Cesta na Měsíc - francouzský němý černobílý vědeckofantastický film napsal i režíroval Georges Méliès s pomocí svého bratra Gastona. Je volně inspirován dvěma populárními romány tehdejší doby, Ze Země na Měsíc od Julese Verna a První lidé na Měsíci od H. G. Wellse. Film má 14 minut při 16 snímcích za sekundu. Je považován za první široce distribuovaný film, který vypráví kompletní příběh, a zároveň za film, díky němuž se z kina stalo médium vyprávějící příběhy. Dřívější filmy byly většinou krátké (méně než jedna minuta), náměty z každodenního života, jako například Dělníci odcházející z Lumièrovy továrny, nebo Příjezd vlaku od bratrů Lumièrových, které byly populární jen díky novotě kinematografie. Cesta na Měsíc je považována za první vědeckofantastický film a používá inovativní animace a speciální efekty. V roce 2002 byl ve francouzské stodole nalezen zatím nejkompletnější sestřih filmu, který byl navíc ručně obarven. Film byl restaurován a měl premiéru v roce 2003 na festivalu Le Giornate del Cinema Muto.
Antonio Sant’Elia (1888-1916)
inspirován americkými architekty výškových budov (které znal jen z časopisů), rozkreslil v letech 1912-1914 sérii kreseb La Città Nuova (New City). Na těchto výkresech odpověděl na otázky týkajících se moderních budov a dopravy, např. v Miláně. Na obrázcích byly řadové mrakodrapy, nadzemní železnice a velké letiště byly umístěny na střechu hlavního nádraží. Kresby byly vystaveny v roce 1914 na výstavě skupiny architektů s názvem Nuove Tendenze. Sant'Elia byl ve své práci ovlivněn jednak italskými architekty jako byl Raimondo D’Aronco a Giuseppe Sommaruga, tak i Rakušany jako byl Otto Wagner a Adolf Loos. Díky řadě publikací ovlivnil mnoho architektů modernismu ve 20. letech 20. století, včetně Le Corbusiera. 11. července 1914 se objevil manifest L’architettura futurista (Futuristická architektura) na němž se podílel Sant'Elia. Postavené Sant'Eliovy stavby jsou však spíše klasifikací určitého stylu. V roce 1915 vstoupila Itálie do první světové války a tehdy narukoval i Sant’Elia. Následujícího roku byl zabit u Monfalcone ve věku 28 let.
Řízená srážka vlaků nedopadla tak úplně podle představ
V Texasu se v 15. září roku 1896 sešlo v poušti na 40 000 lidí, aby vidělo opravdu nevídanou věc. Missoursko-texaské dráhy se totiž rozhodly předvést skutečnou srážku vlaků. Na místě tak na jeden den vzniklo improvizované městečko, druhé největší ve státě Texas. Všude byla spousta stánků, obchůdků, nevěstinec a dokonce i malé vězení. Speciálně pro tento účel byla vystavěna trať a ve vzdálenosti šesti kilometrů na ní stály dvě staré parní lokomotivy. Pak se zatopilo pod kotlem a obě lokomotivy, které táhly navíc několik nákladních vagonů, se proti sobě rozjely. Strojvůdci vyskočili. Za hrozivé rány se srazily v osmdesátikilometrové rychlosti, prolisovaly se jedna do druhé a v propojeném torzu, v surreálném objetí, se vyzvedly několik metrů nad koleje. Pak došlo k explozi kotlů. Velké úlomky kovu se rozletěly všude kolem. Dva lidé byli zabiti, několik dalších zraněno. Oficiální fotograf akce J.C. Deane přišel o oko a dál tak byl znám jako "Joe jednoočko Deane". Jeden z přihlížejících, veterán občanské války, přišel kvůli střepině o ucho. S ještě krvácející tváří však nadšeně popisoval, že to co viděl, bylo mnohem děsivější než celá bitva u Gettysburgu. Celá atrakce skončila obrovským skandálem. Tedy alespoň zdánlivě. William Crush, pořadatel celé akce, byl s okamžitou platností propuštěn. To když si jeho zaměstnavatel spočítal, na kolik celý spektákl přišel. A hned druhý den jej znovu zaměstnal. To když dostal vyúčtování a sesumírování tržeb. Rychle bylo urovnáno několik soudních sporů s rodinami obětí, zraněnému fotografovi byla škoda vyčíslena na 10 000 dolarů (v dnešních cenách 7 868 000 Kč). Reklama srážkou zabrala, noviny v celých Spojených státech psaly o události roku. Navzdory katastrofě mnoho železnic v následujících letech pokračovalo ve srážkách lokomotiv. V městečku, které pan Crush vytvořil, organizoval srážky vlaků až do roku 1916.
Afghánské válečné koberce
Afghánské válečné koberce jsou jedinečnou formou textilního umění, které se objevilo během sovětské okupace Afghánistánu v 80. letech a pokračovalo i v následujících letech. Tradice válečných koberců v Afghánistánu má svůj původ v desetiletí sovětské okupace od roku 1979 a pokračovala přes následné vojenské, politické a sociální konflikty. Afghánští výrobci koberců začali začleňovat válečné stroje a techniku do svých návrhů téměř okamžitě poté, co Sovětský svaz napadl jejich zemi. Tyto koberce často obsahují motivy inspirované válkou, jako je sovětská vojenská technika, vrtulníky a tanky. Jsou silným vyjádřením zkušeností, obav a nadějí afghánského lidu během těchto bouřlivých časů. Zajímavostí je, výroba těchto koberců přispěla k ekonomice Afghánistánu a poskytla příjem mnoha rodinám. Pomohlo také zachovat tradiční techniky tkaní a podpořit místní komunity. Afghánské válečné koberce získaly mezinárodní uznání a ocenění pro svou uměleckou hodnotu a historický význam. Byly shromážděny muzei a soukromými sběrateli po celém světě a slouží jako důkaz trvalé síly umění překračovat kulturní hranice a vyprávět působivé příběhy.
