Jen upřesnění ohledně Žukova a dalších frontových velitelů. K 10. červnu 1945 vznikly v blízkém zahraničí velitelství čtyř skupin vojsk, a to z velitelství příslušných frontů:
- Skupina sovětských okupačních vojsk v Německu (z 1. BF), velitel maršál Žukov, území sov. okupačního pásma Německa
- Severní skupina vojsk (z 2. BF), velitel maršál Rokossovskij, území Polska a Dánska (ostrov Bornholm)
- Střední skupina vojsk (z 1. UF), velitel maršál Koněv, území Československa, Maďarska a sov. okupačního pásma Rakouska
- Jižní skupina vojsk (z 3. UF), velitel maršál Tolbuchin, území Bulharska a Rumunska + dočasně jednotky stahující se z Jugoslávie
Žukov a Koněv zároveň stáli v čele sovětské vojenské administrativy na okupovaných územích a byli členy vojenských výborů čtyř okupačních mocností.
Na jaře 1946 jednak došlo k celkové reoredi Sovětské armády (ofiko název od února 1946), jednak spojenci měnili své okupační velitele za nižší šarže. Proto Stalin rozhodl, že Žukov skončí v Německu a v březnu 1946 ho jmenoval hlavním velitelem pozemního vojska. Teprve na přelomu června a července 1946 bylo svoláno sezení nejvyšších velitelů, kde se Žukov řešil, první záminkou k tomu bylo rozkrádání kořisti. Žukovův politický zástupce v Německu, generál Tělegin, se dostal do hledáčku kvůli šmelině, přičemž na jeho "dačách" našli velké množství šperků, porcelánu, broušeného sklad, snad i stovky perských koberců apod. Tělegin měl při výslechu prásknout Žukova, že to prý dělal také. K Žukovovi vyrazilo jednou v noci komando na prohlídku, ale Žukov se nelekl a na jeho velitele vytáhl pistoli. Bezpečáci nakonec vycouvali a následně to řešil Stalin, který přikázal Žukovovi, aby napsal seznam, co mu zůstalo za prsty. Kdysi jsem jej viděl, zas tak dlouhý nebyl, zato kvalitní - pro novou manželku a dvě dcery z 1. manželství jídelní servis z míšeňského porcelánu pro 24 osob, několikery stříbrné a zlacené sady příborů pro 24 osob, desítka loveckých zbraní, prostě samé praktické věci do domácnosti.
Stalina prý mělo zajímat, zda si Žukov nabral zlato a šperky, a když zjistil, že nikoli, tak nad zbytkem mávl rukou.
Speciálně na zlato a brilianty byl prý Stalin pes, několik desítek generálů to dosti šeredně odskákalo, že hromadili právě toto. Nikde jsem nenašel, zda se nějaký sovětský generál zajímal o filatelii, Němci a speciálně Prušáci a Sasíci na toto byli hodně vysazeni, takže na jaře 1945 se daly kompletovat sbírky jedna báseň. Ostatně znal jsem několik starých pánů filatelistů s krásnými sbírkami, kteří se stali jejich hrdými majiteli právě v létě 1945 v našem pohraničí, kam šli šířit demokracii a slovanskou vzájemnost.
Když nevyšla ona záminka s kořistí, tak Stalin nasadil obvinění ze sebechvály. Stál za tím mimo jiné obraz, označovaný jako "Georgij Pobědonosec" (Georgij vítězný). Žukov ve vlajícím plášti, prsa plná metálů, za ním hořící Berlín a na hromadách naházené trofeje. Něco ve stylu heroizace po Napoleonově porážce (foto mám v knize Stalinovi maršálové). K tomu přihodil výpovědi těch generálů, kterým Žukov za války šlápl na kuří oko - tam si hlavně přisadil Golikov, který ostatně Žukova likvidoval i po roce 1957. Celé to pro Žukova vypadalo špatně, soudruzi mu nadávali, že si o sobě vždy moc myslel, že neposlouchal soudružské rady, že chtěl o všem rozhodovat sám, že nestrpěl kritiku, že neměl rád politruky atd atd. Začalo to vypadat dosti špatně, ale celé to rozčísl maršál Rybalko, který prohlásil, že Žukov sice byl a je náfuka, ale že vždy byl a je oddán straně a vládě, a že není možné jej zlikvidovat, protože patří, vedle Velikého Stalina, spolu s dalšími maršály ke strůjcům vítězství. K tomu se přidali ostatní maršálové, kteří před tím drželi ústa, takže Stalin nemohl - pokud vůbec chtěl - vytvořit dalšího Tuchačevského.
Žukov šel v červenci 1948 na okruh do Oděsy a odtud v únoru 1948 na okruh do Sverdlovska, vrátil se do Moskvy až po Stalinově smrti. Na jeho místo hlavního velitele pozemních vojsk šel Koněv, ale vydržel tam jen do února 1950 a šel na okruh do Lvova. Rybalko sice zůstal ve své funkci zástupce velitele tankového vojska a v dubnu 1947 dokonce povýšil na velitele tankového vojska, ale už v srpnu 1948 zemřel, prý snad na operačním stole, což nebylo za Stalina nijak neobvyklé.
Faktem je, že na konci čtyřicátých let šli do vysokých funkcí velitelé válečných armád a někdy i sborů, zatímco velitelé válečných frontů umírali (Tolbuchin), přešli do Polska (Rokossovskij), nebo šli do nižších a nevýznamnějších funkcí (Bagramjan, Govorov, Jerjomenko, Koněv, Mereckov, Žukov), výjimkou byli jen Malinovskij (hlavní velitel na Dálném východě, kvůli válce v Číně a Koreji) a Vasilevskij (ministr).
