PALBA.CZ

"Můžu si přisednout?" - zeptal se muž v pracovní oranžové vestě. "Ano samozřejmě." - usmál jsem se. Dosedl vedle mne a začal se hrabat v zavazadle, co táhl přes rameno. "Já si jenom chci sníst svačinu a všude je plno. Nebojte, já vás nebudu rušit, vidim, že pracujete..." Během pár dalších minut jsem se dozvěděl, že je mu šest a padesát, kde všude má příbuzné, odkud je a že jeho švagr je génius, protože si postavil dům s jedním vchodem na náměstí a druhým do lesa. Sheldon Cooper by z definice geniality člověka, který postavil dům, co má dvoje dveře skončil v komatu. Na chvíli přiběhla moje dcera, nakreslila kolem nás pár louží křídou a zase utekla k manželce. Chlápek ji pochválil, podíval se na Káťu a zeptal se: "To je maminka?" Přikývl jsem. Chvíle ticha a pak dotaz, co mezi nás dopadl jako dvacetitunový kámen: "Vaše?" Ukázalo se, že z manželky viděl přes domeček s počítadly jen boty. Přesto mi kolem jeho hlavy naskočilo menu, kde by si Káťa mohla navolit, jakým způsobem ho zabít. Musel jsem se asi 3x pořádně nadechnout. Poté, co jsem se dobré dvě minuty dusil. Pak jsem se dozvěděl, že Karel Gott jako malý chodil na všechny pohřby. I když je vůbec neznal. A také se mi snažil vysvětlit, kde bydlí, ale nedokázal to popsat. Načetl jsem mu mapy na Google. Chvíli na ně zíral a pak řekl, že se v tom nevyzná. Přepnul jsem na satelitní zobrazení. A hned poznal kostel, náměstí, i když prohlásil, že z téhle strany je v životě neviděl. A našel svůj dům. Zůstal na něj zírat a nic neříkal. "Na něco čekáme?" - zeptal jsem se hovorově. "Mařka je doma, třeba vyjde ven." Další dvě minuty kyslíkového dluhu. A potom jsme čekali spolu. Nevycházela. Ani když jsem zkusil s mapou zatřást. Bylo to ještě lepší, než když jsme se na internetových mapách dívali na domek mamky a ona nám chtěla jít ven zamávat. Jak jsme tak seděli a čekali, jestli se Mařka ukáže, přišla k nám Káťa s Viki. "Co děláte?" - zeptala se manželka. Usoudil jsem, že zmiňovat před manželkou, jak ji pán považoval za mou matku není receptem na dlouhověkost ani jednoho z nás. A když jsme u toho, i toho dětského hřiště by bylo škoda, protože my byli jen epicentrum. "Čekáme na Mařku." - nadhodil jsem nezávazně. Manželka se podívala na mapy a pak na muže v oranžové vestě s kusem chleba v ruce. "To je moje žena, ona je doma a tenhle barák, tam bydlíme." - vysvětlil prostě. Káťa zčervenala a myslím, že se také lehce přidusila. Když to rozdýchala, postavila se vedle mne a dívala se taky. A tak jsme tam čekali tři. A Mařka pořád nikde. Nutno poznamenat, že Káťa je mnohem zákeřnější, než já. Jednu chvíli zničehonic ukázala: "A hele, tady! A ne, to je jen nějaký chlápek." "Co? Kde?" - poposedl nadšeně pán a utřel si z kníru drobky. "To nic, už je pryč, šel do tohohle obchodu." Muž zklamaně zamumlal: "To je divný, ten už je léta zavřenej." Prošel jsem už hodně zkoušek, kdy jsem se nesměl smát. Tahle nebyla nejtěžší, ale určitě nijak snadná. Jsem si jistý, že někde v boku mi cosi prasklo. Zase jsme dál čučeli na satelitní mapy, až pán vzdychl a pronesl: "To vona asi sere." Takže Mařku jsme bohužel neviděli.
Ale už nejsem schopný používat mapy na Google.

https://play.google.com/store/books/aut ... .+Cabicar
(se svolením autora)

Otázka Putina na Šojgu při sledování voj. cvičení sil RF na pozorovatelně:

Putin.a.Sojgu.UPR.jpg - Сергей, все солдаты были уже в отпуске?

Если нет, то они должны немедленно пойти в отпуск. У нас есть бронирование для них в курортном комплексе в Украине, где они могут участвовать в боевых игр бесплатно.

(Sergeji, byli už všichni vojáci na dovolené?

Jestliže ne, musí dovolenou ihned nastoupit. Máme pro ně rezervaci v lázeńském komplexu Ukrajina, kde se mohou bezplatně zúčastnit bojových her. )

Aký je rozdiel medzi francúzskym a ruským sexom?

Francúzsky sex sa praktikuje bez spodného prádla...
... ruský pre zmenu bez ložného.


Ruský 3D-problém:
Duraki
Dorogi
Dengi

Keďže sme vojenský portál

“Dobrý den.” - vešel jsem do půjčovny jízdních kol.
“Budete přát?” - uvítal mne ledabyle asi čtrnáctiletý kluk za pokladnou. Jak jsem brzy pochopil, zaskakoval za svého otce, byl to rodinný obchod.
“Dušenou šunku, nikde jí tu nemůžu sehnat.” - vypadlo ze mne, jak jsem byl překvapený z tak mladého prodavače. Odměnou mi byl výraz Mastercard: k nezaplacení.
“To ‘hužel nemáme. A zkoušel jste řeznictví?” - zeptal se opatrně a rozhlížel se po prodejně, kde jsou nejbližší těžké předměty.
“To je nápad lepší než drogerie, co napadly mne!” - zabubnoval jsem nadšeně několika prsty na pult. Mladý muž raději ještě trochu odstoupil. “A co půjčit kolo?” - nadhodil jsem.
Hned pookřál, protože byl zjevně na svém terénu.
“Ano,” trochu se ušklíbl v úsměvu “to tu děláme.”
“Potřebuji se sedačkou pro dítě.”
“Hm,” - odkašlal si “‘hužel nejni. Rozpučený, víte?” - vysvětlil a chvíli mne pzoroval, jestli nedostanu nějaký záchvat.
Začal jsem si prohlížet nejbližší kolo.
“Tohle je na prodej, na pučení jsou vzádu.”
“Já se jen dívám, kam bych tak malou dceru připevnil. Myslíte, že by šla místo téhle pumpičky?”
Zamrkal. “To netušim.” A pak zcela zřetelně, bez pubertálního polykání hlásek dodal: “Já se zkusím zeptat táty.”
Ovšem z nějakého důvodu mi to spíš znělo jako: “Jste si jistý, že máte správně nastaveno dávkování prášků a berete je pravidelně?”
Odešel dozadu, odkud se po chvíli ozvalo: “Čau tati, máme sedačky na pučení?” A pak už jen významově hodnotný rozhovor: “Hm... Hm… Hm… E. ...Hm…” Potom se vrátil a pokrčil rameny: “Tak ‘hužel, nic nejni.”
“A co vozík za kolo?”
“Ten se musí objednat předem.”
“A máte ho?”
“Ne.”
“A myslíte, že tříleté dítě dokáže utíkat tak rychle, aby mi stačilo, když pojedu na kole?”
“To asi ne.” - pronesl zamyšleně.
“Ani, kdybych ho měl na vodítku?”
Opět pohled Mastercard. Dva za cenu jednoho. Neřekl nic.
“Tak kdybych si kolo půjčil a dceru vám tu nechal, kolik si účtujete za ustájení?”
Oči se mu rozšířili hrůzou. Byl jsem si jistý, že musí mít mladšího sourozence.
“Tříletou?” - hlesl. “Ani za milión.”
“Ona je moc hodná.” - pronesl jsem významně, takže mu bylo jasné, že po návratu by z půjčovny nezbyl ani ventilek.
Když jsem odcházel, zmizel zase někde vzadu. Mezi dveřmi jsem se zastavil a slyšel: “Né, nejezdi na prázdniny, říkal… Ty vole! ...Budeš pracovat, vyděláš si, říkal… Ty vole! ...Bude to zábava, říkal… Ty volééé!!”

*

Sedačku na kolo se nám podařilo u někoho půjčit, tak jsem se o prodejny odpoledne vrátil. Stále tam byl ten kluk. Nevítal zákazníky s nějakým valným nadšením, ale to možná jen mě.
“Brý den.” - pozdravil.
“Dobrý den, tak sedačku mám, už jen to kolo.”
Přikývl a odešel dozadu se svěšenými rameny. Tentokrát se zezadu ozýval ruch, jako by tam byla nějaká párty. A vonělo to jako grilovačka. Až do půjčovny kol jsem slyšel:
“Tati, je tady zase ta šunka.”
Nastal nepopsatelný řehot. Zjevně se z toho stala historka, kterou slyšel každý. Takže už mám příjmení. No bezva. Pan Šunka. Těší mě. Když vše utichlo, ozval se otec, který se snažil znít zcela prostoduše, ale moc to protáhl: “Jaká šunka, synu?”
“Dušená…” - odtušil syn otráveně a znovu ten výbuch smíchu. Takže jsem měl i křestní. Být pan Šunka je fustrující samo o sobě, ale jmenovat se křestním Dušená, to bylo na mne moc.
Otci dělalo problém se ovládnout a musel několikrát začínat, než řekl: “Co chce tentokrát?”
Někdo jiný tam zahlaholil: “Hovězí svíčkovou.” Načež snad minutu se tam nikdo nebyl schopný nadechnout.
“Chce kolo.”
“A už vyřešil, jak dát to dítě místo pumpičky?”
Salva smíchu. Příhoda byla zjevně reprodukována do nejmenších podrobností.
“Přines si vlastní sedačku.” - vysvětlil kluk, který obecné veselí úplně ignoroval.
“No tak víš, co máš dělat, půjč mu kolo.” - zakončil to táta a na konci vyprskl: “Panu Šunkovi…” Další výbuch. Kluk se zjevně otočil a šoural zpátky. Ještě bylo slyšet otce: “Tak já ho nechápu a tenhle zákazník ho dokázal rozložit do pěti minut.”
Zase smích a ke mně se blížila obsluha se slovy: “Ty volééé…”
Přivedl mi kolo. “To je kolo, pane Šunk…” - zbledl. “Pane.” Dělal jsem, že jsem nic neslyšel. Jenže mi to nějak nedalo a zeptal jsem se: “A je to dobré kolo? Nebo nějaká šunka?”
Obrátil oči v sloup a na půl úst pronesl: “Se omlouvám. Jo, je dobrý. Já vám tam tu sedačku přidělám.”
Poděkoval jsem. Zatímco pracoval, rozezněl se zvonek ve dveřích, další zákazník. Nějaký chápek. Vypadal velmi nedůvěryhodně.
“Já mám kolo, chci ho prodat.” - oznámil bez úvodu i bez pozdravu.
“Jaký?” - zeptal se kluk, aniž by přerušil práci.
“Já ho přivedu.”
Zvonek u dveří se mohl strhat. Zvonil celou dobu, co se s kolem snažil vjet do obchodu. Konečně se mu to podařilo. Ten teenager na kolo jen mrkl, dál pokračoval v montování mé sedačky a utrousil: “Aha, Olpran. To nechci, nedá se prodat. Zkuste to dát někomu za stovku. A když ho nebude chtít vzít, zkuste mu nabídnout i dvě.”
Chlápek přikývl, vzdychl, otočil se a za stálého zvonění odešel.
“Tohle byla šunka.” - pronesl ten kluk ke mně. “I když je několik hodin seřizujete, nedají se spravit, jsou blbě vyrobený.”
Za chvíli bylo vše hotovo.
“Kdy ho vrátíte?” - zeptal se. “Máme do pěti.”
“To stihnu.” - řekl jsem.
Sjel mne pohledem, zhodnotil mé cyklistické dovednosti, vytrhl kus papíru a zamumlal: “Já vám dám radši čílo, pane Šunk… Sakra.”
Málem mi to roztrhlo koutky úst, ale vydržel jsem. Poděkoval jsem, rozloučil se a odváděl si kolo s vědomím, že v každém řeznictví se teď budu hlásit: “Dušená Šunka?”
“ZDE!”
Ty voléééé...


https://play.google.com/store/books/det ... BWAwAAQBAJ
(se svolením autora)

Černoške sa narodil chlapček s ryšavými vlasmi...Prosí doktora, aby to vysvetlil čakajúcemu oteckovi, lebo ten ju inak zabije.
Doktor vyšiel na chodbu a tam sedel nervózny, obrovský černoch..."Tak ako pán doktor?"
"Máte krásneho syna, akurát mám jednu otázku....Ako často ste mávali sex s manželkou?"
"Tak raz do mesiaca, prečo?"
"No poďte sa pozrieť, čo ste s tou hrdzavou cicinou urobili!"


Aký je rozdiel medzi Adamom s Evou a cigánmi?
Cigánov zo Slovenského raja ani Pán Boh nevyženie...

Zaujímavá, vtipná koláž dvoch monumentov - symbolov



EDIT: po upozornení obrázok nahraný z úložišťa

Vynaliezavá stopárka

Proč se Rusové nebojí amerického jaderného arzenálu...
http://www.videacesky.cz/ostatni-zabavn ... i-zbranemi

Káťa rozbalila první dárek - a v něm čokoláda na vaření. Usmála se. Rozbalila druhý - a v něm lískové oříšky. Rozbalila třetí - a v něm dvě kila brambor. Rozbalila čtvrtý - a v něm kostka másla. Rozbalila pátý - a v něm kilo cukru. Smála se, vrtěla hlavou a sahala po dalším:
"Co to má být? To proto, že tak nesnáším nakupování?"
"Všechno, co sis přála." - odvětil jsem a podával jí zmuchlaný lísteček. Podávala se na něj a zmateně vyhrkla:
"Nákup, co jsem ti psala snad před měsícem a nakonec jsem si pro něj musela dojít sama?"
A doprdele. "Takže to nebyl dopis Ježíškovi?"

Řeknu to takhle: tři dny po štědrém dni a pořád ještě se začne řehtat, kdykoli se na mne podívá...

https://play.google.com/store/books/det ... TmAgAAQBAJ
(se svolením autora)

El Diablo píše:Proč se Rusové nebojí amerického jaderného arzenálu...
http://www.videacesky.cz/ostatni-zabavn ... i-zbranemi

No,ak to takto vyzerá aj na ruskej strane!!

Po slavném vítězství nad fašistickou juntou griluje Putin Porošenka nad ohněm. Opodál stojí Lukašenko a ptá se:
- "Proč s ním točíš tak rychle?"
Vladimir Vladimirovič na to:
- "Pomaleji to nejde, protože jinak by kradl uhlí..."

El Diablo píše:Proč se Rusové nebojí amerického jaderného arzenálu...
http://www.videacesky.cz/ostatni-zabavn ... i-zbranemi

No doufám, že ten smích byl jen nahranej... jinak to s tou dekou si myslím není blbost, v Japonsku prý někomu zachránily život dvoje kalhoty


Kdo nezná, ftip šedesáttisíckrát účinější než nejlepší britský předválečný fór

http://i981.photobucket.com/albums/ae299/SharKhan/Putinacutes_T-90_zps87fd9b79.jpg

Putin:
"Kto s mečom k nám príde, ten od tanku T-90 aj zahynie."

(pro nepovolenou velikost změněno na odkaz) *T*

Zase ten Putin...

Jak ukrajinská armáda anihilovala ruskou kolonu.

Armáda Novoruska zadržela Porošenka na útěku!!

kde jsou doby, kdy tohle téma bylo apolitické :-/

K pochopení následujících řádků je třeba znát tyto události: tříletá Viki se včera pokakala. Ve vaně. Já vím, že to není nic, co by kdo chtěl vědět, ale počkejte. Zatímco jsme se jí snažili napomínat, že si má říct, její teta ji bránila, že to jsou jen roztomilé malé koblížky od malého dítěte a že jsou k sežrání. Manželka k tomu poznamenala, ať Viki dává bacha, protože teta jako malá žrala hovínka. Její sestra, která zrovna hovínka z vany vylovila a vyhodila do záchodu, ji za tu vzpomínku se sesterskou láskou pohladila po tváři právě použitou igelitovou rukavicí. Následný vřískot a honění sester po pokojích se Viki nesmírně líbil.
Druhý den ráno jsem ji na ramenou nesl do pekařství a vzpomněl si, že jsem zapomněl tašku, k čemuž jsem jen poznamenal: “Já jsem pako, zapomněl jsem tašku.”
Přišli jsme do pekařství. Viki se nervózně rozhlédla a zhodnotila situaci, prostředí, prodavačku a kdo ví, jaká data zpracovává mozeček tříletých dětí k posouzení toho, zda jsou klimatické podmínky k sociální interakci. Když nejsou, chytne se mé nohy, schovává se za ní, stydí se a nepromluví. Když usoudí, že jo, postaví se klidně doprostřed krámu a začne se seznamovat. O způsobech navazování mezilidských kontaktů ještě tak alé děti nemají přesnou představu, ale Viki již pochopila, že se dva lidé musí trochu poznat. Tříleté dítě se tedy seznamuje informačně. Jejich datový tok je nesmírně, ale opravdu nesmírně zhuštěný. Jsou schopny informace natolik generalizovat, že vám ve dvou, třech slovech podají obsah celých večerních zpráv od světových událostí, přes domácí politiku, k hrajícím si štěňátkům na konci. Jsou tak zhuštěné, že žádný smrtelník je nedokáže pochopit, ale obsahují všechno důležité, Pochopitelně rozumějte: všechno důležité pro tříleté děti.
Viki se rozhlédla po regálech, ukázala na pár bavorských vdolečků a pronesla: “Já taky včera vykakala koblížky.”
Prodavačka se usmála a řekla na tu “break news”: “No ne, nepovídej, fakt?”
Viki se nadechla a vypálila další bombu, která, podle jejího soudu by mohla prolomit bariéry: “Teta žere hovínka.”
Prodavačka se stále usmívala. Říká se, že úsměv potlačuje zvracení. Nahlas řekla: “No teda, to jsou věci.”
V naději, že seznamovací rituál máme za sebou jsem otevřel ústa k objednávce, ale Viki uzavřela zpravodajskou plejádu hrdým prohlášením: “Táta je pako.” - a pohlédla na mne, abych jí to dosvědčil.
Už, už jsem sahal po klice, že uteču a pro Viki se pak někdy vrátím. Možná. Naštěstí prodavačka byla zjevně bezdětná, protože vyhrkla: “Promiň, ale já ti nerozumím ani slovo.”
Takže jsem si celkem v klidu nakoupil a prodavačce jen práskl, že se Viki pokakala ve vaně, zbytek nebyl nijak důležitý. Zvlášť ten závěr.
Po snídani jsme si vyjeli na kole. Na začátku jsem ji pracně dostával do sedačky a jen pro sebe poznamenal, že je to jako upínat odsouzence do elektrického křesla. Projížděli jsme se a na jedné cestě byla slepice. Snažil jsem se jí vyhnout, ale utíkala tak pitomě, že jsem jí málem přejel. Kdákala a já musel zastavit. Také jsme jednou vjeli na silničku, která ústila do lesa, ale do hrozného krpálu. Zkusil jsem ho vyjet, jenže na kole se sedačkou máte těžiště úplně jinde, málem jsme se převrátili. Lekl jsem se a zanadával, že se musím naučit jezdit, jinak se takhle zabijeme.
Nakonec jsme dojeli na dětské hřiště. byla ta maminka s holčičkou ještě o rok mladší, než Viki. Houpali se spolu řádili na koníkovi, klouzali se… A pak nastala podle Viki vhodná chvíle se seznámit.
Ukázala na svou sedačku a pronesla důležitě: “To je moje elekšický kšeslo.” Zase ten pocit, že na vás jde infarkt a ten hajzl nikde. Furt žijete a jen proto, abyste slyšeli další “BIG NEWS”:
“Táta pšejel šlepiči.”
“Ale nepřejel, přece jsme se jí vyhnuli.” - řekl jsem chlácholivě. Maminka už ale raději začala dcerunku balit.
“My se takhle zabijeme.” - vyrukovala Viki s nejnovější informací a čekala na pochvalu, obdiv a třeba i piškot z kočárku. Jenže maminka na nic nečekala, popadla dítě a zdrhala, co jí nohy stačily.
Takže teď chodí Viki všude s náplastí přes pusu a lidem tvrdím, že má ošklivý opar.

(se svolením autora)