Skeptik píše:Ale jó. Já nepíšu, že by to ta letadla nevydržela, ale to, že se to v boji prakticky nepoužívalo.
Skeptiku, let i boj v rychlosti nad 500 km/h byl za druhé světové války naprosto běžný. Piloti se v té rychlosti sice nesnažili provádět ostrou utaženou zatáčku za ocasem toho druhého, protože by je vyplo přetížení, ale de facto při jakémkoliv útoku střemhlav šla rychlost vysoko nad tuto hodnotu. Jen pro představu, jak rychle akcelerují střemhlav druhoválečné stíhačky (toto konkrétní měření proběhlo 10.09.1942, hodnoty jsou přepočtené na TAS, měřené samozřejmě v IAS):
10 000 m: 500 km/h
9 000 m: 700 km/h
8 000 m: 830 km/h
7 000 m: 890 km/h
6 000 m: 910 km/h
A to se bavíme o testu ve vysoké výšce, kde byl výkon motoru daného letadla vskutku mizerný a ta akcelerace šla spíše za aerodynamikou. Při klesání ze 3 000 do nuly se stejný stroj mohl o výkon motoru opřít mnohem více.
Skeptik píše:Vzdušný boj (zvláště ve středních a nižších výškách) jen málokdy probihal při rychlosti vyšší než 500 km/h (IAS), ke konci války 550 km/h, a to prostě proto, že při vyšších rychlostech byla ta letadla jen těžko ovladatelná.
Nebyla. Například při měření výše bylo letadlo vytrimováno tak, aby síla na výškovce v 10 000 m byla mírně kladná (okolo 5 kg). Maximální síla při stejném vyvážení okolo 6 km činila 25 kg (což pořád není nic hrozného a bavíme se o rychlosti 500 vs. 910 km/h TAS). Dochovaly se celkem dobré grafy. Na jedné straně jsou to síly v řízení, na druhé straně odolnost konstrukce, na třetí straně odolnost pilota. Samozřejmě zdaleka ne všechna letadla byla na vyokých rychlostech ovladatelná tak dobře, jako toto. jenže právě tohle byl jeden ze zcela klíčových parametrů pro plnění taktických poznatků učiněných za druhé světové války.
Skeptik píše:Výjimku tvoří první útok z převýšení na nic netušícího protivníka nebo na bombardér. Případně únik z boje ... ale tam je zase jiný problém.
Nemyslím, že by se útok z převýšení měl označovat za nějakou výjimku. Američané de facto s tímhle zničili Japonce. Taktické instrukce u Luftwaffe až zhruba do konce roku 1943 jednoznačně uváděly, že útok má být zahájen pouze v situaci jednoznačné rychlostní/výškové převahy.
Skeptik píše:Pokud k takovému úniku došlo z nižší výšky dejme tomu 3.000 m a méně, pak muselo u země dojít k prudkému vybírání, což ale znamená prosednutí s velkou ztrátou energie.
Střemhlavý let není jen ten s nosem namířeným kolmo k zemi. Při vysoké rychlosti se letadlo prosedá zcela nevýznamně. Prosednutí je typické při nizkých rychlostech a vysokých úhlech náběhu. Při vybírání střemhlavého letu ne, ostatně to probíhá taktéž při nízkých úhlech náběhu - dostatek vztlaku dodává rychlost a nemusí to být naháněno úhlem. Vybírání střemhlavého letu ani nemůže způsobovat velkou ztrátu energie. Tu způsobuje střemhlavý let samotný, protože potenciální energie stroje ubývá rychleji, než roste ta kinetická - a čím rychlejší ten střemhlavý let je, tím je tato disproporce větší.
A samozřejmě nutnost následného stoupání. Pokud protivník takto unikající letadlo sledoval po méně energeticky náročné trajektorii, tak se mu sice nejprve vzdálilo, ale on jej následně dostihl a byl ve vyšší výšce (zásoba energie pro atak) a nebo dokonce při stoupání (tj. na významně nižší rychlosti než měl sám).
Jakmile ale došlo ke vzdušnému boji, rychlosti významně poklesly.
Únik střemhlav se prováděl proto, aby obránce (utíkající) utekl útočníkovi. Zpravidla to znamenalo, že obránce na nějakou dobu vyklidil prostor, než někde opodál mohl znovu nabrat výšku. Útočník jej buď mohl následovat, nebo zůstat ve výšce (a místě) svého zájmu a třeba tam chránit bombardéry. Sledovat letadlo letící vysokou rychlostní v nízké výšce nebylo nikterak snadné. Výhled směrem dopředu a dolů byl u většiny strojů velice omezený a letadlo je proti zčlenité zemi (i vodní hladině) zvláště v nízké výšce obtížně viditelné, takže útočník musel letět ne přímo za cílem, ale buď paralelně bokem, nebo za ním dělat jakéhosi hada - výhledové zatáčky. Sledování vyššího cíle bylo mnohem jednodušší, ale tam to zase komplikoval nedostatek energie útočníka. V obecné rovině únik střemhlav byl naprosto běžnou a úspěšnou taktikou používanou jak Američany, tak Luftwaffe. Osobně považuji až výšku cca 1 km za nedostatečnou pro únik střemhlav. 3 km jsou stále dost, viz. údaje výše.