PALBA.CZ

Jorge Estévez-Bujez
Generální ředitel společnosti Dassault včera ve francouzském Senátu

Éric Trappier vystoupil 1. července před Výborem pro zahraniční věci, obranu a ozbrojené síly francouzského Senátu a přednesl sdělení mnohem jasnější, než je u podobných slyšení typické – ačkoli ne od sebe, protože ve svých prohlášeních bývá obvykle poměrně otevřený. Předseda představenstva a generální ředitel společnosti Dassault Aviation se zúčastnil jednání o budoucnosti francouzského bojového letectva po pozastavení programu SCAF/FCAS a především o pilíři NGF , stíhačce nové generace, který má v rámci francouzsko-německo-španělského programu nahradit Rafale. Program Senátu naplánoval slyšení na 10:00 s názvem „ Budoucnost bojového letectva “.

Intervence ponechává stranou hlavní myšlenku, že pro Dassault již FCAS v jeho původní koncepci nenabízí schůdnou cestu vpřed. Trappier neprezentoval rozdělení jako prostý technický spor, ale jako zhroucení v průmyslovém řízení. Podle svědectví publika byl výkonný ředitel v popisu stavu vztahu s Airbusem přímočarý: „ Airbus nám řekl: vypadněte .“ Dodal další větu, která dokonale shrnuje situaci programu: „ Nemůžu vám říct, kde se nacházíme, protože mosty jsou přeříznuty .“

Drsnost těchto slov nepřekvapuje nikoho, kdo v poslední době alespoň trochu pozorně sledoval vývoj programu FCAS. Jak DYS zdůraznila ve svých nejnovějších analýzách FCAS, program nahromadil napětí, které bylo obtížné sladit: průmyslové vedení, rozdělení pracovní zátěže, francouzská technologická suverenita, odlišné provozní potřeby a politické pozadí, v němž Francie, Německo a Španělsko nikdy nenašly společnou řeč. Francouzská média, jako například La Tribune, již dříve zasadila konec programu FCAS do kontextu hlubokých neshod mezi společnostmi Airbus a Dassault ohledně řízení programu a poznamenala, že projekt zůstal zastaven ve fázi 1B a že přechod do demonstrační fáze nebyl nikdy odblokován.

„Super Rafale“ neboli „evoluce Rafale“ jako plán B
Když se Trappiera zeptali na alternativu, byl stejně jasný: „ Plán B je evolucí Rafale .“ Toto prohlášení by nemělo být zaměňováno za automatické upuštění od vývoje budoucího stíhacího letounu a sám generální ředitel společnosti Dassault okamžitě upřesnil: „ To neznamená, že nebudeme vyvíjet budoucí stíhací letoun .“

Vzorec navržený přední osobností francouzského letectví poukazuje na Rafale F5 jako na zásadní evoluci francouzského letadla v příštím desetiletí. Nešlo by o pouhé prodloužení jeho životnosti, ale o významnou modernizaci, která by udržela francouzskou technologickou převahu, zatímco se Paříž rozhoduje, zda spustit národní program, hledat partnery nebo kompletně překonfigurovat průmyslovou architekturu po FCAS. Lze se proto domnívat, že „plán B“ by byl Super Rafale, otevřený zahraničním partnerům pro budoucí letadlo, ale pod jasnějším řízením.

Trappier také představil ekonomický aspekt a argumentoval, že tento vývoj Rafale by byl levnější než vývoj „ toho masivního stíhacího letounu, který má údajně vzlétnout v roce 2035 “, s narážkou na NGF. Trappier samozřejmě naznačil, že problém FCAS nebyl jen politický nebo průmyslový, ale také problém velikosti, nákladů a rizika.

Spolupracovat ano; společně řídit ne
Nejednalo se o vyloženě nacionalistický ústup, Trappier nezavřel dveře nové spolupráci. Naopak, tvrdil, že Dassault může spolupracovat s partnery, a to i mimo Evropu, pokud budou pravidla stanovena od samého začátku. Jeho slovy: „ Zvládneme to sami, to je možné, nebo si můžeme najít partnery .“ A dodal: „ Neříkám, že na to nutně máme finanční prostředky .“

Společnost Dassault podle svého generálního ředitele neodmítá spolupráci. Odmítá spolupráci, v níž je průmyslové vedení oslabené a nejednoznačné. Tento postoj lze vnímat jako konzistentní s tím, co Trappier tvrdí již léta: že z jeho pohledu se stíhací letoun nevyvíjí prostřednictvím trvalého kolektivního řízení, ale spíše s hlavním dodavatelem schopným činit rozhodnutí, nést odpovědnost a dosahovat výsledků.

Méně diplomaticky řečeno, realita je taková, že Francie tvrdí, že je ochotna sdílet náklady a schopnosti, ale odmítá se vzdát kontroly nad konstrukcí svého dalšího stíhacího letounu, pokud by to ohrozilo francouzskou operační logiku. Pro Dassault má precedent Rafale stále značnou váhu. Francie odstoupila z programu Eurofighter, zaplatila cenu za samostatný vývoj svého letadla a nakonec získala plně suverénní, exportovatelnou platformu přizpůsobenou jejím potřebám, včetně palubního letectva a jaderného odstrašování. Myšlenka, že Paříž nebude schopna tento experiment zopakovat s budoucím stíhacím letounem, nepatří mezi proměnné, které Trappier zvažuje.

Francouzské vzdušné boje po FCAS
Základní otázkou je, co Francie nyní udělá. „Vyvinutý Rafale“ neboli „Super Rafale“, jak jej nazvala některá francouzská média, sice může získat nějaký čas, ale nevyřeší otázku nástupce. Nabízí však cestu ke kontinuitě, která není bezvýznamná z hlediska udržení francouzského průmyslového ekosystému při životě, vývoje senzorů, motorů, elektronického boje, zbraní, konektivity a schopností kolaborativního boje a zamezení mezery mezi současným Rafalem a budoucím letounem nové generace.

Trappierova kritika konceptu „ bojového mraku “ byla také významná. Podle zpráv o jeho vystoupení generální ředitel použil ironii, když prohlásil, že „ mrak je jen vodní pára “, než trval na tom, že základním prvkem je kompletní systém velení a řízení. Kromě zamýšleného vtipu poznámky jeho slova odrážejí neskrývanou nedůvěru k určité technologické rétorice, která bez solidní vojenské architektury za sebou riskuje budování technologické budoucnosti na příliš éterických principech, postrádajících fyzické nuance hmatatelného.

Když už mluvíme o bojovém cloudu FCAS, jednom z původních 7 pilířů, a o údajně 6 přeživších, kteří by pokračovali ve své práci i přes selhání NGF, stojí za to zde dodat zprávu, kterou před týdnem zveřejnil server politico.eu a která podrobně popisovala pokrok Německa v této oblasti:

„ Německo potichu buduje národní systém, který propojuje stíhačky, drony, satelity a senzory , poté, co zrušilo společný projekt s Francií a Španělskem na výrobu stíhačky šesté generace. Interní dokumenty německého ministerstva obrany, které vidělo server POLITICO, ukazují, že Berlín připravuje kontrakt v hodnotě 580 milionů eur se společností Helsing, mnichovskou obrannou společností, na vývoj základního softwaru a testovací architektury pro Combat Fighter System Core neboli CFSN.“

V tomto bodě je nutné zopakovat, že po celé týdny, konkrétně od zrušení FCAS, se zdůrazňovalo, že selhání NGF neznamená automaticky konec ostatních souvisejících projektů (zbývajících šesti pilířů), které tvoří součást architektury FCAS. Navíc ze všech projektů představoval Combat Cloud největší snahu o realizaci a slouží jako hlavní evropský program na podporu jejich společného rozvoje. Pravdou je, že po zprávě Politico je velmi obtížné tvrdit, že cokoli z FCAS může přežít jeho debakl ve sdílené podobě. V DYS jsme na to naše čtenáře varovali od okamžiku, kdy jsme informovali o ukončení programu, a to navzdory opakovanému naléhání zdrojů programu a partnerských vlád.

Ať už je to jakkoli, Francie skutečně čelí delikátnímu rozhodnutí. Může přistoupit k zásadní modernizaci letounu Rafale nebo vyvinout budoucí stíhačku s vybranými partnery; pokud to rozpočet dovolí, mohla by také zvolit národní přístup. Po dnešní tiskové konferenci se zdá méně pravděpodobné, že Dassault souhlasí s návratem k modelu spolupráce, kde má Airbus moc blokovat nebo předefinovat francouzské vedení v programu stíhaček.

Evropské selhání s velmi konkrétními ponaučeními
Kolaps FCAS neznamená, že Evropa není schopna obranné spolupráce. Existují příklady, které svědčí o opaku. Ve skutečnosti to znamená něco přesnějšího a mnohem skličujícího: Evropa spolupracuje špatně, když od začátku nedokáže definovat, kdo má na starosti, kdo navrhuje, kdo přebírá riziko a kontrolu a kdo je zodpovědný v případě selhání programu. Nebo, pokud ano, špatně a opožděně interpretuje podmínky definované v původní dohodě. V obou případech obě formy selhání zdůrazňují na jedné straně složitost těchto programů a na straně druhé omezenou vyjednávací sílu partnerů.

V případě FCAS měly politické ambice vždy přednost před průmyslovým plánováním . Cílem bylo představit velkolepý evropský program, než se určí, zda Francie, Německo a Španělsko skutečně chtějí stejné letadlo, se stejnými požadavky a pod stejným vedením. Výsledek byl předvídatelný. Příliš mnoho očekávání, příliš mnoho červených čar a příliš mnoho nahromaděné nedůvěry nakonec pohřbily veškeré předchozí závazky.

Trappier nepřišel do Senátu, aby se vyjádřil k evropské obraně. Včera přišel vyjádřit svůj postoj. A Dassaultův postoj lze shrnout následovně: Francie potřebuje kontinuitu v bojovém letectví, protože Rafale má podle nich stále budoucnost a protože vývoj Rafale by mohl část mezery zaplnit. Ať je to jakkoli, jakýkoli budoucí program se musí vyhnout společnému řízení , které nakonec pohltilo FCAS.

Den poté, co FCAS začíná, tedy zaznívá poměrně střízlivé pozorování: Francie se nezdá být ochotna nechat se bez vlastní stíhačky, která by zachránila spolupráci, jež již nefunguje. A ani Dassault se nezdá být ochotný vyvíjet budoucí francouzskou stíhačku ze sedadla spolujezdce.

NOVÉ DILLÍ: Indie zahájila úsilí o připojení k francouzskému programu stíhaček šesté generace. Zvolila francouzský systém Future Combat Air System (FCAS) namísto konkurenčního britsko-italsko-japonského programu Global Combat Air Programme (GCAP), aby se uchytila ​​v bojovém letectví nové generace.

Ve svém podání s názvem „Opatření přijatá“ pro parlamentní stálý výbor pro obranu ministerstvo obrany uvedlo, že „zahájilo společné úsilí o připojení“ k programu FCAS, který vede francouzská vláda.

Zveřejnění obsažené v dvacáté páté zprávě výboru za období 2025-26, která byla v pátek předložena Lok Sabha, objasňuje volbu, kterou ministerstvo v březnu nechalo otevřenou. Poté výboru sdělilo, že indické letectvo se chce připojit k jednomu ze dvou konkurenčních programů stíhaček šesté generace.

Druhou možností byl program GCAP, v jehož rámci Británie, Itálie a Japonsko vyvíjejí bojový letoun nové generace s názvem Tempest.

Tento krok přichází v době, kdy se velké vojenské mocnosti předhánějí ve vývoji bojových letadel navržených s ohledem na stealth, umělou inteligenci (AI), pokročilé senzory, elektronický boj a týmovou spolupráci mezi pilotovanými a bezpilotními letouny.

Na rozdíl od konvenčních stíhacích programů jsou systémy šesté generace vyvíjeny jako „systém systémů“, přičemž se očekává, že stíhačka s posádkou bude operovat po boku bezpilotních letadel, vzdálených nosičů a dalších síťových prostředků a zároveň bude přijímat a sdílet data napříč bojištěm.

Tato technologie má pro Indii rostoucí význam, jelikož Čína rozšiřuje své schopnosti v oblasti vzdušného boje. Letectvo Lidové osvobozenecké armády (PLAAF) provozuje stíhačky stealth J-20 a J-35 a vyvíjí širší ekosystém zahrnující bezpilotní systémy, zbraně dlouhého doletu, palubní senzory a možnosti elektronického boje. Země také zalétala dvěma prototypy svých stíhaček šesté generace.

Unlike conventional fighter programmes, sixth-generation systems are being developed as a “system of systems”, with the crewed fighter expected to operate alongside unmanned aircraft
Parlamentní panel vyzývá k vytvoření plánu pro stíhačky šesté generace a posílení leteckých kapacit
Indická flotila stíhacích letounů mezitím stále nedosahuje schválené síly a domácí Advanced Medium Combat Aircraft (AMCA), vlajková loď indického programu stíhacích letounů páté generace, je stále ve vývoji. Vláda si stanovila cíl prvního letu AMCA kolem roku 2029, přičemž se očekává, že toto letadlo bude tvořit páteř budoucí indické stíhací flotily.

Parlamentní výbor samostatně požadoval plán a časový harmonogram pro indické stíhačky šesté generace.

Volba Francie přichází také na pozadí rychle se rozvíjejících indicko-francouzských obranných vztahů. Indie nyní pracuje na uzavření francouzského návrhu na 114 dalších letounů Rafale v hodnotě 3,25 bilionu rupií pro indické letectvo (IAF), přičemž nabídka předpokládá značnou výrobu v Indii.

Francouzský letecký gigant Safran také pracuje na dokončení dohody s výzkumným ústavem plynových turbín (GTRE) společnosti DRDO o vývoji stíhacího motoru s vysokým tahem 120 kN, který bude pohánět druhou várku stíhačky AMCA neboli AMCA Mk2.

Systém FCAS byl původně koncipován Francií, Německem a Španělskem jako širší bojový systém zahrnující stíhačku nové generace, bezpilotní dálkově ovládané nosiče, pokročilé senzory a bojový cloud. Stíhačka měla nakonec nahradit francouzský Rafale a Eurofighter provozované Německem a Španělskem.

Program však zasáhly neshody mezi francouzskou společností Dassault Aviation a Airbusem ohledně rozdělení práce, vedení vývoje a duševního vlastnictví. Francie a Německo následně začátkem června upustily od svého plánu na společný vývoj stíhačky s posádkou. Očekává se, že Francie bude stíhací komponentu rozvíjet pod vedením Dassault, zatímco Německo bude pokračovat v práci se Španělskem na vlastním budoucím úsilí o vývoj bojových letadel.

Tato změna je pro Indii významná, protože program FCAS, který Indie hodnotila začátkem tohoto roku, byl od té doby přepracován. Vláda nezveřejnila přesnou formu navrhované účasti Indie, včetně toho, zda se jedná o roli pozorovatele, vývojové partnerství, sdílení výrobních prací nebo přístup ke konkrétním technologiím.

SCOD nyní požádal ministerstvo obrany, aby v dalším podání poskytlo „zprávu o stavu, plán a časový harmonogram“ programu stíhaček šesté generace.