Přeeeesně.J.J. píše:Základním problémem celého toho prohlášení je národovecké a kolektivistické vnímání, které tím prochází od hodnocení Rakouska-Uherska po události 2. světové války
Ale s tím se nic moc neudělá, protože existuje historie a pak něco, co z nedostatku pojmů označím jako doktrína. Neboli aktuální/zažitý návod/dobrý mrav, jak historii (ve vazbě na vlastní národ/etnikum) chápat a jak ji vykládat. V rámci této doktríny se pak pohybuje i většina historiků a tím se kruh uzavírá a získává to další potřebnou autenticitu. Cizí elementy, byť by byly historicky přesnější, jsou pak vyloučeny na okraj jako protinárodní, nevlastenecké, ahistorické, menšinové (ale pozor, nutno nezaměňovat s opravdovými ahistorickými revizionistickými patlaly, tam je to ev. korektní). Je to mechanismus běžný a lidem přirozený, protože člověk je tvor společenský, skupinově soupeřivý a v rámci skupiny je požadována nějaká identifikace a potřeba táhnout za jeden provaz jedním směrem s takovými pravidly, aby byly srozumitelné pro všechny. Historie v ryzí podobě a pravdě by to naopak dosti komplikovala. Dějiny se dnes a denně znásilňují individuálně i institucionálně...od počátku věků. Důležitá je jen míra/způsob zkreslení, protože zkreslení je absolutně všude. To by ji nesměli psát, vykládat a předávat lidi.
Takže to prohlášení je esencí nějaké doktríny, která je momentálně/dlouhodobě platná a v kurzu. Není to jistě ideální po straně historické, ale na druhou stranu když s ní člověk přijde do kolize, tak neutrpí fatální škody a bude maximálně mírně ostrakizován na poli národní uvědomělosti a podobných momentálně bezobsažných blábolů, ale bádat/publikovat může dál, nikdo ho neomezuje a nic se mu nestane (zatím
