PALBA.CZ

Falešný kožíšek, aneb historie paruk na ohanbí
Paruky pro intimní partie jsou známy pod anglickým názvem "merkin" (dříve mawkin či malkin) a je odvozen z hanlivého označení pro ženy nižších vrstev, služky či prostitutky. Kniha The Oxford Companion to the Body uvádí, že zmínku o merkinách je možné najít již z patnáctého století. Pro některé ženy bylo tehdy praktičtější si ochlupení holit kvůli lepší hygieně a v rámci boje proti muňkám (to je druh vši sídlící nejraději na Venušině pahorku). Malé paruky pak používaly jako estetický doplněk, který zakrýval holý klín. Merkiny byly také velmi oblíbené mezi prostitutkami. V době před vynálezem penicilinu netrvalo dlouho a lehké ženy se nakazily některou z pohlavně přenosných chorob. Aby nevyplašily své zákazníky, zakrývaly například bradavicím podobné léze, kterými se projevuje syfilis, právě intimní parukou. Prostitutky ale využívaly - a využívají - merkiny i z estetických důvodů, kdy je možné snadno měnit barvy ochlupení atd. Dnešní intimní paruky se vyrábí z nylonu, lidských vlasů či jemných jačích chlupů. Jsou uchyceny na síťovině a přilepují se na kůži pomocí lepidla nebo jsou přímo na samolepicím podkladu (například ze silikonu).


"Milenci z Teruelu", jejichž hrobku nalezneme v kostele San Pedre de Teruel ve Španělsku
Vznikla v 16. století, kdy byla objevena dvě mumifikovaná těla, o nichž se věřilo, že patří legendárním "Milencům z Teruelu". Tyto nádherně vytesané hrobky představují španělskou verzi "Romea a Julie". Dvě hrobky, které navrhl Juan de Ávalos, zobrazují pár, jak se k sobě ve smrti natahuje. Milenci z Teruelu (španělsky Los amantes de Teruel) je romantický příběh, který se měl podle legendy odehrát v roce 1217 ve španělském městě Teruel v Aragonii. Legenda praví, že na počátku třináctého století žili ve městě Teruelu Juan Diego de Marcilla a Isabela de Segura, jejichž počáteční přátelství brzy přerostlo v lásku. Isabelina rodina však Diega, který neměl žádný majetek, odmítla jako ženicha své dcery. Diego proto požádal o lhůtu pěti let, aby mohl získat bohatství. Odešel do války a po celou o něm nepřicházely žádné zprávy. Na konci lhůty (podle pozdější tradice v roce 1217) Isabela ustoupí naléhání otce a svolí ke svatbě s bratrem pána z Albarracínu. V den svatby se vrací do Teruelu Diego a přichází za Isabelou požádat ji o poslední polibek, to však již vdaná Isabela odmítá a Diego zlomený žalem umírá. Pohřeb se koná v kostela Svatého Petra, k rakvi přistoupí smutečně oděná Isabela a chce dát mrtvému polibek, který mu odepřela zaživa. Isabela Diega políbí a sama na místě zemře. V roce 1555 byly nalezeny mumie obou milenců a podle pozdějšího svědectví notáře Yagüe de Salas i starý dokument s popisem jejich příběhu. Oba milenci dodnes odpočívají vedle sebe v kostele Svatého Petra v Teruelu.


Japonský umělec Baku Maeda přetváří organické formy květin a listů do báječných čtverců. Konečně tak příroda dostala řád a souměrnost. Baku, jak si rodák ze Sappora přezdívá, je umělec a ilustrátor. Toto své dílo nazval "Čtvercové květiny a listy". Konečně jdou květinky vyskládat i do malého herbáře, aniž by člověka otravovalo prázdné místo!


Na ostrově Lanzarote se vinná réva pěstuje poněkud netradičním způsobem
V letech 1730 až 1736 probíhaly na Lanzarote, součásti Kanárských ostrovů, mohutné sopečné erupce, které předurčily další život místních obyvatel. Základem pro pěstování révy se stal sopečný popílek, který má tu výhodu, že v noci váže vlhkost z ovzduší. Nepoužívají se zde žádné vzpěry a vinná réva se doslova plazí po zemi. Hrozny tak jsou v přímém kontaktu se sopečnou půdou. Dalším typickým místním jevem je neustálý vítr, přinášející vláhu od Atlantiku. Aby byla vinná réva proti silnému větru chráněna, sází se často do prohlubní širokých až několik metrů a dalším ochranným prvkem jsou kamenné zídky kolem. To vše vytváří charakteristický vzhled zdejší vinařské krajiny. Můžeme zde najít zhruba 2000 hektarů vinic a místní vína pravidelně vyhrávají na mezinárodních soutěžích.

Hnízdo orla bělohlavého (Haliaeetus leucocephalus)
Je největší ze všech hnízd ptáků v Severní Americe, používá ho opakovaně po více let a každý rok přidává nový materiál. Může dosahovat hloubky až 4 metry, šířky 2,5 m a váhy 1 tuny. Jedno hnízdo na Floridě mělo hloubku 6,1 m, šířku 2,9 m a vážilo 2,7 tuny. Hnízdo staví z větví většinou na velkých stromech poblíž vody. Když okolo nejsou stromy, může se zahnízdit na zemi. Orel bělohlavý je vrcholový predátor, který někdy krade ryby a další potravu menším dravcům, např. orlovci říčnímu. Tomuto jevu se říká kleptoparazitismus. Zdravého dospělého jedince žádný jiný živočich za účelem potravy nenapadá, je na vrcholu potravního řetězce. Ne vždycky na to ale může spoléhat. V jednom případě dospělý orel bělohlavý utrpěl otřes mozku po nárazu sokola stěhovavého, jehož hnízdo prohledával, a několik dní poté zahynul.


Štěně narozené s ocáskem na čele
Dostalo stylové jméno Narwhal a přezdívá se mu malý chlupatý jednorožec. Patrně jde o pozůstatek nenarozeného sourozence, s nímž splynul ještě v děloze. Pejsek se narodil v roce 2019 a jeho fotografie se rychle staly virálními. Byl nalezen opuštěný a ujmuli se ho záchranáři v Missouri, kterým nyní dělá maskota. Hodně lidí se ho pokusilo ukrást nebo dokonce zabít, jelikož jej považovali za ohavnost. Už je vše ale v pořádku a pejsek spokojeně prospívá bez komplikací. No a ještě odpověď na vaše otázky: "ne, nevrtí".


Francouzskou zmrzlinu jsem si představoval trochu jinak
Každý rok se vyprodukují miliardy litrů tohoto chladivého dezertu a největšími spotřebiteli jsou překvapivě Finové a Švédové. Češi utratí za zmrzlinu přes 3 miliardy korun ročně, nejoblíbenější je vanilková a čokoládová. Nyní si povíme něco k její historii. Ovocné šťávy chlazené ledem konzumovali již starověcí Egypťané a Řekové. Zmrzlé mléčné nápoje byly také oblíbené u starých Číňanů, Indů, Peršanů a Mongolů. Recepty na takto vyrobenou zmrzlinu měl ve třináctém století přivézt do Evropy cestovatel Marco Polo. Zmrzlina v pravém slova smyslu se objevila až od roku 1550, kdy Blasius Villafranca z Říma vyrobil zmraženou krémovou směs pomocí ledu prosypaného solí. Zpočátku se však zmrzlina prodávala jen v nejvyšších společnostech. Po objevení Ameriky přivezli evropští kolonisté zmrzlinu i do Nového světa. V roce 1686 otevřel Francesco Procopio di Cultelli, italský kuchař krále Ludvíka XV., v Paříži první francouzskou kavárnu (Café Procope), kde nabízel též zmrzlinu. V 18. století se zmrzlina začala prodávat i na pařížských ulicích a nastala móda zmrzlinových salónů. V českých zemích jsme si ale museli nějakou tu chvíli počkat. V roce 1827 započal s výrobou zmrzliny na Novém Městě Pražském kavárník Philipp Paska (též Paška). Jednalo se o zmrzlinu na italský způsob (Gefrorenes nach italienischer Art) – Sorbet. Kavárna (Paska's Kaffeehaus) se nacházela na Ovocné ulici čp. 770 a ve třicátých letech patřila k těm nejvybranějším. U Pašky stála jedna porce zmrzliny 18 krejcarů, velký žejdlík 1 zlatý 45 krejcarů. K expedici zmrzliny sloužily v první polovině 20. století. tzv. konzervátory, což byly kulaté plechové nádoby s dvojitými stěnami, mezi které se vkládal led. Tyto nádoby měly také výpustku na odkapávání rozpuštěného ledu. K tvarování zmrzliny se využívaly také formy pudinkové, na aspik nebo klasické formy čtverhranné či kulaté. Módní byly též dečky pod zmrzlinu (plátěné nebo krajkové). Nu a právě dečkami bych naše povídání ukončil .))


Tradice etiopského kmene Bodi praví, že nejvíc sexy mužem je ten s největším břichem. Lidé v údolí řeky Omo totiž milují křivky, a to zejména ty mužské. Při rituálu známém jako Ka'el (oslavy nového roku) se vybírá ten nejobéznější muž z celého kmene. Pro zdejší ženy je velké břicho jednou z nejpřitažlivějších součástí každého nápadníka a pokud si chce nezadaný mladík najít nevěstu, musí se pořádně snažit. Půl roku stráví zavřený ve své chatrči, musí se vyvarovat sexu a krmí se koktejlem z kravského mléka a krve! Denně spořádají prý i několik dvoulitrových dávek teplé směsi. Často pak ani nedokáží stát na vlastních nohách! Po promenádě nahých tlouštíků (potřených blátem a řádně vyzdobených) si lidé zvolí toho nejlépe rostlého a celý kmen jej pak doživotně drží v úctě! Většina ostatních se po volbě vrací k normálnímu životu a jejich břicha zase brzy splasknou. Na titulním snímku je vítěz z roku 2013, autorem je fotograf Eric Lafforgue.

Kiss of Life - slavná fotografie Rocco Morabita na Pulitzerovu cenu z roku 1967: Elektrikář Jimmy Thompson dává umělé dýchání svému parťákovi, R. G. Championovi, zasaženému elektrickým proudem. Udržel ho živého až do příjezdu ZS a definitivní záchrany.

Nejstarší známé "džíny" z roku 1857 se prodaly za 95 000 dolarů (2 mil Kč)
Pár bílých pánských pracovních kalhot, byl nalezen v lodním kufru ve vraku lodi, která se potopila roku 1857 poblíž pobřeží Severní Karolíny. Krom hlavního knoflíku mají zapínání v podobě pěti dalších knoflíků, a jde o nejstarší známé řešení, které se používá u Levisek dodnes. Zmíněný kufr patřil jistému Johnu Dementovi z Oregonu, který je možná koupil v San Franciscu, uvedla aukční společnost. "Tyhle hornické džíny jsou jako první vlajka na Měsíci, historický okamžik v historii," řekl Dwight Manley. Podle Holabird Western Americana Collections patřily džíny mezi 270 memorabilií z doby zlaté horečky, které se prodaly za téměř 1 milion dolarů. Předměty pocházely z parníku SS Central America, známého také jako "ship of gold", který měřil 85 metrů a převážel cestující mezi střední Amerikou a východním pobřeží USA. Loď se potopila během hurikánu druhé kategorie v září 1857, přičemž zahynulo 425 z 578 cestujících a členů posádky. Cestující se potopili s odhadem 21 tunami zlatých mincí a artefaktů. Vrak lodi byl poprvé objeven v roce 1988. Historička a ředitelka archivu společnosti Tracey Panek ale uvedla, že neexistuje žádné spojení mezi Levi Strauss & Co a zmíněnými kalhotami, přičemž ani nejde o pracovní hornické kalhoty a nejsou vyrobeny z džínoviny. Levi Strauss vyrobil první modré džíny v San Franciscu až v roce 1873, tedy 16 let po ztroskotání lodi. Přirovnává je tedy k jiným typům kalhot, které se tehdy používaly. Nutno dodat, že několik měsíců před touto aukcí, se prodaly za 76 000 dolarů na aukci v Novém Mexiku, modré Levisky z 80. let 19. století, nalezené v opuštěné hornické šachtě na západě USA.


Vyřezávané Avokádo, aneb když vám ovoce přijde málo luxusní
Avokádo je plod hruškovce přelahodného (Persea americana) a botanicky se zařazuje mezi ovoce. Zralý plod je zvenku tmavozelené až černé barvy, uvnitř měkký a světle žlutý. Dužina se dobře roztírá. Ve středu plodu se nachází kulatá nejedlá pecka o průměru 3 až 5 cm, která lehce naklíčí i v květináči. Avokádo je 7 až 20 cm dlouhé. Zralé plody váží od 100 g až do 1 kg. Běžná roční sklizeň z jednoho stromu je kolem 120 avokád. Název pochází ze španělského "aguacate", odvozeného od slova "ahuacatl" z indiánského jazyka nahuatl. Avokádo je bohatým zdrojem minerálních látek draslíku, mědi, hořčíku, fosforu a vitaminů. Dužina obsahuje jen malé množství cukru, zato na ovoce nezvyklé množství tuku (složení mastných kyselin se podobá olivovému oleji). V Americe, kde bylo běžné, bylo často označováno jako "máslo chudých". Předním světovým producentem (asi 30 % světové produkce), vývozcem i spotřebitelem je Mexiko. Pozorte! Avokádo obsahuje persin, který je silně jedovatý zejména pro papoušky nebo kanáry. Intoxikace těchto zvířat avokádem většinou končí smrtí. Avokádo by se ze stejného důvodu nemělo podávat ani psům nebo kočkám.


Kocour Nipper miluje kukuřici a podle jeho majitelky, Dorothy Brinn, spořádá každý den zhruba dva klasy. Kukuřici miluje již od kotěte a nejraději ji má s máslem. Pro snazší konzumaci mu ji zafixovali do speciálního stojánku. Toledo Blade - 12. července 1951. Autorem fotografií pro LIFE je Allan Grant.


Vozidla na psí pohon
Koncem 19.století několik vynálezců představilo podivné velocipédy poháněné psy běhajícími v kolech. Na prvním snímku vidíme Cynophère patentovaný roku 1875 vylezcem M. Huretem z Paříže. Jednalo se o tříkolku, kdy přední kolo bylo řízené a dvě zadní kola byla poháněná domácími mazlíčky. Na druhém snímku vidíme velocipéd poháněný psy, který si roku 1870 patentoval F.H.C. Mey ze společnosti Buffalo Velocipede a třetí obrázek pochází z roku 1880. Již ve své době nebyly tyto vynálezy brány vážně, leč psů se používalo k tahání různých menších vozíků - jako na čtvrtém obrázku. Dodejme že v roce 1906 byla představena tříkolka v níž byl ukryt kůň běhající po posuvném pásu. Tato síla byla využita k pohonu samotných kol. Ani v tomto případě nedošlo k rozšíření. Snad se to příště podaří s křečky.

Vejce žraloka kalifornského má velice nezvyklý tvar - připomínající vrták nebo lodní šroub
Kalifornský žralok plochozubý, známý také jako Různozubec Francisův, dorůstá maximální délky dva metry, obvykle ale jen něco přes metr. Různozubci postrádají oční blánu a mají dvě hřbetní ploutve s páteřní ploutví. Samice klade od února do dubna až 24 vajec. Po snesení tato kožovitá vejce (později tvrdnou) přenese a zaklíní do různých štěrbin, aby je ochránila před predátory. Nu a právě predátorů má tento žralok překvapivě dost. Žralok rohový je loven většími rybami a tuleňem sloním (Mirounga angustirostris), který konzumuje dospělce, mláďata a obaly od vajec. Někdy je uloví i orli bělohlaví (Haliaeetus leucocephalus) a velcí mořští šneci jsou schopni provrtat se do jejich vajec, aby se dostali ke žloutku. Lodní šroub vlastní konstrukce si nechal patentovat český vynálezce Josef Ressel v roce 1827. Jeho dílo ale upadlo v zapomnění a zemřel, aniž by za svůj vynález získal jakékoli uznání. Teprve v roce 1866 mu vynález lodního šroubu oficiálně přiznala americká akademie věd ve Washingtonu.


Na první pohled by si člověk mohl myslet, že na fotografii je nějaký hlodavec na chůdách
Ve skutečnosti ale jde o mládě nejmenšího žijícího sudokopytníka, doslova živou fosilii. Z velmi podobných jelínků, kteří si zamilovali vodu, se postupem času možná vyvinuly velryby! Kančilové (Tragulidae) představují starobylou skupinu přežvýkavců s příbuzenskými vazbami na velbloudy i jelenovité. Jejich fosilní pozůstatky, velmi podobné dnešním druhům, se dochovaly již ze spodního oligocénu. Dorůstající hmotnosti 2–12 kg a výšky v kohoutku 30–50 cm. Pro kančily je typické poměrně zavalité tělo na tenkých končetinách, klínovitá hlava se zašpičatělým čenichem a nápadně velkýma očima. Všichni kančilové jsou býložraví, živí se především zelenými částmi rostlin, ořechy a semeny, ale vyhrabávají také kořeny a hlízy. Trus v podobě drobných bobků odkládají na jedno místo, tzv. "záchodek". Kančil je v jihovýchodní Asii velmi populární tvor. Hraje důležitou roli v malajských a jávských bajkách, kde je symbolem chytrosti a mazanosti, podobně jako v Ezopových bajkách liška. Kančil indický vystupuje v Kiplingových Knihách džunglí, konkrétně v povídce Puránbhagatův zázrak, a to pod jménem Mušik nábha.


Tradičně byla zvířata řazena do příbuznosti podle stavby těla (morfologie), což ale může být někdy hodně zavádějící. Genetickou analýzou 48 ptačích druhů se totiž zjistilo, že i když sokoli vypadají a i způsobem života patří mezi ostatní dravce – orly, jestřáby, orlovce, hadilovy a kondory, geneticky mají blíže k pěvcům a k papouškům. Aby to nebylo všechno, tak sokol má i jednu hodně zajímavou vychytávku v nose. Kvůli vysoké rychlosti letu (střemhlav až 400 km/h) může intenzivní tlak vzduchu způsobit prasknutí sokolích plic. Díky malým kostnatým výrůstkům jsou však rázové vlny směrovány mimo nosní dírky a toto nebezpečí je úspěšně eliminováno. Nutno podotknout, že jde o natolik úspěšnou adaptaci, že koncept je využíván rovněž u proudových motorů. Níže můžeme vidět americký průzkumný letoun SR-71 "Blackbird" vyvinutý během 60. let. Právě tento stroj drží od 28. července 1976 rekord jako nejrychleji letící letoun s lidskou posádkou, když překonal starší vývojový typ Lockheed YF-12. Naměřená rychlost činila 3,29 Ma (3 529,6 km/h).


Nejpodivnější český fotograf, jehož snímky patří k nejoriginálnějším výpovědím uměleckých outsiderů
Miroslav Tichý byl vlastně šmírák, podivínský samotář, který po celý svůj život tajně fotografoval ženy a dívky v plavkách. Používal ty nejpodivnější fotoaparáty (často prolezlé červy), které si sám konstruoval. Když zrovna nefotil, trávil čas v psychiatrické léčebně, kam ho komunistický režim opakovaně zavíral. V jeho domě se fotky válely po zemi, padal na ně prach i bláto z bot. Na téměř každé z nich byla skvrna od kávy nebo ohlodané okraje od myší. Jenže právě takové nedostatky vytvářely tu správnou poezii a uměleckou kvalitu. Většinu života se schovával v ústraní, přesto se dnes jeho fotky prodávají za horentní částky.
Miroslav Tichý se narodil 20. listopadu 1926 v moravských Nětčicích, ale od čtyř let až do své smrti žil v nedalekém Kyjově. Stále ve stejném domě, kde s rodiči vyrůstal a kde se rozhodl studovat umění. Po válce nastoupil do Prahy na Akademii, ale dlouho zde nevydržel. Únorový komunistický převrat a následující události u něj vyvolaly psychickou krizi – Tichý se zhroutil, opustil školu a skončil v psychiatrické léčebně v Opavě. Později se vrátil k rodičům do Kyjova, ale malování pro něj již ztratilo význam, stejně jako spousta dalších věcí. Nedbal na hygienu, chodil stále v jednom oblečení a jediné, co ho dokázalo rozptýlit, byl alkohol. Jinak však žil skromně, aby vyšel ze svého invalidního důchodu. Pak ale koncem 60. let objevil novou vášeň fotografování - přesněji tajné portrétování žen. "Obrazy už byly namalovaný, kresby nakreslený. Tak co jsem měl dělat? Hledal jsem nové prostředky. Pomocí fotografování jsem spatřil všechno nově, byl to nový svět." K tomuto účelu si začal sestavovat primitivní fotoaparáty i zvětšovací přístroje. Často byly ze dřeva, plechovek, pivních zátek, brýlových skel a dalších materiálů. Těmito podivnými přístroji fotil kyjovské ženy a dívky na ulicích či plovárně. V plavkách, ležící u vody, opalující se na louce. A poté si doma ze svých záběrů zvětšoval nejrůznější výřezy. Fotografii se věnoval až do počátku 90. let, kdy s tvorbou definitivně přestal. Sám k tomu říkal: "Já jsem měl normu: tolik a tolik udělám snímků za den, tolik a tolik udělám snímků za pět roků, a když jsem to udělal, tak jsem s tím skončil."
Tichého dílo objevil na konci 90. let Roman Buxbaum, který ho zprostředkoval uměleckému světu, a unikátní fotografie začaly žít svým vlastním životem. Technicky nedokonalé snímky totiž mají obrovskou atmosféru a také silný erotický náboj. Protože se o ně příliš nestaral, jsou často špinavé, polité či okousané od myší, čímž se ale zvyšuje jejich autentická výpověď. Tvorba neznámého fotografa se stala námětem mnoha odborných diskusí, jeho vernisáže navštěvovaly celebrity a samotné fotografie se prodávaly za tisíce dolarů (některé až za 10 tisíc eur). A přitom Tichý žil izolován mimo veškerou tuto slávu, stále ve svém malém, podivínském světě, v chudobě a bez vědomí svého uměleckého úspěchu. Ve svém polorozpadlém domě žil jako poustevník, zemřel 12. dubna 2011 v 84 letech. Tichého reakce na skvrnu na fotografii: "To dělá tu poésii, tu malířskou kvalitu. Filosofie myslí abstraktně, ale fotografie je něco konkrétního, to je vjem. Oko, to, co vidíš. To musíš mít v první řadě špatný aparát! Jestli chceš být slavný, musíš něco dělat tak blbě, že tak blbě to na světě nikdo neudělá! Ne tak pěkně, krásně vypiplaný, to nikoho nezajímá."

Dne 30. června 2023 vyšlo poslední tištěné číslo Wiener Zeitung
Noviny byly založeny pod názvem Wiennerisches Diarium v roce 1703 a byly tak nejdéle nepřetržitě vycházejícím deníkem na světě. Od roku 1857 je vlastnil stát a hrály pak především roli úředního věstníku. Nicméně kvůli digitalizaci přebíral postupně tyto úkoly portál veřejné správy. Nakonec byl letos na jaře schválen zákon, podle kterého již Wiener Zeitung budou vycházet jen elektronicky. Vzhledem k tomu, jak velkou roli v rakouské historii hrál tento deník za oněch 320 let, nabízí se otázka, zda nejde symbolicky o konec jedné éry.


Skupina brazilských horníků narazila koncem dubna 2017 na obří smaragd vážící 360 kilogramů. Znalci mimořádný zelený drahokam ocenili na 450 milionů dolarů (10,6 mld Kč). Havíři objevili smaragd v hloubce 200 metrů v dole Carnaíba v severovýchodním brazilském státě Bahía. Na vyproštění kamene vysokého 1,3 metru ze země byla potřeba těžká technika. Cenný kámen krátce po nálezu od důlní společnosti koupil místní zámožný podnikatel. Kupec s ohledem na svou bezpečnost nechtěl zveřejnit identitu, známa není ani prodejní cena. V oblasti Carnaíba byl v roce 2001 nalezen jiný gigantický smaragd, který dlouho poutal pozornost médií. Kámen o hmotnosti 340 kilogramů byl tajně bez potřebného povolení vyvezen do Spojených států a brazilské úřady se obrátily na soud se žádostí o jeho vydání. Spor vlekoucí se dlouhá léta skončil po čtrnácti letech zamítavým verdiktem.


Hlenky na první pohled připomínají kus průjmu, ale dokáží se pohybovat, mají paměť a navzájem komunikují. Tyto organismy v sobě spojují vlastnosti rostlin, hub a živočišné říše. Při bližším prozkoumání by člověk mohl nabýt dojmu, že jde o nějaký druh houby, ale dle odborníků to vlastně ani houbou není. Je to spíše živočich, obří dravý prvok, který loví kvasinky podobně jako měňavka. Hlenky (Mycetozoa) dříve nazývané také slizovky, je skupina eukaryotických amébovitých organizmů z říše Amoebozoa. Stejně jako rostliny produkují celulózu, jako houby tvoří spóry a stejně jako živočichové mají schopnost pohybu a komunikace. Jsou tak odlišné od všeho pozemského, že podle některých hypotéz pochází z vesmíru, ale ve skutečnosti jde o hříčku evoluce. Dokáží vytvořit více než 500 různých pohlaví, která vznikají kombinací tří genů. K rozmnožení hlenkám ale postačí dvě základní pohlaví, stejně jako u všech ostatních normálních biologických druhů. Jejich tělo tvoří jedna jediná buňka, ta ale má velmi mnoho jader, která nejsou oddělena pevnou mezibuněčnou stěnou. Pohybují se přeléváním, živí se pohlcováním bakterií a kvasinek, tedy stejně jako primitivní živočišní dravci, například měňavky. Vědci na hlenkách zkoumají principy mezibuněčné komunikace, jelikož u nich byl zjištěn dokonce jistý druh paměti při opakovaném vystavení stresu (horkému vzduchu z fénu). V případě nebezpečí dokáží ustoupit a bylo zaznamenáno dokonce ovlivnění jiných vzdálenějších kolegů, tedy nějaká forma komunikace na desítky metrů. Využívají se též při výzkumu účinků chemoterapie při léčení rakoviny. Přestože tyto organismy jsou rozšířené celém světě, a bylo již popsáno na tisíc druhů, u nás je veřejnost téměř nezná. Lze se s nimi setkat i v ČR, kdy ve vlhkém počasí vylézají na pařezy, vlhké kameny apod. Jako většina hlenek jsou výrazně zbarvené; běžným druhem je vlčí mléko červené (Lycogala epidendrum). Mezi hlenky patří i různé parazitické druhy. Přestože se jedná o organismy bez pevných schránek, podařilo se hlenky prokázat i ve fosilním záznamu. Nejstarší známá fosilie hlenky je stará cca 100 milionů let a dochovala se díky zalití pryskyřicí a její fosilizaci – byla nalezena v roce 2019 v kousku jantaru z Barmy.


Čínští konceptuální umělci Sun Yuan a Peng Yu jsou známí svými kontroverzními díly a užíváním nezvyklých materiálů. Pro Guggenheimovo muzeum vytvořili v roce 2016 instalaci nazvanou "Can't Help Myself" (Nemůžu si pomoct), kdy umístili průmyslové robotické rameno KUKA s vizuálními senzory za stěnu z akrylového skla. Robot byl naprogramován tak, aby se donekonečna pokoušel stírat neustále se rozlévající hydraulickou kapalinu připomínající krev. Pokud by úkol nezvládl, zahyne. Dílo bylo také vystaveno na Benátském bienále v roce 2019 na výstavě "May You Live in Interesting Times" (Ať žijete v zajímavé době). Robot vybavený vizuálními senzory vnímal, kdy hydraulická kapalina zatekla příliš daleko, a jako půvabná elegantní tanečnice se pohyboval přesně choreografickými pohyby, aby viskózní tekutinu zametl zpět na místo. V mezičase měl robot čas i divákům "zatančit" a interagovat s nimi. O několik let později, se kdysi elegantní pohyby změnily únavnou rutinu. Šlo již jen o smutnou podívanou na robota, který se zdál být příliš zaneprázdněn vykonáváním opakujícího se, nudného úkolu, než aby vůbec věnoval pozornost lidem kolem jeho klece. Rameno se pomalu zastavilo a zemřelo v roce 2019. Nutno podotknout, že robotické rameno funguje na elektřinu, nikoliv na hydraulickou kapalinu. Celý svůj život tedy pracovalo na něčem, co ani nepotřebovalo. Podvedeno systémem, do kterého bylo přivedeno.

Vědci objevili mravenčí megaměsto poté, co během tří dnů napustili opuštěné mraveniště desíti tunami betonu. Díky tomu se podařilo zachytit celou složitou strukturu bývalé mravenčí kolonie. Nutno podotknout, že miliony mravenců při stavbě předvedly úctyhodný pracovní výkon, jelikož pracně přemístily přibližně 40 tun zeminy. Mravenci jsou jedni z nejagresivnějších tvorů v živočišné říši, takže život kolonie provázejí neustálé výpady na cizí území a souboje s okolními koloniemi o potravu a teritorium. Některé druhy mravenců mají zvláštní kastu bojovníků, tvořenou zvláště velkými a silnými dělnicemi, které v době míru nevykonávají žádnou činnost a jen čekají, až jich bude třeba. Výsledkem boje je zpravidla jen vytlačení poražené kolonie z teritoria, ke skutečnému vyhlazení kolonie dochází jen výjimečně. O oddanosti jedinců celé kolonii svědčí i fakt, že staré dělnice vždy nastupují do souboje jako první, aby se obětovaly za další generaci. Mezi hlavní zbraně mravenců patří kusadla a jed. Přitom však bylo zjištěno, že v soubojích nevítězí vždy nejpočetnější nebo nejjedovatější kolonie, ale kolonie s nejdokonalejším systémem komunikace a spolupráce. Mezi strategické triky patří např. odříznutí od zdroje potravy, napadání dělnic nosících potravu, znemožnění návratu jedinců zpět do mraveniště, prokopání chodby do cizí líhně a ucpání východů z mraveniště.


Američan Tom Brown zachránil na 1200 druhů jablek
Golden Delicious, Jonagold, Granny Smith, nebo Rubín. Tato jablka jistě znáte, ovšem znáte třeba Black Winesap, Candy Stripe, Royal Lemon, Rabun Bald, Yellow Bellflower, či Night Dropper? Díky Američanovi Tomu Brownovi je můžete poznat! Tom Brown, známý pod přezdívkou Apple Rescuer, nebo Apple Hunter, se k záchraně jablek dostal náhodou. V roce 1998, stejně jako každou neděli navštěvoval farmářské trhy, ale tého dne se zakecal s Mauricem Marshallem, farmářem, který vyhledával, nebo se snažil znovu vypěstovat dlouho ztracené odrůdy jablek. Browna myšlenka nadchla. "Pomyslel jsem si, jak asi chutnají jablka, která nikdo neochutnal posledních 50, nebo 100 let"? vypověděl v rozhovoru pro portál Atlas Obscura. Brown znovuobjevil jablko odrůdy Yellow Potts v okrese Iredell v Severní Karolíně rok po rozhovoru Marshallem. Jablka podle svých slov hledá různě, chodí po okolí, dává inzeráty do novin, ale také mu mohou lidé neznámá jablka poslat. Například dlouho ztracenou odrůdu Junaluska, posvátnou odrůdu indiánů kmene Čerokíů, která měla vymizet kolem roku 1900, objevil jako jediný strom ve starém sadu z roku 1859 v Kouřových horách v Tennessee! Podle Williama Kerrigana, profesora historie na Muskingum University v Ohiu, se ve Spojených státech v roce 1905 pěstovalo na 14 000 odrůd jablek, V roce 1990 počet pěstovaných odrůd klesl na méně než 100! Zlom nastal v 50. letech, kdy americké konglomeráty upřednostnily ty odrůdy jablek, které rychle rostly, ale přitom vydržely po utržení dlouho čerstvé. Podle expertů je zhruba 11 000 odrůd jablek, které se pěstovaly okolo roku 1900, nadobro ztraceno. Do dnešních dní Tom Brown znovuobjevil na 1200 odrůd dávno ztracených jablek, sám provozuje sad Herritage Apples, kde pěstuje na 700 druhů jablek! Většinu z nich veřejnost neochutnala i více jak 100 let. Jen pro porovnání, druhý největší sad s různými druhy jablek ve Spojených státech pěstuje 20 odrůd. Dnes je panu Brownovi 81 let a stále se o sad stará, bohužel, podle jeho slov, zatím nemá nikoho, kdo by po něm sad převzal!


Jako otisk palce vypadá ze shora ostrov Bavljenac v chorvatském souostroví Šibenik
Za jeho neobvyklou podobou stojí tamní zemědělci, kteří Bavljenac dříve využívali pro pěstování vinné révy, fíků a citrusů. Je zcela pokryt zídkami, a tak je na ostrově s délkou pobřežní linie pouhých 1,43 kilometrů, síť hradeb dlouhá neuvěřitelných 23,357 kilometrů. Zídky postavili v 19. století zemědělci žijící na sousedním ostrově Kaprije. Určovaly hranice jednotlivých pozemků a zároveň měly ochránit úrodu před přemírou slunce a dalšími povětrnostními vlivy. Zdi také měly pomoci udržet v kamenité půdě vláhu. V současnosti zde již réva neroste a ostrov je rozdělen na více než stovku parcel patřících vesměs lidem z Kaprije. Není zde ale žádný domek, přístřešek a ani molo ku snadnému zakotvení.


Povětšinou si myslíme, že stavby musí mít nějaký konkrétní účel, leč někdy vzniknou jen tak - z rozmaru a bez většího smyslu. Nejvyšší dekorativní stavbou světa je Wainhouse Tower, která měří 84 metrů a najdeme ji v britském Halifaxu. Architekt Isaac Booth ji navrhl coby komín, jenž měl odvádět kouř z barvírny Washer Lane vlastněné rodinou Wainhouseových. K podobnému účelu by sice stačila mnohem jednodušší konstrukce, ale rodina trvala na tom, že jejich komín musí být co nejhonosnější. Pokud si říkáte, proč tak megalomanská stavba vůbec vznikla, tak důvodem byly i dlouhotrvající spory mezi sousedy Johnem Edwardem Wainhousem (1817–1883) a sirem Henrym Edwardsem (1812–1886). Edwards se chlubil tím, že má nejsoukromější pozemek v Halifaxu, Pye Nest (zbořeno v letech 1925-30), do kterého nikdo neviděl. Jelikož panství bylo na pozemku sousedícím s místem komína, po otevření vyhlídkové plošiny si Edwards už nikdy nemohl nárokovat soukromí. Architekt Isaac Booth započal se stavbou v roce 1871, ale dostal se s majitelem do sporů a byl brzy nahrazen jiným místním architektem - Richardem Swarbrickem Dugdaleem, který je zodpovědný za propracované galerie a zdobenou kopuli nahoře. Věž byla dokončena 9. září 1875 a cena činila úctyhodných 14 000 Liber, tedy téměř 40 mil Kč v dnešních cenách. V roce 2006 byla Wainhouse Tower uzavřena kvůli bezpečnostním problémům. Práce na jeho opravě začaly v červenci 2008 a trvaly asi pět měsíců. Při restaurování byla zčásti rozebrána a přestavěna horní část věže, opraveny ozdobné prvky, zlepšen odvodňovací systém, vyměněno zkorodované kování a opraveny praskliny na patě věže. Věž byla znovu otevřena pro širokou veřejnost dne 4. května 2009. Náklady na obnovu byly 400 000 liber (11 mil Kč). Dnes věž funguje jako rozhledna: Výhled nabízí ze dvou veřejně přístupných plošin a jedné uzavřené. Až k vrcholu přitom stoupá 405 schodů.

Američan Tom Brown zachránil na 1200 druhů jablek
Golden Delicious, Jonagold, Granny Smith, nebo Rubín. Tato jablka jistě znáte, ovšem znáte

U nás je takovýhle nadšenec někde na Moravě. Nejenom, teď jsem našel Kačinu i další.
https://www.nzm.cz/muzeum-ceskeho-venko ... vych-odrud

V roce 1987 se v San Franciscu konaly oslavy 50. let slavného mostu Golden Gate Bridge. Most byl pro automobily uzavřen a byla z něj v ten den, 24. května 1987, udělána pěší zóna pod názvem Bridgewalk 87. U mostu se shromáždilo na 800 000 lidí, kteří si chtěli most bez aut projít. Když se ovšem na mostě shromáždilo prvních 300 000 lidí, střední oblouk se pod váhou lidí zploštil a propadl o více než 7 stop (více než 2 metry). Mostní inženýři most pro jistotu uzavřeli a více jak půl milionu lidí se tak na most nedostal.


Svatý Arnulf ze Soissons je patronem piva a belgických sládků. V 11. století zachránil řadu lidí před morem tím, že kázal pít pivo místo vody. Arnulf se narodil roku 1040 v Oudenaarde ve Východních Flandrech. Pocházel ze vznešené rodiny a žil jako rytíř, kterého čekala vojenská kariéra. Legenda prví, že král Filip I. Francouzský požadoval, aby s ním táhl do války, což Arnulf neuposlechl a odešel do benediktinského opatství sv. Medarda v Soissons ve Francii. Zde složil roku 1060 slib a tři roky žil jako poustevník. Později v roce 1076 se stal opatem kláštera. Legenda praví, že se pokusil odmítnout tuto poctu a uprchnout, ale byl vlkem přinucen vrátit se. Jako opat vařil pivo a když v oblasti propukl mor, vybízel místní rolníky, aby jej pili místo vody, jelikož má "dar zdraví". Během procesu vaření byla voda převařená a tím zbavená patogenů, čímž se pivo stalo bezpečnějším k pití. Pivo, které se tehdy běžně konzumovalo při snídani a během dne, se nazývalo malé pivo a mělo velmi nízký obsah alkoholu. Je pravděpodobné, že lidé v místní oblasti běžně konzumovali malé pivo z kláštera, nebo si vyráběli své vlastní dle pokynů opata Arnulfa a jeho mnichů. Jisté ale je, že upřednostňování piva místo vody, účinně zachraňovalo životy. Roku 1081 byl Arnulf jmenován biskupem a byl zastáncem reformního úsilí papeže Řehoře VII. Protože se snažil zajistit Flandrům klid, bývá označován "apoštolem míru". V roce 1085 se vzdal biskupského úřadu a odešel do kláštera Altenburg ve Vlámsku, aby zde dožil. Roku 1121 jej papež Kalixt II. blahořečil. Dnes existuje mylná představa o tom, že lidé žijící ve středověku pili především víno a pivo, protože se věřilo, že voda není bezpečná. Tento mýtus je vzdálen od pravdy. Rolníci měli dostatečné povědomí o kvalitě vody, kterou užívali. Šlechtici sice popíjeli víno a pivo, ale víno se zvyklo podávat pouze při důležitých slavnostních příležitostech. Obvykle většina Evropanů tvořících pořadí nižší společenské třídy konzumovala nápoje jako pivo, ovocné džusy, jablečné víno a medovinu. Voda stále zůstávala nezbytná pro jejich každodenní život. Pivo mělo nízký obsah alkoholu asi jen kolem 2,5 – 2,8%, bylo ale plné kalorií, což pomohlo pracovníkům rychle doplnit krátkodobý deficit energie potřebný pro jejich fyzickou práci. Ve středověké Evropě bylo pivovarnictví do velké míry rodinný podnik. Ženy připravovaly chléb a pokud náhodou zůstalo nějaké zrno navíc, mohly z něj připravit pivo. Takový nápoj se musel rychle vypít, protože byla velká šance, že se rychle pokazí. V prosperujících domácnostech, pokud paní domácí vyrobila více piva, než mohla rodina vypít, přebytek prodali sousedům. Téměř v každém domě, zájezdním hostinci či hospodě se vařilo pivo. Byl však velmi odlišné od lehkého nápoje co známe dnes. Pivovary raného středověku dochucovaly pivo různými kombinacemi bylin, včetně rozmarýnu, majoránky, máty, žebříčku, jalovce nebo šalvěje, hlavní ingrediencí bylo často myrta. Autorem obrazu je dánský malíř Olaf Simony-Jensen (1864–1923).


Před druhou světovou válkou postavili Italové v Eritrei úzkorozchodnou (950 mm) železnici vedoucí přes obtížný horský terén a překonávající velké výškové rozdíly. Některé původní motorové vozy Automotrici FE A.62-70 ("littorina") zde úspěšně slouží dodnes. Postavila je v roce 1936 společnost Fiat Ferroviaria. Celkem vzniklo devět vlaků ve dvou variantách - první pro přepravu zboží a druhá k dopravě lidí (32 sedadel). Sloužily i po válce a po vyřazení byly některé vozy zprovozněny místními dělníky.


Záhada Sloní nohy, aneb technogenní krystalický nerost, který vznikl po výbuchu v jaderné elektrárně Černobyl roztavením paliva a písku. Jedná se o jeden z nejtoxičtějších materiálů na světě. Černobylit se vyskytuje pouze v sarkofágu obepínajícím zničené jádro černobylského reaktoru. Ze sedmdesáti procent se skládá z oxidu křemičitého (roztaveného písku), titanu, zirkonia, hořčíku, grafitu a obsahuje vysokou příměs uranu (až 10 %), kvůli které je vysoce radioaktivní. Byl objeven v prosinci 1986 a popsán v následujícím roce, kdy byla pod původním jádrem objevena jeho krystalická struktura. Je součástí koria (směsi jaderného paliva, regulačních tyčí, roztaveného betonu, písku, hlíny a olova), které vzniklo propadnutím reaktoru a vzniknuvší teplotě až 5000°C. Korium ve spodních patrech černobylské elektrárny tvoří bizarní útvary připomínající zamrzlé vodopády a pokroucené stalaktity plazící se z rezavějících šachet a parních ventilů. Nejslavnější útvar si vysloužil jméno Sloní noha. Likvidátoři ho objevili osm měsíců po havárii v místnosti 217/2 asi dva metry pod zničeným reaktorem, zhruba šest metrů nad úrovní země. "Abyste se na Sloní nohu podívali, museli jste prolézt poměrně úzkou škvírou. Po několika metrech mezera vedla do servisní chodby. Vlevo se chodba rozšiřovala a v dálce se objevila obrovská černá skvrna s hladkým povrchem. Šířil se kolem ní chlad a radiace zde dosahovala intenzity osm až deset tisíc rentgenů za hodinu. Stačilo by pět minut v místnosti, aby to dospělého člověka zabilo." Nyní vám asi vrtá hlavou, jak někdo mohl tento útvar vůbec vyfotit. Nu, deset let po havárii již radiace částečně zeslábla a ke Sloní noze se několikrát vydal Artur Kornějev, který v té době zastával funkci zástupce ředitele správy černobylského sarkofágu. Snímek z roku 1996 zachytil na samospoušť a celá scéna působí mimořádně znepokojivě.

Jenom puntičkářsky: sloní noha je radioaktivní kvůli obsahu izotopu uranu U-235 ve výši 1,8% (původní koncentrace v palivových tyčích). Ta stačila k nastartování štěpné reakce v reaktorech typu RBMK. Pro poměry v SSSR měly reaktory RBMK výhodu, že stupeň obohacení uranu (zvýšení koncentrace U-235) nemusel být nijak přesně dodržovaný, jednotlivé tyče (sekce) se měnily bez odstávky reaktoru a jejich výkon/životnost byl různý. V přírodním uranu je asi 0,72% izotopu.
Typickým znakem reaktoru RBMK je to, že při jeho provozu vzniká vysoce radioaktivní, pro výrobu jaderných zbraní vhodné plutonium. Takže ví Bůh, co to v té "sloní noze" vlastně tolik září. Myslím, že vědci to jenom odhadují a matematicky modelují.

52-hertzová velryba vydává volání v neobvykle vysoké frekvenci 52 hertzů
Plejtvák obrovský má přitom jen 10 až 39 Hz a Plejtvák myšok 20 Hz. Jeho volání bylo od konce 80. let pravidelně detekováno na mnoha místech a zdá se, že je jediným jedincem, který vysílá volání na této frekvenci. Velryba samotná nebyla nikdy spatřena, ale její pohyb je dobře zaznamenán pomocí hydrofonů. Média ho proměnila v celebritu, velrybí samec se stal symbolem osamění a vyjádřením lidské odloučenosti od ostatních. V kolektivní představivosti se jedná o nejopuštěnější velrybu na Zemi. Jeho volání bylo poprvé zaznamenáno v roce 1989, poté znovu v roce 1990 a 1991. Po skončení studené války, americké námořnictvo částečně odtajnilo nahrávky a technické specifikace svých protiponorkových hydrofonových soustav SOSUS a zpřístupnilo jej pro oceánografický výzkum. Od roku 2014 byla velryba detekována každoročně. Od roku 1992 se volání mírně prohloubilo na přibližně 50 hertzů, což naznačuje, že samec vyrostl nebo vyspěl. V Tichém oceánu je detekován každý rok počínaje srpnem až prosincem a v lednu až únoru se pohybuje mimo dosah hydrofonů. Cestuje tak daleko na sever jako jsou Aleutské ostrovy a ostrovy Kodiak a až na jih k pobřeží Kalifornie. Každý den uplave 30 až 70 km a jeho maximální vzdálenost uplavaná za sezónu činí 11 062 km. Bez ohledu na biologickou příčinu, která je základem jeho neobvykle vysokofrekvenčního hlasu, se nezdá být na škodu. Skutečnost, že velryba přežila a zjevně dospěla, naznačuje, že je pravděpodobně zdravá.


Kterak opičí ďáblové šikanovali venkovany poblíž Helfenburku
Slavný spisovatel a jezuitský učenec Bohuslav Balbín (1621-1688) ve svém díle z roku 1679 zmiňuje, jak tlupy chlupatých ďáblů šikanovaly vesničany nedaleko rozvalin Helfenburku nedaleko Úštěka v severních Čechách. Opice prý měly utéci jistému šlechtici, který si je přivezl z cest, velmi se rozmnožily a činily loupežné nájezdy do širokého okolí. Obyvatelé okolních vsí byli zděšeni. Podobné tvory nikdy neviděli a tak je považovali za čerty. Obklopili vždy člověka na kterého narazily a co je zaujalo, to mu sebraly. Sedláci z vesnic i obyvatelé Úštěka se nakonec dali dohromady a vzali právo do vlastních rukou. Nabrousili vidle a s cepy vyrazili do války s chlupatými čerty. Výprava však skončila neúspěchem, jelikož opice utekly na stromy. Obtěžování lidí opičí tlupou pokračovalo a nakonec muselo zasáhnout císařské vojsko. To již dokázalo zlodějské potvory obklíčit, porazit a pobít. Podle popisu by to tu muselo vypadat jako na gibraltarské skále, kde jsou opičí drzouni dodnes součástí turistického koloritu. Každopádně se hradu začalo říkat Affenburk (Opičí hrad). Nedaleko odtud, pod skvěle opraveným poutním místem na Ostrém, v lese najdete mohutný pískovcový útvar nazvaný Opičí hlava. Hrad Helfenburk nedaleko Úštěka v severních Čechách, byl založen Ronovci. Roku 1620 po vyplenění císařskými vojsky vyhořel, posléze upadl v zapomnění.


Australan prožil se svým psem téměř tři strastiplné měsíce na moři, zachránila je rybářská loď
Timothy Shaddoc na moře vyplul koncem dubna z La Paz na severozápadu Mexika, jen na svém malém katamaránu pojmenovaném Aloha Toa. Jeho cílem bylo doplout do šest tisíc kilometrů vzdálené Francouzské Polynésie. Po několika týdnech přišla bouře co plavidlo poškodila, zničila elektroniku a servala plachtu. Bez možnosti přivolat si záchranu byl katamarán unášen vlnami Pacifiku. On i jeho pes Bella (která se k němu připojila v Mexiku) přežívali díky dešťové vodě a lovu ryb. "Snědl jsem opravdu hodně tuňákového suši. Bylo spoustu, spoustu, spoustu špatných dnů a hodně dobrých dnů. Nejhorší asi byla únava," dodal Shaddock. Po třech měsících si trosečníků všimla helikoptéra z rybářské lodi María Delia. Pilot mu nejprve shodil něco k pití a pak odlétl, aby se vrátil s motorovým člunem. Tehdy se nacházeli asi 1930 kilometrů od pevniny. Posádka trosečníkovi a jeho psovi poskytla ošetření, jídlo i pití a převezla je do mexického přístavu Manzanillo. Bellu si oblíbil jeden z námořníků a tak se jí ujal. Shaddoc se má brzy vrátit za rodinou do Austrálie. Majitel rybářské firmy Antonio Suarez zmínil, že že pro loď María Delia to byla její poslední plavba a kvůli věku (více než 50 let) bude vyřazena ze služby.


Sympatický přednosta stanice Viktor Cibich se stal v roce 1906 tváří pivovaru Velké Březno
Po propadnutí licence se byla etiketa převzata celou řadou pivních značek po celém světě a Cibicha tak lze označit za nejportrétovanějšího Čecha na světě. Dle odhadů se jeho tvář objevila již na více než 2,5 miliardách kopií. O znovuobjevení Cibichovy identity se zasloužil především ústecký archivář Vladimír Kaiser. Victor Cibich se narodil 11. prosince 1856 Hustopečích u Brna, do německy mluvící rodiny finančního inspektora Johanna Cibicha a jeho ženy Kláry, rozené Galinové. Pracoval jako železničář na několika místech v českých zemích. Během působení v Praze se roku 1884 oženil. Následně působil mj. na železničních stanicích Velký Osek, Hoštka u Litoměřic či Luka nad Jihlavou. Roku 1891 byl přeložen do stanice Velké Březno nedaleko Ústí nad Labem, kam se i s manželkou a dětmi přestěhovali. Cibich zde posléze získal pozici přednosty železniční stanice a s rodinou se ve Velkém Březně (Großprießen) usadili natrvalo. Rovněž provozoval nevelký obchod s uhlím. Roku 1906 byl osloven velkobřezenským pivovarem s možností použití jeho portrétu jakožto značky pivovaru, na etiketách, cedulích, inzertních a propagačních materiálech všeho druhu. Přijal a odměnou získal celoživotní rentu na konzumaci 30 pint velkobřezenského piva čepovaných ve zdejší restauraci Tivoli. Portrét Cibicha zachyceného kterak pravou rukou připíjí ze skleněného půllitru pak dopomohl zdejší značce k proslulosti. Victor Cibich zemřel 25. ledna 1916 ve Velkém Březně ve věku 59 let. Pohřben byl na hřbitově ve Valtířově, poblíž zdejší hrobky rodu Chotků. Šlo o obecně váženého člověka a na zámku ve Velkém Březně je několik fotografií, kde hrabě Chotek osobně šel za rakví. Za druhé světové války byli Cibichovi synové kvůli židovskému původu matky internováni v koncentračních táborech. Po konci druhé světové války, v rámci vysídlení českých Němců z Československa byli Cibichovi synové deportováni do Norimberka, kde později také zemřeli. Etiketa s Cibichovým portrétem se v logu velkobřezenského pivovaru uchovala i po roce 1945. Po propadnutí licence podobizny byl pak motiv převzat pivními značkami po celém světě, mj. pivovary ve Francii, Itálii, USA, Uruguayi a řadě dalších zemí. Atypičností motivu použitím podoby konktétního člověka tak z Cibicha téměř jistě činí vůbec nejportrétovanějšího rodáka z českých zemí. Hrob Cibichových ve Valtířově byl později osazen novým náhrobkem vyhotoveným v češtině a epitafem "Muž, který dal pivu tvář."

Agresivní mořská vydra v Kalifornii krade surfařům prkna a vydává se na nich na moře
Pětiletá samice vydry mořské (Enhydra lutris nereis) řádí u Steamer Lane, podél skalnatých břehů Santa Cruz v Kalifornii. Zde krade užaslým surfařům jejich prkna a často je i značně agresivní. Úředníci amerického úřadu pro ryby a divoká zvířata tvrdí, že vydra představuje riziko pro veřejnou bezpečnost. "Ačkoli nebyly potvrzeny žádné zprávy o zranění, kvůli velmi neobvyklému chování této vydry, kajakáři, surfaři a další, kteří se v této oblasti rekreují, by se neměli k vydře přibližovat a ani podporovat její chování." Tato nezbednice takto šikanovala surfaře minimálně třikrát za poslední týden. USFWS uvedl, že chování vydry je "znepokojivé a neobvyklé", a přestože přesná příčina není známa, úředníci uvedli, že by to mohlo souviset s hormonálními výkyvy nebo že ji lidé krmí. Nyní se ji úřady snaží odchytit, jelikož pokud by někoho pokousala, musela by být utracena. Vydra je známá jako Otter 841 a narodila se v zajetí, jelikož už její matka byla příliš přátelská k lidem a musela být odchycena. V červnu 2020 byla 841 vypuštěna do volné přírody, v roce 2021 se snažila vylézt na vodní skútry a od září 2022 se začala chovat ještě neobvykleji. Tehdy se ji ještě podařilo odehnat z oblasti v naději, že ji odradí od interakce s lidmi. Ale její poslední záznamy ukazují, že se už lidí nebojí. Krade prkna, okusuje je a je agresivní. Dlouho se věřilo, že Kalifornské mořské vydry (Enhydra lutris nereis) vyhynula, dokud nebyla v roce 1938 v Big Sur nalezena 50členná rodinka. Dnes jich je přibližně 3 000, což je ale pouhých 30 % toho, o čem se vědci domnívají, že byla původní populace před jejich "téměř" vyhynutím. Dnes jsou ohroženým druhem.


Nenechte se mýlit, nejde o záběr ze hry Grand Theft Auto V, ale normální idylický den na Vsetíně. Ten rybařící pán vlevo je architekt, má normální dům a není ani ve finanční nouzi. Zkrátka jen došel k poznání, že život nedává smysl a tak teď chodí chytat ryby do kanálů. Někdy mu i kolemjdoucí kupují pivo. Až ho tedy někdy potkáte, tak nezapomeňte pěkně pozdravit. Jmenuje se Karel a místní mu přezdívají "Kašpárek".


Sice netuším co se jim honí hlavou, ale patrně plánují převzetí moci v Zoo
Kolonii surikat se někdy říká gang, což je vzhledem k jejich způsobu života poměrně výstižné. V češtině se surikata dříve nazývala hrabačka. Podle afrických pověr (hlavně ze Zambie a Zimbabwe) se surikatám říká andělé slunce, protože domorodí lidé věří, že surikaty chrání vesnice před měsíčním ďáblem nebo vlkodlakem, kteří napadají zbloudilý dobytek a osamělé domorodce. Surikaty loví jedovaté štíry a i ty nejjedovatější hady - vůči štířímu jedu jsou imunní, ovšem s hadím jedem je to jiné - surikaty jsou sice odolnější vůči hadímu jedu, nikoli však imunní. Lovit jedovaté hady mohou především díky své šikovnosti a obratnosti.


Kováři při práci (1890)
Étienne-Jules Marey (1830-1904) byl francouzský vědec, lékař, fyziolog a chronofotograf. Jeho největším snem bylo poskytnout lidem zprávu o přesných pohybech, které oči nemohou sledovat, protože jsou buď příliš rychlé, příliš pomalé nebo příliš komplikované. Kolem roku 1880 vyčerpal všechny grafické metody pro studium pohybu a začal se věnovat fotografii. O dva roky později, jeho speciální fotoaparát dokázal zaznamenat 12 snímků za sekundu (všechny na jeden jediný obrázek). Roku 1894 jeho tvorba vyvrcholila sérií s názvem Le Mouvement. Na mnoho tehdejších umělců působily tyto pohybové studie téměř zázračně. Jeho chronofotografie ovlivnily zejména díla italských futuristů: Bragaglia, Balla, Boccioniho, Russolo a abstraktní malíře Ballu, Kupku i Duchampa.

Pokud jde o onoho "rybařícího Kašpárka", tak moji čtenáři o něm našli i článek a rozhovor!

https://magazin-legalizace.cz/2714-ulicnici-kasparek/

Mumifikovaná hlava, která ukazuje na nebývalý pokrok lékařské vědy 13. století
Jedná se o nejstarší dochovaný anatomický preparát v Evropě. Preparátor využil k její výrobě pravé lidské torzo, vnitřní části zpevnil a vyplnil voskem. Pozoruhodné je, že se podařilo zachovat i mozek, byť tvář byla z části napadena hlodavci a larvami hmyzu. Radiokarbonové analýza prokázala, že tělo pocházelo z roku 1280, tedy období "temného věku". Původně se přitom předpokládalo, že pochází z 15. nebo 16. století. Forenzní vědec, doktor Philippe Charlier, který prováděl průzkum, zmínil, že preparátor měl bohatou praxi a přesně věděl co dělá. Žíly a tepny byly naplněny směsí včelího vosku, vápna a rtuti, čím se je podařilo jak zachovat, tak i zbarvit do červeného odstínu. Očividně se jednalo o lékařskou pomůcku, patrně sloužící k výuce mladých doktorů. Původ těla se nepodařilo zjistit, ale patrně se jedná o popraveného zločince nebo žebráka. Anatomický preparát sice pochází ze soukromé sbírky, ale byl vystaven v Pařížském muzeu dějin medicíny. Málo se ví, že právě v období pozdního středověku, zejména od 13. století, došlo ke značnému vědeckému pokroku. Byť již v období renesance se tvrdilo, že katolíci brzdí vědecký pokrok a pitvy jsou zakázány, nebylo tomu tak docela. Byť již od starověku byly pitvy zakázány nebo omezeny, ve středověku nebyl zákaz totální. Církevní činitelé často objednávali pitvu údajných svatých, za účelem hledání známek svatosti. Za tímto účelem bylo v roce 1308 pitváno tělo abatyše jménem Chiara da Montefalco. Na jejím srdci byla nalezena jizva ve tvaru kříže a tři žlučové kameny prý symbolizovaly Nejsvětější trojici. Důvody ale mohly být i světské. Roku 1286 provedl italský lékař pitvu za účelem zjištění původu epidemie. V roce 1299 zakázal papež vaření kostí mrtvých křižáků, aby tak mohly být odeslány do Evropy k řádnému pohřbu. Tento papežský edikt byl později interpretován jako zákaz pitev.


LaserTour od společnosti Perceptronics (1982)
Zařízení sestávalo z laserového přehrávače průmyslové kvality, rotopedu a videoprojektoru o šířce 45 palců. Čím rychleji jste šlapali, tím rychleji krajina ubíhala. Čím tenčí máte stehna, tím jste šťastnější. LaserTour nabízen v katalogu Neiman Marcus za 20 000 dolarů. Nutno podotknout, že v roce 1982 se Spojené státy potýkaly s vážnými hospodářskými problémy. Vyšel film Barbar Conan, Rambo a Rocky III.


Porto proslulo množstvím historických dlaždiček (azulejos), které pokrývají fasády domů. Kvůli rekonstrukcím ale z veřejného prostoru často nenávratně mizí a tak město před třinácti lety založilo jednu neobvyklou instituci. Jmenuje se Banco de Materiais (banka materiálů) a najdeme ji na Praça de Carlos Alberto 71. Památkáři, dělníci i soukromníci sem přiváží dlaždičky a štuky z budov, které se ve městě bourají. Zaměstnanci je v bance uschovají a vzory vystavují veřejnosti. Do banky má přístup každý majitel nemovitosti v Portu a když doloží, že chce dlaždičky použít na svůj objekt, může si vybrat vhodný vzor a bezplatně si je odvézt. Zároveň se díky depozitáři daří doplňovat chybějící azulejos do zchátralých mozaik. Celá služba je skutečně pro všechny zdarma. Cílem je jen vracet dlaždičky zpátky na fasády. A přesně tomu banka přispívá už od roku 2010. Pro veřejnost je otevřena od pondělí do soboty a neplatí se zde žádné vstupné. Azulejos (výslovnost azuleižu) vznikly pravděpodobně v Persii, odkud je Arabové přinesli na Pyrenejský poloostrov. Centrem jejich výroby byla ve 12. a 13. století Andalusie a tam hlavně Granada. Ve 14. století se centrum jejich výroby přesunulo do Valencie. Dnes je to Portugalsko, kde od roku 1980 existuje muzeum azulejos (Museu Nacional do Azulejo, Lisabon). Azulejos jsou typickým prvkem portugalské architektury. Najdeme je všude, nejen na kostelech a palácích, ale i na veřejných stavbách, nádražích, tržištích, prostých občanských domech, uvnitř i zvenčí. Kromě výtvarného prvku mají i praktický význam jako trvanlivý a praktický povrch zdí a v horkém klimatu upravují vnitřní teplotu v domě.


Dámy, vypadá to, že máte se svými dávnými předky společného víc, než si možná uvědomujete. V jeskyni u německého Ulmu našli archeologové něco, co považují za vůbec první hračku pro dospělé na světě, starou téměř 28 000 let. Tento prachovcový falus, známý jako "Hohle Fels falus", měří na délku 20 cm a je neuvěřitelně hladký. Má se však za to, že nebyl používán pro účely související s potěšením, ale jako modla plodnosti.

Princezna Myší kožíšek dnes již děti neohromí a tak vznikl kuřecí obleček
Ano, skutečně jde o pána oblečeného do kuřecích kůží a mělo by se jednat o letošní vánoční hit. Jde o multidimenzionální umělecký projekt od Lewise Burtona a Victora Ivanova, nazvaný "Flash". Konal se na Trafalgar Square v Londýně v sobotu 19. července 2014 v 17:30 a podpořilo jej také Art Map London. Oblek z pravé kuřecí kůže byl doslova přišit na Burtonovo tělo, poklidně se procházel po různých místech a přitahoval davy zmatených přihlížejících.


Závod v rychlosti mezi holubem a internetem
V roce 2009 uspořádala Jihoafrická společnost Unlimited IT závod v rychlosti mezi holubem a internetem společnosti Telkom. Závod spočíval v tom, kdo dokáže rychleji přenést 4GB dat, zda internetové připojení nebo holub. Jako nosič byl využit holub Winston, kterému byla na nohu připevněná 4GB paměťová karta. Ve stejnou dobu byl zahájen přenos dat do 80 kilometrů vzdáleného města Durban a vypuštěn holub Winston. Winstonovi úkol spočívající v cestě tam, stažení dat a cestě zpět, trval celkem 2 hodiny, 6 minut a 57 vteřin. Za tu dobu se po internetu podařilo odeslat pouze 4% souborů!


Nejdelší šiška na světě
Nejdelší šiškou se může pochlubit Borovice Lambertova (Pinus lambertiana), která je největší borovicí vůbec. Dorůstá do výšky 40–60, výjimečně 80 metrů, průměr jejího kmene dosahuje 3–6 m a šišky jsou až 50 cm dlouhé. Semena jsou jedlá a nasládlá. Zajímavostí je, že na poraněných místech vylučuje tzv. kalifornskou manu, obsahující sladký pinit (metylester d-inositu), který byl sbírán a používán jako sladidlo a lék proti kašli. Odtud pochází americký název Sugar Pine (borovice sladká).


Detail polské destičkové zbroje vyrobené kolem roku 1560
Nazývá se též běchtěrec a skládá se z ohromujícího počtu dílů, čítající 1074 ocelových plátů a několika tisíc kroužků. Samotný límec se skládá z ohromného množství drobných kroužků, díky čemuž je dostatečně tuhý, aby dokázal stát bez jakékoli podložky. Výrobce a dílna jsou neznámí. Pokud jde o váhu, tak se zmiňuje přibližně 11 kilo. V současné době můžeme tuto zbroj obdivovat v Královské zbrojnici v Krakově.

Záhadná a tajemná dírka u ucha vypadá jako od piercingu
Nenechte se ale zmást, jde o dědičnou vývojovou vadu opředenou spoustou teorií a legend. Preauricular sinus je zvláštní dutinka (pištěl) na uchu, v místě kde začíná chrupavka a poprvé ji popsal roku 1864 Van Heusinger. Někteří vědci ji považují za evoluční pozůstatek žaber, který svědčí o tom, že lidé a ryby mají společného prapředka. S touto teorií přišel americký biolog Neil Shubin. Jiní vědci oponují tvrzením, že podobné dutinky se vyskytují i jinde na těle. Tato vývojová vada se objevuje zhruba u jednoho procenta populace, o něco častěji se vyskytuje u afrických národů a Asii. Polovina lidí, kteří tuto abnormalitu zdědili, ji mají u obou uší. V Etiopii se traduje, že dutinka u ucha přináší svému majiteli bohatství a prosperitu. Dutinka je sama o sobě zcela neškodná, stejně jako další tělesné dutiny je ale náchylná k infekcím a zánětům. Ze zanícené dutinky pak vytéká hnis a je potřeba nasadit antibiotika. Když se záněty opakují častěji, lékaři obvykle celou dutinku chirurgicky odstraní.


Binturong je velká stromová cibetkovitá šelma s dlouhým chápavým ocasem
Arctictis binturong žije v korunách stromů deštných pralesů jihovýchodní Asie. Voní po popcornu a má velmi zvláštní vztah s fíky. Jde o natolik pozoruhodného tvora, že o jeho životě toho moc nevědí ani odborníci. Většina znalostí o nich totiž pochází z chovů v zajetí. Jedná se o výlučně stromový druh, který se zdržuje v nejvyšších patrech pralesa, kde ve větvích odpočívá a hledá potravu i bezpečí. Na šelmu má i neobvyklou potravní specializaci. Je všežravý - kromě různého hmyzu a drobných obratlovců se živí výhonky, listy, pupeny a především ovocem. Má zajímavý vztah s liánovitými druhy fíkovníků (takzvanými škrtiči), které mu poskytují potravu a oplátkou je pomáhá šířit do okolí. Bez změkčení tvrdého osemení v trávícím traktu binturongů by semena vůbec nevyklíčila. Pojmenování binturong je malajského původu, v angličtině se pak můžeme setkat s označením "bearcat" (medvědokočka). Označení je dosti trefné, jelikož na jeho silných tlapách najdeme částečně zatažitelné drápy. Zajímavostí pak je dlouhý svalnatý ovíjivý ocas, podobný má pouze jihoamerický kynkažu. Samice, která je větší než samec, může vážit přes 20 kg. Na skákání mezi stromy tak jsou příliš těžcí a při přesunu musí sestoupit na zem. Jsou také skvělí plavci. Samice rodí v průměru dvě mláďata, která v případě vystrašení vystřikují páchnoucí tekutinu (jako skunk). Toto chování však nebylo pozorováno u jedinců starších několika měsíců, kteří se již dokáží snáze ubránit. Podobně jako kočka si olizuje srst a předními tlapkami si čistí obličej. Jistou podobu s kočkou bychom našli i v povaze. Binturong je mírné a snadno ochočitelné zvíře, které se příliš nebojí lidí, v některých oblastech je proto oblíbeným domácím mazlíčkem. Svou nelibost dává najevo hlasitým syčením. V závislosti na své náladě vrčí, kvílí, syčí nebo mručí. Hlavní hrozbou je ztráta biotopů v důsledku těžby dřeva a zemědělství. Někdy jsou také chytáni a prodáváni jako domácí mazlíčci či se využívají v tradiční čínské medicíně.


Umělecké dílo nazvané Black Sun od Damiena Hirsta
Nalezneme jej v uměleckém muzeu v Jacksonville na Floridě. Vytvořil jej v roce 2004 a nejde o jen tak obyčejný černý kruh s průměrem 3,65 metru. Když se totiž pořádně podíváte, tak zjistíte že jde o mrtvé mouchy smíchané s epoxidovou pryskyřicí. V roce 2015 se dílo prodalo za 302 500 Liber (dnes 8,5 mil Kč).


Bezocasé kočky z ostrova Man jsou výsledkem hříčky přírody
Kdysi se objevila u jedné kočky na ostrově Man poblíž Anglie díky spontánní mutací bezocasost. Na ostrově nebyl velký počet koček, tím pádem zde byla omezená genetická rozmanitost. Jak se kočky křížily mezi sebou, začala bezocasost objevovat častěji. Nakonec se na ostrově Man stala běžnou. První zmínky o plemeni Manx pocházejí již roku 1820 a postupem času se stalo jedním ze symbolů ostrovního národa i jeho kultury. Dříve ji bylo možné dokonce nalézt vyobrazenou například na zdejších mincích. Místní legenda praví, že o ocas Manskou kočku připravil Noe, když jí ho přibouchl do dveří Archy v momentě, kdy začalo pršet. Jiné příběhy vysvětlují bezocasost a hopkání koček tím, že se jedná o křížence kočky a králíka. Někteří lidé dokonce tvrdí, že byl ocas místním kočkám často přejížděn různými dopravními prostředky (hlavně motocykly) důsledkem čehož o ně nakonec přišly. Historka nejspíš vychází toho, že jsou na ostrově velmi populární motocyklové závody. Manx má tělo pevné a zakulacené, přední končetiny jsou výrazně menší než zadní, díky čemuž dokáže hopkat podobně jako králík. U plemene Manx existuje více variant. První je typická Manská kočka úplně bez ocasu a je označovaná jako "rumpy". Druhá varianta "stumpy" se vyznačuje velmi krátkým pahýlovitým ocasem, nejčastěji stočeným, zatímco u "longy" narůstá středně dlouhý ocas. Ve výjimečných případech se někdy rodí i koťata s normálně dlouhým ocasem. Plemeno je zajímavé rovněž svou inteligencí a oblibou lidské společnosti, kterou si i vynucuje. O pozornost si ve většině případů říká vrněním než mňoukáním. V cizině jsou ceněny právě díky loveckým schopnostem, kdy dokáží chytit i dospělé potkany.

Struma nebo difuzní struma (lidově vole) je onemocnění štítné žlázy
projevující se hypertrofií, tedy nenádorovým zvětšením štítné žlázy. Mimo jiné jsou nezanedbatelné estetické defekty – až znetvořující zduření oblasti krku, vypoulené oči, hubnutí. Příčin jak zevních, tak vnitřních vzniku strumy může být celá řada. V minulosti hlavním faktorem vedoucím ke vzniku strumy byl nedostatek jódu, proto toto onemocnění bylo výrazně častější ve vnitrozemských oblastech oproti oblastem přímořským, kde potřeba jódu byla saturována díky jídelníčku bohatému na mořské ryby; tuto příčinu se podařilo odstranit obohacováním potravinářské soli jódem. Tedy rada na závěr - jezte hodně soli (ne posypové).


Bohatě zdobená celokovová jehlovka vyrobená u Louise Joallanda v Bourges
Nenechte se zmást názvem, tato pistole nevystřelovala nějaké otrávené šipky, ale fungovala na stejném principu jako slavná puška Dreyse. Šlo tedy o jednorannou pistoli s odsuvným válcovým závěrem (v tomto případě spojeným se spouští). Komora se otevřela po otočení spouště doprava a zatažením (tím se i napnula pružina s jehlou). Následně se do komory vložil náboj ráže 10 mm. U tohoto kousku můžeme obdivovat bohaté rytiny se zpodobněním gryfů a množství fascinujících detailů. Nikolaus Dreyse (1787–1867) již ve dvacátých letech 19. stol. náhodně objevil, že k vznícení perkusní zápalky není nutný úder kohoutku na celou plochu zápalky, ale že k tomu stačí pouhé bodnutí jehlou. Využitím tohoto objevu byla v roce 1827 sestrojena puška s dlouhým jehlovým úderníkem, podle něhož se Dreysovy zbraně začaly nazývat jehlovky. Dreyse pro ně sestrojil i vlastní speciální náboj zasouvaný do hlavně ústím pomocí nabijáku, stejně jako u jiných dobových předovek. Teprve po nehodách, k nimž docházelo při nabíjení jehlovek – předovek, uplatnil Dreyse svoji myšlenku u pušek – zadovek a sestrojil odsuvný válcový závěr, jímž se trvale zapsal do dějin zbrojní techniky. Dreyseho konstrukce byla perspektivním řešením a jím vynalezený válcový závěr, zdokonalený později dalšími konstruktéry, se v loveckých a sportovních puškách používá dodnes.


Zakončení bronzového zábradlí Štvanické lávky tvoří sošky zvířecích hlav
Najdeme zde velice zajímavou symboliku. Na holešovické straně, kde byl býčí trh, je hlava býčka. Na Štvanici, kde se pořádaly štvanice psů na zvěř, je hlava zajíce. A na karlínské straně, kde byla vozovna koňky, je hlava koně. Autorem těchto povedených plastik je Aleš Hvízdal.


V roce 1993 začala demolice uzavřeného města Kowloon v Hongkongu
Jednalo se o nejhustěji osídlenou oblast na planetě. Na ploše pouhých 210×120 metrů a ve zhruba 300 budovách se tísnilo na 50 000 lidí. Hustota obyvatelstva činila absurdních 1 923 000 lidí na kilometr čtvereční! Pro porovnání současné nejhustěji osídlená oblast na planetě, čínské Macau, má hustotu obyvatelstva "pouhých" 19 443 na km². Budovy byly tak blízko u sebe, že do některých ulic se nevešli ani dva lidé vedle sebe, kvůli tomu většina spodních bytů byla kompletně bez denního světla, které tam nikdy nesvítilo. Dystopické město nicméně inspirovalo amerického spisovatele Williama Gibsona, jednoho z nejvýznamnějších cyberpunkových autorů k napsání knížky Disneyland with the Death Penalty.

Filindeu jsou nejvzácnější těstoviny jejich výrobu zvládají pouze tři ženy na Sardinii
Su filindeu (Boží nitě) jsou těstoviny neuvěřitelně složité na výrobu. Vyrábějí se ze speciální semolinové mouky, která se mele z obilí ze Sardinie. Pak přidáte vodu a sůl. V přesném poměru, který znají jen vyvolení. Podstatný je i způsob přípravy. Při důkladném hnětení se musí rozmělnit lepek, díky čemuž se špagety stanou dokonale elastickými a v takové podobě se pak dají natahovat. Proces přípravy těsta je velmi zdlouhavý, navíc než člověk dokáže vytvořit těsto o správné struktuře, zabere to roky tréninku. Když konzistence dosáhne dokonalosti, těsto se roztáhne znovu a znovu zdvojnásobí jeho objem. Po osmi kolech vrstvení již v rukou zůstane 256 jemných pramenů. Jsou dvakrát tenčí než capellini, nejtenčí známý druh těstovin. Jemná vlákna se následně natahují na kruhový dřevěný rám a kříží tři vrstvy nudlí přes sebe. Výsledek se nechá uschnout na slunci. V suchém stavu se ještě musejí nakrájet, aby vznikly jakési placky. V takovém stavu se božské nitě vaří. Nudle filindeu se podávají ve zvěřinovém vývaru ze skopového masa s pikantním sýrem pecorino. Nejde však o běžné jídlo. Vyrábí se pouze na svátek svatého Františka, který se koná jednou za dva roky. Nevšední tradice je stará již 200 let. Pod rouškou noci putují poutníci z města Nuoro do vesnice Lula na Východní část ostrova. Po 33 strastipných kilometrech dosáhnou svého cíle u vchodu do Santuario di San Francesco. Původ procesí se váže k události, kdy mladý muž obviněný z vraždy a pronásledovaný za svůj zločin tvrdil, že je nevinný, a uchýlil se do jeskyně vzdálené asi 24 kilometrů od kostela Nuora. Mladík byl však objeven, postaven před soud a jako zázrakem prohlášen za nevinného. Během svého úkrytu v jeskyni se modlil ke svatému Františkovi, a když se dozvěděl, že jeho nevina byla uznána, nechal zde na počest svého patrona postavit svatyni. Na podzim 4. října se k jeskyni a svatyni koná procesí, po němž následuje slavnostní svátek filindeu. Výrobkyně filindeu Paula Abraini by ráda tuto vzácnou techniku naučila další zájemce. Jak se totiž ukazuje, tato dlouhá tradice se blíží ke svému zániku. Kromě Paoly zná výrobu této sardinské speciality jen její švagrová a neteř. Ty ale nemají dcery, takže tradici nemají komu předat. Paola sice má dcery dvě, ale jen jedna z nich projevila zájem se recept naučit, ale přijde jí to náročné a nemá na to trpělivost. Obrátila se tedy na místní vládu, zda by se nenašly peníze na otevření školy. Bohužel neuspěla. V tomto případě nepomohly ani nejmodernější technologie a věda. Inženýři společnosti Barilla se pokoušeli sestrojit stroj, který by dokázal tuto techniku reprodukovat, leč marně.


Brennanova gyroskopická jednokolejka využívala gyroskop k jízdě po jedné koleji
Velkou výhodou byla schopnost zatočit na velmi krátké vzdálenosti, oproti klasicky řešeným vlakům. Nevýhodou bylo, že samotný gyroskop musel být nepřetržitě poháněn, aby se vozidlo udrželo ve vzpřímené poloze. Jednokolku stabilizovanou gyroskopem navrhl irsko-australský inženýr Louis Philip Brennan (1852-1932) a první patent si nechal přihlásit již v roce 1903. Svůj model představil oddělení Britské armády, která se pro něj nadchla a doporučila vynálezci udělení 10 000 Liber na výrobu prototypu. Leč finanční oddělení armády nadšení svých kolegů nesdílelo a udělení finančních prostředků zamítlo. Přesto se podařilo vybrat 2 000 Liber pro výrobu zmenšeného prototypu, který se zachoval až do dnešních dnů. Byť prototyp fungoval, znamenaly zlom volby v roce 1906, kdy se k vládě dostali Liberálové prosazující politiku škrtů. Zdroj financování tak vyschl ale našel se jiný. Tím byla vláda v Indii, která roku 1907 schválila Brennanovi zálohu ve výši 6 000 Liber k vybudování jednokolejné tratě v kašmírském Durbaru. Tyto finanční prostředky byly vyčerpány do ledna 1909 a tak byla záloha navýšena o dalších 2 000 Liber. Dne 15. října 1909 byl sestrojen jednokolejný vlak od délce 12,2 m a šířce 3 metrů, který poháněl motor o výkonu 20 koní a dosahující rychlosti až 35 km/h. Na zkušební trati kolem továrny dokázal vlak přepravit 32 lidí. U tohoto prototypu byl gyroskop stabilizovaný pneumatickým servem usazen v kabině, byť výhledově měl být mechanismus ukryt v podlaze. V roce 1910 byl vlak představen v Londýně, získal si velký zájem publika a na kruhové dráze vezl 50 cestujících (mezi nadšenými diváky byl i Winston Churchill). Byť Brennanův prototyp fungoval, nepodařilo se získat další finanční prostředky. Jeden vlak byl sešrotován a druhý sloužil jako posouvadlo v parku až do roku 1930. Souběžně s britským protějškem zkonstruoval vlastní gyroskopicky stabilizovanou jednokolejku, německý konstruktér August Scherl (1849-1921), který menší vláček představil v roce 1909. Výrobou vlastní jednokolejky se zabýval též britský aristokrat ruského původu – Pjotr Schilowskij (1871-1957), leč vozidlo bylo představeno až roku 1913, mělo drobný zádrhel - při ostrých levotočivých zatáčkách se převracelo. Myšlenka jednokolejky ale nezapadla ani po první světové válce, ale to je již jiný příběh. Autorem kresby (podle fotografie) Martin Sodomka.


Fragmenty textilií z doby železné nalezené v keltských solných dolech v Hallstattu
Hlavní surovinou k výrobě oděvů v době bronzové je (zejména pro oblast střední Evropy) vlna. Význam této suroviny opět od počátku doby bronzové radikálně stoupá a prakticky 100% dochovaného textilu z lokality Hallstatt je vlněného. Doplňkově je doloženo využívání koňských žíní, ty byly používány především v pletených popruzích a páscích. Vlněné nitě jsou obvykle pouze z jednoduché příze o síle asi 1-2 mm. V mladší a pozdní době bronzové vlákna nabývají na jemnosti, tento trend vrcholí v době halštatské. V počátcích doby bronzové se začíná objevovat keprová vazba. Ze středoevropského okruhu jsou nejvýznamnější nálezy především z Hallstattu. Výzkumy zde probíhají více než 160 let a již bylo nalezeno přes 565 fragmentů textilu, z toho bylo rekonstruováno 58 textilních částí z doby bronzové (z celkového počtu 261 oděvních částí). Textil z halštatských solných dolů byl uchován díky konzervačním účinkům soli, která brání mikroorganismům v množení, také absencí světla a konstantním klimatem. Pro české prostředí lze zmínit z doby bronzové snad jen nález zkorodovaných textilií z náramků z Turska-Těšiny (okres Praha-západ), chronologicky se jedná o únětickou kulturu. Textilní struktury byly na dvou náramcích dochovány v pěti fragmentech a ze struktury tkanin je patrné, že mohlo jít o oděv. Analýzy prokázaly, že se jedná o vlákna živočišná, ale přesné druhové určení nešlo pro silnou korozi provést.


Planophore aneb prvopočátky designu letounů s mechanickým pohonem
Alphonse Pénaud (1850-1880) byl francouzský průkopník leteckého designu a inženýrství v 19. století. Byl původcem použití kroucené pryže k pohonu modelů letadel a jeho výtvor nazvaný Planophore, byl prvním aerodynamicky stabilním létajícím modelem. Představil jej 18. srpna 1871 na setkání Société de Navigation Aérienne v Tuilerijských zahradách v Paříži. Model mě rozpětí křídel 46 centimetrů a délku 51 cm s hmotností 16 gramů. Pohon zajišťoval zmíněný nakroucený pásek gumy, který přenášel svůj výkon na dvoulistou tlačnou vrtuli o průměru 20 cm. Během ukázky uletěl Pénaudův Planophore celkem 40 metrů. Pénaud tehdy představil dva designy, které se používají dodnes. Křídla, zakřivená nahoru ke špičkám, vytvářející dihedrální efekt, a horizontální stabilizátor byly namontovány s nižším úhlem než křídla. Za pouhých 11 sekund tento malý zdánlivě bezvýznamný model změnil směr budoucnosti lidstva. Následujícího roku vyrobil podobnou ornitoptéru. Obě hračky si získaly jistý úspěch a v roce 1873 tak začal spolupracovat s inženýrem jménem Paul Gauchot. Společně vytvořili dva návrhy letadel v plné velikosti. Letoun z roku 1876 byl podrobně nakreslen za účelem přihlášení patentů. Měl mnoho pozoruhodně pokročilých funkcí, včetně elektricky ovládaných výškovek, plně uzavřené kabiny pro pilota, zatahovacího podvozku a použití dvojice vrtulí otáčejících se v opačných směrech pro eliminaci reakce točivého momentu způsobeného jedinou vrtulí. Bohužel Alphonse Pénaud nebyl schopen získat žádnou finanční podporu pro svůj ambiciózní design a 22. října 1880 tak spáchal sebevraždu. Bylo mu 30 let.

Šachové figurky z ostrova Lewis
Byly nalezeny roku 1831 v písčitém břehu v zátoce Bay of Uig na západním pobřeží skotského ostrova Lewis ve Vnějších Hebridách. Jejich nález svědčí o pronikání šachů na Britské ostrovy ze severu. Figurky byly vyřezány kolem roku 1150 z mrožích klů a z menší části též z velrybích kostí. Pravděpodobně jsou islandského nebo norského původu - jsou z doby, kdy Vnější Hebridy ovládali Vikingové. Jde o devadesát tři figurek ze čtyř nebo pěti rozdílných šachových souprav a lze v nich rozlišit osm králů, osm královen, patnáct jezdců, dvanáct věží, devatenáct pěšců a šestnáct střelců v podobě biskupů. Zbytek figurek je pro jinou deskovou hru, která je předchůdcem vrhcábů. Některé jsou obarveny červeně. Rozměry figur jsou od 7 do 10,2 cm, rozměry pěšců 3,5 až 5,8 cm. V současné době jsou figurky vystaveny v Královském muzeu v Edinburghu (jedenáct figurek) a v Britském muzeu v Londýně (osmdesát dva figurek).


Karákóramská dálnice je dálková vysokohorská silnice vedoucí z Kašgaru v Číně do Abbottábádu v Pákistánu. Její stavba započala v roce 1959 a dokončena byla po 27 letech. Jde o neuvěřitelný technický počin, který se táhne 1300 kilometrů napříč třemi horskými pásmy v Himálaji a Hindúkuši. V průsmyku Chundžeráb silnice dosahuje nadmořské výšky 4693 metrů, což z ní činí nejvýše položenou mezinárodní silnici s pevným povrchem na světě. Oficiálně je označována v Číně jako G314 a v Pákistánu jako N-35. Chundžerábský průsmyk odděluje pohoří Hindúkuš a Karákóram. Přes průsmyk přechází jedna z cest projektu Nové hedvábné stezky, takzvaný čínsko-pákistánský hospodářský koridor dopravně napojující Čínskou lidovou republiku do přístavu Gwádar na břehu Arabského moře v Balúčistánu. Průsmyk leží na čínsko-pákistánské hranici, přesněji mezi Ujgurskou autonomní oblastí Sin-ťiang v Čínské lidové republice na severu a oblastí Gilgit-Baltistán v Pákistánu na jihozápadě. Na jihu v Pákistánu je nejbližší větším městem Karimábád, na severu v Sin-ťiangu Kašgar.


Letiště Corvo je letiště ve vesnici Vila do Corvo na ostrově Corvo v portugalském souostroví Azory. Vlastní ji regionální vláda Azorských ostrovů, ale spravuje ji SATA Air Açores. Letiště se nachází na jižním pobřeží ostrova, nejméně 50 m od okraje vody, lemující jižní hranici zmíněné vesnice. Dráha se táhne 800 m podél šíje, od západní pláže Praia da Areia ke skalnatým výběžkům Ponta Negra na východním pobřeží. Letiště je obklopeno jak živými ploty, tak budovami, včetně hlavního přístavu Porto da Casa.


Legendární filipínský boxer Manny Pacquiao jako jediný člověk v historii vyhrál deset světových titulů v osmi různých váhových kategoriích. V mládí žil na ulici, jelikož utekl z domu, když mu otec snědl jeho psa. Rozhodl se stát se profesionálním boxerem, aby se již nikdy nepotýkal s chudobou. Tvrdě šel za svým snem a vyplatilo se. Emmanuel Dapidran Pacquiao se narodil 17. prosince 1978 v Kibawe, Bukidnon na Filipínách. Vychovávali ho jeho rodiče Rosalio a Dionisia Dapidran-Pacquiao spolu s pěti sourozenci. Již od útlého věku se musel potýkat s chudobou a ve čtrnácti letech utekl z domu. Důvodem bylo, že jeho otec zabil a snědl psa, kterého Manny zachránil a přinesl domů jako domácí zvíře. Mladík odešel do Manily, kde pracoval jako dělník, zahradník nebo prodejce koblih v pouličním občerstvení. K boxu jej již ve dvanácti letech přivedl jeho strýc z matčiny strany Sardo Mejia. Ve své autobiografii později napsal, že v roce 1990 se strýcem sledoval souboj Mikea Tysona a Jamese "Bustera" Douglase, tato podívaná navždy změnila jeho život. Mejia začal trénovat svého synovce v provizorní domácí tělocvičně. V 15 letech byl již považován za nejlepšího juniorského boxera na jihu Filipín. V lednu 1995 debutoval v profesionálním boxu jako juniorská muší váha. Takový byl začátek kariéry muže, který 69krát vstoupil do ringu, zaznamenal 60 výher, 7 proher a 2 remízy. Zatímco vyhrál 39 zápasů knokautem a třem sám podlehl. Jeho čisté jmění se odhaduje na přibližně 200 milionů dolarů. Manny Pacquiao hrál profesionální basketbal ve filipínské basketbalové asociaci pro Kia Picanto. Objevil se v řadě filmů a nahrál řadu hudebních alb. Kromě boxu se věnuje též politice. Za provincii Sarangani byl 10. května 2010 zvolen do Sněmovny reprezentantů Filipín. V únoru 2016 oznámil svou kandidaturu do filipínského senátu, mj. homofobním výrokem, že gayové jsou horší než zvířata. V září 2021 oznámil Manny Pacquiao svou kandidaturu na prezidentské volby v roce 2022.

Rase píše: ↑22/7/2023, 10:25Před druhou světovou válkou postavili Italové v Eritrei úzkorozchodnou (950 mm) železnici vedoucí přes obtížný horský terén a překonávající velké výškové rozdíly. Některé původní motorové vozy Automotrici FE A.62-70 ("littorina") zde úspěšně slouží dodnes. Postavila je v roce 1936 společnost Fiat Ferroviaria. Celkem vzniklo devět vlaků ve dvou variantách - první pro přepravu zboží a druhá k dopravě lidí (32 sedadel). Sloužily i po válce a po vyřazení byly některé vozy zprovozněny místními dělníky.

Nejen motoráky, v Eritreji dodnes v běžném provozu jezdí tři řady parních lokomotiv, rovněž italských, r. výroby 1915-1938, pár obrázků zde, hle:https://www.railpictures.net/showphotos.php