PALBA.CZ

Účastníci Světového ekonomického fóra v Davosu nevěřili svým uším: bývalý ministr zahraničních věcí USA a nositel Nobelovy ceny za mír Henry Kissinger navrhl Ukrajině, aby se vzdala území obsazených Ruskem a zahájila mírová jednání, „než dojde ke konfliktům a napětí, které by se jen nelehce překonávaly“.

Kissinger zároveň varoval Západ před další eskalací konfliktu a podceňováním Ruska. Zdůraznil, že Západ nemá usilovat o porážku Ruska.

Tyto výroky jsou v přímém rozporu s rétorikou mnoha čelných západoevropských politiků, kteří v posledních týdnech opakovaně hovoří o vítězství Ukrajiny jako jediné akceptovatelné možnosti ukončení konfliktu. A jsou také v rozporu s výrokem ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, který v Davosu přes video tvrdil: „Ukrajina bude bojovat, dokud nebude mít zpět celé své teritorium.“

Kissinger ale jen přenesl na evropskou půdu změnu narativu celého konfliktu, kterou v USA už pár dní předtím zahájil vlivný deník New York Times. Ten vyzval prezidenta Joea Bidena, aby Ukrajině jasně ukázal „hranice západní podpory“, a podotkl, že „není v zájmu USA být zataženi do dlouhodobého válečného konfliktu s Ruskem“. Stejný deník přitom ještě v březnu provolával, že „Ukrajina musí být osvobozena, nezávisle na tom, jak dlouho to bude trvat“.

O jak zásadní názorovou změnu jde, dokresluje titulek německého deníku Berliner Zeitung, který po zveřejnění onoho článku napsal, že New York Times zní jako Sarah Wagenknecht, což je přední německá komunistka a v německém mediálním prostoru exponentka názorového proudu, hájícího zájmy Ruska a kritizujícího spoluvinu USA a NATO na vzniku celého konfliktu.

Jak z Henryho Kissingera, tak z čelných komentátorů New York Times se samozřejmě přes noc nestali fanoušci Vladimira Putina a nikdo z nich také nevstoupil do komunistické strany. Jejich názorová otočka o 180 stupňů spíše znamená, že USA už dosáhly, čeho chtěly, a proto další prodlužování konfliktu není v jejich zájmu.

Další mediální inscenace o pomoci Ukrajině tím pádem nejsou zapotřebí. Očividně se veřejnosti, dosud krmené cukrovou vatou proukrajinských emocí, už může nasolit tvrdá geopolitická realita. A ta zní, že USA nikdy nechtěly jít bojovat za Ukrajinu. Tak jako v roce 1939 Angličané a Francouzi nechtěli umírat za Gdaňsk, tak dnes žádný Američan nechce padnout za Kyjev.

Američanům se za posledních třicet let podařilo v Evropě posunout hranici sféry svého vlivu o několik set kilometrů směrem na východ. Zatímco do roku 1990 tato sféra končila na západní hranici Československa a NDR, dnes sahá až po Bělorusko a na Ukrajině kousek za Dněpr. Češi, Slováci, Maďaři a celá řada dalších bývalých členů Varšavské smlouvy vstoupila do NATO, američtí vojáci jsou dnes přítomní v Polsku a Rumunsku. Že kosa jednoho dne padne na kámen, muselo být všem jasné nejpozději po Putinově řeči na mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007, ve které se jasně vyslovil proti rozšiřování NATO směrem na východ.

Ukrajinci si teď zažijí stejné zklamání jako Maďaři v roce 1956 nebo Češi a Slováci v­roce 1968: všechno volání o pomoc není nic platné, když do Washingtonu doléhá z končin, které patří do sféry vlivu jiné světové mocnosti. Na pomyslné červené čáře je konec s obranou demokracie, svobody a lidských práv, jak nám Čechům nejlépe předvedl generál George Patton v květnu 1945, kdy se svou armádou na příkaz shora v Plzni několik dní nečinně ignorovali volání Pražanů o pomoc a popíjejíce plzeňské nechali Stalina obsadit ty části Evropy, na nichž se s Rooseveltem a Churchillem předem dohodl.

Všechny ty srdceryvné videové performance prezidenta Zelenského v západních parlamentech, to vyvěšování ukrajinských vlajek do oken či zmanipulované vítězství v Eurovizi ale zcela bez výsledků nebyly. V tak vyburcované atmosféře lásky a solidarity s Ukrajinou se podařilo bez jakéhokoliv odporu veřejnosti zrušit desetiletí fungující smluvní vztahy, založené na dodávkách ropy a plynu mezi Ruskem a řadou zemí EU. Nejvíc poškozenou zemí je Německo, které na základě politického rozhodnutí vlády Angely Merkelové vystoupilo z jaderné energie a z velké části ji nahradilo právě ruským plynem. Před vypuknutím konfliktu na Ukrajině pokrývalo Německo 56 procent své poptávky zemního plynu dovozem z Ruska.

Teď po dvou měsících je Nord Stream 2 stopnutý a plynovody, kterými Rusové dodávali plyn spolehlivě a levně i za dob studené války, mají být podle aktuálních plánů zelených ministrů Habecka a Baerbockové típnuté nejlépe už v roce 2027, nejpozději ale 2030. Ruský plyn se bude nahrazovat třikrát dražším LNG, z nějž převážnou většinu budou dodávat v rámci bratrské pomoci právě USA. Příjemným bočním efektem je, že NATO, kterému francouzský prezident Emmanuel Macron ještě v roce 2019 diagnostikoval klinickou smrt, slaví nejen zmrtvýchvstání, ale přímo renesanci. Švédi a Finové podali přihlášku a Němci se po letech krácení rozpočtu na obranu vytasili s návrhem, že v průběhu příštích deseti let dají na zbrojení rekordních 100 miliard eur.