PALBA.CZ

Vladimíre to nevím, ale na povrchu jsou naznačené rýhy jak klouzal.

wildesau píše:Vladimíre to nevím, ale na povrchu jsou naznačené rýhy jak klouzal.

Pravda, těch jsem si nevšiml.

Kámoš říkal, že se pilot pokoušel po nouzáku tu mašinu za ocas dotáhnout na vlastní území, ale nepovedlo se mu to. Údajně je dodnes v zajetí

Také mi ta ohnutá vrtule připadala divná, ale včera jsem na netu zakopl o tento obrázek:



Takže takové pošlození skutečně šlo udělat, ale jak netuším.

Možná mě to napadlo: mohlo se mu ulomit jedno kolo podvozku, dostal by smyk a mohl se smýknout v důsledku i kousek pozpátku. Pokud by vrtule spadla na úroveň země až v momentě smyku, mohlo by to dopadnout takhle.

No viděl sem fotku havarovaného Macchi MC.200 sestřeleného nekde v Africe a taky měl vrtulu vyhlů dopředu.

http://www.skyraider.org/skyassn/member ... martin.htm

Tady je další přistání na břicho, tentokrát s listy ohnutými na obě strany.

@Cover72:
Spíš bych sázel na úhel a rychlost dopadu na zem. Skyraider je docela velký a těžký a má relativně malou přistávací rychlost. Asi by se zastavil dřív, než by se stihl přetočit. Navíc i kdyby se začal přetáčet tak bych čekal, že se ulomí i druhé kolo a letadlo sedne bokem.

hydrostar píše:No viděl sem fotku havarovaného Macchi MC.200 sestřeleného nekde v Africe a taky měl vrtulu vyhlů dopředu.

Jakožto italský stroj již za letu předpisově ustupoval a tedy couval U italských letadel naopak těžko najít vrtuli s listy ohnutými dozadu

Hansi. Tak to bylo hnusné od tebe :-)

Ještě k původnímu článku:
Nikde jsem nenarazil na informaci o tom, že Skyraidery používaly staré brzděné pumy (nakonec vlastně brzděné pumy obecně). Starou munici během Vietnamu používaly skoro všechny typy letadel. Docházelo i k dost absurdním situacím - např roj F-4, kde každý stroj nese 4 250lb pumy- aby se vygenerovaly bojové lety a McNamara měl pěknou statistiku. Také tvrdit, že 20mm kanóny tvořily stěžejní část výzbroje se mi úplně nezdá. Tyto zbraně používaly starou munici vyrobenou ještě pro Korejskou válku. Podle pilotů se kanóny (téměř vždy) zasekly před vystřílením munice. Proto byl součástí výzbroje kontejner s minigunem(SUU-11). Zajímala by mě ta zmínka o karcinogeních pumičkách a agentu orange. Dosud jsem si myslel, že postřiky defolianty prováděli jen C-123. Jediné co mě v souvislosti s chemickým bojem a Skyraiderem napadá, je jestli neexistovala výmetnice SUU-14 (takový ten svazek trubek na vnějším závesníku na druhém obrázku pod článkem) plněná slzným plynem, jinak nevím.
Co jsem našel o používané výzbroji:
Skyraidery USN používaly stejné zbraně jako ostatní palubní letouny - pumy mk.8x, raketnice LAU-3 (19 2.75'' raket) a LAU-10 (4 5'' rakety). Jedinou zajímavou zbraní byly napalmové pumy vyrobené z těl pum řady mk.8x. Ty jde poznat podle výrazného oranžového nátěru. Ale námořníci si na napalim obecně moc nepotrpěli (tj. fotky Skyraideru USN s napalmem jsou velmi vzácné). Hodně se používaly 250lb pumy mk.81 (až 12 kusů na letoun).
U letectva se dalo narazit na mnohem více zajímavostí. Kromě různých druhů běžných pum (mk.8x, M117, případně starších) a napalmu (BLU-1, BLU-10, BLU-27, ...) se používaly i různé speciální kousky. Byly to již zmíněné výmetnice SUU-14 s různými náplněmi. Pro zmatení nepřítele a mě se zbraň označovala také jako kazetová bomba s číslem právě podle náplně - např. CBU-25 je SUU-14 plněná příštivou submunicí. Dále se používaly fosforové pumy M47, buď jako zápalné(svržena v odjištěném stavu), nebo jako značnovací (zajištěná, až půl hodiny bílého kouře). Dalším reliktem Korejské války byly svazky tří tříštivých pumiřek AN-M1A. Z neřízených raket se pouřívaly jen 2.75'' po 19 kusech v LAU-3, nebo po 7 kusech v LAU-59(asi). Menší raketnice se používaly hlavně pro značkovací rakety.
Běžnou výzbroj Sandyho tak tvořilo 6xCBU-25, 2xM47, 2xLAU-3, 2xLAU-59, minigun SUU-11 na levém vnitřním závěsníku a přídavné nádrže na druhé straně a pod trupem.
Letoun co je na obrázku pod článkem (ten na stojánce) má velmi pozdní konfiguraci výzbroje - místo minigunu je výmetnice SUU-25 na světlice LUU-2 (SUU-25 je vyrobená z raketnice LAU-10). Ta se používala na ochranu před SA-7 - původně osvětlovací světlice se nastavila na zapálení okamžitě po vystřelení a bylo to. Potřeba takové improvizace je celkem zajímavá - USN do všech prvoliniových letounů v období 65-7 namontovalo výmetnici na 30 světlic/chaffu (typové číslo si nepamatuju). Před předáním USAF tedy asi Skyraidery očesali o vše užitečné. Raketnice LAU-10 jsou výsledkem obchodu s útvarem USMC (LAU-10 za M47). Zdroj - Skyraider combat journal - http://www.skyraider.org/hook/

Stroj A-1 Skyraider patřil také mezi nosiče JZ. V takovém případě měl přepravovat jednu pumu Mk7 Thor o hmotnosti 764 kg, síla výbuchu představovala ekvivalent 8 kt nebo 61 kt TNT.
Podle oficiálních čísel mělo vzniknout mezi roky 1945 až 57 celkem 3 180 strojů tohoto typu ve verzích AD-1 až AD-7 v různých modifikacích (AD je původní označení, později pak A-1).
Hlavními uživateli byly letecké složky ozbrojených sil USA, ale poslední A-1 zkončily svou službu ve vojenském letectvu Gabunu v r. 1985. Dalším uživatelem byla Royal Navy - 50 x AD-4W, ze kterých 14 letounů převzalo Švédské království a používalo je v letech 1962 - 74. Francouzká AdA provozovala 20 x AD-4, 88 x AD-4N a 5 x AD-4NA - všechny původem USN. Stroje, které přežily nasazení v Alžíru Francie prodala do Čadu, Kambodže, Středoafrické republiky a již vzpomenutého Gabunu. Skyraider byl také ve výzbroji Thajského královského letectva, ale největším zahraničním uživatelem bylo letectvo Vietnamské republiky (Jižní Vietnam) - 308 letadel.

Během bojového nasazení v Koreji vykazují USN a USMC dohromady 128 operačních ztrát tohoto typu, z toho 101 působením nepřítele.
Vietnamská válka připravila US námořnictvo a USAF celkem o 266 letounů A-1 ( ztráty ze všech příčin), z toho pětkrát byly úspěšné rakety země - vzduch a třikrát se A-1 stal kořistí letadel (USAF 201 stroj, USN 65 letadel).
První ztráta ve vzdušném boji postihla 602. ACS 29.4 1966, o další přišla ta samá jednotka 19.4. 1967 - pokaždé MiG-17. Třetí A-1 ztratila VA-35 dne 14.2. 1968, ldyž Lt. jg. J. P. Dunn pronikl do vzdušného prostoru čínského ostrova Hainan, zásahem hotovostního stíhaše J-6 letectva ČLR.
O dva sestřelené severovietnamské MiGy-17 se dělí tři piloti A-1: 20.6. 1965 piloti Lt. C. B. Johnson a Lt. jg. Ch. W. Hartman III z VA-25 sundali jeden MiG a 9. 10. 1966 Lt. jg. W. T. Patton od VA-176 sestřelil druhou Sedmnáctku.

Letouny Skyraider byly u námořních složek nahrazeny stroji A-6 Intruder, A-7 Corsair II a A-4 Skyhawk.

Varianty Skyraideru:

AD-1: První sériově vyráběná varianta. Hlavním rozdílem proti prototypu bylo zesílení konstrukce. K pohonu sloužil motor R-3350-24W (2500 hp). Výzbroj se skládala ze dvou 20mm kanónů v křídlech, 12 neřízených raket HVAR (nebo malých 100lb bomb) a tří až 2000lb bomb. Místo bomby bylo možné zavěsit kontejner AN/APS-4 s radarem, nebo torpédo. Vyrobeno 142 (nebo 242 podle zdroje) kusů.
AD-1Q: Letoun pro vedeni radioelektronického boje vybavený AN/APR-1 Search Receiver, AN/APA-11 Pulse Analyzer, AN/APA-38 Panoramic Adapter a zařízením pro vypouštění chaffu MX-356/A. Pro obsluhu těchto zařízení seděl v trupu druhý člen posádky. 35 AD-1 bylo vyrobeno v této verzi.
AD-1U: Verze na vlekání terčů bez výzbroje.

AD-2: Zesílení konstrukce u AD-1 se ukázalo jako nedostatečné a u AD-2 tedy došlo k dalšímu zesílení (AD-1 byly následně přestavěny podobným způsobem). Varianta dále dostala silnější motor R-3350-26W (2700 hp), kompletně předělanou kabinu pilota a několik menších úprav (tvar dveří podvozku, přesunutí pitotovi trubice na směrovku, uspořádání antén, apod.). Vyrobeno bylo 178 kusů.
AD-2Q: 21 strojů pro vedení REB se stejným vybavením jako AD-1Q.
AD-2QU: Jeden -2Q přestavěný na vlekání terčů.

AD-3: Podvozek byl zvýšen o 14 palců a ostruhové kolečko už nebylo plně zatahovatelné. Dále byl opět předělán pilotní prostor, odstraněna pitotova trubice z ocasu a upravena anténa rádia. Celkem bylo vyrobeno 194 kusů.
AD-3Q: REB varianta s upraveným uspořádáním antén a prostorem obsluhy. 22(nebo 23) kusů
AD-3W: Třímístny letoun včasné výstrahy s radiolokátorem ve velkém radomu pod trupem. 31 kusů
AD-3E: -3W upravený pro vyhledávání ponorek ("hunter"). 2 kusy
AD-3S: Protiponorková "killer" varianta. Vyrobeny jen dva prototypy.[*]
AD-3N: Třímístný noční bombardér. Vyrobeno 15 kusů.

AD-4: Nový přístrojový panel pro radar AN/APS-19A (samotný radar byl v podvěsu), autopilot P-1, širší neprůstřelné sklo a vrácení pitotovy trubice na směrovku. Výzbroj zesílena přídáním dalšího páru kanónů (od 210 kusu, starší dozbrojeny při opravách) a dvou závěsníků pro rakety (celkem 14). Varianta byla poháněna motorem R-3350-25WA. Díky propuknutí Korejské války bylo vyrobeno celkem 1051 letounů této verze.
AD-4B: Jaderný bombardér s podtrupovým závěsníkem Aero 3A. 165 vyrobených a 28 přestavěných strojů.
AD-4L: 63 -4 upravených pro zimní podmínky.
AD-4N: 307 třímístných nočních bombardérů.
AD-4NL: -4N upravených stejně jako -4L. 36 kusů
AD-4NA: denní bombardér upravený z -4N odstraněním speciálního vybavení. Přestavěno 100 strojů.
AD-4Q: dvoumístná verze pro REB. Vyrobeno 39 kusů.
AD-4W: Třímístny letoun včasné výstrahy. Postaveno 168 kusů. 50 bylo později předáno do VB jako Skyraider AEW.1

AD-5 (A-1E): Místo přestaveb jednomístných verzí na speciální vícemístné byla zkonstruována tato univerzální varianta. Trup byl prodloužen a rozšířen, takže v něm mohli sedět dva piloti vedle sebe (i když ne všechny vyrobené stroje měly zdvojené řízení). Za piloty pak byla velká kabina pro další členy posádky, přístroje, nebo náklad. Díky modulární koncepci mohla tato varianta plnit širokou škálu úkolů - bombardování, REB, včasná výstraha, doprava nákladů, pasažéru, nebo evakuace zraněných. Mezi lety 1951 a 1956 bylo vyrobeno 668 strojů poháněných motory R-3350-26W. Po sjednocení uznačování typů letadel v roce 1962 byly "čisté" AD-5 přeznačeny na A-1E. Jednalo se o první verzi, kterou ve Vietnamu používalo USAF.
AD-5N (A-1G): Noční bombardér s čtyřčlennou posádkou, vyrobeno 138 strojů.
AD-5Q (EA-1F): čtyřmístná verze pro REB. Přestavěno 54 strojů.
AD-5W (EA-1E): Třímístný letoun včasné výstrahy s radarem APS-20. Vyrobeno 218 kusů.
AD-5S: prototyp protiponorkové verze s detektorem magnetických anomálií.

AD-6 (A-1H): V podstatě vylepšená varianta AD-4B se zesílenou konstrukcí a pancéřováním, přístroji pro noční létání, bombardovacím počítačem LABS a motorem R-3350-26WD. Pod trup bylo možné zavěsit 300 galonovou přídavnou nádrž a pod křídla dvě 150 galonové. Pilot mohl letoun opustit pomocí záchraného raketového systému. Vyrobeno bylo 713 letounů.

AD-7 (A-1J): Proti AD-6 byla zesílena konstrukce křídla a podvozku. K pohonu sloužil motor R-3350-26WB. Tato verze mohla díky speciálnímu podvěsu sloužit jako tanker pro doplňování paliva za letu. Skyraider se v této roli natolik osvědčil, že byly objednány další podvěsy i pro letouny verze AD-6. Z původně objednaných 250 strojů bylo nakonec vyrobeno jen 72. Psal se rok 1957 a pístový bombardér s rychlostí okolo 500km/h byl už hodně archaickou záležitostí. Přesto v první linii námořního letectva vydržel ještě dalších deset let.

Mezi vzdušná vitězství Skyraideru je ještě potřeba započítat dvě La-11 ČLR sestřelené 26. července 1954 u ostrova Hainan při pátrání po trosečnících z dopravního letounu C-54 společnosti Cathay Pacifick. Ten byl 22. července sestřelen v mezinárodním vzdušném prostoru.[**]

Tady jsem našel zajímavý článek o vývoji LABS bombardování v USAF a USN (anglicky). Píše se tam, že Skyraider byl jako nosič jaderných zbraní pro námořnictvo zajímavý především díky velkému doletu (až 2000 mil, respektive 13,5 hodiny). Na jaderných Skyraiderech byly proto provedeny určité úpravy - trubky, aby si pilot mohl dojít na záchod, extra polstrování sedačky a aspirin na bolesti hlavy z dlouhého nošení helmy. Výcvik byl brán velmi vážně a piloti cvičili průniky pobřežní obranou ze vzdálenosti 200-300 mil letem ve výškách menších než 100 stop. Dokonce se takové útoky cvičily i s průletem skrz bouře. Přesto většina pilotů považovala misi za sebevražednou. Pomalý Skyraider jednoduše neměl šanci uniknout z oblasti výbuchu jaderné zbraně. Při cvičení v roce 1959 byl proveden LABS útok s opravdovou bombou Mark 7 (bez jaderného materiálu, jen s konvenční výbušninou). Podle pilota bomba vybuchla přesně v nastavené výšce 1100 stop. V té chvíly ale nebyla ani 1100 stop od jeho letounu...
Námořnictvo si tohoto drobného problému bylo vědomo a tak byla v roce 1956 do výzbroje zařazena raketa BOAR (Bombardment Aircraft Rocket, nebo Bureau of Ordnance Aircraft Rocket) - oficiálně 30.5-Inch Rocket, Mark 1, Mod 0. V podstatě se jednalo o jadernou bombu Mark 7 s raketovým motorem na tuhé palivo. Celá zbraň vážila 910kg a doletěla do vzdálenosti až 12 km. Celkem jich bylo vyrobeno 225. Z výzbroje byla vyřazena v roce 1963.

[*] Moderní přístroje pro vyhledávání ponorek byly v té době pro palubní letouny příliš velké a těžké. USN proto protiponorkové letouny využívalo ve dvojicích, kde jeden stroj nesl vybavení pro nalezení cíle ("hunter") a druhý zbraně na jeho zničení ("killer"). Předpokádám, že protiponorkový Skyraider neuspěl kvůli naplnění stavů TBM Avengery a AF Guardiany s +- podobnými TTD a především vývoji mnohem slibnějšího S2F Tracker (který už zvládl obě role). Ale je také možné, že se nejednalo o opravdový vývoj protiponorkové verze a Skyraidery sloužily jen pro vývoj/zkoušky protiponorkového vybavení.

[**] Ve stejný den ČLR za incident přijala odpovědnost a omluvila se. Podle oficiálního vyjádření považovali C-54 za "letoun zbytků Čankajškova Taiwanského gangu používaný k dopravě agentů a přepadávání a okrádání obchodních lodí" odkaz