Re: Ukrajinsko-ruská válka, analýza den po dni; Tom Cooper
Napsal: 9/4/2022, 20:02
Cooper se ještě pozastavil na osobou generála Dvornikova
Nějaké „hlasité přemýšlení“ o tom, co může Ukrajina – a my všichni jako „zainteresovaní pozorovatelé“ – očekávat od armádního generála Dvornikova v souvislosti s operacemi RFA na Ukrajině?
1.) Dovolte mi začít jeho hodnocením tak, jak to udělá masa západních expertů. První věc, kterou o Dvornikovovi uslyšíte v západních médiích, je, že má „bojové zkušenosti ze Sýrie“.
Upřímně (jako vždy) je to nesmysl. Dvornikov nemá vůbec žádné zkušenosti z boje z první ruky. Nikdy se nedostal na 40 kilometrů od frontové linie.
2.) Ve skutečnosti
- od srpna 2015 do července 2016, byl generálplukovník Dvornikov prvním velitelem Skupiny ruských sil v Syrské arabské republice (GRF).
- V této funkci byl Dvornikov odpovědný za veškeré plánování počátečních ruských a spojeneckých operací proti syrskému povstání v severní Latákii, severním Hamá a jižních provinciích Idlibu (NE proti Daesh – tj. IS/ISIS/ISIL/IGIL: v letech 2015-2016, Daesh nebyli nikde v okruhu 100+ km od ruských pozic v Sýrii).
- Navíc, a ve spolupráci s Výcvikovou misí GRF k Syrské arabské armádě (vedenou generálmajorem Sevryukovem od srpna 2015 do srpna 2016), byl Dvornikov odpovědný za první pokus o znovuvytvoření Syrské arabské armády (jako o tom, proč bylo potřeba znovu vytvořit stejnou... to je delší příběh, kde mohu jen doporučit ke čtení knihu Moskevská hra pokeru. ( https://www.helion.co.uk/military-histo ... 5-2017.php )
3.) Co dělali Dvornikov a Severjukov a jak veleli?
Shromáždili všechny možné milice do – nominálně – „pravidelných“ ozbrojených sil. Například 6-7 soukromých vojenských společností a/nebo milicí řízených/vlastněných Maherem al-Assadem, klanem Makhlouf a různými dalšími alavitskými vojevůdci z provincií Hamá a Latákíja. Každé se říkalo „brigáda“, ale ve skutečnosti žádná neměla více než asi 500-800 vojáků, 50-100 „technicalů“(ozbrojené džípy a SUV), několik děl a hrstku tanků (tj. asi jednu třetinu novodobé BTG RFA). Ty se spojily s milicemi Syrské socialistické nacionalistické strany (v podstatě: libanonští a syrští neonacisté) a jednou „brigádou“ (ho-hum... to byl posílený prapor, tj. vše, co zbylo z bývalé 76. obrněné brigády SyAA po 5 letech války) – do „IV. útočného sboru“.
To je na druhou stranu pozitivní. Na druhou stranu, Dvornikov (& Co KG Gesmbh) nikdy nedokázal zapojit žádnou křesťanskou nebo nezávislou sunnitskou milici ze severního Hamá na delší dobu než 3-4 týdny.
4.) Počínaje začátkem října 2015 byl pak IV. útočný sbor nasazen k útokům na povstalecké a džihádistické pozice od provincie severozápadní Latakie přes údolí řeky Orontes až po provincii severovýchodní Hamá.
Všechny útoky probíhaly frontálně, všechny zdůrazňovaly masivní palebnou podporu poskytovanou BTG z RFA (dělostřelectvo, TOS-1 atd.) a VKS a všechny končily neúspěchy a těžkými ztrátami (jen pro příklad: jediná křesťanská milice, která se zapojila, přišla během dvou dnů o všech svých 20+ tanků – to vše „díky“ Dvornikovovým velitelským schopnostem).
5.) Koncem listopadu 2015 už Dvornikov a Sevrjukov neměli jinou možnost než sáhnout zpět na „pomoc“ poskytovanou konglomerátem IRGC/Hizballáh: ten již vedl úspěšnou ofenzivu do provincie jižní Aleppo (viz: Bitva u Haderu), ale stále měl dost sil na to, aby poslal dvě malé brigády Hizballáhu také do severní Lattakie. Po dvou měsících intenzivního boje a po vražedné kampani leteckého bombardování severní Lattakie – která zahnala přes 80 000 Turkmenů do jižního Turecka, zatímco síla 1. a 2. Pobřežní divize Svobodné syrské armády se zmenšila z asi 5 000 na méně než 2 000 – se Hizballáhu podařilo prorazit a nejprve dobýt vesnici Ghamam a pak, za druhé, město Salma. Tj. IV. útočnému sboru (nebo tomu, co z něj zbylo) se podařilo posunout frontovou linii o 10-15 kilometrů dále na sever.
....BTW, od té doby (tj. za osm let!) se zmíněná frontová linie nepohnula ani o metr…
6.) Ve stejném období Dvornikov a Sevrjukov veleli podobné operaci proti kapse Ra'astan-Talbiseh, v severním Homsu. Všechny jejich útoky probíhaly přesně stejným způsobem: mohutná palebná síla, spousta leteckých úderů, vražedné dělostřelecké přehrady....a pak frontální útoky na zemi.
Na rozdíl od situace v Latákii, IRGC neměla dostatek sil, aby tam rozmístila také posily, a tak se Rusové – tj. jejich asadské jednotky – nepohnuli ani o metr vpřed (povstalci z Ra'astan-Talbiseh Pocketu skutečně vydrželi až do jejich dojednaného stažení v roce 2017).
7.) Především operace, kterým velel Dvornikov (a Sevrjukov), probíhaly bez jakékoli koordinace s operacemi, které souběžně řídily IRGC. Vedly vlastní válku proti povstalcům, zatímco IRGC bojovala jak proti povstalcům ve městě Aleppo, tak proti Daeš ve východní provincii Aleppo (viz: Bitva u Kweres).
8.) Na jaře 2016, 8. a pak 10 měsíců po ruské vojenské intervenci v Sýrii neměla GRF – tj. Dvornikov (a Severjukov) – téměř co ukázat. Místo „rychlého a levného vítězství“, které de facto slíbil Putin, byla masa jejich vojáků – pokud ještě žila – stále přesně tam, kde byla po všechny předchozí měsíce bojů. Pouze IRGC měla výsledky: mohla poukázat na to, že znovu dobyla většinu jižní provincie Aleppo, zrušila obléhání Nubolu a Zahry (severozápadně od Aleppa) atd. Jediné, co se ruským generálům podařilo, bylo přimět IRGC, aby jim pomohla dobýt Gamam a Salmu. V jediném případě mohla RFA „oplatit laskavost“, ale neudělala to: koncem února 2016 ruská rozvědka zcela přehlédla Daeš hromadící se v otevřené poušti západně od Rakky a nájezd na as-Safiru – kde pak obsadila a povraždila desítky členů IRGC, Hizballáhu a jejich místních spojenců…
9.) Samozřejmě, jako každý jiný „slušný“ ruský generál (a všichni jsou to ušmudlaní šovinisté plni předsudků), Dvornikov se „nenechal předhonit nějakými štětkami pasoucími velbloudy“ (viz: IRGC). Proto, i když minimální úspěch jeho operace byl jen díky IRGC, tuto skutečnost ignoroval a dál trval na svých vlastních myšlenkách a – mezi jinými – požadoval po IRGC, aby podléhala jeho velení. V červnu 2016 se on (a Sevrjukov) dostali do takového sporu s Íránci, že Šojgu musel odcestovat do Teheránu, aby se setkal s íránským a asadským MOD (viz můj článek zde: https://warisboring.com/russia-syria-an ... e-made.../) – ve snaze věci vyřešit.
Bez úspěchu: nakonec Šojgu neměl jiné řešení než poslat Dvornikova zpět domů a nahradit ho generálporučíkem Žuravlevem (samozřejmě, jak Dvornikov, tak Servjukov byli vysoce vyznamenáni za „své úspěchy“....).
10.) Na rozdíl od Dvornikova byl Žuravlev prvním velitelem GRF v Sýrii, který vstoupil do seriózní spolupráce s konglomerátem IRGC/Hizballáh. Vskutku: začal koordinovat 'své' (tj. Assadistické) operace s operacemi IRGC/Hizballáhu. Proto byl po ukončení svého pravidelného turné jako CO GRF v prosinci 2016 znovu povolán a znovu přidělen na tuto pozici, v prosinci 2017 – právě včas, aby koordinoval ofenzivu, která odtrhla většinu východní provincie Idlib od povstalců, na přelomu let 2017 a 2018.... Mimochodem, Žuravlev byl také – a mnohem více – úspěšný při přeměně mišmaše milicí Assadist a IRGC na znovu ustavenou 'Syrskou arabskou armádu'. Ale, to je jiný příběh...
Jinými slovy... část mě se teď vlastně cítí lépe: alespoň víme, že Dvornikov nezná nic lepšího a nic víc než „spoustu palebné síly a masu vojáků“. Tj. Ukrajinci mohou očekávat extrémně masivní útoky, ale také ohromné objemy palebné síly z jeho „stylu velení“.
Nicméně, jak ukázali povstalci 1. a 2. pobřežní divize FSyA (nemluvě o těch v Ra'astan-Talbiseh Pocket): existují způsoby, jak nejen přežít, ale také odrazit takové ofenzivy.
Jediný „problém“ vidím na Ukrajině je terén: je (mnohem) snazší bránit hory severní Latakie než rovinatou stepi východní Ukrajiny. Na druhou stranu není tak velký rozdíl mezi, řekněme, terénem Ra'astan-Talbiseh kapsy a terénem v oblasti Severodoněcku…
Nějaké „hlasité přemýšlení“ o tom, co může Ukrajina – a my všichni jako „zainteresovaní pozorovatelé“ – očekávat od armádního generála Dvornikova v souvislosti s operacemi RFA na Ukrajině?
1.) Dovolte mi začít jeho hodnocením tak, jak to udělá masa západních expertů. První věc, kterou o Dvornikovovi uslyšíte v západních médiích, je, že má „bojové zkušenosti ze Sýrie“.
Upřímně (jako vždy) je to nesmysl. Dvornikov nemá vůbec žádné zkušenosti z boje z první ruky. Nikdy se nedostal na 40 kilometrů od frontové linie.
2.) Ve skutečnosti
- od srpna 2015 do července 2016, byl generálplukovník Dvornikov prvním velitelem Skupiny ruských sil v Syrské arabské republice (GRF).
- V této funkci byl Dvornikov odpovědný za veškeré plánování počátečních ruských a spojeneckých operací proti syrskému povstání v severní Latákii, severním Hamá a jižních provinciích Idlibu (NE proti Daesh – tj. IS/ISIS/ISIL/IGIL: v letech 2015-2016, Daesh nebyli nikde v okruhu 100+ km od ruských pozic v Sýrii).
- Navíc, a ve spolupráci s Výcvikovou misí GRF k Syrské arabské armádě (vedenou generálmajorem Sevryukovem od srpna 2015 do srpna 2016), byl Dvornikov odpovědný za první pokus o znovuvytvoření Syrské arabské armády (jako o tom, proč bylo potřeba znovu vytvořit stejnou... to je delší příběh, kde mohu jen doporučit ke čtení knihu Moskevská hra pokeru. ( https://www.helion.co.uk/military-histo ... 5-2017.php )
3.) Co dělali Dvornikov a Severjukov a jak veleli?
Shromáždili všechny možné milice do – nominálně – „pravidelných“ ozbrojených sil. Například 6-7 soukromých vojenských společností a/nebo milicí řízených/vlastněných Maherem al-Assadem, klanem Makhlouf a různými dalšími alavitskými vojevůdci z provincií Hamá a Latákíja. Každé se říkalo „brigáda“, ale ve skutečnosti žádná neměla více než asi 500-800 vojáků, 50-100 „technicalů“(ozbrojené džípy a SUV), několik děl a hrstku tanků (tj. asi jednu třetinu novodobé BTG RFA). Ty se spojily s milicemi Syrské socialistické nacionalistické strany (v podstatě: libanonští a syrští neonacisté) a jednou „brigádou“ (ho-hum... to byl posílený prapor, tj. vše, co zbylo z bývalé 76. obrněné brigády SyAA po 5 letech války) – do „IV. útočného sboru“.
To je na druhou stranu pozitivní. Na druhou stranu, Dvornikov (& Co KG Gesmbh) nikdy nedokázal zapojit žádnou křesťanskou nebo nezávislou sunnitskou milici ze severního Hamá na delší dobu než 3-4 týdny.
4.) Počínaje začátkem října 2015 byl pak IV. útočný sbor nasazen k útokům na povstalecké a džihádistické pozice od provincie severozápadní Latakie přes údolí řeky Orontes až po provincii severovýchodní Hamá.
Všechny útoky probíhaly frontálně, všechny zdůrazňovaly masivní palebnou podporu poskytovanou BTG z RFA (dělostřelectvo, TOS-1 atd.) a VKS a všechny končily neúspěchy a těžkými ztrátami (jen pro příklad: jediná křesťanská milice, která se zapojila, přišla během dvou dnů o všech svých 20+ tanků – to vše „díky“ Dvornikovovým velitelským schopnostem).
5.) Koncem listopadu 2015 už Dvornikov a Sevrjukov neměli jinou možnost než sáhnout zpět na „pomoc“ poskytovanou konglomerátem IRGC/Hizballáh: ten již vedl úspěšnou ofenzivu do provincie jižní Aleppo (viz: Bitva u Haderu), ale stále měl dost sil na to, aby poslal dvě malé brigády Hizballáhu také do severní Lattakie. Po dvou měsících intenzivního boje a po vražedné kampani leteckého bombardování severní Lattakie – která zahnala přes 80 000 Turkmenů do jižního Turecka, zatímco síla 1. a 2. Pobřežní divize Svobodné syrské armády se zmenšila z asi 5 000 na méně než 2 000 – se Hizballáhu podařilo prorazit a nejprve dobýt vesnici Ghamam a pak, za druhé, město Salma. Tj. IV. útočnému sboru (nebo tomu, co z něj zbylo) se podařilo posunout frontovou linii o 10-15 kilometrů dále na sever.
....BTW, od té doby (tj. za osm let!) se zmíněná frontová linie nepohnula ani o metr…
6.) Ve stejném období Dvornikov a Sevrjukov veleli podobné operaci proti kapse Ra'astan-Talbiseh, v severním Homsu. Všechny jejich útoky probíhaly přesně stejným způsobem: mohutná palebná síla, spousta leteckých úderů, vražedné dělostřelecké přehrady....a pak frontální útoky na zemi.
Na rozdíl od situace v Latákii, IRGC neměla dostatek sil, aby tam rozmístila také posily, a tak se Rusové – tj. jejich asadské jednotky – nepohnuli ani o metr vpřed (povstalci z Ra'astan-Talbiseh Pocketu skutečně vydrželi až do jejich dojednaného stažení v roce 2017).
7.) Především operace, kterým velel Dvornikov (a Sevrjukov), probíhaly bez jakékoli koordinace s operacemi, které souběžně řídily IRGC. Vedly vlastní válku proti povstalcům, zatímco IRGC bojovala jak proti povstalcům ve městě Aleppo, tak proti Daeš ve východní provincii Aleppo (viz: Bitva u Kweres).
8.) Na jaře 2016, 8. a pak 10 měsíců po ruské vojenské intervenci v Sýrii neměla GRF – tj. Dvornikov (a Severjukov) – téměř co ukázat. Místo „rychlého a levného vítězství“, které de facto slíbil Putin, byla masa jejich vojáků – pokud ještě žila – stále přesně tam, kde byla po všechny předchozí měsíce bojů. Pouze IRGC měla výsledky: mohla poukázat na to, že znovu dobyla většinu jižní provincie Aleppo, zrušila obléhání Nubolu a Zahry (severozápadně od Aleppa) atd. Jediné, co se ruským generálům podařilo, bylo přimět IRGC, aby jim pomohla dobýt Gamam a Salmu. V jediném případě mohla RFA „oplatit laskavost“, ale neudělala to: koncem února 2016 ruská rozvědka zcela přehlédla Daeš hromadící se v otevřené poušti západně od Rakky a nájezd na as-Safiru – kde pak obsadila a povraždila desítky členů IRGC, Hizballáhu a jejich místních spojenců…
9.) Samozřejmě, jako každý jiný „slušný“ ruský generál (a všichni jsou to ušmudlaní šovinisté plni předsudků), Dvornikov se „nenechal předhonit nějakými štětkami pasoucími velbloudy“ (viz: IRGC). Proto, i když minimální úspěch jeho operace byl jen díky IRGC, tuto skutečnost ignoroval a dál trval na svých vlastních myšlenkách a – mezi jinými – požadoval po IRGC, aby podléhala jeho velení. V červnu 2016 se on (a Sevrjukov) dostali do takového sporu s Íránci, že Šojgu musel odcestovat do Teheránu, aby se setkal s íránským a asadským MOD (viz můj článek zde: https://warisboring.com/russia-syria-an ... e-made.../) – ve snaze věci vyřešit.
Bez úspěchu: nakonec Šojgu neměl jiné řešení než poslat Dvornikova zpět domů a nahradit ho generálporučíkem Žuravlevem (samozřejmě, jak Dvornikov, tak Servjukov byli vysoce vyznamenáni za „své úspěchy“....).
10.) Na rozdíl od Dvornikova byl Žuravlev prvním velitelem GRF v Sýrii, který vstoupil do seriózní spolupráce s konglomerátem IRGC/Hizballáh. Vskutku: začal koordinovat 'své' (tj. Assadistické) operace s operacemi IRGC/Hizballáhu. Proto byl po ukončení svého pravidelného turné jako CO GRF v prosinci 2016 znovu povolán a znovu přidělen na tuto pozici, v prosinci 2017 – právě včas, aby koordinoval ofenzivu, která odtrhla většinu východní provincie Idlib od povstalců, na přelomu let 2017 a 2018.... Mimochodem, Žuravlev byl také – a mnohem více – úspěšný při přeměně mišmaše milicí Assadist a IRGC na znovu ustavenou 'Syrskou arabskou armádu'. Ale, to je jiný příběh...
Jinými slovy... část mě se teď vlastně cítí lépe: alespoň víme, že Dvornikov nezná nic lepšího a nic víc než „spoustu palebné síly a masu vojáků“. Tj. Ukrajinci mohou očekávat extrémně masivní útoky, ale také ohromné objemy palebné síly z jeho „stylu velení“.
Nicméně, jak ukázali povstalci 1. a 2. pobřežní divize FSyA (nemluvě o těch v Ra'astan-Talbiseh Pocket): existují způsoby, jak nejen přežít, ale také odrazit takové ofenzivy.
Jediný „problém“ vidím na Ukrajině je terén: je (mnohem) snazší bránit hory severní Latakie než rovinatou stepi východní Ukrajiny. Na druhou stranu není tak velký rozdíl mezi, řekněme, terénem Ra'astan-Talbiseh kapsy a terénem v oblasti Severodoněcku…