Re: Jindřich VIII. Tudor
Napsal: 29/5/2016, 16:17
Já jsem zase zapomněla odepsat. Českou wiki jsem u Tudorovců ani Jindřicha nepoužila, jinak by mě to taky zarazilo. Po pravdě netuším, proč to tam vůbec je a jaký to má smysl, Tudorovci jako rod myslím ani nebyli žádným způsobem s Williamsy-Cromwelly příbuzní, jenom jim pomohli k moci. Škoda, že tam zrovna chybí zdroj, ale i tak to není špatný článek. V češtině tam čas od času najdu podobné mně nepochopitelné kiksy, v anglické mutaci snad jenom dvakrát, ale i tak jsem za českou wiki ráda. Hlavně pokud si v ní čtu o českých dějinách.
Idiota jsem taky četla v začátku, ale myslím, že úplně první byly povídky a zvlášť Něžná. Ta mě silně ovlivnila a přivedla mě k Dostojevskému. Máš pravdu v tom, že Dostojevskému stále zbývá Bůh jako poslední a možná jediná jistota a on sám byl hluboce věřící člověk. Nevím přesně, jestli byl takovým od dětství, ale minimálně poté, co byl odsouzen k trestu smrti, se k víře hodně přimkl. Láska k bohu ho potom provázela celým procesem, výměnou popravy za vyhnanství a následným životem ve věznici na Sibiři. Myslím si, že asi všichni odsouzení, kteří čekali na vykonání rozsudku, se modlili k bohu jako nikdy v životě a pokud předtím byli ve víře laxní, teď se modlili o to horlivěji. Víra a láska zůstávají nadějí na vzkříšení ve všech jeho knihách. Ale četla jsem ho pro tu druhou věc, kterou zmiňuješ, pro ten kontrast přechodu od někdy panbíčkářského Aljoši Karamazova k jeho bratrům, jejich nízkosti, zkaženosti, chlípnosti. Jeho vykreslení postav, kterým je všechno jedno, které boha odvrhly už dávno a žijí si podle vlastních zákonů a na nic se neptají, je něco, co hluboce poznamenalo můj literární vkus. Možná byl Dostojevskij nihilistou jenom v mládí, ale své zavržené postavy uměl popsat jako podle mě nikdo jiný. Zrovna Běsi byli knihou, která mě regulérně děsila. Možná by i Jindřich na konci svého života, posedlý depresemi a možná i šílenstvím, zoufalý z toho, že se nemůže hýbat, uvězněný uvnitř některého z paláců byl námětem, který by se Dostojevskému líbil. Jeho naprostý rozklad by za to určitě stál, a to anglické odporné počasí se vyrovná tuberkulóznímu klimatu v Petrohradě a možná ho v něčem i překonává.
Idiota jsem taky četla v začátku, ale myslím, že úplně první byly povídky a zvlášť Něžná. Ta mě silně ovlivnila a přivedla mě k Dostojevskému. Máš pravdu v tom, že Dostojevskému stále zbývá Bůh jako poslední a možná jediná jistota a on sám byl hluboce věřící člověk. Nevím přesně, jestli byl takovým od dětství, ale minimálně poté, co byl odsouzen k trestu smrti, se k víře hodně přimkl. Láska k bohu ho potom provázela celým procesem, výměnou popravy za vyhnanství a následným životem ve věznici na Sibiři. Myslím si, že asi všichni odsouzení, kteří čekali na vykonání rozsudku, se modlili k bohu jako nikdy v životě a pokud předtím byli ve víře laxní, teď se modlili o to horlivěji. Víra a láska zůstávají nadějí na vzkříšení ve všech jeho knihách. Ale četla jsem ho pro tu druhou věc, kterou zmiňuješ, pro ten kontrast přechodu od někdy panbíčkářského Aljoši Karamazova k jeho bratrům, jejich nízkosti, zkaženosti, chlípnosti. Jeho vykreslení postav, kterým je všechno jedno, které boha odvrhly už dávno a žijí si podle vlastních zákonů a na nic se neptají, je něco, co hluboce poznamenalo můj literární vkus. Možná byl Dostojevskij nihilistou jenom v mládí, ale své zavržené postavy uměl popsat jako podle mě nikdo jiný. Zrovna Běsi byli knihou, která mě regulérně děsila. Možná by i Jindřich na konci svého života, posedlý depresemi a možná i šílenstvím, zoufalý z toho, že se nemůže hýbat, uvězněný uvnitř některého z paláců byl námětem, který by se Dostojevskému líbil. Jeho naprostý rozklad by za to určitě stál, a to anglické odporné počasí se vyrovná tuberkulóznímu klimatu v Petrohradě a možná ho v něčem i překonává.