PALBA.CZ

Alexandr Georgevič Tyškevič je lékař neurolog s českými kořeny. Žije a narodil se v Donbasu, v oblasti, která je dnes známá jako Novorossija. Jak říká, denně tam umírají lidé, a i když je to také součást Evropy, pozornost se tomu nevěnuje často žádná nebo minimální. To vnímá o to smutněji ve srovnání s tím, jaké pozornosti se dočkaly vraždy lidí rukama teroristů ve Francii.

Vám se vloni na jaře zřejmě dost zásadně změnil život – v důsledku toho, co se začalo na východě Ukrajiny, kde žijete, dít. Jak jste ty začátky vnímal?
Normálně jsem v té době pracoval. Na samém začátku se jednalo o protestní akce lidí, kteří mysleli, že prezident Viktor Janukovyč nechce, aby Ukrajina šla do Evropy. Jenomže málokdo znal a věděl, že ta smlouva, o kterou původně šlo, měla 900 stran a nevím, kdo tušil, co na nich bylo napsáno. Ani jeden bod neznamenal jasně, že v té smlouvě jde přímo o vstup do Evropy – to byla přece hlavně obchodní smlouva. Jenomže lidi tady v tom prostě nevnímali žádný rozdíl. Věděli, že prezident Janukovyč byl spojován s korupcí, že za ním možná stály nějaké kriminální činy… A tím pádem chtěli prezidenta změnit. To byla pravda. A tak šli na Majdan. Byli to různí lidé – někteří něco chápali, jiní moc ne. Třeba tam šli proto, že neměli na vesnici co dělat a tam dostali aspoň jídlo. I to byla pro některé motivace.
I když je to od vás do Kyjeva daleko, jezdil jste tam také?
Ano, je to daleko, ale jezdil jsem tam. Byl jsem zvědavý, zajímalo mě to. Nezapojoval jsem se do toho, ale díval jsem se, co bude dál. Osobně se mne vláda Viktora Janukovyče příliš netýkala – jako většiny obyčejných lidí v praktických životech. Nebo jsme minimálně měli alespoň ten pocit. Když někdo pracuje v lékárně, v nemocnici, ve škole, tak je mu to opravdu většinou jedno, změna režimu se ho zas tolik netýká.
Vy jste tedy v té době pracoval jako lékař?
Ano. Teď už ne. Není kde a chybí vlastně i chuť, protože těm lidem nelze pomoci, když nejsou léky, nebo na ty léky nejsou peníze a vím, že je nemají. Mnozí jsou rádi, když mají alespoň na jeden rohlík za den. V Doněcku například Ukrajina přestala vyplácet důchody, tím pádem tam lidi nemají na to, aby si léky koupili, i když je potřebují. Raději se léčí podomácku, nevycházejí ven. A co může dělat lékař?
Stejně jako nepracuju nyní já, nepracuje hodně jiných lidí. Ta situace, která panuje, je prostě taková. Já jsem navíc neurolog – ne třeba chirurg nebo gynekolog, který může pomoci rychle a hned. V Donbasu pracují prakticky pouze ozbrojenci. Je to tam totiž navíc hodně nebezpečné. Třeba i kvůli častému bombardování.
Ten, kdo chce přesto pracovat na ukrajinské straně, která je kontrolovaná, musí si najít ubytování a dobře placenou práci. A to je často nemyslitelné. Ubytování stojí hrozně moc a dobrých pracovních míst se nedostává. To je obecně všude na Ukrajině...
Zmínil jste časté bombardování, kdo to území bombarduje? V našich médiích se objevují různé informace…
To by vám řekli pozorovatelé přesně, obecně se má za to, že se na tom podílí ukrajinská armáda, která tím bojuje proti rebelům. Nechci říkat, že proti separatistům, přiznám se, že se vcelku bojím je takto nazývat.
Proč?
Víte, vše velice ostře sleduje ukrajinská tajná služba a různí lidé, u kterých nikdy člověk neví, co chtějí slyšet a co berou již jako akt nepřátelství. Moc lidí mizí z našeho okolí, včetně toho mého, beze stopy, nikdo o nich neví nebo se jejich těla najdou až za čas, když to oznámí pozůstalým někdo, kdo se na jejich smrti pravděpodobně podílel. Je to hrůza.
I proto se musím zeptat – to se už vůbec nyní nesetkáváte se svými pacienty?
Někteří z nich vzali do rukou zbraň. Pamatují si ale, že jsem lékař, proto se se mnou stále poměrně přátelsky baví. Ti, kteří mají nějaké zdravotní problémy, jsou ale většinou zavření doma, nikam raději nechodí, jak už jsem uvedl. On ani není důvod někam chodit. Nefungují bankovní karty, nedá se nikde nic koupit, občas jedině nějaká humanitární pomoc přiveze jídlo – nejčastěji z Ruska. Tím, že lidé nedostávají ani důchody, kvůli tomu, že to Kyjev stopnul, mají prostě hlad a nechtějí plýtvat energií. Je třeba vysvětlit, že by se teoreticky ale mohli zaregistrovat na ukrajinské straně a možná by jim ty důchody začaly nějak chodit, ale pro ně by to znamenalo tam jet. A jak, když nic nemají? A navíc jsou všude vojenské kontroly.
To, co popisujete, se odehrává pouze v této oblasti Novorossije, která usiluje o samostatnost? Nebo i jinde na Ukrajině?
Ano, teď už Novorossija usiluje o samostatnost, ale původně to asi nikdo neplánoval, vzniklo to velice rychle. Protože místní lidé nechtěli to, co nabízí i tato nová vláda. Třeba všude zavedení jen ukrajinštiny a žádnou nebo velice omezenou ruštinu. To prostě nechtěli přijmout.
Navíc – předtím dvacet let každý ukrajinský prezident, když zvítězil ve volbách, řídil prakticky jen on sám celý stát. Jen primátory měst volili lidé, když šlo o krajská města, byly tam již ty osoby dosazovány z Kyjeva. To taky mnoha lidem vadilo. A protože to Petro Porošenko taky nechtěl změnit, tak to brali lidi tak, že válka bude nevyhnutelná. Ti lidé to tak prostě chtěli.
Říkáte ti lidé – koho tím myslíte konkrétně?
Nelze říct, kdo to chtěl konkrétně. Někdo dokonce říká, že Vladimir Putin. A mluví se o něm jako o strašném ďáblovi. Přitom z Ruska do té naší oblasti chodí konkrétní humanitární pomoc. Dělají pro nás aspoň něco, i když to třeba dělají s nějakými politickými cíli, prostě pomáhají. Přijímají tisíce lidí, kteří z těchto oblastí utíkají. A kolik utečenců přijala Evropa? Jenomže, co ale bude dál? Ukrajina má víc než 40 milionů obyvatel. A ta válka nemá konce…
V Doněcké oblasti je ale i česká komunita, vy ji jistým způsobem vedete. Jak ta snáší útrapy?
Jde z více jak 80 procent o vysokoškolsky vzdělané lidi – inženýry, lékaře, učitele. Znám je osobně i jejich rodiny. Musím říct, že z nich nikdo nevzal do ruky zbraň v tomto konfliktu. To není naše válka. To je válka, kterou nechceme. Chceme prostě jen pracovat, mít kam chodit do práce.
O kolik lidí jde?
Zhruba 20 rodin, tedy kolem 100 lidí. Někteří už uvažují, že by se chtěli odstěhovat, utéct. Oslovili jsme proto i pana prezidenta Miloše Zemana a požádali ho oficiálně o pomoc. V prosinci na zasedání vaší vlády se rozhodlo o možnosti návratu volyňských Čechů do jejich historické vlasti. To pokládáme za první krok. Už jsme dostali dopisy z Ministerstva vnitra co dál dělat. Ale je problém, že je těžké se s těmi lidmi spojit. Někdo utekl do Ruska, jiný zůstal v Novorossijské oblasti, jiný je na Ukrajině. Jak kdo měl příbuzné, ke kterým se mohl uchýlit, když jim zničili vojáci dům nebo byt. Nám například totálně vykradli kancelář (ordinaci). Ale když začala válka, nikdo takovéto věci neřeší. To je drobnost, když celý stát padá.

I proto žádáme prezidenta Zemana o konkrétní pomoc, stejně jako další Evropany.

Hovoříme tady spolu o věcech, které se zdají člověku žijícímu v míru velice vzdálené. Přesto se dějí. Války s sebou přitom nesou i změny v tom, co se toleruje a co nikoli. Měl jste někdy vy sám strach, že můžete být třeba za nějaký váš postoj či slova v ohrožení?
Ze strany těch rebelů to tak necítím. Oni jsou možná trochu divocí, když mají v rukou zbraně, ale jsou to většinou lidé, co tu žili. Jsou tam i někteří lidé z Ruska, ale těch moc není. Jsou to dobrovolníci, dostávají žold.
Ale nebezpečí číhá jinde...
Ve zprávách se občas objevují informace, že se na Ukrajině rozmáhá fašistická ideologie? To jste měl na mysli? Nebo je to vůbec pravda?
Bohužel, je to pravda. Chybí kontrola státu nad radikálními hnutími. Nacisti se objevují všude – jak v Novorossiji tak asi po celé Ukrajině. A je v tom chaos. Jde především o mladé lidi mezi 20 až 30 lety – a oni jsou labilní, na takové věci jsou dokonce jakési lepidlo. Vše se na ně lepí, a tak žijí politikou, patriotismem, ovšem jen v úzkém pohledu. Když něco ale člověk řekne mimo, nebo s nimi nesouhlasí – tak je to velký problém a nebezpečí, které vnímám i já jako velmi silné. Tím pádem je jediná moudrá cesta souhlasit se vším, neříkat nic. Kontroluje se i internet, a tak, když někdo napíše něco na internetu, že s něčím nesouhlasí, stoprocentně, než napočítá do tří, už někde vyjede jeho IP adresa a adresa, kde se momentálně pohybuje. Proto lidi na těch našich webech raději ani nic nepíšou, protože se bojí. Každý má strach, nikdo navíc neví, co je dobré a co špatné, není možné se v tom, co se děje, orientovat. Vy tady v Čechách třeba můžete napsat, že je pan prezident špatný, nadávat na něco – ale tam u nás to nejde. A pokud jde o nějakou osobu, která je třeba i mediálně známá, tak prostě může jednoduše zmizet. A nikdo už nemá šanci ji najít. Proto všichni raději mlčí, poněvadž nikdo neví, co bude za rok. Kdo se dostane k moci. Bude jedna vláda, bude druhá vláda, ale neví se, jaká bude ta třetí. Z toho jsou lidé nervózní. A k tomu žijí v regulérní válce, raději se starají o to, aby měli co jíst.
To s sebou může přinést i problémy do budoucna a zřejmě nejen jim, že?
Ano, to je podle mne další problém i do příštích let. Když se totiž vraceli vojáci z války v Afghánistánu, stačilo, aby jim někdo něco řekl v restauraci, co se jim nelíbilo, a vytahovali zbraně, či byli schopni zabíjet. Oni si prostě zvykli na vraždy, naučili se je brát jako samozřejmost. A to se děje i nyní. Když člověk jako voják může vraždit, tak přijde pak do normálního již svobodného života, ale je stále v té válce. Aspoň sám uvnitř a podle toho se chová. To je podle mého velký problém, který může velmi rychle přejít do celé Evropy. Před časem jsme toho byli svědky i v Jugoslávii, hodně lidí se pak v důsledku toho podílelo na zvýšených počtech kriminálních činů. Policie hledala pachatele velice často mezi Srby, Albánci, Chorvaty a začala rozdělovat lidi na albánskou, srbskou nebo jugoslávskou mafii. Brzy tak bude zřejmě i ukrajinská mafie, ruská mafie.
Tu už i v našich končinách ale známe…
Ano, ale může se rozrůst do nebývalé surovosti, rozměrů… protože ji budou vytvářet lidi, kteří vraždili.
Proto by se měly vést snahy o nalezení co nejrychlejší cesty k ukončení těchto problémů a války. Ta cesta by měla vést diplomatickými formami. Myslím, že Evropě by mělo jít o nastolení míru na Ukrajině. Ne podporovat válku. Proč Evropská unie dává Ukrajině peníze, když se v ní válčí? Státu, ve kterém mezi sebou vedou občané válku – to neumím pochopit.
Myslíte, že by třeba regionu, ve kterém žijete, pomohlo, pokud by se připojil k Rusku?
Nemyslím si, že všichni lidé, kteří tam žijí, chtějí do Ruska. Oni jen nechtějí žít na Ukrajině, jaká je teď, ale jinak jsou to patrioti. Já jsem se tam narodil, chodil jsem tam do školky, do školy, i když mé historické kořeny sahají do Čech – ale také mám patriotický vztah k Ukrajině. Zpíval jsem ukrajinské písničky, mám rád vtipy, verše. Ale nevykřikuju nikde, že Ukrajina je nejlepší. Vnímám to jako jistou formu šovinismu či obrany proti Rusku. Možná Rusko utlačovalo Ukrajinu. Ale pro lidi, jaký to má nakonec význam... Tady u vás v Česku mluvíte v klidu vedle sebe Češi i Slováci, i když se vaše původně společná země rozdělila. U nás je to problém – už jen v tom jazyku. Když mluvíte na východě Ukrajiny ukrajinsky, je to problém. Když pak mluvíte rusky na západě Ukrajiny, tak taky. Vyřešit, jakým jazykem se bude mluvit, bude potřeba. A asi k tomu bude třeba velká politika, aby se časem dosáhlo dobrého stavu jako v jiných zemích. Chtěli jsme něco vyřešit, ale nic jsme nevyřešili. Co bylo problém, je teď ještě daleko větší. Teď je třeba myslet hlavně na nutnost humanitární pomoci – protože hrozí hlad. Není tam jídlo, peníze, není nic.
Zmínil jste pomoc z Ruska. Pomáhají snad ale i nějaké jiné organizace, nebo se mýlím?
Jsme rádi, že nám pomáhají i lidé z Čech – například z Člověka v tísni. Pokládáme je za hrdiny českého národa. Oni tam rozdávají jídlo normálním civilistům, když se bombarduje. Dávají hygienické potřeby, zubní pasty, kartáčky na zuby, papírové pleny pro děti… Přesto je to ale stále málo. Myslím si, že chybí francouzské, německé humanitární organizace. Jinak to neskončí, a když bude hlad, ta válka půjde dál – nikdo nebude mít už co ztratit. Říká se, že světová válka nebude. Proč? To není tak úplně pravda. Může být. Když se začne silou tlačit i na Rusko a nebude snaha o dohodu… Diplomaté se o to musí snažit. Protože na Rusy se nesmí tlačit, oni mají jinou mentalitu, tak to nemůže fungovat. A pak by z toho mohla být opravdu velká válka.

autor: Alena Hechtová