PALBA.CZ

Rase píše:... Vycházeli ze sovětských poznatků z konce 80. let, kdy k hašení požáru měl být využit proud vzduchu a vody. Plameny tak měly být doslova sfouknuty...


...

Len pre upresnenie. Plamene nesfukuje, ale prúd spalín a vody/vodnej hmly fúka tesne od koreň plameňa, aby oddelil horiacu hornú časť od spodnej časti ktorá ešte nehorí a postupným zdvíhaním smerom hore sa plameň zmenší až zhasne, pretože nedokáže preskočiť tú vodnú clonu na ešte nezapálenú ropu/plyn .

Juraj Tichý píše:Hej je to slachtenim.
Typickym divokym druhom ovce v nasich lesoch, aj ked nie pôvodným, je muflon.
Ked som to prvýkrát pocul neveril som. Ale muflon patri medzi ovce :-D

Tiež som si nevedel vybaviť nejakú divokú podobu ovce.

Šlapací tramvaj Sylvestra Krnky

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0lap ... stra_Krnky https://www.krnka.cz/dilo-mistra/prispe ... e-dopravy/

Jára Cimrman v Africe sloužil na železniční stanici z Lusaky do Maramby, kde si pomocí vycvičených zvířat zlehčoval už tak lehkou práci. Konkrétně šlo o žirafu, papouška, paviána a afrického boxera. Zajímavé je, že v Jižní Africe na stanici Uitenhage nedaleko Port Elizabeth skutečně pracoval jako výhybkář cvičený pavián. Někdy v osmdesátých letech 19. století si cestující na železnici Kapské Město - Port Elizabeth v Jižní Africe s hrůzou všimli, že kolem trati běhá opice a mění traťové signály. A jejich zděšení ještě vzrostlo poté, co jim obsluha nedaleké stanice sdělila, že je to naprosto v pořádku. Jack byl pavián čakma (Papio ursinus), který se proslavil jako asistent jihoafrického signalisty Jamese Wideho. Ten jej zakoupil poté, co při železničním neštěstí v roce 1877 přišel o obě nohy, vycvičil jej k práci signalisty a k tomu, aby ho vozil na vozíku ve městě Uitenhage poblíž Port Elizabeth. Jack se dobře osvědčil – když Wideho nadřízení na jeho angažmá přišli, po jistém váhání se ho rozhodli prozkoušet a následně jej přijali jako zaměstnance. Po devět let asistoval Widemu na stanici Uitenhage s platem 20 centů/den a půl láhve piva na týden a nikdy neudělal chybu. V roce 1890 pošel na tuberkulózu a jeho lebka je ve sbírkách muzea v Grahamstownu.


Čínský umělec Li Xiaofeng vyrábí šaty z kousků keramiky. Konkrétně využívá střepy nádob z dynastie Ming, Sung (Song), Jüan (Yuan) a Čching (Qing). Ono prošívané spojovaní jednotlivých částí docela připomíná nálezy kamenných zbrojí vyrobených z jadeitu a patrně na ně umělec odkazuje i ve své tvorbě. Vyráběly se v období dynastie Chan (Han) která vládla v období 206 př.n.l až 220 n.l. Roku 2010 vyrobil Li Xiaofeng první oděv ze střepů. Jednalo se o polotriko pro značku Lacoste.


V roce 2013 dal včelař Brian Fanner medové srdce své ženě Leile. Docílil toho tak, že na podklad dal matrici ve tvaru srdce a včelky se postaraly o vše ostatní.


Bostonská melasová tragédie se odehrála 15. ledna 1919 v přístavu v bostonské čtvrti North End. Toho dne v důsledku nekvalitní konstrukce a rychlého oteplení praskl obrovský kontejner s melasou (zbytek po vykrystalizování cukrové řepy či třtiny). Asi 8 700 000 litrů tohoto mazlavého a lepkavého sirupu se začalo valit ulicemi rychlostí okolo 56 km/h. Na začátku měřila ona obrovská vlna až 8 metrů. Několik budov bylo úplně zničeno, poškozen byl i most, okolní ulice byly melasou zaplaveny do výšky jednoho metru. Ke dvanácti tisícům tun melasy, můžeme přičíst i několikatunový kus prasklé nádrže, který odletěl a zničil hasičskou stanici. Zhruba 150 lidí bylo zraněno, 21 lidí při nehodě zahynulo. Čisticí práce, pomocí slané vody a písku, provádělo více než tři sta lidí asi dva týdny. Přesto byl bostonský přístav ještě v létě stále hnědý. Událost se stala legendou, pro svou neobvyklost je poměrně přesně odborně popsána a rozebrána. V současné době se na místě nehody nachází rekreační centrum Langone Park. Někteří tvrdí, že během horkých dnů stále cítí vůni melasy.

Maďarský inženýr Paul Jaray (1889-1974) v roce 1921 pózuje na svém jízdním kolem J-Rad se sníženou čelní plochou a pákovými šlapadly.
Bohužel tento vynález skončil fiaskem a kvůli poddimenzování rámu zahynulo několik cyklistů. Přesto jde o průkopníka, který dokázal rodící se aerodynamiku podložit výpočty, skloubit ideální tvary s praktickými nároky a výsledky ověřovat ve větrném tunelu. Paul Jaray se narodil 11. března 1889 ve Vídni jako páté dítě židovského obchodníka. Při studiu na reálce vytvořil čerpadlo s krouživým pístem, ve dvaceti letech nastoupil jako konstruktér aviatických aparátů. V roce 1911 pobýval v Praze a na polytechnice, předchůdkyni ČVUT. Zaměřil se na hledání ideálního profilu leteckého křídla, přesídlil do německého Friedrichshafenu a zkonstruoval tři hydroplány. Když vypukla první světová válka, unikl činorodý otec tří dětí frontě díky "teplému" místečku v konstrukční kanceláři Zeppelinu a za rok už zde byl šéfkonstruktérem. V roce 1919 postavil aerodynamický tunel, kde proudem vzduchu vyvíjeným leteckou vrtulí ofukoval zmenšené modely vzducholodí. Rychlost a směr proudění vzduchu zviditelňoval přimísením kouřových stop a místa vzniku vírů a problematická závětří stopoval pomocí závějí jemného mastku a kaolinu. Od roku 1923 prodejem licencí automobilkám sanoval své náklady na vývoj. Zájemců byly desítky, k realizaci prototypů se odhodlaly například německé firmy Ley, Audi, Dixi, Apollo, Adler, BMW, DKW, Ford, Hanomag, Imperia, Maybach, Mercedes-Benz, Opel, dále pak Fiat, Steyr nebo Peugeot. Do Kopřivnice dodal Jaray technickou dokumentaci v roce 1932, po prototypu V 570 se uplatnila na fenomenální Tatře 77 z roku 1934. Tatra se Jarayových principů držela až do roku 1975, kdy skončila výroba ikonického automobilu T 603 (20 422 ks). Pokud jde o jiné značky, tak Chrysler v roce 1934 spustil bombastickou reklamní kampaň na typ Airflow, údajně aerodynamický ideál. Šlo sice o polovičatý paskvil s nevalnými vlastnostmi, nicméně se jich vyrobilo 24 000 exemplářů a Jaray měl z každého tantiému 500 dolarů. Stárnoucí profesor vystřídal řadu zaměstnavatelů, neúspěšně vyráběl levná rádia vlastní konstrukce, takzvaně na klíč řešil výzkumné úkoly pro letecké firmy. K jeho myšlenkám se po válce hlásilo především Porsche a Citroën. Teprve ropné krize sedmdesátých let přispěly k rehabilitaci aerodynamické optimalizace karoserií. Paul Jaray zemřel ve Švýcarsku 22. září 1974.


Obraz přenesený metodou Bortini-Ascoli, aneb posílání fotek pomocí telegrafu (1910)
Technologicky i obchodně byla telefotografie nástupcem vynálezu Ernesta A. Hummela - telediagrafu z roku 1895. V roce 1902 se zabýval technologií telefotografie Arthur Korn, snažil se převést obraz na signál, který se potom pomocí kabelů přenáší na jiné vzdálené místo. Fotografie po drátech (Wire-Photos) byla po Evropě hojně rozšířena roku 1910, a mezinárodně roku 1922. Švýcarský fotograf Édouard Belin (1876-1963) vynalezl roku 1913 první systém přenosu obrazu po drátě tzv. belinograf (fototelegraf nebo také telestereograf), který skenoval obraz pomocí fotobuněk a přenášel jej po obyčejné telefonní lince. Systém byl založen na stejných principech, které se dodnes používají ve faxových přístrojích. Předloha se osvětlovala po řádcích a světelný signál byl převeden na elektrický. Pro zajímavost uvedu, že válec rotoval s upnutým papírem, který byl napuštěn jodidem draselným a škrobem. Paprsek opisoval jemnou spirálu a dopadl-li na jasnější nebo tmavší místo obrazu, stával se selen uvnitř válce vodivým nebo nevodivým. Při jasných místech tak procházel válcem proud a jodid draselný na papíře byl rozložen. Na přijímači se tak objevil negativ s nimž se dalo dál pracovat. Systém vyzkoušel 13. ledna téhož roku na lince Paříž–Amiens, přesněji na vzdálenost 1 024 km (tam a zpět). Přenést fotografii normálního formátu bylo údajně možné během 20-30 minut. Édouard Belin položil základ pro službu firmy AT&T Wirephoto service. V Evropě se podobná služba označovala jako Belino. V Československu byl belinograf zaveden roku 1936. Italové, Bortini a Ascoli, vynalezli v roce 1911 způsob, kterým bylo možno odesílat pomocí telegrafu i obrázky a fotografie. Pomocí speciální mřížky byl obraz rozložen do soustavy čtverečků (autotypický rastr), které bylo následně nutno přešifrovat na nejpodobnější tvar bodu z tabulky. Ty byly označeny písmenky a tedy bylo možné písmena odtelegrafovat. Příjemce následně tiskl jednotlivé řádky pomocí speciálního stroje. Dobová zpráva zmiňuje, že obyčejně čítá mřížka při autotypické reprodukci obrazů až 50 bodů na 1 cm délky. Kdybychom tedy měli odeslat obrázek o rozměru 4x4 cm, který je složen ze 40 tisíc bodů, byli bychom nuceni odtelegrafovat 40 tisíc písmenek. Dle tehdejšího ceníku by takovýto obrázek vyšel na úctyhodných 160 K, jelikož by text obsahoval 2667 slov (každé o délce maximálně 15 písmen). Bortini a Ascoli si vypomohli použitím hrubšího rastru, čímž by obdobný obrázek rozložili na 3 136 čtverečků, tedy 210 slov za 12 K a 60 h.


"Historický šerm" není zrovna novou záležitostí, příkladem může být tento obrázek z titulní strany novin L'Illustration z roku 1894
Popis zní "l'Escrime a Travers Les Ages" a zobrazuje dva muže v oblečení z 16. století na pódiu Grand Hotelu. Jeden je vybaven obouručním mečem a druhý mečem a štítem. Autorem rytiny je A. Bellenger a původní kresbu z místa souboje vytvořil J. Belon. Koncem 19. století se podobné "srovnávací" souboje těšily velké oblibě a můžeme tak vidět různé zápasy "šavle vs bajonet" a podobně.


Výprava dovezla tuny ledu z Norska až na rovník (1959)
Rádio Lucemburk v 50. letech vyhlásilo soutěž o tom, kdo doveze z oblasti za polárním kruhem na rovník 3 tuny ledu, přičemž za každou libru ledu by výherce soutěže získal 100 000 franků. Soutěže se uchytil šéf norské firmy vyrábějící izolace a dal věci do pohybu. Mezitím co získával obrovskou publicitu a sponzory (Shell, Scania) tak rádio onu soutěž stáhlo. Výprava nicméně začala a dali se na jih. Na cestu vzali i 300 kg medikamentů pro místní neziskovou organizaci. V každém větším městě je vítali a např. v Paříži měli policejní eskortu. Poté co se dostali do Afriky byli doprovázeni francouzskou cizineckou legií, jelikož oblasti v okolí hor byly plné rebelů. Po projetí 8 500 km se dostali k cíli, led vážil nějakých 2 700 kg. Část rozdali místním, část si vzali zpátky do Norska, kde jej potom rozsekali a dali do pití novinářům, kteří se účastnili tiskové konference.

V noci 13. listopadu 1985 při erupci sopky Nevado del Ruiz horké pyroklastické proudy roztavily sněhový pokryv vrcholu a městečko Armero bylo smeteno lavinou vody, balvanů, bahna a polámaných stromů. Třináctiletá Omayra Sánchez se snažila zachránit jednoho ze sourozenců, když jí trosky přiskříply a poranily nohy tak nešťastně, že se k nim záchranáři nemohli dostat. Hlavu i ruce měla nad vodou, vylézt však nemohla. Lékaři jako jedinou možnost zvažovali amputaci, ale i tato varianta se nakonec ukázala jako nereálná. Po téměř třech dnech začala mít halucinace, zbělely ruce, oči zčernaly krví a 16. listopadu dívka zemřela.


Vlak se solí vyjíždí z vod Burlinského jezera.
Burlinské solné jezero (Бурлинское озеро) leží v Kulundské stepi v Altajském kraji. Nachází se 20 km severozápadně od Slavgorodu. Má rozlohu 31,3 km² a průměrnou hloubku 1,65 m. Voda z něho nikam neodtéká, v zimě jezero nezamrzá a doplňují jej pouze srážky. Především na začátku léta jezero mění barvu. Za růžovou může výskyt korýše Žábronožky solné. Jinak půda kolem jezera je nasycena solí a má charakteristickou bílou barvu. Kuchyňská sůl se zde těží od roku 1762, a dokonce Kateřina II. nařídila, aby se na carský stůl podávala pouze burlinská sůl. Dnes se jí zde každoročně vytěží na 65 tisíc tun.


František Trefný je dodnes nedoceněným průkopníkem na poli zdravotní osvěty, prodejcem léčebných přípravků, zdravotnických pomůcek a vydavatelem literatury týkající se nejintimnějších oblastí lidského těla. Jeho prodejna ve Spálené ulici, kde pod značkou Hydiko prodával za první republiky své francouzské speciality, jak se tehdy těmto věcem říkalo, stala se trnem v oku různým falešným moralistům, což dokonce vyvrcholilo policejní razií, při které mu byla zabavena značná část nabízeného sortimentu. V této galerii bude k vidění ukázka z jeho prodejního katalogu "Knihovna zdravotních rad" (vydávaný čtvrtletně). Dnes může posloužit jako vynikající studijní materiál pro zájemce o historii antikoncepce, menstuačních potřeb a dalších intimních pomůcek.


Autorem tohoto "revolveru" z roku 1908 je William B. McCarthy z Indiany a vznikl pouze v jediném exempláři.

Nedávno jsme si představili tvorbu polského malíře jménem Zdzisław Beksiński (1929-2005). Právě v jeho tradici děsivého fantasy realismu pokračuje Dariusz Zawadzki, narozený v roce 1958.


V roce 1989 se nad Polskem katapultoval sovětský pilot Migu-23 a opuštěný stroj dolétl až do Belgie, kde havaroval.
Pilot plukovník Nikolaj Skuridin po návratu z dovolené prováděl zálet Migu-23M číslo 527, leč po startu došlo k nepravidelnosti chodu motoru, kterou vyhodnotil jako vysazení. Dle předpisu se vystřelil ihned po namíření mašiny do bezpečného prostoru. Bohužel pro "ztrátu návyku" předtím nevypnul autopilota. Ve výšce 500 stop (cca 150 m), vlivem ztráty váhy pilota a sedadla, začal stroj stoupat do výšky 35 tisíc stop. Následně se za pomoci autopilota vyvážil do horizontu. V této výšce letěl sám dál a doletěl takto za doprovodu nevěřících pilotů stíhaček F-15 až do Belgie. K sestřelení nedošlo z obav, že dopadne do obydlené oblasti a navíc šlo o sovětský letoun. Opuštěný Migu-23 urazil 900 mil a nakonec havaroval na farmě poblíž města Kortrijk, francouzsky Courtrai. Při nehodě bohužel zahynul jeden obyvatel farmy - mladý chlapec. Sovětský velvyslanec Felix Bogdanov se následně za celý incident omluvil.


Zpackaný odstřel velryby půl tunou dynamitu. Všichni diváci byli pokrytí hnijícím masem.
Psal se 9. listopad roku 1970, když moře na pláž u ústí řeky Siuslaw vyvrhlo 14 metrů dlouhou mrtvolu vorvaně vážící něco přes sedm tun. Úřadům města Florence bylo jasné, že mrtvola musí být uklizena, protože zakrátko začne zahnívat. Po konzultaci s námořnictvem se rozhodli pro odstřel velryby. Výbuch měl velrybu rozmetat na menší kousky, o které by se pak postarali mrchožrouti. Odstřelem byl pověřen jistý George Thornton, který později uvedl, že tento úkol dostal, protože jeho šéf odjel na lov. Thornton se rozhodl, že k odpálení použije 450 kilogramů dynamitu. Na odstřel velryby 12. listopadu se přijel podívat i Walt Umenhofer, veterán z druhé světové války, který prošel pyrotechnickým výcvikem. To, co viděl, jej hodně znervóznělo. Snažil se přesvědčit Thorntona, že dvacet krabic dynamitu je příliš mnoho, že by postačilo pouze dvacet tyčinek. Marně. K odstřelu došlo ve tři čtvrtě na čtyři odpoledne, kdy se okolím rozlehla mohutná exploze. Kusy velryby se vznesly vysoko do vzduchu. Počáteční pobavení přihlížejících se proměnilo ve výraz odporu a strachu, když mezi ně začaly dopadat zapáchající kusy masa. Předimenzovaná nálož ho rozptýlila dál, než Thornton čekal. Kusy mrtvoly dopadaly do blízkosti budov ve městě a jeden obzvlášť velký zdemoloval zaparkovaný vůz Oldsmobile 88. Shodou okolností to bylo nové auto, kterým přijel právě bývalý pyrotechnik Walt Umenhofer. Aby byla ironie dokonalá, své auto zakoupil v sousedním městě v akci "Get a Whale of Deal." George Thornton považoval odpal za úspěch a všechno prý šlo přesně dle plánu. Vzhledem k tomu, že všichni přihlížející byli pokryti velrybím masem, se o úspěchu dá pochybovat. Navíc racci, kteří se o kousky masa měli postarat, nebyli nikde k vidění. Úřady v Oregonu od té doby velrybí mrtvoly zakopávají do písku nebo odvážejí, pokud je písek příliš mělký. Zajímavostí je, že letos byl na počest odstřelu pojmenován park ve městě Florence v Oregonu. Hrdé jméno zní "Exploding Whale Memorial Park", tedy Pamětní park vybuchující velryby. Název vyhrál v hlasování obyvatel, když získal 439 z 856 hlasů.


Stromový muž z Indonésie, známý pod jménem Dede Koswara.
Narodil se jako zdravé dítě, leč při jedné procházce pralesem nešťastně upadl a poranil si nohu. Zranění sice nebylo příliš vážné, ale rána se nechtěla zahojit. Jeho rodina byla z chudších poměrů, a tak se snažila zranění vyřešit po svém. Nepřikládala mu takovou důležitost a rána se postupně zanítila. Zaplnila se nepříjemnými boláky a bradavicemi. Lékaři byli zpočátku bezradní, jelikož nikdo z místních se nikdy s podobným onemocněním nesetkal. Až po čase bylo odborníky zjištěno, že se jedná o vzácný Lewandowsky-Lutz syndrom, který způsobuje nekontrolovatelný růst výrustků, které připomínají kůru stromu. Netrvalo dlouho a onemocnění se rozšířilo i na ostatní části těla. Boláky začaly pokrývat ruce, ale i ostatní části těla. Najednou pro něj život začal být obtížný, a i jednoduché úkony mu dělaly starosti. Přes všechny obtíže se Dede snažil žít normální život. Našel si ženu, a dokonce měl i potomka. Jeho výrůstky však začaly nabírat na váze a bylo čím dál horší s nimi žít. Právě proto se Dede rozhodl pro operace, které měly jeho stavu ulevit. Problém se však objevil hned po prvním zákroku. Jakmile mu byly nepříjemné výrůstky odstraněny, nějaký čas poté se vrátily do své původní podoby. Operace byly náročné a Dede je nemohl podstupovat často. Buhužel operativní zákroky se ukázaly být marné, nemoc neúprosně postupovala dál a zasahoval další části jeho těla. Do toho začal trpět na problémy také uvnitř svého těla, a nakonec jim v nemocnici podlehl.

O stěnu baziliky Božího hrobu v Jeruzalémě je již stovky let opřený tajený "Nehybný žebřík" (hebrejsky סולם הסטטוס קוו). První zmínka o něm pochází z roku 1757, od 18. století stojí na stále stejném místě a jeho první fotografie pocházejí již z poloviny 19. století. "Nehybnost" žebříku je však především dána trvajícím sporem mezi Řeckou pravoslavnou církví a Arménskou apoštolskou církví – římsa, na které žebřík stojí, spadá do správy řecké církve, a okno, pod kterým stojí, spadá do správy arménské církve. Na základě nařízení papeže Pavla VI. z roku 1964 má tento žebřík zůstat na svém místě až do ekumenického spojení katolické a pravoslavné církve.


Někdy v letech 1783-1785 vytvořili skotští doktoři John Aitken a James Jeffray, speciální ruční řetězovou pilu, pro usnadnění zákroku označovaného jako Symphysiotomie. V podstatě šlo o rozšíření porodního kanálu, přičemž pilkou se rozřízla chrupavka spojující pánevní kosti ženy. Zákrok byl populární již na konci 16. století, ale později jej naštěstí nahradila bezpečnější varianta císařského řezu. Zařízení se rovněž používalo k vyřezávání nemocných kostí. Zmíněná ruční pila měla jemně zoubkovaný článkový řetěz, kterým bylo možno prořezávat kost bez většího poškození okolní tkáně. Jejich vynález kolem roku 1830 vylepšil německý ortoped Bernhard Heine z Würzburgu a nazval jej osteotom. Tento nástroj měl články řetězu s drobnými zuby s hranami nastavenými pod úhlem, řetěz se pohyboval kolem vodicí lišty. Spolu s masivním rozšířením anestezie bylo používání řetězové pilky při porodu přímo doporučováno jako vůbec nejvhodnější postup. Ve druhé polovině 19. století byly k řezání kostí upřednostněny drátové pily a později přestala být symphysiotomie používána ve prospěch klasického císařského řezu. Roku 1905 si jistý těžař dřeva ze San Francisca jménem Samuel L. Bens všiml, že by Heineho pila mohla za určitých okolností sloužit ke kácení stromů. S patentem přišel o deset let později Kanaďan James Shand. Do vývoje motorové pily se zapojila také německá společnost Festo a později se připojili i další, mezi nimi například Andreas Stihl.


Jistý pan Eben Byers se po požití šarlatánského léku Radithor začal doslova rozpadat před očima. Následkem radiace se mu kompletně rozpadla horní a dolní čelist, zatímco se rozpadala i lebka, bylo možno kouknout skrze četné díry nebožákovi skoro až na mozek.


Na východě Anglie se můžeme poměrně často setkat se zajímavými vlnitými ploty z cihel.
Crinkle crankle wall, též známé jako crinkum crankum, serpentine, ribbon nebo wavy wall. Střídání konvexní a konkávní křivky poskytuje zdi větší stabilitu a pomáhá odolávat bočním silám, což vede k větší pevnosti než při rovné zdi stejné tloušťky bez nutnosti různých vzpěr. Původ je připisován holandským stavitelům od poloviny 16. století a zhruba 50 příkladů (což je dvakrát více než jinde) je k vidění v hrabství Suffolk. Některé pozdější příklady jsou připisovány hannoverským vojákům, kteří uprchli do Anglie před Napoleonem.

Jeskyně krystalů (Cueva de los Cristales) byla objevena v hloubce kolem 300 m a šlo o úlovitou komoru o průměru 8 m. Celá byla vyplněna krystaly sádrovce. Brzy byla objevena další a mnohem větší komora s krystaly dlouhými až 10 m a s průměrem asi 2 m. Jedná se o největší a hlavně nejčistší sádrovcové krystaly, které byly vůbec kdy nalezeny.


Mrtvého keporkaka (Megaptera novaeangliae), objevili loni v amazonském deštném pralese na severu Brazílie. Vědci nedokážou vysvětlit, jak se tam dostal. Patrně jej na břeh vyvrhl příliv během bouřky. Nezraněné roční mládě úctyhodných rozměrů, osm metrů dlouhé a šest metrů široké, bylo objeveno díky přítomnosti velkého množství mrchožroutů. Velrybu několik dní skrýval močál vzdálený asi 15 metrů od oceánu, na pobřežním ostrově Marajó u ústí Amazonky. Odborníci odebrali z velryby vzorky tkáně aby zjistili, co stojí za jejím úhynem. Mršina zůstala ponechána na místě a později byla kostra zvířete odeslána do přírodovědného muzea v nedalekém městě Belém, kde má být vystavena veřejnosti.


Boty s vysokým podpatkem poprvé v historii nosili perští kavaleristé v 10. století, a pomáhaly jim udržet nohy ve třmenech. Od té doby nosili muži vysoké podpatky jako symbol vysokého společenského postavení, vojenských dovedností a vytříbeného módního vkusu. Na obrázku je kousek ze 17. století.


Nejexotičtějším účastníkem Varšavského povstání a jediným zaznamenaným černochem je August Agbola O'Browne (1895–1976) zvaný Ali.



Žhavá struska na podlaze rychle chladne na teplotu několika stovek stupňů. Aby šla odstranit a odvést, musí se v této fázi rozrušit. Právě k tomuto účelu sloužily vysloužilé tanky T-54 a T-55. Až devět těchto tanků bylo pro tuto funkci speciálně upraveno. Řízení bylo přesunuto do věžové nástavby, přidána byla radlice a hák pro práci se struskou. Pro ochranu motoru před spalinami, byly osazeny speciální filtry. Vysoké teploty v řádu několika stovek stupňů Celsia se ovšem projevovaly na životnosti přestavěných obrněnců, průměrná životnost v náročných podmínkách dosahovala pouhé tři roky. Vozidla ale bylo problematické udržovat v provozuschopném stavu a tak byla hledána náhrada. Tou se staly dálkově ovládané buldozery Caterpillar 973D, které byly nasazovány v ostravských ocelárnách ArcelorMittal od listopadu 2013.


Willrow Hood se "zmrzlinovačem" (1980)
Ve filmu Star Wars: Epizoda V – Impérium vrací úder, při útěku z Oblačného města (Cloud City), se v jednom záběru mihne záhadná postava povstalce, nesoucího předmět nenepodobný zařízení na výrobu zmrzliny. Fanoušci si podobnosti samozřejmě všimli a od té doby si "Ice Cream Guy" žije vlastním životem. Postupem času dostal jméno Willrow Hood a stal se hrdinou, který má svou vlastní akční figurku. Během oslav filmové série se množství fanoušků převléká do oranžových kombinéz, nasazuje umělé kníry a běhá se zmrzlinovačem v podpaží.
Příběh byl natolik životaschopný, že se jím začali zaobírat i samotní tvůrci světa Star Wars. Ti přišli s oficiálním tvrzením, že záhadný muž nenese zmrzlinovač, ale paměťové jádro. Tato informace po rebootu kánonu spadla do kontinuity Legends, čili tvůrci dostali možnost vymyslet něco jiného, co by bylo kanonické, a vymysleli camtono. Trezor typu "camtono" byl nedávno k vidění v seriálu Mandalorian a ano, má stejný vzhled a ovládací čudlíky jako zmrzlinovač z konce 70. let. Pokud jde o samotný název předmětu, tak na internetu koluje video malé holčičky, která se snaží říct slovo "ice cream" (zmrzlina), ale místo něj řekne "camtono". Nutno připomenout, že ono virální video z roku 2017 má skoro 2,5 milionu shlédnutí, tak jej tvůrci seriálu Star Wars šikovně zapracovali do svého universa.



Opakovací pistole Bittner model 1893
V průběhu osmdesátých let 19. století vznikla v habsburské monarchii řada konstrukcí opakovacích pistolí, jež sice umožňovaly vyšší rychlost střelby, avšak jejich mnohdy důmyslné konstrukce upadly s nástupem samonabíjecích zbraní do zapomnění. Krušnohorská továrna na výrobu zbraní Gustav Bittner, sídlící v dnešních severočeských Vejprtech, se specializovala především na výrobu loveckých zbraní. V devadesátých letech 19. století ale vyráběla také opakovací pistole vlastní konstrukce v ráži 7,7 mm Bittner. Charakteristickým rysem těchto pistolí byl, podobně jako modelu Passler & Seidl z roku 1887, pohyblivý prstenec, jehož stlačením se uzavíral a uzamykal válcový odsuvný závěr. Celkový počet vyrobených kusů není dodnes přesně znám a pistole Bittner jsou dnes vyhledávanou a vysoce ceněnou sběratelskou záležitostí.



V roce 1993 se francouzský elektrikář Emile Leray vydal se svým Citroënem 2CV na cestu napříč Afrikou. V Marocké poušti ale narazil na velký kámen, urazil kolo a kus rámu. Auto zůstalo nepojízdné a Leray nechtěl riskovat pěší návrat do nejbližší civilizace. Za dvanáct dní si tedy postavil provizorní motocykl. Po dni jízdy byl Emile nalezen marockou policií, která jej odvezla do nejbližší vesnice. Zde také obdržel mastnou pokutu, protože doklady od jeho auta už neodpovídaly tomu, co řídil. Jednasedmdesátiletý Emile Leray žije v severozápadní Francii, a svou motorku stále vlastní a udržuje v pojízdném stavu. Fanoušky je přirovnáván k akčnímu hrdinovi Tonymu Starkovi – a jeho alter egu Iron Manovi – který byl známý svou geniální technickou zdatností.



Edward Archbold zemřel na udušení během soutěže v pojídání švábů (2012)
Dvaatřicetiletý Američan se v roce 2012 zúčastnil netradiční soutěže v pojídání živých švábů v obchodním centru v Deerfoeld Beach na Floridě. Miloval plazy a hlavní výhra v podobě živé krajty jej lákala. Živé šváby hltal po tuctech, a aby ukázal, jaký je borec, přidal si i několik živých červů navrch jako dezert. Pojídání hmyzu se mu ale stalo osudným. Jakmile soutěž skončila, Archbold vyrazil domů. Cestou se mu však udělalo nevolno, zkolaboval a musel být odvezen do nemocnice. Lékaři mu nedokázali pomoci a pouze konstatovali smrt. Majitel obchodu Ben Siegel později uvedl, že Edward Archbold nevypadal před soutěží nemocný a další tři desítky soutěžících nemělo po konzumaci švábů žádný problém.



V době vlády dynastie Čching (1636-1912) byl z kusu pruhovaného jaspisu vyřezán tento pozoruhodný objekt v podobě smaženého vepřového masa Dongpo (東坡肉). Řemeslník zručně využil jednotlivých vrstev usazenin a horní vrstvu obarvil do podoby smažené vepřové kůže. Výška 5,73 cm, délka 6,6 cm, šířka 5,3 cm. Byť tento předmět, uložený v Národním palácovém muzeu v Taipei na Tchaj-wanu, nemá historický význam, je mezi návštěvníky velice populární.



Tisíce ledových vajíček zaplnily koncem roku 2019 pláž na ostrově Hailuoto, v Botnickém zálivu mezi západním pobřežím Finska a východním pobřežím Švédska. Pozoruhodnou podívanou zachytil amatérský fotograf Risto Mattila a George Goodfellow zmínil, že jejich vznik má na svědomí silný vítr a nízké teploty. V podstatě jde o to, že se tvoří z kusů ledových desek, které omílají vlny. Hladké ledové kuličky mohou na pláži skončit při odlivu či když je tam zanese vítr. V tomto případě pokryly pláž o délce třiceti metrů.



Inuitské kožešinové kalhotky, které v roce 1892 přivezl dánský polární průzkumník Carl Hartvig Ryder (1858-1923) z cesty do grónské osady Ammassalik. Ono tradiční "spodní oblečení" se nazývalo naatsit a bylo nošeno při pobytu ve vyhřátém iglú. Existovala rovněž mužská obdoba. Jsou vystaveny v Dánském národním muzeu.



V portugalském klášteře Alcobaça se nachází uzounké dveře, které vedou do kuchyně, kam si mniši chodili pro jídlo. Jelikož bylo sice obžerství smrtelný hřích, jak víme, mnoho mnichů si s ním nelámalo hlavu. V klášteře tak postavili 2 metry vysoké a pouze 32cm široké dveře, kterými se mohli mniši dostat ke svému jídlu! Každý mnich si mohl dojít jen pro své jídlo a vynášení nebylo povoleno. Kdo se dveřmi neprotáhl, měl smůlu a musel čekat, dokud dostatečně nezhubne.



Do Prahy se vrací před lety hojně vyskytující se recese - zapichování vlaječek do psích kakeců. Kdysi se takto "kreativně" upozorňovalo na nešvar líných pejskařů. Zřejmě se jednalo o umělce, který se potuloval po ulicích a do nádherně inspirativního výkalu zapíchl vlaječku. V podstatě šlo o takový výstražný maják upozorňující zadumané kolemjdoucí. Pražské legendy praví, že tato díla jsou komentářem současného dění v ČR.



Australští vačnatci vombati jsou jediným zvířetem na světě, jejichž exkrementy mají podobu krychliček. Každá měří asi dva centimetry a v průběhu jedné noci jich vnikne zhruba stovka. Vombati je ale nenechávají jen tak válet v koutě - sbírají je a strategicky umísťují kolem svého teritoria. Díky tomu, že jsou výkaly ve formě krychliček, se jen tak nezakutálí a vydrží tak déle na místě, kde je vombat chce mít. Tyto nevoňavé krychle mají nejméně dva účely: tvoří jakési hraniční kameny, které vymezují jejich území, ale současně vábí partnery.



Zemřela poslední vdova po vojákovi z války Severu proti Jihu (1861-1865)
Helen Viola Jackson (1919-2020) zemřela v domově pro seniory 16. prosince 2020 ve městě Marshfield v Missouri. Ve stejném státě její manžel coby vojín jezdectva během občanské války bojoval na straně Unie. Pokud vám vrtá hlavou, jak je něco takového vůbec možné, tak zde je celý příběh tohoto neobvyklého páru. Helen se narodila 3. srpna 1919 a spolu s devíti sourozenci vyrůstala v missourském městečku Niangua, zatímco vdovec a bývalý voják James Bolin žil poblíž. Pečovala o něj a pomáhala mu s každodenními pracemi. Aby její laskavost oplatil, navrhl, že se s ní ožení. Mladá žena by tak po jeho smrti získala nárok na jeho vojenskou penzi, což v době velké hospodářské krize znamenalo lákavou nabídku. S nabídkou souhlasila do značné míry proto, že cítila, že díky její péči Bolin žije déle. Svatba proběhla v roce 1936, nevěstě tehdy bylo pouhých 17 a ženichovi 93 let. Nutno podotknout, že svazek tajili, nežili v jedné domácnosti a ani neměli intimní styky. Manželství trvalo do roku 1939, kdy James zemřel. Helen se o zmíněnou penzi nepřihlásila a ani se znovu nevdala. V roce 2018 vysvětlila, že o svém manželství s Bolinem nikdy nemluvila, aby ochránila pověst jeho i svoji. Hluboce prý pana Bolina respektovala a nechtěla, aby mu ublížily jedovaté řeči. O svém manželství se poprvé svěřila pastorovi v prosinci 2017, který její příběh ověřil a zjistil, že je pravdivý. Když se o ní dozvěděli Bolinovi příbuzní, donesli jí do domova seniorů jeho zarámovanou fotografii. Rozplakala se, stále se obrázku dotýkala a svěřila se, že Bolin byl jediným mužem, který ji kdy miloval.



Finská umělkyně Liisa Hietanen vytváří háčkované figury lidí v životní velikosti.



Štěněčí jitrnička, aneb jak se rodí bílý švýcarský ovčák.



Opálený strom s krásně patrnou vaskulární tkání, které pod kůrou vytvářejí velmi složitý vzor podobný špagetám.



Ostrov Tristan da Cunha leží na jihu Atlantského oceánu vzdálený 2 816 km od břehů Afriky a 3 360 km od Jižní Ameriky. Někdy jej nenavštívila žádná loď i několik roků po sobě. Jedno z nejdelších období izolace potkalo ostrov ve druhé dekádě 20. století. Když zde přistála po letech první loď v létě 1919, zpravila obyvatele o začátku, průběhu i výsledku první světové války.



Záhada migrace ptáků a fenomén zvaný "Pfeilstorch"
V minulosti si lidé jen těžko vysvětlovali, kam přes zimu mizí ptáci. Objevovaly se nejrůznější teorie, jako třeba že odlétají na Měsíc, hibernují na dně oceánů nebo se mění na myši. Až v roce 1822 byl poblíž německé vesnice Klütz, nalezen čáp se zapíchnutým šípem v krku. Po ohledání se ukázalo, že tento typ šípů, dlouhý 76 cm, se používá pouze ve střední Africe. Potvrdila se tak teorie o migraci ptáků do zimovišť v Africe. Šlo první z několika obdobně poraněných čápů, kteří byli v Evropě nalezeni, a do dnešních dnů je známo zhruba 25 podobných případů. Používá se pro ně termín Pfeilstorch, tedy "čáp s šípem". Zajímavostí je, že čáp byl vycpán a je dodnes uložen v inventáři univerzity v Rostocku.



Prasečí latrína (猪圈 毛坑) je jednoduchý typ čínského suchého záchodu, který ústí v chlívku. Tento typ toalety byl donedávna velice běžný na čínském venkově a dokonce existuje ideogram 圂 označují jak chlívek, tak i záchod. Objevují se v podobě keramických sošek již z období dynastie Han (206 př.n.l. až 220 n.l.) a jde tedy o velice pradávný zvyk. Byť se vláda snaží tyto stavby zakazovat, v odlehlých provinciích na severu je tato tradice stále živou. Díky čínskému vlivu se v minulosti tato tradice rozšířila i na Okinawu (ふーる (fūru) / 風呂) nebo do Indie, kde prasečí latríny bylo možno donedávna (2003) nalézt v oblasti Goa a Kerale - používalo je až 22,7 % místní populace. Ještě v 60. letech se používaly i na Jejudo, vulkanickém ostrově Jižní Koreje, který je domovem plemene černého prasete. Zde byly známé jako dottongsi (돗 통시).



Slovenský umělec Tomáš Libertíny vytváří jedinečné a originální sochy s pomocí včel a včelího vosku. Jeho nejnovějším počinem se stala busta egyptské královny Nefertiti, která spadá, společně s portrétem Bruta nebo amforou z medových pláství, do umělecké řady "Made by Bees". Busta Nefertiti, jejíž tvorba trvala dva roky, byla vytvořeno s pomocí 60 tisíc včel, které kolem konstrukce postavily ve dvou fázích medové plástve. První fáze probíhala v uměleckém muzeu Kunsthal Rotterdam, a to jako živá instalace, během níž měli návštěvníci možnost sledovat celý proces v reálném čase. Druhá fáze byla dokončena během minulého roku. Tomáš Libertíny v současnosti žije a pracuje v Rotterdamu.



Kleptoplastie, aneb když se mořský plž rozhodne přestat jíst a přejde na sluneční pohon.
Každý patrně zná případy, kdy si tvor nebo i člověk vypůjčí bakterii či řasu, kterou začne využívat ku vlastnímu prospěchu, ať již pro snazší trávení nebo jinak. Nápadně zelený mořský zadožábrý plž Elysia chlorotica, ze skupiny Sacoglossa, se rozhodl jít ještě dál a přivlastňuje si přímo chloroplasty ze strávených řas. Anglicky se jim přezdívá solar-powered sea slugs, čili mořští slimáci na sluneční pohon, a z potravy si vytvořili unikátní metabolickou dráhu využívající fotosyntézu. Chloroplasty totiž nestráví, ale oddělí od ostatní potravy a nepoškozené přesunou do svých buněk. Odborníci tento jev nazývají kleptoplastie. Řasám druhu Vaucheria litorea, jimiž se plži živí, kradou nejen chloroplasty, ale i geny z chloroplastové DNA. V tomto případě tedy predátor rozebírá symbionta kořisti, pro produkci fotosyntetické molekuly – chlorofylu A, kterou si částečně i sám vyrábí. Přestože plži nedokážou vytvářet nové chloroplasty, dokáží již získané udržet funkční až 10 měsíců a v případě nedostatku potravy přežít jen z chloroplasty syntetizovaného cukru. Plž se tedy může živit řasami nebo fotosyntézou získanými cukry. Jde tak v podstatě o neuvěřitelné propojení zvířete a rostliny.

Kabinet Kuriozit na webu

Projektu se v poslední době hodně daří, tak jsem hecl a rozjel vlastní web, tak vás tam rád uvidím.
https://www.kabinetkuriozit.eu/

no, jen když to nebudeš chtít hned zpoplatnit

Je to postavené na dobrovolném principu, tak žádný strach. Zkrátka to samé co na facebooku, akorát jsem hodně omezený použitím volně dostupných obrázků (většinou nehezké). Tohle je moje největší bolístka, ale už jsem to celkem vyřešil a už trochu vím kde šmejdit. Bohužel i tak je ale dost článků předem eliminovaných a musím hledat jiné.

Pokud Rase dovolí, dám to sem. Ne snad proto, že by se jednalo o objevné informace (naopak, je to už popsané tisíckrát), spíše kvůli samotným fotografiím,
které se v běžném zpravodajství neobjeví kvůli porušení etiky. Nechám na Radkovi, zda fotografie uloží sem na Palbu, já bych byl pro. Děti sem moc nechodí.
Fotografie alespoň vyvrátí určité informace o bájích, které se v posledních letech objevovaly na bulvárních webech, kdy si pisálkové vymýšleli sci-fi.

Ďatlova výprava

https://navratdoreality.cz/zanik-datlov ... 12968.html

Pokud neznáte, tak více fotek, podkladů atd. najdete na https://dyatlovpass.com/ asi nejlepší zdroj v angličtině.
PS. v poslední době se objevila jedna simulace vzláštního typu laviny a potvrzuje původní hypotézu; a pak zbrusu nová kniha "1079" s novou, ale celkem nosnou teorií. Doporučuju také fórum. Pro milovníky záhad dobré čtení.

Chaloupka na žulovém pilíři uprostřed řeky stojí už více než dvacet let a láká mnohé turisty.
Pilíře uprostřed řeky Radbuzy nedaleko Chotěšova na jižním Plzeňsku, jsou pozůstatkem po železniční vlečce, která vedla mezi Stodem a Chotěšovem. Postupem doby zmizela z vlečky konstrukce, zlikvidovat žulové pilíře už asi bylo zbytečné. Chatrč postavila místní omladina někdy kolem roku 1993. V té době se zde konaly oblíbené letní tábory, a tak v rámci jednoho z nich parta kluků postavila i tento malý dřevěný domeček. Podle jednoho z autorů měli hotovo za necelé dva týdny. Autoři tomu věnovali velkou energii i co se týče shánění stavebního materiálu. K samotnému pilíři dopravovali klády a další materiál po vodě, pomáhala jim i improvizovaná lanovka, na kterou využili stromy v okolí. Všechno ale jednou končí a chaloupka se za významné architektonické dílo považovat nedá. Navíc je již ve velmi špatném stavu a hrozí její rozpadnutí. Radnice navíc již má s místem své plány, těmi je vybudování přemostění a nové naučné stezky, připomínající historii těžby černého uhlí na Plzeňsku. Předpokládané náklady mají činit přibližně 6,5 mil Kč.


Symbióza mezi vlčky a paviány napovídá, jak asi došlo k domestikaci psů dávnými lidmi.
Na horských loukách Etiopie spolupracují velmi vzácní vlčci etiopští (Canis simensis) s dželadami (Theropithecus gelada), velkými horskými paviány. Dželady nechávají vlčky potulovat uvnitř svých tlup a vlčci si nechávají zajít chuť na malé dželady a namísto toho loví místní hlodavce (Tachyoryctes macrocephalus). Podle vědců to je zvláštní pohled. Vlčci zvládnout ulovit i mladou ovci či kozu a rozhodně by si poradili i s mladou dželadou. Jenže na ně neútočí a dželady to očividně moc dobře vědí. Vědci mnohokrát pozorovali dželady a vlčky, jak jsou sotva pár metrů od sebe a okázale se ignorují. Když se ale přiblíží zdivočelí psi, tak dželady reagují zběsilým útěkem do bezpečí. Neobvyklé soužití vlčků a dželad napovídá, jak asi došlo k domestikaci psů dávnými lidmi. Pro vlčky je přítomnost opic velmi výhodná, protože uvnitř jejich tlupy uloví mnohem snadněji hlodavce, jejichž pozornost je roztříštěna mezi vícero objektů. Úspěšnost útoku vlčků na hlodavce je uvnitř tlupy dželad téměř třikrát vyšší. Vlčci se rovněž naučili číst mimiku opic a pokud je omylem znervózní nebo vyplaší (což by varovalo kořist), strnou na místě a čekají dokud se dželady opět neuklidní.


Na ostrově Lanzarote se vinná réva pěstuje poněkud netradičním způsobem.
V letech 1730 až 1736 probíhaly na Lanzarote, součást Kanárských ostrovů, mohutné sopečné erupce, které předurčily další život místních obyvatel. Základem pro pěstování révy je tedy lávová hmota. Ta má velkou výhodu, že v noci váže vlhkost z ovzduší. Systém pěstování révy je tu zcela odlišný od toho našeho. Neexistují tu podpěry a vedení rostlin, vinná réva se doslova plazí po zemi a hrozny vína jsou v přímém kontaktu se sopečnou půdou. Dalším typickým jevem tu je neustálý vítr, který přináší vláhu od Atlantiku. Aby byla vinná réva proti silnému větru chráněna, sází se často do prohlubní širokých až několik metrů a dalším ochranným prvkem jsou kamenné zídky různých tvarů. To vše vytváří charakteristický vzhled zdejší vinařské krajiny. Můžeme zde najít zhruba 2000 ha vinic a místní vinaři produkují vína, která vyhrávají na mezinárodních soutěžích.


Mořský slimák dokáže regenerovat celé tělo z oddělené hlavy.
Japonští vědci objevili mořské slimáky (Elysia cf. marginata), kterým z uťaté hlavy vyroste celé nové tělo. Tohoto neuvěřitelného regeneračního výkonu dosáhnou během pár týdnů. Vědci rovněž zjistili, že tito slimáci dokáží svou hlavu oddělit od těla záměrně. Aby to bylo ještě ohromující, tak samotné hlavy přežívají po několik týdnů, nebo i měsíců, díky fotosyntéze.


Roh námořní plachty z 18. století.



Ten pocit, když jsi Mick Jagger, ale vedle si přisedne Alain Delon…
Alain Delon se narodil 8. listopadu 1935 a jeho rodiče se rozvedli, když mu byly teprve tři roky. S novými rodinami se nikdy pořádně nesžil a prakticky vyrůstal u rodiny své chůvy a jejího manžela - vězeňského dozorce. V 17 letech získal souhlas rodičů pro vstup do armády. O čtyři roky později se vrátil z Indočíny, kde ale strávil více času ve vězení než v bojích. Stačilo, aby se mladý rebel bez jakýchkoli znalostí a tušení o světě kultury poflakoval kolem hvězd na festivalu v Cannes a hned v něm všichni spatřovali obrovský talent. Do svého prvního filmu Když se do toho zaplete žena (1957) šel s naprostou samozřejmostí. To by bylo pochopitelné u dvaadvacetiletého kluka z ulice, ale tenhle vším pohrdající přístup se u Delona nezměnil ani v budoucnu. Hvězda herce Alaina Delona vzešla na filmové nebe díky neobvykle výraznému a provokujícímu vzhledu. Nemůže však být sporu o tom, že onu krásnou tvář musela ještě mnohem více převyšovat silná osobnost. Nejen že se stal výraznou hvězdou filmového plátna 60. a 70. let, ale rovněž nepopiratelnou legendou evropského filmu. Pokud jde o onu ikonickou fotografii z roku 1967, tak mezi pány sedí anglická zpěvačka Marianne Faithfull. V osmnácti letech se provdala za avantgardního výtvarníka John Dunbara, který se kamarádil se členy skupiny The Rolling Stones. Ti pro ni napsali její první velký hit As Tears Go By. Krátce nato opustila manžela, stala se milenkou Micka Jaggera a rozešla se s ním v květnu 1970. Pro zajímavost uveďme, že v roce 1968 hrála spolu s Alainem Delonem v poněkud peprnějším filmu - Dívka na motocyklu (The Girl on a Motorcycle).



Pokud někdy mělo mít Pardubické nádraží osobnost srovnatelnou s Elvisem, byl by to nepochybně legendární Krychlič. O nenadálém skonu Václava Kulhánka informovala režisérka Silvie Dymáková, která o něm posledních pět let natáčela časosběrný dokumentární snímek "Já, Krychlič". Josef Václav Antonín Kulhánek (1948-2021) budil pozornost používáním líčení a především specifickou úpravou vlasů do tvaru krychle, z níž vyplývala jeho přezdívka. Často se pohyboval na pardubickém hlavním nádraží a jeho okolí a ve východních Čechách platil za legendu. Díky internetu byl však známý i mimo východní Čechy a patrně i daleko za hranicemi republiky.



Jeden z posledních přeživších epidemie obrny z 50. let v USA. S dýcháním mu pomáhá archaický přístroj.
Paul Richard Alexander z Texasu, se v šesti letech nakazil dětskou obrnou a postupem času mu začaly selhávat životní funkce. Od roku 1952 je tak zavřený ve starém železném přístroji - Iron lung, který mu pomáhá s dýcháním. Problém je, že přístroj začal v roce 2015 selhávat, a součástky, které jsou třeba na jeho opravu, už žádná společnost nevyrábí. Zařízení bylo vynalezeno v roce 1832 a jeho úkolem je pomáhat s dýcháním, když v těle selže svalstvo. Paul i přes své ochrnutí od krku dolů zvládal dříve stroj na pár hodin opouštět – díky tomu vystudoval právnickou fakultu, a dokonce mohl na vozíčku jezdit před soud hájit své klienty. Nyní již tuto možnost nemá a většinu času musí trávit uvnitř zařízení. Později se prý podařilo ony železné plíce opravit. Proti dětské obrně se již dnes dá bránit jednoduchou vakcínou. I díky tomu se po celém světě vyskytuje dětská obrna už jen ve třech zemích – Afghánistánu, Nigérii a Pákistánu.



Ostrorepi jsou chytáni a převáženi do speciálního zařízení, kde jsou očištěni a následně je jim odebráno asi 30 procent krve. Ta má jasně modrou barvu a postrádá bílé krvinky. Svými mimořádnými vlastnostmi však zachraňuje nespočet lidských životů a to i v boji proti Covidu.



Pláže na ostrově Okinawa jsou pokryté tisíci drobnými hvězdičkami.
Měří přibližně jeden milimetr a jedná se o schránky mořských prvoků (Protozoa), kteří žili na mořském dně před 550 miliony let.



Detail 3300 let staré paruky, která patřila významné Egypťance jménem Merit.
V roce 1906 objevili egyptologové Arthur Weigall (1880-1934) a Ernesto Schiaparelli (1856-1928) v Thébách nepoškozený hrob architekta Kha, který stavěl v Deir El-Medině pro tři různé faraóny – Amenhotepa II., Thutmose IV. a Amenhotepa III. V hrobu (TT8), jenž šťastnou shodou náhod unikl vykradačům hrobek, byly nalezeny mumie architekta a jeho ženy Merit spolu s bohatou výbavou. Dnes jsou předměty z hrobu vystaveny v egyptologickém muzeu v Turíně.



Čínská specialita zvaná "tisícileté vejce" nebo "stoleté vejce" se vyrábí ze syrových slepičích, kachních nebo křepelčích vajec. Obalená ve směsi vápna, jílu, popela a rýžových plev se nechávají uzrát minimálně tři měsíce. Hmota kolem vejce ztvrdne a chrání jej tak před chladem i oxidací, zatímco oxid vápenatý se změní na hydroxid vápenatý a zvýší zásaditost vnitřku vejce až na pH 12. Hotové vejce je výrazně cítit po sirovodíku, bílek zrosolovatí a zabarví se jantarově, zatímco ze žloutku se stane mazlavá tmavošedá až tmavozelená hmota. Pochoutka se podává obvykle jako předkrm, buď samotná se zázvorem a sojovou omáčkou, nebo jako součást zeleninových salátů, případně jako příloha k rýžové kaši kondží. V Číně se této pochoutce říká také vejce dynastie Ming, černá vejce nebo borovicová vejce (podle toho, že vysrážené soli vytvoří na povrchu obrazce připomínající větev s jehličím).



Požár staré pevnosti, při němž se tavily cihly.
Pro ochranu tehdejšího ruského hlavního města Petrohradu, bylo rozhodnuto, že ostrov Kotlin v Baltském moři bude opevněn. Vzniklo zde pevnostní město Kronštadt a právě jeho součástí byl Fort Zverev, o němž je tento článek. Pevnost zkonstruoval inženýr Konstantin Zverev v 70. letech 19. století. V podzemních prostorech zde o sto let později propukl požár - nebyl však ledajaký. Sověti zde skladovali obdobu napalmu a když se látka vznítila, teploty přesáhly 2000°C. Cihly se tavily a doslova kapaly na podlahu. Dnešní návštěvníci tak mohou obdivovat jakousi umělou krápníkovou jeskyni, se stropem posetým červenými stalaktity.



Meteorit Fukang s krystaly olivínu prozářenými sluncem.
V poslední době jde cena meteoritů rychle nahoru a jedněmi z nejdražších jsou pallasity, které udivují svou krásou. Není se čemu divit – jsou nádherné. Pallasity jsou železo-kamenné meteority, složené ze zhruba stejného množství kovového železa a křemičitanů, především olivínu. Tento druh meteoritů představuje pouze 1 % všech nálezů a existují ještě mnohem vzácnější pallasity než ty s olivíny. U některých jsou totiž místo olivínů - diamanty. Cena takovéto vesmírné horniny může dosáhnout i několik set tisíc korun za gram. Nejznámějším a nejkrásnějším z pallasitů je nepochybně meteorit Fukang. Vědci předpokládají, že dopadl na Zemi před asi 4,5 miliardami let - nález je tedy téměř stejně starý jako naše planeta. Tunový meteorit byl objeven v roce 2000 v horách nedaleko města Fukang v Číně, dle kterého dostal jméno. Meteorit se skládá ze železa + niklu a jantarově zbarvenými až 4 cm velkými krystaly olivínu. V roce 2005 z něj byl odříznut dvacetikilový díl. V dubnu 2008 byla zbylá část nabídnut v aukci za tři milióny dolarů (47,5 mil Kč), ale asi doposud kupce nenašel. Pro zajímavost uveďme, že jiný pallasit o váze 53 kg (objevený na farmě v Kanadě) odkoupilo Royal Ontario Museum v Torontu za 15,6 mil Kč.



Secesní průčelí domu ve francouzském městě Douai, které navrhl Albert Pèpe v roce 1906.



Na Islandu se nedávno probudila sopka u hory Fagradalsfjall kousek do Reykjavíku. Stala se z toho hned turistická atrakce, která přilákala spousty čumilů.
Od prosince 2020 se na jihozápadě Islandu objevovala četná zemětřesení a tak bylo jasné, že se schyluje k erupci některé z četných sopek. Nakonec se tak stalo v Geldingadaliru u hory Fagradalsfjall, zhruba 40 km jihozápadně od hlavního města Reykjavík. Erupce začala 19. března večer po zhruba 6000 letech nečinnosti sopky a asi 800 letech od poslední erupce na poloostrově Reykjanes. Nyní sopka chrlí lávu, na kterou se chodí dívat lidé z celého okolí.



"Candyland" - fantaskní krajina v Utahu. Autorem fotografie David Mrule.



Maják opláchnutý obří vlnou. Bretaňské pobřeží tehdy bičovaly větry o rychlosti 85 km/h, které způsobily nebývalé zvlnění moře.
Proud byl údajně tak silný, že jej cítil i fotograf ve vrtulníku. Samotný maják je vysoký 50 metrů.



Samoyské ženy si po mnoho staletí zdobí ruce nevšedním tetováním.
To má krom dekorativní funkce rovněž praktické využití a to při plavbě na otevřeném moři. Pomocí polohy palce k prstům bylo možno přesně určit vzdálenost a úhel souhvězdí na obloze vůči horizontu. Rovněž jejich východ a západ na noční obloze. Palec je natočený příčně k horizontu a prsty leží svisle. Právě na prstech jsou zaznačeny hvězdy, v přesně daných vzdálenostech. Kolem zápěstí můžeme často vidět vyobrazené ryby.
Každé toto tetování je unikátní a zrcadlí se v něm vědomosti a zkušenosti každé z navigátorek. Na fotografii je brilantní navigátorka Tanaka, která právě pomocí ruky kontroluje směr plavby.



Motocykl Curtiss V-8 z roku 1906.
Glenn Curtiss stavěl motocykly v New Yorku v letech 1902-1910 a zpočátku jeho motocykly nesly jméno Hercules. Nejprve stavěl stroje s jednoválci a vidlicovými dvouválci. V roce 1909 firma nabízela také tříválec, u kterého byl třetí válec vložen mezi původní dva válce. V roce 1907 postavil rekordní motocykl vybavený osmiválcem do V, se kterým na floridské pláži Ormond Beach sám dosáhl rychlosti 136,29 mil/h (219,5 km/h). Samotný vznik tohoto motocyklu je velmi zajímavý. Během roku 1906 totiž vznikl požadavek leteckých společností na výkonnější letecký motor. Curtiss navrhl a postavil vzduchem chlazený vidlicový osmiválec, který byl velmi lehký (180 kg). Aby tento motor vyzkoušel, Curtiss jej namontoval do speciálně upraveného motocyklového rámu. Při měření času dokázal projet jednu míli za 26,4 sekundy. Tuto rychlost se podařilo překonat až v roce 1930 Ernstem Hennem na kompresorovém, aerodynamicky kapotovaném stroji BMW.

Vlak Mercury v Chicagu na snímku z roku 1936.
Futuristický vzhled ve stylu Art deco navrhl průmyslový designér Henry Dreyfuss (autor mnoha designových ikon – lokomotivy, vysavače, telefony či psací stroje). Ve své době šlo o vůbec první stroj navržený zcela komplexně a do posledního detailu – od tvaru hliníkového pláště v barvě rtuti (anglicky mercury) po užívaný porcelán. V každém vagonu bylo 48 až 56 míst na sezení, přičemž některé měly i zvláštní kuřácký salonek. Jídelní vůz se dělil na tři oddíly o celkové kapacitě 56 osob. Nechyběl ani oddíl s barem a soukromé salonky. Po dvě desetiletí (do roku 1959) vozil cestující na tratích společnosti New York Central Railroad mezi městy amerického středozápadu.


Východní počátek velké čínské zdi v Šan-chaj-kuan při Pochajském zálivu v provincii Che-pej na hranicích vlastní Číny a Mandžuska. Končí daleko na západě u Ťia-jü-kuan v provincii Kan-su na pokraji pouště Gobi, v místech, kudy přes roztroušené oázy kdysi pokračovala západním směrem Hedvábná stezka. Nutno zdůraznit, že zeď v některých úsecích probíhá v několika liniích a vytváří odbočky (započteno do celkové délky), na jiných místech je naopak přerušena. V roce 2009 čínské úřady ohlásily, že byly nalezeny dosud neznámé zbytky čínské zdi. Celková délka zdi dnes tedy činí 21 196 km.


Marihuanová zahrádka uprostřed kukuřičného pole.


Rakušan Adam Rainer (1899-1950) byl jediným člověkem v dějinách medicíny, který byl trpaslíkem i obrem. Podobné případy nepopisují ani žádné jiné historické prameny a byl tak možná jediným člověkem v historii lidstva vůbec, který takto trpěl. Jeho případ jen potvrzuje, jak je lidské tělo záhadné, stejně tak jako procesy v něm probíhající. Adam Rainer se narodil roku 1899 v Štýrském Hradci rodičům normálního vzrůstu. Jako mnozí z Rainerových vrstevníků se během první světové války snažil dobrovolně narukovat. Leč pro příliš malou výšku marně. Ve svých osmnácti letech totiž dosahoval výšky pouhých 122,5 centimetrů, zato měl na své malé, hubené tělo nepřiměřeně až abnormálně velké ruce a chodidla. Mladík se patrně rozhodl vyrůst a při druhém pokusu o narukování již měřil o pět centimetrů více. Byť i to bylo stále málo, jeho výška i nadále rostla. V jednadvaceti letech se tempo zvýšilo nebývalou rychlostí. Kromě toho se mu začaly měnit i obličejové rysy. Roku 1932 dosáhl 218 centimetrů. Doboví lékaři usoudili, že se nejspíš jedná o akromegalii – hormonální poruchu, jejíž nejčastější příčinou bývá nádor hypofýzy. V roce 1931 se tedy podrobil vyšetření a byl mu zjištěn nádor na hypofýze, který způsoboval nadprodukci růstových hormonů v těle. Z trpaslíka se tak stal akromegalik. Lékaři A. Mandl a F. Windholz, kteří se případem Adama Rainera zabývali, se rozhodli pro operaci, přestože věděli, že šance na vyléčení pacienta jsou mizivé. Rainer musel mít nádor v těle minimálně 10 let a možná více, přesto se zákrok částečně vydařil. Několik měsíců po operaci byl pacient změřen a jeho výška byla stejná jako před operací. Byť i nadále vykazoval známky růstu, již pomalejšího. I tak měl těžký život. Ještě před čtyřicítkou oslepl na jedno oko a začínal ztrácet sluch. Postupem času nebyl schopen opustit lůžko. Zemřel ve věku 51 let, kdy měřil 234 centimetrů.


Svítící pneumatiky (1961)
Americká společnost Goodyear v roce 1961 představila pneumatiky vyrobené z polyuretanové směsi zvané Neothane. Jejich produkce byla jednoduchá, odlévaly se ve formě a zapékaly při teplotě 250 stupňů Celsia. Směs se dala barvit a také byla částečně průhledná, proto stačilo do pneumatiky umístit osmnáct malých žárovek a svítící zázrak byl na světě. Osvětlení bylo možné ovládat z pozice řidiče, kromě estetické funkce mohlo sloužit například jako výstražná světla nebo blinkry. Ukázalo se však, že materiál má problém s adhezí na mokru a také dochází k jeho poškození při prudkém brzdění. Zatímco výroba byla snadná po stránce technické, z finančního hlediska už věci tak růžově nevypadaly. Při zkouškách v běžném provozu se navíc ukázalo, že svítící pneumatiky rozptylují jiné řidiče natolik, že hrozí nehody.



Závodní automobil Bisiluro Damolnar s hliníkovou karoserií určený pro závod 24 hodin Le Mans.
Pozoruhodně vypadající závodní automobil navrhli roku 1955 Mario Damonte, Carlo Mollino a Enrico Nardi. Jejich cílem bylo vytvořit ultralehký aerodynamický vůz, který by se účastnil závodu v Le Mans po boku mnohem větších a mnohem lépe financovaných továrních týmů, jako jsou Jaguar a Ferrari. Pokud jde o název, tak první část vychází z italského názvu "Bi Siluro", tedy dvojité torpédo, a DaMolNar je zkratkou jmen konstruktérů. Z čistě designového hlediska je Bisiluro Damolnar anomálií, je asymetrický, postrádá sedadlo spolujezdce a má motor namontovaný na levé straně, aby vyvažoval hmotnost řidiče. Karosérie byla vyrobena z hliníku, usazená na ocelovém rámu podvozku. Vůz vážil pouhých 450 kilo a poháněl jej čtyřválec Gianni o objemu 737 ccm a výkonu 62 koní. Maximální rychlost činila 216 km/h. Bohužel v závodu Le Mans 1955 vydržel pouhé dvě hodiny, když byl Bisiluro doslova odfouknut z trati vírem od těsně projíždějícího Jaguaru. Vůz utrpěl příliš mnoho škod než aby mohl pokračovat v závodu. Opraven a zrestaurován je k vidění v muzeu Leonarda Da Vinci v italském Miláně.



Největší jezero světa na ostrově v jezeře na ostrově.
Taal je jezero na ostrově Luzon na Filipínách. Nachází se v provincii Batangas. Vzniklo při velké erupci před 50 000 až 100 000 lety. Je to třetí největší jezero v zemi. Má rozlohu 244 km². Na jezeře Taal se nacházejí sopečný ostrov s poloměrem přibližně 2 km a na něm je druhé jezero. Ostrov tvoří aktivní stejnojmenná sopka. V roce 2020 bohužel došlo k velkému výbuchu sopky Taal. Jezero dočasně ztratilo vodu a ostrov tam dnes již nenajdeme. Jezero Taal je zázrakem i z pohledu ekologie. Je totiž domovem několika pozoruhodných druhů, které jinde na světě nenajdeme. Žije zde sladkovodní druhy sardinek, žraloků i hadů. Původně šlo o součást moře, oddělenou sopečným výbuchem. V průběhu několika set let se díky dešťům změnilo složení vody ze slané na sladkou.



Švýcarský umělec Simon Berger vytváří propracované portréty z popraskaného skla.
Je vyučeným tesařem a není tak divu, že na počátku své umělecké dráhy tvořil svá díla výhradně ze dřeva. Později si však osvojil poněkud netradiční techniku. "Sklo je materiál, který má v umění velký potenciál. Jeho kontrolované ničení je poměrně snadné, ale výzva přichází ve chvíli, kdy sklo rozdrtíte na malé kousky. Jakmile nějakou část jednou poškodíte, už to nemůžete vrátit zpátky," říká Berger. Práce na takto unikátních portrétech vyžaduje specifický přístup. Simon si nejprve nafotí fotografie modelek, jejichž portréty se chystá na sklo reprodukovat. Pečlivě si je prozkoumá, načrtne si jejich linie na skleněnou desku a označí si části, které mají zůstat nepoškozené. Po několika přesných úderech do skla kladivem se pak začne soustředit na detaily a pokračuje v dalším jemném sekání skla, a to až do chvíle, kdy je tvar perfektní. "Lidské tváře mě fascinovaly vždy. Na čelních sklech automobilů pak získávají zvláštní, magický dojem, a tím přitahují všechny, kteří se na díla podívají. Funguje to na principu od abstraktního zamlžování k figurativnímu vnímání," dodává umělec.



Smutný osud manželského páru s Downovým syndromem.
Tommy a Maryanne se poznali v roce 1990. Tehdy oba pracovali jako kuchyňští pomocníci v anglickém Centru pro osoby se zdravotním postižením. Downův syndrom nedokázal zabránit, aby mezi oběma přeskočila jiskra. Po dvouleté známosti Tommy svou partnerku požádal o ruku a brzy byla svatba. Život zamilovaných lidí plynul v poklidu a na instagramu dlouho vedli stránku s názvem "maryanneandtommy". Bohužel v roce 2019 byla Tommymu diagnostikovaná demence. Soužití v tomto období bylo dle Maryanne problematické, protože její muž ji dlouho nepoznával. Ta největší rána však na oba ještě čekala. Koncem minulého roku Tommy onemocněl covidem-19. Vzhledem k těžkému průběhu musel být hospitalizován a po několika dnech zemřel. Zdrcená Maryanne nyní žije se svou širší rodinou a doufá, že se svým manželem znovu setkají na onom světě. Pokud vám v textu chybí kuriozita, tak v ČR bývá většina lidí s Downovým syndromem zbavena svéprávnosti. Aby uzavřeli sňatek, aby si vůbec uvědomili takový právní úkon, je hodně neobvyklé. Samozřejmě že jsou různé stupně mentálního postižení, ale u nás se obvykle háží do jednoho pytle a ani rodina často nepodporuje úplné začlenění (myšleno jiné než pracovní). Pro srovnání si můžeme vzít situaci v Holandsku, kde jsou pro lidi s Downovým syndromem poněkud odlišné sociální programy. Tito lidé žijí ve svých bytech, často v párech, pracují ve svých restauracích, kde úplně zdravý bývá jen hlavní kuchař a člověk s kasírkou... Je to o společnosti a jejich přístupu k nim.



Parazit nahrazující jazyk hostitele.
Cymothoa exigua je parazitický korýš, který v raném stadiu pronikne žábrami do těla hostitele a přichytí se na kořen jazyka. Z něj saje krev, dokud orgán neodumře. Cymothoa následně zcela nahradí rybí jazyk svým tělem napojeným na rybí chuťové nervy. Nadále se živí částečně krví, kterou saje z kořene jazyka hostitele, částečně slizem ryb, které hostitel loví (přiživuje se na potravě hostitele). Jde o jediný známý případ, kdy parazit dokonale nahradí orgán hostitele. Cymothoa parazituje zejména na rybách rodu chňapal (Lutjanus) a byla zaznamenána u dalších sedmi druhů ryb.



Brutální válka mezi americkou jadernou ponorkou a ledním medvědem.
Psal se duben roku 2003 a ponorka USS Connecticut (SSN-22) třídy Seawolf, se vynořila skrz arktický led poblíž polární stanice APLIS (Applied Physics Laboratory Ice Station). V ten moment však nezvané hosty spatřil velký lední medvěd. Nezaváhal ani na okamžik a okamžitě přešel do útoku. Vzhledem ke krátké vzdálenosti, nemohla ponorka použít svá torpéda ani palubní zbraně. Vzdálenost mezi oběma se rychle zkracovala a po chvíli byl již chlupáč u vnějšího oplátování. Nějakou chvíli ohryzával zadní kormidlo, načež po čtyřiceti minutách znuděně odkráčel. První polární válka tak skončila nerozhodně.
USS Connecticut prošla v letech 2012-2017 rozsáhlou opravou. Byť nikdo oficiálně nezmiňuje, že důvodem byly škody po medvědím útoku, zlí jazykové tvrdí, že bylo nutno vyspravit vnější gumový plášť pro ochranu před sonary nepřítele, který byl poset spoustu kousanců a drápanců. Medvěd lední má celkem 34-42 ostrých zubů. Obzvláště výrazné jsou jeho mohutné, kónické (kuželovité) špičáky, dosahující korunkové délky až 50 mm (počítaje od části čnějící z dásně). Větší rostou především samcům. Na rozdíl od jiných druhů medvědů je chrup medvěda ledního vhodně uzpůsobený k chytání kořisti a trhání masa, daleko méně pak k rozmělňování vegetace. Lední medvěd dokáže uplavat stovky kilometrů a pod vodní hladinou vydržet až tři minuty. Osádka ponorky si tak musela více než oddychnout, že je nepronásledoval i během plavby. Válka by se tak jistě protáhla o mnoho hodin a ztráty by byly nevyčíslitelné!



Garden City, Brøndby - Dánsko.
Obyvatelé dánského města Brøndby mají k dispozici zahradnickou kolonii zvanou Brøndby Haveby. Chaty připomínající malé obytné domky jsou seřazeny ve tvaru velkých kruhů. Z ptačí perspektivy tak vypadají skoro jako domnělá díla mimozemských civilizací. Každý kruh má ve svém středu slepou uličku, od které radiálně vybíhají domy. Myšlenka je, že mají společné nádvoří, což podporuje vesnickou atmosféru. Malé pozemky, zeleň a slepá ulice může vyvolávat dojem předměstí. V podstatě jde o taková letní sídla určená nejen pro bohaté. Dávají stísněným městským obyvatelům možnost žít mimo město a pěstovat si v létě na zahradě rostliny. Mnohé oblasti jsou pod dohledem sdružení podílových komunit, které se ujišťují, že je půda používána správně. Ne všechny podílové komunity jsou malebné jako Brøndby Haveby, a mnohé z nich jsou tak malé a vyvinuté jako komunitní zahrady v USA.

Hydraulický integrátor – počítač využívající vodu místo elektroniky.
V roce 1936 vyvinul ruský vědec v SSSR počítač, který fungoval za pomocí vody. Byl to první počítač na světě, který dokázal řešit rovnice a s pomocí trubic naplněných vodou poskytoval odpovědi. Může to znít jako z nějaké předválečné sci-fi, ale ten přístroj skutečně existoval. Jak mohl fungovat počítač (nazývali ho vodní neboli hydraulický integrátor, Гидравлический интегратор) bez použití elektronek, tranzistorů nebo mikročipů? Princip vysvětluje článek na ruské Wikipedii. "K přizpůsobení proměnných a k výpočtům se použily kohoutky a zástrčky. Tento poněkud neobvyklý stroj byl vyvinut, aby sledoval a počítal problémy týkající se praskání betonu. Byl schopen měřit vztahy mezi vlastnostmi materiálů a analyzovat informace, poskytovat odpovědi. Tato inovativní technologie byla tak populární, že byla také použita na podporu výzkumu v řadě dalších oborů od geologie po raketové inženýrství! Integrátor jemně manipuloval s vodou v místnosti plné propojených potrubí a čerpadel. Hladina vody v různých komorách (s přesností na zlomky milimetru) představovala uložená čísla a rychlost toku mezi nimi představovala matematické operace. Tento stroj byl schopen řešit nehomogenní diferenciální rovnice." V článku publikovaném v ruském časopise Science and Life v roce 2000 nazval Vladimir Sergejevič Lukjanov svůj počítač jedním z monumentů vědy a techniky a tvrdil, že přivedl Sovětský svaz do popředí vývoje analogového počítače. První verze Lukjanovových integrátorů byly spíše experimentální a byly vyrobeny z cínových a skleněných trubic a každý integrátor mohl být použit k vyřešení pouze jednoho problému. Ve 30. letech to byl jediný počítač v Sovětském svazu schopný řešit parciální diferenciální rovnice. V roce 1941 vytvořil Lukjanov hydraulický integrátor modulární konstrukce, který umožnil sestavení stroje pro řešení různých problémů. Byly navrženy dvourozměrné a trojrozměrné hydraulické integrátory. Pokud by se někdo domníval, že rozvoj elektroniky znamenal konec této techniky, nebylo tomu tak. V letech 1949-1955 byl v Ústavu NIISČETMAŠ vyvinut integrátor ve formě standardních unifikovaných bloků. V roce 1955 zahájila továrna počítacích a analytických strojů v Rjazaňském závodě počítačovo-analytických strojů sériovou výrobu integrátorů s tovární značkou IGL (Интегратор Гидравлический Лукьянова). Tyto stroje se vyvážely i do Československa, Polska, Bulharska a Číny. V SSSR se používal při navrhování Karakumského kanálu ve 40. letech 20. století a při výstavbě hlavní trasy Bajkalsko-amurské magistrály v 70. letech 20. století. Tato zařízení se používala v SSSR až do 80. let pro rozsáhlé modelování v geologii, při stavbě dolů, v hutnictví, dokonce při výrobě raket a v dalších oborech. Přístroj využívalo celkem 115 institucí, než byl v 80. letech nahrazen elektronickými počítači. Dva exempláře se dnes nacházejí v Moskevském polytechnickém muzeu.


Mikiphone - kapesní gramofon z roku 1926.
Ve 20. letech navrhl maďarský designér Miklós Vadász (1881-1927) kapesní gramofon a pojmenoval jej Mikiphone. Díky tomu bylo možno poslouchat hlasitou hudbu i na cestách. No a další nepochybnou výhodou je, že na rozdíl od moderních hudebních zařízení nepotřeboval Mikiphone baterie!


Část pancíře japonské válečné lodi třídy Jamato (大和型), prostřelený americkým námořním kanónem Mark 7 ráže 406 mm. Ten vystřeloval projektily o hmotnosti 860 až 1220 kg na vzdálenost 39 km. Pancéřový blok má sílu 26 palců (660 mm) a původně chránil osádku dělové věže.


Iluzorní nástěnná malba ve čtvrti Śródka, města Poznaň v západním Polsku, zobrazující podobu ve 20. letech 20. století. Autorem je umělec Radosław Barek a obsahuje některé opravdu zajímavé postavy, jako je řezník s břichem, trumpetista, kočka a tehdejší vévoda celého Velkopolska Władysław Odonic.


Dobrodruh Christoph Rehage se rozhodl projít pěšky celou Čínu a pak ještě po svých dojít do rodného města Bad Nenndorf v Německu, což podle původního plánu dělalo osm tisíc kilometrů. Nakonec z toho byly asi čtyři a půl tisíce, ale i tak se jedná o úctyhodný výkon. Svou pouť začal v listopadu roku 2007 a skončil přesně za rok, v listopadu 2008. Cestu se rozhodl dokumentovat poněkud svérázným způsobem, každý den si dělal jednu selfie a tím vlastně i zachytával svou proměnu ve vagabunda. Christoph se po cestě neholil a nestříhal si vlasy a během roku zpustl, jako by žil deset let na ulici. Začal coby vymydlený a upravený mladík, skončil jako korzár ošlehaný větrem a sluncem, že by ho ani vlastní matka nepoznala. Oči se ztrácejí v divokém porostu a tvář mu skoro není vidět.



Domíchávač betonu havaroval v roce 1971 poblíž Winganonu v Oklahomě. Míchačka ale byla příliš těžká na to, aby se dala odvézt a tak zůstala ponechána svému osudu. Místní ji později přemalovali do podoby vesmírného modulu NASA.



Pohled na svět zpod klobouku houbičky. Autorem fotografie Isabelle Soule. Nyní pár zajímavostí z jejich fascinujícího světa:
Polovinu všech druhů na zemi (8,7 mil) zaujímají právě houby. Tvoří až 30 % veškeré půdní hmoty a na každý metr kořene stromů připadá kilometr podhoubí. Staré a obrovské houby jsou jedny z nejstarších organismů na Zemi. Na naší planetě se objevily již ve starohorách před téměř miliardou let. A co se týče velikosti, bez problémů strčí do kapsy i třeba plejtváka myšoka.
Byť houby vypadají jako rostliny, z přírodovědeckého hlediska mají blíže k živočichům. Podobně jako my dýchají kyslík, vypouštějí oxid uhličitý a k rozmnožování nepotřebují sluneční svit.

živý mrtvý

Uživatelka TikToku, která si říká auyary13, na svém účtu publikuje videa, která zachycují jejího dědečka Luanga Pho Yaie – 109letého buddhistického mnicha. Ten prý prochází živou mumifikací zvanou Sokushinbutsu, která je rozšířená u japonských buddhistických mnichů. Proces přeměny v mumii trvá tři tisíce dní. Mniši ze sebe musí dostat veškerou vodu, proto drží přísnou dietu. Ze svého jídelníčku naprosto vylučují obiloviny a vše, co obsahuje vlákninu – prvních tisíc dní jedí pouze ořechy a různé bobule. Následně strava zahrnuje i jehličí, stromovou kůru a pryskyřici. Poslední fází je zahájení extrémní hladovky a dehydratace. Dieta je naprosto zbaví tuku, svalů a vody. Rituál zahrnuje i pití jedovatého čaje.

https://dodiri.cz/2022/04/03/luang-pho-yai/

pokud se to sem nehodí, vlož prosím Rase jinam.

To je docela ujeté Já znám něco podobného, vlastně stejného, u mnichů v Číně (11. století a dál). Ještě používají takový speciální provaz uvázaný kolem krku a novou, kterým se postupně škrtí aby si navodili stav povznesení. Ony mumie potom bývají uchovávány ve speciálních schránkách (socha Buddhy) viz obrázek. Osobně si myslím že tohle bylo praktikováno na hodně místech od Tibetu, přes Čínu, Japonsko a další kouty světa.

Muž který přežil neuvěřitelné poškození mozku:
Phineas P. Gage (1823-1860) pracoval jako předák při budování železnice v New England roku 1848. Osudného dne upěchovával metrovou železnou tyčí střelný prach ve vyvrtaném otvoru. Pravděpodobně zavadil tyčí o skálu a vzniklé zajiskření odpálilo nálož. Tyč vylétla jako projektil z otvoru a prolétla jeho přední částí hlavy tak nešťastně, že vnikla pod bradou a vyšla nahoře v přední části lebky. Ukázalo se ale, že přes částečné poškození přední části obou mozkových laloků Gage nehodu přežil. Po pár minutách se mohl hýbat, normálně mluvil, pouze ztratil zrak na levém oku. Během dvou měsíců se zotavil natolik, že mohl opět nastoupit do zaměstnání. Brzy se ale ukázalo, že Gage byl sice po fyzické stránce úplně v pořádku, ale že jeho osobnost a hlavně jeho charakter prošly radikálními změnami. Dle dobových záznamů se z uznávané osobnosti stal asociál, který byl sprostý ke svému okolí, nesnášenlivý, tvrdohlavý, nebyl schopen plánovat a chovat se podle sociálních zvyklostí.
Antonio Damasio, americký profesor neurologie, na základě výzkumu pacientů s poškozením mozku ve stejných místech zjistil, že tito lidé vykazují sice excelentní výsledky v inteligenčních testech, ale zcela postrádají emoce. Právě chybějící emoce podle něj vedou k tomu, že mají obrovské potíže se vůbec k něčemu rozhodnout a navíc se většinou rozhodnou ke svému neprospěchu. Vyvozuje z toho, že k tomu, abychom byli schopni se v sociálním kontextu efektivně rozhodovat je zapotřebí fungující emoční aparát.


Lehaitreho "Tractor Cycle" 1938
Jedná se o pásový motocykl, který roku 1938 představil francouzský vynálezce J. Lehaitre z Paříže. Maximální rychlost byla pouze 40 km/h, ale dokázala se pohybovat velice těžkým terénem. Vozidlo bylo nabízeno armádě, přičemž nad předním plechem měl být usazen kulomet.


Vadí vám že BMW nevyrábí sněžné skůtry ? Postavili roku 1936 sice jen jeden, ale neskutečně stylový a nazvali jej BMW Schneekrad


První "monster truck"
Tak by se dal nazvat tento kabriolet Ford Model A z roku 1930, upravený roku 1936 pro doručování pošty. Autorem přestavby byl Roman Chupp (1897-1989) z Bloomfield, Dawson ve státě Montana. Zákazníkem byl Milton Hill, který rozvážel poštu po odlehlém severovýchodě Montany. Díky traktorovým pneumatikám Goodyear 11.25 x 24 na čtyřiadvaceti palcových ráfcích, dokázalo vozidlo překonávat zasněžené pláně i špatný terén bez jakýchkoliv silnic.