To, co zde řešíte, za Vás všechny kolegové, vyřešila svého času osobnost jménem Gamál Abd an-Násir,
V roce 1954 Gamál Násir podepsal dohodu s Velkou Británií, která zaručovala odvolání britského uniformovaného vojenského personálu z území Suezského průplavu. Mylím si, že atk ctěl Násir dosta ze země část britských vojáků a nebo lidí armádou placených. Díky této dohodě získal Egypt plnou nezávislost od Británie a tím skončilo i napětí, které mezi oběma státy panovalo.To napětí začalo poté, co Nsuir dal najevo, že se mu nelíbí, že jedna z nedůležitějších doparvních tepen na svtě, která leží na území jeho země, je ovládána cizinci a ti zní mají většinu profitu. Krátce po podepsání smlouvy poskytla Velká Británie spolu s USA Egyptu finanční pomoc v podobě 40 milionů dolarů. O rok později přislíbily USA ještě 56 milionů dolarů na výstavbu Asuánské přehrady, kterou Násir plánoval již od začátku revoluce. S tou přehradou to historicky bylo složitější zas taková génius Násir nebyl ale to už víme od Mirka58.
Dalších 200 milionů dolarů měl získat od Světové banky.
V září 1955 Násir podepsal s Československem smlouvu o obchodu se zbraněmi - šlo o samopaly, kuloemty ale hlavně raketomety R-130 a samohybná děla SD-100 na podvozku T-34. Jenže to vedlo k tomu, že se dostal na černou listinu západu a USA a Velká Británie stáhly svou finanční pomoc. Cíl byl jednoduchý - donutit Násira, aby přestal obchodovat s Východním blokem.
Násir ale byl vzteklun a hrdý člověk a toto se ho nesmírně dotklo. Když nebyly peníze ze západu, rozhodl se získat je jinak. Nejjednodušší to bylo tak, že by Egyptu zůstaly veškeré poplatky z plaveb průplavem. TO ale nebylo jen tak.
Někdy se tvrdí, že vše začalo tím, že počátkem roku 1956 zahájil Násir blokádu přístavu Ejlát a později, nastal druhý krok a to když 26. července 1956 znárodnil Suezský průplav. Do té doby patřil průplav Společnosti Suezského průplavu, jejíž akcie vlastnili především britští a francouzští investoři.
Jenže moderní dějiny mi k tomu, že by byl Ejlat blokován už v roce 1954 nic relevantního nedávají. Za izraelské války za nezávislost byla lokalita současného Ejlatu obsazena bez boje 10. března 1949 během operace Uvda. Nazývala se tehdy Um Rašraš. Šlo tehdy o pouhou policejní stanici v neosídlené poušti. Izraelští vojáci zde tehdy na znamení svého ovládnutí lokality vztyčili provizorní inkoustovou vlajku.
xxxxx
Vztyčování inkoustové vlajky na místě dnešního Ejlatu a takto celé místo v té době vypadalo.
K založení Ejlatu jako osady došlo roku 1951 a statut města dostalo až 5 let po Suezské krizi, takže v roce 1959, takže nevím, co by v roce 1954 Egypťané vlastně blokovali.
Ejlat v roce 1958
Ano, v roce 1967 začala pod vedením egyptského prezidenta Gamala Násira námořní blokáda Ejlatu, ale ne přímo přístavu, který už byl opravdovým přístavem, ale celé Tiranské úžiny a to bylo jedním z impulsů pro rozjetí Šestidenní války.
Zisky co Izrael obdržel drtivým vítězstvím v Šestidenní válce.
Sovětský svaz uviděl příležitost získat v této důležité části světa vliv a rozhodl se poskytnout Egyptu pomoc při stavbě přehrady a utužit tím vztah mezi Egyptem a SSSR. Touto cestou Egypt získal asi třetinu peněz potřebných k výstavbě přehrady a dále téměř 400 techniků, kteří se stavbou pomáhali. Stavba započala a výsledek je znám. Neposoudím technickou dokonalost, ale v té době sověti přehrady celkem uměli. To posoudí jiný. Ale zatím to stojí asi to bylo postaveno dobře. Ustála i zemětřesení. Ekologicky je to ale podle mě spíše latentní katastrofa.
Dále už je to chronicky známé. Znárodnění průplavu považované za socialistický manýr nadzvedlo britské a francouzské politické špičky. Navrhli vojenskou intervenci, která by Násira zbavila moci. Američtí spojenci je ale varovali, že tato akce by mohla situaci jen zhoršit.
A začal ten politický handl, co už jsem zde jednou popsal 23. října 1956 se Francie a Británie tajně dohodla s Izraelem na útoku na Egypt. 29. října Izrael zaútočil a začal postupovat do egyptského vnitrozemí - rozumíme do nitra Sinajského poloostrova. Británie s Francií v duchu dohody vystoupili mírotvorně a daly oběma stranám ultimátum k ukončení konfliktu.
Násir ho odmítl - on prostě nemohl jednat jinak, jinak by ztratil vše, a to vedlo dalšímu kroku dle tajné dohody a Britové a Francouzi 31. října začali bombardovat egyptská letiště a obsadili strategická města Port Said a Port Fuád.
Po této akci začal jednat OSN, která na popud USA přijala rezoluci, která vyzývala všechny zúčastněné k ukončení bojů a vyklizení obsazených území. Násir docílil, co potřeboval - pokud by všichni respektovali pokyn OSN, získal by vše zpět bez jediného dalšího výstřelu a rozhodl se rezoluci podřídit. O den později tak učinil i Izrael.
Francie a Velká Británie ale odmítaly vyklidit Port Said.
Pád libry a negativní reakce ze strany USA přiměli Brity podřídit se rezoluci, což druhý den učinili i Francouzi. Po tomto konfliktu se značně zvýšila Násirova popularita na maximum. Izraelci zůstali na Sinaji ještě dost dlouho, ale nakonec odešli také.
Vaše rozbory znárodnění průplavu jsou milé, ale ve své podstatě jediné k čemu dospějete je to, že i když hodně boháčů zchudlo, jediné co mohli dělat bylo skřípání zuby. Jestli to bylo či nebylo přijatelné bylo Násirovi srdečně jedno. Jestli to bylo právně v pořádku - to mu bylo jedno ještě srdečněji. Nakonec vyhrál a hloupé francouzsko- britsko-izraelské hry na dlouhé roky změnily poměry v oblasti a ve finále si tak Izrael vyrobil dvě kruté války.
Násir potřeboval peníze a nakonec je dostal. Vyhrál
Fajn, kolonialismus není vždy úplná selanka, ale i přesto, že byly využívány lokální zdroje (lidské i materiální), tak v režii evropských států a soukromých společností. To ony vybudovaly infrastrukturu, základy ekonomiky a propojení se světem. Ano, profitovaly na tom, ale to ty státy po dekolonializaci taktéž. Nemluvě o tom, že řada z nich se po pádu kolonialismu propadla o pár kroků zpět. Kanály, ropné vrty, doly, přístavy, továrny, loděnice, atd. atd. ...stálo by tohle všechno, kdyby evropské státy se světem "nevyjebávaly"? 
