Tak to pod to bych se podepsal. To toho známého napadlo za střízliva? Mě takovéhle pravdy většinou přijdou na mozek pod vlivemAlfik píše:Jak řekl jeden můj známý:
"Problém je, že Palestinci se chovají jako Rimmer. Neumí nic lepšího. Ale Izraelci se odmítají chovat jako Lister. Proto to není sranda..."
překlad článku The Second Nuclear Age od Paula Brackena, New York Times Books, veřejně přetištěného serverem fullcomment.nationalpost.com píše:
Proč se Izrael k smrti bojí jaderného Íránu (a co z toho plyne pro Blízký východ)
Když chcete vytvořit nebo prověřit novou strategii, použijete válečné hry. Ty během studené války používali analytici v Rand Corporation, když se snažili pochopit zvláštní, zcela nový svět nukleární strategie. Základ válečných her je scénář: hypotetická, ale reálně možná zápletka, jak by se v budoucnosti mohly odvíjet události. Nedávno začalo docházet k rozšiřování "klubu vlastníků jaderných zbraní." Otázka pak zní: co všechno se změní ve vztazích mezi státy, když do rovnice najednou přibydou jaderné zbraně?
V USA a Izraeli bylo uspořádáno několik válečných her, které na tuto otázku měly získat odpověď. Několika z nich jsem se účastnil – a shledávám je realistickými a znepokojivými.
Obecně jsou při těchto hrách vytvořeny týmy, které zastupují klíčové hráče v oblasti – USA, Izrael, Írán, Egypt, Sýrii, Hezb-alláh a Hamás. Členové těchto týmů se mají pokusit vžít do kůže těch, které hrají, a dělat to, co by udělali na jejich místě. Her se účastní diplomaté, penzionovaní státní činitelé a vojenští důstojníci. Díky soukromí a ochraně, kterou prostředí, v němž se hry odehrávají nabízí, se tak na té samé půdě setkají zástupci organizací a služeb, které spolu zhusta "nemluvily"; a vysoce postavené vládní činitele válečné hry nutí přemýšlet o problémech, které by nejraději úplně vypustili z hlavy a tvářili se, jako že neexistují.
Podívejme se tedy na scénář, ve kterém Írán získal jaderný arsenál (to, co zde popíši je ve skutečnosti syntézou několika válečných her). Hra začíná typicky: Hezb-alláh unese izraelského vojáka nebo v Izraeli spáchá velký teroristický útok. Izrael odpoví nálety na vesnice, ve kterých má Hezb-alláh skladiště munice. Načež vypuknou nepokoje na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy.
Po izraelských náletech na jejich pozice v Libanonu ale Hezb-alláh odpálí balistické rakety SCUD s kontejnerovou submunicí na Haifu a Tel Aviv. To je zcela nová úroveň konfliktu. Tyto zbraně, odpalované ze samohybných tahačů, mohly přijít jedině z Íránu. A spolu s nimi přišli i íránští "poradci". Hez-alláh také získal zcela nové, vyspělé protilodní řízené střely, na které jsou protiraketové systémy izraelských lodí krátké.
Většina hráčů čekala, že objevení se těchto ničivějších konvenčních zbraní vyprovokuje tím rychlejší a rozsáhlejší izraelské útoky. Ale stal se pravý opak: Izrael se stáhl.
Při konfliktech v Libanonu v roce 2006 a v Gaze v roce 2009 Izrael rychle dorovnal: druhá strana zasadila první úder, ale Izrael rychle odpověděl úderem ještě tvrdším. V tomto případě tomu bylo jinak. Viděl jsem, jak hráči z ostatních týmů ožívali a čekali, jak Izrael zareaguje. A na straně Izraele bylo najednou mnohem více opatrnosti.
Dokonce až váhání. A všichni to viděli.
A to byla ta klíčová věc; něco, co jsem předtím nedocenil. Izrael měl vypracované postupy, jak zareagovat na eskalaci v konvenční válce či proti intifádě. Jenže v kontextu nukleárního konfliktu bylo najednou všechno jinak.
Izraeli scházely klíčové informace: co udělá Írán? To potřeboval izraelský tým vědět, než se mohl rozhodnotu. Jenže Mossad netušil. Debatovali, ale nemohli se shodnout a tom, jak a kam až postupovat. Jsou vůbec při další eskalaci nějaké hranice, na kterých se eskalace zastaví?
Ostatním hráčům izraelské váhání neušlo. Tempo se zvýšilo a Írán, Sýrie, Hamás a Hezb-alláh začaly hrát o to tvrdší hru. Na Izrael padaly další a další SCUDy s kontejnerovou submunicí a ztráty na civilních životech rychle rostly. Izraelské štáby zvažovaly velkou eskalaci, která by otřásla Íránem, ale to bylo riskantní, protože nikdo nemohl tušit, kam až by situace eskalovala. Část izraelského týmu se začala klonit k deeskalaci: vypustit pokusné balónky pro mírovou dohodu, nažhavit nepřímé diplomatické linky a ponoukat USA, aby požadovaly okamžité příměří.
Jenže jak chcete deeskalovat, když se Írán otrkal a vidí, že mu vše prochází? Z jižního Libanonu neustále prší další a další rakety. Izraelský tým si tak začal pohrávat s myšlenkou na nemyslitelné: nechat detonovat osamocenou nukleární hlavici 33 kilometrů vysoko nad Teheránem. Od 70. let Izrael počítal s touto možností jako s posledním pokusem odvrátit plnohodnotnou jadernou válku: taková exploze by vytloukla okna, ale nikoho nebo téměř nikoho nezabila a určitě by Írán vyděsila tak, že by přistoupil na příměří. Írán by pak zatlačil na Hezb-alláh, aby přestal s útoky a ukončil válku. V to alespoň doufal izraelský tým. Ale co Spojené státy? Má to Izrael prostě spustit, nebo to nejprve probrat s Washingtonem? Ani na tom se izraelský tým mezi sebou nemohl dohodnout.
Než se tak debatující Izraelci dobrali k jakémukoli závěru, předběhly je, jak už se to tak stává, události. Írán sám jednostranně eskaloval vyhlášením jaderné pohotovosti. Jeho taktika byla fascinující: neměl velký jaderný arsenál, zato jej měl dobře promyšlený. Rakety s jadernými hlavicemi na mobilních odpalovacích zařízeních byly vyvezeny ze svých bunkrů – společně se stovkami dalších balistických raket stejného či menšího doletu, které mohly zasáhnout americké základny v celé oblasti Blízkého východu. Írán některé z nich umístil do městských parků v Teheránu, Esfahanu a Mašadu. Některé byly zamaskované, zatímco jiné byly úmyslně na očích pro americké a izarelské fotoprůzkumné satelity. A zbytek raket s jadernými hlavicemi se rozpustil mezi rakety s hlavicemi konvenčními.
Američtí ani izraelští analytici nemohli říci, které rakety mají jaderné a které konvenční hlavice. Kdyby měli čas, mohli by to zjistit experti CIA – jenže rakety byly mobilní a jaderné i konvenční rakety a jejich makety neustále měnily pozice a to rychleji, než probíhalo vyhodnocování, zda rakety na tom či onom místě mají, či nemají jaderné hlavice.
Rozmístění raket do měst také znamenalo, že kdyby se na ně Izrael nebo USA pokusili zaútočit konvenčními zbraněmi, znamenalo by to desítky tisíc mrtvých civilistů. Írán by na to mohl zaútočit na Izrael plnohodnotným jaderným úderem. A co se izraelského jaderného úderu týče, ten by musel směřovat na íránská města a důsledkem by byly desítky milionů mrtvých, načež by vypukla totální jaderná válka.
Vyjma raket na mobilních OZ jich Írán také pár držel ve zodolněných podzemních silech. Mobilním OZ může trvat hodiny, než se rozvinou do palebných postavení, ale střely v bunkrech vypadaly jako pohotovostní, schopné odpálení po velmi krátké době od vydání rozkatu. Někdo v Íránu očividně dobře promyslel různé scénáře protiakce svých protivníků, aby měl na každou z nich odpověď.
Krom toho se íránské jaderné pohotovosti podařila ještě jedna věc: napnula vztahy mezi USA a Izraelem až k prasknutí. Americký tým totiž z celého srdce chtěl hrát tak, jako by jaderná válka byla nemyslitelná. Nechtěli se jí zabývat ani hypoteticky.
To ale neplatilo pro íránský tým. Ani v nejmenším. Jakkoli měl Írán malé a nepříliš vyspělé jaderné síly, měl velmi komplexní, ba přímo důvtipnou strategii pro jejich nasazení. To bylo pro americký tým obrovské překvapení. Američané nastoupili do hry s předpokladem, že pokud budou mít Írán i Izrael jaderné zbraně, bude mezi nimi mír, zajištěný hrozbou vzájemného zničení. To se ale neděli. Vývoj se ubíral hrozivým směrem a vůbec to nevypadalo dobře.
Zoufalý Izrael, který byl schopný si poradit s intifádou nebo raketovými útoky, ale nikoli s tímto, tak zvažoval "varovný výstřel" nad Teheránem a společně s americkým týmem se divil, o čem se spolu baví. V době míru se Izrael a USA o některých scénářích vůbec nebavil, protože by to znamenalo přistoupit na myšlenku, že by jaderné zbraně mohly být použity – a když se k tomu najednou schylovalo, ve stresu a nedostatku času, uprostřed krize, nebylo možné adekvátně promyslet všechny možné následky různých protiakcí.
Týmy si nerozuměly. Izrael chtěl vědět, jak přesně hodlají USA zastavit Írán. Spojené státy slíbily, že nedopustí vznik jaderného Íránu, ale stal se opak. A co více, Teherán teď Izrael ohrožoval jadernými zbraněmi. Američaní na izraelské dotazy odpověděli, že Washington "přijme veškerá potřebná opatření." Ale Izrael potřeboval vědět, co to prakticky znamená. Přidají se USA k preventivnímu úderu na Írán?
Americký tým se obával, že krize by mohla uspíšit proliferaci jaderných zbraní napříč blízkým východem. Ale Izrael opravdu neměl náladu na poučování o riziku proliferace jaderných zbraní. Bojoval o vlastní přežití. Nařídil tedy, aby byly aktivovány dvě balistické střely Jericho. Plán byl jednoduchý a vznikl již před lety: připravované nosiče jaderných hlavic vyfotí americké satelity. Cílem byla podprahová komunikace s USA – probudit Bílý dům. "Také doufáme, že to 'unikne' do médií", nechal se slyšet jeden z hráčů za izraelský tým.
Skutečně: izraelsský tah donutil USA, aby se rozhodly. Washington potřeboval zkrotit Izrael, zároveň jej ochránit a k smrti vystrašit Írán. Spojené státy tak vydaly veřejné prohlášení. To byla eskalace, protože dávala v sázku americkou pověst. USA slavnostně prohlásily, že pokud Izrael zasáhne byť jediná jaderná hlavice, bude s Íránem konec. Jenže tato záruka neříkala, jaké zbraně by USA použily. Termín "jaderná" se vztahoval pouze k útoku Íránu na Izrael.
Na pozadí se toho ale odehrávalo více, než jen samotná hra. V přestávkách na kávu se několik hráčů za americký tým vyjádřilo, že je nesmírně frustruje pozice, do jaké je scénář staví. Také měli vztek na izraelský tým, a po pravdě byli vzteklí z toho, že Izrael vůbec nějaké jaderné zbraně má.
Americký tým chtěl ukončit krizi. Namísto toho byl do ní zatahován stále hlouběji. Co kdyby došlo na plnění amerických záruk? Tolik klíčových věcí nikdo nepromyslel! Generální štáb se zoufale dožadoval pokynů. Co kdyby USA skutečně musely vytáhnout do války proti Íránu? Na co přesně by měli střílet a jakými zbraněmi? Generální štáb to potřeboval vědět, aby do patřičných pozic umístil bojové lodě a letouny. Nemůžete vzít telefon a někomu nařídit, aby provedl něco, o čem po celá desetiletí nikdo nepřemýšlel.
Generální štáb se také nechal slyšet, že íránské nosiše jaderných zbraní, tedy legitimní cile, nemohou být přesně nalezeny. Měl by být tedy útok veden na íránská města? Člověk, který hrál amerického prezidenta, prohlásil, že rozhodně nebude první člověk v historii, který za odpoledne zabil pět milionů lidí.
Někteří ze členů amerického týmu navrhli masivní konvenční útok s tím, že kdyby Írán nasadil jaderné zbraně, mohli by jeho představitele odsoudit v Haagu a pověsit. To znělo rozumně, dokud se prezident nezeptal, co se stane, když se Írán stáhne a nikoho jadernými zbraněmi nenapadne, zatímco na něj USA budou útočit? Prezident se velmi hněval: proč nemá na výběr lepší scénáře a informace, když po léta všichni sledovali, jak se Írán stává členem jaderného klubu? Všichni mluvili o odrazování, ale najednou má Írán jaderný štít, z poza kterého může beztrestně útočit. Proč to nikoho nenapadlo?
Přenesme teď pozornost zpět na Izrael. Tomu se americká "záruka pro jaderné napadení" ani trochu nelíbila. Dávala totiž Hezb-alláhu a Íránu zelenou k tomu, aby na Izrael pálil kolikkoli konvenčních raket se mu zamane. Napětí, strach a stres rostly. Co jsem mohl pozorovat, nebyly falešné: hráči to prožívali a byli stále naštvanější. Ale na koho? Tím si nebyli jistí.
Izraelským týmem se šířila nedůvěra. Možná paranoia. Zradila Amerika Izrael levnými řečmi o nešíření jaderných zbraní? Možná se opakoval rok 1975, kdy USA nechaly padnout Jižní Vietnam, zatímco se bavily o vznešených problémech účelu a moci prezidentského úřadu. Když vezmeme v potaz historii židovského národa, kdo by se jim divil?
Krize se začala vymykat kontrole.
Další krok Íránu zvýšil napětí n a bod varu. Byl to velmi chytrý krok: aniž by cokoli řekl, Írán evakuoval všechna svá velká města. Spojené státy svými satelity sledovaly, jak se obyvatelstvo rozjíždí do vzdálených předměstí a za ně. Brzy na to se přidaly videoreportáže CNN přímo z místa. Írán se připravoval na jedernou válku. Teď by jeho obyvatelé přežili izraelský protiúder.
Oproti tomu Izrael se propadl do totálního chaosu. Nebylo kam jít: letiště Bena Guriona blízko Tel Avivu bylo zavřené kvůli ostřelování SCUDy. Stovky tisíc Židů okupovaly malé přístavy v zoufalé snaze na malých loďkách uprchnout na Kypr. Televize ukazovala obraz dokonalé paniky. Jaderné odstrašení, úhelný kámen izraelské neporazitelnosti, se rozplývalo před očima.
A v tom, uprostřed všeho, Írán oznámil, že v zájmu světového míru ustupuje od jaderné války, protože "vyjevil skutečnou povahu sionistické jaderné síly". USA se toho s úlevou chytily: chtěly z tohoto konfliktu uniknout.
Hra skončila. Myslím si, že toto náhlé utnutí bylo umělé, ale nikoli náhodné. Již jsem se účastnil válečných her, ve kterých se emoce až příliš vyhrotily. Řídící tým to musel ukončit, aby se věci nevymkly kontrole i ve skutečnosti.
Jako za každé válečné hry, i z této byly vyvozeny závěry. Spojené státy potřebují lepší informace a plány. Je zde problém se střelami s plochou drahou letu. A seznam pokračoval dál, jako oybčejně.
Ale bylo zde jedno poučení, které zasťinovalo všechny ostatní. Jaderný Írán uvrhl Izrael do totálního chaosu a rozkladu, aniž by sám vypálil jedinou raketu. Izraelské obyvatelstvo bylo vystrašené k smrti. Izraelská ekonomika byla v troskách. Pověst Izraele jako "Pruska Blízkého východu" byla zničena. Ano, vyhli jsme se atomové válce. Odstrašení fungovalo. Ale kdo z USA, Izraele nebo, když už o tom mluvíme, Íránu by to považoval za pointu?
Pointou bylo, že Írán použil své minimalistické jaderné síly k tomu, aby zrušil izraelský odstrašující štít a zcela převrátil poměry na Blízkém východě. Teheránu se dostalo neuvěřitelného psychologickévo vítězství. Íráns e postavil USA a Izraeli a prošlo mu to.
Co mne fascinovalo téměř stejně, jako závěry, které z této válečné hry vzešly byla převládající atmosféra. Válečné hry mají atmosféru úplně stejně, jako divadelní hry; koneckonců právě kvůli tomu je pořádáme. Ve všech hrách na téma jaderné krize převažuje atmosféra strachu. Vždy, ať se jedná o simulace v Pentagonu či skutečné krize, je to strach než co jiného, co zřetelně vystupuje do popředí. Je to druh strachu, který se velmi liší ods trachu v boji. Účastníci her musí dělat rozhodnutí, které rozhodnou o životě či smrti milionů lidí. Stres plyne z toho, že špatné rozhodnutí znamená ztratit celá města.
Hráči v této hře byli příliš mladí na to, aby znali tuto studenoválečnou hrůzu. Mám za to, že žádný z účastníků této válečné hry si nemyslel, že takováto monumentální rozhodnutí a životě a smrti vůbec mohou existovat, jako existovaly pro vedoucí činitele prvního jaderného věku. Ale teď, jak vstupujeme do druhého jaderného věku, jsou zpět.
Jedná se o neautorizovaný překlad článku "The Second Nuclear Age" od Paula Brackena, New York: Times Books, veřejně přetištěného serverem fullcomment.nationalpost.com.
Kód: Vybrat vše
http://fullcomment.nationalpost.com/2013/03/18/paul-bracken-how-iran-can-beat-israel/
cover píše:Když jsem na tento článek v roce 2012 narazil, vypadal zajímavě a rozhodl jsem se, že jej zprostředkuji i českému čtenáři z řad odborné či zainteresované veřejnosti. Měl ale nízkou prioritu a proto se mi dlouho válel "v šuplíku" jako nedodělek.
Důvod, proč jsem jej nyní vytáhl a dokončil je jednoduchý: je jím Islámský Stát, Sýrie a Ukrajina.
Tato směsíce konfliktů překresluje staré mocenské rozložení v oblasti trojúhelníku Írán-Sýrie-Libanon, protože USA se snaží se vyrovnat s hrozbou Islámského Státu, k tomu potřebují pomoc Sýrie a Ruska a z toho se odvíjí i jejich angažmá na Ukrajině (všimli jste si, že ačkoli existují nezpochybnitelné důkazy o bojové technice ruské armády na Ukrajině, NATO je ignoruje a ve tlaku médií předkládá pouze pochybné "nedůkazy"? NATO vedou stratégové, kteří si potřebují nezavřít zadní vrátka).
V posledí době dochází k nepříjemné emancipaci a modernizaci džihádistů, kteří najednou zvládají strategické a operační umění války, jejich bojovníci najednou umí střílet a bojovat stejně dobře, jako západní vojáci a stojí za nimi bohatí šejkové a územní ambice --, ale je třeba to chápat z jednoduchého důvodu: mezi Izraelem a USA je úzké pouto, které obě země ovlivňuje.
Usáma bin Ládin vysvětloval svému synu, že na USA útočí proto, že pomáhají Izraeli a z těchto dvou států jsou USA tím slabším prvkem řetězu. Džihádisté od íránských ajjatoláhů a Revolučních Gard až po vůdce Al-Kajdy a Islámského státu chtějí vymazat Izrael z mapy jako první krok v nastolení homogenního "domu Islámu": zavádění Domu Islámu na území bezvěrců musí počkat, dokud nepadne Izrael. USA se tomu snaží zabránit, ale zároveň se snaží hrát na všechny strany a být zadobře s vládnoucí klikou v téměř každé zemi oblasti, z čehož vyplývá jejich na první pohled zmatečná a neustále se měníci zahraniční politika.
Tento článek tedy publikuji proto, aby mohl český čtenář pochopit, proč Izrael stále vnímá Asada, Hezb-alláh a potenciálně jaderný Írán, hrající šachovou partii na léta dopředu, jako existenční hrozbu řádově větší, než Islámský Stát a jak tento postoj formuje jeho vztah k Sýrii, potažmo USA, vztah USA k dění na Blízkém východě, snažení radikálně islamistických skupin na Blízkém východě i u nás a ambivalentní vztahy USA s Ruskem a Sýrií.
Nesmysl! Konverze k Judaismu je vcelku jednoduchá a jasně definovaná záležitost... Formální požadavky jsou: U mužů provedení obřízky... U všech potom ponoření do mikve... Hotovo... Navíc konvertita získává automaticky právo návratu... Tedy může přijít do Izraele a okamžitě získá občanství... Jediným "zádrhelem" je, že Halacha ukládá zájemce o konverzi napřed odrazovat... Chce to tedy vydržet se svým odhodláním a ne to vzdát při prvním odmítnutí...leviathan39 píše: konverzia k judaizmu je extremne zlozita az nemozna
leviathan39 píše:Uzemie Palestiny bolo rozdelene v pomere 4:3 v prospech Zidov, napriek tomu, ze aj po dalsich vlnach pristahovalectva Zidia stale netvorili vacsinu.
Toto je vyloženě zavádějící tvrzení...leviathan39 píše: Europsky sud v Luxemburgu vyskrtol Hamas zo zoznamu teroritickych skupin. Na zoznam bol zaradeny na zaklade clankov v novinach a z internetu!!! .
Běžná praxe je do jednoho roku v Izraeli... Od dvou do pěti let v ČR... A že by byla nemožná je naprostý nesmysl...leviathan39 píše:1.) Konverzia - nie je to ziadny nezmysel - odradzovanie moze trvat niekolko rokov (aj 20) a bezna prax je, ze ak clovek nema ziadnych zidovskych pribuznych je takmer nemozna
Je to zavádějící... Už v tom, že Hamás NEBYL vyškrtnutý... ES pouze rozhodl o vyškrtnutí, ale platnost tohoto kroku je pozastavena... Např. účty Hamasu jsou stále zmrazené... Takže minimálně tři měsíce je Hamas stále pro EU teroristickou organizací... A není to tak, že by musela být zapsána zpět na seznam, ale tak , že pokud EU odstraní formální nedostatky (což deklaruje, že udělá) tak vůbec nedojde k jeho vyškrtnutí...leviathan39 píše:3.) Nic na tom zavadzajuce nie je - je to fakt a stale na nom trvam, Hamas bol vyciarknuty zo zoznamu a pokial tam nebude opat zapisany, pre EU nie je teroristickou organizaciou. Ale toto nie je vobec podstatne - Hamas je relevantne politicke hnutie, legitimne zvolene v Gaze, ktore aj ovlada Gazu dodnes. To, ze ide o radikalov je v v kontexte riesenia problemov Gazy irelevatne.
