Sahidko zjednodušující tvrzení, ale jádro je víceméně pravdivé. Dále se o tom více rozepíšu, aby i ostatní poznali, že tato hypotéza má něco do sebe. Mě z těch západních velitelů vychází možná lépe opomíjený
Omar Bradley, byl to
„vojenský manažer“, který prokázal skutečný zájem o plánování a logistiku. Absoloventi West Pointu vytvářeli svůj díl historie, charakter amerických ozbrojených sil je svým způsobem výjimečný, a i od toho se odvíjelo velení. V mnoha případech jde o kompetentní a starostlivé vůdce, kteří pracují na vytvoření pozitivních kooperativních vztahů se svými podřízenými a získávají důvěru. Cílem je dosáhnout
„vzájemné pospolitosti“ ve prospěch armády, potažmo záměrů definovaných vrcholnými politiky.
Každý velitel měl své silné a slabé stránky, asi každý z nich udělal i nějaké chyby a měl i velké úspěchy. Dokonalost budeme hledat těžko.
Bernard Law Montgomery – dokázal vést svá vojska
„metodicky“ a měl úspěch, nebyla to sice nějaká
blesková šipka, ale dařilo se mu, takže v tomto ohledu byl zdatný vojevůdce. Pro Brity to asi bude i do jisté míry ikona a symbol, protože někdo jí být musel. Takže západní historici, hlavně ti britští ho velebí. Nenajdeme zde asi zářné příklady nějaké geniální strategie, informace byly buď od zpravodajců, nebo jejich vojska byla dobře zabezpečena materiálně i jinak. Ale jak by jsme dnes řekli
„vojenský manažer“ to byl dobrý.
Douglas MacArthur – nevím spíše proslul svou dýmkou, slunečními brýlemi a postojem, podobně jako
„vztekloun“ Patton (ohvězdovanou přilbou a kvérem), jako symboly US militarismu. Zda byli geniální? S tou převahou co měli, byli spíše dostatečně řízní, a hnali to dopředu.
George Smith Patton často postupuje rychleji než jeho zásobovací jednotky – pak jednoduše ukradne zásoby jednotkám jiným…
Douglas má největší zásluhu za
"žabí skoky" z ostrova na ostrov v Pacifiku. Jeho návrat na Filipíny („Já se vrátím“), někteří považují za ne nezbytně nutný, stál život tisíce vojáků. Ale s tímto názorem lze polemizovat, protože tažení přineslo i velké zisky. Japonské vrchní velení samozřejmě útok na Filipíny očekávalo, i když obranné práce ještě zdaleka nebyly ukončeny a jejich obranná postavení nebyla zcela zásobena ani municí a ani ostatním materiálem.
Oblast Filipín spadala do „zájmové oblasti“ jihozápadotichomořského velitelství generála MacArthura. Generálmajor Jošiharu Tomočika, náčelník štábu 35. armády umístěné v jižní části souostroví, prohlásil:
„Uspíšení invaze o dva měsíce bylo podle mého názoru jedním z mnoha důvodů rychlého zhroucení naší obrany na Filipínách.“
Američané při pozemních operacích na Leyte ztratili přibližně pět tisíc mužů. Raněných amerických vojáků bylo kolem čtrnácti tisíc. Podařilo se jim zničit velkou část japonského letectva soustředěného v této oblasti a v námořních střetech ve Filipínských vodách zlikvidovali hlavní síly japonského loďstva. Pravda námořní a letecké operace nebyly úplně jeho zásluhou, zatímco pozemní boje dopadly, tak jak dopadly
MacArthur jistě oplýval určitou inteligencí, ale proti Číňanům chtěl
v Koreji použít atomovky, takže s touto hrozbou si nedokázal poradit. Všechny jeho návrhy však byly zamítnuty a značně přispěly k jeho pozdějšímu odvolání. V některých ohledech byl brilantním velitelem, ale také se dopustil mnoha chyb. Na útoku OSN se podílelo americké letectvo a námořnictvo, britští vojáci a dalších 39 členských států OSN, které ačkoliv neposkytly velkou vojenskou pomoc, jejich přínos spočíval v podpoře nejširších mas obyvatel Jižní Koreje v morální rovině. Což je oblíbenou „metodou koalic“ do dnešních dnů.
Postup MacArthura byl zpočátku bleskový, letecká převaha byla obrovská (B-29, Mosquito, F4U, F9F a AD-4, většina z prvních útoků B-29 byla vedena proti taktickým cílům jako byly tanky, vojáci, vozidla, komunikace a sklady).
Severní Korea byla blízko kapitulaci, ale závěrečná ofenziva vojsk z 24.11. 1950 skončila neúspěchem. MacArthur byl nucen ustoupit od korejsko-čínské hranice a vyklidit Pchjongjang.
Stalin vyslal leteckou ochranu, mise měla za úkol:
- chránit politicko-administrativní a ekonomická centra před leteckými údery a průzkumem, stejně tak
- průmyslové objekty, železniční stanice, mosty, koncentrace jednotek a další důležité body v Mukdenu, An-tung, Tsian, Dungfeng a
- krytí mostů přes Jalu a elektráren v Antungu.
MacArthur chtěl z jižního břehu Jalu
udělat pustinu. Všechny úkryty a komunikace, které mohly být využívány čínskými dobrovolníky, měly být zničeny. V následujících dnech došlo ke střetům mezi americkými stíhači a sovětskými MiGy. Karta se začala obracet! Výkony sovětského typu byly pro síly OSN nepříjemným překvapením a donutily USAAF k nasazení nových F-86 v Koreji. Oblast častých střetů s MiGy se označuje jako „alej MiGů“.
Ohledně leteckých soubojů: Korean War Aviation: F-86 Sabre & MiG-15
www.youtube.com/watch?v=ZdAyerfTNQE
Video: Válka v Koreji
V čem byl lepší Sabre? Létal lépe střemhlav, Mig byl lepší ve výškovém dostupu, zrychlování ... letecké souboje ustavily některé charakteristiky bojů pro zbytek války.
MiG-15bis měly vyšší dostup 15.000 m, než F-86 s 12.000 m. Piloti MiG-15 se učili zahájit boj z vyšší výšky, střemhlav a ze slunce. Navíc měl MiG-15bis lepší stoupavost. To dovolilo MiG-15 taktikům vyvinout manévr, který přivedl Sabre do stoupání, při němž ztratil rychlost, zatímco se stal terčem útoku druhého MiGu.
Ale pod 8.000 m byly
F-86 Sabre lepší než MiG. Nicméně s menším poloměrem zatáček mohl dobře pilotovaný MiG-15bis stále čelit úspěšně Sabre. Design ocasní plochy dával F-86 Sabre lepší stabilitu, což z něj dělalo lepší platformu pro střelbu a mohl lépe využít střemhlavou kapacitu. Sabre mohl letět Mach 0.97 a byl stále řiditelný, zatímco MiG přešel do nekontrolované vývrtky.
I tak byl Soul osvobozen. Nasazených Sabre bylo relativně málo a přišly pozdě. Ale nešlo o jediné tryskové stíhačky, Američané měli v Koreji desítky letounů
Lockheed F-80C. Leč přes počáteční úspěchy F-80 se svým rovným křídlem zaostával svými výkony za MiG-15.