Nukleární strategie USA a základní postupy jaderného plánování do roku 1965
Motto: “Not surprisingly, just as the Soviet and Czech documents imputed the most aggressive purposes to NATO, the U.S. documents ascribed comparable aggressive purposes to the Warsaw Pact side”.
William Burr, May 24, 2000 - U.S. Planning for War in Europe, 1963-64
I. Úvod do problematiky:
Zdroj: Vladimír Pitschmann – Jaderné zbraně: Nejvyšší forma zabíjení, kapitola 4, Rozvoj technologie-I kapitola „Zahraniční politika a jaderné zbraně“, Nakladatelství Naše vojsko, s.r.o. ISBN 80-206-0784-6
Po skončení války v Evropě se ve dnech 17. července až 2. srpna 1945konala v postupimském zámku Cecilienhof pod krycím názvem „Terminal“ konference představitelů Spojených států, Velké Británie a Sovětského svazu, která měla na programu poválečný osud Německa, ale svým významem se týkala i budoucnosti celého světa.
Ačkoli se jednalo o setkání tří hlavních mocností protihitlerovské koalice, samotný průběh svědčil spíše o diplomatickém zápasu budoucích nesmiřitelných rivalů.
Už před konferencí vyjadřoval nový americký prezident Harry Truman přesvědčení, že Sovětský svaz bude brzy vykázán do svých mezí a Spojené státy se ujmou vedení světa. Za hlavní argument považoval jadernou bombu „Gadget“ připravenou ke zkoušce v Alamogordu:
„Jen aby vybuchla, a já se domnívám, že se tak stane. Pak budu mít v ruce klacek, kterým této zemi zasadím ránu“.
Den před zahájením konference obdržel americký ministr obrany Henry Stimson šifrovaný telegram se zprávou o úspěšném testu „Trinity“ a informoval o něm prezidenta v jeho rezidenci na Kaiserstrasse v Babelsbergu. Harry Truman se okamžitě rozhodl svolat pracovní poradu a posoudit vliv fyzické existence jaderné zbraně na válečné operace na japonských ostrovech i na jednání v Postupimi. Na této poradě generál George Marshall přednesl myšlenku, která se stala důležitou esenci celé americké poválečné
…“je třeba vzít v úvahu i politický význam nové zbrani, na niž má Amerika monopol, je žádoucí, abychom toto dali na srozuměnou celému světu a zvláště Sovětskému svazu."
Winston Churchill se v období války nijak netajil svým obdivem k hrdinským činům Rudé armády, ale už několik měsíců po posledním výstřelu vyzval ve svém projevu 5. března 1946 v americkém Pultonu národy Velké Británie a USA ke společné obraně proti narůstajícímu útočnému ohroženi křesťanské civilizace ruským komunismem.
Jeho další projev v Mandudnu v říjnu 1948 dokonce vyzněl jako výzva k zahájení preventivní jaderné války proti Sovětskému svazu, dokud ještě trvá americký atomový monopol.
"Půvab" Churchíllovy agitace, často považované za oficiální vyhlášení studené války, spočívá mimo jiné v tom, že v ní teoreticky zdůvodnil nutnost nového masového zbrojení a jaderného vyzbrojování zvlášť. Toto zbrojení mohlo přinést tržní ekonomice některé nesporné výhody, aniž by bylo nutné rozpoutat skutečnou a v nových podmínkách velice riskantní válku.
Ačkoli byly Spojené státy na rozdíl od Sovětského svazu jako diktatury proletariátu klasickou demokracii, z tohoto pohledu „byly pravděpodobně nebezpečnější“.
Hlavní cíle zahraniční politiky a způsob jejich dosažení vyjadřuje zahraničněpolitická doktrína Její součástí je vojenskopolitická strategie, která určuje zásady výstavby ozbrojených sil a způsoby užití vojenské sily v mezinárodních vztazích."
Bez stručného připomenuti amerických poválečných doktrín a vojenských strategických koncepcí lze jen stěží pochopit přeměnu jaderné technologie na dosud nejúčinněji zbraňové systémy s globálním účinkem. Sovětská doktrína v podstatě své základní postuláty neměnila, a pokud ano, pak zpravidla pod vlivem amerických.
Jedná se o spojené nádoby, proto platí i opačná závislost, rozvoj technologie umožňuje formulaci nové doktríny a strategie. Sjednocujícím prvkem všech amerických strategických koncepcí byla strategie nebo filozofie odstrašování, kterou uplatňoval již starý' Řim pod heslem „když chceš mír, připravuj válku.' Tato římská strategie byla uplatňována po celá staletí, ale nikdy nedokázala uhájit mír, ba právě naopak. Je tedy možné, že objev strategie jaderného odstrašováni, jejímž základem se stalo modelování a pěstováni obrazu nepřítele a snaha o získání absolutní vojenské převahy nad ním, byl patentem na mír?
Americký spisovatel, filozofa publicista Walter Lippmann ve své knize „Zahraniční politika a válečné dle Spojených států“ v roce 1943 napsal: „Teprve v této druhé ze dvou velkých válek tohoto století náš národ poznává skutečnost, že období naší jedinečné bezpečnosti, která nestála žádnou námahu je u konce, až Spojené státy musí být nyní hájeny jako všechny ostatní velké státy dějin diplomacii, politikou a zbraněmi.'
Po druhé světové válce 12. března 1947 Harry Truman pronesl v Kongresu projev, který vstoupil do dějin jako Trumanova doktrína. Obsahoval poselství nástupu bipolárního světa, na jehož vrcholech měly být Spojené státy a Sovětský svaz. Trumanova doktrína nabízela i řešeni.
Zpočátku strategii preventivní války proti Sovětskému svazu a později, když SSSR demonstroval svou schopnost vyrobit jadernou zbraň, strategii zadržování komunismu. Tato strategie, která byla založená na teoretických představách George Kennana a Paula Nitzea, vedla USA do korejské války.
Plodem strategie zadržování komunismu bylo také založení Organizace severoatlantické smlouvy (North Atlantic Treaty Organisation. NATO) ve Washingtonu 4. dubna 1949. Členy NATO se kromě USA staly Belgie, Dánsko, Francie, Island. Itálie. Kanada. Lucembursko. Nizozemsko. Norsko, Portugalsko a Velká Británie. Později vznikla i další vojenská uskupení, zejména SEATO (South-East Asia Treaty Organisation. 1954) a CENTO (Bagdádský pakt, 1955).
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1974 švédský vědec Gunnar Myrdal konstatoval: „
Zatlačování komunismu se stalo v rostoucí míře vrcholnou motivaci zahraniční politiky Spojených států… „Vnucovaly neochotným západoevropským zemím a celému nekomunistickému světu tzv. strategické embargo, které ve skutečnosti bylo obchodní diskriminací evropských komunistických zemi a později Činy. Rostly výdaje Spojených států na zbrojení, v některých případech dosahují více než poloviny federálního rozpočtu; vojenské základny byly vytvořeny na celém světě a obklíčily komunistické země; součásti této politiky obkličování se staly politické a vojenské aliance s vládami všeho druhu. V rozvojovém světě byly podporovány vyloženě fašistické režimy, a tím byl vytvářen obraz Spojených států jakožto zdroje útlaku a reakce v globálním měřítku."
Ještě v dimenzích Trumanovy doktríny vyhlásil v lednu 1954 prezident Dwight Eisenhower strategii masové odvety, která znamenala, že reakci na jakýkoliv lokální konflikt musí být hromadný jaderný úder na strategické cíle v Sovětském svazu a Číně.
Tato Eisenhowerova strategie, rozpracovaná v direktivě Rady národní bezpečností (National Security Council) NSC-162/2, se pokoušela zabránit zejména otřesům způsobným rozpadem britského impéria a upravit terén pro roli USA jako světového četníka.
Ale ještě téhož roku Moskva prokázala schopnost dosáhnout balistickou raketou americké území, čímž ve Washingtonu vyvolala permanentní krizi doktrín.
Logickou reakcí na nefunkční strategii masové odvety se stala strategie pružné reakce, kterou pro vládu prezidenta Johna F. Kennedyho vypracovali Henry Kissinger, W. Kaufmann. R. Osgood a M. Taylor. Spojené státy měly být příště schopny vést totální jadernou válku se SSSR, vést lokální války s použitím konvenčních i jaderných zbraní (tzv. omezenou jadernou válku) a vést studenou válku.
Důsledkem této koncepce bylo z technologického hlediska formování strategické triády a účast na vietnamské válce. Když vojenští odbornici spočítali, že Sovětský svaz by si zachoval schopnost jaderného úderu i po útoku amerických strategických sil, tzv. schopnost druhého úderu, v květnu 1964 prezident Lyndon Johnson vyhlásil doktrínu budování mostů, která zahrnovala nový strategický prvek, propagandu a boj proti marxistické ideologii.
Pod vlivem vojenského neúspěchu ve Vietnamu prezident Richard Nixon prohlásil, že asijské státy musí v budoucnu převzít za svůj osud větší díl odpovědnosti.
Poznámka:Nepřipomínají tato slova i současného zdůvodňování postupů v Iráku a Afghánistánu?
Z tohoto základního principu tzv. Nixonovy doktríny je odvozena strategie realistického zadržování, kterou uplatňoval i prezident Gerald Ford a která se velkou měrou zasloužila o uvolnění mezinárodního napětí v 70. letech.
To však v žádném případě neznamenalo ústup od základního strategického cíle, zničení socialistických zemi, ba naopak, v technologické rovině došlo k zásadní modernizaci jaderné výzbroje zavedením vícenásobných hlavic se samostatně naváděnými střelami. Prudký nárůst počtu jaderných hlavic v následujícím desetiletí roztočil další kolo zbrojení.
V nové doktríně, kterou vyhlásil prezident James Carter v lednu 1980 ve své zprávě o stavu Unie, se objevila nová geografická oblast amerických životních zájmů. Perský záliv. Strategie vyrovnávajícího kontrapůsobení, ztělesněná v prezidentské direktivě č. 59 podepsané 25. července 1980, formulovala provedení jaderných útoků proti nepřátelským raketovým a vojenským základnám, vojenským, velícím a kontrolním stanovištím, jako alternativu k mohutným útokům na města.
Tehdejší ministr obrany Harold Brown, ve své památné řečí na Naval War College, charakterizoval direktivu č. 59 jako další stupen v přirozené evoluci amerického strategického myšleni. Sovětský generálporučík Michail Milštejn v interview pro New York Times 25. srpna 1980 reagoval: „Absolutní fantazírování… Raketová sila, letiště, námořní základny, nejsou umístěny ve vesmíru. Kolem nich jsou lidé“.
Kromě toho USA rozběhly politickou kampaň na ochranu lidských práv s cílem poukázat na výjimečnost americké demokracie jako protikladu k socialistickému totalitarismu. Jako poslední zaslouží zmínku doktrína křižáckého protikomunistického taženi, která nesla některé mysticko-náboženské rysy. Zrod nové doktríny je datován únorem 1985, kdy prezident Ronald Reagan ve své zprávě o stavu Unie vyzval do boje za svobodu a tento zápas prohlásil za sebeobranu.
Ačkoliv i Sovětský svaz nemilosrdně démonizoval svého protivníka, nechápal studenou válku v „křižáckých pojmech běžných ve Washingtonu"." Realizace křižáckého tažení vyžadovala jasnou strategickou převahu, proto dostaly zelenou i ty nejfantastičtější jaderné zbrojní programy. Následky nového kola zbrojení v politické, ideologické, vojenské a technologické rovině se jeví jako zásadní a dlouhodobé.
Zámysl použití JZ ze strany USA a potažmo i NATO
S použitím materiálů Naval Historical Center „CONSTRAINING OVERKILL CONTENDING APPROACHES TO NUCLEAR STRATEGY, 1955-1965“ od David Alan Rosenberga, „NATO Strategic Planning and Nuclear Weapons 1950-57”, Nuclear History Program Occasional Paper 6 (College Park, Center for International Security Studies, 1990) od Roberta A. Wamplera, National Security Archive Electronic Briefing Book No. 31 “U.S. Planning for War in Europe, 1963-64” Edited by William Burr May 24, 2000
V zásadě můžeme říci, že do roku 1961 USA nepočítaly se žádnými omezeními v použití JZ. Po roce 1961 se sice objevily první prohlášení prezidenta USA o nepoužití JZ jako první (Kennedy březen 1961), nicméně v konkrétním plánování se to nikterak neodrazilo. Naopak, pod rostoucím vlivem MO McNamary, počty JZ v řádu 23.000 ks narostly do poloviny šedesátých let na nějakých 32.500 ks JZ.
Je historicky dokázáno, že jako protiváhu konvenčním silám SSSR, plánovaly a realizovaly USA rychlý rozvoj svých jaderných kapacit, s cílem uplatnit je v jaderné ofenzivě. Rychlé zavádění umožnil technologický pokrok zejména ve dvou oblastech:
1) snížení rozměrů a váhy JZ s dopady na možnost dopravy na cíl různými prostředky na velké vzdálenosti,
2) zavedení termonukleární technologie, která spotřebovávala méně jaderného materiálu a umožnila zvýšení produkce JZ
Už v roce 1948 plánovaly USA 30 denní jadernou ofenzívu proti 70 městům na území SSSR se 133 jadernými pumami. Cílem bylo snížení sovětský průmyslové kapacity o 30 – 40% a způsobení ztrát ve výši 2.7 milionů populace.
Do roku 1955 vzrostl jaderný potenciál USA na 2280 JZ a plánovači předpokládali zničení 118 ze 134 hlavních sovětských měst se ztrátami představujícími 77 milionů raněných a okolo 60 milionů mrtvých.
K roku 1961 SIOP předpokládal celkově 285 milionů mrtvých na území SSSR a Číny. Lze jednoznačně prokázat, že v období let 1945 až 1974, neměly USA jasnou politiku použití JZ a stanoviska NSC byly tak všeobecná, že nikterak nelimitovala zasazení JZ a nechávala je na potřebách OS. Zvítězily tak postoje USAF (hlavního nositele JZ), nikterak neomezovat vojenské nasazení JZ.
Prezident USA si pouze ponechal konečné rozhodnutí (viz stanovisko z roku 1948, v době Berlínské krize, kdy odmítl nasazení JZ a nařídil použít „konvenční“ alternativu). Ale v oblasti plánování dal vojákům pravomoc plánovat jejich zasazení na základě potřeb druhů vojsk. (Annex „C“ k JSCP(Joint Strategic Capabilities Plan) a postoje představitelů nově vytvořeného velitelství SAC). Více NSC 30, "United States Policy on Atomic Warfare“.
Poznámka:
V roce 1948 měly USA k dispozici 35 ks modifikovaných bombardérů B-29, do léta 1950 tento počet vzrostl už na 264 a po roce 1955 SAC disponovalo přibližně 1200 bombardéry v operačním nasazení.
Ke snazšímu překonání PVO SSSR, byl plánován souběžný útok všemi silami najednou, proto také nebylo zapotřebí stanovovat priority napadení jednotlivých cílů.
Pokud se objevily pokusy definovat použití JZ pouze jako odpověď útoku SSSR na „Západ“, byly odmítány s poukázáním, že JZ zbraně musí být k dispozici OS stejně, jako jakákoliv jiná munice (viz např.: President Eisenhower was satisfied with existing language that "in the event of hostilities, the United States will consider nuclear weapons to be as available for use as other munitions“.
Rozumělo se samo sebou, že v případě napadení USA, „snad i Západní Evropy“ (bylo to alespoň deklarováno), použití JZ ze strany USA by následovalo automaticky. V ostatních případech by se vážilo, co nasazení JZ přinese.
K omezené modifikaci postojů došlo ve strategické koncepci NATO, schválené v období let 1954-1957. Základem byla formulace, že „ v případě Sovětského útoku, jaderné síly budou nasazeny od prvního počátku, společně s devastujícím jaderným protiúderem vedeným všemi prostředky, zejména pak prostředky US SAC proti území SSSR“. Varianta omezené jaderné války se nepředpokládala.
Je třeba vzít na vědomí, např. při konfrontaci s materiály „Zámysl ČaF pro použití jaderných zbraní, že:
1) V období let 1956-1957, vojenské špičky USA si nárokovaly JZ v celkovém počtu 151.000 ks, z toho 104.000 ks JZ pro použití na bojišti (tactical battlefield use), 25.000 ks JZ pro PVO a 20.000 ks pro podporu spojenců;
2) Typické uskupení „polní armády“ (AS), mělo použít, v průběhu jednodenní intenzivní bojové činnosti, celkem 423 ks JZ, přičemž do tohoto počtu nebyly zahrnuty JZ PVO;
3) V rozmezí let 1952 až 1958, plánované množství JZ v případě války, pro potřeby velitelství Spojeneckých sil NATO, vzrostlo z 80 na více než 3500 ks JZ;
4) JZ byly plně integrována do zbrojního arsenálu USA s tím, že budou buď:
a) použity v průběhu všeobecné války, na základě autorizace prezidentem USA
b) tato autorizace, z rozhodnutí prezidenta, může již být vydána před vypuknutím všeobecné války (NSC 30, para 5602/1) a v roce 1956 byla skutečně delegována, v případě použití JZ při protivzdušné obraně, na velitelské stupně; v květnu 1957 vydal prezident směrnici k použití jaderných zbraní, která dávala velitelským stupňům na válčišti možnost použití JZ v celé řadě krizových situací (plně autorizována a odeslána velitelům na válčišti a SAC v roce 1959); její obsah je i nadále utajován a má se zato, že platila ještě po roce 1964 s tím, že delegovaní čtyřhvězdičkoví generálové, mohli tyto pravomoci postoupit i tříhvězdičkovým generálům (např. úroveň sborů).
c) počítalo se s vedením všeobecné jaderné války od jejího prvopočátku, což na jaře 1956 MO USA (Wilson) formuloval takto: regardless of the manner of initiation, atomic weapons will be used from the outset."
V roce 1954, Eisenhowerova administrativa přijala také deklaraci cílů všeobecné války, které formulovala následovně:
-na prvním místě, vítězství, které garantovalo nedotknutelnost USA,
- v dalším, snaha ochránit spojence v možném rozsahu,
- omezení schopností SSSR a také Číny, bude-li třeba, aby tyto státy nemohly rozpoutat válku.
Pozdější deklarované cíle válečného konfliktu v zásadě potvrzovaly výše uvedené, nicméně byly doplněny o klausuli „ nezpůsobit, bude-li to možné, zbytečné ztráty a zničení těch zemí, které nebudou přímými účastníky válečného konfliktu. ¨
Na straně druhé, zde bylo prohlášení MO USA Gatese, „že jakákoliv válka s SSSR bude všeobecnou jadernou válkou (1960). Je třeba vzít na vědomí, že mezi léty 1959 až 1961, jaderná schopnost USA se zdvojnásobila (v průběhu pouhých 2 let vzrostla z 12.305 JZ na více jak 23.000 ks.
V roce 1961 vstoupil v platnost první plán SIOP-62 a v zásadě řešil použití strategických jaderných prostředků USA a část JZ pro použití na bojišti ve dvou rovinách:
a) jako odpověď na napadení,
b) předstihující úder
JÚ měl zajistit, v průběhu jediného dne, úspěšnost zničení vytypovaných cílů (jaderných, jiných vojenských, městských aglomerací a průmyslu) od 75 do 97% úspěšnosti. Na seznamu cílů bylo 3729 jednotlivých zařízení, které se často překrývaly, s tzv. požadavkem ničení „Designated Groud Zero ( DGZ) – úplné zničení. Plán pozůstával z 14-16 různých variant útoku, které vycházely z časových možností uvedení sil do pohotovosti. Základní varianty a možnosti nasazení prostředků byly:
1) při 15 minutové výstraze, mohly USA nasadit 1004 systémů dopravy na cíl s 1685 JZ a tonáží nějakých 2100 MT, určených pro 650 DGZ, na území SSSR a Číny;
2) při (nejméně)14 hodinové výstraze, plán uváděl do akce 2244 bombardérů a raket, s kapacitou 3267 JZ a celkovou tonáží více jak 7800 MT, na celkem 1060 DGZ, včetně 150 městských aglomerací. Z tohoto počtu bylo definováno jako „vojenské cíle“ okolo 800 DGZ.
SIOP-62 představoval válečnou strategii, která měla zajistit USA vítězství za jakýchkoliv podmínek zahájení válečného konfliktu. Byl sestaven jako „celistvý“ jednotný úder a v zásadě nebylo možno po jeho spuštění vymezovat určité cíle, které by „případně“ nemusely být napadeny (např. města apod.), protože to by degradovalo celý jaderný plán. Na druhé straně se vycházelo z předpokladu, že tak jako tak, by městské aglomerace byly zasazeny druhotnými účinky JZ a tudíž jejich „vyjmutí“ z přímých útoků by vlastně nic neřešilo.
V říjnu 1961 byly přijaty 2 nové směrnice ke změně americké jaderné strategie. První z nich byla NSAM 109 „U. S. Policy on Military Actions in a Berlin Crisis," (v rámci strategie pružné reakce), druhou byla „National Strategic Targeting and Attack Policy“, připravená Výborem náčelníků štábů a schválena McNamarou, jako vodítko pro provedení změn v plánech SIOP.
V zásadě měly připravit podmínky pro změnu strategie NATO v lokálních konfliktech. Mělo se také přehodnotit, jaké konvenční síly budou v těchto případech zapotřebí k dosažení stanovených cílů (před přijetím rozhodnutí k použití JZ).
Základní změna spočívala v tom, že se počítalo spíše se vznikem lokálních konfliktů, než se zahájením všeobecné jaderné války, jak tomu bylo doposud. Důvodem byla, mj. pokračující Berlínská krize a snaha USA vyhnout se napadení vlastního území, ke kterému by bezesporu došlo při vedení všeobecného jaderného konfliktu.
Strategie pružné reakce, popsaná např. v dokumentu NSAM, vztahující se stále k Berlínskému konfliktu, posuzovala možné 4 etapy vývoje, přičemž závěrečná fáze obsahovala použití JZ, jako reakci na významné nejaderné operace SSSR, a měla pozůstávat:
1) výběrové jaderné údery, jako demonstraci použití jaderné síly,
2) omezené taktické použití JZ k získání taktické výhody, nebo zvýšení tlaku na Sovětský svaz,
3) zahájení všeobecné jaderné války v případě, že předcházející kroky selhaly.
Jakým způsobem to provést, se stalo předmětem dlouhodobého posuzování prezidentem USA, Bílým domem a Pentagonem, které posléze vyústilo v přímou kritiku plánu SIOP-62.
Poznámka: 4. fáze byla konzultována pouze s nejbližšími spojenci v NATO a např. Francie nikdy nebyla s tímto plánem seznámena.
Dochovaný dokument k diskuzi (viz bod 3 výše), se zejména vztahoval k problematice, jak využít mezer v PVO SSSR, aby bylo možno zahájit překvapivý první úder, zaměřený na sovětské ICBM, IRBM a strategické bombardovací letectvo. Důvodem byly, že USA, ostatně jako vždy, chtěly zamezit odvetnému jadernému úderu ze strany SSSR na území USA, či jej alespoň významně minimalizovat.
Mezi navrženými variantami bylo mj. provedení nočního jaderného úderu 10 bombardéry B-52, z nichž každý by nesl 4 vodíkové pumy a 2 jaderné protizemní rakety, ve výšce 500 feet. Tento útok měl být synchronizován s útokem US raket ICBM a Polaris proti základnám v hloubce SSSR. Poté měl následovat úder letouny B-47, které byly ve stálé pohotovosti ve vzduchu, doplněný úderem letounů z letadlových lodí a pozemních základen, proti JZ SSSR na válčišti.
Vyhodnocením pravděpodobnosti úspěšnosti takovéhoto jaderného úderu se kalkulovalo, že SSSR nezůstane více jak 2 ICBM, okolo 30 IRBM, 45 středních bombardérů a 5 balistických raket odpalovaných z moře.
Americké ztráty se odhadovaly následovně:
1) Při protiúderu SSSR proti americkým městům se předpokládalo ne více jak 9 milionů ztrát;
2) Při úderu proti evropským cílům, ztráty by mohly dosáhnout až 36 milionů obyvatel;
3) Pokud by SSSR včas zjistil tento zámysl a jeho jaderné síly byly uvedeny do plné pohotovosti, protiúder SSSR proti USA a Západní Evropě by přinesl více jak 100 milionů mrtvých;
SIOP-63 (vstoupil v platnost v červnu 1962), už rozeznával 5 možných variant útoku, jednak jako předstihující opatření, a také jako protiúder proti SSSR a Číně. Jednotlivé varianty zahrnovaly 3 základní úkoly, v pořadí:
jaderné prostředky SSSR, ostatní vojenská síla a městské a průmyslové aglomerace. V tomto pořadí je také mohl prezident USA nařídit: - pouze proti jaderným hrozbám - jaderné cíle a další vojenské cíle – jaderné prostředky, vojenské cíle a průmyslové a městské aglomerace.
Mohla být stanovena i jistá omezení, jako neprovedení útoku proti satelitním státům a Číně, vládním a vojenským infrastrukturám velení v Moskvě a Pekingu, z důvodu, mít možnosti vést s nimi později jednání. Současně zůstávaly v záloze úderné prostředky s vysokým stupněm přežití, aby provedly dodatečný úder na městské aglomerace jako poslední hrozbu, pokud by se SSSR pokusil o odvetu.
Následně byla vypracována ještě celá řada dalších variant reakcí na možný konflikt v Evropě a to jak OS USA samostatně, tak i v „tripartitě“ (USA, UK a Francie), nebo i se zapojením sil Německa, přenesení konfliktu do odpovědnosti NATO, a zahájení jaderné války.
Prezident Kennedy k zámyslům vojenských plánovačů zaujal jednoznačné stanovisko: „Předpokládám, že v případě zatažení USA do války v Evropě, nebudeme mít jinou možnost, než použití jaderných zbraní“.
Celé toto období bylo charakterizováno poznáním, že „i když USA provedou jaderný úder proti SSSR jako první, ztráty na území USA z protiúderu budou v rozsahu, který je pro politické představitele nepřijatelný“.
Ministr obrany McNamara to charakterizoval takto:
"there was no way of launching a no-alert attack against the USSR which would be acceptable," and "thus, preemption, today or in 1968 is not an acceptable course of action." (volný překlad: nebyla zde možnost provést překvapivý útok proti SSSR, který by byl přijatelný a proto předstihující úder dnes, stejně jako v roce 1968, není přijatelný způsob provedení).
III. Závěr
S nárustem strategických sil SSSR dospěly USA k závěru, že plánování nenadálého úderu by způsobilo odvetu, která je jen stěží kalkulovatelná.
I když plán SIOP-64 zůstal v zásadě beze změn a v roce 1966 byl nahrazen plánem SIOP-4 (změna pojmenování), platným až do poloviny 70. let, pokračovaly postupně změny ve složení strategických sil USA zejména nahrazováním strategických bombardérů, jejichž úlohu přebíraly interkontinentální balistické rakety -1054 pozemních prostředků ve zpevněných a rozptýlených silech, a 41 jaderných ponorek se 656 balistickými střelami.
Účinky působení ZHN byly kalkulovány spíše z přímých, než druhotných účinků.
Při odchodu MO McNammary z funkce, tento požadoval zvýšení počtu samostatně naváděných MIRV na SLBM a ICBM až na 6000 kusů a to do roku 1976, jako odpovědi na sovětský systém protiraketové obrany. Schopnosti USA rozeznávat a analyzovat, v této době, případný druh hrozby ze strany strategických raket SSSR byl v podstatě nulový, protože první DSP (Defense Support Program) - infračervená detekce ze satelitu, byl zaváděn až od roku 1971.
Do té doby používaný systém BMEWS (včasné výstrahy), poskytl maximálně 15 minutové varování a nedával dostatek času pro přijetí konečného rozhodnutí.
Nutno vidět, že např. změna cílů pro systém raket Minuteman, v období platnosti SIOP-63, vyžadovala celých 90 dnů. Změna programu jednotlivé rakety bylo možno provést v průběhu 9 hodin. Poznámka: V létech 1975-76 bylo možno přeprogramovat cíl u Minuteman III se 3 MIRV během 36 minut.
Třebaže USA vyvinuly a zaváděly od roku 1960 velmi sofistikovaný systém C3 (včetně komunikačních kanálů k jaderným bombardérům, ICBS, ponorkami, vzdušnými velitelstvími všech stupňů apod.), nebyl odborníky, právě pro možnou zranitelnost systému C3, doporučován „omezený“ jaderný úder, ale všeobecný.
Motto, které jsem umístil v záhlaví, pravděpodobně nejpřesněji vyjadřuje situaci té doby: “Nepřekvapuje, že stejně jako české a sovětské dokumenty připisují nejagresivnější úmysly NATO, americké dokumenty přisuzují srovnatelné agresivní záměry Varšavské smlouvě”.
Příloha čís. 1: Kopie dokumentu : „The Management and Termination of War with the Soviet Union“
Doporučené materiály:
„U.S. Nuclear History: Nuclear Weapons and Politics in the Missile Era, 1955-68, Washington, D.C., 1998“
Robert A. Wampler, NATO Strategic Planning and Nuclear Weapons 1950-57, Nuclear History Program Occasional Paper 6 (College Park, Center for International Security Studies, 1990).
CONSTRAINING OVERKILL CONTENDING APPROACHES TO NUCLEAR STRATEGY, 1955-1965
by David Alan Rosenberg
National Security Archive Electronic Briefing Book No. 31 U.S. Planning for War in Europe, 1963-64
Edited by William Burr, May 24, 2000
SIOP Decision Handbook, ca. 1971, knihovna „Naval Historical Center „
)