PALBA.CZ

Le Voyage dans la Lune (1902)
Cesta na Měsíc - francouzský němý černobílý vědeckofantastický film napsal i režíroval Georges Méliès s pomocí svého bratra Gastona. Je volně inspirován dvěma populárními romány tehdejší doby, Ze Země na Měsíc od Julese Verna a První lidé na Měsíci od H. G. Wellse. Film má 14 minut při 16 snímcích za sekundu. Je považován za první široce distribuovaný film, který vypráví kompletní příběh, a zároveň za film, díky němuž se z kina stalo médium vyprávějící příběhy. Dřívější filmy byly většinou krátké (méně než jedna minuta), náměty z každodenního života, jako například Dělníci odcházející z Lumièrovy továrny, nebo Příjezd vlaku od bratrů Lumièrových, které byly populární jen díky novotě kinematografie. Cesta na Měsíc je považována za první vědeckofantastický film a používá inovativní animace a speciální efekty. V roce 2002 byl ve francouzské stodole nalezen zatím nejkompletnější sestřih filmu, který byl navíc ručně obarven. Film byl restaurován a měl premiéru v roce 2003 na festivalu Le Giornate del Cinema Muto.


Antonio Sant’Elia (1888-1916)
inspirován americkými architekty výškových budov (které znal jen z časopisů), rozkreslil v letech 1912-1914 sérii kreseb La Città Nuova (New City). Na těchto výkresech odpověděl na otázky týkajících se moderních budov a dopravy, např. v Miláně. Na obrázcích byly řadové mrakodrapy, nadzemní železnice a velké letiště byly umístěny na střechu hlavního nádraží. Kresby byly vystaveny v roce 1914 na výstavě skupiny architektů s názvem Nuove Tendenze. Sant'Elia byl ve své práci ovlivněn jednak italskými architekty jako byl Raimondo D’Aronco a Giuseppe Sommaruga, tak i Rakušany jako byl Otto Wagner a Adolf Loos. Díky řadě publikací ovlivnil mnoho architektů modernismu ve 20. letech 20. století, včetně Le Corbusiera. 11. července 1914 se objevil manifest L’architettura futurista (Futuristická architektura) na němž se podílel Sant'Elia. Postavené Sant'Eliovy stavby jsou však spíše klasifikací určitého stylu. V roce 1915 vstoupila Itálie do první světové války a tehdy narukoval i Sant’Elia. Následujícího roku byl zabit u Monfalcone ve věku 28 let.


Řízená srážka vlaků nedopadla tak úplně podle představ
V Texasu se v 15. září roku 1896 sešlo v poušti na 40 000 lidí, aby vidělo opravdu nevídanou věc. Missoursko-texaské dráhy se totiž rozhodly předvést skutečnou srážku vlaků. Na místě tak na jeden den vzniklo improvizované městečko, druhé největší ve státě Texas. Všude byla spousta stánků, obchůdků, nevěstinec a dokonce i malé vězení. Speciálně pro tento účel byla vystavěna trať a ve vzdálenosti šesti kilometrů na ní stály dvě staré parní lokomotivy. Pak se zatopilo pod kotlem a obě lokomotivy, které táhly navíc několik nákladních vagonů, se proti sobě rozjely. Strojvůdci vyskočili. Za hrozivé rány se srazily v osmdesátikilometrové rychlosti, prolisovaly se jedna do druhé a v propojeném torzu, v surreálném objetí, se vyzvedly několik metrů nad koleje. Pak došlo k explozi kotlů. Velké úlomky kovu se rozletěly všude kolem. Dva lidé byli zabiti, několik dalších zraněno. Oficiální fotograf akce J.C. Deane přišel o oko a dál tak byl znám jako "Joe jednoočko Deane". Jeden z přihlížejících, veterán občanské války, přišel kvůli střepině o ucho. S ještě krvácející tváří však nadšeně popisoval, že to co viděl, bylo mnohem děsivější než celá bitva u Gettysburgu. Celá atrakce skončila obrovským skandálem. Tedy alespoň zdánlivě. William Crush, pořadatel celé akce, byl s okamžitou platností propuštěn. To když si jeho zaměstnavatel spočítal, na kolik celý spektákl přišel. A hned druhý den jej znovu zaměstnal. To když dostal vyúčtování a sesumírování tržeb. Rychle bylo urovnáno několik soudních sporů s rodinami obětí, zraněnému fotografovi byla škoda vyčíslena na 10 000 dolarů (v dnešních cenách 7 868 000 Kč). Reklama srážkou zabrala, noviny v celých Spojených státech psaly o události roku. Navzdory katastrofě mnoho železnic v následujících letech pokračovalo ve srážkách lokomotiv. V městečku, které pan Crush vytvořil, organizoval srážky vlaků až do roku 1916.


Afghánské válečné koberce
Afghánské válečné koberce jsou jedinečnou formou textilního umění, které se objevilo během sovětské okupace Afghánistánu v 80. letech a pokračovalo i v následujících letech. Tradice válečných koberců v Afghánistánu má svůj původ v desetiletí sovětské okupace od roku 1979 a pokračovala přes následné vojenské, politické a sociální konflikty. Afghánští výrobci koberců začali začleňovat válečné stroje a techniku do svých návrhů téměř okamžitě poté, co Sovětský svaz napadl jejich zemi. Tyto koberce často obsahují motivy inspirované válkou, jako je sovětská vojenská technika, vrtulníky a tanky. Jsou silným vyjádřením zkušeností, obav a nadějí afghánského lidu během těchto bouřlivých časů. Zajímavostí je, výroba těchto koberců přispěla k ekonomice Afghánistánu a poskytla příjem mnoha rodinám. Pomohlo také zachovat tradiční techniky tkaní a podpořit místní komunity. Afghánské válečné koberce získaly mezinárodní uznání a ocenění pro svou uměleckou hodnotu a historický význam. Byly shromážděny muzei a soukromými sběrateli po celém světě a slouží jako důkaz trvalé síly umění překračovat kulturní hranice a vyprávět působivé příběhy.

Stylové sluneční hodiny, najdeme je v botanické zahradě v Rio de Janeiro
Tak jako jiné země světa, i Česká republika má spolek sdružující příznivce slunečních hodin - pracovní skupinu Sluneční hodiny v rámci Astronomické společnosti v Hradci Králové. Necelá dvacítka členů se snaží o popularizaci slunečních hodin. Členové skupiny pomáhají jak při údržbě a restaurování historických hodin, tak i pří vzniku nových a to soukromým majitelům hodin, i institucím. Popularizují sluneční hodiny prostřednictvím přednášek, výstav a příspěvků do sdělovacích prostředků. Jsou v kontaktu se spolky přátel slunečních hodin v zahraničí. Dokumentují a katalogizují sluneční hodiny nejen v České republice, ale v celé střední Evropě prostřednictvím katalogu Slunečních hodiny ve střední Evropě. Nedílnou součástí existence spolku jsou každoroční výpravy za slunečními hodinami. Od roku 2006 vždy na jaře a na podzim se vydávají do jiné části České republiky aby zde po dva dny putovali po stanovištích slunečních hodin, setkávali se s dalšími příznivci slunečních hodin a mnohdy i o hodinách přednášeli pro veřejnost.


Francouzský cyklista José Meiffret 19. července 1962 vytvořil světový rychlostní rekord 204,73 km/h. Tento rekord byl dosažen na jízdním kole se 130zubým převodníkem o hmotnosti 20 kg a vybaveném dřevěnými ráfky. Aby José Meiffret (1913–1983) dosáhl takové rychlosti musel se schovat do závětří za jedoucí Mercedes-Benz 300 SL. Kvůli tomuto úspěšnému pokusu o rekord museli tenkrát úřady zavřít část německé dálnice ve Freiburgu, protože ta jediná byla tehdy natolik kvalitní, aby se tam tahle zběsilost mohla vůbec uskutečnit. Nejnovější rychlostní rekord v tomto odvětví byl stanoven 15. října 1995, kdy Holanďan Fred Rompelberg v závěsu za speciálním vozem jel na solném jezeře rychlostí 268,83 km/h. Tato forma cyklistiky je známa jako motor-paced racing a těšila se velké oblibě již na konci 19. století. Podstata je v tom, že cyklista jede tak blízko za jedoucím vozem, aby mohl těžit ze závětří, které tam vzniká. Stejnou metodu požívá také většina závodních vozů – nejčastěji se tenhle "fígl" používá při závodech Nascar. Až vás tedy na dálnici předjede nějaký cyklista, tak se nedivte.


Het Behouden Huis (Útočištný dům), v němž Barents se 16 muži posádky přečkali na Severním ostrově Nové země arktickou zimu roku 1596. Holandský mořeplavec Willem Barents (1550-1597) byl jedním z významných mužů (navigátorem), kteří se pokoušeli najít Severní mořskou cestu z Nizozemí do Číny. Expedice kterou vedl Jacob van Heemskerk, objevila Špicberky a Medvědí ostrov, ze kterého pokračovala s jednou lodí k Nové zemi. Zde však bylo plavidlo uvězněno a následně rozdrceno ledem. Posádka ji však rozebrala a ze získaného materiálu postavila domek o rozměrech 7,8 x 5,5 metrů. Ani tak ale neměli muži vyhráno a museli se vypořádat s extrémním chladem. Brzy si povšimli, že jejich ponožky shoří dřív, než jejich nohy vůbec ucítí teplo ohně – a začali tedy spát s nahřátými kameny a dělovými koulemi v posteli. Použili obchodní látky vezené na palubě lodi k výrobě přikrývek a oděvů. Loď vezla solené hovězí maso, máslo, sýr, chléb, ječmen, hrách, fazole, krupici, mouku, olej, ocet, hořčici, sůl, pivo, víno, kořalku, uzený bůček, šunku a ryby. Bohužel velká část piva zmrzla a sudy praskly. Do 8. listopadu hlásil Gerrit de Veer, lodní tesař co si vedl deník, nedostatek piva a chleba, o čtyři dny později bylo již na příděl i víno. Muži byli úspěšní v chytání polárních lišek do primitivních pastí, což jim nepřímo zachránilo životy. Syrové maso arktické lišky totiž obsahuje malé množství vitamínu C, který snižoval účinky kurdějí. Posádka byla neustále napadána ledními medvědy, kteří zamořili oblast, kde tábořili. Dokonce se usídlili i ve zbytku opuštěné lodi. Primitivní zbraně obvykle nezabíjely medvědy na první nebo dokonce druhý výstřel (pokud dobře nemířily na srdce) a bylo obtížné s nimi mířit, zatímco studené a křehké ocelové zbraně se často tříštily nebo ohýbaly. Přesto se jim podařilo přežít a uskutečnit tak první úspěšné přezimování Evropanů v Arktidě. V lednu 1597 byli poprvé svědky tajemné polární záře. Do června led stále neuvolnil sevření lodi a zbývající přeživší, kteří přečkali kurděje, vyrazili ze zimoviště ve dvou záchranných člunech k návratu domů. Zatímco většina mužů plavbu přežila, Barents na počátku zpáteční cesty zemřel - dne 20. června 1597. Zbytek posádky dovesloval až k poloostrovu Kola, kde se setkal s holandskou lodí, která se vydala po jejich stopách. Na otevřených člunech trosečníci celkově urazili 2 600 km. Prvního listopadu 1597 se přeživší členové expedice vrátili do Amsterdamu. Rok pro návratu zachráněné expedice byla na základě Barentsových pozorování a zápisů vydána první mapa Arktidy. Poznatky o meteorologických jevech a hydrologická měření přispěly k rozvoji rybolovu v severních mořích. V roce 1871 bylo na Nové zemi objeveno v zátoce na 76° s. š. zachovalé obydlí Barentsovy výpravy, kde se mimo jiné našel v komíně i deník s jeho záznamy. Jméno Willema Barentse dnes nesou Barentsovo moře, Barentsův ostrov a osada Barentsburg na Špicberkách, též množství institucí a podobně.


Obrovský pulec co se zapomněl metamorfovat na žábu
Na fotografii je pulec skokana volského (Lithobates catesbeianus), známý též jako "American bullfrog", který byl objeven v Arizoně roku 2018. Měří víc než 25 centimetrů a v této nepřeměněné podobě žil po tři roky, uhynul v roce 2019. Pulci těchto obrovských žab se líhnou po asi 4 dnech a živí se rostlinnou potravou. Metamorfóza nastává v závislosti na teplotě prostředí po 10 měsících až 3 letech. Čerstvě metamorfované žabky mají asi 3 cm, ale při dostatku potravy velmi rychle rostou. Žáby pohlavně dospívají ve 3–5 letech. Dorůstá délky 15–25 cm, délka zadních nohou může dosáhnout 25 cm. Hmotnost dospělých jedinců je kolem 450 g, ojediněle až 600 g. Pro své dlouhé nohy se svalnatými stehny je velmi oblíben v gurmánství.

Sebevražedné babičky, aneb výbušné stáří podle termitů
Napadení termiti jednoho jihoamerického druhu se brání i tím, že prasknou a z jejich těla se vyvalí jed. Nejnebezpečnější látky vytváří staří, a tedy pro kolonii již nepotřební jedinci, které je možné obětovat. Jedná se o ojedinělý obranný mechanismus, který se vyvinul u druhu Neocapritermes taracua. Klíčovou roli v něm hrají dosluhující termití dělníci, kteří ve speciálních kapsách na zádech postupně shromažďují jeden konkrétní enzym, modrou lakázu BP76 (viz modrý lem na začátku zadečku). Když se hnízdo ocitne v ohrožení, starší jedinci tento "batoh" roztrhnou, aby ochránili své příbuzné. Stává se to pouze v bezvýchodné situaci, kdy již není šance na vlastní přežití. Zvolí proto poslední možnost, jak nepříteli ublížit. Roztrhnou své tělo, které často je, ale občas také není, doprovázeno uvolněním obranných látek. Tím nedají svou kůži lacino. Patrně i samotný lepivý obsah jejich těla dokáže útočníka zpomalit, čímž umožní obráncům uzavřít přístupové cesty do hnízda. Pro zajímavost ještě uvedu, že všichni členové termití kolonie jsou produktem genomu krále a královny, nicméně různé geny se u jednotlivých kast projevují různě. Zatímco malý dělník může žít měsíce, voják (má kusadla a jed) několik roků, tak královna i desítky let. Právě a pouze královský pár má tvrdé tělo, křídla a schopnost rozmnožování.


Vědci dokázali zprůhlednit kůži myší pomocí jednoduchého potravinářského barviva - tartrazinu. Dočasně tak dokázali odhalit orgány a cévy uvnitř živých zvířat. Nahlédnout přímo do těla bez použití skalpelu je starý sen lékařů i biologů. Kromě různých zobrazovacích metod (rentgen, magnetická rezonance), které mají své nevýhody, se vědci pokoušejí získat pohled do nitra těla i přímo ve viditelném spektru. Některé postupy pro částečné zprůhlednění tkání byly vyvinuty již v 19. století (například díky Werneru Spalteholzovi) a používají se dodnes. Jejich obvyklou nevýhodou je, že poškozovaly upravované tkáně, a tak výsledný preparát neposkytoval vždy přesný obraz toho, co se v těle skrývá. V kalifornských laboratořích dokázali roku 2014 upravit myší tělíčko tak, aby bylo v podstatě průhledné. Jde o vylepšení již vyzkoušené techniky použité u jednotlivých části těla. Základem bylo, že rozpouštědlo rozšířili v celém těle zvířete (samozřejmě mrtvého) jeho krevním oběhem. Během dvou dnů se staly průhledné svrchní vrstvy buněk, během dvou týdnů téměř celé tělo. Průhlednost není dokonalá (zavazí kosti), ale i tak dává možnost nahlédnout hluboko do těla, včetně některých vnitřních orgánů. V roce 2024 dokázali vědci použít potravinářské, lékové a kosmetické barvivo Yellow č. 5 (tartrazin), které absorbováno kůží, snižuje rozptyl a umožňuje pronikání světla hlouběji, čímž se tkáň stává průhlednou. Během pouhých minut může být požadovaná část kůže průhledná téměř jako sklo. Vědci vytvořili dočasné okno, které odhalilo orgány, svaly a krevní cévy v jejich tělesných tkáních. Vědci po odstranění barviva u myší nepozorovali žádné nežádoucí vedlejší účinky. Tartrazin a podobné, účinnější molekuly musí být dále testovány, aby byla zaručena jejich bezpečnost pro lidi - ačkoli je zmíněné barvivo schváleno FDA, agentura má přísná omezení na množství používaná v produktech. Další věcí je, že lidská kůže je asi 10krát tlustší než myší, což znamená, že čas potřebný je pravděpodobně mnohem delší – pár minut u myší bude u lidí stovky minut. Vědci doufají, že v blízké budoucnosti budou vyvinuty nové molekuly, účinnější a bezpečnější pro lidskou aplikaci. Jednoho dne tak může věda nabídnout způsob, jak prohlížet a monitorovat zranění nebo nemoci bez potřeby specializovaného zobrazovacího zařízení nebo invazivní chirurgie.


Společnost vyrábějící neprůstřelná skla ukryla 3 miliony dolarů ve vitríně autobusové zastávky. Kdo ji dokázal rozbít, mohl si peníze odnést.
Jednalo se vlastně o marketingovou kampaň na produkt 3M s názvem Scotchshield, což je průhledná fólie, kterou lze aplikovat na obyčejné sklo, aby bylo pevnější. Není pochyb o tom, že se sešla spousta lidí, aby zkusili své štěstí a dovednosti. Přeci jen, kdo by si nechal ujít tak snadný výdělek - oněch 67 mil Kč není zrovna málo, viďte. Pro společnost 3M to byla nízkonákladová kampaň, která se opravdu vydařila. Na jednodenní marketingové akci v kanadském Vancouveru se roku 2005 sešly stovky lidí, kteří se pokusily rozbít bezpečnostní sklo 3M plné peněz. Ale háček byl v tom, že lidé směli k rozbití používat pouze své nohy. 3M tam též umístila stráž, aby se ujistila, že nikdo neporuší pravidla. Zajímavostí je, že ve skle bylo jen velmi málo skutečné hotovosti (500 dolarů), většina byla falešná. Společnost 3M slíbila, že poskytne šek ve zmíněné výši, pokud jej někdo dokáže prolomit. Sklo nikdy neprasklo, rám ano!


Sklo schopné ustát neuvěřitelný tlak, údery kladivem nebo roztříštit letící kulku
Kapka prince Ruprechta je neskutečný fenomén, který ohromuje přihlížející již od poloviny 17. století. Vzniká však velmi jednoduše. Horké roztavené sklo stačí kápnout do studené vody a díky vnitřnímu tlaku se z něj stane kapka s velmi silnou přední částí a mnohem křehčím ocáskem. Právě poškození ocásku vede k dramatické explozi celé kapky. Budoucí vojevůdce, vědec, sportovec, koloniální guvernér, amatérský umělec atd. - princ Ruprecht Falcký (1619-1682) se narodil v Praze Fridrichu Falckému v době, kdy byl ještě českým králem. Věnoval se válečné kariéře a velkou část života prožil v Holandsku a Anglii. Ke konci života se začal zajímat o vědu. Věnoval se matematice, geometrii, umění a také laboratorním výzkumům. Stal se spoluzakladatelem vědecké Královské společnosti. Vylepšoval střelné zbraně, přispěl k vývoji zbraní s bubnovým zásobníkem či kartáčových nábojů. Celou řadu vědců potrápil geometrickým hlavolamem zvaným "kostky prince Ruprechta", špiony pak prolamováním jejich šifer a kódů. Vyvíjel nové slitiny kovů a do sklářství přinesl též zmíněné "kapky prince Ruprechta". Teď vám asi trochu vrtá hlavou, oč vlastně jde. Když se roztavené sklo nechá kápnout do studené vody, tak se jeho vnější povrch prudce ochladí a ztuhne. Ale střed zůstává déle tekutý, vychládá pomaleji a má tendenci se smršťovat, ale kapka už se nemůže zmenšit, protože ji drží vnější pevná a tuhá skořápka zchladlého skla, která již nemůže měnit svoji velikost ani tvar, aby se přizpůsobila zmenšujícímu se jádru. Výsledkem je obrovské vnitřní napětí, jak střed stahuje vnějšek ze všech stran. Je to jako těsně navinuté pero hodin, také takto vzniklé sklo je připravené uvolnit spoustu energie. Pokud rozbijete tenký "ocásek" ze skla na konci této kapky, nastartujete řetězovou reakci, která se prožene, jako tlaková vlna, celou kapkou. Jak se jeden kousek rozbije, uvolní se tolik energie, aby se rozbila i další část, a tak to velmi rychle pokračuje, až se celá kapka roztříští za méně než milisekundu. Paradoxně, stejné napětí dělá zmíněné kapky odolnými nárazu. Stejného principu dodnes využívá tvrzené sklo, byť zde je výrobní proces již mnohem složitější.

British Airways Flight 5390 - jedna z nejneuvěřitelnějších leteckých nehod k níž došlo 10. června 1990.
Během letu z Birminghamu do španělské Malagy vypadlo z rámu dříve opravované čelní sklo. Ve výšce několika tisíc metrů se do kabiny začala valit hustá bílá mlha a vichr o rychlosti přes 600 kilometrů za hodinu. Kapitána Tima Lancastera podtlak vytáhl rozbitým oknem ven z letadla, proudící vzduch jej pak obrovskou silou přitiskl k vnější stěně kabiny. Jeho nohy zůstaly zaklíněny do řídících pák, které tlačil dopředu a deaktivoval tak autopilota, čímž letoun zahájil prudké klesání. Hukot v kabině byl tak silný, že osádka mezi sebou nemohla komunikovat řečí. Kopilotovi Alastairu Atchisonovi se brzy podařilo kapitánovy nohy vyplést z řízení a převzít nad strojem kontrolu, načež kapitán ve výšce asi tři tisíce metrů, s poklesem rychlosti a tlaku, spadl ze střechy pro změnu na bok pilotní kabiny. V této poloze jej drželi stevardi v obavě, že mrtvé tělo by v případě odfouknutí mohlo poškodit křídlo letounu nebo být nasáno do motoru. Osádce se nakonec podařilo nouzově přistát na letišti v Southamptonu, přestože neměli žádné mapy (vylétly z okna) a většina elektronických přístrojů nefungovala. No a aby toho nebylo málo, mrtvola kapitána, která jim na zemi spadla do kabiny jak hadrová panenka, se na letišti probrala. Tim Lancaster poté pokračoval v práci pro British Airways a EasyJet. Všech šest členů osádky i 81 pasažérů tak tuto nehodu zdárně přežilo.


Cocky Bennet - kakadu žlutočečelatý který zažil tři staletí a dožil se stodvaceti let.
Poblíž australského města Sydney se roku 1796 místní farmář rozhodl pořídit si domácího mazlíčka. Vyšplhal tedy na vzrostlý eukalyptus a z hnízda vybral jedno mládě papouška kakadu žlutočečelatého. Tehdy ještě nikdo netušil, jak dobrodružný život tohoto opeřence čeká. Prvních 78 let papoušek cestoval po světě spolu s kapitánem Ellisem, po jehož smrti byl odkázán panu a paní Bowdenovým. Brzy po smrti pana Bowdena v roce 1889 se jeho manželka Sarah provdala za Charlese Benneta. Pár se spolu s papouškem přestěhoval roku 1891 do Tom Ugly’s Point v Blakehurstu, kde se pan Bennet provozoval hotel Sea Breeze. Právě zde byl populární kakadu k vidění pod jménem Cocky Bennet a prožil zde svých posledních 25 let. Pokud vás zaujal Cockyho neutěšený vzhled, tak jde o důsledek virového onemocnění circovirid, díky čemuž ve sto letech přišel o většinu peří, zobák dorostl úctyhodné délky a musel být krmen kašemi. Přesto byl papoušek pěkně ukecaný a známy jsou jeho výroky "o jedno pírko víc a uletím" nebo "jeden po druhém, pánové, prosím". Když dostal "doušek silného vína" byl smělejší a ještě upovídanější. Byť trpěl zmíněným onemocněním, které rovněž snižuje imunitu, zemřel Cocky Bennet až v květnu 1916. Pokud jde o samotný věk, tak kakadu žlutočečelatí se v průměru dožívají sedmdesáti let. Ornitologové spočítali roční přírůstky na Cockyho zobáku a potvrdili věk 120 let. Krátce před smrtí, se o papouška staral synovec pana Benneta, jistý Murdoch Alexander Wagschall. Právě on rozhodl, že Cockyho ostatky nechá vycpat u firmy Tost and Rohu a umístí do skleněné vitríny. Až do třicátých let zůstal v hotelu Woolpack v Canterbury a dalších 40 let zůstával v domě paní P. Wagschall. Její potomci papouška se všemi dokumenty předali Kogarah Historical Society a byl tak uložen do muzea v Carss Cottage v Carss Bush Park. V květnu 1973 jej mohli prozkoumat zmínění ornitologové a potvrdit jeho věk.


Mocha Dick byl legendární samec vorvaně obrovského, který v první polovině 19. století "terorizoval" velrybáře v Pacifiku a jižním Atlantiku a stal se předlohou pro Bílou velrybu z románu Hermana Melvilla. Ačkoliv se údaje rozcházejí, předpokládá se, že Mocha Dick měl na svědomí 31 zabitých lidí, 14 potopených člunů, jednu nákladní a dvě obchodní lodě, tři velmi vážně poškozené velrybářské lodě a několik dalších lehce poškozených. Tyto údaje jsou velmi střízlivé, pokud se vezmou v potaz všechny dobové zprávy, počet obětí a množství potopených a poškozených lodí výrazně vzroste.


Potřeba vyškrábat na velbloudí zadek příběh svojí rodiny
Ve městě Bikaner se každoročně koná pestrobarevný velbloudí festival. Můžete zde vidět mimo jiné velbloudí dostihy, velbloudí tanec a bojový zápas. Rovněž si můžete vyzkoušet dojení velbloudů, ochutnat sladkosti z velbloudího mléka a taky čaj z velbloudího mléka. Město se nachází v indickém Rádžasthánu, a leží v poušti Thar. Právě pouštní safari a písečné duny patří mezi tamní hlavní atrakce, které lákají turisty z celého světa. Koná se zde též soutěž o nejlépe vyzdobené velbloudy, s čímž můžete majitelům i pomoci.

Islandský rybář Guðlaugur Friðþórsson, který po ztroskotání lodi vydržel hodiny v ledové vodě a doplaval kilometry na pobřeží. Vyčerpaný trosečník se stal rychle předmětem zájmu vědců a médií. Nabytá popularita mu však byla spíš na obtíž. V zimě 11. března 1984, Guðlaugur a čtyři další rybáři lovili poblíž Westmanských ostrovů, když se v noci (v 22:00) jejich loď převrhla. Ve vodě o teplotě 5°C zůstal brzy sám a k nejbližší pevnině mu zbývalo urazit 6 kilometrů. Tuto vzdálenost plaval pět až šest hodin, přičemž si udržel jasnou mysl a navigoval se pomocí majáku. Třiadvacetiletý muž vážil 125 kg, měl na sobě košili, svetr a džíny. Když dosáhl pobřeží ostrova Heimaey, ocitl se v nejnebezpečnější části pobřeží ostrova, kde vlny prudce narážely na lávová skaliska. Po nějaké chvíli nalezl méně prudký břeh a dostal se zdárně na pevninu. S bosýma nohama prošel tři kilometry vulkanické suti a v sedm ráno zaklepal na dveře jednoho z domů. Devět hodin od potopení lodi byl převezen do nemocnice. Byť jeho tělesná teplota byla nižší než 34°C, nevykazoval téměř žádné příznaky hypotermie ani vazodilatace, pouze dehydrataci. Koncem následujícího roku se Guðlaugur Friðþórsson podrobil testům v London Hospital Medical College, kde William Keatinge a Jóhann Axelsson prokázali, rybářovu neobyčejnou odolnost vůči chladu. Přeci jen vydržel hodiny v ledové vodě, kde si podle vědeckých předpokladů zachová vědomí sotvakdo déle než 30 minut. Silný a tajemný lidský příběh, který se na Islandu stal legendou, inspiroval slavného islandského režiséra, scenáristu a herce Baltasara Kormákura k natočení filmu Hluboko (Djúpið, The Deep). Snímek vypráví jak celou nešťastnou událost, tak následující mediální smršť, kterou příběh zázračně zachráněného trosečníka vyvolal. Na pozadí celého dobrodružného příběhu se vine téma lidské vůle a osamění přeživšího. Kormákurův film získal mnoho mezinárodních nominací a dostal se do oscarového shortlistu za nejlepší zahraniční film.


V Gdaňské latríně bylo objeveno unikátní kožené dildo z 18. století
Tělo bylo vyrobeno z jednoho kusu kůže, vycpáno štětinami a žalud z lehce chlupatého materiálu (sametu) patrně pro lepší zážitek. Latríny byly umístěny v zadní části činžovních domů, které mohly být použity jako bydlení pro šermíře z nedaleké školy šermu. Existuje také možnost, že falus byl majetkem nějaké bohaté měšťanky žijící poblíž. Podobná dilda se dají nalézt v dobové ikonografii ze 17. i 18. století, obzvláště zajímavá je kresba z francouzské učebnice o sexu pro ženy. Na obrázku je vidět obchod s kousky, podobnými tomu, který byl nalezen v Gdaňsku. Vzhledem k realistické reprodukci a řemeslnému zpracování lze říci, že vysoce kvalitní umělé penisy byly luxusním zbožím. Tento konkrétní kus byl nalezen v roce 2015 a následně prošel restaurátorským ošetřením. Nyní je k vidění v Domu Przyrodników na ulici Mariackiej 25/26 v Gdaňsku.


Vozit zabláceného psa v autě je nemalou komplikací a tak vědci v roce 1930 vynalezli báječný externí vak pro převoz špinavých loveckých psů.


Automobilová klimatizace Thermador Car Cooler
Výlet autem je dnes příjemnou kratochvílí, ale nyní se vrátíme do minulosti, kdy není žádná klimatizace ani ventilátor. Právě taková byla realita cestování až do 30. let, kdy byly představeny první chladicí systémy. Tehdy společnost Thermador představila svůj "Car Cooler", který si získal velkou oblibu na západním pobřeží USA a vrcholných prodejů dosáhl v letech padesátých. Thermador Car Cooler byl jedním z prvních automatických vzduchových chladicích zařízení. Otvorem vpravo nahoře se do Thermadoru ručně nalévala studená nebo ledová voda. Uvnitř vozu pak bylo natažené lanko, kdy po zatáhnutí došlo k namočení houby do zmíněné studené vody. Za jízdy vzduch proudil skrz rourovité zařízení a po ochlazení rovnou do kabiny vozu. Pravidelně, jak houba vysychala, musel řidič opět zatáhnout za lanko, aby houbu znovu namočil a ochladil tak vzduch. Protože tato technologie spoléhala pouze na vlhkost, aby ochlazovala auto, šlo jen o účinnou autochladničku. Oproti tomu jsou moderní autoklimatizace mnohem složitější a v principu chlad nevyrábí, pouze předávají teplo z jednoho prostředí do druhého. Využívá se u nich fyzikálního principu změny skupenství a tím vzniklého teplotního rozdílu.

To s tou mokrou houbou sa vola adiabaticke ochladzovanie. Poznali to uz nase prababicky - hrniec v hrnci, v tom vycsom bola voda a cele to bolo prikryte uterkou, ktora mala konce v tej vode. Udrzalo to vodu na poli prijemne chladivu

jean píše: ↑29/9/2024, 13:53 To s tou mokrou houbou sa vola adiabaticke ochladzovanie. Poznali to uz nase prababicky - hrniec v hrnci, v tom vycsom bola voda a cele to bolo prikryte uterkou, ktora mala konce v tej vode. Udrzalo to vodu na poli prijemne chladivu

No jejda. Sudy piva se odjakmrtva obalují slámou a hadrami (nebo jutovými pytli), to vše se namočí, a postaví na slunko. Tam to paradoxně funguje nejlíp, jen je třeba kontrolovat jestli je ta sláma a hadry dostatečně vlhká
A na šerbet pro Sulejmána Nádherného se až z Kavkazu vozil i v létě led na vozech, důkladně zabalený do vlhké slámy. Čím víc ledu roztálo, tím míň ledu roztálo. Několik set kilometrů, a dovezli často i více než třetinu!

Zdravím vespolek,
Je to tu! Chvíle na kterou jsme všichni netrpělivě čekali - teda minimálně Já. Kabinet Kuriozit se díky vašim hlasům nominoval v anketě Křišťálová lupa - Cena českého Internetu. Tedy přesně tak, jak kdysi staré Vědmy předpověděly. Náš boj ale tímto ještě není u konce! Je to jen začátek začátku! Nyní je potřeba mobilizovat všechny zbylé síly a hlasovat pro Kabinet Kuriozit v kategorii Zájmové weby:

https://kristalova.lupa.cz/hlasovani/

Tímto tedy zahajuji nejagresivnější kampaň od časů "Přemluv bábu". Tentokrát přemluvte i dědu, sousedku, pošťáka, paní na hlídání atd. Taky nezapomeňte řetězit emaily a tvořit spam, ať se o nás dozví i v daleké Číně! Nyní se přesunu do Kabinetního velína na Měsíci, abych mohl celou kampaň vést pěkně z nadhledu a přesně zaměřil laserový paprsek na doupata konkurence!

Děkuji za vaše hlasy .))

Váš, Kabinet Kuriozit

Rase píše: ↑30/9/2024, 20:21Děkuji za vaše hlasy .))

Neni zač, ode mě to máš.

Mas to tam

Máš to tam hned třikrát.

I po čtvrtý

Britský závodní automobil General 40 HP z roku 1902. Poháněl jej čtyřválec o objemu 4562 ccm a výkonu 29,4 kW. Rychlost tohoto jehlanovitého skvostu činila až 113 km/h. Jde o pozoruhodný příklad aerodynamické klínové přední kapotáže, poněkud hrubé, ale racionální. Další pyramidální klín najdeme i vzadu. Tímto můžete bez obav projet stádem jelenů, nebo špatně umístěnou hospodou.


Mad Hatter (Šílený kloboučník) nebo jen šílený jako kloboučník?
Alenka v říši divů představila postavu šíleného kloboučníka, ta poněkud překvapivě vychází z reálných událostí. V 18. a 19. století se k výrobě plstěných klobouků běžně používala rtuť - konkrétně ve směsi k lepení a ztužování okrajů. Dlouhodobý kontakt kloboučníků s tímto toxickým kovem vedl postupem času k otravě, která se projevovala fyzicky i duševně. Měli skvrny na kůži, různým způsobem postižené vnitřní orgány, zdravotní problémy. U jiných zase naopak převládaly psychické poruchy až demence. Historie otrav rtutí je velmi pestrá a zajímavá. Rumělka jako barvivo byla používána v Egyptě, Indii, anebo Číně již od pradávna (v Egyptě již před 3 300 lety). Velmi dávno byl objeven i účinek rtuti a jejích sloučenin, protože rtuť a sloučeniny rtuti byly používány jako přísady do léků. O otravě rtutí jako o nemoci otroků, kteří pracovali v hispánských dolech, se zmiňují prameny z počátků římského císařství. V průběhu staletí rostly znalosti o otravě tak, jek se rozvíjelo upotřebení rtuti a jejích sloučenin. Postiženi byli horníci v nejstarších rtuťových dolech ve Španělsku, od konce středověku v Istrii a posléze v Kalifornii. Postiženi byli i alchymisté, mastičkáři a jejich pacienti, pozlacovači, výrobci zrcadel v Benátkách a v Norimberku, zubní lékaři a zmínění výrobci klobouků. Ohroženy byly i osoby, které se rtutí přímo nepracovaly: námořníci dopravující rtuť na svých lodích, děti od znečištěných šatů svých rodičů atd. K hromadným otravám rtutí došlo i ve 20. století a postihly velké množství lidí, ale i jednotlivce.


Kůň chodí utěšovat umírající pacienty
Sedmnáctiletý hřebec Peyo chodí utěšit a uklidnit nevyléčitelně nemocné pacienty v nemocnici Techer v Calais. Kůň si vždy vybere, kterého pacienta chce vidět, zaklepáním kopytem za dveřmi jeho pokoje. Peyo, terapeutický kůň , kdysi známý pro své úspěchy v jezdeckých sportech, našel vyšší poslání v uklidňování nevyléčitelně nemocných pacientů. Spolu se svým ošetřovatelem Hassenem Bouchakourem navštěvuje centrum paliativní péče v nemocnici Calais v severní Francii. Nemocničním personálem je přezdívaný jako "doktor Peyo" a je proslulý svou schopností instinktivně si vybrat, které pacienty navštíví, a často zůstává po jejich boku během jejich posledních chvil. Podle Hassena Bouchakoura již takto Peyo podpořil téměř 1000 umírajících. Jeho schopnost odhalit, kdy se pacient blíží smrti, fascinuje vědce i lékařský personál. Neobvyklá kariéra započala, když si jeho jezdec povšiml, že Peyo po závodech vyhledává mezi diváky lidi, kteří se zdáli být fyzicky nebo emocionálně oslabení. Vědci pak začali zkoumat Peyovo chování a objevili jeho jedinečnou schopnost utěšit ty, kteří to potřebují. Terapeutičtí koně jako Peyo mají zvýšenou citlivost na lidské emoce a fyzické stavy. I když přesný mechanismus není zcela pochopen, odborníci se domnívají, že koně reagují na jemné změny v lidském chování, řeči těla a energii. Terapeutická zvířata prokazatelně pomáhají snižovat úzkost, stres a bolest u pacientů s paliativní péčí, často snižují potřebu léků proti bolesti a vytváří klidnější zážitek během konce života.


Zapomenutá Winchesterovka Model 1873, kterou archeologové objevili v roce 2014 opřenou o jalovec v národním parku Great Basin v Nevadě. Zbraň byla vyrobena v roce 1882, ale o jejím opuštění není nic známo. Spodní část pažby byla pohřbena v 10–13 cm nánosu půdy a vegetace, uložená munice pocházela z let 1887 až 1911, což naznačuje, že tam odpočíval mnoho let. Příspěvek o zapomenuté pušce se na facebookové stránce parku stal virálním, což vyvolalo četné spekulace o jejím původu. Tato Winchesterovka se stala ikonou dobývání amerického západu.

Po pátý
Přivést koně do nemocnice může být někdy problém a tak někde měli kocoura Oskara https://en.wikipedia.org/wiki/Oscar_(therapy_cat)

Rase píše: ↑3/10/2024, 19:03 Postiženi byli i...

Kováři a příbuzné profese, ve starší bronzové době, kdy se metalurgům nedařilo oddělovat jiné kovy od cínu. Některé ani neznali, tak jak by je mohli oddělovat
Vznikaly různé bronzy antimonové, hliníkové, manganové... dokonce i železné. Proto mají bronzy v muzeích a na obrazech různé barvy.
A samozřejmě jiné vlastnosti - a tudíž i pověst a cena bronzu z různých zdrojů byla různá.
Od středověku se pak tyto speciální bronzy vyrábějí cíleně, pro jejich různé vlastnosti. Viz např. dělovina, nebo dodnes použ. bronz ložiskový.
No a jedním z kovů, které se nedařilo oddělit (vyčistit) byla rtuť.
Tento fakt pravděpodobně stojí za pověstí o Hefaistovi, který kulhal a byl poněkud cholerický a asi i málo výkonný v posteli
To vše mohly být následky dlouhodobé otravy rtutí z bronzu. Není vyloučeno, že to byla potíž ve starém Řecku běžně pozorovaná u kovářů, kovkopů i metalurgů, a proto se to v té pověsti projevilo.

Studley Tool Chest, aneb legendární skříňka na nářadí
Truhla je mistrovským dílem organizace a efektivity, navržená tak, aby poskytla širokou škálu nástrojů kompaktním, a vizuálně nesmírně krásným způsobem. Výrobce klavírů a varhan Henry Studley (1838-1925) se narodil v Lowell a tvořil v Quincy v Massachusetts. Jako každý správný řemeslník, používal pro svou práci řadu nástrojů, které bylo potřeba vhodně ukládat. Usilovně se tedy snažil, vměstnat veškeré své nástroje na co nejmenší možné místo. Tak vznikl geniální výtvor, skříňka se skrytými přihrádkami, zásobníky, vrstvených do 3 pater na sobě pomoci dvířek. Každý nástroj má zde své přesné místo do kterého zapadne, často s charakteristickým klapnutím. Umělecké dílo nezapře profesi svého tvůrce. Vyrobeno je především z mahagonu, se složitými intarziemi z ebenu, slonoviny, perleti a různých dalších exotických dřevin (palisandr a ořech). Vnější část truhly je zdobena řezbami a dekorativními prvky, které dokazují Studleyho cit pro detail a umělecký vkus. Najdeme zde též zednářskou symboliku, emblémy Royal Arch a podobně. Do skřínky se nakonec vešlo 218 nástrojů, měří 102 x 51 cm v zavřeném stavu. Po rozevření obou křídel má čtvercový tvar 102 x 102 cm. Váha prázdné je 32,5 kg, plná má více než dvojnásobek, 70,7 kilo. Nástroje zahrnují širokou škálu ručního nářadí, měřicích přístrojů a dokonce i hudebních nástrojů, jako jsou housle a flétna. Těsně před svou smrtí v roce 1925 daroval Studley svůj výtvor příteli a ten následně svému vnuku Peter Hardwickovi. Dnes je tato unikátní truhla na nářadí umístěna ve sbírce Národního muzea americké historie ve Smithsonianském Institutu. Peter Hardwick skříňku prodal soukromému sběrateli, nicméně tradice zápůjček muzeu byla zachována. O Studley Tool Chest bylo napsáno několik publikaci, natočen dokument a tisknou se plakáty.


Všechno do sebe přesně zapadá a podtrhuje tak ladnost celého interiéru
Interiérový design bytové architektury řeší především vnitřní uspořádání domu, či bytu z praktického, ale i estetického, výtvarného hlediska. Ideálně by měl navazovat na celkovou architekturu stavby, sledovat určitý koncept a odpovídat životnímu stylu uživatele. Interiérovým designem se zabývali již stavitelé a architekti zejména v období baroka, klasicismu či secesi (biedermeier), kde navíc docházelo k promyšlenému uměleckému ztvárnění. Tehdy také vznikaly tyto krásné ohýbané židle. Zde na fotografii můžete vidět, že s citlivým přístupem se dá krásně pracovat i s jinak dokonalým uspořádáním tradičního pajzlu - tedy jak by řekli naši německo-rakouští přátelé "Beisel" (jo, je to z jidiš). Původně jsem chtěl dát nějaký stylový název z francouzštiny, ale pro tohle výraz ani nemají. Fanfaróni jedni.


Neúspěšný pokus Skotska založit kolonii na území Panamy
Zakladatel Bank of England William Paterson předpověděl význam Panamské šíje pro světový obchod a navrhl skotské vládě, že by pro ni kontrola tohoto strategického území mohla představovat v budoucnu vítaný zdroj příjmů. V roce 1695 byla proto založena Skotská společnost pro obchod s Afrikou a Indiemi, do které začali nadšení skotští občané vkládat majetek, množství osob se hlásilo jako budoucí osadníci. Skotové viděli v plánu cestu, jak se stát prosperující zemí, která by mohla konkurovat sousední Anglii. V červenci 1698 vyplulo z Leithu pět lodí, na jejichž palubě bylo dohromady okolo 1300 osob. V listopadu téhož roku skotská výprava přistála na pobřeží Dariénu, kde v příhodném zálivu založila opevněnou vesnici New Edinburgh a okolní kraj pojmenovala New Caledonia. Osadníci však narazili na mimořádně nepříznivé podmínky: půda byla bažinatá a neúrodná, klima velmi nezdravé, místní Indiáni se k novým příchozím chovali nepřátelsky. Angličané a Španělé, kteří Skoty pokládali za vetřelce ve své zájmové oblasti, uvalili na osadu obchodní embargo. V důsledku hladu a malárie zemřely tři čtvrtiny obyvatel New Edinburghu, zbylí se v červenci 1699 rozhodli odplout zpátky do vlasti. V listopadu 1699 připlulo do Dariénu dalších 1500 Skotů, kteří nic netušili o osudu svých předchůdců. Pokusili se o obnovení osady, ale ta opět trpěla tropickými nemocemi, nedostatkem potravin a špatnou morálkou, navíc byla v lednu 1700 napadena španělskými vojáky. Po měsíčním obléhání se zbytek přeživších rozhodl vydat pevnost útočníkům a definitivně místo opustit. Nenávratná investice do koloniálního projektu vedla ke krachu Skotské společnosti, která v té době akumulovala čtvrtinu kapitálu v zemi. Ve Skotsku proto nastala těžká ekonomická krize, jejímž důsledkem bylo přijetí Zákonů o unii a zánik samostatného Skotska v roce 1707.

Projekt Darién, aneb neúspěšný pokus Skotska založit kolonii na území Panamy


Vědci vytvořili metodu regenerace zubů
Nedávný výzkum naznačuje, že ke stimulaci růstu nových zubů může stačit malá dávka světla. Tým vedený Dr. Aranym svítil na zubní dřeň potkanů laserem o nízkém výkonu, což vedlo k tvorbě terciárního dentinu, což je mineralizovaná pojivová tkáň podobná kosti a je podkladem celého zubu. Toto zjištění poukazuje na možnost regenerace zubů. Aby vědci lépe pochopili, jak světlo tento růst vyvolává, zkoumali biologický mechanismus a zjistili, že nízkoenergetické laserové světlo aktivuje transformující růstový faktor-β (TGF-β). Tato aktivace spouští produkci reaktivních forem kyslíku, které následně způsobují diferenciaci zubních kmenových buněk na odontoblasty - buňky lemující vnitřní povrch zubu, které jsou zodpovědné za tvorbu dentinu. Tento mechanismus byl dále potvrzen, když myši s nedostatkem TGF-β nebo ošetřené inhibitorem TGF-β nereagovaly na ošetření laserem, což potvrdilo jeho klíčovou roli v tomto procesu. Vzhledem k tomu, že lasery se již v zubním lékařství používají k jiným léčebným postupům, mohl by tento objev připravit půdu pro terapie založené na světle, jejichž cílem je regenerace zubů u lidí, což by v budoucnu mohlo nabídnout nový přístup k péči o zuby.

Nafukovací hrady co přinášejí smrt a zmar
Nafukovací skákací hrad povětšinou chápeme jako dokonale přívětivé místo, kde si můžou děti zahopsat bez jakýchkoliv obav. Přesto zde může číhat Smrt! Horor nastal při školní oslavě konce roku 2021 ve městě Devonport ve státu Tasmánie. Při nečekaném poryvu větru se zvedl do vzduchu nafukovací skákací hrad. Několik dětí z něj vypadlo z výšky 10 metrů na zem. Čtyři zemřely na místě a páté po převozu do nemocnice. Pět dalších školáků se zranilo a čtyři museli zůstat v kritickém stavu v nemocnici. Mezi oběťmi jsou žáci šesté třídy základní školy. Premiér Scott Morrison prohlásil, že incident je "prostě otřesný a nepředstavitelně srdcervoucí. Děti si užívají zábavný den a najednou se to změní v tak strašlivou tragédii, že vám to prostě zlomí srdce." Nafukovací hrady přinášely smrt ale i jinde do světě. Při obdobném incidentu v Číně se roku 2019 zabily 2 děti a 20 bylo zraněno. O rok dříve zemřela holčička v Británii, když hrad explodoval.


Pseudolatinský text používaný v grafickém designu jako výplň
Ačkoliv je fráze "lorem ipsum" nesmyslná, v typografii se používá již od 60. let 20. století. Text připomíná klasickou latinu, avšak ve skutečnosti je nesmyslný, smyšlený. Je však odvozen z Ciceronovy De finibus bonorum et malorum (O nejvyšším dobru a zlu), kapitoly 1.10.32 a 33 - konkrétně výtisku z roku 1914. Pokud by se pro stejný účel použil smysluplný text, bylo by těžké hodnotit pouze vzhled, aniž by se pozorovatel nechal svést ke čtení obsahu. Pokud by byl naopak použit nesmyslný, ale pravidelný text, oko by při posuzování vzhledu bylo vyrušováno pravidelnou strukturou textu, která se od běžného textu liší. Text lorem ipsum na první pohled připomíná běžný text, slova jsou různě dlouhá, frekvence písmen je podobná běžné řeči, interpunkce vypadá přirozeně atd.


Pokud v Británii vlastníte kuřata, musíte je nyní zaregistrovat u vlády. Takže svědomití občané registrují pečená kuřata, která si koupili v supermarketu, až se z toho zhroutil web. Pokud v Anglii nebo Walesu chováte drůbež nebo jiné ptactvo chované v zajetí, musíte se zaregistrovat. To zahrnuje všechny ptáky, které chováte jako domácí mazlíčky. Pokud jste se stali chovateli drůbeže nebo jiného ptactva chovaného v zajetí před 1. říjnem 2024, musíte se okamžitě zaregistrovat, pokud jste tak již neučinili. Registrovat se musí i chovatelé pod 50 kusů, to aby si třeba rodina nerozdělila ptáky mezi děti, prarodiče, rodiče, tetičky, strýce atd.


Mláďata ptáčka Amady gouldové (Erythrura gouldiae) ze severní tropické Austrálie, mají výrazně zbarvené zobáky, díky čemuž je mohou rodiče krmit i v noci. Amady gouldové (anglicky Gouldian Finch) se vyskytují v severní části Austrálie. Jejich biotopem jsou teplé, suché savany. Vyhýbají se zalesněným areálům. Na těchto savanách vystupují denní teploty v létě na 40-47°C. Noční teplota pouze sporadicky poklesne pod 20°C. V období dešťů, kdy teploty dosahují 30-35°C, migrují ptáci více k jihu, do vnitrozemí, v době sucha se stěhují na sever. Získali jméno od anglického cestovatele a ornitologa Johna Goulda (1804-1881) podle jeho ženy Elizabeth, která byla údajně stejně krásná a fascinující jako tito ptáci.

Ručně poháněná vrtačka s automatickým odstředivým přítlakem na vrták
Dokonalá věc když vypadne elektřina a vy zrovna potřebujete něco vyvrtat. Na druhou stranu je s tím při vrtání dost snadné dostat koulí po kebuli. V horní části můžeme vidět Wattův odstředivý regulátor, který byl tradičně používán na parních strojích jako regulátor otáček / výkonu a ovládal přívod páry. Zde však tlačí vrták do řezu. Důvodem totiž je, že člověk má bohužel jen dvě ruce a pokud jednou rukou točil klikou a druhou přidržoval vrtaný předmět, tak mu chyběla třetí právě na přitlačování. Vedlejším účinkem byla též stabilizace otáček, protože setrvačnost způsobila, že při kolísání síly na klice se otáčky prakticky neměnily. Při poklesu otáček se koule sblížily a tím se energie setrvačnosti transformovala do zvýšení otáček při menším poloměru. Podobně jako krasobruslařka při piruetě začíná s roztaženýma rukama a jak je přitahuje k tělu, tak zrychluje otáčení a při jejich roztažení zase zpomalí. Před vrtáním bylo jen potřeba ony koule roztočit a pak již šlo vše jako po másle. Fotku a popisek jsem sebral ze stránky Technické i jiné zajímavosti, tak ji nezapomeňte sledovat .))


První vědecký záznam existence želvušek
Pochází až z roku 1773, kdy je pozoroval německý pastor Johann August Ephraim Göze (1731-1793). Tento významný zoolog byl synem Johanna Heinricha a Catherine Margarete (rozené Kirchhoff). Vystudoval teologii na univerzitě v Halle. V roce 1770 se oženil s Leopoldine Marií Kellerovou, se kterou měl čtyři děti. V roce 1751 se stal pastorem v Aschersleben v Quedlinburgu a později v kostele sv. Blažeje v Quedlinburgu v roce 1762, nakonec se stal prvním jáhnem semináře v Quedlinburgu. Hodně pracoval s vodními bezobratlými, zejména s hmyzem a červy. V roce 1773 jako první popsal želvušky (Tardigrada), což je kmen mikroskopických bezobratlých, kteří se vyznačují segmentovaným tělem s hlavou a čtyřmi páry končetin. I přes mikroskopickou velikost (250-500 mikrometrů) mají pokročilou tělní stavbu těla včetně některých vnitřních orgánů a svalstva. Končetiny bývají zakončeny drápky různých počtů a tvarů, které jsou důležitým taxonomickým znakem. Zajímavostí je, že tito tvorečkové jsou odolní jak proti radiaci, tak i proti nástrahám vesmírného prostoru. Göze je tehdy popsal jako "kleiner Wasser Bär" (malý vodní medvěd) a i dnes se pro ně slangově používá výraz "vodní medvídci" nebo "mechová prasátka". V roce 1784 si Göze povšiml podobnosti mezi hlavami tasemnic nalezených v lidském střevním traktu a invaginovanými hlavami Cysticercus cellulosae u prasat. Zemřel 27. června 1793 v Quedlinburgu.


Amarouny budoucnosti, aneb technologie molekulárního sestavování potravin
Pro budoucnost lidstva bude nepochybně klíčovou technologie molekulárního sestavování potravin. Ta se zaměřuje na vytváření potravin na molekulární úrovni. Tento přístup se používá k přesnému sestavení a simulaci struktur a chutí potravin s cílem zlepšit jejich nutriční hodnoty, texturu nebo chuť. Jedním ze známých příkladů je molekulární gastronomie, kde se vědecké principy aplikují na přípravu jídel pomocí technik jako sferifikace (vytváření gelových kapslí) nebo použití dusíku pro bleskové zmrazování. V posledních letech se technologie posunula ještě dále, když společnosti jako Perfect Day nebo Impossible Foods (na fotografii) využívají molekulární sestavování k produkci potravin bez nutnosti použití zvířat nebo tradičních zdrojů. Například rostlinné maso nebo mléčné výrobky jsou sestaveny tak, aby napodobovaly molekulární strukturu mléka nebo masa, přičemž využívají proteiny z rostlin nebo fermentaci mikroorganismů. Tato technologie má potenciál snížit dopady na životní prostředí a vytvořit udržitelnější systém výroby potravin. Zkrátka jde o fascinující oblast lidského bádání.

https://www.cnbc.com/2019/05/14/impossi ... uture.html


Fokker-Leimberger byl externě poháněný, 12-hlavňový rotační kulomet vyvinutý v Německu během první světové války. Používal rotační dělený závěr, známý jako "nutcracker" (louskáček), ale další vývoj ukázal, že jde o příliš komplikované řešení a v podstatě slepou uličku. Vytvořil jej slavný holandský konstruktér a výrobce Anthony Fokker (1890-1939), když hledal různé cesty ke zvýšení palebné síly letounů, což v polovině roku 1916 požadovalo císařské letectvo. Mezi tyto nápady patřila mj. zbraň, jež měla využívat externí pohon od motoru stíhačky. Fokker tím oživil ideu, která byla známa desítky let a omezeně se uplatnila ještě během "Velké války", a sice koncept zbraně s rotujícím svazkem hlavní, s nímž za americké občanské války přišel Richard Gatling. Stejný princip měly i některé francouzské protiletadlové kanony a znali jej též Němci, protože francouzskou zbraň okopírovali. Anthony Fokker a jeho inženýři Leimberger a Lübbe se tudíž v létě 1916 pustili do vývoje leteckého kulometu s dvanácti hlavněmi ráže 7,92 mm. Jestliže u pozemních zbraní se užívalo ruční otáčení klikou, kulomet Fokker-Leimberger byl napojen na motor letadla, což mělo zajistit výrazně vyšší rychlost palby. Fokker tvrdil, že při zkouškách se dosáhlo až 7200 ran za minutu, jenže sám přiznával, že zbraň ještě nebyla způsobilá k sériové produkci. Využívala totiž dvojici protisměrně rotujících válců s výřezy, z nichž vznikalo cosi jako "dočasná nábojová komora". Zdánlivě jednoduchý, jenže na přesnost vysoce náročný princip působil častá selhání, zejména trhání nábojnic, takže na bojové použití nikdy nedošlo. Poruchy během války byly přičítány špatné kvalitě tehdejší německé munice, ačkoli britská experimentální zbraň z 50. let se stejným typem závěru měla rovněž problémy s praskáním pouzder. Fokker pokračoval v experimentování s tímto typem závěru i po svém přesunu do Spojených států roku 1922, ale v reálu se zmíněné problémy nikdy nepodařilo vyřešit. Tento typ závěru byl přesto úspěšně použit v nízkotlakých aplikacích, jako je granátomet Mk 18 Mod 0.

Výměna oken v Prachaticích
Výměna oken sice poběhla, ale klucí se tak úplně netrefili do původních rámů. Jde o pochybení památkářů nebo vzkaz od jiné, vyspělejší civilizace dávnověku? Pohodlně se usaďte, vše vám objasním. Jedná se o dům číslo popisné 134 na Horní ulici v Prachaticích. V jádru se jedná o gotický, renesančně přestavěný a dále v baroku upravovaný měšťanský dům. Na první pohled zaujme, že současná okna neodpovídají tehdejšímu renesančnímu provedení. Při rekonstrukci došlo k nálezu původních okenních otvorů a tak jsou na fasádě zvýrazněné. Byť to tedy působí na první pohled dost divně, až barbarsky, tak právě takto se to normálně dělá. Zkrátka dům prošel během několika staletí divokým stavebním vývojem. U tohoto domu se ale ještě na chvíli zdržíme. Fasádu pokrývá hrubá, pouze zednickou lžící strhávaná omítka pískové barvy s bílošedým nárožním kvádrováním a orámování okenních otvorů. Zadní průčelí domu obsahuje původní středověkou gotickou kamennou hradbu. Zajímavostí je atikové patro (až těsně pod střechou), které bylo využíváno zpravidla pro skladovací účely, popř. pro ubytování služebnictva. Boční, okenní, otvory v atice na průčelí pak sloužily jako okna, osvětlující prostor půdního patra. V tomto případě je atikové patro zdobeno cimbuřím, které má především dekorativní význam. V době, kdy se stavby pokrývaly krytinou ze spalitelných materiálů (došek, šindel), mělo ale také protipožární funkci, jelikož mohlo při požáru zabránit přelétání jisker ze sousedních hořících domů. Právě atikové střechy převládaly v Prachaticích až do 19. století. Zakonzervování renesanční podoby města způsobil zejména výrazný hospodářský úpadek po Třicetileté válce, jak ukazuje vyobrazení Prachatic z roku 1670 i pozdější malované střelecké terče z počátku 19. století. Většina atik ve městě byla odstraněna po požáru města v roce 1832 po necitlivém nařízení stavebního úřadu v Písku. Zbytky těchto atik jsou ale často dochovány v půdních nadezdívkách měšťanských domů v centru města (někdy viditelné i z půd sousedních domů).


Dragon Bamboo, je druh obřího bambusu z jihovýchodní Asie
Dendrokalamus obrovský je uváděn jako nejmohutnější druh bambusu. Není se taky čemu divit, když tato vytrvalá dřevnatějící tráva, je v dospělosti vysoká 25-35 metrů. Silnostěnná (1,5-3 cm) stébla mají průměr 20-30 cm, jeden dominantní výhon, v horní části s mnoha, často převisajícími větvičkami po stranách. Články jsou duté, 30-60 cm dlouhé, kratší ve spodní části stébla. Plody jsou podobné obilným zrnům a kolem 8 mm dlouhé. Dedrokalamus dosahuje věku 40-45 let a po odkvětu většinou rostliny odumírají. Obří bambus roste ve vlhkých oblastech v nížinách a zvlášť vysočinách do nadmořské výšky 1200 m, na lesních i jiných stanovištích, často na bohatších nebo naplavených půdách. Využívá se především ve stavebnictví (lešení, domy a mosty), nádoby, hudební nástroje apod. Stébla jsou tvrdá, pevná a těžká (stěny stébel mají hustotu kolem 900 kg/m³), odolná proti hnití; často jsou ale napadána dřevokaznými brouky, proto bývají před použitím máčena v tekoucí vodě nebo uložena v bahně. Štípaná stébla se používají k pletení, listové pochvy na výrobu kloubouků, mladé výhonky (zvlášť vhodné jsou ty zakrnělé) se jedí, ale nepatří mezi oblíbené a často používané druhy. Pro stébla i okrasu se nezřídka pěstuje, lehce se množí oddělky, oddenky nebo plody, obtížněji i částmi stébel nebo větviček; rostlina snese údajně i slabý mráz. Je to i perspektivní energetická plodina, roční výnos biomasy se pohybuje od 20 do 30 t/ha. Listy mohou být využity i jako krmivo, avšak až po převaření - zelená hmota obsahuje kolem 8 promile kyseliny kyanovodíkové.


Střelecká komunita již mnoho let řeší spor, zda je lepší puška AK-47 nebo AR-15. Milovníci AK-47 nedají dopustit na její spolehlivost. Zastánci AR-15 vyzdvihují možnosti přizpůsobení, přesnější střelbu na delší vzdálenosti a nižší váhu. Nikoho ale nenapadlo se zamyslet, co by vzniklo, kdyby měly spolu "dítě". No, v Kambodži teda jo a rovnou tento hybrid i sestrojili. Stalo se tak v 60. letech a ve skutečnosti jde o pušku typu M16 upravenou na ráži .22 LR (pomocí adaptéru typu Atchisson) a následně vyšperkovanou do podoby AK-47. Konkrétně za použití komponentů z čínské pušky Typ 56 a sovětské pažby z AKM. Tato puška byla sestavena v Kambodži a je k zapůjčení v 911 Shooting Club Kombol v hlavním městě Phnompenhu. Když poletíme všichni, tak možná dostaneme i množstevní slevu!

Tajemství bachorových magnetů aneb kravička kyborgem
Krávy jsou zvědavá zvířata a často se pasou na polích, kde se mohou setkat s malými kovovými předměty, jako jsou hřebíky, skoby nebo různé dráty. Když kráva tyto předměty pozře, mohou jí uváznout v žaludku a ohrozit zdraví zvířete v podobě podráždění či protržení stěny v trávicím traktu. Pokud se neléčí, může vést ke snížení produkce mléka, hubnutí a dokonce i smrti. K zajištění zdraví skotu je tedy dobré zavést bachorový magnet všem zdravým zvířatům. Ten má za úkol zachytit zmíněné kovové předměty již v bachoru. Jedná se o vícepólový magnet (magnetické póly se střídají po celé délce magnetu), což přispívá k lepšímu přichytávání kovových, zejména železných dílů. Snižuje se tak potřeba invazivních chirurgických zákroků k odstranění požitých kovových předmětů, čímž se šetří čas a finance. Dobrému farmáři se může hodit též jícní roura, která slouží k uvolňování plynů z bachoru, případně jejím prostřednictvím můžete zvířeti podat roztok s lékem přímo do žaludku. Pokud vám vrtá hlavou, proč kráva žere kovové předměty, tak je to tím, že kráva na rozdíl od ovce sousto trhá - nemá chápavé pysky jako zmíněná ovce. Její horní pysk je poměrně tvrdý a tak když spásá, v podstatě omotává a trhá pohybem hlavy a jazyka nikoliv pysku jako je tomu u menších přežvýkavců. Magnet používají hodně lidé co pasou okolo silnic, kde se dávají zábrany na zimu proti sněhu. Ty většinou bývají poměrně dost rozbité a tak se jednoduše stane, že něco upadne a kráva to následně se soustem spolkne. Hrozí potom protržení bachoru případně bránice a následná sepse. Dokonce se muže stát že to propíchne i osrdečník a tomu se potom říká "chlupaté srdce" - je obalené fibrinem a znemožní to srdci fungovat. Obzvlášť hnusná a pomalá smrt.


Waffenlauf aneb švýcarský běh s puškou a v uniformě
Proběhnout se s kamarády může být občas nuda a tak si to ve Švýcarsku poněkud ztížili. Zkrátka proč s sebou nevzít i pušku (kdo ví za jakým stromem číhá vlk nebo zlotřilý Francouz), vojenský batoh a nasoukat se do staré uniformy. Tak přesně tohle je Waffenlauf. Zde na fotografii běží padesátinásobný šampion a dálkový běžec Albrecht Moser (79 let), který na Letních olympijských hrách 1972 startoval v běhu na 10 000 metrů mužů. V podstatě se jedná o jakýsi maraton (obdobnou dálku má kupříkladu známý Frauenfelder Waffenlauf), ale některé jsou delší a mnohé spíše výrazně kratší. Zatímco běžecké vzdálenosti se mohou lišit, závod musí být dokončen ve schválené vojenské polní uniformě (blůze a kalhotách) a batohu. Batoh má stanovenou minimální hmotnost (minimálně 6,5 kg) a obsahovat pušku, jejíž hlaveň musí být viditelná. Neexistuje žádný požadavek být členem (současným nebo bývalým) švýcarských ozbrojených sil, ačkoli všichni Švýcaři musí absolvovat vojenskou službu. Cizozemští civilisté se mohou běhu účastnit, ale musí si vypůjčit švýcarskou polní uniformu a ideálně si přinést vlastní pušku (což může být poněkud potíž). První Waffenlauf se konal v roce 1916 během první světové války a byl organizován fotbalovým klubem FC Curych. V roce 1934 vznikl Frauenfeld Waffenlauf, který se délkou rovná maratonu, obsahuje několik kilometrů polních cest a také 520 metrů stoupání. Tento běh je nejprestižnějším. V některých případech Waffenlauf také zahrnoval střeleckou soutěž. Například Waffenlaufu v Bernu (1949-1959), který se běžel na 30 kilometrů, si běžci mohli odečíst 12 minut z času, pokud třikrát zasáhli cíl. Během 20. let mnoho těchto běhů zaniklo, zatímco jiné byly nově vytvořeny. V mnoha případech byli organizátoři nuceni zorganizovat paralelní nevojenské běžecké soutěže, aby se Waffenlauf mohl vůbec konat, kvůli ubývajícímu počtu účastníků. Od roku 2019 se koná 10 Waffenlaufů, s vzdáleností 10 až 42 km. Teď ještě odpověď na otázku, která vám všem nepochybně vrtá hlavou. Ano, je povoleno vyhrnout si rukávy.


Japonská technika černění zubů Ohaguro
Zářivě bílé úsměvy mohou být poněkud oslňující a za slunečného počasí i nebezpečné, kdežto za starých dobrých časů byly v Japonsku ideálem ženské krásy zuby černé. Dámy, pokud se chcete vyhnout zubnímu kazu a zalíbit se bohatému velkotovárníkovi, tak nyní dobře poslouchejte! Ohaguro (お歯黒) je stará japonská tradice, která se postupem času rozšířila i do Vietnamu a Číny. Technika černění zubů spočívala v rozpuštění železných pilin v octu spolu s nejrůznějšími bylinami, jež podpořily vznik požadovaného odstínu. Aby ženy dosáhly dlouhodobého efektu, musely vzniklou směs aplikovat každý den. Černění zubů se obvykle provádělo během puberty, aby zuby vydržely člověku co možná nejdéle. Vzhledem ku složitosti celé procedury se jednalo o módu, kterou si mohli dovolit především vysoce postavené ženy a členky císařské rodiny. Zajímavostí je, že takto upravené zuby byly odolné vůči zubnímu kazu i porušení skloviny. Tato známka dospělosti, krásy a civilizace měla také zvýraznit rozdíly mezi lidmi a zvířaty. První zmínky o černění zubů se objevily například v románu Příběh prince Gendžiho z roku 1008. Archeologické nálezy ale poukazují, že jde o tradici mnohem starší - byly vykopány kostry s černými zuby až z období Kofun (250 až 538 našeho letopočtu). Během období Muromači (1336 až 1573) šlo o obecnou praxi mezi dospělými. S příchodem období Sengoku (období válčících států) byly účelově černěny zuby dcer vojenských velitelů, čímž bylo označeno jejich dospívání a příprava na politicky smluvené sňatky. Na konci období Edo (1603 až 1867) ale přišla změna. Vzhledem k zápachu, pracné aplikaci a celkově nepříjemným pocitům, se u mladých žen ohaguro provádělo pouze u svobodných dívek starších 18 let, vdaných žen, prostitutek a gejš. Západní návštěvníci, včetně Engelberta Kaempfera, Philippa Franz von Balthasara Seibolda a Rutherforda Alcoka, kteří tehdy navštívili Japonsko, popsali ohaguro jako odporný zvyk, který znetvořuje japonské ženy. Nakonec dne 5. února 1870 vláda ohaguro jako zastaralý zvyk zakázala. Dnes se v rámci divadelních her či festivalů používá k začernění zubů nejčastěji inkoust a vosk na zuby.


Sweet Kiss of Death a mrtvý vítěz dostihu (1923)
Mnoho lidí se touží proslavit, stát se známými, udělat si jméno. Povětšinou se tak ale stane až mnoho let po jejich smrti. Pak je zde ale případ žokeje, který slavně zvítězil v závodu, ale do cíle dojel mrtvý. Dočista umřelý! Frank Hayes (1901-1923) byl irský trenér koní a žokej, který 4. června 1923 vyhrál steeplechase na závodním okruhu Belmont Park v Elmontu v New Yorku. Nikdy předtím závod nevyhrál, jelikož ani nebyl profesionálním žokejem, ale trenérem a vrchním stájníkem. Přesto osudného dne osedlal outsidera Sweet Kiss, sedmiletou klisnu kterou vlastnila slečna Ameila M. Fraylingová. Závod šel překvapivě skvěle a kůň uháněl jako vítr. Pak ale nastal drobný zádrhel. Hayes v druhé části závodu utrpěl smrtelný infarkt, ale jeho tělo zůstalo v sedle i když Sweet Kiss překročila cílovou čáru. Vyhrála o hlavu. Na smrt žokeje se přišlo až v momentě, kdy mu krátce po závodu přišli poblahopřát. Frank Hayes je tak prvním a doposud jediným žokejem, o kterém je známo, že vyhrál závod post-mortem. Uvádí se, že masivní infarkt mohl být způsoben Hayesovou extrémní snahou splnit požadavky na hmotnost, dobové noviny uvedly, že za velmi krátkou dobu zhubl z 64 kilo na 59. Patrně šlo o kombinaci rychlé ztráty hmotnosti a velkého fyzického vypětí. Po závodu neproběhly obvyklé formality, jako je vážení jezdců a slavnostní předávání cen. Hayes byl pohřben o tři dny později, stále oblečen ve svém hedvábném závodním oděvu, na hřbitově Holy Cross v Brooklynu, New York City. Kůň již nikdy neběžel a tvrdí se, že Sweet Kiss byla po zbytek svého života přezdívána "Sweet Kiss of Death" (sladký polibek Smrti).