může být, já vycházím ze zdrojů, které mám a tam je to tak, jak jsem uvedl. Dnes mi to už moc nemyslí, zítra sem dám vše co je potřeba, aby bylo jasněji. Zdá se mi nemožné aby došlo v k tak zásadnímu smíchání dat. Zítra bude jasněji. A mám nad čím přemýšlet. Díky Ramone