Ještě jednou raketoplán BURAN
Úvodem:
I když byl raketoplán Buran zmíněn v předcházejících částech, zasluhuje si, aby mu byla věnována větší pozornost.
Sovětský program stavby „kosmoplánů“ - MKS (Mnogorazovaja Kosmičeskaja Sistěma – „vícenásobný kosmický systém“) začal v roce 1976 jako odpověď na americký kosmický program. Byl to největší a nejdražší program sovětské kosmonautiky.
Program MKS vznikl jako odpověď na americký program STS. Ten měl zvýšit maximální hmotnost nákladu vynášeného USA do vesmíru ze 150 asi na 1800 tun a směrem zpět z 0 na 900 tun ročně (čehož nebylo nikdy dosaženo). Plná jedna třetina hmotnosti byla vyhrazena pro Ministerstvo obrany, a tak se sovětské špičky začaly obávat možné vojenské převahy ve vesmíru ze strany USA. Hlavní sovětský konstruktér Valentin Gluško se nejprve stavěl k programu odmítavě, avšak jeho názor nebyl nakonec rozhodující.
Sovětská armáda chtěla mít „kosmoplány“ jednoduše proto, že NASA měla raketoplány.
První návrhy byly rozpracovány na základě podkladů, které získala GRU - vojenská zpravodajská služba, k americkému raketoplánu. Postupným vývojem se závěrečná konstrukce sovětského „kosmoplánu“ od amerického raketoplánu značně odlišovala, i když rozměrově a geometricky byly oba projekty téměř identické.
V rámci programu byly kromě kosmoplánu vyvinuty i nosná raketa Eněrgija a letoun Antonov An-225 schopný přepravovat Eněrgiju i samotný kosmoplán. Podle informací sovětských představitelů trval vývoj raketoplánu BURAN 12 let.
Je výsledkem práce stovek tisíc lidí v různých odvětvích vědy a průmyslu. Náklady na jeho konstrukci jsou srovnatelné s náklady na vývoj amerického raketoplánu a dosáhly přibližně 10 miliard dolarů.
V průběhu vývoje raketoplánu byly vyrobeny jeho makety ve stejné velikosti jako skutečný raketoplán. Ty pak byly podrobeny různým zkouškám: pevnostní, tepelné, akustické, elektrické. Důkladným zkouškám byly podrobeny rovněž pohonné systémy.
Pro určení správného aerodynamického tvaru byly provedeny tisíce zkoušek v aerodynamických tunelech a na létajících modelech. Prověrky aerodynamických charakteristik a řízení raketoplánu při hypersonických rychlostech probíhaly na geometricky podobných modelech, vypouštěných na sub-orbitální dráhy pomocí sériových nosných raket. Činnost systémů při podzvukových rychlostech byla prověřována na speciálně vybavených létajících laboratořích TU-154 a TU-134.
Součinnost všech palubních systémů raketoplánu a pozemního vybavení při přistávání raketoplánu byla prověřena za použití analogu raketoplánu, který byl vybaven proudovými motory pro zajištění startu z letiště. Na létajících laboratořích a na analogu raketoplánu bylo uskutečněno kolem 150 automatických přistání. Těchto letů se zúčastnili budoucí piloti raketoplánu Buran.
Ovšem Amerika byla o několik kroků popředu. Dne 12. dubna 1981 odstartoval první americký raketoplán Columbia. V té době Rusové "pouze" trénovali první posádku (potvrzena počátkem roku 1979) a pracovali na maketách svého kosmoplánu.
V roce 1985 zahájené období glasnosti a perestrojky bylo po několika letech vystřídáno ekonomickou krizí a následným rozpadem státu.
Před rozpadem Sovětského svazu (konec roku 1991) byl dokončen ještě druhý exemplář raketoplánu s označením 1.02 Ptička, přičemž následně probíhaly jeho zkoušky na Bajkonuru. Start druhého kosmoplánu Ptička byl plánován nejprve na rok 1991, posléze byl odložen na roky 1992, 1993 a 1994.
Ve stejném období byla dokončována výroba třetího exempláře s označením 2.01, který měl již absolvovat kosmické lety s posádkou na palubě. Po rozpadu SSSR byly všechny práce na raketoplánu Buran pozastaveny, v roce 1993 bylo vydáno nařízení vlády o úplném zastavení prací na projektu Eněrgija-Buran.
V té době byl "Buran" 2.01 asi z poloviny hotov. "Buran" 2.02 byl v roce 1993 dokončen asi jen z desetiny. Byl rozebrán a rozprodán i přes internet. Nejhůře asi dopadl samotný letový exemplář Buran, na který v roce 2002 spadla střecha zrezivělého hangáru a tento stroj definitivně zničila (13. května 2002 se po větrné smršti propadla střecha hangáru, 8 lidí zemřelo a kosmoplán byl zničen).
Ve stejném roce byl rozpuštěn oddíl připravovaných kosmonautů.
Program byl ukončen v roce 1993 Borisem Jelcinem pro nedostatek peněz a kvůli složité politické situaci.
Materiály jsou kompilací zpráv dobového tisku, wikipedie a odkazů uvedených v závěru.
Z historie:
Po úmrtí Koroljova převzal jeho OKB-1 Valentin Gluško a začal v roce 1974 mj. projektovat nový raketoplán, nazvaný Gluškoljot či podle vedoucího inženýra projektu Trufanova Trufoplán. Podle projektu měl být stroj ve tvaru kužele, který by po absolvovaném letu přistával s pomocí padáku na lyžích a v poslední fázi pomocí raketových motorků. Projekt byl inspirován plány vysazování lehkých tanků. Dopravu na oběžnou dráhu měla obstarat raketa Proton. I tento projekt byl v květnu roku 1976 pozastaven, protože přednost byla dána projektu raketoplánu Buran.
Konstruktér Čeloměj navrhl na přelomu let 1978/1979 Leonidu Brežněvovi, že zkonstruuje alternativní raketoplán k tehdy připravovanému Buranu. Přestože s návrhem neuspěl, rozhodl se jej v jím řízeném konstrukčním středisku OKB-52 postavit tajně. Využil části jim připravovaných projektů Almaz, MP-1, M12 a za jeden měsíc prototyp v světle zeleném nátěru s rudými hvězdami vyrobil.
Ač se ministrovi obrany Dmitriji Ustinovovi líbil, konkurenční středisko Gluška (dříve Koroljova) dosáhlo zrušení projektu a Čelomějev byl za nežádoucí aktivitu (utrácení) potrestán důtkou.
Počínaje rokem 1982 došlo k řadě letů Kosmosů, které byly menšími maketami a prototypy pozdějšího raketoplánu Buran. Jednalo se mj.o Kosmos 1374, Kosmos 1445. Kosmos 1517, Kosmos 1914.
http://www.youtube.com/watch?v=mXcA8b2mkL8 testovací lety BOR a testy BURAN
V prvotních plánech měl kosmoplán jen velmi malá křídla a kuželovitý tvar. Kvůli malým manévrovacím schopnostem a velké sestupné rychlosti bylo rozhodnuto, tvarově se přiblížit americkým raketoplánům.
Jako první přišel návrh na letoun-raketoplán OK-120, (měl i velké motory) a byl proto zamítnut. Druhý návrh, OK-92 byl již takřka shodný s finální verzí. Ta se od něj lišila absencí záchranných motorů na tuhá paliva.
„Kosmoplánů“ schopných letu do vesmíru mělo být 5, z toho 3 pro pilotované a 2 pro bezpilotní lety. Přesný počet všech exemplářů i částí je dnes téměř nemožné spočítat. Jejich dnešní využití je různé - slouží jako muzejní exponát, restaurace či jen tak stojí kdesi v hangáru.
OS-120: „Orbitalnyj Karabl – 120“ byl 1. návrh prototypu raketoplánu s třemi motory v zadní části. Měl mít hmotnost 120 tun i s 30 tunami nákladu.
http://www.buran.ru/htm/history.htm
OK-92: 2. návrh prototypu počítal se záchrannými motory na tuhá paliva, které ho měly v případě nebezpečí odnést daleko od nosné rakety.
OK-M: Prototyp, sloužící jako testovací model v reálném měřítku.
BTS-002: Prototyp pro nacvičování přistání ( dnes exponát v leteckém muzeu ve Speyer v Německu).
1K Buran: Podrobnější informace naleznete v článku Buran.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Buran
BURAN 1 K byl vyroben v roce 1986. Jeho první start se uskutečnil 15. listopadu 1988. Na jeho palubě nebyla posádka, let byl plně automatický. Po dvou obletech země přistál na přistávací dráze na kosmodromu Bajkonur.
V roce 1989 se na hřbetu letounu Antonov An-225 ukázal na aeroshow v Paříži.
2K Ptička: Byl vyroben v roce 1988 a to z 95 až 97%, měl i systém zajištění životních podmínek pro posádku. Plánovaný start s posádkou v roce 1992 byl zrušen. Po rozpadu Sovětského svazu také přešel do vlastnictví Kazachstánu a dodnes je na kosmodromu Bajkonur.
3K: Byl postaven pouze z jedné třetiny, fakticky jen kostra. Dnes je uložen na letišti Žukovskij.
4K: Projekt MKS byl ukončen ještě před započetím montážních prací.
5K: Projekt MKS byl ukončen ještě před započetím montážních prací.
Průběh přípravy ke startu:
První maketa byla na kosmodrom Bajkonur dopravena v prosinci 1983. Nesla označení OK-ML-1. Další maketa s označením OK-MT byla na kosmodrom dopravena v srpnu 1984.
Prostřednictvím těchto maket byly na kosmodromu doladěny všechny práce s orbitálním stupněm komplexu Eněrgija-Buran.
V roce 1984 byl zhotoven speciální exemplář raketoplánu pro zkušební horizontální lety - OK-GLI, který byl vybaven skutečnými palubními systémy. Kromě toho na něj byly dodatečně namontovány 4 letecké motory pro zajištění vlastního startu.
Tento exemplář obdržel označení "letoun-analog BTS-02".
http://www.youtube.com/watch?v=g_MjTjEXi7I testování Buran"Analog BTS-02"
Pomocí tohoto analogu byla provedena řada zkoušek od pojíždění na dráze až po lety atmosférou. Celkem se uskutečnilo 24 letů, z toho 17 v automatickém režimu. Ve stejné době probíhala kompletace letového exempláře Buran, který byl na kosmodrom dopraven v prosinci roku 1985.
Tehdy byl první start naplánován na třetí čtvrtletí roku 1987 - konkrétně k datu 70. výročí VŘSR. Proto práce probíhaly nepřetržitě. Vývoj na kompletu Eněrgia-Buran byl zbrzděn po havárii raketoplánu Challenger (28. 1. 1986). Termín byl přesunut na rok 1988. Den startu měl být 29. říjen z nově postaveného startovacího komplexu na kosmodromu Bajkonur.
Dne 23. 5. 1988 byl sestavený komplex Eněrgija-Buran vyvezen na místo startu ke společným zkouškám. Celý komplex je přepravován na speciálním podvozku ve vodorovné poloze. Celková hmotnost přepravovaného objektu - tj. přepravního zařízení, rakety a raketoplánu - činila 4 500 tun. Přepravu po dvojici železničních kolejí, mezi nimiž je vzdálenost 18 m, zajistily 4 velké motorové lokomotivy. Startovní hmotnost komplexu Eněrgija-Buran činí 2 400 tun, z toho 90 % tvoří kapalné pohonné látky.
Do 10. 6. 1988 probíhaly na startovacím komplexu intenzívní společné zkoušky všech mechanických, hydraulických, pneumatických a energetických systémů a zařízení. Raketa s raketoplánem pak byla vrácena do montážní haly.
Dne 10. 10. 1988 bylo rozhodnuto, že raketový komplex Eněrgija-Buran bude vyvezen na startovací rampu a připravován ke startu. První start raketoplánu Buran byl naplánován na 29. 10. 1988.
Všechny přípravy probíhaly podle plánu až do okamžiku 51 sekund před startem, kdy automatický systém přípravy a provedení startu, který převzal veškerou kontrolu 10 minut před plánovaným startem, zastavil další přípravy. Důvodem bylo nedostatečné odklonění plošiny pro havarijní evakuaci posádky, na které je umístěno rovněž zařízení pro nastavování inerciálních navigačních systémů - gyroskopů.
Další pokus, už s úspěšným startem sovětského raketoplánu, se uskutečnil 15. 11. 1988 v 03.00. Raketoplán vynesla nosná raketa Eněrgija.
http://www.youtube.com/watch?v=SMr_CAZybFw start Buran
Havarijní plán:
V případě, že v průběhu startu by došlo k selhání jednoho z osmi motorů prvního a druhého stupně nosné rakety Eněrgija, byly by použity havarijní manévry - havarijní varianty letu:
a.navedení na nízkou oběžnou dráhu kolem Země (selhání motoru v závěrečné fázi navádění)
b.přistání po jednom oběhu kolem Země (selhání motoru v poslední fázi navádění)
c.návrat na kosmodrom a přistání v blízkosti místa startu - na přistávací dráze (selhání motoru brzy po startu). V tomto případě je raketa s raketoplánem navedena na návratovou dráhu optimální pro danou situaci po “smyčce”, kdy se sestava Eněrgija-Buran dostane do výšky 100 km ve vzdálenosti 500 km od místa startu, dojde k otočení celé sestavy a k postupnému přibližování k místu startu na výšku asi 60 km ve vzdálenosti 200 až 300 km od přistávací dráhy. Teprve pak dochází k oddělení nosné rakety a raketoplán přistává jako po ukončení kosmického letu.
Bezpečnostní opatření v oblasti startu - 4 zóny:
1. oblast o poloměru 2 km - 12 hodin před startem byli evakuováni všichni specialisté. Pouze pracovníci bezprostředně zajišťující start se nacházeli ve speciálních chráněných bunkrech, hermeticky uzavřených, s možností dlouhodobé autonomní existence. Z těchto bunkrů řídili všechny technologické operace při plnění pohonnými látkami, přípravu i provedení samotného startu. Bunkry jsou schopny odolat i případnému pádu rakety na toto zařízení.
2. oblast o poloměru 5 km - evakuace 8 hodin před startem, v době, kdy začíná plnění nádrží rakety kapalným vodíkem. Dva záchranné oddíly se nacházely na okraji zóny až do ukončení čerpání vodíku.
3. oblast o poloměru 8,5 km - za touto hranicí je zajištěna bezpečnost člověka v případě výbuchu nosné rakety při startu. Vyklízela se 4 hodiny před startem.
4. oblast o poloměru 15 km - za její hranicí je zajištěna bezpečnost člověka ve volném terénu v případě havarijního pádu rakety po startu. Evakuace byla ukončena 3 hodiny před startem. Všechny cesty do této oblasti byly zajištěny před vstupem nepovolaných osob. Na hranici zóny byly připraveny záchranné oddíly.
Navedení a zabezpečení letu:
Raketoplán byl naveden na téměř kruhovou dráhu. Po navedení raketoplánu na parkovací oběžnou dráhu jsou tedy nutné dva manévry. První probíhá v dosahu pozemních sledovacích stanic, druhý nad Tichým oceánem. Informace o úspěšném druhém manévru směřovala po trase raketoplán - plovoucí sledovací stanice v Tichém oceánu - geostacionární družice - pozemní stanice Orbita v Petropavlovsku-Kamčatském - družice Molnija - retranslační stanice pod Moskvou - řídící středisko letu. Délka této trasy činí více než 120 000 km.
Pozemní řídící a sledovací komplex, jehož mozkem je středisko řízení letu (CUP), zahrnoval při letu Buranu 6 pozemních sledovacích stanic (Jevpatorija, Moskva, Džusaly, Ulan-Ude, Ussurijsk, Petropavlovsk-Kamčatskij) a 4 plovoucí sledovací stanice.
Dále byly využity 3 družice na geostacionární dráze a družice Molnija na eliptické dráze. Především byly využívány geostacionární družice RADUGA a GORIZONT, které byly podle pokynů ze Země přemístěny na nové pracovní polohy.
Dne 5. října 1988 vyplula z Petropavlovska-Kamčatského loď “Maršál Nedělin” a 25. října zakotvila v oblasti Tichého oceánu (45° j š, 133° z d). Signál z raketoplánu, který loď zachytila, byl předáván na družici RADUGA, umístěnou na geostacionární dráze nad 133° z d. Družice vyslala signál na sledovací stanici v Petropavlovsku-Kamčatském a odtud putoval signál postupně až do řídícího střediska.
Ve stejné oblasti Tichého oceánu kotvila také loď “Kosmonaut Georgij Dobrovolskij”, která předávala signál na družici GORIZONT. Z družice byla informace předána na stanici Orbita ministerstva spojů SSSR v Petropavlovsku-Kamčatském a odtud přes družici Molnija 1 na sledovací stanici Medvědí jezera pod Moskvou a dále do řídícího střediska letu.
Kromě toho dvě lodě kotvily v Atlantickém oceánu: “Kosmonaut Vladislav Volkov” (5° s š., 30° zd.) a “Kosmonaut Pavel Běljajev” (16° s š., 21° zd.). Tyto plovoucí sledovací stanice předávaly informace z raketoplánu přes družici RADUGA do řídícího střediska. Další proud informací putoval z raketoplánu přes retranslační družici Kosmos 1897 na pozemní přijímací stanice na území SSSR.
Množství předávané telemetrické informace z paluby Buranu je téměř dvakrát větší ve srovnání s orbitálním komplexem MIR-KVANT-SOJUZ.
Návratová fáze letu:
Před zahájením brzdícího manévru bylo provedeno přečerpání pohonných látek z nádrží v nosové části do nádrží na zádi raketoplánu. Raketoplán se otočil o 180° - zádí po směru letu - a přibližně na 3 minuty byly zapáleny hlavní manévrovací motory. Rychlost Buranu se snížila natolik, že se dostal na sestupnou dráhu a vstoupil do hustých vrstev atmosféry. Ve výšce kolem 90 km je s raketoplánem přerušeno spojení - raketoplán je obalen oblakem plazmy. Přerušení spojení je přibližně 3krát delší, než při přistávání kosmické lodě Sojuz a trvá asi 16 až 19 minut.
Ve výšce 50 km je spojení s raketoplánem obnoveno pomocí radiolokátorů. V tuto chvíli se nachází ve vzdálenosti asi 550 km. Jeho rychlost se zmenšuje, ale v tomto okamžiku stále ještě 10krát převyšuje rychlost zvuku. Když byl raketoplán ve výšce 7 km, odstartoval letoun MIG-25 a televizní kamera na jeho palubě sledovala vracející se raketoplán. Ve výšce 4 km nalétává raketoplán na přistávací dráhu.
Let na přistávacím úseku dráhy je řízen až do 40 km automaticky, v nižších výškách v součinnosti s pozemními prostředky.
Orientace Buranu ve výškách nad 90 km je zajištěna pomocí reaktivních motorů, v rozmezí 90 až 20 km společnou funkcí reaktivních a aerodynamických systémů a pod 20 km pouze aerodynamicky.
Délka dráhy při průletu atmosférou při přistávání raketoplánu (od výšky 100 km po přistání) je asi 8 300 km. Při tomto sestupu atmosférou může raketoplán vykonat boční úhybný manévr až o 2 000 km.
Velká pozornost byla věnována zajištění bezpilotního (automatického) přistání Buranu. Raketoplán přistává bez motorů, a proto musí být zajištěna mnohonásobně vyšší přesnost, než u přistání kosmických lodí.
Při prvním startu přistál raketoplán po 3 hodinách a 25 minutách velice přesně. Časová odchylka činila pouze 1 sekundu, odchylka osy raketoplánu od osy přistávací dráhy 1,5 m.
V průběhu deseti minut po přistání kontrolovalo řídící středisko letu stav palubních přístrojů a zajišťovalo jejich vypojení.
Raketoplán může přistávat buď od východu, nebo od západu - záleží to na směru a síle větru. Potřebné informace obdrží raketoplán ještě na oběžné dráze. V době prvního letu raketoplánu Buran bylo na kosmodromu nepříznivé počasí, vítr na přistávací dráze dosahoval rychlosti kolem 20 m/s. Naštěstí foukal vítr podél přistávací dráhy. Protože foukal západní vítr, přistával raketoplán od východu.
Rychlost letu raketoplánu v atmosféře se pohybuje od M > 20 (ve výšce asi 100 km) do přistávací rychlosti 320 až 340 km/hod.
Pro přistávání raketoplánu byla vybudována 12 km severně od kosmodromu Bajkonur přistávací dráha, která je zhotovena ze zvlášť pevného armovaného betonu o tloušťce téměř půl metru. Šířka dráhy je 84 m, po stranách je bezpečnostní pruh široký 3 m. Dráha je dlouhá 4 500 m, na obou koncích je ještě půlkilometrový bezpečnostní úsek.
Po zavedení raketoplánu do pravidelného provozu se počítalo s vybudováním dalších dvou přistávacích drah: jedna na Krymu poblíž Simferopolu, druhá na východě SSSR.
Parametry letu raketoplánu Buran:
Start: 15.11.1988 3.00 UT; Přistání: 15.11.1988 6.25 UT; Doba letu: 3 h 25 min; Počet obletů: 2; Výška dráhy: 252 - 256 km; Sklon: 51.6 °; Perioda obletu: 89.45min.
Technická data raketoplánu Buran:
Délka: 36 m; Výška (u kýlové plochy): 16 m; Průměr trupu: 5.6 m; Průměr nákladového prostou: 4.7 m; Délka nákladového prostoru: 18.3 m; Rozpětí křídel: 24 m; Plocha křídel: 250 m2; Plocha brzdicích padáků: 75 m2; Hmotnost (při startu): 105 t; Hmotnost (při přistání):82t; Objem kabiny: 73 m3; Hmotnost užitečného zatížení při startu: 30 t; Hmotnost užitečného zatížení při přistání: 20t; Posádka Při pilotovaném letu): 2 až 4; Další osoby: až 6; Délka letu: od 7 do 30 dnů; Přistávací rychlost: 340 km/h; Délka dojezdu: 1100 až 2000 m; Plánovaná životnost: 100 startů; Počet destiček tepelné ochrany: 38 000 ks;
Hlavní úkoly sovětského raketoplánu BURAN - zámysl:
Plnění úkolů v souvislosti s obranou státu. Další možné úkoly:Vynášení různých objektů na oběžnou dráhu kolem Země, jejich obsluha; Vynášení jednotlivých modulů a personálu za účelem budování velkorozměrových zařízení na oběžné dráze kolem Země a meziplanetárních komplexů; Doprava na Zemi porouchaných družic či objektů, nebo družic, u nichž byly vyčerpány energetické zdroje; Zkoušky zařízení a technologií kosmické výroby a doprava produktů na zemi; Přeprava nákladu a pasažérů na lince země - vesmír - země.
Nosná raketa:
Vynesení raketoplánu při startu zajišťovala velmi výkonná nosná raketa Eněrgija, která si svou premiéru odbyla 15. 05. 1987. Řekněme si něco málo o technických datech nosné rakety. Centrální stupeň na kapalný vodík a kyslík byl vybaven čtyřmi motory RD-0120 druhého stupně, každý o tahu 1 567 kN při hladině moře a specifického impulsu přes 4400 Ns/kg. K centrálnímu stupni byly připojeny 4 silné startovací bloky na kapalný kyslík a kerosen. Startovací bloky obsahovaly každý 4 motory RD-170. Motor RD-170 byl výkonem srovnatelný s motorem F-1, použitým v prvním stupni rakety Saturn V. RD-170 byl čtyřkomorový motor s dodatečným spalováním generátorového plynu. Pracovní tlak ve spalovací komoře byl 24,5 MPa, maximální tah 7904 kN. Specifický impuls při zemi činil 3020 Ns/kg, ve vakuu 3295 Ns/kg. Nosnost rakety Eněrgija na nízkou dráhu byla nejméně 88 000 kg. Startovní hmotnost cca 2400 tun, celková délka 81 m.
Ke konstrukci raketoplánu:
Velká pozornost byla věnována systému tepelné ochrany raketoplánu při průletu atmosférou při přistávacím manévru. Na vnějším povrchu raketoplánu se používají dva typy tepelné ochrany. V místech s menším tepelným namáháním (podstatná část povrchu) se používají keramické destičky na základě velmi tenkého křemíkového vlákna a pružných elementů organických látek. Tyto destičky jsou velmi lehké a měkké. Při průletu atmosférou do sebe absorbují velké množství tepla, vznikajícího třením o atmosféru, ale nepředávají je na kovovou konstrukci.
Zvlášť tepelně namáhaná místa - nosová část, náběžné hrany křídel a výškovky - jsou chráněna těžce tavitelným materiálem na bázi uhlíku.
Celý povrch raketoplánu byl matematicky popsán, údaje byly vloženy do paměti obráběcího stroje s číslicovým programovým řízením. Obráběcí stroj potom vyrábí každou destičku podle informací o tvaru místa, kde bude destička přilepena. Pomocí robotů jsou tyto destičky přilepeny na správné místo a je také provedena automaticky následná kontrola pevnosti spojení. Celý povrch raketoplánu je pokryt více než 38 tisíci keramických destiček systému tepelné ochrany. Jeho celková hmotnost dosahuje téměř 9 tun.
Zkoušky tepelné ochrany raketoplánu probíhaly v tepelné vakuové komoře o průměru 14 m a délce 30 m. Na částech raketoplánu byly prověřeny všechny hlavní fáze letu. Požadované teploty (až 1 500 °C) bylo dosahováno pomocí vysokoteplotních infračervených zdrojů o celkovém výkonu 13 000 kW, které jsou rozděleny do 96 zón, z nichž každá je řízena počítačem. Imitaci ochlazení raketoplánu při letu v zemském stínu (-130 °C) zajišťovala chladící soustava používající kapalný dusík.
-"carbon-carbon" (uhlík-uhlík) do 1650 stupňů C
- „ceramic tiles“ (keramické destičky)do 1250 stupňů C,
-„flexible material“ (pružný materiál) vyšší než 379 stupňů C.
bližší info na (http://www.buran.ru/htm/tersaf4.htm)
Pohonný systém raketoplánu tvoří 48 raketových motorů tří různých hodnot tahu:
•2 nejsilnější motory jsou určeny k dokončení naváděcího manévru na oběžnou dráhu kolem Země, k manévrování na oběžné dráze a k zabezpečení brzdícího manévru pro navedení na sestupnou dráhu
•38 menších raketových motorů se používá k zajištění orientace a stabilizace raketoplánu v průběhu letu - motory jsou umístěny mimo těžiště
•8 raketových motorů s nejmenším tahem slouží pro jemné korekce.
Přílohy:
Videa:
http://www.youtube.com/watch?v=QRXNcQ8q3cA start Mrija s Buranem
http://www.youtube.com/watch?v=lxLQ6rSpQFQ Buran s AN-225
Zdroje:
http://www.buran.ru/htm/molniya.htm
http://www.buran.ru/
http://www.buran.ru/htm/space_wings.htm http://www.buran.ru/htm/molniya.htm
http://www.hvezdarna-vsetin.cz/view.php ... 2008110005
http://www.astro.cz/clanek/1124 - česky
http://cs.wikipedia.org/wiki/Program_En ... gija-Buran
http://www.buran-energia.com/
http://www.k26.com/buran/
http://www.k26.com/buran/Info/energia_-_buran.html
http://buran.webz.cz/buran.htm - česky
http://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/buran/bu_tisk1.htm - česky články část 1
http://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/buran/bu_tisk2.htm - česky část 2
http://mek.kosmo.cz/novinky/clanky/valmez/sk2003.pdf - česky