Kabinet Kuriozit

[Rase]

Cholesterol není jen škůdcem. Naše tělo jej nezbytně potřebuje a neobejde se bez něj. Cholesterol je pro lidský organismus životně důležitá chemická látka. Tělo si jej z větší části vyrábí samo v jaterních buňkách a zbytek si bere z jídla. Jedná se o steroid, který tělo využívá při tvorbě hormonů, vitaminu D, buněčných membrán nebo při zpracování tuků. Rozlišujeme takzvaný špatný cholesterol (LDL) a dobrý cholesterol (HDL), kterého máme v těle asi čtyřikrát méně. Právě LDL cholesterol se snadno ukládá na cévních stěnách a je jednou ze základních příčin jejich postupného zužování, které může vést k nejrůznějším zdravotním problémům. LDL cholesterol transportuje cholesterol z jater do cév a okolních tkání, kde je využíván, při vyšší hladině v krvi ale hrozí zmíněné usazování v cévních stěnách. "Hodný" cholesterol HDL přenáší cholesterol z cév do jater, kde je zneškodňován. O svou hladinu cholesterolu by se měli zajímat mladí i štíhlí, měla by se pravidelně kontrolovat každé dva roky. Problémy může způsobovat i diabetes, porucha funkce ledvin, zvýšený krevní tlak nebo kouření. Někdy mohou být příčinou vyšší hladiny cholesterolu i problémy s hormony, například se štítnou žlázou. Jistotu nízké hladiny cholesterolu ale nemají ani lidé, kteří jsou štíhlí a žijí celkem zdravě, a dokonce ani aktivní sportovci.

Samička papouška Eclectus roratus (samečci jsou zelení) při práci. Normálně se živí především ovocem a dožívají se až 75 let. V tomto případě to bude asi o dost méně

Nebojte, není to zlotřilý skřítek, ale obrovský kontrabas - oktobas
Oktobas je strunný smyčcový nástroj, který byl vynalezen v roce 1850 v Paříži francouzským houslařem Jeanem-Baptistou Vuillaumem (1798–1875). Má tři struny a v základu je zvětšeninou kontrabasu (exemplář v Cité de la Musique v Paříži měří 3,48 m, zatímco kontrabas zpravidla měří kolem 2 m). Kvůli extrémně dlouhému hmatníku a tlustým strunám se na něj hraje za využití systému pák a pedálů. Oktobas nebyl nikdy masově produkován či využíván skladateli. Kromě pařížského kusu existuje ještě ve sbírce Musical Instrument Museum ve Phoenixu (vyrobil je v roce 2007 italský houslař Antonio Dattis) a v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni. V říjnu 2016 se Montrealský symfonický orchestr stal jediným orchestrem na světě, který vlastní oktobas, poté, co mu quebecká společnost Canimex jeden darovala. Montrealský symfonický orchestr je nyní jediným orchestrem na světě, který jej i používá. Tento nástroj vyrobil houslař Jean-Jacques Pagès z Mirecourtu ve Francii v roce 2010. Je známo, že dva další oktobasy existují u soukromých vlastníků. První vyrobil v roce 1995 houslař Pierre Bohr, a patří italskému hudebníku Nicolu Monetovi. Nástroj je kopií těch, které vyrobil Vuillaume, ale s inovativními prvky, zejména v mechanice. Druhou oktobasu vlastní Guro Moe, experimentální hudebník, který výrobu nástroje zadal německému houslaři Wolfgangu Staabovi, profesionálovi, který 25 let pracoval na restaurování a opravách starých basů. Hledal nejlepší možné dřevo v Alpách, které bylo lehké a velmi tvrdé. Dokončení nástroje (o něco většího než ostatní) trvalo 13 měsíců a první koncert se konal v kostele v Oslu během festivalu zvuku Only Connect.

Kmen Dani žijící na Nové Guineji praktikuje dodnes smuteční rituál Iki Palim, při němž si ženy postupně usekávají články prstů na rukou. Pro domorodce to je jediný způsob, jak vyjádřit svůj smutek nad ztrátou milovaného člověka a dělají to ochotně. Amputace probíhá za plného vědomí, k otupení nepomůže alkohol, který zde neznají. Místní anestézie má zvláštní pojetí. Nejprve se pevně ováže paže nad loktem, potom ženu uchopí za předloktí a prudce jí udeří loktem o kámen. Trefa do brňavky znecitliví nervy v prstech a krátce umrtví ruku. Kameným sekáčem se následně článek prstu odsekne u prvního kloubu. Krvácející zbytek prstu se zabalí do léčivých bylin, převáže hojivými lupeny a vše zakryje banánový list omotaný šlahouny. Po zbytek dne sedí dívka tiše v šoku s poraněnou ruku vzhůru, aby započalo hojení. Obřadem ženy prochází opakovaně, s tím jak jim umírají další a další příbuzní. Začíná se malíčkem, celý zůstává palec, případně první dva prsty jedné ruky. Některé ženy za celý svůj život přijdou i o několik prstů. Byť mají zohyzděné ruce, zvládají vykonávat i jemné práce. Domorodci zmiňují, že odsekávání článků prstů je nutné pro utišení duchů. V současnosti tento bolestivý rituál, který indonéská vláda oficiálně zakázala, ztrácí na významu a provádí jej spíše výjimečně jen starší ženy. Misionáři, kteří zde působí, mají velký podíl na tom, že se ženy přestávají takto mrzačit.

[Rase]

Ušlapaní na carské korunovační slavnosti - Moskva, Chodynské pole, květen 1896
Autorem fotografie je František Krátký (1851-1924), který navštívil Rusko na jaře 1896. Důvodem byla snaha spatřit na vlastní oči carskou korunovaci a jistě i zvědavost, jak to v Rusku vlastně vypadá. Mimo jiné chtěl později fotografie zpeněžit - tedy nejspíš prodat do novin, jelikož Rusko tehdy bylo oblíbeným tématem ve společnosti. Na cestu se Krátký pečlivě připravoval, vedle nezbytných povolení si zakoupil také nový stereopřístroj vídeňské firmy J. Wanaus pro formát 9 x 18 cm, kromě toho měl i fotoaparát na formát desek 13 x 18 cm. A právě s ním pořídil většinu záběrů lidové slavnosti na Chodynském poli u Moskvy, kde se jásalo nad carskou korunovací. Většina pořízených snímků je optimistická, ale velice netradiční je záběr obětí tragické události – tlačenice, k níž došlo při rozdávání jídla zdarma. Je to velmi otřesné obrazové svědectví, rub rozjařenosti lidu, která vyústila v davovou psychózu s desítkami mrtvých. S výjimkou ušlapaných na Chodynském poli však snímky Františka Krátkého z Moskvy, Petrohradu či Novgorodu nabízejí spíše pozitivní obraz Ruska. Ostatně takové záběry mohl i lépe prodávat...

Blanche Monnier (1849–1913)
jinak známá také jako la Séquestrée de Poitiers, byla objetí asi nejhoršího případu domácího násilí ve Francii. V 19. století věznila matka svou dceru 25 let v malém pokojíčku, bez jídla, vody, světla a v otřesných podmínkách. Za to, že si vybrala nevhodného manžela. Když jí bylo 25 let, se zamilovala do staršího právníka, který se ale nezamlouval její aristokratické matce. Po nějaké době Blanche prostě zmizela a nikdo ji na veřejnosti už neviděl. Matka a bratr na oko truchlili a pokračovali v normálním životě. V květnu roku 1901 obdržela policejní stanice tajemný dopis, v němž bylo napsáno: „Musím vás informovat o vážné věci. Mluvím o staré panně, která je zamčená v domě paní Monnierové, napůl vyhladověla a žijící ve vlastní špíně“. Policisté šokovaní dopisem se rozhodli případ prošetřit. Poslali skupinu detektivů, aby prohledali dům, tam si všimli zamčených dveří v podkroví. Když je otevřeli, porazil je neskutečný zápach. V pokoji našli podvyživenou ženu ležící v jídle a mezi výkaly, mžourající přes světlo, které neviděla 25 let. Blanche Monnier vážila pouhých 24 kilogramů. Živila se pouze nedojedky, které zbyly po matce. "Ta nešťastná žena ležela kompletně nahá na shnilé matraci. Kolem ní byla krusta odpadků z exkrementů, zbytků masa, zeleniny, ryb a chleba. Viděli jsme také mušle a šváby procházející se po posteli. Vzduch v místnosti byl tak odporný, že se tam nedalo zůstat déle, než pár sekund," popsal svědek. Matka Blanche byla okamžitě zatčena, ale po 15 dnech ve vězení zemřela. Přiznala se, že skutečně dceru zamkla na čtvrt století ona. Bratr dívky byl odsouzen pouze k 15 měsícům. Po propuštění tvrdil, že sestra mohla odejít kdykoliv chtěla, ale neudělala to. Blanchin milenec-právník zemřel v roce 1885. Osvobozená žena byla do konce života léčená v sanatoriu, kde ve věku 62 let zemřela.

Korunkový uzávěr (1892)
byl patentován v roce 1892 vynálezcem Williamem Painterem z Baltimoru (Maryland, USA). Pojmenoval svůj vynález "Crown Cork", to je "korunková zátka." Korunkové uzávěry byly v USA použity nejdříve na pivní lahve, kde nahradily třmenové uzávěry. Třmenový uzávěr byla porcelánová zátka s těsnící hmotou po obvodu, přitlačovaná drátěnou konstrukcí k hrdlu lahve. Výroba korunkových uzávěrů se ukázala výrazně jednodušší a plnění lahví rychlejší. William Painter (1838-1906), činorodý inženýr irského původu za svůj život získal na 80 patentů, jedním z nich byl například stroj pro odhalování padělaných peněz nebo bezpečnostní vystřelovací sedadlo do osobních vlaků. Williamovi ale brzy došlo, že chce-li zažít opravdový velkolepý úspěch, musí vytvořit něco jednoduchého, co lze vyrábět masově. Inspirován zvyšující se popularitou sycených nápojů, které byly široce dostupné v lékárnách a hospodách od roku 1880, vytvořil o 19 let později korunkový uzávěr, který se rozšířil po celém světě. Zátka měla vlnitý okraj, který ručním nebo strojovým přitlačením vytvořil pevné víčko tvaru korunky s vloženou korkovou vrstvou, která zabraňovala kontaktu kovu s nápojem. Na víčka vynalezl Painter i otvírák, který si nechal patentovat o tři roky později. Dnes, více než sto let po Painterově smrti, jeho firma, která je součástí Crown Holdings a zaměstnává na 25 000 lidí, prodává ročně zátky v takřka nezměněné podobě za 6,5 miliardy dolarů ve více než 40 zemích světa.

Letadlo Austrian Airlines A320 bylo v neděli těžce poškozeno krupobitím při přibližování k letišti ve Vídni. I přes poškození přídě a čelního skla piloti bezpečně přistáli. Letadlo směřovalo z Palma de Mallorca do Vídně, když se dostalo do bouře, která podle aerolinek nebyla na radaru dopředu patrná. Na palubě bylo 173 cestujících a šest členů posádky. Nikomu se nic nestalo.

[Alfik]

Ušlapaní na carské korunovační slavnosti - Moskva, Chodynské pole, květen 1896

Pár upřesňujících postřehů, aneb -
- jak se stát z milovaného cara v jednom dni carem Mikulášem II Krvavým..., Mikulášem II Nemilosrdným... a podobně.

1) Chodynské (nebo Chotynské, Chotyňské, Chodyňské, existují různé zápisy jména, asi nebylo ještě úplně stálé) pole byla rozlehlá louka, která kvůli zamrzání a tání byla pokrytá spoustou děr. Při přípravě na shromáždění byly tyto díry pokryty prkny, ale tak nějak... pa růski. Při panice pak lidé popadali do těch děr, zčásti tehdy když se pod nimi prkna prolomila, a zčásti když šlápli na konec a ten se pod nimi probořil. Většina mrtvých tedy nebyla ušlapána, ale utopila se v kalné, studené vodě po roztátí pole.
Právě to bylo příčinou toho, že pole bylo pusté. Nic se na něm nestavělo, ani nesloužilo třeba jako vojenské cvičiště nebo sklady. Bylo to nepoužitelné a tudíž je chybou úřadů že shromáždění vůbec připustilo na takovém místě. Plus ta nepořádně položená prkna.

2) Na místě se mohlo shromáždit, podle odhadů, několik desítek tisíc lidí. Bylo pro ně připraveno cca 150 stánků s preclíky a 20 hospod. Mělo to být občerstvení zadarmo. Takže zpráva, že se této výslužky nedostane na všechny, se pravděpodobně zakládala na pravdě.
A v hladovém Rusku... preclík s pivkem zadara...

3) Na akci dohlíželo v roli policie či pořádkové služby pouhých 1800 kozáků na koních. To je jednak zoufale málo, a druhak koně byli na tomto podmáčeném, čerstvě roztátém poli plném děr na dvě věci. Na h***o a na nic.
Tyto síly tedy neměly šanci cokoli s davem udělat a to že nad ním ztratily kontrolu bylo zcela zákonité.

4) Úředníci se báli oznámit tuto tragédii carovi. Ten večer se měl dvůr účastnit slavnostního plesu na francouzské ambasádě. Car se celou věc dozvěděl těsně před odjezdem na tento bál, a byl původně toho názoru, že by se neměl účastnit protože by to bylo vůči obětem nevhodné. Přesvědčili jej však jeho strýcové, bratři cara Alexandra III. Mladý car bez vlastních zkušeností se nechal přesvědčit, že neúčast na bále by byla urážkou Francie a konec konců, na mužiky jebat.

Tato neschopnost a lhostejnost byla příčinou velkého roztrpčení mezi lidem, a možná i jednou z příčin revoluce. Byť jen jednou z méně důležitých.
A mimochodem, nevyšlo to. Ve Francii to bylo podáváno novinami naopak než si v Rusku mysleli. Bylo to jednoznačně a totálně odsouzeno.

Zdroj: Paměti Alexeje Volkova.

[Rase]

Když se přestěhujete z města na vesnici, tak se dřív nebo později dostaví ten pocit, že se nemůžete vyčůrat, pokud se na vás při tom někdo nekouká. Tento civilizační problém se ale Brněnským vědcům podařilo vyřešit velice důmyslným způsobem .)) Teď ale vážně. Bar Galeria Urbana v Kaunasu se rozhodl oživit své poněkud fádní záchody a tak oslovili litevské designérské studio Gyva Grafika. Poněkud limitujícím byl ale požadavek na zachování stávajících béžových obkladaček. Naštěstí to talentované umělce nezastavilo. Při pohledu na béžové čtvercové dlaždice se jim okamžitě vybavila spousta litevských paneláků a sídlišť. Vyjeli proto na místní sídliště a pořídili množství fotografií oken a balkónů. Ty nejlepší pak vytiskli jako samolepky a nehezké obkladačky s nimi polepili. Nápad měl takový úspěch, že společnost začala prodávat kachličky s tímto motivem.

Kostra ježka i s ostny. Na fotografii můžete vidět autentické ostatky zesnulého ježka. Přesto by bylo poněkud nepřesné tuto ukázku kategorizovat jako samotnou kostru, jelikož obsahuje i ostny, které jsou složeny z keratinu, tedy obdobně jako naše vlasy. Ostny by přirozeně degradovaly a tak musely být uměle konzervovány zkušeným taxidermistou. Tou byla jistá Margarita Čajka v roce 2018. Podobný typ exempláře lze vidět v Horniman Museum v Londýně. Zde se však již jedná o kousky z 20. století a běžně se tehdy využívaly k výuce (spolu s celými vycpanými ježky).

Pořádně zmutovaný ananas
Fasciace nebo crestling (svažitost či hřebenatost) je zvláštní chybou květů nebo poté i plodů. Podmíněna ať již geneticky, napadením bakteriemi, viry nebo plísněmi. Některé rostliny jsou pro svou schopnost tvořit fasciaci ceněné, například slunečnice, nebo japonská vrba. V jiných případech je ale dosti znepokojivá.

Bílá Masajka s českými kořeny, aneb probuzení do špatného snu
Corinne Hofmann je švýcarská spisovatelka, autorka autobiografických románů o životě v Keni. Když roku 1986 odletěla se svým přítelem na dovolenou do Keni, na první pohled se zamilovala do masaje Lketingy. Později se do Keni vrátila, našla Lketingu a vzala si jej. Ze začátku vše vypadalo nadějně, narodila se jim dcera Napirai, ale od té doby šlo všechno z kopce. Nakonec po čtyřech letech se Corinne rozhodla utéct z Afriky zpět do Švýcarska. O svých zážitcích sepsala román Bílá masajka, přičemž v posledním díle se vrací zpět na návštěvu do svého minulého domova.
Corinne Hofmann se narodila 4. července 1960 ve Frauenfeldu do velmi chudých poměrů nevítaných přistěhovalců. Její otec byl původem Němec, takže celá rodina musela po druhé světové válce opustit svůj domov v Přísečnici v Krušných horách a nakonec se usadila právě ve Švýcarsku. Jako cizinci se museli v novém prostředí usilovně prosazovat, přičemž finanční situace rodiny nebyla nejlepší. Její životní styl v dětství se později výrazně podepsal na jejím dalším životě. Vyučila se prodavačkou a postupně se vypracovala na úspěšnou majitelku svatebního salonu (v pouhých 21 letech). V roce 1986 se zasnoubila a pár vyrazil do Keni. Tato cesta se však od počátku vyvíjela úplně jinak, než by si zamilovaná dvojice představovala. Corinne zde totiž potkala místního samburského válečníka jménem Lketinga Leparmorijo a oba se do sebe bezhlavě zamilovali. Po návratu do Švýcarska se rozhodla ukončit vztah se svým snoubencem Marcem a opustit svůj zdejší dosavadní život (dokonce prodala veškerý majetek). Nakonec se přestěhovala za svou velkou láskou do Keni.
"Na první pohled se mladá Corinne hluboce zamiluje do urostlého masajského válečníka, opustí kvůli němu dosavadní způsob života v civilizované společnosti a bezhlavě se vrhá do pro ni neznámé keňské buše. V neuvěřitelně primitivních podmínkách si prožije ráj i peklo na zemi a sen o velké lásce se posléze změní v zápas o holé přežití. Nekončící dobrodružství přivede mladou ženu na pokraj duševních i fyzických sil a ocitá se zcela bez prostředků."
Po svatbě s Lketingem bydleli společně v chýši postavené ze dřeva, hadrů, kterou poslepovali kravím trusem. O několik měsíců později porodila dceru Napirai a začala žít jako samburská žena v kmeni svého muže v Barsaloi. Místní ji pojmenovali Bílá Masajka, jelikož její blond vlasy byly v africké Keni opravdovou vzácností. I na tomto chudém místě Corinne projevila svůj obchodní talent tím, že si zde otevřela malý obchůdek s potravinami a suvenýry. Manželské soužití se ale brzy začalo měnit ve zlý sen. Musela snášet násilí ze strany svého žárlivého manžela, který byl navíc závislý na drogách. Po čtyřech těžkých letech se v roce 1990 rozhodla definitivně Afriku opustit a vrátit se spolu se svou malou dcerkou do Švýcarska. Následně se jí podařilo dosáhnout rozvodu a ponechat si dceru ve vlastní péči. Po návratu do Evropy měla ještě jeden dlouhodobý vztah, který však nevyšel. Od té doby žije sama, v horské oblasti Švýcarska blízko italských hranic. Provozuje zde svůj malý rodinný penzion a psaní je pro ni formu terapie. Do Afriky se ještě několikrát vrátila, mimo jiné kvůli natáčení filmu inspirovaného jejím prvním bestsellerem. Její dcera vede kosmetický a kadeřnický salon na letišti v Curychu. Lketinga se nakonec znovu oženil a má další děti.

[Alfik]

Bílá masajka...
To mi připomíná běžný obrázek jaký lze najít několikrát denně na 9gagu

[Rase]

Albert "Shrimp" Burns (1898-1921)
byl jedním ze stájových jezdců týmu Harley-Davidson, v období krátce po První světové válce. Tehdejší moto-sport byl zajímavý tím, že závodníci jezdili na trati oválného tvaru zvané "motordromes". Kuriozitou je, že povrch trati byl vyroben z dřevěných planěk, odtud pochází název sportu - Board track racing. Shrimp zvítězil v národní soutěži roku 1919 ale vzhledem k nebezpečnosti celého sportu zemřel při nehodě již roku 1921. Člověk si tak říká, jak s tak velkými koulemi dokázali vůbec sedět na sedátku.

Počátkem června roku 1603 se Habsburské vojsko rozhodlo obsadit hrad Bolondvár na jižním břehu jezera Balaton. Turečtí obránci se ale rozhodli vzít nohy na ramena a co nejrychleji uprchnout do bezpečí. Čtyřiceti jezdcům se to podařilo bez větších komplikací, ale pěšáci a jejich rodinní příslušníci se pokusili uprchnout na člunech (nebo spíše lehkých a rychlých galérách). Před útěkem však hrad nepoškodili a o tři hodiny později se jej zmocnila císařská armáda. U pevnosti našli čtyři prosakující čluny (sajka), rychle je opravili a 200 hajduků (vojáků z pohraničí) se chopilo vesel a vyrazilo za Osmany. Dostihli je po necelých pěti kilometrech (3 mílích) od břehu a rozpoutala se zuřivá bitva. Boj trval dvě hodiny, pravděpodobně šlo o největší bitvu tohoto druhu u Balatonu.

Všimli jste si někdy, že je většina schodišť ve středověkých hradech úzkých a pravotočivých? Nejspíše asi ne, viďte. Ale takhle navržené schodiště má svůj praktický důvod. A ten důvod je obrana hradu. I schodiště byla plánována ve prospěch obránců. Stejně jako dnes, i tehdy byla většina lidí praváci a tím pádem i zbraň drželi v pravé ruce. Díky točení schodiště podle hodinových ručiček, byla veškerá výhoda na straně obránce, ten totiž mohl svým mečem, či jinou zbraní, téměř bez obav máchnout směrem k nepříteli. Ten byl naopak v nevýhodné pozici. Vnitřní stěna schodiště totiž zabraňovala útočníkovi plně máchnout svou zbraní a aby tak učinil, musel se přestat krýt svým štítem. Na některých hradech můžeme dokonce vidět i rozdílnou výšku schodů, to byl jeden z dalších obranných prvků. V kombinaci se špatným osvětlením útočníci na schodech zakopávali a bylo obtížné na nich v boji udržet balanc.

Vyřezávaná dřevěná protéza patřící americké beznohé atletce a modelce
Aimee Mullins se narodila 20. července 1976 a v jednom roce jí museli lékaři amputovat obě nohy pod koleny. Důvodem byla zvláštní choroba - fibulární hemimelia (chybějící lýtková kost). Začala nosit protézy a i přes svůj zdravotní handicap se začala věnovat sportu. Na Letních paralympijských hrách v Atlantě se v roce 1996 stala trojnásobnou světovou rekordmankou ve sprintu na 100 metrů, 200 metrů a ve skoku do dálky. V roce 1998 se prosadila i v modelingu, stala se oblíbenou modelkou britského módního návrháře Alexandera McQueena. Po jedné z jeho přehlídek uvedla: "A víš, faktem je, že nikdo nevěděl, že to byly protetické nohy. Byly hvězdou show - tyto dřevěné boty vykukující zpod těchto rafiových šatů - ale ve skutečnosti to byly nohy jako stvořené pro mě." Jen dodám, že díky protézám si může měnit i svou výšku. Její fotografie publikovaly známé módní časopisy, např. Vogue, Harper's Bazaar, Sports Illustrated, Life nebo Elle. Její snímky obsahoval také kalendář Pirelli pro rok 2004. V roce 2011 se stala ambasadorkou značky L'Oréal. V roce 2002 si zahrála ve filmu Matthewa Barneyho Cremaster 3. Dále si zahrála po boku Davida Sucheta a Aidana Gillena v Hercule Poirot: Pět malých prasátek. Nejnověji si zahrála v novém seriálu Crossbones po boku Johna Malkoviche. Od roku 2013 chodila s hercem Rupertem Friendem a o tři roky později se vzali.

[Rase]

Nejmenší hadi připomínají žížaly a širocí jsou jako špageta
Dříve byl za nejmenšího považován zemní hádek Leptotyphlops bilineata patřící do čeledi slepanovitých, který se vyskytuje pouze na ostrově Sv. Lucie, na Martiniku a Barbadosu. Tento minihad, který má zakrnělé oči a růžovou barvu pokožky, připomíná více žížalu, než hada. Zdá se, že jeho maximální délka jen zřídka přesáhne 10 cm. Od roku 2008 se jako nejmenší had uvádí Tetracheilostoma carlae, který se vyskytuje na Barbadosu. Většinou měří do 10 cm (největší kus měřil 10,4 cm) a váží okolo 0,6 gramu. Nově vylíhlá mláďata mají asi poloviční délku oproti dospělým (samice snáší jedno velké vejce). Předpokládá se, že dospělý jedinec se velmi blíží hranici minimální velikosti hada, protože hadí mláďata musí mít při vylíhnutí určitou velikost, aby sehnala potravu; menší had podle vědců ani nemůže existovat. Předpokládá se, že se Tetracheilostoma carlae živí především termity a mravenci.
Celý podřád Scolecophidia je velmi zajímavý. Vzhledem k jejich způsobu života o těchto hadech nevíme všechno. A neznáme ani všechny druhy do tohoto podřádu patřící. Zajímavostí je, že příslušníci nejmenších druhů nepolykají ony mravence a termity celé, ale pouze vysají jejich šťávy a exoskelet nechají stranou. Oproti tomu větší druhy z Asie se často kromě mravenců a termitů živí i menšími červy a žížalami, které v zemi najdou. Tito hadi dokáží vypátrat mravence a termity podle chemických stop a krásně se tak krmit u jejich stezek. Teď si asi říkáte, že vzhledem k velikosti by se samo mohli snadno stát obětí vlastní kořisti. Tito hadi se však brání tím, že vyloučí z kloaky směsici výkalů a tekutinu, která obsahuje látky odpuzující mravence. Had se v té směsi vyválí. Takto obalen se může v mraveništi nakrmit, aniž by byl napaden a sežrán.

Pokud správně uspořádáte britské mince, vznikne vám celý královský erb - státní znak
V současnosti jsou v oběhu mince v hodnotě 1, 2, 5, 10, 20 a 50 pencí a 1 a 2 liber. V sedmdesátých letech byla jedna libra reprezentována bankovou, nicméně kvůli poklesu kupní síly libry se kolem roku 1980 dospělo k názoru, že je zapotřebí mít jednolibrové mince. Mimo jiné i proto, že průměrná životnost bankovky byla 9 měsíců, kdežto mince může v oběhu přežít i 40 let. Státní znak Spojeného království je oficiální znak britského monarchy – v současné době krále Karla III., který je zároveň nejvyšším představitelem země. Znak, s různými obměnami, je používán i britskou vládou, nebo členy královské rodiny.

Až někdy pojedete do Moldavska, tak si nezapomeňte nechat nějaké jejich kovové mince. Můžete si z nich totiž seskládat krásný státní znak. Moldavský lei vznikl v současné podobě až v roce 1993, kdy nahradil kupon (vycházející ze sovětského rublu) v poměru 1 lei = 1 000 kupon. V oběhu jsou mince nominálních hodnot 1, 5, 10, 25 a 50 banů a mince 1, 2, 5 a 10 lei. Bankovky mají hodnoty 1, 5, 10, 20, 50, 100, 200, 500 a 1000 lei. Státní znak Moldavska, přijatý 3. listopadu 1990, je tvořen heraldicky vpravo hledící zlatou orlicí s červenou zbrojí, se zlatým křížem v zobáku a olivovou ratolestí a palcátem v pařátech. Srdeční štítek na prsou zobrazuje zlatou hlavu zubra na červeno-modrém štítu, hlava má vedle sebe stříbrnou růži a měsíc, nad sebou zlatou osmicípou hvězdu. Z důvodu rozlišení vlajek Rumunska a Moldavska je na rubovou stranu Moldavské státní vlajky kladen státní znak. Moldavský znak je rovněž velmi podobný státnímu znaku Rumunska.

Mnoho Afroameričanů má irské příjmení, jelikož v minulosti žili chudí černoši a Irové ve stejném ghettu
Příkladem může být kupříkladu Shaquille O'Neal, Eddie Murphy, Tony Morrison atd. Samozřejmě existuje mnoho obyčejných Afroameričanů, kteří mají irská příjmení. Existuje hned několik důvodů, proč tomu tak je. Nejčastějším důvodem, že po emancipaci otroků přijali někteří nově osvobození jméno svých bývalých majitelů. Šlo také o způsob jak označit, odkud pocházíte. Mnozí také řešili mnohem důležitější věci aby vůbec přežili. Je pravda, že mnoho irských přistěhovalců do Spojených států bylo příliš chudých na to, aby vlastnili otroky. Mnozí se usadili ve městech a pracovali jako dělníci. Ale majitelů plantáží a dozorců irského původu bylo dost. V některých případech tito dozorci sami vlastnili také otroky, které pronajímali na plantáž. Dalším z důvodů často bylo, že uprchlí otroci si vybírali jména co nejodlišnější od jména jejich bývalého pána. Jiní si možná vybrali příjmení někoho, koho obdivovali. Dalším případem byli skuteční předkové původem z Irska, nebo adoptováni do irských rodin. Téměř deset procent lidí v americkém sčítání lidu v roce 2020 se identifikovalo jako irští Američané. Řekněme, že polovina jsou muži. To je asi šestnáct milionů irských Američanů v zemi.

[Rase]

Kufrovité autíčko Inter 175 A Berline (1953-1956)
Vozítka pod názvem Inter vyráběla francouzská továrna S.N.C.A.N. z Lyonu. Nutno podotknout, že tato společnost, celým jménem Société nationale des constructions aéronautiques du Nord, založená roku 1936, se primárně zaobírala stavbou letounů. Výroba těchto úsporných autíček byla zahájen v roce 1953 a trvala tři roky, za tuto dobu bylo postaveno zhruba 300 kusů. Jak název napovídá, tak je pohání motor o objemu 175cc a výkonu 8 koní. V roce 2013 byl jeden kus prodán za 161 000 dolarů, původní odhad byl přitom jen třetinový.

Vzácným sběratelským artiklem, který se objevuje na plážích u Aljašky, Washingtonu nebo Tchaj-wanu, jsou skleněné koule. Tyto většinou modrozelené duté koule z recyklovaného skla sloužily dříve rybářům jako bójky k uchycení sítí na moři. Oplétaly se lanem, aby se zvýšila jejich odolnost a sítě se měly za co chytit. Tyto rybářské plováky byly vynalezeny v Norsku, záznamy o jejich používání sahají do roku 1844, ale největší oblibě se jim dostalo v Japonsku. Většina skleněných plováků (zvaných ビン玉) je opatřena značkou, která se na kouli razila ještě za horka na píšťale. Značka příslušela budoucímu vlastníkovi bójky. Každý tak mohl poznat, kdo na jakém území v moři loví. Občas se bójky rozbily nebo provazy povolily a skleněné koule se vydaly na výlet. Chyceny mořskými proudy brázdí oceány a občas je bouře vyžene z moře a vyplaví na pláž. Pokud se vám podaří nalézt na pláži takový skleněný poklad a budete chtít vědět, komu bójka patřila, podívejte se do knihy Glass Ball od Waltera Piche, která obsahuje i přehled identifikačních značek (pečetí), tedy jmen vlastníků. Dodejme, že do 40. let 20. století sklo nahradilo dřevo nebo korek. Později hliník, plast nebo polystyren. Japonsko začalo používat skleněné plováky v roce 1910 a většina se vyráběla ručně, zejména ze starých lahví od saké. Ty měly zelenou barvu, ale najdeme bójky i čiré, jantarové, akvamarínové, ametystové, modré a další. Nejvíce ceněnou a vzácnou barvou je červený nebo brusinkový odstín. Jejich výroba byla drahá, protože k výrobě takovéto barvy bylo použito zlato. Další barvy, jako je smaragdová zelená, kobaltová modrá, fialová, žlutá a oranžová, byly primárně vyrobeny ve 20. a 30. letech 20. století. Většina barevných plováků dostupných dnes na prodej jsou však repliky.

Mozaikový quilt vyhotovený britským vojákem kolem roku 1850
Vojácký život si představujeme jako plný dobrodružství, fyzické námahy a bojování. Většinu času ale vojáci tráví jen čekáním a tedy se musí potýkat s nekonečnou nudou. Patrně tak překvapí, že tito muži si čas krátili mimo jiné šitím velice komplikovaných a krásných přikrývek. Šlo též o jakousi terapii, jak si připomenout padlé kamarády, ale též potřebu kreativního vyjádření i v době války. Některé z nejsložitějších příkladů obsahují až 25 000 kousků látek posbíraných ze starých vojenských uniforem a jakéhokoli kousku látky, který našli. Patchwork (anglicky patch – záplata, work - práce - vyrobeno ze záplat) je specifická textilní technika. Jedná se o sešívání malých, různě barevných kousků látek tak, aby vytvářely geometrické vzory. Výsledný patchwork může být použit samostatně, ale častěji bývá spojen v tzv. "sendvič" (horní vrstvu tvoří patchwork, uprostřed bývá rouno a spodní vrstvu opět tvoří látka) a je ozdobně prošit drobnými stehy. Takto sešitý patchwork se nazývá quilt. Ten se povětšinou používá jako ozdobný přehoz přes postel, některé quilty se věší na stěnu podobně jako tapisérie nebo gobelíny. Velmi oblíbeným se patchwork stal v Anglii v 17. století. Smyslem této techniky bylo využití dobře dochovaných částí starších látek. Patchwork byl technikou užívanou napříč společenskými vrstvami, setkáme se s ním ve šlechtických sídlech i v chatrčích anglického venkova. Velké obliby se dočkal patchwork mezi ženami amerických osadníků, které si tuto dovednost přivezly s sebou ze staré vlasti. Po druhé světové válce se zdálo, že tato textilní technika již patří minulosti. V poslední době ale zájem prudce vzrůstá a šíří se i zpět z Ameriky na starý kontinent. Obrovskou popularitu získává patchwork a quilt i v Japonsku.

Šaty zdobené výšivkou s krovkami brouků
Krovky některých brouků svým třpytem připomínají smaragdy a tak nepřekvapí, že se je lidé rozhodli využít jako ozdobu luxusních šatů. Tato móda pochází z Indie, kde za vlády Mughalů (1526-1857) dosáhla svého vrcholu. Od roku 1757 si získala pozornosti i v Britském impériu a brzy začaly být velice populární i zde. Nutno poznamenat, že zde se krovky používaly v původním stavu, kdežto Indové využívali spíše menších kousků, které se méně lámaly. Jeden článek z roku 1898 zmiňuje, že na jedněch šatech bylo použito 5 000 krovek brouků. Krom oděvů krovky zdobily též různé doplňky, jako jsou peněženky, šály a klobouky. Zlatou érou této zvláštní módy bylo 19. století, ale v menší míře přetrvala až do dvacátých let 20. století a zdá se, že styl brzy poté zmizel z povědomí veřejnosti. Nejznámější ze všech "šatů s broučími krovkami" jsou pravděpodobně šaty lady Curzonové (manželky indického místokrále), známé jako "paví šaty". Navrhl je v roce 1903 Jean-Philippe Worth a měly být uctivou ukázkou zručnosti indických řemeslníků z Durbaru. Samotná výšivka navazuje na styl mughalů, byť samotná forma je ve své okázalosti britskou. Šaty se britským reportérům velice líbily, ale je pravděpodobné, že pro přítomné Indy šlo spíše o symbol porobení. Zajímavostí je, že v nedávné minulosti se šaty s krovkami brouků opět objevily na módních molech. Konkrétně šlo o tvorbu návrhářského týmu On Aura Tout Vu a byly představeny v roce 2013 (na titulním obrázku). Nutno podotknout, že vypadaly teatrálněji než kdy jindy. Belgický designér Dries van Noten rovněž využil stejného stylu pro svou kolekci podzim/zima 2015-2016. Zda jde jen o módní výstřelek nebo návrat k dávné tradici, si však musíme ještě počkat.

[Rase]

Přírodní skleněný domeček lásky
Na dně oceánu můžete najít neobvyklé skleněné poklady. Nepřinesl je sem ale člověk jako nějaký odpad, ale vznikly zcela přirozeně. Vlastně jde o houby a spojuje se s nimi i pořádná porce romantiky. V několikasetmetrové hloubce můžeme najít skleněné Venušiny koše (Euplectella), takzvané křemitky. Válcovitý skeleton této houby tvoří křemičité jehlice (skléry), které drží pohromadě velmi jemná vlákna z křemičitých tkání. Vlákna jsou pružná a dokáží zachytit i přenášet světlo lépe než optická vlákna používaná v telekomunikacích. Schránka často poskytuje bezpečný domov pro budoucí párek krevet, který se v ní rozhodne uhnízdit a strávit celý život. Krevetky proplují jako malé larvy skleněnou sítí do křemitky, ta jim uvnitř poskytuje ochranu a potravu, ony ji na oplátku čistí. Jakmile maličko povyrostou, jsou v křemitce uvězněny na celý život. Jejich potomci jsou ale malí, a tak mohou vyplout ven a hledat svoji budoucí polovičku i křemitku. V Japonsku jsou křemitky s vysušeným párem krevet oblíbeným svatebním darem s heslem "Dokud nás smrt nerozdělí".

Vizualizace množství mědi vytěžené z dolu
Pro vytvoření tohoto snímku Dillon Marsh vyfotil původní důl, poté shromáždil data o množství shromážděného kovu a vytvořil 3D model hmoty v reálném poměru. Na titulním snímku je důl Palabora, z něhož bylo vytěženo 4,1 milionu tun mědi. Umělec Dillon Marsh z Kapského města kombinuje fotografie a počítačem generované modely ve své sérii "za co to stojí", která vizuálně zobrazuje množství vytěžené mědi v dané lokalitě. "Ať jsou doly aktivní nebo dlouho opuštěné, hovoří o kombinaci obětí a zisku. Jejich rysy jsou hrubé, nevzhledné jizvy na krajině – výkony tvrdé práce a specializovaného inženýrství, vytvořené k získávání bohatství země". Pomocí CGI umístil Marsh do každé scény měděnou kouli, která funguje jako zmenšený model, který se rovná přesné hmotě vytěžené z dolu. Tímto záměrem je vytvořit jakousi vizualizaci předností a nedostatků těžby v Jižní Africe, odvětví, které tak radikálně utvářelo historii a ekonomiku této země.

Guláš z 50 000 let staré mumie pravěkého bizona
Blue Babe je perfektně zachovalý 50 000 let starý bizon, kterého náhodně nalezl těžař zlata na Aljašce v roce 1979. Zvíře bylo ve skutečnosti tak dobře zachovalé, že roku 1984 se pracovníci University of Alaska Museum of the North, kteří nález připravovali k instalaci, rozhodli uvařit a sníst část jeho krční svaloviny. Přidali velkou spoustu česneku, cibule, koření, mrkev i brambory. To celé zalili vínem a brzy vznikla parádní večeře pro zhruba osm lidí. Staré maso popsali jako "houževnaté" a chuť "zemitou s houbovým nádechem". Všichni strávníci si ale docela pochutnali a přežili ve zdraví. Bizon pravěký či bizon stepní (Bison priscus) je vyhynulý druh bizona, který žil na rozsáhlém území v Asii, Evropě a Severní Americe v období čtvrtohor. Vážil přibližně 900 kg, v ramenou byl vysoký okolo 2 metrů, rohy měřily na délku asi půl metru. Jako ostatní bizoni se i on živil trávou a další rostlinnou stravou. Malby bizonů pravěkých jsou součástí výzdoby většiny klasických jeskynních nalezišť pravěkého umění jako jsou jeskyně Altamira, Lascaux a Chauvet. Nechybějí ani hmotné nálezy. V červenci 1979 došlo k senzačnímu objevu velmi zachovalé mumie tohoto tvora severně od Fairbanks (Aljaška). Mumie dostala jméno Blue Babe, neboť měla namodralou barvu způsobenou nerostem vivianitem. Její stáří se odhaduje na 36 000 let, ale pozdější výzkum uvádí nejméně 50 000 let. Byla s největší pravděpodobností zabita pravěkými lvy (Panthera leo atrox) a částečně sežrána - na mumii se našly stopy zubů a drápů. Uhynula v zimě a tak je její zmrzlé tělo zachovalo až do dnešních dnů.

Pilatesova sešikmená postel
V roce 1930 si nechal německý gymnasta Joseph Hubertus Pilates (1883-1967), zakladatel cvičební metody Pilates, ve Spojených státech patentovat speciální polohovací postel. Zatímco polohovací postele, které známe dnes, mají nejčastěji polohovatelnou hlavovou část rámu, Pilatesova postel se pomocí zatáhnutí provazu propadla do podoby písmene V. Pilates tvrdil, že rovné postele nejsou pro člověka příliš vhodné, zvláště co se celkového odpočinku a stavby těla týče. Postel ve tvaru písmene V má prý zlepšovat celkové držení těla, ulevit zádům, lepší podpora rukou i nohou při spánku, samotný tvar také drží přikrývku relativně daleko od těla, čímž pomáhá cirkulaci vzduchu pod ní.

[Rase]

Oranžová bitevní loď (1946)
USS Nevada natřená zářivou oranžovou barvou, aby sloužila v roce 1946 jako cílová loď pro jaderný test v rámci Operace Crossroads. Atomová puma o síle 23 kilotun TNT však cíl minula o 1,5 kilometru a vybuchla 158 metrů nad útočnou transportní lodí USS Gilliam. Během této série zkušebních testů jaderných zbraní na atolu Bikini. Zkoumala americká armáda účinnost použití jaderných zbraní proti válečným lodím. V prostoru výbuchu bylo soustředěno pět bitevních lodí, čtyři křižníky, dvě letadlové lodě, 12 torpédoborců, osm ponorek, obchodní a výsadkové lodě. Použity byly jak starší americké válečné lodě, tak lodě předané USA jako kořist po jejich vítězství v druhé světové válce. Byly to zároveň první z mnoha zkušebních jaderných testů, které USA provedly na Marshallových ostrovech. USS Nevada (BB-36) byla spuštěna na vodu 11. července 1914 a námořnictvo ji převzalo v březnu 1916. Až do poloviny roku 1918 sloužila v Tichém oceánu. Následně byla poslána do Evropy, kde se stihla ještě zapojit do bojů v 1. světové válce. Po skončení konfliktu sloužila v Atlantiku a východním Tichomoří. Podnikla cesty do Brazílie a Austrálie. Koncem dvacátých let dvacátého století podstoupila rozsáhlou přestavbu, načež sloužila až do japonského útoku v tichomořském loďstvu. Během útoku na Pearl Harbor, 7. prosince 1941, se stala hlavním terčem útoků japonských letadel. Byla zasažena jedním torpédem a několika bombami, potopení zabránilo jen to, že najela na mělčinu. Po provizorních opravách byla odeslána na generálku na západní pobřeží USA. Když zastaralá loď ztratila vojenský význam. Po jaderném testu v roce 1946 zůstala těžce poškozena a radioaktivní. Nezpůsobilá pro další službu byla 29. srpna 1946 vyřazena z provozu a 31. července 1948 potopena u Havajských ostrovů, při nácviku námořní střelby. V roce 2020 ji znovu našli a zkoumali archeologové.

Vynález nákupních košíků (1937)
Dne 4. června 1937 byly v obchodech s potravinami Humpty Dumpty v Oklahoma City představeny první nákupní vozíky na světě. Na fotografii z roku 1960 u něj pózuje jeho spokojený vynálezce. Sylvan Nathan Goldman (1898-1984), obchodník s potravinami v Oklahomě, si v roce 1936 povšiml, že jeho zákaznice přestaly nakupovat, když byly jejich košíky plné. Zavřel se tedy ve své kanceláři a přemýšlel, jak tento nemilý problém vyřešit. Když koš jen zvětšil, tak již byl příliš těžký k nošení. Goldman se jej tedy rozhodl umístit na kolečka a jako rám použil skládací židli. Prototyp byl sice poměrně neohrabaný, přesto se jej rozhodl otestovat v praxi. Jako většina podnikatelů i Goldman rychle zjistil, že jeho cílový trh je extrémně odolný vůči změnám. Studoval tedy protesty svých klientů. Ženy uvedly, že jim vozík připomínalo tlačení dětského kočárku, a muži se bránili, protože tlačení vozíku jim nepřipadalo "dostatečně mužné". Goldman se tak rozhodl najmout lidi, kteří měli po obchodě jezdit s vozíky a další zaměstnanci zákazníky pozdravili a hned při vstupu do obchodu jim vozík nabídli. Fungovalo to. Vozíky se uchytily. Goldman patentoval svůj vynález a vybudoval si cestu k dalšímu úspěchu. Také se snažil rozšířit své podnikání tím, že klientům nabízí lepší služby. Jako každý významný podnikatel měl solidní obchodní strategii a později prodal svůj patent společnosti, která výrobek vylepšila a v této podobě jej používáme dodnes. Sylvan Goldman se z chudých poměrů vskutku vypracoval a prožil svůj "Americký sen". Stal se předním oklahomským filantropem a miliardářem. O své bohatství se ale štědře dělil, jako sponzor mnoha veřejně prospěšných aktivit, zvláště ve zdravotnictví. Zemřel ve svých 86 letech 25. listopadu 1984, kdy již jeho původní nákupní vozík dávno doznal po celém světě nesčetně obměn.

Svinka jako užitečný zahradní pomocníček
Možná jste je našli pod cihlou nebo vlhkým předmětem. Možná jste se dokonce cítili znechuceni. Ve skutečnosti jde o malé šikulky, přispívající k čištění půdy a podzemních vod od těžkých kovů. Svinka obecná (Armadillidium vulgare) je suchozemský korýš z kmene členovců. Pochází z Evropy a zde je také nejhojnější, zejména v oblasti Středomoří. Může dosahovat délky 18 mm, při ohrožení se umí svinout do kuličky, což jí dává název svinka. V této poloze se k nim predátoři hůře dostanou přes pláty jejich exoskeletonu. Obrněná kulička svinkám zajistí největší šanci na přežití při útoku mravenců nebo pavouka. Tito minikorýši se živí zbytky rostlin nebo mrtvých živočichů, které pomáhají rozkládat a vracet do zeminy. Na kompostu jsou tedy stínky i svinky velmi užitečné. Svinka je známa svojí schopností bioakumulace těžkých kovů (jako je olovo, měď, zinek, arsen a kadmium), které krystalizují v jejich střevech. Je proto modelovým druhem mnoha prací, sledujících podrobněji dopady těžkých kovů na její ekofyziologii. Při tom bývá často krmena různými typy kontaminované potravy. Zajímavostí je, že svinka má modrou krev. Ta totiž obsahuje dýchací protein hemocyanin, který umožňuje vázat molekuly kyslíku. Na rozdíl od hemoglobinu, který obsahuje železo, obsahuje hemocyanin ionty mědi. Když je krev svinek okysličená, vypadá modře. Svinka navíc nepotřebuje ani čůrat. Většina živočichů transformuje odpadní látky ve svém těle na moč, svinky vylučují přímo čpavek, který prochází jejich exoskeletonem, proto i poněkud zapáchají. Celkově jde o velice zajímavé tvorečky a tak jim neubližujte.

Rakousko-uherská experimentální čepice (1917)
Rakousko-uherskou armádu si povětšinou představujeme jako jakési "Švejky" v typických šedo-modrých uniformách. Zajímavostí ale je, že v průběhu války vznikly i dost zvláštní experimentální uniformy. Velice odlišné od této představy. V první polovině války bylo jasné, že je nutno přepracovat veškerou vojenskou výstroj, kterou bylo nutno racionalizovat a upravit dle nejnovějších trendů. Různí zbrojaři, návrháři a další odborníci, pracovali na novém vybavením, které by odráželo aktuální stav v monarchii. Některé návrhy byly převzaty a zapracovány do sériové produkce, jiné vznikly pouze v malé sérii, byly zdokumentovány a následně zamítnuty. Na fotografiích můžeme vidět experimentální polní čepice vyrobené v březnu 1917. Střihem vychází ze standardních vzorů, ale jsou doplněné o barevné rozlišovací prvky (podle barvy pluku) a zdobenou výšivkou s iniciálou císaře Karla. Zvláštností je i samotný pískově-hnědý odstín látky, podobný později používané "polní hnědi" (feldbraun). Obecně je hodně zajímavá snaha některých návrhářů, přijít s uniformou zcela odlišnou od německých vzorů. Koncem války však již byla monarchie ve vleku Německa a i vzhledem k materiální nouzi se od jakýchkoliv zásadních změn výstroje upustilo. Nový zjednodušený střih uniforem se již vyráběl pouze ve strohé "polní šedi" (feldgrau) a to bez jakýchkoliv ozdob. Experimentální čepice na fotografiích můžete najít ve Vídeňském vojenském muzeu.

[Rase]

Žena na skůtru (1916)
je známí sufražetka Florence 'Fay' Norman (1883-1964). V roce 1907 se provdala za Sira Henryho Normana, známého novináře a liberála. Právě od něj dostala k narozeninám tento motorový skútr a dojížděla na něm ulicemi Londýna do své kanceláře. Hnutí sufražetek za volební právo vzniklo roku 1900 a v roce 1918 získaly ženy částečné volební právo omezené na osoby starší 30 let. Stejného postavení jako muži dosáhly voličky teprve v roce 1928, kdy byla tato věková hranice snížena na 21 let.

Na první pohled by si člověk mohl myslet, že jde o roztomilý obrázek čerstvě narozeného slona (často je takto i prezentován). Když se ale trochu zamyslíme, vzpomeneme si na slůňata, která dokáží krátce po porodu chodit a hlavně jsou mnohem větší. Něco nám zde tedy nesedí. Ve skutečnosti sice skutečně jde o nejmenšího slon na světě, který ale žil jen pár hodin. Po marném boji v noci téhož dne zemřel. Stalo se tak v polovině roku 2015 v indickém státě Uttarpradéš.

Preaxiální polydaktylie, aneb zdvojení palce
Polydaktylie, též mnohoprstost, je jednou z nejčastějších vývojových vad ruky nebo chodidla. Jak sám název napovídá, tato vada se vyznačuje přítomností více jak pěti prstů na jedné končetině. Mnohoprstost postihuje zhruba jednoho novorozence ze tří tisíc a o něco častěji se vyskytuje u dívek. Nejběžnější formou polydaktylie je šestiprstost, nicméně prstů se může vyvinout i více než šest. Polydaktylie se běžně diagnostikuje ještě před narozením, protože již začátkem čtvrtého měsíce těhotenství ji zaznamená ultrazvuk. Poté, co se dítě narodí, se vada řeší podvázáním nebo chirurgicky, a to buď hned po porodu, nebo v mladším předškolním věku. V laické veřejnosti kolují legendy, že jde o děti narozené z incestu, což ale není jediným důvodem. Povětšinou jde o genetickou predispozici nebo vystavení různým toxinům během vývoje plodu, což je velice komplikovaný proces, při kterém se může ledasco pokazit. Mít zkrátka ruku nebo nohu se srostlými prsty není "špatné", je to jen jiné.

Pokud jde o incestní genetické poruchy, tak jako unikátní příklad si můžeme uvést nechvalně proslulé "Humří lidi", což byla rodina trpící ojedinělou tělesnou vadou, kdy palce a ostatní prsty spolu utvářely tvar klepet (někteří tak měli deformované i končetiny na nohou). V roce 1937 se do zmíněné rodiny narodil Grady Franklin Stiles Jr. (1937-1992). Díky svému postižení již od sedmi let vystupoval v cirkusu pod přezdívkou "humří chlapec". Kromě neobyčejného vzhledu měl ale Grady také nezvyklou sílu. V dospělém věku trpěl záchvaty agrese a děsil tak své okolí. V den svatby své dcery chladnokrevně zastřelil jejího snoubence. Později u soudu neukázal ani kapku lítosti a tak mu byl udělen trest vězení na patnáct let. Jenomže kvůli problémům s alkoholem a kouřením začal mít ve vězení zdravotní obtíže, a jeho trest mu tak byl zkrácen. Po návratu na svobodu se své rodině vyhýbal. Nějaký čas po propuštění z věznice jej jeho sedmnáctiletý soused střelil do hlavy, za což si vysloužil dvacet sedm let vězení. Vyšetřování ukázalo, že mladík dostal za vraždu zaplaceno. Za vším stála Gradyho žena Maria společně s jejich synem. Za svůj čin si odpykala trest dvanácti let za mřížemi. Mladý a nadějný cirkusák tak nakonec skončil jako vrah, kterému osud oplatil stejnou mincí.

[Rase]

Mazání kuliček bylo velmi důležité již pro naše pradědečky
Mazání kuliček je velice důležité pro dobrou náladu a tak nějak i pohodlí uživatele. Velice dobře to věděli již naši předkové a tak zde na fotografii z 18. srpna 1916 můžeme vidět rakousko-uherské dělostřelce při mazání kuliček pro prstencové ložisko masivní pobřežní houfnice 42 cm L/15 Küstenhaubitze. Hmotnost tohoto Škodováckého monstra v palebném postavení činil téměř 113 tun. Dokázalo metat tunové granáty (z toho 89,6 kg litého tritolu), úsťovou rychlostí 415 metrů za sekundu a to na vzdálenost 12,7 km. Celé to stálo na betonové plošině a otáčelo se na kuličkové dráze. Obsluha měla pouhých 27 mužů ale i tak dokázala pálit rychlostí 2 rány za minutu. Netřeba připomínat, že takováto palba měla nejen ničivé, ale i morální účinky.

Některé zdroje uvádí, že armáda objednala osm kusů tohoto děla, které chtěla umístit ve dvou čtyřvěžových pobřežních bateriích. Na počátku války byla jedna tato stacionární zbraň osazena k obraně přístavu v Pule. Na podzim roku 1914 armáda zadala požadavek na mobilitu těchto houfnic tak, aby bylo možno je přemisťovat dle potřeby mezi bojišti. Druhou vyráběnou zbraň tedy Škodovka upravila tak, aby ji bylo možno rozebrat na menší celky, které bylo možno rozebrat, přepravit pomocí vlaků a speciálních tahačů, a opět složit na místě potřeby. Nutno poznamenat, že k transportu děla a všech součástí byl potřebný vlak, složený z 39 vagónů. Zmíněná houfnice ráže 42 cm si vedla na Haličské frontě skvěle. V únoru 1915 zaujalo dělo bojové stanoviště u Tarnova a 14. února ostřelovalo místní nádraží právě v momentě vjezdu ruského vojenského transportu. Ten zasáhlo druhým nábojem - zahynul ruský generál a 200 vojáků. Taková nebývalá přesnost byla možná díky leteckému pozorování a radiovému spojení s posádkou děla. Následně se dělo zúčastnilo bojů z Přemyšl a následně putovalo po mnoha frontách, mimo jiné i Srbsku a jižním Tyrolsku. Během posledních bojů byla houfnice poškozena a vrácena do Škodových závodů k opravě a baterie zde převzala zcela novou houfnici číslo 3. Celkově se tak do bojů zapojily čtyři tyto houfnice (tři mobilní), další čtyři pak byly vyrobeny v upravené mobilnější verzi a sloužily pod názvem 42 cm Autohaubitze M.16. Přičemž název poukazoval na zásadně jiný druh přepravy - pomocí benzino-elektrických vlaků. Postupem času byla mobilita dál zlepšována a upravována. Po rozpadu monarchie rozhodla spojenecká komise, že ukořistěné houfnice ráže 38 a 42 centimetrů budou sešrotovány (včetně rozpracovaných). Asi nepřekvapí, že se tak nestalo. Jeden kus byl používán Rumunskou královskou armádou až do konce Druhé světové války. Jednu si ponechala Itálie a jeden kus (hlaveň číslo 9) byl téměř dokončen ve Škodovce a nacházel se ve Velké montovně. Zde zůstal až do roku 1937, později ji Němci nechali dokončit a uvést do provozu (1940). Po přesunu na východní frontu se zapojila do ostřelování Sevastopolu - vypálila 196 ran. Poslední zprávy o této houfnici jsou z května 1944 a pak záhadně zmizela v propadlišti dějin.

Jen taková perlička, česko-německý spisovatel Otta Filip (1930—2018) si na základě rodinných fotografií svého dědečka, který za první války sloužil u těžkého dělostřelectva rakousko-uherské armády, zřejmě jako obsluha jednoho z výše popsaných děl, vyfabuloval docela hezkou knížku "Děda a dělo". Ve zkratce je to příběh českého důstojníka a zároveň konstruktéra, který zkonstruuje nejlepší těžkou houfnici na světě, postaví dvou dělovou baterii, projde snad všechny důležité fronty, ale nikdy z těchto děl nevystřelí proti nepříteli ani ránu.

https://www.hostbrno.cz/deda-a-delo/?variant=6589

Vrána jménem Canuck se stal miláčkem davů v kanadském Vancouveru. Byl znám tím, že vyhledával lidskou společnost, jezdil hromadnou dopravou a vkrádal se do řetězců s rychlým občerstvením, kde hostům loupil jídlo přímo z talířů. Krádeže opravdu nebyly ptákovi cizí, v květnu roku 2016 na sebe upozornil dokonce odcizením nože z místa činu. Canuck přiletěl na území ohraničené policejní páskou, sebral nůž do zobáku a rychle odletěl. O rok později opeřenec pro změnu způsobil výpadek doručování pošty v jedné z městských částí poté, co opakovaně napadl tamního pošťáka a způsobil mu krvavé zranění. Ačkoliv nevraživost obyvatel Vancouveru vůči vráně kvůli podobným incidentům stoupala, Canuck si našel i velké množství příznivců. V roce 2019 si dokonce vysloužil federální ochranu a mohl se tak pyšnit kovovým kroužkem na noze, který jej viditelně odlišoval od ostatních vran. Jako každý správný hrdina se jednoho dne zkrátka sebral a zmizel. Vrátí se, až ho budou obyvatelé města nejvíce potřebovat.

"Repráky hír, dráty hír, rádio hír" .))) aneb osmnáctiletý britský vynálezce H. Day si v roce 1922 vytvořil rádio ukryté v klobouku. Zařízení postrádalo baterii a tak byla hlasitost omezena na sílu signálu. Šlo o primitivní rozhlasový přijímač známý jako "krystalka", který ke své činnosti nepotřebuje napájení. Energie, která rozkmitává membránu jejího sluchátka, se bere přímo z vysílaného signálu. Za svůj název tento přijímač vděčí hlavní součástce, kterou byl některý z krystalů s usměrňovacími vlastnostmi (nejčastěji se používal galenit). Krystalu se dotýkal hrot z fosforbronzu, wolframu nebo jiného vhodného materiálu, čímž vznikla primitivní hrotová dioda. Hrot byl pohyblivý (ovládal se malou páčkou umístěnou v kulovém kloubu), aby se na krystalu dalo najít místo s nejlepším příjmem. Krystalka, kterou si můžete postavit doma i dneska by na podobném principu mohla fungovat jen v blízkosti vysílače. Na krystalku je možné poslouchat jen amplitudově modulované vysílání (AM), tedy středovlnné a dlouhovlnné vysílání. V tuzemsku donedávna již jen ČR dvojka a Dechovka. V době stylového krystalkáře s kloboukem bylo vysílačů více a měly vyšší výkon než dnes. Proto i uzemnění této krystalky nebylo potřeba, uskutečňovalo se kapacitně do okolí pána s kloboukem (větší indukovaná energie do smyčkové antény v klobouku stačila na vybuzení membrány sluchátek, bez nutnosti protiváhy v zemi). Kapacitní vazba byla patrně lepší za vlhkého počasí. Podobně se tehdy konstruovaly krystalky do bicyků, kufříků atd., zkrátka byla to taková móda.

[Rase]

Vzácný italský rapír, jehož hlavice se dala využít jako opěrka těžké muškety nebo arkebuzy. Nechyběl však ani úchyt pro doutnák, což je dosti neobvyklé a zajímavé. Právě díky úchytu pro hořící doutnák, šlo nejspíš o osobní zbraň dělostřeleckého důstojníka, který jím odpaloval děla. Povětšinou se totiž k tomuto úkolu používala tyč nebo hůl zvaná luntenspiess, též lintstock (český ekvivalent snad ani není), která se používala v raných dobách dělostřelectva. Podpěra umožňovala střelci stát dále od děla, jelikož po přiložení doutnáku na pánvičku se střelným prachem docházelo ku zpětnému zášlehu a tak mohl střelec utrpět nemalé zranění (minimálně ruky). Linstocky měly také ostrý hrot, který bylo možné zarazit do země, když se zrovna nepoužívaly, nebo použít jako zbraň k ochraně děla. Zde tedy jde o vyšší level pokud jde o zpracování, ale funkce je stále stejná. Velmi vzácný rapír na obrázku pochází z Itálie kolem roku 1600. Rovná, dvoubřitá čepel čočkovitého průřezu, železný jílec, záštita, lučík, vše zdobené hlubokými drážkami, zužující se rukojeť, vidlicová hlavice se zmíněnou čelistí. Délka rapíru činí 123 cm.

Gaiasia jennyae byl pradávný predátor podobný mloku, který panoval vodám před příchodem prvních dinosaurů. Byl větší než člověk (měřil až dva a půl metru) a měl velkou plochou hlavu s tlamou plnou ostrých zubů. Jenom jeho lebka měřila přes šedesát centimetrů. Nemusíte se však bát, jelikož žil zhruba před 280 miliony let a vyhynul v době kolem takzvaného permského vymírání, které dinosaurům otevřelo cestu k ovládnutí planety. Zajímavostí je, že Gaiasia jennyae nebyl součástí třídy obojživelníků, ale takzvaných čtyřnožců – tedy skupiny prvních obratlovců, kteří již neměli ploutve, ale chodili po souši s končetinami zakončenými prsty. Většina fosilií raných čtyřnožců pochází z horkých prehistorických bažin, nově ale byly objeveny jejich pozůstatky i v oblastech pokrytých ledem (na území dnešní Namibie).

https://www.sci.news/paleontology/gaias ... 13074.html

Pramínek vlasů Lukrécie Borgiové ve skleněné vitríně
Lucrezia Borgia (1480-1519) byla dcera kardinála Rodriga de Borja, pozdějšího papeže Alexandra VI. Stala se pověstnou svou krásou a účastí na zločinech své rodiny. Jako manipulující femme fatale se stala námětem řady uměleckých děl, byť historici se přiklánějí k názoru, že spíše ona byla manipulována svým otcem a rodinou. Byla to žena přirozeně krásná s pohyby přisuzovanými nebeskému stvoření. Plavé bohaté lokny jí padaly až ke kolenům. Oříškové oči, bezchybná pleť i zuby, smyslná ústa i dlouhá šíje, ale také vždy zmiňovaná pevná ňadra obdivuhodných proporcí působily na muže v jejím okolí neuvěřitelně eroticky. Z četných milostných dopisů, které si Lukrécie vyměňovala s milenci, byl uchvácen i George Gordon Byron (1788-1824), který dokonce tvrdil, že ukradl z Ambrosiánské knihovny pramen Lukréciiných nádherných kadeří. Muži chválou a lichotkami nešetřili. I po letmém setkání Lukrécii nazývali "perlou tohoto světa", na obrazech byla zpodobněna jako konkubína i jako světice. Lukrécie měla prostě jako žena vše. Vzhled, tituly, vzdělání, vystupování i myšlenky plné rozkoše a vášní. Záznamy hovoří o minimálně osmi Lukréciiných dětech a dalších několika mrtvě narozených i minimálně čtyřech potratech. Dne 24. června 1519 zemřela na následky těžkého porodu.

Zdravím vespolek, Doposud se mi to dařilo pokaždé propást, ale letos jsem si nastavil budíka. Křišťálová Lupa již po devatenácté hledá ty nejzajímavější projekty české internetové scény. Počínaje dneškem můžete nominovat služby, appky nebo osobnosti, které si podle vás zaslouží zviditelnění a ocenění. Nezapomeňte tedy Kabinet Kuriozit nominovat (patrně v kategorii One man show nebo web). Pokud se pořádně velkou "křišťálovou lupou" (elektronovou mikroskopovou) kouknete tam dolů, tak budete moct obdivovat i třeba tuto báječnou larvu potápníka vroubeného (Dytiscus marginalis). Tedy onu cenu potřebuji k výzkumu a rozhodně to nemá nic společného s rostoucí cenou skla ve sběrnách surovin! Tak hlasujte .))

https://kristalova.lupa.cz/nominace/

[Rase]

Brněnské kulturní dědictví, aneb citlivý přístup trochu jinak .))
V roce 2014 byla provedena rekonstrukce budovy na ulici Česká číslo 6. Socha, ačkoliv si zachovala své původní umístění, "uvízla" v důsledku dostavby nové pavlače jednou polovinou těla nad úrovní pavlače a druhou o patro níž. Ochoz pavlače v místě umístění sochy byl navrhnut prosklený, čímž byl vyřešen problém optické celistvosti sochy. Moc to ale nevyšlo.

Bývalý prezident Theodore Roosevelt (1858-1919) kandidoval v roce 1912 znovu na nejvyšší post, když ho v Milwaukee postřelil duševně nemocný majitel baru John Schrank (zbytek života strávil ve vězeňské psychiatrické nemocnici). Jak reagoval Roosvelt? Kulka uvízla v Rooseveltově hrudi poté, co pronikla jeho ocelovým pouzdrem na brýle a prošla padesátistránkovým (!) výtiskem jeho projevu, který měl v kapse saka. To zbrzdilo její sílu a Roosevelt jako zkušený lovec správně usoudil, že když nevykašlával krev, kulka se mu nedostala do plic. Odmítl převoz do nemocnice a místo toho nejprve zachránil atentátníka před lynčem a předal ho policii, a pak přednesl svůj plánovaný projev kdy s krví prosakující do košile mluvil skoro hodinu (!). Následný rentgen ukázal, že kulka uvízla v Rooseveltově hrudním svalu, ale nepronikla pohrudnicí. Lékaři dospěli k závěru, že by bylo nebezpečné se jí pokoušet odstranit a Roosevelt si kulku nesl po zbytek života s sebou.

Eva Braunová namaskovaná jako americký herec Al Jolson ve filmu The Jazz Singer (1927). Eva byla velkou fanynkou amerických filmů. Fotografie pochází z jejího soukromého alba, které v roce 1945 ukořistili Američané. Eva Anna Paula Braunová (1912-1945) byla německá fotografka, dlouholetá společnice, milenka a krátce i manželka Adolfa Hitlera. Braunová se s Hitlerem seznámila v Mnichově, když byla sedmnáctiletou asistentkou a modelkou jeho osobního fotografa Heinricha Hoffmanna.
Na počátku své kariéry na scéně vystupoval Asa Yoelson (1886-1950), známější pod pseudonymem Al Jolson, namaskován s načerněným obličejem a do široka zdůrazněnými rty, což byl někdejší způsob jímž tehdejší američtí kabaretiéři napodobovali i karikovali lidové černošské hudebníky, zejména způsob jejich jevištního projevu (tance, hudby, zpěv atd.). Jednalo se o tzv. Minstrelský kabaret. Právě zde Al Jolson slavil své první umělecké úspěchy. Patřil ke generaci zpěváků, kteří začínali v době, kdy ještě neexistoval ani rozhlas, ani televize, zvukový film a gramofonový průmysl, umělecky vyrůstal pouze a jedině díky přímému styku s obecenstvem. Nicméně do historie světové kinematografie vstoupil tím, že účinkoval jakožto hlavní hrdina v prvním americkém hudebním zvukovém filmu The Jazz Singer (Jazzový zpěvák) z roku 1927. Al byl velmi uznávaným americkým zpěvákem, bavičem a kabaretním hercem židovského původu. Jeho umělecká kariéra trvala od roku 1911 až do jeho smrti v roce 1950. Je pokládán za jednu ze zakladatelských osobností moderní populární hudby v USA a byl jeden z nejprodávanějších zpěváků 20. let. Jeho píseň Sonny Boy (1928) se držela na vrcholu prodeje 12 týdnů a prodalo se jí přes milion kopií.

Starověký řecký kylix (keramická číše) ukazuje dítě sedící ve svém nočníku a volá na svou matku. Pochází zhruba kolem roku 480 př.n.l., a najdeme jej v Královském muzeu umění a historie, v Bruselu. Dále můžeme vidět nočník ze 6. století před naším letopočtem nalezený v athénské agoře.

[Rase]

Avtar Singh Mauni, hrdý majitel největšího a nejtěžšího turbanu na světě
V roce 2014 se uvádělo, že tento šedesátník z indického Pandžábu se chlubí tím, že nosí na hlavě největší turban na světě. Posledních 16 let každý den stráví 6 hodin jeho motáním. Není se čemu divit, jelikož látka na pokrývku hlavy tohoto svatého muže měří neskutečných 645 metrů! A i s ozdobami váží 45 kilo! "Nepovažuji to za nějaké břímě, jsem naopak velmi šťastný, když si ho mohu nakonec nasadit. Začínám pěkně pomalu od spodní vrstvy, a pak pokračuji nahoru tak, jako když zedníci staví dům. Když se mi náhodou stane, že svůj turban nemám na hlavě, mám příšerný pocit, že mi chybí kousek mého těla," svěřil se Mauni.

Íránská modifikace dopravního letounu Tupolev Tu-154 s kokpitem ze stíhačky F-5 na ocasní části pro testování katapultážních sedadel.
Vystřelovací sedadlo (někdy nazývané i katapultovací sedadlo) je letecký automatický systém navržený pro záchranu pilota a dalších členů posádky letounu, obvykle vojenského, pokud se ocitne v nebezpečí. Ve většině provedení je sedadlo vystřeleno i s letcem z letounu pomocí výbušné nálože nebo raketového motoru. Po opuštění letadla se letec snáší k zemi na padáku. "Standardní" systém katapultování pracuje ve dvou fázích. Nejprve je otevřen nebo odhozen kryt kokpitu nebo poklop nad členem posádky a poté je sedadlo s letcem vystřeleno ven. Dříve katapultování vyžadovalo od pilota, aby provedl dva oddělené úkony, současné systémy mají obě sekvence spojeny do jednoho úkonu. Existuje i několik méně obvyklých způsobů opuštění letounu. Patří mezi ně propadnutí sedadla směrem dolů (používá se pro některé členy posádky bombardérů, např. B-52 Stratofortress), rozbití krytu kokpitu (CD/Canopy Destruct), vystřelení sedadla skrz kryt kokpitu (TCP/Through-Canopy Penetration), vytažení z letounu (Drag Extraction), zapouzdřená sedadla nebo dokonce úniková letecká kapsle.

Mechanický žralok Bruce, hlavní postava filmu Čelisti (1975)
Steven Spielberg jej pojmenoval Bruce podle svého právníka Bruce Ramera. Vážil více jak tunu a po většinu natáčení nefungoval, režisér tak musel improvizovat. Spielberg a jeho tým tedy stále vymýšleli, jak diváky děsit, aniž by žraloka viděli. Používali mechanismy s lany schovanými pod hladinou, za které škubali členové štábu, aby napodobili pohyb, když žralok loví kořist. Samotný predátor se ve filmu objeví teprve po hodině a 21 minutách. Právě kouzlo neviděného vytváří napětí, které Čelisti odlišuje od podobných filmů a dělá z něj legendu světové kinematografie.

Čínské svazování chodidel je považováno za jednu z nejkrutějších forem úpravy ženského těla ve jménu krásy a svůdnosti. Téměř tisíc let trvající tradice měla údajně ženám dodat krásu a přitažlivost pro opačné pohlaví, a tak jim zajistit spokojenou manželskou budoucnost. Jenže ve skutečnosti o ideál krásy nešlo, pravé důvody byly čistě ekonomické. Matky a babičky začínaly holčičkám svazovat nohy zhruba v pěti letech, aby se zabránilo jejich růstu. Metoda to byla velmi drastická a bolestivá – spočívala prakticky ve zlomení chodidla a ohnutí nártu tak, aby se prsty dotýkaly paty. Drobný pahýlek se pak natěsno obvazoval dlouhými pruhy pevné bavlněné látky. Výsledkem byla drobná nožka, která se vešla do elegantní hedvábně vyšívané botičky. Nutno podotknout, že dívka pak nebyla schopná ujít delší vzdálenost, běžet či nést těžší břemena. Deformace nohou byla rovněž jakousi ekonomickou pojistkou, jelikož manžel měl jistotu, že se jeho žena nebude nikde potulovat, ale zůstane poslušně doma. Spřádat nitě či vyšívat, a přispívat tak do rodinného rozpočtu. Svazování chodidel tak bylo mnohem častější v oblastech, kde se pěstovala bavlna. Má se za to, že zvrácená praxe vznikla někdy mezi lety 900 až 1000 mezi tanečnicemi a kurtizánami ve vykřičených čtvrtích určených místním elitám. Podle starých maleb a erotických básní se zdá, že drobné nožky považovali muži za velice atraktivní, a tak začaly bohaté rodiny vycházet nápadníkům vstříc – mrzačením svých dcer. Postupně se praxe během staletí ujala napříč všemi společenskými třídami a držela se až do poloviny dvacátého století.

[Rase]

V životě každého ananasu jednou přijde okamžik, kdy se rozhodne nechat si narůst chapadla a vydá se ovládnout svět. To zní docela děsivě, ale nebojte. Fasciace (svazčitost či hřebenatost) je zvláštní chybou květů nebo poté i plodů. Podmíněna ať již geneticky, napadením bakteriemi, viry nebo plísněmi. Podle některých zdrojů je specifickou, geneticky ustálenou formou fasciace jsou růžice některých druhů zeleniny, květáku a brokolice, nebo květenství některých okrasných rostlin. V jiných případech je ale dosti znepokojivá. Na fotografii tak můžete obdivovat pořádně zmutovaný ananas. Uvnitř je to normální žlutý slaďouš, ale večer v temné uličce jej rozhodně potkat nechcete!

Průřez podmořským optickým kabelem
Na dnech moří a oceánů se dnes nachází více než 400 aktivních podmořských kabelů o délce více než 1 300 000 kilometrů. Slouží k přepravě elektrické energie, pro přenos hlasu a v současnosti hlavně k obecnému přenosu dat mezi kontinenty. V globální ekonomice zajišťují obrat asi 10 miliard dolarů denně. Co je na celé věci alarmující je to, že potom, co takový podmořský kabel doslouží, je většinou zanechán na dně svému osudu. K dnešnímu datu se jich po mořském dně povalují stovky až tisíce. Tyto kabely jsou vyráběny z kvalitních materiálů a v budoucnu tak možná půjde o zajímavou komoditu pro těžaře (tedy vytahování kabelů z hlubin moře). Pionýrem v této oblasti je společnost CRS Holland. Základní struktura podmořského optického kabelu je: polyethylenová vrstva, polyesterová pryskyřice nebo asfaltová vrstva, vrstva ocelového pásu, hliníková vodotěsná vrstva, polykarbonátová vrstva, měděná nebo hliníková trubka, parafín, alkanová vrstva, svazek optických vláken atd. Myšlenka podmořské kabeláže je stará snad jako kabel sám. První podmořský kabel byl položen už v roce 1850. Jednalo se jen o jednoduchý měděný kabel, izolovaný gutaperčou (gumou podobnou kaučuku). Tento pokus posloužil k získání licence pro telegrafní propojení kontinentu a Británie v příštím roce, kdy byl použit již důkladně izolovaný kabel. První mezikontinentální podoceánský kabelový spoj byl mezi Kanadou a Irskem zprovozněn na pouhých 26 dní v roce 1858 měděným vedením. Dosažená rychlost byla 25 slov za hodinu. Spoj byl obnoven v roce 1866, kdy byla rychlost již 8 slov za minutu. Spojení bylo komerční a jeho cena se pohybovala kolem 100 dolarů za 20 slov. Ačkoli technologii podmořské kabeláže provázely střídavé úspěchy a fiaska, ukázalo se, že právě tato technologie bude do budoucna pro komunikaci nezbytná. Výrazný pokrok přinesly kabely nové generace s elektronickými zesilovači používající frekvenční multiplex. Kabel TAT-1 (Transatlantic No. 1), spuštěný roku 1956 měl kapacitu 36 nezávislých hovorů najednou. Poslední měděný transatlantický kabel TAT-7 položený na dno v roce 1978 disponoval kapacitou 4000 telefonních kanálů, která byla zvýšená až na 10 500 kanálů. Další transatlantický spoj TAT-8 byl již realizován optickými vlákny a to roku 1988. Jeho kapacita byla až 280 Mbit/s (až 40 000 telefonních kanálů). Dnes jsou dna moří a oceánů protkána sítí kabeláží, díky kterým můžeme čučet na videa, posílat si e-maily a vůbec fungovat ve světě tak, jak to máme rádi. Přes podmořské kabely prochází zhruba 97% komunikace. Pouhá 3% probíhá přes satelity. Ještě uvedu, že konstrukční životnost podmořských optických kabelů je 25 let nepřetržitého provozu, zatímco umělým satelitům obvykle dojde palivo během 10 až 15 let.

Seznamte se s Mitsubishi Diatone D160, největším subwooferem, jaký byl kdy vyroben. Pochází z 80. letech, váží 1 500 kg, dokáže rozbít okna a vytvářet zemní vibrace pociťované v dosahu 2 kilometrů. V továrně v Koriyamě byl test nejprve proveden v měřicí místnosti, ale byl zastaven, protože v důsledku vibrací spadly stropní lampy. Ukázalo se, že venkovní test měl negativní dopad na okolí. Ve vzdálenosti asi 100 m od reproduktoru byl zvuk cítit, ale ve větší vzdálenosti se místo slyšitelného zvuku přenášel jako vibrace a hluk po zemi. V okruhu dvou kilometrů od továrny se objevily škody, například malé zemětřesení, vibrace a také hluk ze zdí a oken. Navzdory svému působivému výkonu se Mitsubishi Diatone D160 potýkal s několika problémy. Jeho obrovské rozměry a hmotnost (samotný vážil 800 kg + bedna, kabeláž atd.) jej činily nepraktickým pro většinu domácích prostředí. Navíc náklady na výrobu a nákup tak masivního subwooferu byly pro mnoho zákazníků neúnosné. V důsledku toho byl vyroben pouze omezený počet kusů, které jsou tak dnes vzácným a vyhledávaným sběratelským artiklem. Tento subwoofer byl nejen demonstrací technologické síly, ale také experimentem, který ukázal silné účinky zvuku při nízkých frekvencích a vysoké intenzitě. Mitsubishi Diatone D160 tak zůstává symbolem inovace a extrémních hranic, kterých může audio technika dosáhnout. Diatone D160 měl frekvenční rozsah 8 - 500 Hz, citlivost 98 dB/W/m, oba parametry by bylo i dnes možné považovat za špičkové (ten frekvenční rozsah, pokud byl měřen dle normy, i za úplný top). Frekvenční odezvu 4 - 20 Hz a zvládal 2 500 wattů, dost na to, abyste ho mohli zapojit přímo do zásuvky střídavého proudu, což prý občas dělali, k velké nelibosti okolních prodejců. Konkrétně na výstavě AES v Los Angeles. Krom verze 64" vyráběli u Mitsubishi Pro Audio Group i model 32", který měl premiéru na turné rapové kapely Run-D.M.C. v 80. letech.

Letenské tajemství, aneb skvěle zamaskovaný vjezd do garáže. Najdeme jej na adrese Kamenická 812/33, Holešovice, 170 00 Praha 7. Mají tam být pod domem dvě patra garáží (po 16 stáních) místo bývalého sklepa. Stavělo se to v raných devadesátkách, takže tomu odpovídá celý design a koncept vjezdu. Dnes by to asi nikdo nepovolil. Rok jsem bydlel nedaleko a ničeho jsem si nevšiml .))

[jean]

. a zvládal 2 500 wattů, dost na to, abyste ho mohli zapojit přímo do zásuvky střídavého proudu, což prý občas dělali,

Ak by ste si ho kupili, tak je vhodne dodat, ze to plati pre 110V usa siet. U nas by ho pred uskvarenim zachranili vyskocene istice.

[Rase]

Věděli jste, že až do roku 525 byl Jemen židovským královstvím?
Pouštní oblasti Jemenu Rub al-Chálí, jsou považovány za mateřské území semitských kmenů, které se v první polovině 3. tisíciletí př.n.l. vydaly na sever do Mezopotámie a asimilovaly místní obyvatelstvo. Provozovaly čilý obchodní styk podél pobřeží Rudého moře. Někdy kolem roku 800 př.n.l. se zde nacházelo několik království, která mezi sebou různě soupeřila nebo se sdružovala kvůli obchodu a jeho kontrole. Mezi nejvýznamnější komodity patřilo kadidlo a myrha, které pak putovaly do oblasti Středomoří, Indie a Habeše. Během 8. a 7. století př.n.l. došlo k navázání bližších vztahů s královstvím D'mt, které se rozkládalo na severu dnešní Etiopie a Eritreje. V 6. století se území dnešního Jemenu dostalo do sféry vlivu Sásánovské říše, a roku 597 se dokonce stalo perskou provincií. Roku 628 perský vladař Badhan přestoupil na islám. Od té doby byl Jemen spravován jako islámský chalífát a stal se součástí islámské říše.
Pokud jde o samotné židy v Jemenu, tak nejstarší dochované zmínky lze nalézt na nápisech, kde jsou záznamy o židovském království v Himjáru a jeho králi Júsufu As'aru Zú Nuwásovi (517–525), který přijal judaismus. Další informace poskytují islámské prameny v 7. století, kdy byly jihoarabské kmeny obráceny na Islám. V 9. století mohli jemenští Židé ještě vlastnit půdu a jejich postavení bylo o mnoho lepší než postavení jiných Židů v muslimských státech. Rozkvět místní komunity, a to jak ekonomický tak kulturní, nastal v době vzrůstajícího obchodu s Indií mezi 10. a 13. stoletím. Úpadek obchodu s Indií znamenal i úpadek a stagnaci místní židovské komunity. Po následující čtyři století (13. až 17.) jakékoliv zprávy o této komunitě chybějí. Až v 18. století se jemenským židům začalo opět dařit, některé rodiny byly ustanoveny za dozorce nad ražením mincí a vybíráním daní. V dalším období ale začala celá komunita opět upadat. Nástup sionismu znamenal konec historie jemenských Židů a jejich postupný odchod do Izraele.

Old London Bridge, postavený v roce 1209, byl zázrakem středověkého inženýrství. Tento kamenný most s domy a obchody po stranách nejen spojoval břehy Temže, ale byl také rušným centrem obchodu a společenského života. V průběhu staletí prošel požáry a přestavbami a stal se symbolem odolnosti. Dokončen byl po 33 letech stavby za vlády Jana Bezzemka (1166-1216). Král Jan povolil na mostu postavit domy a tak se zde objevily obytné budovy, obchody a ve středu mostu dokonce i kaple. Na obrazech z té doby je možno vidět most přeplněný až sedmipatrovými stavbami. Počet obyvatel na mostu byl tak velký, že až do 18. století náleželi do zvláštní čtvrti. Budovy na mostě zvyšovaly riziko požáru a představovaly zátěž mostních pilířů. V letech 1212 a 1213 požáry zničily stavby na obou koncích mostu a způsobily smrt asi 3 000 lidí. Další velký požár roku 1633 zničil asi jednu třetinu severní části mostu, i když tato událost možná uchránila budovy na mostu před Velkým požárem Londýna. Na konci 18. století bylo zřejmé, že 600 let starý most musí být nahrazen novým. Původní most byl úzký, vetchý a nebezpečný pro říční dopravu. Most byl roku 1831 nahrazen elegantní stavbou s pěti kamennými oblouky, navrženou Johnem Renniem.

Nizozemský umělec Maurits Cornelis Escher (1898-1972) byl známý svými kresbami a grafikami (převážně rytinami, dřevořezy a litografiemi), ve kterých zobrazuje paradoxy perspektivního kreslení, topologické útvary a rozvržení roviny na pravidelné obrazce. Ve své tvorbě často využíval teselace, tedy vyplnění roviny pomocí jednoho nebo více geometrických útvarů, bez překrývání a bez mezer. Pravidelně také tvořil na základě nereálných objektů jako jsou Neckerova krychle nebo Penroseův trojúhelník. Po roce 1953 se Escher stal lektorem mnoha organizací. Plánoval přednášky v Severní Americe, ale ty byly v roce 1964 zrušeny kvůli jeho nemoci. Ilustrace a vlastní text přednášek však byly později publikovány jako součást knihy Escher on Escher. Zemřel v Hilversumském sanatoriu 27. března 1972 ve věku 73 let. Pro zajímavost uveďme, že Matt Groening a jeho Simpsonovi využil odkazu na Eschera v díle Život v pekle. V Groeningově parodii Escherovy Relativity kreslení králíci padají dolů ze schodů v nereálných úhlech. Tento gag Groening znovu použil v "gaučovém úvodu" seriálu Simpsonovi i v seriálu Futurama v epizodě I, Roommate. Jako mladík Groening sbíral Escherovy plakáty.

Štěněčí jitrnička, aneb jak se rodí bílý švýcarský ovčák
Každé štěně se rodí s vlastními plodovými obaly. Rodí se hlavičkou i zadečkem napřed. První plodový obal často praskne ještě v porodních cestách, které tak zvlhčí a usnadní štěněti průchod. Druhý porodní obal fena po porodu roztrhne, překousne pupečník a štěně intenzivně olizuje. Tím čistí dýchací a nosní cesty a stimuluje srdeční činnost. Brzy následuje další štěně. Pokud fena díky velké únavě, nebo potlačení mateřských pudů neodstraňuje ze štěňat plodové obaly je tato práce v rukách chovatele, je vhodné držet štěně nakloněné hlavou dolů, aby tekutina vniklá do dýchacích cest mohla vytéci. Je třeba i zkontrolovat tlamu a nos zda je čistý a průchodný.

[seabee]

Komodští draci mají zuby potažené železem, zjistili vědci

1564577240_P201907310670401.jpg

Varan komodský - ilustrační foto. PR/Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy

Jakarta - Varani komodští, kterým se přezdívá také draci, jsou díky své velikosti, jedovatému kousnutí a fantasknímu jménu žijící legendou. Vědci navíc zjistili, že jejich zuby jsou pokryté vrstvou železa, která jim pomáhá udržovat je ostré jako břitva, napsal list The Guardian, podle nějž je to poprvé, co byl objeven železný povlak na chrupu nějakého zvířete.

https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/komod ... .sznhp.box

[Rase]

Na místě staré římské pevnosti byl nalezen téměř milion hřebíků
Během vykopávek zahájených Richmondem v 50. letech 20. století, byla v létě 1960 nalezena velká jáma obsahující 875 400 kompletních železných hřebíků (čtvercového průřezu) o délce 50–410 mm plus dalších 28 hřebíků (kulatého průřezu). Celková hmotnost činila 7 tun, spolu s dalšími železnými předměty (včetně ráfků od vozu) šlo o celkovou hmotnost deset tun. Hřebíky a kování byly nalezeny v jámě, která byla důmyslně ukryta. Téměř jistě je pohřbili římští vojáci, když před odjezdem rozebrali pevnost, aby tak zabránili místním Kaledonským kmenům je překovat na zbraně. Předsunutá římská pevnost Inchtuthil byla situována na přírodní plošině s výhledem na severní břeh řeky Tay jihozápadně od Blairgowrie, Perth a Kinross, ve Skotsku (tehdejší Římská Kaledonie). Byla postavena v roce 82 nebo 83 našeho letopočtu jako předsunuté velitelství pro síly guvernéra Gnaea Julia Agricoly (40-93) při jeho tažení proti kaledonským kmenům. Obsazena však byla jen krátce a již v létě roku 86 (nejpozději začátkem roku 87) musela být opuštěna. Důvodem bylo pravděpodobně to, že Legie II Adiutrix byla povolána do Moesie (na Balkáně) ze své základny v Deva Victrix (Chester), aby se vypořádala s Dáckou invazí v roce 86 a XX Valeria Victrix se musela přesunout zpět na jih, aby zaujala její místo. Nicméně nedávné archeologické nálezy mohou naznačovat, že pevnost byla používána i po této době. Mezi zařízení pevnosti patřila nemocnice (valetudinarium) o rozloze 5 000 metrů čtverečních, dílna o rozloze 3 500 metrů čtverečních a 64 kasárenských budov. Bylo vypočítáno, že dřevěné stěny těchto budov měly celkový obvod 10 kilometrů. Pevnost pokrývala celkovou plochu 21,5 hektarů (53 akrů).

Víte, že kočičák Tom z kultovního animovaného seriálu Tom a Jerry nebyl ve skutečnosti nikdy modrý?! V původních dílech seriálu Tom a Jerry ze studia Hanna-Barbera z 50. let, byl Tom šedý. Nicméně díky technologii té doby se neustálým přehráváním a opotřebením filmu postupně měnila šedá barva na modrou a většina z nás tak zná Toma jako modrého. Nedávno vyšla remasterovaná Blue-Ray verze původních dílů, kde je tom opět šedý, každopádně v dnešní době máme Toma v několika barevných kombinací, záleží na každém animátorském studiu, jakou barvu zvolí.

Mechanický navigační počítač Globus INK (1967-2002)
Rotující glóbus ukazoval kosmonautům polohu jejich lodi Sojuz vůči Zemi. Tento navigační přístroj byl elektromechanický analogový počítač, který používal propracovaný systém ozubených kol, vaček a diferenciálů k výpočtu polohy kosmické lodi. Oficiálně se jednotka nazývala "indikátor vesmírné navigace" s ruskou zkratkou ИНК (INK) 1, ale pro zjednodušení je často používá název "Globus". Kosmonauti jej nakonfigurovali otáčením knoflíků, aby nastavili počáteční polohu a oběžnou dobu kosmické lodi. Odtud Globus elektromechanicky sledoval oběžnou dráhu. Na rozdíl od počítače Apollo Guidance Computer nepřijímal Globus navigační informace z inerciální měřicí jednotky (IMU) ani jiných zdrojů, takže neznal skutečnou polohu kosmické lodi. Bylo to tedy čistě zobrazení předpovídané polohy. Zařízení Globus má dlouhou historii, sahající od roku 1967 až do roku 2002, kdy byl celý navigační systém upgradován na Neptun-ME 3. Kosmonautům to poskytlo plnobarevné zobrazení polohy kosmické lodi s vysokým rozlišením, což bylo řádově pokročilejší, než co mohl poskytnout elektronický vesmírný počítač v 60. letech.

Chlebíček na řízku
Veka už nikoho nebaví a tak to zkusíme udělat trochu jinak. Chlebíček na řízku je v podstatě identický jako klasický šunkový chlebíček, jen veku nahradil smažený kuřecí řízek. Nápad se patrně zrodil v bistru u Linharta v Mariánských Lázních, ale mediální úspěch si získal až když jej připravili v Bufetu a kavárně Linecká v Českém Krumlově. Nápad si sem přinesl Roman Kořán, který má na starosti zdejší studenou kuchyni, a u Linharta byl jako mladý na praxi. Zhruba o půl roku později (začátkem roku 2024) se fotografie náhodou dostala na sociální sítě, kde způsobila poprask. Všichni chtěli vědět, jak chutná a kde takový chlebíček seženou. Předtím byly v nabídce jen nepravidelně, leč nyní místo dvou, prodávají denně patnáct kousků - říká majitelka bufetu Tereza Kořánová. Rozhodně neměli tušení, jaký poprask jejich pochoutka vyvolá poté, co se dostane na sociální sítě. Jejich obložený řízek se stal hitem a všichni jej obdivovali. Nezbývá se tedy než zeptat, zda změní chlebíček na řízku svět? A bude to k lepšímu?