Wolfhound píše: ↑28/10/2024, 17:51
USA: „masové“ řízené střely
...
Stojí za zmínku, že americký průmysl se stále více snaží vyvíjet „low-cost“, tedy levnější než v současnosti používané přesné zbraňové systémy.
K tomu by som uviedol tento článok:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahr ... ily-263239
Celá tisíciletí považovali velitelé za rozhodující pro vítězství množství: pokud měla jejich armáda nad protivníkem početní převahu a měla více materiálu, tak s největší pravděpodobností zvítězila. A bylo celkem jedno, zda muži nesli kopí, luky a pušky nebo seděli v tancích. Množství nikdy nebylo všechno – lépe připravené, menší armády mohou porazit větší a zdánlivě silnější armády – ale statisticky řečeno určuje výsledek válek právě množství nejlépe. Početní převaha zajišťovala vítězství.
Koncem 60. let se tato teorie začala měnit. Americká armáda začala spatřovat přednost přesnosti před pouhým množstvím. Americké síly se snažily identifikovat, sledovat a zasahovat cíle se stále větší přesností. V 70. letech 20. století čelily Spojené státy a jejich evropští spojenci početně silnějším sovětským silám. Nemohly se Sovětům vyrovnat tank proti tanku. Špičkoví američtí vojenští analytici se obávali, že Moskva válku v Evropě vyhraje díky své kvantitativní převaze. V reakci na tyto obavy zavedly Spojené státy program nazvaný „Assault Breaker“ („Rozbíjení útoků“), jehož cílem bylo začlenit do vojenského plánování tehdejší nové technologie s úmyslem použít přesné rakety a bomby ke zničení sovětských sil. Díky senzorům, raným typům zaměřovacích systémů a zbraním dlouhého dosahu si Spojené státy vybudovaly schopnost zničit druhou, třetí a následující vlny sovětských sil v Evropě.
Přesnost amerických úderů se měla veřejně prezentovat v první válce v Perském zálivu v roce 1991. Lidé po celém světě sledovali záběry laserem naváděných střel a bomb, které dopadaly nejen na irácké tanky, ale i na tak malé cíle, jako byly ventilační šachty iráckých bunkrů. V prvních dekádách 21. století si Západ, především pak Spojené státy, udržoval generační náskok ve schopnostech přesných úderů. Armády NATO, které si těžko mohly dovolit stále dražší pozemní vozidla, letadla, ponorky, lodě a zbraně, to přesvědčilo, že mohou vítězit, i když „zeštíhlí“ a zaměří se na efektivitu a přesnost spíše než počty.
Ovšem kolo dějin se znovu otočilo. Západ (a znovu především USA) už nemají na poli přesných úderů takový náskok jako ještě nedávno, konstatoval například v eseji pro časopis Foreing Affairs Michal Horowitz, náměstek na americkém ministerstvu obrany.
Technologie, které stojí v základu těchto schopností, se postupem času staly levnějšími a dostupnějšími pro mnoho zemí a vojenských skupin mimo Spojené státy. Těží z pokroků soukromého sektoru v oblasti umělé inteligence a rozšiřující se dostupnosti snímacích a komunikačních platforem, jako jsou globální polohovací systémy.
Rozšíření know-how, technologií a zbraní mění i způsob vedení války. Levný komerční dron dokáže provádět podobné úkoly, na jaké bylo nedávno zapotřebí průzkumného letadla – a protože jsou tyto stroje relativně levné, lze je nasazovat ve velkém měřítku.
Armády si začínají uvědomovat, že už „si nemusí vybírat mezi přesností a kvantitou; mohou mít obojí“, jak to formuluje ve zmíněném eseji Horowitz.
Na Ukrajině se malé FPV drony používají často jako v podstatě přímá náhrada drahých naváděných střel. Nejsou sice tak ničivé, může je zastavit síť nebo pletivo, je možné jejich signál vyrušit a v některých (velmi vzácných) případech větší drony zničila palba z ručních zbraní – ale cena a dostupnost to bohatě vynahrazují.
Vždyť ukrajinská protitanková střela Stugna-P vyjde na 20 tisíc dolarů, americké Javeliny ještě asi na dvakrát víc. Pro ilustraci: cena jednoho FPV dronu se pohybuje zhruba v rozmezí od 10 tisíc do 20 tisíc korun (od cca 400 po 1000 dolarů).
Jen máloco na bojišti má tak nízkou cenovku. A když takový stroj jen poškodí bitevní tank či samohybnou houfnici řádově za desítky či stovky milionů korun, tak je to neskutečně efektivní „investice“.
Vybavit novou, byť malou dronařskou jednotku stojí na Ukrajině miliony a materiál za měsíc se může snadno vyšplhat na milionové částky. „Neušetří“ se ani na lidech – ti sice nebojují přímo na frontě, ale staví, servisují, upravují, obsluhují a řídí stroje, které pak bojují. Dronová válka rozhodně není levná, o tom není pochyb. Ale pořád je levnější než podobně intenzivní konvenční válka vedená s pomocí drahé „chytré“ munice, jako jsme viděli poprvé v akci během první války v Zálivu.