PALBA.CZ

No on ten Linhart se s tím opravdu nemaže, obdobných šmakulát tam má vícero.

Velký český patriot Josef Mánes (1820-1871) namaloval tento Sokolský prapor v roce 1862 a jeho slavnostní předání proběhlo ve stejný rok 1. června v sále Apollo v Ječné ulici v Praze. Mánes postup prací často konzultoval s Jindřichem Fügnerem a dá se tak říci, že je to jejich společné dílo. Oficiálně prapor Sokolu věnovaly významné ženy z okruhu pražských dam – matkou neboli kmotrou praporu se stala spisovatelka Karolina Světlá (1830-1899). Český tělovýchovný vlastenecký a národovecký spolek založili roku 1862 Miroslav Tyrš (1832-1884) a Jindřich Fügner (1822-1865). Samotného dravce nejspíš zvolili jako protiklad habsburského orla a hohenzollernské orlice – tedy konkurenci germánských dravců. Nepochybně pod vlivem národního obrození a vymezování se vůči Němcům v 19. století. Zajímavostí je, že opa zakladatelé byli německého původu a k "češství" se dostali až v dospělém věku. Sokolská myšlenka se brzy rozšířila i do jiných slovanských částí Rakouska-Uherska, například do Haliče nebo Slovinska a dokonce i mezi krajany v USA, Francii, Srbsku nebo Bulharsku.


Krysa zobrazená ve filmu Propast (1989) skutečně dýchala tekutinu a přežila bez úhony. Produkce konzultovala správné použití dýchací kapaliny pro film s doktorem Kylstrou. Herec Ed Harris však ve skutečnosti tekutinu nedýchal. Zadržoval dech v helmě plné tekutiny, zatímco byl vlečen 10 metrů pod hladinou velké nádrže. Perfluorohexan je speciální kapalina, ve které je možné dýchat. Například zvířata do ní mohou být zcela ponořena aniž by se utopila. Jedná se o perfluorovaný uhlovodík odvozený od hexanu. Jelikož je perfluorhexan biologicky a chemicky netečný, tak se zkoumají jeho možná lékařská využití. Podobně jako ostatní perfluorované uhlovodíky rozpouští plyny, včetně vzdušného kyslíku, lépe než běžná organická rozpouštědla. Slabé mezimolekulové síly v molekulách perfluorhexanu poskytují dostatečný "prostor" pro zachycení molekul plynů. Využívá se u předčasně narozených dětí, jejichž plíce by se jinak pod tlakem vzduchu mohly zdeformovat (zhroutily by se samy do sebe). Systém se využívá též při léčbě plic popálených lidí.


7up s lithiem ku zlepšení nálady
Možná jste nevěděli, že populární nápoj 7up původně obsahoval lithiovou psychoaktivní složku, kterou dnes předepisují psychiatři. Vedle slavného kokainu v Pembertonově Cole, tak šlo o další kontroverzní životabudič. Jen pár týdnů před krachem na newyorské burze vznikla značka 7up. Následné otřesy ekonomiky přežila a vzkvétala – možná proto, že až do roku 1948 obsahoval nápoj sloučeninu kyseliny citronové a lithia, které stabilizuje výkyvy nálady a dnes se využívá k léčbě bipolární poruchy – známé také jako maniodepresivní psychóza. Dobové reklamy přitom nápoj doporučovaly jako vhodné pití pro děti. Za vynálezem stál Charles Leiper Grigg (1868-1940). Ten od svých 22 let pracoval v prodeji nápojů v Saint Louis. Sám vynalezl svůj první nápoj s názvem Whistle, ale s tím ještě velkou díru do světa neudělal. Navíc se pohádal s manažerem prodejny, kde tehdy pracoval, dal výpověď a vrhl se na dráhu profesionálního výrobce pití. Jeho druhý drink, který měl pomerančovou příchuť, se jmenoval Howdy. Howdy již měl větší ambice a také úspěch, takže Grigg založil společně s milionářem Edmundem Ridgwayem a právníkem Frankem Gladneym společnost Howdy Company, která začala nápoje vyrábět ve velkém. V té době byl americký nápojový trh zcela pohlcen pomerančovou chutí. Grigg cítil, že na tomto poli už těžko prorazí, a tak začal uvažovat o potenciálu citronu. V roce 1929 měl po dvou letech testování nachystanou novou příchuť pro drink, který se jmenoval Bib-Label Lithiated Lemon-Lime Sodas. Přestože ho uvedl na trh dva týdny před krachem burzy a pádem ekonomiky do recese, prodeje byly překvapivě dobré. Zajímavé ale je, že v limonádě bylo množství lithiového citrátu, což byla látka pro stabilizaci nálady a v podstatě šlo o lék. Ten se využíval už dlouho předtím v psychiatrii na léčbu bipolární poruchy a depresí. Vliv látek byl prokazatelný a zlepšoval i prodeje. Bylo ho tam jen velmi malé množství, takže je otázka, jak moc vlastně na konzumenty působil, nicméně i tak to bylo marketingově velmi dobře uchopeno. Složitý název limonády byl zkrácen na 7 Up (7up se používá mimo Spojené státy) a citrát lithia se v ní používal až do roku 1948, kdy bylo jeho použití v nápojovém průmyslu v USA zakázáno. To již byl Grigg sedm let po smrti. Jeho nápoj se ale prodává až do dnešních dnů, ovšem už bez citrátu lithia.


Muž spáchal zločin, aby dokázal, že je naživu
Skutečnost je taková, že indické úřady omylem prohlásily čtyřicetiletého muže za mrtvého. Muž se všemožně snažil dokázat, že je naživu, ale nijak to nepomohlo. Hrozilo, že mu bude zabaven byt. Rozhodl se tedy napadnout učitele v náhodné škole. Policie by na jeho jméno musela vytvořit trestní spis a uznat ho jako živého. To se také stalo. Baburam Bhil byl zatčen a policie začala jeho obvinění vyšetřovat.

Rase píše: ↑28/7/2024, 15:12 7up s lithiem ku zlepšení nálady... Jeho nápoj se ale prodává až do dnešních dnů, ovšem už bez citrátu lithia.

Škoda, občas by se to hodilo...

Kterak šířka koňského zadku dala vzniknout nejrozšířenějšímu rozchodu kolejí
Nejrozšířenějším rozchodem kolejí je v současnosti tzv. Stephensonův rozchod, který činí 1435 mm. Na první pohled číslo zaujme svou lichostí, což není vždy zrovna praktické. Tato hodnota má ale mnohem zajímavější historii než by se mohlo zdát. Pro lepší představu se musíme přesunout až do dávné minulosti. Římané stavěli své komunikace především pro rychlý přesun svých vojenských jednotek a jejich součástí byly samozřejmě i povozy tažené koňmi. No a právě těm byly uzpůsobeny i samotné cesty. Možné je, že Římané rozměr tradičně převzali od Etrusků, Řeků, Féničanů či od jiných kultur. Ve finále byl rozměr 1435 mm optimálním kompromisem mezi stabilitou vozu a jeho ovladatelností. V podstatě šlo o vzdálenost dvou koňských zadků. Danému rozměru se potom přizpůsobovala šířka cest a mostů, ulic ve městě, průjezdy a městské brány. Zmíněné římské vozy vybrušovaly na cestách koleje, se kterými se všichni ostatní museli vyrovnat, jinak riskovali, že si zničí kola vlastních vozů. Tedy zmíněnou vzdálenost přejalo celé římské impérium, což ovlivnilo pozdější vývoj železnice po celém světě. Koněspřežné železnice v Británii měly z počátku nesčetný počet rozchodů, ale roku 1846 došlo k uzákonění sjednoceného rozchodu na hodnotě 4 stopy a 8,5 palce, tedy právě 1435 mm (Stephenson vycházel z rozchodu důlních vozíků). Po koních nastoupila parní lokomotiva a historie se opět opakovala. Bylo daleko ekonomičtější přizpůsobit šířku kol na lokomotivě na již existující kolejiště než přebudovat již existující "železniční síť". Krásně tak můžeme vidět, jak naši historii ovlivnila šířka koňského zadku.


Perfluorohexan je speciální kapalina, ve které je možné dýchat
Například zvířata do ní mohou být zcela ponořena aniž by se utopila. Perfluorhexan, tedy perfluorovaný uhlovodík odvozený od hexanu; se používá jako chladivo, v lékařství jako kontrastní látka, nebo k rozpouštění kyslíku. Jelikož je perfluorhexan biologicky a chemicky netečný, tak se zkoumají jeho možná lékařská využití. Podobně jako ostatní perfluorované uhlovodíky rozpouští plyny, včetně vzdušného kyslíku, lépe než běžná organická rozpouštědla. Slabé mezimolekulové síly v molekulách perfluorhexanu poskytují dostatečný "prostor" pro zachycení molekul plynů. První bádání po dýchatelné kapalině začalo ihned po skončení První světové války, protože se lidé snažili vymyslet řešení toho, jak zabránit vdechnutí jedovatého plynu. Lékaři studující dopady na zdraví člověka prováděli různé testy se solnými roztoky na testovaných zvířatech (v tomto případě psech) – leč neúspěšně. Perfluorokarbony jako takové byly vynalezeny počátkem 40. let při projektu Manhattan. První pokusy na zvířatech nebyly úspěšné, ale v roce 1966 se ukázalo, že po ponoření do okysličeného perfluorhexanu mají zvířata dostatek kyslíku, aby mohl dále dýchat. Konkrétně krysy vydržely po 20 hodin a kočky dokonce po celé týdny. V roce 1989 začaly pokusy na lidech. Kapalina byla podána několika dětem s těžkou respirační tísní. Studie zjistily, že nastává značné zlepšení výkonu plic, a to i po odstranění kapalinového ventilátoru. Dokázalo se tím, že by metoda byla vhodná a účinná hlavně pro předčasně narozené děti, jejichž plíce by se jinak pod tlakem vzduchu mohly zdeformovat (zhroutily by se samy do sebe). Systém se využívá též při léčbě popálenin, kdy se plíce popálených plní parami perfluorhexanu nebo i kapalným perfluorhexanem, což umožňuje dále dýchat bez potíží spojených s otoky plic, jež se někdy objevují v plicích lidí popálených například po vdechování horkého kouře. Zde na fotografii je pejsek ponořený v normální vodě .))


Proč se podmořníci v ponorce nikdy neudusí?
Nezaměříme se na výrobu kyslíku, to je relativně známé téma. Podívejme se ale na druhou stranu. Aby námořníkům nedošel vzduch, jsou na palubě každé ponorky instalovány výrobníky kyslíku. Nádech máme tedy vyřešený, ale co takový výdech?! Ten totiž produkuje oxid uhličitý, který ve vysoké koncentraci je pro člověka smrtelný. Je tedy potřeba se CO₂ zbavit a vyvětrat v ponorce většinou nejde! Existují tedy dva způsoby, jak se oxidu uhličitého zbavit. První je chemický proces, kdy je vzduch filtrován přes filtry s natronovým vápnem v podobě malých kuliček či válečků. To se skládá z hydroxidu sodného a hydroxidu vápenatého a díky tomu na sebe váže oxid uhličitý. Pokud je filtr plný oxidu uhličitého, jednoduše se náplň vymění. Druhý proces je pomocí monoethanolaminu a je energeticky náročný. Vzduch se nasaje do nádrže, kde se na něj nastříká monoethanolamin, který na sebe váže oxid uhličitý. Vzduch bez CO₂ se poté distribuuje po ponorce, kde se obohatí o kyslík z výrobníků kyslíku. Monoethanolamin je poté přesunut do druhé nádrže, kde se monoethanolamin a oxid uhličitý oddělí a monoethanolamin je připravený znovu být použit k zachycení oxidu uhličitého. Po oddělení monoethanolaminu a CO₂ se oxid uhličitý natlakuje do další nádoby a po dosažení určitého tlaku se vypustí do oceánu A je po problému.


Hlava Olivera Cromwella
V Anglii byly hlavy zločinců, zejména těch usvědčených ze zrady, tradičně vystaveny na London Bridge. Hlavy se obvykle namáčely do dehtu, aby se zpomalil proces rozkladu. Trest byl někdy posmrtný, kupříkladu tělo Olivera Cromwella (1599-1658) bylo exhumováno, aby mohlo být pověšeno, sťato a rozčtvrceno, a jeho hlava byla nasazena na bodec a vystavena po dobu 30 let. Po jejím záhadném zmizení z Westminsteru byla v rukou různých soukromých sběratelů a muzeí až do 25. března 1960, kdy byl pohřbena na Sidney Sussex College v Cambridge. Symbolická hodnota hlavy se postupem času měnila. Původně byla veřejně vystavena jako akt pomsty monarchie a varování pro všechny, kdo by jej chtěli následovat, ale v 18. století se stala historickou kuriozitou a žádanou relikvií. Vědecká studie později potvrdila její pravost.

Druhohorní kráva spásající trávu
Nigersaurus byl pozoruhodně bizarní sauropodní býložravec dokonale adaptovaný na spásání nízké vegetace. Využíval k tomu více než 500 zubů. Nigersaurus taqueti byl robustní čtyřnohý dinosaurus co žil před asi 110 miliony let na území dnešní severní Afriky, konkrétně v nízkých záplavových oblastech dnešního Nigeru. Patřil do zvláštní čeledi středně velkých sauropodů z příbuzenstva diplodokoidů. Nešlo tedy o žádného giganta, jeho délka činila "jen" asi 9 metrů. Ve srovnání se svými velkými příbuznými byl jen čtvrtinový. Lebku měl velice tenkou a tak se ji podařilo dobře rekonstruovat až roku 2005, mimo jiné vědci využili též počítačovou tomografii. První, co na kostře upoutá pozornost odborníka, je podivně široká tlama a přítomnost zubních baterií o 500 až 600 postupně vyměňovaných zubů. Pod každým bylo naskládáno až osm náhrad pro jejich výměnu po opotřebování. Zuby byly uspořádány podél dlouhé rovné linie a tvořily tvar podobný lopatě. Při jídle se o sebe třely a tak docházelo poměrně rychle k jejich opotřebení a tedy i nahrazení. Šířka tlamy poněkud připomíná rozšířený konec trubice vysavače a podle paleontologů nigersaurus opravdu "luxoval" přízemní vegetaci. Dalším zajímavým aspektem na kostře tohoto dinosaura je totiž právě adaptace pro přízemní spásání vegetace, jako u dnešního skotu. Krk nigersaura byl relativně krátký a orientovaný směrem dolů, takže jeho hlava se pohybovala blízko u země. Tvar tlamy se také hodil spíše ke spásání přízemní vegetace než k obírání listů či větví ze stromů. Kvůli stravovacím návykům Nigersaura se mu často přezdívá "mezozoická kráva". Bohužel mlíčko bychom u něj hledali jen těžko.


Věděli jste, že když se kokosové ořechy oddělí od kokosové palmy, o měsíce později se voda koncentrovaná uvnitř přemění na "kokosové jablko". Má houbovitou texturu a šťavnatou, velmi sladkou chuť, která vyživuje a pomáhá nové rostlině vyklíčit. O nějaký čas později se stane další kokosovou palmou. Nutno podotknout, že klíčivost se pohybuje v rozmezí několika měsíců až let. Na vrcholku pevné skořápky kokosu se nacházejí tři otvory, které mají specifickou funkci během růstu a klíčení semena. Dva slouží jako místa, kudy procházejí vyživovací cévní svazky do plodu. Během zrání plodu postupně zarůstají pevnou a tvrdou blánou. Třetí díra je kryta jen tenkou blánou, jelikož slouží pro prorážející klíček kokosu. Kokosový ořech patří mezi největší semena na světě. Z botanického hlediska však plod kokosovníku není ořech, ale peckovice. Kokosovník se pěstuje již více než tří tisíce let, např. v Indii jsou první záznamy o jeho pěstování datovány již kolem roku 1000 př.n.l. Středoevropané se o kokosovníku dozvěděli v 16. století z antických spisů a herbářů.


Často se mě ptáte na výklad vašich "vlhkých snů", tak si o nich nyní povíme něco víc. Pohodlně si lehněte do postele, zapalte svíčky a nalejte sklenku dobrého vína. Jdeme na to. Náš příběh začal skoro před sto lety. V roce 1928 se newyorský guvernér Alfred Smith (1873-1944) rozhodl kandidovat na amerického prezidenta. Jeho hlavním volebním tahákem byl boj s prohibicí a tak přišel se sloganem: "Volte Ala Smitha a vaše vlhké sny se stanou skutečností". Nakonec kandidáti dělili na "suché" a "vlhké" podle toho, zda byli za zákaz nebo volný prodej alkoholu. Takže takhle vznikly ony "vlhké sny", a ne jak jste si mysleli. Žádné čuňačinky! Tak teď vztyk, zhasit svíčku, vylít víno a zpátky do práce! Prasáci!


Droboučká svítící helmovka Mycena roseoflava
Tuto houbičku poprvé objevila v roce 1964 novozélandská mykoložka Greta Stevenson. Získává živiny z rozkládající se organické hmoty a obvykle se objevuje se na tlejícím dřevě a větvičkách. Pochází z Nového Zélandu. Běžně je k nalezení v Tasmánii, ale příležitostně se vyskytuje ve vlhčích lesích a deštných pralesích Victorie. Normální výška je 5-10 milimetrů (se stejnou šířkou), takže na fotografiích můžeme vidět ještě jen houbí "štěňátka" (nebo jak nazvat tu jejich drobotinu). Zajímavostí je, že v roce 2021 bylo zjištěno, že tento druh je bioluminiscenční, což nikdy předtím nebylo zaznamenáno (svítí dost slabě). Záři houbám dodává luciferin, stejně jako tomu je u světlušek a některých mořských organismů. Luciferiny jsou malomolekulové substráty, které za pomoci enzymu luciferázy oxidují na produkty, oxyluciferin a energii ve formě světla. Ke každému luciferinu koresponduje jistý enzym luciferáza. Objev bioluminiscence u této helmovky byl učiněn během akce věnované studiu hub, která se konala na Stewartově ostrově.

Onen podivný "přílepek" je 1917 A.O. "Motor Wheel" od společnosti Smith Corporation, které se připevňuje k rámu jízdního kola (na tomto obrázku Schwinn & Company Henderson). Je poháněn 118 ccm benzinovým motorem AIV (vzduchový indukční ventil). Všimněte si zařízení na pravé straně řídítek – to je startér. Šlapali byste, dokud jste nevytvořili dostatek náboje, pak přepněte spínač na řídítkách, abyste jej poslali do zapalovací svíčky a nastartovali motor. Zkrátka drsná doba přináší s sebou i drsná řešení .))


Vybuchlá mandarinka, Gérard Dubois, olej na plátně (2016)
Mandarinka je citrusový plod (hesperidium), jehož původ není úplně jasný. Někdy se tvrdí, že pochází ze slova Mandare, což je původní název ostrova Mauricius, odkud bývaly mandarinky dováženy. Jindy zase se uvádí, že pojmenování ovoce získalo podle země původu. Původním domovem těchto citrusů je totiž Čína a Japonsko. Mandarinky dokážou zázraky s naší pletí. Umí ji vyčistit, rozjasnit a navíc zpomalují tvorbu vrásek. Skvělým pomocníkem jsou i v péči o vlasy. Zvyšují jejich pevnost, dodávají jim lesk a objem. Také udržují vlasy déle bez šedin a bojují proti jejich vypadávání. Obsažený vitamín C a bioflavonoidy v mandarinkách patří mezi antioxidanty, které chrání náš organismus před negativními vlivy volných radikálů. Díky obsahu těchto látek mají mandarinky také pozitivní vliv na srdce a cévní systém. Flavonoidy pozitivně působí preventivně proti vysokému tlaku a snižují tak možnost mrtvice. V mandarinkách můžete najít vlákninu, která je skvělým pomocníkem při trávení, pomáhá snižovat cholesterol a působí preventivně proti vzniku hemeroidů. Mimo pozitivní vliv na naše trávení jsou mandarinky také skvělým pomocníkem při detoxikaci. Podobně jako všechny citrusové plody, i mandarinky mají vysoce zásaditou povahu, díky které jsou velmi detoxikační. Díky přítomnosti vápníku a fosforu přispívají mandarinky k posílení kostí. Tyto minerály hrají důležitou roli také při svalových kontrakcích. Vitamín C a silné bioaktivní molekuly, jako jsou limonoidy a quercin, působí v prevenci proti různým druhům rakoviny. Mandarinky obsahují i blahodárný pektin, složku, která pomáhá při ochraně těla před vznikem více typů rakovin. Studie prokazují, že konzumace citrusů (včetně mandarinek) snižuje riziko rakoviny trávicího traktu, tj. úst, hltanu, jícnu a žaludku.


Čeští kordisté na olympijských hrách
Čeští kordisté vydobyli na olympijských hrách v Paříži bronzovou medaili v týmové soutěži. Kordisté Jakub Jurka, Martin Rubeš, Jiří Beran a Michal Čupr v utkání o třetí místo porazili světové jedničky Francouze. Naši kordisté ziskem bronzu vyrovnali olympijské maximum českého šermu. Na letních hrách v roce 1908 totiž získali individuální i týmový bronz naši šavlisté. Šlo o teprve čtvrtou moderní Olympiádu konanou v Londýně. Zajímavostí je, že Čechy (stále ještě součást Rakouska-Uherska) tehdy vyslaly vlastní tým, který čítal celkem 19 sportovců, zápolících v pěti různých sportech. Na fotografii níže, můžeme vidět družstvo šermířů v roce 1908, jehož členy byli Vilém Goppold z Lobsdorfu, Bedřich Schejbal, Jaroslav Šourek-Tuček, Otakar Lada a jeho bratr Vlastimil Lada-Sázavský (bratranci slavného kreslíře Josefa Lady). Není bez zajímavosti, že právě Vilém Goppold vyhrál ještě bronz v kategorii jednotlivců v šermu šavlí. Účastnil se také následující olympiády ve Stockholmu v roce 1912. Ještě dodám, že před třemi lety získal třetí místo Alexander Choupenitch (Šupenič) ve fleretu. Kvalifikoval se i na Letní olympijské hry 2024 v Paříži, ale zde v soutěži fleretistů vypadl již v osmifinále.


Mořské hedvábí je mimořádně vzácným materiálem
Byssové hedvábí se vyrábí z chomáčků vláken ustřižených z mušle kyjovky šupinaté (Pinna nobilis). Z jednoho mlže je možno takto získat 1–2 gramy až 6 cm dlouhých, tenkých, pevných vláken, která se zpravidla namáčí v citronové šťávě, čímž se natrvalo obarví do zlatova. Označení "byssus" bylo známé už před začátkem našeho letopočtu, ale tehdy je ještě vztahovalo k trochu jinému drahému materiálu. Nejstarší archeologické nálezy pocházejí ze začátku našeho letopočtu. Další nejstarší doklady o "mořské vlně" pochází ze 2. století našeho letopočtu, z Řecka a Říma. Pokud jde o způsob výroby hedvábné příze, tak dle popisu z roku 1835 se chomáček vláken ustřižený z mušle pročesává, z jednotlivých vláken se zákrutem tvoří nit a skaním tří nití dohromady vzniká hedvábná příze. Výroba se prováděla ručně s použitím jednoduchých nástrojů. Z byssového hedvábí se vyráběly oděvy jen pro privilegované osobnosti. Za surové hedvábí i výrobky z něj se platily po celou historii horentní sumy. Např. na začátku 19. století se v porovnání k ceně 1 kg surové bavlny (0,044 dukáty) platilo za stejné množství surového byssového hedvábí až sedmsetkrát tolik. Za pár hedvábných punčoch 10–15 dukátů, a za plášť z byssového hedvábí 100 dukátů. Není se ale čemu divit, tyto výrobky se na slunci třpytí jako zlato. Z nálezů se dá odvodit, že se až do konce 19. století byssové hedvábí používalo jen na pletené a háčkované výrobky, teprve později se začalo s pokusy o tkaní na mechanickém stavu (patent v roce 1936). Přes jistou státní podporu se však nikdy nepodařilo rozvinout výrobu na průmyslovou úroveň. I v době největšího rozkvětu dosáhla světová výroba jen několika set kilogramů, např. v Itálii se ve 20. letech minulého století dostalo do výroby ročně asi jen 40 kg surového hedvábí. V polovině 20. století zpracování byssového hedvábí prakticky zcela zaniklo, od té doby se zde předvádí jen na ukázku. Jediný člověk, který jej umí ještě zpracovat žije na ostrůvku Sant'Antioco na jihu Sardinie. Chiara Vigová umí vlákna nejenom spříst, ale také se pro ně potápět do moře. V její rodině se toto řemeslo dědí po staletí, ale nikdy z toho nezbohatli. Ona sama se provdala za horníka a teď žijí z jeho penze a občasných darů.

Rase píše: ↑4/8/2024, 10:37 ...kokosové ořechy...

Pár dalších zajímavostí.
1) Kokosy jsou pravým požehnáním, protože pokud k nim dodáme nějakou tu bílkovinu (třeba ryby), dostaneme potravu pokrývající všechny potřeby. Kromě toho se dá používat dužnina i sušená a tudíž dlouhodobě skladovaná, a vlákna kokosu plavou, nehnijí ve vodě (!!!) a mají vysokou pevnost v tahu, takže lana a provazy z kokosového vlákna slouží už tisíciletí k výrobě i vyvazování lodí, vč. těch největších.
2) Kokosy se "roztahují" po světě samy - protože plavou a klíčí po dlouhé době. Takže kokos doplave "někam", tam jej vyhodí nějaká větší vlna, třeba za bouře, až nad čáru přílivu, a on tam poleží a nakonec zakoření.
3) Kokosy jsou asi jediné rostliny s jiným stylem klíčení než ostatní. Aspoň pokud vím, nejsem botanik. Všechny ostatní rostliny vyrážejí dvě části klíčků, dolů kořen a nahoru samotný klíček se základem pro stvol a děložní lístky. Kokos ale vytvoří jen jediný klíček, ten roste skrz písek pláže dolů, přičemž zakládá kořínky, až narazí na skálu nebo dostatečně tvrdou vrstvu písku, tam se otočí a roste nahoru, až vyroste nad písek tak nasadí ty nedzemní části budoucí palmy. To mu zaručuje, že se napřed dostatečně zakoření, aniž by jej spláchly vlny nebo odnesl vítr.

Rase píše: ↑5/8/2024, 20:31 Někdy se tvrdí, že pochází ze slova Mandare, což je původní název ostrova Mauricius, odkud bývaly mandarinky dováženy. Jindy zase se uvádí, že pojmenování ovoce získalo podle země původu. Původním domovem těchto citrusů je totiž Čína a Japonsko.

Osobně se domnívám, že název "mandarinka" tady na západě skutečně pochází z názvu ostrova Mandare. Protože v Číně, kde byly vyšlechtěny, a v dalších zamích Asie, se ovoce nazývá "kumkvat".

Rase píše: ↑5/8/2024, 20:31 Byssové hedvábí...

... také dalo jméno hlubinám. Hlubina se v latině řekne "abyssus". Pro příkl. "Abyss abyssum invocare" - dosl. "hlubina volá hlubinu", tedy něco jako naše "vrána k vráně sedá".
Tzn. ze slova "byssum" vzniklo "a-byssus", tedy abyssus

Tibetští tanečníci smrti - Joseph Rock (1925)
Tento snímek byl poprvé publikován v časopise National Geographic v listopadu 1928 s následujícím popiskem: "S obrovskými maskami mrtvol, sukněmi z imitace tygří kůže a obrovskými drápy tento umělec a jeho sedm podobně oděných společníků vnášejí hrůzu do srdcí diváků při Starém tanci." Masky kostlivců v tomto tanci se nazývají Chitipati (चितिपति)), tančí v párech a jsou známé jako Pán a Paní kostnice – jejich tanec představuje věčný tanec smrti a dosažení dokonalého vědomí. Maska Chitipati je zobrazena jako kostlivec, v obličeji má každá maska ​​třetí oko moudrosti, v rukou mohou nést žezla z lidských hlav, trnů a v ruce kapalu plnou krve, někdy s ještě teplým mozkem.


Thomas Thornton’s 14-Barrel Flintlock Volley Gun
Někdy kolem roku 1800 si nechal podplukovník Thomas Thorton vyrobit, u Dupe & Company v Londýně, unikátní křesadlovou pušku s celkem čtrnácti hlavněmi. Vzhledem ke zlaceným nápisům na hlavni, jako je "PERDITION TO CONSPIRATORS", choval pan Thorton zášť ke kolegům důstojníkům, kteří se jej snažili vystrnadit z armády. Byť samotná zbraň působí jen jako kuriozita, je vyrobena velice kvalitně a je možno z ní střílet. Nutno podotknout, že jedno zmáčknutí spouště znamená výstřel ze sedmi hlavní. Ty mají tvar sedmiúhelníku a ráži zhruba 7,5 mm (0.30 cal). Zajímavá je rovněž rukojeť na spodní straně hlavní, která tak připomíná moderní útočné pušky nebo vrtačky .))) Nabíjení probíhalo pomocí speciálního zařízení, které dávkovalo střelný prach zároveň pro sedm hlavní. V případě že pan Thorton byl znaven nošením čtrnáctihlavňové pušky, mohl ji poměrně snadno rozebrat na polovinu a díl se sedmi hlavněmi osadit do lehčí pažby. Tato bohatě vyřezávaná pažba byla patrně vyrobena ve Francii. Zbraň je k vidění v belgickém muzeu zbraní v Liège.


Řecká jednoeurová mince nese vyobrazení sovy ze starověké athénské čtyřdrachmové mince z 5. století př.n.l. Ikonické symboly Athén – moudrá sova, olivová ratolest a srpek měsíce – byly zachovány a představují nadčasové dědictví, které spojuje minulost se současností. Mince jsou vyrobeny ze dvou slitin – vnitřní část je z mědi a niklu, vnější ze slitiny niklu a mosazi. Mají průměr 23,25 mm, tloušťku 2,33 mm a hmotnost 7,55 g. Hrana mince je střídavě hladká a jemně vroubkovaná (3 segmenty hladká, 3 segmenty vroubkovaná). Všechny mince mají společnou lícovou stranu a rozdílnou národní rubovou stranu. Mince ražené mezi lety 1999–2006 měly na lícové straně vyobrazeny pouze státy Evropské unie před rozšířením v roce 2004. Nové mince ražené od roku 2007 reagují na rozšíření Evropské unie a zobrazují celou Evropu – nejenom 15 původních států EU.


Malovaný čas
Úžasné "živé" hodiny s člověkem uvnitř, najdeme na amsterdamském letišti Schiphol a je vytvořil renomovaný holandský umělec a designér Maarten Baas. Jedná se o přesvědčivou iluzi a onen zaneprázdněný malíř je ve skutečnosti dvanáctihodinová nahrávka (maluje ručně každou minutu). Letištní hodiny Schiphol vytvořil Baas v roce 2016. Muž uvnitř hodin má na sobě modrou kombinézu a v kapse žlutý hadr. To má být spolu s jeho červeným kbelíkem poctou slavnému nizozemskému umělci Mondrianovi (1872-1944). Hodiny jsou vidět na mezinárodním terminálu letiště, takže je vidí pouze lidé, kteří opouštějí Evropskou unii přes Schiphol, a bohužel tak jsou skryty pro cestující na vnitrozemských linkách.

Existuje šicí stroj pro leváky?
Je dost pravděpodobné, že všechny šicí stroje jsou vhodnější právě pro leváky. Údajně je to proto, že dva nejznámější vynálezci šicího stroje Elias Howe (1819-1867) a Isaac Singer (1811-1875) byli oba leváci. U mnoha strojů (všech průmyslových nebo těch starších) se vkládá cívka se spodní nití zleva (chce to cvik) a nit se také navléká zleva, šroub pro výměnu patek je u těchto strojů také na levé straně. Levá ruka také dělá jemnější pohyby při manipulaci s látkou, nic jí tam nepřekáží. Pravá ruka dělá "hrubší práci" - otáčí kolem nebo volí šicí programy. Byly i pokusy o výrobu stroje, který by byl zrcadlově otočený, ale zřejmě se to příliš neujalo.


Vývoj raketového motoru Raptor americké společnosti SpaceX
Práce na motoru Raptor 1 započaly v roce 2009, ovšem projekt měl nízkou prioritu. Skutečně se na motoru začalo pracovat v roce 2012 a v roce 2014 proběhly ve Stennisově vesmírném středisku první praktické testy. První vzlet byl uskutečněn v roce 2019, kdy poháněl testovací subjekt Starhopper, což byl první prototyp programu raket Starship. Nejnovější motor Raptor 3 vstoupil do sériové výroby 2. srpna 2024. Motory Raptor 3 jsou oproti motorům Raptor 1 o 36% lehčí, zatímco poskytují o 51% větší tah! Neuvěřitelné, jak rychle jde ten vývoj dopředu.


Pavučinová pevnůstka
"Silkhenge" je hedvábná "domorodá vesnička" s hedvábným plotem a centrální věžičkou, v níž se ukrývají vajíčka. Pavoučí vajíčka. V srpnu 2013 byl student Georgijského technického institutu Troy Alexander na návštěvě národní rezervace Tambopata v Peru. Pod plachtou objevil záhadný kruhový útvar o průměru přibližně 25 mm. Při dalším průzkumu oblasti objevil Alexander další tři podobné stavby. Zveřejnil obrázek na Redditu s žádostí o pomoc s jeho identifikací. Žádné reakce ale nepřicházely a ukázalo se, že jde o zcela neznámý jev. Jeho objev získal jméno "silkhenge" kvůli jeho podobnosti se Stonehenge. Jedním z předpokládaných účelů onoho plotu z "pavoučího hedvábí" je, že slouží k zachycení roztočů a dalších malých členovců, o nichž je známo, že sdílejí stejné stanoviště. To by zase mohlo zajistit zdroj potravy, který by byl pavoučkům po vylíhnutí snadno dostupný. Také se objevila teorie, že chrání vajíčka a pavoučky před možnými predátory, jako jsou mravenci. Na konci téhož roku našla expedice vedená Philem Torresem desítky obdobných struktur na kmenech bambusu a cekropií. Pavouci vylíhnutí z těchto struktur (uvnitř najdeme jedno až dvě vejce) sice byli zdokumentováni, ale nedožily se dospělosti a tak je nebylo možno identifikovat. Rovněž neprůkazné byly testy DNA. Oni malí stavitelé nám tak zůstávají i nadále tajemstvím.


Volkswagen Beetle s kávovarem (1959)
V roce 1948 byl jmenován generálním ředitelem automobilky Heinz Heinrich Nordhoff, pod jehož vedením nastal prudký růst výroby: kapacity byly navýšeny na 70–80 000 vozů ročně. Nový vůz sjel z linky každé dvě minuty a na jaře 1950 tak už byl vyroben stotisící vůz od konce války. Poválečná ekonomika Západního Německa podpořená Marshallovým plánem se vzmáhala. Domácí poptávku po malých vozech doplnil zejména velký zájem USA o druhé vozy do rodiny na kratší vzdálenosti, řízené ženami nebo studenty, který americké automobilky pro nízký objem výroby a zisk nezajímal. V USA se pak vůz stal symbolem hnutí Hippies. Volkswagen přišel s množstvím zajímavé příplatkové výbavy, kdy tou nejzajímavější je nepochybně kávovar. Hertella Auto Kaffeemachine byl prvním a jediným známým kávovarem na světě namontovaným na palubní desce vozu. Tento automobilový doplněk, vyrobený speciálně pro Volkswagen Beetle v 50. letech minulého století, po 60 letech od svého uvedení téměř zmizel. Zařízení mělo několik chytrých funkcí, o kterých si povíme něco víc. Porcelánové šálky měly na spodní straně kovový kotouč, který jim umožňoval magnetické přilnutí ke strojku. Samotné zařízení se připevňovalo k přístrojové desce pomocí jednoduchého držáku, což umožňovalo rychlé vyjmutí a vyčištění celé konvice. Což je vskutku nezbytné z hygienických důvodů. Krom toho, že zmíněný kávovar byl příplatkovou výbavou nejprodávanějšího vozu Volkswagenu, tak tato myšlenka tak úplně nezapadla. Ještě v roce 2012 měl Fiat jako volitelný doplněk přístroj Lavazza Espresso. Francouzská společnost Handpresso navrhla 12voltový kávovar pro automobily Fiat, ale držáky nápojů se vzápětí staly nepopulárními a ve všech městech se začaly objevovat kavárny.

Parazité s nejděsivějšími způsoby v celé živočišné říši
Parazitické vosičky důmyslně zneužívají masitá těla housenek. Samička si vyhlédne svou oběť a do měkké tkáně jí vrazí kladélko, s jehož pomocí do těla housenky naklade desítky až stovky vajíček. Z těch se vyklubou larvy, které požírají tělo svého hostitele zevnitř. Jsou si dobře vědomy, že potřebují housenku živou, aby jim zpracovávala potravu a larvy měly živiny jako na talíři. Proto se důsledně vyhýbají všem důležitým orgánům a udržují ji ve funkčním stavu. Když nadejde jejich čas, provrtají se ven a na povrchu umírajícího hostitele se zakuklí. Housenka s tělem prožraným skrz naskrz umírá až poté, co dospělé vosičky definitivně opustí její tělesnou schránku.
Mnoho druhů mravenců sužují parazitické mouchy, které jsou vlastní právě jen jednomu vybranému druhu. Jejich specializace má svůj dobrý důvod – musejí tělo svého hostitele znát do posledního nervu. Taková moucha sedí u stezky, kterou mravenci denně chodí z mraveniště ke zdroji potravy, a trpělivě vyhlíží svou budoucí oběť. Jakmile se objeví vhodný mravenec, moucha si mu sedne na záda a hbitě zarazí kladélko to mezery mezi hlavou a hrudním článkem. Naklade vajíčko, ze kterého se okamžitě vylíhne čiperná larva. Ta si prokouše cestu do hlavy, kde se živí svalovou hmotou (mravenci mají nejvíce masa právě v hlavě, největší svaly jejich těla hýbou kusadly). Sežere, co se dá, utěšeně roste a dává si přitom dobrý pozor, aby nenakousla některý z nervových pletenců a vláken a předčasně tak mravence nevyřadila z provozu. Když už se cítí dostatečně silná (spíš se do hlavy nebohého mravence tak tak vejde a nemá už co ohlodávat), rozleptá spojení mezi hlavou a hrudí a mravence jednoduše dekapituje (ukousne mu hlavu). V upadlé hlavě se pak v bezpečí pevné chitinové schránky přemění v dospělou mouchu.
Parazitický strunovec Spinochordodes tellinii s tělem kobylek a cvrčků zachází přímo děsivě. Larva strunovce ke konci svého vývoje téměř zcela vyplňuje tělní dutinu hostitele. Nestačí jí však vylézt a nechat kobylku v klidu zemřít. Ke zdárnému dokončení životního cyklu potřebuje vodní prostředí, a jelikož kobylky jsou výlučně suchozemskými tvory, musí se parazit drastickým způsobem postarat o dopravu k vodě sám. Donutí svého hostitele spáchat sebevraždu skokem do nejbližší vodní nádrže. Dosahuje toho produkcí určitých proteinů, s jejichž pomocí pozměňuje činnost částí mozku zodpovědných za vnímání zemské gravitace, emoce, pocity a nutkavé jednání. Z topící se trosky pak desítky centimetrů dlouhý strunovec s klidným svědomím vyleze a začne si hledat sexuálního partnera.


Ptačí stavitelé chrámů
K největším extrémistům obdarovávání samic patří australští zpěvní ptáci z příbuzenstva krásných rajek, lemčíci (Ptilonorhynchidae). Jsou to nevelcí ptáci, dosahující maximálně velikosti naší hrdličky. Na rozdíl od svých příbuzných rajek jsou poměrně nenápadně zbarveni, tento svůj "handicap" však dokázali samci bohatě vyrovnat. Patří totiž mezi nejlepší stavitele v ptačí říši. Kvalita a krása jejich stavby je totiž rozhodující pro jejich vyhlídky na spáření, a tak se malí ptáčci musí velmi snažit! V australských pralesích či buších staví roztoužení samečci útvar, kterému se odborně říká loubí. Tato stavba neslouží jako hnízdo, ale má svou nádherou pouze ohromit samičky. Je to jakýsi "tunýlek" postavený z větviček a stébel trávy. U největších druhů dosahuje délky 60 a výšky asi 45 cm. Kostru loubí však lemčíci ještě roztodivně zdobí. Lemčík hedvábný (Ptilonorhynchus violaceus) dokonce vymačkává šťávu z modrých bobulí a užívá klacíky jako "štětečky" k vymalování vnitřku stavby. Před oba vchody pak ještě snášejí nejroztodivnější předměty, které najdou v okolí a vytvářejí tak "klenotnici", sestavenou z lastur a ulit, barevných kamínků a nepohrnou ani lidskými odpadky, jako jsou plastová víčka lahví či papírky. Celkový počet předmětů, který dokážou takto nashromáždit, může dosahovat až 12 000 a vážit až 11 kg, což je více než padesátinásobek jejich vlastní váhy!


Těžce pobořený Karlův most po povodni z roku 1890
Při povodni v září zmíněného roku, protrhly most klády z utržených vorů, které se o Karlův most zarazily a bily do jeho pilířů. Hladina řeky stoupla o 2,5 až 3 metry. Dne 4. září o půl šesté ráno spadly dva oblouky mostu; poškozeny byly tři pilíře (podemleté vodou) a do vody spadly dvě sochy zdobící most. Jednalo se o nebývale velké poškození, které představovalo problém pro život města, neboť most byl důležitou dopravní spojnicí. Po opadnutí vody byl o posouzení rozsahu škod a návrh řešení požádán architekt Josef Hlávka. Ten společně s vídeňským profesorem Franzem von Ržihou navrhl opravu, která následně byla provedena. Po následující dva roky nahrazovala zbořené části dřevěná konstrukce, která ze severní strany mostu obcházela poškozené místo; nepoškozené konce mostu nadále sloužily. Při opravě již byla použita nová metoda – pilíře se nově zakládaly na železných kesonech. Při opravě se uvažovalo i o tom, že zřícené tři klenby budou nahrazeny dvěma, aby se usnadnil průtok vody. Nakonec však zvítězila zásada zachování původní podoby mostu, nové pilíře byly pouze vybudovány nepatrně užší. Obnova zřícené části mostu byla dokončena 19. listopadu 1892. Utopené sochy však byly z Vltavy vyzvednuty přičiněním J. Hlávky teprve v roce 1901. V dalších letech (1902–1904) se postupně původní pilíře zpevňovaly menšími kesonovými věnci, spuštěnými kolem základů.


Parazitičtí samci na samičce bradovousa malozubého (Haplophryne mollis)
Děsivý způsob páření mořského ďasa, aneb srůstem k věčné lásce. Mořský ďas (Lophius piscatorius) je hlubinnou rybou, žijící až 1 000 metrů pod hladinou oceánů. Vzhledem k temnotě, která zde panuje, si musí samec mořského ďasa vystačit s čichem. Ten je natolik dokonalý, že jím může vyčmuchat svoji budoucí družku i na velkou vzdálenost. Když ji pak konečně najde, nejspíš ze strachu, že už by jinou nikdy nenašel, se jí zakousne do boku a už ji nepustí. U některých druhů ďasů se stává trvalým parazitem samičky (mnohem větší), kdy jejich trávicí trakty a krevní řečiště se spojí a de facto srostou v jednu rybu. Samec pak zcela oslepne, jelikož se spoléhá na oči samičky a své již nepotřebuje. Samec ji pak doživotně zásobuje spermatem, takže může neustále produkovat plodná vajíčka. Aby toho nebylo málo, občas se do samičky takto zakousne hned několik samců (i pět). Rybáři tak občas vytahují z vody dost děsivé výjevy. Vědci prokázali, že tato schopnost parazitického páření se u ďasů vyvinula během jejich přesunu do hlubin, před 50 až 35 miliony let, během velkého vymírání na konci Paleocénu. Tehdy nastalo zhruba 200 000 let trvající teplotní maximum (paleocén-eocén), během kterého došlo k extrémnímu zvýšení teplot - pravděpodobně masivním uvolňováním uhlíku a metanhydrátů do atmosféry Země. Došlo k výraznému vymírání, nikoliv ale tak velkému, jako je to z konce křídy, před zhruba 66 miliony lety. Tehdy zaniklo mnoho rostlinných i živočišných druhů, mezi nimi většina dinosaurů. Parazitické páření je tak vlastně velice důmyslnou evoluční výhodou.

Svět je zaplaven!
Bambilióny placek se valí ulicemi měst! Nějaká cizácká pokročilá civilizace se patrně rozhodla ovládnout Zemi a svůj příchod dali najevo tvorbou zmenšenin Naší "plochozemě" na sichrhajsce! Šuškanda praví, že jsou k dostání v jediném městě, co onu bohapustou apokalypsu přežije - Prostějově Vyrobil jsem si hromadu Kabinetních placek a budu je rozdávat komu budu chtít. Na černém trhu tedy půjde o velice žádanou podpultovku, vyvažovanou héliem! Nezapomeňte nominovat Kabinet na cenu Křišťálová lupa, pěkně číst i můj web a třeba vám Chesusko přinese pod stromeček připínací kousek plechu ve tvaru disku! Konec hlášení. Kabinet Kuriozit.


Francouzská renesanční diamantová brož z poloviny 16. století
Na výšku měří 60 mm a zobrazuje svatého Michaela (nejznámější z archandělů) porážejícího Antikrista v podobě draka. Svatým Janem je představen v Apokalypse jako vítězný bojovník s drakem, který znázorňuje satana svrženého na zem. O jejich boji vypráví píseň "Byl boj na nebi. Michael a jeho andělé se utkali s drakem zlým, lstivým, ale nezvítězili." Zpívá se v ní, že drak na zem je svržen, ale ten boj trvá dál, neboť ještě v srdcích mužů, v srdcích žen, ten drak musí být přemožen. Michael podle římskokatolické církve zvítězil nad drakem a proto je nebeským protějškem svatého Jiří. Toto často symbolizuje vítězství křesťanství nad pohanstvím, ale spíše je to symbolem vítězství božského řádu nad chaotickými silami temnot. Mimo úkolu obránce Církve je tento svatý bojovník uváděn jako průvodce do nebe. Zdá se, že tam, kde vystupuje ďábel jako žalobce, Michael vystupuje jako obhájce. Můžeme to vidět ve zmínce apoštola Judy, který ve svém listě uvedl spor archanděla Michaela s ďáblem o Mojžíšovo tělo. Zmíněná brož ze sbírky rodiny Rothschildů, se na podzim 2023 v aukci prodala za 126 000 dolarů (2 877 000 Kč).


Luger zkřížený s Kalašnikovem
Luger-Kalaš, aneb nadšenec přetvořil slavnou samonabíjecí pistoli Luger P.08 "Parabella" na jakýsi kříženec s Kalašnikovem. V podstatě jde jen o "překapotovanou pistoli" a změny jsou vratné bez většího problému. Místo pístu je trubka, do které je volně zasunuta hlaveň dělostřelecké parabely. V mušce je vytvořený otvor, kterým prolétá projektil. Spodní hlaveň je jen na ozdobu a nemá zde žádnou funkci (laserový zaměřovač by v ní byl dokonalý). Patrně je připevněna k lulčíku pistole. Pažba je uchycena na původní oko pro pojistnou šňůru. Bubnový zásobník je standardním doplňkem pro dělostřeleckou parabelu nebo samopal MP 18. Video i se střelbou můžete vidět v komentářích.

https://www.youtube.com/watch?v=Ug_3T0wu0DI


"Věk lidí skončil. Přišel čas... nanukových zrůd!"
Tady ten čokoládový nanuk od Magnumu je až nápadně podobný pokřivenému skřetovi, generálu skřetí armády Gothmogovi, která se snažila dobýt hlavní město Gondoru, Minas Tirith - v Tolkienově sáze Pán Prstenů. Je slepý na jedno oko a má zmrzačenou levou ruku. Zajímavostí je, že původní Gothmogové od Tolkiena byli dva: Balrog a Černý Númenorejec - ten plnil úlohu morgulského poručíka a "Angmarova" přímého podřízeného. Jacksonem byl původní Morgulský poručík zaměněn za tohoto (není z Morgul, ale z Mordoru), který není poručík, ale generál. Další zajímavostí je, že to co má kolem očí není vrozené, ale jednalo se o nemoc. Měl to být nějaký druh neštovic - od toho se odvíjela jeho bledá a nažloutlá kůže, která byla jen dalším příznakem této nemoci.

Zemřel legendární francouzský herec Alain Delon, bylo mu 88 let
Agentuře AFP to dnes ve společném prohlášení sdělily jeho tři děti. Alain Delon se narodil 8. listopadu 1935 a jeho rodiče se rozvedli, když mu byly teprve tři roky. S novými rodinami se nikdy pořádně nesžil a prakticky vyrůstal u rodiny své chůvy a jejího manžela - vězeňského dozorce. V 17 letech získal souhlas rodičů pro vstup do armády. O čtyři roky později se vrátil z Indočíny, kde ale strávil více času ve vězení než v bojích. Stačilo, aby se mladý rebel bez jakýchkoli znalostí a tušení o světě kultury poflakoval kolem hvězd na festivalu v Cannes a hned v něm všichni spatřovali obrovský talent. Do svého prvního filmu Když se do toho zaplete žena (1957) šel s naprostou samozřejmostí. To by bylo pochopitelné u dvaadvacetiletého kluka z ulice, ale tenhle vším pohrdající přístup se u Delona nezměnil ani v budoucnu. Hvězda herce Alaina Delona vzešla na filmové nebe díky neobvykle výraznému a provokujícímu vzhledu. Nemůže však být sporu o tom, že onu krásnou tvář musela ještě mnohem více převyšovat silná osobnost. Nejen že se stal výraznou hvězdou filmového plátna 60. a 70. let, ale rovněž nepopiratelnou legendou evropského filmu. V roce 2020 prodělal kardiovaskulární příhodu s lehkým krvácením do mozku a od té doby se jeho zdravotní stav podle blízkých zhoršoval. V lednu 2024 citoval deník Le Parisien příbuzné, že herec již téměř není schopen mluvit a cítí se nesmírně unaven. Před lékařem se znovu svěřil se svou touhou umřít; že pro něj už život nemá žádný smysl. Zemřel obklopen rodinou ve svém domě v Douchy asi 100 kilometrů jižně od Paříže.


První pamětní socha královny Alžběty II., samozřejmě s jejími milovanými corgíky
Alžběta II. byla známá milovnice psů a dávala přednost právě plemeni corgi. Žila s nimi od sedmi let a za život měla více než tři desítky psů - prvního corgiho daroval jí a její sestře Margaret ještě když byly mladé princezny v roce 1933 jejich otec, tehdy vévoda z Yorku a pozdější král Jiří VI. Fenka Susan dokonce s královnou jela i na svatební cestu. Po úmrtí královny Alžběty II. Britové spekulovali mimo jiné o tom, kdo se postará o její milované psy. Královna měla čtyři psy - dva corgi, jednoho křížence corgi s jezevčíkem a jednoho kokršpaněla. Kokršpaněl - fena Lissy - skončila u některého ze zaměstnanců zesnulé panovnice. O corgíky se přihlásil královnin syn Andrew a jeho bývalá manželka Sarah Fergusonová.


Kaňon Stuðlagil (Studlagil) patří k nejpozoruhodnějším islandským přírodním atrakcím a najdeme jej ve východní části ostrova. Řeka Jökla se zářivě modro-zelenou barvou vody zde ladně protéká skrz masivní čedičové sloupy připomínající tvarem varhany a vytvořila místy až 30 metrů hlubokou rokli. Ony šestiúhelníkové sloupy byly vytvořeny ochlazením a tuhnutím lávových proudů. Geometrické vzory a symetrické tvary sloupů představují vizuální mistrovské dílo. Návštěvníci si jej ale poprvé mohli prohlédnout až teprve nedávno. Konkrétně v roce 2009 byla nedaleko otevřena vodní elektrárna Kárahnjúkar, čímž hladina řeky klesla o 7 až 8 metrů. Kaňon zůstával mimo zájem veřejnosti až do srpna 2016, kdy Einar Páll Svavarsson publikoval článek s velkolepými fotografiemi. O rok později zveřejnil další informace a dal místu jméno. Stuðlagil se rázem stal jednu z nejoblíbenějších turistických atrakcí na Islandu. Kaňon se nachází ve východní části Islandu a je poměrně izolován od jakýchkoli vesnic, tak si povíme, jak se k němu vlastně dostat. Odbočka z hlavní silnice číslo 1 se nachází mezi Egilsstaðir a jezerem Mývatn, pokud pojedete tímto směrem, pak je vlevo. Nejprve se odbočíte na silnici 923, která se po chvíli změní na šotolinovou, ale kvalitní a rovnou cestu. Asi po 10 km dojedete k malému parkovišti, které se nachází jen pár desítek metrů od kaňonu. Dá se sem zajet bez problémů běžným konvenčním autem, a to dokonce i v zimě. Návštěvníci se vyzývají, aby sledovali určené cesty a dodržovali pokyny k ochraně choulostivého ekosystému.


Skupina dvanácti Kubánců využila k útěku na Floridu nákladní automobil Chevrolet z roku 1951, obložený 200galonovými sudy a vrtulí připevněnou ke kardanové tyči. Rychlostí 20 km/h zahájil nebezpečnou cestu z Kuby do Key West na Floridě v USA. Zosobněná kreativita, vynalézavost a neochvějná touha po svobodě. Celý příběh má ale drobné ale. Rodina Grassových a několik dalších kubánských migrantů se 16. července 2003 pokusila přeplout Floridskou úžinu na plavidle vyrobeném z pickupu Chevy z roku 1951, urazili v něm zhruba 60 kilometrů, než byli zadrženi americkou pobřežní stráží a vráceni na Kubu. V roce 2005 se jim nakonec podařilo do USA dostat, tentokrát ale pozemní cestou z Kostariky. Luis Grass, jeho manželka Isora Hernandez a jejich 5letý syn Angel Luis Grass Hernandez vstoupili do Spojených států přes hranici mezi Texasem a Mexikem. Stalo se tak přesně 12. března. V roce 2006 mohli požádat o trvalý pobyt. Právník rodiny tehdy uvedl, že Luis podal žádost o pracovní povolení. Cesta rodiny Grassových do Ameriky začala v roce 2003, kdy se oni a další pokusili přeplout Floridskou úžinu na palubě jasně zeleného pickupu Chevy z roku 1951, který Luis Grass předělal na improvizovaný člun. Byli zadrženi pobřežní stráží a posláni zpět na Kubu. Pobřežní stráž poté Chevy-boat potopila. Podle americké imigrační politiky mohou Kubánci, kteří se dostanou k americkým břehům, obecně zůstat, zatímco ti, kteří byli chyceni na moři, jsou obvykle vráceni. V únoru 2004 se pokusili dostat do USA na palubě plovoucího sedanu Buick, který poháněl další podomácku vyrobený člun. Opět byli zachyceni. Tentokrát byla rodina Grassových převezena na americkou námořní základnu na Guantánamu a ostatní potenciální migranti na palubě Buicku byli vráceni na Kubu. Buick byl opět potopen. Poté, co rozhovory ukázaly, že rodina Grassových měla věrohodný strach z pronásledování, pokud by byli posláni domů, Spojené státy je zadržely na Guantánamu, dokud třetí země, v tomto případě Kostarika, nesouhlasila s poskytnutím azylu. Do Mexika se vydali autobusem a stopem.

Náprstky vylovené z Temže. Pocházejí ze středověku až 19. století
Náprstek je pomůcka využívaná při ručním šití, fungující jako ochrana před bodnutím jehlou do prstů. Slouží také pro snadnější a bezpečnější protlačení jehly látkou. Nejstarší náprstky pocházejí z období starověkého Říma při vykopávkách v Pompejích, který byl vyroben z bronzu a datován do prvního století. Římský náprstek byl objeven i na území St Albans v Anglii a je vystaven v tamějším muzeu. Náprstky jsou v dnešní době nejčastěji vyráběny z kovu, kůže, plastu, dřeva, skla a nebo porcelánu. V dřívějších dobách se vyskytovaly náprstky také z kostí a rohoviny.


Koně v letadle, aneb kterak se přepravují koníci do zámoří
Chystáte se na dovolenou, ale rádi byste si s sebou vzali svého koňského parťáka? Pak byste měli vědět, že jde o drahý špás a za ušetřené prostředky si můžete v cílové destinaci koupit nového (a možná i dva). Hovoříme o stovkách tisíc, podle vzdálenosti destinace. Navzdory vysokým nákladům nám ale létají nad hlavami desítky až stovky koní každý týden, a to hlavně kvůli účasti na mezinárodních závodech. Koně se v letadle samozřejmě nemohou volně pohybovat, ale na palubu se nakládají ve speciálních přepravních kontejnerech. Pečlivě se přitom počítá rozložení hmotnosti v nákladovém prostoru, aby bylo letadlo správně vyvážené. Nejčastěji se používá systém, kdy jsou koně od sebe odděleni pevnou přepážkou, ale hlavami k sobě dosáhnou. Kontakt s dalším koněm je pro psychiku těchto zvířat důležitý a pomáhá jim zvládnout několikahodinový let bez zbytečného stresu (mají k dispozici seno, vodu i různé pamlsky). Pokud spolu v boxu cestují koně, kteří se navzájem neznají nebo mají sklony k agresivitě, nechává se prostřední místo prázdné. Tak na sebe nedosáhnou a nemůže dojít k vzájemnému pokousání, ale přitom mají vizuální kontakt a jeden druhého uklidňují. Pokud kůň zpanikaří a pokusí se dostat z přepravního boxu pryč, může si způsobit vážná zranění, a hlavně splašit i ostatní zvířata na palubě. K tomu se váže jedno důležité upozornění: prakticky všechny aerolinky, které nabízí přepravu koní, vyžadují právo vašeho koně okamžitě utratit, pokud by svým chováním ohrožoval bezpečný průběh letu. K takovým incidentům však dochází jen zcela výjimečně. Speciální lety s koňmi odbavuje však jen pár evropských letišť. Nejčastější volbou je belgický Lutych (Liège), pravidelné linky startují také z nizozemského Amsterdamu, irského Dublinu, z Lucemburku a německého Frankfurtu.


Tajemství růžového jezera Hillier
Australské jezero Hillier vypadá jako by v něm havarovaly kamiony plné žvýkaček. Jeho růžová barva fascinuje návštěvníky ostrovů u břehů jihozápadní Austrálie již od počátku 19. století, když jej objevil v roce 1802 anglický mořeplavec, kartograf a hydrograf Matthew Flinders. Příčinou takto podivného vzhledu může být přítomnost řasy Dunaliella salina, vyskytující se v silně slaných vodách, a vypouštějící do vody červené barvivo - karotenoid. Z tohoto důvodu je růžové například jezero Laguna Salada de Torrevieja ve Španělsku. V jezeře Hillier je ovšem situace složitější, protože když byla voda při pokusech přemístěna do prostředí bez přítomnosti této řasy, stejně zůstala růžová. Druhou možností tedy je, že v jezeře žijí slanomilné bakterie, které produkují bikarbonát sodný, jenž při reakci se solí může způsobovat růžové zabarvení. Přítomnost těchto bakterií však v jezeře nebyla potvrzena. Dost možná je tak za růžovou barvou v tomto jezeře něco jiného. Nejreálněji se tedy jeví teorie, že jezero Hillier bylo záchodem jednorožcům.


Když nemáte Kolumbijce, použijte Uzbeky
Tým, který hrál na basketbalovém turnaji v Rusku, si uzurpoval barvy a jméno kolumbijského národního týmu, uvedla ve čtvrtek 22. srpna tamní basketbalová federace. Federace uvedla, že podnikne právní kroky "za nesprávné použití naší image a loga" a že nikdy neobdržela formální návrh na účast na turnaji v ruském městě Perm. "Kolumbijská basketbalová federace nepovolila žádnému klubu účast v Ruském poháru přátelství," uvedla organizace v prohlášení. Prezident Ruské federace, bývalý hráč NBA Andrei Kirilenko řekl, že neudělali nic špatného a že po celou dobu komunikovali s oficiálními místy. Teď si asi říkáte, co to bylo za nemehla, no tak zlí jazykové tvrdí, že byl zorganizován přímo v Permu a skládal se z pěti "vysokých Uzbeků" (2 štukatéři a 3 svářeči), pár černých barmanů a fanoušků stolního basketbalu z místního klubu. V tomto společenství samozřejmě nebyl jediný profesionální sportovec a výsledky tomu odpovídaly. Tým v barvách Kolumbie byl poražen 155:53 místním týmem Permu, načež prohrál s Venezuelou 108:57. V pátek měl hrát s Ruskem, ale zápas byl raději zrušen. "Po prvním zápase jsme pochopili, že současná úroveň kolumbijského týmu zaostává za tím, co se očekávalo, což pro nás všechny způsobuje určité zklamání," řekl Kirilenko. "V tomto ohledu jsme již upravili harmonogram a formát turnaje, abychom zajistili vyrovnanější a konkurenceschopnější soutěž." A to je zatím tak nějak všechno.

Pokud si myslíte že jste drsní, tak prezident Theodore Roosevelt se plavil po řece na losovi. Nebo ne? (1912)
Theodore Roosevelt (1858-1919) byl 26. prezident Spojených států amerických, který nejvíce proslul svojí energickou povahou a šíří zájmů. Byl úspěšný jako přírodovědec, cestovatel, lovec, spisovatel a voják, avšak největší proslulosti se mu dostalo jako politikovi. Do úřadu vstoupil ve svých 42 letech poté, co byl zavražděn prezident William McKinley. Jeho tvář byla vytesána do památníku Mount Rushmore. Pojmenován je po něm druh brouka a mimo jiné plyšový medvídek - v angličtině "teddy bear", po té co odmítl zastřelit osamělé medvídě. Zkrátka neskutečný člověk. Komu přijde tato fotografie zvláštní, tak má pravdu. Jde o dobový fejk. Jedná se o fotomontáž z roku 1912, kdy proběhly volby a Roosvelt byl členem strany Progressive Party. Tato strana byla známá rovněž jako "Bull Moose Party", jelikož jejím logem byl losí býk. Tehdy se i jeho konkurenti fotografovali na maskotech svých stran. Taft seděl na slonovi a Wilson na oslovi.


Manželé protestující proti nařízené deportaci zpět do Německa (1936)
Jednadvacetiletý Otto Richter byl německý žid, který uprchl z Německa v roce 1933. Imigrační úřady na Ellis Island jej však zadržely kvůli neplatným dokladům a rozhodly deportovat zpět do země původu. Snímek pochází z 12. června 1936. Na žádost Abnera Greena se do celého případu vložil slavný spisovatel Ernest Hemingway (1899-1961) a 28. června napsal dopis na American Committee for the Protection of the Foreign Born, v němž se za muže přimluvil. Otto Richter byl sice následně deportován, ne do Německa, ale na Kubu. Což byla tehdy běžná praxe. O jeho ženě jsem žádné bližší informace neobjevil, ale je pravděpodobné že jde o Němku - říšskou občanku. Nutno podotknout, že Norimberské zákony z roku 1935, zakazovaly "sňatky mezi Židy a státními příslušníky německé krve nebo krve podobného charakteru". Ještě dodám, že důvodem k jejich útěku z Německa mělo být rovněž zavraždění Ottova otce nacisty.


Kolik koňských sil má kůň?
Koňská síla (značka HP, z anglického horsepower) je stará fyzikální jednotka výkonu. Zavedl skotský vynálezce a konstruktér James Watt (1736-1819) a dodnes se používá pro měření výkonu automobilových a motocyklových motorů. Běžně se přitom má za to, že HP je výkon jednoho koně. Kůň ale dokáže vyvinout výkon několikanásobně vyšší. Watt totiž vycházel ze svých pozorování důlních poníků a výsledek vynásobil číslem 1,5, aby dostal výkon tažného koně. Výslednou hodnotu Watt zaokrouhlil na 33 000 ft·lbf (stopliber) za minutu, tedy 745,7 wattů (0,7457 kilowattu). Později byl tento údaj revidován na 0,735 kilowattu. V roce 1926 Američané Caine a Collins sílu a výkon koní zevrubně studovali. Nikoli na jediném poníkovi, ale na několika plemenech koní. Dospěli při tom k závěru, že koně vyvinou výkon 12 koňských sil, tažní až 14,9. V roce 1993 pak zkoumali fyzické dispozice koní jiní Američané, experti na anatomii a neurobiologii R . D. Stevenson a Richard Wassergug. Z výsledku jejich výzkumu vyplynulo, že kůň o hmotnosti 600 kilogramů by teoreticky mohl vyvinout výkon 24 koňských sil. Tuto cifru však vědci označili za teoretickou a v závěru svého článku se přiklánějí k hodnotám uváděným Cainem a Collinsem. Zmíněné hodnoty se výrazně odlišují od těch, ke kterým dospěl Watt. Rozdíl spočívá v tom, že Watt měřil pracovní výkon, který ke kůň schopen vyvinout po několik hodin práce u žentouru. Tento výkon zajímal majitele tažných poníků v dolech. Caine, Collins, Stevenson a Wassergug určovali výkon okamžitý, maximální, který kůň vyvine po dobu maximálně několika desítek sekund a který je zajímavý třeba pro majitele dostihových koní. Takový výkon je pochopitelně mnohem vyšší.


Lanová dráha na Letnou (1891-1916)
Pozemní lanová dráha na Letnou byla zprovozněna 31. května 1891 jako první lanovka v Praze. Vedla od řetězového mostu císaře Františka Josefa (dnešní dolní vyústění Letenského tunelu) k restauraci v Letenských sadech (Letenskému zámečku), kde na ni navazovala Křižíkova elektrická dráha do Královské obory. Dva vozy lanovky vyrobila továrna Ringhoffer a měly kapacitu 40 cestujících (24 sedících a 16 stojících). Dráhu dlouhou 109 metrů (38 výškových metrů) cestující překonali asi za 108 sekund. Jízdné pro směr nahoru činilo 3 krejcary, dolů krejcary 2. Původně zajišťoval pohon tzv. systém vodní převahy, kdy byla do nádrže vozu v horní stanici napouštěna voda a dole zas vypouštěna. Těžší vůz sjíždějící do dolní stanice tak vytáhl méně hmotný druhý vagon mířící nahoru. Na první pohled šlo o provozně drahé řešení, proto byla lanovka roku 1903 elektrifikována dle projektu českého vynálezce Františka Křižíka (1847-1941) a mohla tak fungovat celoročně. Provoz přerušila až mobilizace 28. července 1914. Omezeně pak fungovala až od 9. května následujícího roku, ale vozy na dráhy vyjely naposled 10. listopadu 1916. Oficiálně byl její provoz zrušen roku 1922. V roce 1926 bylo v trase lanovky zprovozněno kryté pohyblivé schodiště. Na okružním článkovém ohebném pásu byly připevněny dřevěné stupně. Jízdné bylo 50 haléřů. Natočily se zde kupříkladu i slavné scény z filmu Muži v offsidu z roku 1931. O čtyři roky později byl provoz ukončen. Zbytky zařízení po lanové dráze a eskalátoru zanikly v letech 1949-1951 při výstavbě Letenského tunelu. V horní části trasy dodnes zůstaly zbytky opěrných zdí. V Muzeu MHD ve vozovně Střešovice je od jara roku 1997 vystaven model letenské lanovky.

Ačkoli se dnes mnozí domnívají, že růžová je převážně ženskou barvou, jedná se o relativně nedávný trend. Během 19. a na počátku 20. století byl opak pravdou, růžová se používala pro chlapce a modrá pro dívky. Růžová byla považována za verzi červené, tedy barvy už odpradávna spojované s krví a tedy se silou a agresí (ale i Kristovou obětí). I ona byla proto pokládána za barvu velice maskulinní a často ji nosili malí chlapci. V Japonsku byla považována za barvu květů sakury, což symbolizovalo krátký, ale sladký život. Často ji tedy nosili samurajové. Na počátku 20. století měli růžové dresy fotbalisté Juventusu Turín. V roce 1947 se například americký fotbalový tým Miami University rozhodl použít růžovou barvu na svých dresech jako symbol odvahy a síly. Od té doby se růžová barva objevuje u dalších týmů v mnoha druzích sportu. Naproti tomu modrá byla v této době barvou typickou pro dívky, lidé si ji totiž spojovali s panenskou čistotou a neposkvrněností Panny Marie. Ještě v průzkumu magazínu The Time z roku 1927 se 60 % respondentů vyjádřilo v tom smyslu, že růžová je barvou chlapců. Teprve v padesátých letech 20. století se růžová začala prodávat jako ženská barva.


Pevná zbroj a nafukování nejde moc dohromady, ale příroda si dokázala poradit i s tímto problémem. Vznikla tak ryba, kterou nechcete vykošťovat. Kostra čtverzubce je pozoruhodná struktura, přizpůsobená jedinečnému životnímu stylu těchto fascinujících ryb. Na rozdíl od většiny ryb mají čtverzubci (Tetraodontidae) vysoce flexibilní a lehkou kostru, která jim umožňuje nafouknout svá těla, když jsou ohroženi. Toto nafouknutí je umožněno absencí žeber a pánevních kostí, což umožňuje rybě expandovat, aniž by byla omezena pevnou kostrou. Konstrukce kostry podporuje její obranný mechanismus, díky čemuž je čtverzubec jedním z nejzajímavějších druhů v mořském světě. Jejich schopnost nafouknout se v kombinaci s přítomností toxických látek v těle (některé druhy produkují tetrodotoxin) z nich dělá jedinečný předmět studia mořské biologie.


Arènes de Picasso v Noisy-le-Grand ve Francii s 540 byty sociálního bydlení. Kolem obytných "camembertů" se nachází osmiboké náměstí s butiky, dětskými hřišti a školou. Komplex budov Arènes de Picasso, navržený španělským architektem Manuelem Nuñezem Yanowskym v roce 1981, byl otevřen v roce 1985 v Noisy-le-Grand v rámci urbanistického plánování nových měst vybudovaných v 60. letech 20. století pro velký počet obyvatel pařížského regionu po druhé světové válce. V té době vznikalo v okolí Paříže několik nových měst: Saint-Quentin-en-Yvelines, Evry, Cergy a Marne-la-Vallée, mezi něž patřilo i Noisy-le-Grand. Yanowsky (82 let) se hlásí k architektonickému stylu inspirovanému minulostí se symbolickými formami, které tvoří jádro jeho tvorby. Takto si představoval Arènes de Picasso, známější jako "kampeličky", s komplexem budov tvořeným z poloviny sociálními a z poloviny soukromými byty. Co se týče symbolů, lokalita čerpá inspiraci z antiky, konkrétně z římských vozů: ostatně název "Arènes" není náhodný. Prostor byl navržen tak, aby připomínal arény, v nichž gladiátoři bojovali na život a na smrt, a "camemberty" jsou vlastně kola římského vozu, který byl obrácen vzhůru nohama. Při pohledu ze vzduchu je jejich tvar nezaměnitelný.


Akvavitem kolem světa. Tento tradiční norský destilát byl jednou zamýšlen k exportu do Indonésie, ale protože s chutí místních byl neslučitelný, vrátil se na lodi zpět do Norska. Po ochutnání byl výrazně lepší a tak začal zrát na lodích. Proběhly pokusy o napodobení podmínek (houpání, vlhkost, sůl atd.), ale nepodařilo se dosáhnout srovnatelné chuti. Aquavit linie tak dodnes zraje na lodích, musí dvakrát překročit rovník a je toho dosaženo na cestě do Austrálie a zpět. Na každé lahvi je datum vyplutí a návratu. Je úzce spjat s norskou kulturou a pije se o Vánocích, narozeninách a významných svátcích. Aquavit, severská lihovina destilovaná z obilí nebo brambor a ochucená kmínem, koprem a dalšími bylinkami, existuje ve Skandinávii přinejmenším od 16. století. Podle jeho nejstarší zaznamenané zmínky v dopise z roku 1528 bylo "aqua vitae", což znamená "voda života", považováno za zdravotní tonikum, které může "zmírnit všechny neduhy, které může mužské tělo mít". Dodnes se aquavit často pije pro usnadnění trávení. K nejvýznamnějšímu objevu v aquavitu však došlo téměř o 300 let později. Jak praví legenda, v roce 1805 norská obchodnická rodina Lysholmů naložila loď severskými potravinami směřující do Batávie, v dnešní Indonésii. Mezi nákladem bylo pět sudů aquavitu. V době, kdy se dostali do horké východní Indie, byl však aquavit méně přitažlivý než místní nápoje z rumu a araku. Sudy tak byly vráceny do Trondheimu. Během téměř dvouleté cesty z Norska do Indonésie a zase zpět se však stalo něco úžasného. Rozbouřené moře, měnící se teploty a měnící se vlhkost na výletě urychlily zrání lihoviny a způsobily, že z přepravních sudů získal výraznější aroma sherry. Stručně řečeno, "světoběžnický" aquavit byl chutnější než kdykoli předtím – a obyvatelé Trondheimu si jej zamilovali. Koncem 30. let 19. století začala palírna Jorgen B. Lysholm se sídlem v Trondheimu ukládat svůj aquavit do dubových sudů na lodích naložených sušenou treskou směřující do Rio de Janeira a dalších jihoamerických přístavů. Lysholm pojmenoval svůj produkt Linie na poctu rovníku, který nebyl překročen jednou, ale hned dvakrát, aby vytvořil jeho osobitého ducha.

Zraněný orel (aigle blessée) vystavený v Musée de l'Armée
Napoleon, který se považoval za dědice velkých římských vůdců minulosti, dal svým legiím orlí standarty stejně jako dávní Římané. Napoleonovy armády nesly císařské orly do bitvy. Tento byl prostřelen nepřátelskou palbou kolem roku 1811. Orel je v mnoha kulturách považován za posvátného. V řecké mytologii byl symbolem nejvyššího boha Dia. Stejnou symboliku převzali i Římané, orel symbolizoval jejich ekvivalent Dia, nejvyššího boha Jupitera. Právě proto měly římské legie na svých standartách orla, dobývaly tudíž ve jménu Jupitera. Touto symbolikou se později inspiroval i Napoleon Bonaparte (1769-1821), když francouzské císařské pluky během Napoleonských válek rovněž užívaly standarty s orly. V tomto případě ji navrhl slavný francouzský sochař Pierre-Philippe Thomire (1751-1843), který byl nejprominentnějším bronziérem neboli výrobcem ozdobných patinovaných a zlaceně bronzových předmětů a nábytkových paspart, francouzského empíru. Titul ciseleur de l’Empereur získal v roce 1809. Císařské standarty byly vyrobeny z mědi a galvanicky pozlaceny.


Dítě jen o rok mladší než matka co jej porodila
Teď vám asi vrtá hlavou, co je to zase za blbost, tak se pohodlně usaďte a uvařte si ranní kávu - možná že to budete muset číst víckrát. Tak tady to je. Američanka Tina Gibsonová porodila ve svých 25 letech dítě z embrya, které lékaři zmrazili 14. října 1992. Tedy rok poté, co se sama narodila. "Myslím, že bychom mohly být kamarádky, kdyby se dítě narodilo v době, kdy došlo k zmrazení embrya," říká Tina Gibsonová, maminka holčičky Emmy. Emma Wren Gibson se narodila 25. listopadu 2017, z embrya zmrazeného před 24 lety, což je pravděpodobně nejdelší doba mezi darováním vajíčka a porodem. Emmini rodiče, Tina a Benjamin Gibsonovi z východního Tennessee, přiznávají, že byli překvapeni, když jim Carol Sommerfelt, ředitelka embryologické laboratoře v Národním centru pro darování embryí, sdělila přesný věk embrya rozmrazeného 13. března. Emmin příběh začíná dlouho předtím, než ji Gibsonovi "adoptovali" (a čtyři sourozenecká embrya od stejné dárkyně vajíček). Embrya, vytvořená pro oplodnění in vitro jiným, anonymním párem, byla ponechána ve skladu, aby je mohl použít někdo, kdo nemůže nebo nechce počít dítě přirozeně. Zmrazeným embryům se také někdy říká "sněhová miminka". Když dojde k umělému oplodnění, zůstávají zbytky embryí zmrazené pro příští použití. "Jsme moc vděční. Je to vánoční dar od Pána," popsali své pocity rodiče. Aby to nebylo všechno, tak 26. října 2020 se holčičce narodila sestra Molly Everette Gibson. Obě dívky jsou plně genetičtí sourozenci, a vlastně i stejně staří, jelikož jejich embrya byla zmrazena ve stejný den v roce 1992 a mají stejné dárce. Až do Mollyina narození byla její tříletá sestra Emma předchozí držitelkou rekordu za nejdelší zmrazené lidské embryo, které se úspěšně narodilo.


Žralok prasečí, tedy oficiálně světloun ostnatý (Oxynotus centrina)
vypadá ve vodě jako každý jiný žralok. Jde o rychlého, mrštného lovce se štíhlou, ostře vystupující hřbetní ploutví na zádech. Jakmile se ale na jeho hlavu zadíváte pozorněji, všimnete si, že se nápadně podobá vepři. Zaujmou též široce posazené oči a tupý, narůžovělý rypec, které se tomuto žralokovi postaraly o prasečí přezdívku. Prý když jej rybáři vytáhnou z vody, vydá dokonce něco jako zachrochtání. Tento druh se kdysi ve Středomoří vyskytoval hojně, ale nyní je uváděn jako zranitelný. Žralok s prasečím rypcem žije také ve východní části Atlantiku od Norska po Jihoafrickou republiku. Jeho výskyt rybáři zaznamenali v hloubce od 60 do 670 metrů pod hladinou moře a obvykle dorůstá délky asi jednoho metru.


Stegosauří thagomizér
Příběh o tom, kterak stegosaurus ku svému thagomizéru přišel. Thagomizér (doslova thagobijec) je výrazné uspořádání čtyř hrotů na ocasech stegosaurů, kteří žili asi před 155 až 145 miliony lety. Předpokládá se, že tyto hroty byly obranným opatřením proti predátorům. Uspořádání hrotů původně nemělo žádné zřetelné jméno. Pak se ale objevil jeden kreslený vtip. Roku 1982 jej nakreslil americký karikaturista Gary Larson (74 let) do svého komiksu Far Side. Pračlověk na něm ukazuje ostnatý stegosauří ocas svým kolegům a říká: "…a tomuhle konci říkáme thagobijec – podle nebožtíka Thaga Simmonse." Vtip i termín se zalíbil americkému paleontologovi Kennethu Carpenterovi natolik, že jej začal používat. Nejprve mezi kamarády, ale roku 1993 jím zaskočil kolegy na setkání paleontologů. Protože Carpenter byl nejen ve vědě významný muž a šéf USU Eastern Prehistoric Museum, ale současně i expert na obrněné dinosaury – a navíc a hlavně byl ten vtip opravu dobrý - termín se rychle rozšířil. Od té doby byl přijat jako neformální anatomický termín, který používají například instituce jako Smithsonian Institution, Dinosaur National Monument, kniha The Complete Dinosaur a hlavně asi nejpopulárnější dokumentární seriál o dinosaurech - Planet Dinosaur od BBC. Teď vás asi zajímá, kdo je vlastně Thag Simmons. Jde jen o vymyšlené jméno "kámoše", kterého ubil stegosaurus svým ocasem. Kdyby se oběť jmenovala Bert, nazvali by to bertomizér, ale myslím, že Larson došel k závěru, že Thag zní lépe... Jo a ještě jedna zajímavost spojená s Larsonem, která má spojitost s naším státem - některé geniální vtipy Pavla Kantorka jsou překreslenými vtipy Gary Larsona, i když to někteří jeho fanoušci těžce nesou.

Neuvěřitelný příběh Anne Hodges, která přežila zásah meteoritem (1954)
Pravděpodobnost že na vás spadne meteorit je 1:1600000. No a právě sem se vlezla Američanka Ann Elizabeth Hodges (1923-1972). Koncem roku 1954 si zrovna užívala odpolední siestu u sebe doma v Alabamě, když meteorit o velikosti fotbalového míče proletěl stropem, zlikvidoval rádio a přistál na ženině boku. Vyvázla jen s modřinou, ale událost vyvolala velké pozdvižení. Státní geolog potvrdil, že se jedná o meteorit a rovněž armáda potvrdila vesmírný původ tělesa. Do domu manželů Hodgesových se brzy začali tlačit sousedé, aby se podívali na zhmožděnou nebožačku. Její muž Eugene musel lidi vystrnadit a Ann byla pro jistotu převezena do nemocnice. Právě zde byla vytvořena ikonická fotografie, na níž Moody Jacobs ukazuje ženinu modřinu. Manželé o dva roky později věnovali meteorit do místního muzea, kde je dodnes vystaven a nese Annino jméno. V roce 1964 již Anna nevydržela zájem veřejnosti a nervově se zhroutila, načež se s manželem od sebe odloučili. V roce 1972 zemřela na selhání ledvin. Jediný, komu meteorit přinesl štěstí, byl jistý farmář Julius K. McKinney, který žil u Hodgesových. Druhého dne objevil uprostřed polní cesty druhý kousek meteoritu. Svůj nález prodal Smithsonově institutu a za získané peníze si mohl pořídit vlastní malou farmu a ojetý automobil.


Největší a nejtěžší kůň na světě
Brabantský hřebec Brooklyn "Brookie" Supreme (1928-1948) se narodil na farmě v Minneapolis , Minnesota u Earla Browna. Jedním z jeho předků byl další známý kůň, Farceur 7332. Brookie vážil úctyhodných 1 451 kg, jeho obvod hrudi činil 259 cm, výška hřbetu 198 cm a výrobu jedné podkovy byl potřeba kus železa dlouhý 76 cm. Obrovský hřebec se stal celebritou na mnoha státních veletrzích. Velkou část života prožil Brookie u Charlese Granta Gooda z Ogdenu v Iowě, který spolu s Ralphem M. Foglemanem koníka vozili po USA a vybírali od zvědavců 10 centů za možnost podívat se na největšího koně.


Italská vesnice překonala zimní temnotu pomocí obřího zrcadla
Představte si život na místě, kam slunce po celé měsíce téměř nesvítí. Pro obyvatele Viganelly, malebné italské vesničky uhnízděné v Alpách (v Piemontu na hranici se Švýcarskem), to byla každodenní realita, dokud nebylo realizováno převratné řešení. Viganella, vesnice s méně než 200 obyvateli, se nachází v hlubokém údolí obklopeném vysokými horami. Vzhledem ke své geografické poloze zažívá obec v zimních měsících dlouhá období tmy. Konkrétně 83 dnů, konkrétně od 11. listopadu do 2. února, tam nedopadne jediný sluneční parsek. Strmé stěny údolí vrhají dlouhé stíny, blokují sluneční světlo a vytvářejí tak ponurou atmosféru. Obyvatelé Viganelly se rozhodli vzít věci do vlastních rukou. V roce 2005 se tehdejší starosta vesnice F. Midali rozhodl dát obyvatelům horské vísky "slunce". Začal pracovat na velmi smělém projektu. Spojil se s architektem G. Bonzanim a ten navrhl umístit na vrchol hory obří zrcadlo, které by se automaticky natáčelo k slunci a odráželo světlo směrem na obecní náměstí. V obci by slunce "svítilo" pět až šest hodin denně. Na společný projekt požádali místní vládu o podporu 100 000 eur. Představitel regionu jejich žádost zamítl s tím, že je to jen naivní sen. Starosta se ale nehodlal se jen tak vzdát. Podařilo se mu vzbudit mediální rozruch a do Viganelly se začali sjíždět novináři, fotografové a kameramani. Když se svět dozvěděl o projektu obřího zrcadla, představitelům regionu nezbylo nic jiného, než na projekt poskytnout finanční prostředky. Instalovat obří zrcadlo o rozměrech 8 x 5 metrů na vrchol hory 1 100 metrů nad vesnicí nebylo snadné. Sám starosta osobně vynesl důležité součástky na svých zádech. Instalace obřího zrcadla měla hluboký dopad na životy obyvatel Viganelly. Odražené sluneční světlo proměnilo náves v pulzující a přívětivý prostor (poprvé se tak stalo 17. prosince 2006). Obyvatelé si nyní mohou užívat venkovní aktivity, stýkat se s přáteli a rodinou, a jednoduše se vyhřívat ve slunečním teple.


To si takhle přijdete domů z práce, když v tom si všimnete, že v psím pelíšku se rozvaluje rys. Tak přesně tohle se stalo jednomu pánovi ze San Manuel v Arizoně. Ten se šelmy nezalekl, pohotově ji vyfotil a zavolal odchytovou službu. Rys ale stihl utéct před jejich příjezdem. Fotografie zveřejnil Arizonský úřad pro lov a rybolov na svém twitterovém účtu. Dodal, že rys představuje pro malé domácí mazlíčky velké nebezpečí. Nejčastěji je do lidských domů láká jídlo ponechané ve zvířecích miskách. Rys se dovnitř i ven dostal nejspíš psími dvířky. Úřady varují, aby se lidé v podobných situacích nesnažili divoká zvířata odchytit. Pelíšek nyní opět patří jen jeho původnímu majiteli, ale kočičí pachuti se nejspíš ještě dlouho nezbaví.

Zatěžkávací zkouška Nuselského mostu, 24. listopadu 1970
Během stavby Nuselského mostu, tenkrát ještě most Klementa Gottwalda, sloužilo ke statické zatěžkávací zkoušce 66 tanků, které do Prahy přijely z rakovnického pluku (VÚ 1035). Měly simulovat provozní i nahodilé zatížení. A také zatížení zbytkové, protože v době zkoušky ještě na mostě nebyly vozovky. Křest tanky dopadl dobře. Dynamická zkouška pak byla dokonce provedena raketovými motory. V roce 1973 byl most dokončen a stal se jednou z nejdůležitějších dopravních tepen Prahy.


Velký sexy mozek a vzpřímená chůze
Kombinace velkého mozku a vzpřímené chůze zajistila, že jsme jediné zvíře, které dokáže (vlastním) prudkým pohybem omdlít. Také jde o důvod, proč vás bolí záda. Máme velký sexy mozek, na který jsem právem pyšní, ale platíme za to nemalou cenu (viz níže). Za naši chloubu musíme být vděčí schopnosti chůze po dvou končetinách, o čemž si nyní povíme něco víc. Pozemní bipedie nemusela zpočátku přinášet žádnou zásadní výhodu, navíc první hominidé ještě nebyli pohybu na zemi zcela přizpůsobení a v případě nebezpečí se stále uchylovali do korun stromů. Bipedie byla pomalá a činila lidské předky zranitelnější vůči predátorům (i nejrychlejší běžec není dost rychlý). Je ovšem možné, že vzpřímená chůze poskytovala více drobných zlepšení v různých oblastech života (větší rozhled, uvolnění rukou, možnost lépe dosáhnout na potravu apod.). Během starších čtvrtohor se africká krajina měnila a ostrovy lesa byly stále častěji odděleny otevřenými travnatými plochami. Úspornější pohyb po dvou tak mohl našim předkům poskytnout značnou výhodu při dlouhých přesunech a při pátrání po nerovnoměrně distribuovaných zdrojích potravy. Pro zajímavost uveďme, že lidská chůze je údajně až o 75 % méně energeticky náročná, než je například pohyb šimpanzů po všech čtyřech.
Chůze po dvou končetinách s sebou přinesla změny na celém lidském těle, která však nejsou jen pozitivní. Velký týlní otvor (foramen magnum) je posunutý směrem vpřed, protože lebka vzpřímených lidí je umístěna nahoře na páteři, nikoliv před ní jako u čtyřnohých opic. Posun lebky umožnil také postupné zploštění tváře a později i růst mozkovny. Tento posuv souvisí obecně s bipedií a není specifický pouze pro člověka. Páteř tvoří dvojesovité předozadní prohnutí, které efektivněji přenáší váhu celé horní poloviny těla na pánev a kyčelní klouby. Obratle se směrem od krku k pánvi postupně zvětšují, jak nesou stále větší váhu. Objevují se specifická onemocnění, spojená s bipedií - kýla, bolesti páteře, vyhřezlé meziobratlové ploténky, skolióza, hemoroidy, opotřebovávání kyčelních a kolenních kloubů, ploché nohy, aj.
Bolest zad a další problémy spojené s namáháním opěrného a pohybového aparátu jsou nešťastným "vedlejším produktem" vzpřímené chůze. Tím, že celá naše váha je nesena jen dvěma spodními končetinami, dochází k nadměrnému zatěžování křížové oblasti páteře, občas k vyhřeznutí meziobratlových plotének nebo zborcení klenby chodidla a zejména u starších lidí k onemocněním kyčelního či kolenního kloubu. Šest milionů let je prostě krátká doba na to, aby proces evoluce vytvořil něco vhodnějšího. Samotná chůze po dvou tedy nemusí být až tak výhodná pro samotného jednotlivce, ale pro člověka jako druh měla klíčový význam. Bez ní by lidé nikdy nebyli lidmi.


Výbušné kulečníkové koule záchranou slonů
Kulečník byl na konci 19. století nesmírně populární zábavou, ale problém byl v tom, že hrací koule se vyráběly ze slonoviny. No a z jednoho sloního klu bylo možno vyrobit pouze tři koule - tedy jedna sada představovala životy tří slonů. Nepřekvapí tedy, že tlustokožců rychle ubývalo. V roce 1863 vypsala americká společnost Phelan & Collender odměnu ve výši 10 000 dolarů (dnes zhruba 4 mil Kč) za vynález hmoty, která slonovinu nahradí. Šestadvacetiletý americký tiskař John Wesley Hyatt (1837-1920) se ujal nelehkého úkolu a experimentoval s nitrocelulózou. Patentoval si kouli s jádrem z dřevěných vláken pokrytých směsí šelaku a slonovinového prachu. Tyto koule se ale neujaly. V roce 1868 použil jako materiál plátno, slonovinový prach, šelak a především kolódium. Mělo to ale drobný háček. Ukázalo se totiž, že vysoce nitrovaná celulóza je vysoce hořlavá, a dokonce i výbušná. Kulečníkové koule vyrobené z účastí tohoto materiálu občas explodovaly, což se pochopitelně hráčům příliš nelíbilo. Zvláště ve chvílích, kdy se jim dařilo. Majitel kulečníkového salónu v Coloradu napsal Hyattovi o výbušných tendencích s tím, že mu osobně moc nevadilo, až na to, že každý muž v jeho salónu při třesku okamžitě vytáhl pistoli. Hyatt, který neměl žádné formální vzdělání v chemii, tedy strávil v kůlně za svým domem další rok nekonečným experimentováním. Nakonec zjistil, že smíchá-li nitrocelulózu s kafrovým olejem, vyrobí silný a lehký materiál, který lze tvarovat a barvit. Roku 1870 John a jeho bratr Isaiah patentovali proces výroby materiálu podobajícího se slonovině s přídavkem nitrocelulózy a kafru. Materiál nazvali "celuloid" a založili společnost Albany Billiard Ball Company. A tak se začala psát historie moderních plastů. Bohužel není známo, zda Hyatt obdržel za svůj vynález oněch 10 000 dolarů. Zajímavostí je, že celuloidové kulečníkové koule moc dlouho nevydržely, jelikož byly příliš křehké, tak jej později nahradily jiné syntetické materiály, například bakelit. John Wesley Hyatt podal okolo 250 patentů, převážně souvisejících s využitím celuloidu. Od roku 1914 byl držitelem Perkinovy medaile Americké chemické společnosti. Zemřel v New Jersey 10. května 1920, bylo mu 82 let.


Tohle není nafukovací Pinkie Pie ke strašení dětí
To je dekorace pro dýni. Je tam k tomu i barva. Dýně se nabarví a tyhle části se na ni připevní. Může to vypadat i hezky, ale většina dýní na to nemá ideální tvar a tak to vypadá dost prapodivně. Kdyby to někoho zajímalo, tak Pinkie Pie bydlí a pracuje v "Cukrovém koutku" (Sugarcube Corner) u pana a paní Cakeových. Jejím oficiálním povoláním je pekařka/cukrářka a pořadatelka oslav. Ke svým bláznivým písničkám si sama skládá hudbu a píše texty. Jejími největšími fanoušky jsou prý drsní motorkáři, kteří to ale nikdy nepřiznají, jelikož se za to stydí (oficiálně mají zakázáno nosit růžovou, což je hodně trápí). Můžete se jich na to ale opatrně zeptat, budou rádi. Jo a hlas této postavičce propůjčila Andrea Libman.

Holčička se nechala namalovat se svojí oblíbenou rybou
Autorem obrazu čtyřletého dítěte s kočkou a rybou, z roku 1647, je Jacob Gerritszoon Cuyp (1594–1652), který byl portrétista a krajinář, nejlépe známý pro své portréty. Narodil se a zemřel v Dordrechtu jako syn návrháře barevného skla Gerrita Gerritsze. Cuypa, který se přestěhoval do Dordrechtu z Venlo. Byl nevlastním bratrem Benjamina Gerritsze. Cuypa a otec mnohem slavnějšího Aelberta Cuypa. Nejprve maloval zátiší, interiéry s postavami a zvířaty, ale později se specializoval na pastevecké krajiny, kterými se proslavil. Podle Houbrakena pomohl malířům Jacques de Claeuw, Isaac van Hasselt a Cornelis Tegelberg založit v roce 1642 Cech svatého Lukáše v Dordrechtu. Byl žákem Abrahama Bloemaerta v Utrechtu a 18. července 1617 se stal členem Dordrechtského cechu sv. Lukáše. Byl pokladníkem v letech 1629, 1633, 1637 a 1641.


Dnes 12. září si připomínáme protestní sebeupálení proti srpnové okupaci Československa a následnou smrt první živé pochodně ve Východním bloku - Poláka Ryszarda Siwiece (1909-1968). Byl první a rozhodně ne jediným. Ryszard Siwiec se narodil 7. března 1909 v Dębici. V raném dětství ztratil otce; poté se s matkou přestěhoval do Lvova a později zde získal titul magistra filozofie. Roku 1936 se přestěhoval natrvalo do Přemyšle, a do začátku druhé světové války pracoval na berním úřadu. Za války byl spolupracovníkem odbojové Zemské armády (Armia Krajowa). Po osvobození pracoval jako účetní v družstvu Win. Byl otcem pěti dětí. Na protest proti invazi armád Varšavské smlouvy do Československa se 8. září 1968 upálil při celostátních dožínkách na varšavském Stadiónu Desetiletí za přítomnosti vedení polské komunistické strany, diplomatů a přibližně sta tisíc diváků. Svůj čin pečlivě naplánoval. Na magnetofon namluvil poselství, v němž obvinil Moskvu ze snahy rozpoutat další světovou válku. Na Stadionu Desetiletí se polil rozpouštědlem, a křičel, že protestuje proti okupaci Československa. Po uhašení byl odvezen do nemocnice, kde byl hlídán příslušníky tajné policie. Zemřel po 4 dnech v důsledku popálenin (více než 85 % povrchu těla). Byl pochován na hřbitově v Přemyšli. Na stadionu si ohně všimla jen část přítomných. Proto se komunistické tajné policii podařilo jeho protest před veřejností utajit. Teprve na jaře 1969 odvysílala polská redakce Rádia Svobodná Evropa zprávu o jeho činu. V roce 2001 prezident České republiky Václav Havel posmrtně vyznamenal R. Siwiece Řádem Tomáše Garrigua Masaryka prvního stupně. V prosinci 2008 byla po Siwiecovi pojmenována ulice na pražském Žižkově, v níž má své sídlo Ústav pro studium totalitních režimů. V této ulici byl 20. srpna 2010 hrdinovi odhalen Pomník Ryszarda Siwiece, jehož autorem je polský umělec Marek Moderau. Aktu se zúčastnily i některé politické osobnosti Polska a Česka.


Thermonátor je obyčejný robo-pes osazený plamenometem s dosahem až 10 metrů. Tedy ho nezajímá že vám zdražili elektriku - prostě si ji vezme. Vyjde na necelých 10 tisíc dolarů (236 000 Kč) a dá se ovládat přes WiFi.


Usmívající se robot s tváří pokrytou živou kůží
"Kdo se má pořád koukat na ty studené a chladné robotí obličeje", tak právě tohle si patrně řekli japonští vědci a rozhodli se je pořádně rozveselit. Tedy, aby dosáhli realističtějšího úsměvu a přirozených mimických výrazů. Experti z tokijské univerzity našli způsob, jak připevnit kůži vyvinutou s pomocí lidských buněk na obličej robotů. Nešlo však o lehký úkol, jelikož podobné snahy doposud nebyly úspěšné - malé háčky totiž kůži pravidelně poškozovaly. Řešením bylo vyvrtání spousty malých otvorů do konstrukce robota a jejich zaplnění gelem obsahujícím kolagen. Navrch pak napnuli vrstvu umělé kůže. Tím napodobili fungování lidské kůže a podkožního vaziva, které je tvořeno pružným kolagenem a tukovou tkání a které kůži spojuje se strukturami nacházejícími se pod ní. Byť slizovitě vypadající růžový materiál na robotické tváři, který se roztahuje do zneklidňujícího úsměvu, připomíná spíš ovocné želé, v budoucnu možná půjde o každodenní realitu a androidi budou k nerozeznatelnými od lidí. Doposud byli humanoidní roboti pokryti imitací kůže vyrobené ze silikonu, která se nepotí a nedokáže se hojit. Nevypadá dostatečně věrohodně. Dalším cílem vědců tak bude vybavit roboty schopností hojení, která je podobná té u biologické kůže. Rovněž v tomto směru již probíhají experimenty.