PALBA.CZ

Novinky, zdroj? Ale fuj ....
viewtopic.php?t=3517&hilit=%C5%A0nejd%C3%A1rek

Ten text jsem psal pro lidi co o vojenství nic nevědí (ne pro zdejší osazenstvo .D) a ten medailonek o Šnejdárkovi jsem osekal z toho co jsem našel na Wikipedii, tak se omlouvám za nepřesnosti nebo moc velké osekání.

Rodiče českého dobrovolníka co padl u Bachmutu hovoří o svém synovi. Karel Kučera (22 let) sloužil u 3. pěšího praporu mezinárodní legie Ozbrojených sil Ukrajiny, kde měl přezdívku "Charlie Czech". Poslední zprávu od něj dostali 18. března 2023 a o den později ráno byli od spolubojovníka informováni, že Kája padl. Později jim volal i jeho velitel. Přesně nevědí, co se u Bachmutu osudného dne odehrálo. Spolubojovníci se jej snažili zachránit a byl u něj nejlepší bojový záchranář. "Dokonce se usmíval a vtipkoval: 'nerozstříhejte mi ty kalhoty', říkal. Takto nám to později vyprávěli lidé z jeho jednotky," vzpomíná jeho matka.
Karel Kučera chtěl být od malička rytíř nebo voják. Vojenská tematika ho fascinovala už od útlých let. Rodiče s ním museli chodit do vojenského muzea, objíždět armádní akce v Lešanech nebo Bahna. Každé léto jezdil na tábory v přírodním stylu. Nejprve jako dítě, pak jako praktikant a nakonec i coby vedoucí. Dětem připravoval program a ty ho měly rády. Kája byl veselý, přátelský, otevřený, snadno si získával lidi, nikoho neodsuzoval. V roce 2019 vstoupil do aktivních záloh, absolvoval s nimi několik cvičení a strašně ho to bavilo, byl tam šťastný. Pak přišel zlom - únorová invaze ruských vojsk na Ukrajinu. Od té doby Ukrajinou doslova žil. Zapojoval se do sbírek, komunikoval s dobrovolníky a posílal peníze na zbraně. Později požádal prezidenta o povolení ke službě na Ukrajině a vystoupil z AZ. Tou dobou udělal přijímačky na Univerzitu obrany a koncem května rodičům řekl, že jde na vojenské cvičení záložáků. O deset dní později se dozvěděli, že místo do Tábora odjel vlakem do Lvova. Komunikace s ním pak byla nepravidelná. Karel přijel domů počátkem října a zůstal zde 14 dní. Druhý "opušťák dostal" počátkem ledna a opět se vrátil do boje. O tom že padl se rodiče dozvěděli 19. března a kontaktovala je ambasáda, že udělají vše pro to, aby Káju dostali co nejdřív domů. Tělo jejich syna přivezla pohřební služba počátkem dubna. O týden později měl pohřeb. Účastnilo se ho přes padesát lidí. Rodina. Spolužáci ze základky i gymplu. Kamarádi z tábora. Kolegové z práce. Lidé z Ukrajiny. "Těšil jsem se, že spolu v červnu půjdeme na pivo. Já a on. Hrdý táta se svým statečným synem. To se nestane. Jsem na něj nesmírně pyšný, ale strašně mi schází. A to čím dál víc," svěřuje se jeho otec.

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/doma ... utu-243924

Český voják na Ukrajině píše:Marjinka.
Protože už je to nějakou dobu víceméně neaktivní bojiště, aspoň tedy pro nás, můžu se už přiznat. Od léta minulého roku jsem s ostatními výsadkáři v 79. brigádě držel obranu tohoto města.
Nebo spíš skeletu města.
Nezůstala jediná nepoškozená budova. I z té nejzachovalejší zůstalo jen torzo. Téměř rok zůstával počet obyvatel přesně nula. Jen vojáci, psi, kočky, ptáci, krysy a myši. A tisíckrát rozbité rumiště.
Jít na směnu dopředu na linie, několik desítek metrů od nepřítele, bylo spíš jako jít do útoku. Jídlo, voda, munice a další zásoby na několik dní, klidně čtyřicet kilo zátěže.
Na fotkách zatím ukazuju nejvzdálenější pozici ještě poblíž centra Marjinky. Dostat se tam znamenalo rychle jít/běžet zhruba pět kilometrů. Vozidla blíž nemohla. Cesta ve tmě nejdřív pod palbou nepřímou, pak i přímou. Rozbíjet si holeně v ruinách o kamení, cihly, plechy a hromady dalších věcí, které zůstávají po domech zničených k nepoznání... Mezi tím se vyhýbat protitankovým minám, které by při dupnutí s tou váhou mohly spustit. Nutnost přebíhat rychle a čím dál víc v předklonu.
Totéž, k čemu teď pomalu začíná docházet v Avdijivce, se v Marjince dělo už dávno. Akorát v trochu menším rozsahu a méně medializováno. Protože do Marjinky nikdo než vojáci nemohl.
Odráželi jsme ruské útoky a postupně ztráceli pozice. Opět spíš proto, co kritizuji: nesprávně udělané rotace. Protože všude, kde jsem byl, ať už bylo nebezpečí sebevětší, jsme pozici drželi až do konce směny. Pozici často ztratila jiná rota, která přišla místo nás.
Zajímavé bylo občas na podzim, když hluk v okolí spíše utichl, poslouchat zvýšenou palbu dělostřelectva u dvacet kilometrů vzdálené Avdijivky. A číst zprávy, co se tam děje. Nebo pozorovat nad obzorem záři světel Doněcku, nejzachovalejšího ukrajinského města, jak se mu říká. Tak strašlivě na něj Ukrajinci střílejí a bombardují ho... že tam rusáci ani nepotřebují zatemnění.
Bitva o Marjinku trvala rok, deset měsíců, týden a den. Já na této frontě strávil v kolotoči směn téměř čtyři měsíce. Jenže byli tam chlapi, kteří ji vydrželi bránit od začátku až do konce... Měl jsem tu čest s některými sloužit bok po boku.

https://www.facebook.com/profile.php?id=100086532456109

Vozím drony na Ukrajinu píše:V nelítostném boji pod Avdijvkou jsme ztratili jednoho z našich, českého dobrovolníka, který se od prvního dne ruSSké invaze neváhal postavit na obranu svobody a demokracie.

Jeho spolubojovníci viděli, jak jeho pozice zasáhl minometný obstřel. Do dnes nepřišel a na jeho pozicích jsou již ruSSové.

Byl to jeden z těch odvážných mladíků, pravý český hrdina, co neváhal nechat za sebou všechno, co měl, vzít zbraň do rukou a vyrazit čelit nepřátelským silám na východě Ukrajiny.

Doufáme v zázrak...

Sláva hrdinům, Avdijivka 12.02.2024

https://twitter.com/VozimDrony/status/1 ... 9977517114

Informaci o úmrtí českého dobrovolníka potvrdilo i české ministerstvo zahraničí. "Mohu potvrdit, že o víkendu u Avdijivky došlo k úmrtí jednoho českého občana," sdělil mluvčí resortu zahraničí Daniel Drake. Jde v pořadí o čtvrtou oficiálně zaevidovanou smrt českého občana na Ukrajině od 24. února 2022. Neoficiálně jich však může být víc, jelikož dobrovolníci nemají povinnost se naší ambasádě hlásit.

Celkem 56 českých občanů, kteří chtěli jít bojovat přímo na Ukrajinu, dostala od prezidentského úřadu stopku. Povolení za poslední dva roky dostalo jen 20 osob. Prezident Petr Pavel to řekl v pořadu Za pět minut dvanáct. "V případě některých žadatelů je to nesplnění podmínek, například člověk nesmí být v trestním řízení, protože by to pro něj mohl být dobrý únik," vysvětlil Pavel některé z důvodů. Na doporučení k zamítnutí nebo povolení se podílejí i ministerstva obrany a vnitra. "Je to ale také o tom, že někteří z těch lidí jsou v aktivních zálohách. V takovém případě by jejich absence mohla narušit bojeschopnost," doplnil.

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-pr ... e-40461985

Jan Trčka odešel bojovat na Ukrajinu během prvním dnů ruské plnohodnotné invaze. Byl u vzniku mezinárodní legie, bojoval v Luhansku a v současnosti je nejdéle sloužícím legionářem u své jednotky, pro kterou zajišťuje logistiku, nákup zbraní i fundraising.

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/sv ... nar-346459

Tomáš Zavazal. Čech, který padl u Avdijivky.

Rozhovor s českým dobrovolníkem. Pavel Porada aktuálně dává první pomoc raněným vojákům.

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahr ... eka-246658

Na Ukrajině bojuje téměř od začátku ruské invaze a působí v průzkumné jednotce při mezinárodní legii. Vojenské zkušenosti si osvojil již v Česku, ale zkušenost ostrého konfliktu si odbyl až na ukrajinském území. Byl těžce zraněn šrapnely dělostřeleckého granátu v oblasti hlavy, v současné době je opět v boji. Muž s přezdívkou Arisu v podcastu Matyáše Zrna OFF RECORD otevřeně hovoří o tom, že boj s Rusy není snadný.

Tři Čechy vážně zraněné na Ukrajině přivezli po leteckém přesunu do vojenské nemocnice v Praze. Podle mluvčího ministerstva obrany jsou všichni mimo ohrožení života. Oni dobrovolníci měli zajišťovat humanitární pomoc na Ukrajině. Jejich zranění byla způsobena při vážné dopravní nehodě na území Ukrajiny. Při nehodě byl zraněn také ukrajinský občan, který zůstává v zemi.

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-do ... y-40464435

Lidé ve sbírce posílají peníze malému synovi Čecha, který padl u Avdijivky
Při obraně ukrajinské Avdijivky padl český dobrovolník, v Česku po něm zůstal čtyřletý syn s maminkou. Pro chlapce nyní organizace Česká stopa z. s. spustila sbírku, která má pomoct překlenout nejtěžší období.
V únoru tohoto roku proběhla médii zpráva o úmrtí čtvrtého českého dobrovolníka na Ukrajině, informaci následně potvrdilo také Ministerstvo zahraničí. Organizace Česká stopa z. s., která na Ukrajině poskytuje pomoc vojákům i civilistům, nyní informaci propojila s konkrétní tváří dobrovolníka Toma. Český dobrovolník padl při obraně Avdijivky, když ho zasáhl dělostřelecký granát. Zatím je ale prohlášen za nezvěstného, píše Česká stopa na stránkách crowdfundingové platformy Donio. https://www.donio.cz/financni-podpora-p ... iXjzPTniXo Dobrovolník Tom - Zdroj: donio

https://www.donio.cz/financni-podpora-p ... iXjzPTniXo

PERUN píše:PO VYSÍLAČCE SLYŠÍTE "PLYN"

Zatímco se bavíme zda náhodou Rusy nepozlobíme, oni rozjíždí lokomotivu totální války na maximum.

PLYN MÁLOKDY ZABIJE HNED.
Poleptá vám plíce, oči, vybíháte ven na pole kde na vás zaútočí artilerie a kamikadze drony. Opuštené pozice obsazuje russká pechota. Kdo ješte žije toho dorazí.

Tak se bojuje práve ted na Donbasu. To nejhorší máme teprve pred sebou.

Do techto míst chceme privézt evakuační obrnenec. Za svobodu tu platí cenu strašlivou.

Někdy mě napadne, zda mají ukrajinští vojáci u sebe protiplynové masky (ono je asi dost problém všechny vybavit i jen pořádnou uniformou a výstrojí a výzbrojí), ale i tyhle věci mají pořád svůj smysl. Minimálně od obléhání Azovstalu rusové aktivně používají bojové plyny a v této praxi příležitostně pokračují i nadále - cituji: "Většinou jednotlivé skydy. Slzák, něco na bázi chloru zřejmě a kdo ví. Úkaze se časem." Ono to možná působí zastarale, ale podobné látky se z počátku používaly i během WWI a byť už tehdy mohly i zabít, tak primárně šlo o dezorientaci nechráněné pěchoty nepřítele (byli pak snadným cílem). Navíc nezanechávají takové stopy jako třeba zpuchýřující bojové plyny (kupříkladu Yperit). Existují moderní bojové plyny pronikající protichemickými pláštěnami i maskami, ale pak i mnohem primitivnější látky (na bázi chloru a podobně), co se vždycky dají zdůvodnit nějakým omylem nebo náhodným zásahem zásobníku s "běžnou" chemikálií. Zkrátka plynová maska je už od časů WWII dosti opomíjenou součástí výbavy obyčejného pěšáka, ale aktuálně i její smysl na bojišti opět roste - což není zrovna optimistická představa.

https://twitter.com/FundPerun/status/17 ... 2020893954
https://twitter.com/i/status/1772516312020893954

Slovak, sniper v jednotke ukrajinskej vojenskej rozviedky.
https://twitter.com/MatyasZrno/status/1 ... GLs8Q&s=19

PERUN píše:V příštích měsících přerušíme bojovou činnost. Čeká vás ještě několik reportáží a poté dojde se změnou naší práce i ke změně na našich profilech. Profil PERUN tak jak ho znáte ukončí svou činnost. V posledním článku vysvětlíme více, představíme nástupnický projekt pro podporu armády. Na Ukrajině zůstáváme a možná se budeme muset do boje vrátit. Teď je však naše práce efektivnější jinde. Ukrajina potřebuje pomoci jako nikdy předtím.

Níže ještě přikládám skvělý článek o sběru a vytěžování ruských zajatců.

https://medium.seznam.cz/clanek/cesinau ... -internetu

Rozhovor s bývalým učitelem bojujícím na Ukrajině

Jestli se má člověk něco učit, je potřeba učit se se nebát. A když člověk něčemu věří a když někde je zlo, tak se mu postavit bez ohledu na to, co si člověk myslí o sobě, říká muž, který šel hned první rok ruské agrese do ostré války, když se stal členem mezinárodní legie samostatného prvního praporu pod pozemními vojsky ukrajinské armády. Po zranění a léčbě se tam vrátil a působí v logistice v zázemí vojáků, kteří bojují na frontě. Milan Svrčina, původně učitel matematiky a fyziky, je dnešní host osobnosti.

https://www.mujrozhlas.cz/osobnost-plus ... rika-cesky

Rozhovor: Podplukovník Veverka - Charkov nepadne a moje zkušenosti z bojů

Proruská scéna jásá, protože si myslí, že Putinova armáda napochoduje brzdo do Charkova. Prezident Pavel vyzývá debatovat o budoucím uspořádání Ukrajiny. Co tomu říká podplukovník Jan Veverka, který se pár hodin před natáčením vrátil z Kyjeva, kam odvážel stovky dronů? Co stojí za záhadným vzkazem generála Řehky na twitteru? A jak se vyvíjí akce "10 tisíc dronů pro Ukrajinu", která svými počty bude brzo dvojnásobně překročena? O těchto a dalších věcech s válečným veteránem z misí v Afghánistánu a Mali, který byl v posledním roce víc na Ukrajině než doma.

https://youtu.be/RVkedGT9hhI

Cohen The Barbarian píše:Tenhle řetízek jsem si koupil kdysi v Brně po návratu z Afriky.
Měl sem ho hodně rád a nesundal ho víc než dvě desetiletí. Možná jen do sauny.
Když mě teď trefili, tak ještě v Jupiku při kontrole poškození, ze mě odstříhali část oblečení, zbytek pak na prvním CCP. Tam někde zmizely i moje hodinky. Asi je ustřihli se všema vrstvama rukávů, rozhodně mi je nikdo nesundával.
V první nemocnici, v Kramatorsku mě nahýho na velkým nerezovým stole umývali krásně teplou vodou a řekli, že musí sundat i řetízek, aby z toho nebyla nějaká nákaza a že by stejně zavazel hadičkám. Ale že se nemusím bát, že mi ho pak vrátí.
Rychlá kontrola všech děr, doktor se zeptal pár dotazů který vyplnil do karty a pak sem dostal první kapačky ve kterých byl koktejl proti smrti a něco proti bolesti. Konečně.
A od toho okamžiku se svět začel ztrácet v kolotoči hemodialýz a operací, zahalen závojem opiátů a otravy organismu.
Prošel jsem přes nemocnici v Dnipru (tam sem jel sanitkou), největší kakao bylo pak v Kyjevě (do toho sem letěl vrtulníkem, normálním bílooranžovým záchranářským ;). A na konec pobytu v Kyjevske nemocnici už mám zase docela vzpomínky, to už bylo po amputaci, tělo se čistilo a začínal sem zase vnímat. Až sem byl natolik stabilizovanej, že doktor dal zelenou, převezli mě do Lvova (vlakem). Tak od třetího týdne ve Lvově už sem zase vnímal vše, sice ještě následovalo hodně bolesti, ale pomalu se vítězilo nad infekcí a hlava byla čím dál čistější.
Čtyři nemocnice, čtyři měsíce. Když už bylo vše téměř zahojený, opět sem propadl sítem priorit a posílali mé staré kosti srůstat jinam, abych uvolnil místo potřebnějším.
Už sem seděl s ranečkem v křesle na chodbě, všichni se loučili protože sem tam byl přece jenom raritka a každej mě znal, samitář od vrchní přebíral papíry… pak se vrchní loučila se mnou, řekla ještě tady máte toto a dala mi čtvrtku papíru poskládanou do malýho psaníčka. Myslel sem si, že to bude nějakej odznáček nebo pamětní mince který mají tak rádi… ale vypadl z ní můj řetízek ;)

Čtyři různý nemocnice, ani nevím kolik oddělení, tři transporty, polovinu na hranici vědomí, bez jedinýho podpisu… a ten řetízek (v hodnotě dvou až tří měsíčních platů ukrajinské sestry) mě všude následoval

Neuvěřitelný ;) Kamarád ze Lvova mi vždy říkal, že Ukrajina je High Trust Society ;) A má pravdu ;)

Zkoušel sem ho mít chvíli na krku ale nešlo to, byl těžkej, já kostnatej, dál se mnou putoval v toaletní taštičce.
Minulej víkend sem měl vyjímečně sen a v něm jsem ho zase nosil a měl sem obě nohy. Ne jako by se nic nestalo, věděl sem, že sem předtím o nohu přišel, ale nějakým způsobem se mi vrátila a ten řetízek v tom hrál roli ;)
Už to bude deset dní co sem ho vyhrabal z taštičky a zase nosím… zatím níc. Noha stále missing. Ale řetízek už ke mně znovu patří a dalších pár let ho nesundám ;)
Co noha, to se uvidí.
Ale dám tomu čas ;)

Z polní medičky pilotkou dronů

Karolína je pravděpodobně jedinou Češkou, která bojuje na Ukrajině. Drobná blondýnka původně přijela pomáhat, dnes je pilotkou dronů. Poprvé na Ukrajinu dorazila na podzim 2022 a v rámci projektu Phoenix fungovala jako medička, tedy vojenská záchranářka. V květnu 2023 byl zabit její přítel Martin Krejčí zvaný "Taylor" a od srpna je na Ukrajině už nepřetržitě. Její volací jméno je "Lara", ale nikdo jí tak neříká, pro všechny je prostě "Karol". Nebo "Malá". Je malá, ale o to víc překvapí, co dokáže zvládnout a vydržet. Je drsná, rázná, nejde pro ostré slovo daleko. Ale není se čemu divit, válka je drsná a jemná dívka by v ní těžko přežila. Na Ukrajině už je nepřetržitě víc než rok, za tu dobu se naučila slušně ukrajinsky. Začala poslouchat, stáhla si aplikaci a učila se. Neměla jinou možnost. Dnes se domluví velmi dobře. Karol už je skoro rok vojákyní. Pilotuje drony, jezdí na frontu, pohybuje se kolem nebezpečných míst, kde může každý den přijít o život. Musí se vyrovnat nejen s nebezpečím, ale i nepohodlím.
"Není to příjemný, když se probudíš v blindáži (krytý zákop) na frontě a okusuje tě myš, to je prostě hnus. Kdybych se podívala na svoje dvanáctileté já – byla jsem někdo úplně jiný! Růžový kufříčky, podpatečky – no a postupem času se to nějak změnilo," směje se. Za tři týdny na Ukrajině na podzim 2022 se z holky, co přijela rozjíždět socky, stala záchranářka. Učila se za pochodu. Studovala střední zdravotní školu, nějaké základy měla. "Na spoustu věcí v terénu nepotřebuješ být Einstein. Teď už mám kurzy, ale praxe ti dá stejně nejvíc," vypráví. V Bachmutu přespávali ve sklepech. Artilerie do města bušila sedm dní v týdnu, 24 hodin. Pořád. Ale člověk si na to zvykne. Když je tam dlouho, musí se prostě vyspat. "Nejhorší byla Kreminna, tam to jebali pořád. Když seš tam zapikaná, nemáš chuť ani jíst, chodit na záchod a jenom tak tenzně čekáš, až to přejde. Když jsme občas neměli přes noc výjezdy, stáhla jsem si s sebou seriál a koukala jsem se. V blindáži pár kilometrů od Rusáků. Musíš si na to nějak zvyknout, stejně tak jako když tam pracuješ – nemůžeš u toho přemýšlet, že kolem tebe něco lítá," komentuje tehdejší situaci Karolína. V Bachmutu poprvé viděla, co to znamená být proděravěný šrapnely. Kdy je člověk samá díra a všemi otvory z něj crčí krev. Často z fronty odváželi lidi s utrženými končetinami. Vojáky, jimž z těla vytékaly vnitřnosti. Přestože Karolína viděla věci, které jen tak někdo nevidí, mluví o nich s lehkostí, někdy i se smíchem v hlase: "Co dělat jinýho, než si z toho nějak dělat legraci? Je to takový klasický mechanismus, jímž se s těmi všemi zážitky vyrovnávají vojáci."

Karol zaujaly drony. Jejich dopad na bojiště je nesmírný. Člověk nemusí šturmovat napřímo na frontě, ale přesto může dokázat posunout linie někdy lépe než pěchota. Je to hodně technický obor současného válčení. "Nejsem technický typ, ale pořád se učím. Naučit se manuálně létat, to ti zase nezabere tak dlouho. Přijde mi to zajímavý a neprozkoumaný odvětví. Drony jsou dominantou současného válčiště a do budoucna to můžou být strašně cenný zkušenosti, který bych mohla předat dál," plánuje Karol. "Technicky se to během pár posledních měsíců strašně posunulo, v tomhle odvětví je znát obrovský rozvoj. A ty vzdálenosti, na které se lítá! Můžeš také na cíl dopravit mnohem větší nálož. Strašně se to posunulo," popisuje realitu současné války. Ani druhá strana ale nezahálí. Rusové se posunují, vyvíjejí svoje drony, mají k dispozici íránské. Jsou velmi dobří v rušení signálu. "Trvá to dlouho, než si najdeš cestu, abys doletěla. Dronů je strašná spotřeba, hlavně těch kamikadze. FPV dronů se klidně vylítá na frontě za den dvacet. I sto, záleží na úseku fronty a na tom, jak je schopný pilot, který s nimi létá," popisuje svou každodenní práci Karol. Podle ní je každá jednotka vybavená jinak, i rota od roty se liší. Záleží na veliteli – jestli je schopný sehnat vybavení i mimo oficiální armádní dodávky, třeba od dobrovolníků. "Máš blbýho velitele, máš smůlu," odtuší Karol. Její jednotka má dobrého velitele, který se snaží zabezpečit svoje lidi, jak to jde. Mají také hodně dobrých pilotů, kteří umějí dělat svoji práci. Tím více potřebují dronů, aby tu práci mohli dělat.

Jaký je život mladé dívky v jednotce složené ze samých chlapů? Ukrajinci jsou víceméně konzervativní v pohledu na roli žen, ale válka to začíná měnit. Mnoho jednotek nabralo do svých řad ženy, které ne vždy sedí v týlu a zabývají se byrokracií či logistikou. Vzrostl počet žen na liniích, sniperek, zdravotnic. Ale přesto jich není dost na to, aby to bylo považováno za samozřejmost. "Dám příklad. Když přijedu s autem plným věcí a začnu ho vykládat, všichni chlapi se seběhnou a odhání mě od toho – ty seš holka, přece nebudeš vykládat auto! Mě tohle trošku štve. Když potřebuju pomoct, řeknu si. Oni mají pocit, že jsem jako holka křehoučká. Jsou to malé věci, ale ty máš pak pocit, že jsi úplně k ničemu. Vím, že to myslí dobře. Dvojí metr tady ale je. Tomu se neubráníš," vypráví Karolína, která ale čekala, že narazí na problém sexismus mnohem tvrději. "V nové jednotce, kam jsem nastoupila, byl jeden týpek v kuchyni, vařil nám. Měl na mě hloupý poznámky, psal mi zprávy. Já to řekla veliteli. No, a další den byl na šturmu. Možná to zní krutě. Jenže velitel všem jasně vysvětloval ještě předtím, než jsem přijela, že si na mě nemají nic dovolovat. V naší skupině jsem jediná holka. A všichni mě dokázali respektovat až na něho. A já si dávala brutální pozor, abych někde nechodila v šortečkách, v tílečku. Abych jim nedávala důvody, neprovokovala. Přece jenom, jsou tu už dlouho," vysvětluje Karolína.
Karolína o publicitu příliš nestojí, proto se rozhodla nezveřejňovat úplně svou identitu. Ti, kdo ji znají, ji poznají, ale nechce být veřejně známou osobou. Na druhou stranu ale ví, že Ukrajina potřebuje každou podpůrnou ruku a každou korunu, a k tomu může dopomoci i to, že veřejnost bude vědět, kam jdou peníze třeba ze sbírek na drony. A třeba i znát její příběh.

https://www.novinky.cz/clanek/valka-na- ... .seznam.cz

Rozhovor s Kronosem a Santou ve vesnici Lypci

Rozhovor s českými dobrovolníky v troskách Rusy rozbombardované vesnice nad Charkovem. Stále žije a má za sebou více než 200 misí. Vesnice Lypci je posledním obydleným sídlem před frontovou linií v Charkovské oblasti. Do vesnice, kde nezbyla jediná známka života a kde to vypadá stejně jako v Bachmutu nebo Avdijivce, doprovodili spolupracovnici Novinek Lenku Klicperovou dva čeští legionáři.
"Já vím, že to zní asi strašně, ale nosím s sebou reprák, kde mám playlist posledního vzdoru. Když jsem ležel zraněný, neschopný pohybu mezi ruskými a ukrajinskými liniemi, pustil jsem si metal, Amur. Byl jsem připraven se zabít, věděl jsem, že Rusové u mě budou dřív," říká mladý muž jménem Ondřej, jeho volací znak je Kronos. Kronos je velitel týmu dronařů III. Mezinárodní legie na Ukrajině. Na Ukrajině už je do bojů zapojen sedm let. Teď mě společně s dalším českým legionářem Janem Trčkou s přezdívkou Santa veze vstříc frontové linii za vesnicí Lypci. Je to pár dní zpátky, co sem Rusové svrhli jednu z největších bomb používaných v současnosti na Ukrajině, třítunovou klouzavou pumu FAB.

S Kronosem a Santou se potkávám v malé vesnici za Charkovem, kde mají štáb. Malé místnosti vesnického domku dominuje velká obrazovka, která je rozčleněna na několik sektorů z kamer dronařů přímo na frontě. Paša, velitel týmu, ukazuje na obrazovku: "Tady, vidíte? Sedm Rusů. Navedeme na ně dělostřelectvo." Jako by to byla nějaká počítačová hra. Je to však válka, do které čím dál více vstupují moderní technologie, které mechanizují zabíjení. Ale je nemilosrdná stejně jako byly všechny války v historii. Zabij, nebo budeš zabit. Zákopy nebo díry po granátech, které pokrývají bojiště jako za první nebo druhé světové války. V jedné z nich proležel Ondřej těch dlouhých třináct hodin, zraněný, neschopný pohybu, pokrytý krví svou i mrtvého kamaráda, připravený se raději zastřelit. Teď už o tom ale vypráví ne snad bez problémů, ale s jistou smířeností. Za těch sedm let, co s různými přestávkami na Ukrajině bojuje, byl zraněný už několikrát.
Přesedám do zeleného vojenského pickupu a se Santou a Kronosem zahajujeme misi v Lypci. Santu znám už delší dobu, natáčeli jsme společně na jaře. Před válkou, tedy před širokou invazí Ruska na Ukrajinu, byl hypoteční poradce. "Hypotéční brigáda," směje se pod vousy. Všechno se naučil postupně, byl mezi prvními, kdo přišli těsně po vypuknutí války v roce 2022 na Ukrajinu bojovat a přidal se k mezinárodní legii. "Jsem myslím jedenáctý člověk, který podepsal kontrakt," říká Santa. Vše se postupně naučil praxí a také si prošel těžkými boji. Byl součástí průzkumné jednotky, která operovala za ukrajinskými liniemi. Jednou celou jeho skupinu málem rozstřílel tank. V tu chvíli si řekl, že jestli to přežije, přestane bojovat. A přežil. Teď je ale jedním z nejpotřebnějších příslušníků legie – zajišťuje logistiku, přísun vybavení, munice, potravin, dronů. Využívá svých organizačních i komunikačních schopností. To, co fungovalo u hypoték, pomáhá i v armádě.

Ondřej řídí. Má na sobě kompletní balistiku, vše, co voják potřebuje k přežití v místech, kde je aktivní nepřítel. Sedím vepředu, o koleno se mi opírá Ondřejova zbraň. Trofejní. "Nám legionářům poskytuje nakonec největší land-lease Ruská federace," směje se devětadvacetiletý velitel a průzkumník: "Rusové většinou rotují až po dvou nebo třech týdnech na nulové linii, takže si toho táhnou na frontu hodně. Když zabereme jejich zákopy, máme spoustu zbraní, munice i dalšího vybavení."
Míjíme první vesnice za Charkovem. Jak se začínáme přibližovat frontě, přibývá úplně rozbořených domů ve vesnicích. Ale to nejhorší mě čeká v Lypci. Byla jsem v téhle vesnici tak před dvěma lety, kdy se v okolí stabilizovala linie. Obyčejná ukrajinská vesnice, za jejímž katastrem vyrostly zákopy, sem tam na sebe obě znepřátelené strany vystřelily, většinou minomety. Teď nevěřím vlastním očím. I když se do vesnice řítíme děsivou rychlostí, míhá se mi před očima obraz zkázy. Čerstvé "příchody". Na mostě obrovská díra. "Sem to muselo spadnout teď někdy, to tady minule nebylo," vyhýbá se kráteru na poslední chvíli Ondřej. Neexistuje tu dům, který by stál, z většiny jsou opravdu jen ruiny.
Dojíždíme na místo, kam nás chtěl Ondřej uklidit, k domu, kde byl sklep a kde jsme měli mít na alespoň trochu pocit bezpečí. Kolem hoří ruiny domů. "Náš" úkryt dostal přímý zásah, ze zbytků budovy stoupá zlověstný dým. Ondřej si uleví jadrným slovem. "Tak to je čerstvý příchod, tady jsem myslel, že nás na chvíli schovám. No nic, musíme najít něco jiného. Ještě jsou tu čtyřetážky, které víceméně stojí. Tady se nesmíme zdržovat, sem to pálí pořád," vysvětluje.

V pátek 21. června na Lypci shodili Rusové svou první třítunovou naváděnou bombu FAB 3000 M-54. Rusko je začalo sériově vyrábět na jaře, poté, co se v boji osvědčily menší tunové nebo tunu a půl těžké KABy. Těmi Rusové zasypali oblast fronty na Avdijivce a teď na Časiv Jaru. A samozřejmě je každý den svrhávají i na charkovské frontě. Kromě toho sem dopadá samozřejmě i veškerá dělostřelecká munice. "Tahle fronta je saturovaná prakticky vším, čím Rusové disponují," potvrzuje Ondřej. V III. Mezinárodní legii má na starosti tým FPV dronů, průzkum a hledání pozic pro dronaře. Pozice pro ně je potřeba předem připravit, odminovat. I to je součástí Ondřejovy práce. Pokud zrovna nelétá na frontě s drony, pracuje na průzkumu. Jako velitel koordinuje celý tým.

Zastavujeme u čtyřpatrových bytovek. "Tohle byla asi KABa, tak jeden a půl tuny, je vidět, že spadla přímo na dům," komentuje sutiny, které zůstaly z bytovky. Před budovou, která ještě nedávno poskytovala domov desítkám Ukrajinců, se smutně krčí zbytky dětského hřiště, poničeného kusy zdiva, které vyletěly při výbuchu pumy. Není tu cítit zápach mrtvých těl ani žádná nenacházíme uvnitř budovy. Doufáme tedy, že lidé se stihli evakuovat před tím, než sem naváděná bomba dopadla. Jdeme se podívat do sklepa, který bude naším útočištěm v případě leteckého útoku. V sutinách mi Santa svítí na kamrlík s matracemi a prostěradlem. Tady spali lidé před tím, než se evakuovali nebo zemřeli někde v troskách hořících Lypci. Před oknem, které už je nad úrovní terénu, leží mrtvola psa. Zřejmě labrador nebo zlatý retriever. V prvním patře se dostáváme přes sutiny do bytu, kde leží vše v troskách. "Lidé tu nechali všechno, tamhle je mobil, tady šperky, hračky," ukazuje Santa. V pokoji jako zázrakem výbuch přežila kytara, na níž leží foťák. "Člověk si na tu zkázu postupně zvykne. Na začátku války, když jsme používali opuštěné domy jako úkryty, jsem se třeba snažil zjistit, co to bylo za lidi, co tady žili. Ale teď už jsem v tomhle asi otupěl," říká Ondřej. Jediné, co si legionáři ve frontových vesnicích dovolí vzít, pokud to najdou, je jídlo. Sušenky, konzervy. To, co by se stejně znehodnotilo. Vše ostatní by bylo rabování. "Nedávno jsem našel bonboniéru, tak padla za vlast," popisuje Ondřej. V místnosti bytovky, kde se zrovna nacházíme, ještě stojí ve vitríně skříně skleničky na víno. Je to neuvěřitelné, ale přežily to.

Venku před domem si na chvíli sedneme pod strom. Je tak 36 stupňů. Povídáme si, občas tu letní "siestu" přeruší Ondřej, který trhne hlavou, zaposlouchá se. "To je Mavick, náš dron," odtuší. Ondřej se naučil za těch sedm let, co je na Ukrajině, vidět ušima. Poslouchá. Za tu dobu, co tu bojuje, ví přesně, co zrovna letí vzduchem, zda je to minomet, dělostřelecký granát, jestli dopadne před jeho pozici, nebo za něj. Pozná už i klouzavé bomby: "To je nový zvuk, zní to trochu, jako když letí stíhačka, ale je pomalejší. Už vím, když ten zvuk zachytím, že mám tak 40 sekund na to někam se schovat." Čtyřicet sekund - rozdíl mezi životem a smrtí. "Když tu oblast, kde operuji znám dobře, už vím, kam se schovat. Sklep je jediné, co může pomoci, když to nespadne přímo na tu budovu," vysvětluje.

Na Ukrajinu přijel Ondřej zemřít. Velmi otevřeně vypráví o tom, že měl za sebou několik pokusů o sebevraždu. Pak v roce 2022 vypukla invaze na Ukrajinu. "Řekl jsem si, že to bude mnohem důstojnější. Že mohu pomoci Ukrajincům zastavit nápor Rusů. Sledoval jsem dění tady od začátku, od roku 2014. Viděl jsem tam podobnosti s rokem 1968 u nás. Ale Ukrajinci se rozhodli bojovat. Rozhodl jsem se jim pomoci. Musím říct, že válka mi otevřela úplně jinou životní perspektivu. Naučil jsem se vážit si života, každé maličkosti. Přesto všechno jsem připraven na to, že tady můžu umřít," vypráví mi v troskách rozbombardovaného domu. Když ho naposledy zranili, odjel na rehabilitaci do Česka. Ale pořád měl v hlavě utkvělou myšlenku, že jeho kamarádi v boji jsou pořád tady. A potřebují jeho pomoc. "I když se tady v legii potkávají různé kultury, různé národnosti, tvoří se tu bratrství, která jinde nenajdeš. Ale kamarády taky ztrácíš. Když se ti to stane poprvé, je to emoční horská dráha. Spousta lidí propadá drogám, alkoholismu. Mně osobně pomohly hodně videohry. Odpojil jsem se od reality. Po pár letech si člověk zvykne, že kolem něj lidi umírají," krčí rameny Ondřej. Nejtěžší pro něj byla bitva o Bachmut, nevelké město na Donbase, které se stalo symbolem války na Ukrajině. Bylo to peklo. Ondřej sem původně vyjel na dva týdny, a nakonec z toho bylo 12 měsíců. Ze začátku to byla standardní operace, zákopová válka, přestřelky, ostřelování. Jenže pak Rusové začali svou dělostřeleckou doktrínu a zákopy doslova srovnávali se zemí. Těla ležela všude. Nebyla to bitva, ale jatka. "Viděl jsem na jednom místě třeba šedesát těl. Bachmut byl hrozně nebezpečný, Rusové měli výškovou převahu, jejich dělostřelectvo a tanky si s námi většinu času mohli dělat, co chtěli," líčí neúprosnou bitvu. Ta nakonec skončila dobytím města v květnu 2023 Rusy.

"Rusové mají převahu ve všem - v lidských zdrojích, dělostřelectvu i dronech, ale zaostávají intelektem. Jdou do nesmyslných útoků. Běželi proti našim zákopům bez helem, bez vest, jen aby byli rychlejší. Jednu vlnu jsme rozstříleli, poslali hned další," vzpomíná na krutost války, jež se podobá těm dvěma velkým světovým. Nejdůležitější vlastností pro vojákovo přežití je podle něj trpělivost. Musel se naučit, že jen s chladnou hlavou se dají promýšlet další kroky. Díky tomu doposud přežil. "Po těch všech zraněních a po tom všem tady si říkám - mám já to zapotřebí? Už se sem nebudu vracet. Ale vždycky si nakonec řeknu, že tahle válka ještě není dobojovaná. Pokud by si všichni řekli to samé, co potom? Dokud má každý jednotlivec v celku motivaci, je stále naděje," říká Ondřej. "Upřímně si nemyslím, že bychom byli kdy schopni vybojovat zpátky Krym, Doněck a Luhansk, vrátit hranice před anexí Krymu. Ale stále je tu možnost poměrně efektivně vykrvácet armádu Ruské federace a na tom teď pracujeme. Nastavení legionářů je takové, že nebojujeme za Ukrajinu, ale proti Rusům. Jsou tu lidi z Polska, Pobaltí, kteří vědí, že jakmile Ukrajina padne, tak jsou jejich sousedi Rusové. My je musíme vykrvácet," uzavírá, než se vydáváme na další šílenou jízdu přes rozbombardované Lypci vstříc normálnímu světu. Světu, který ale nemusí vydržet, pokud nevydrží linie obránců Charkova.

https://www.novinky.cz/clanek/valka-na- ... r-40479583