PALBA.CZ

Projekční hlava pro planetární projektor, typ ZKP-1 (1944)
Projektor byl vyroben na zakázku říšského ministerstva letectví a dodán na astronomickou observatoř univerzity ve Vratislavi (tehdejší Sternwarte Breslau), krátce poté, co bylo město prohlášeno pevností (Festung Breslau). Projektor měl sloužit k výcviku pilotů Luftwaffe v nebeské navigaci, ale do konce války nebyl sestaven. Předpokládá se, že během války bylo vyrobeno pouze jedenáct projektorů ZKP-1; nyní jsou známé jako válečná série ZKP-0. Po válce byly projektory ZKP-1 sériově vyráběny společností Carl Zeiss AG a používány (někdy dodnes) v mnoha planetáriích po celém světě. Jeden kupříkladu používá od roku 1959 Hvězdárna a planetárium Brno. Potkáte se s ním třeba při večerních prohlídkách hvězdné oblohy. Tento projektor ZKP-0, uchovávaný v Univerzitní astronomické observatoři ve Vratislavi, byl sestaven pracovníky Astronomického ústavu v roce 1951 a používán v planetáriu, které fungovalo v pavilonu čtyř kopulí a v hale Centennial až do konce 50. let 20. století. Po roce 1972 byl projektor zapůjčen Polské společnosti milovníků astronomie a přemístěn do jejího sídla na vrcholu tzv. Partyzánského vrchu (dříve známého jako Liebichův vrch). Z kompletního projektoru po letech zbyla jen projekční hlava, která skončila v soukromých rukou. Díky úsilí profesora Pawła Rudawyho byl znovu získán a zrestaurován. První moderní planetární projektory byly navrženy a vyrobeny v roce 1924 firmou Zeiss Works v Jeně. Projektory Zeiss jsou navrženy tak, aby seděly uprostřed tmavé, kupolí zakryté místnosti a promítaly přesný obraz hvězd a dalších astronomických objektů na kupoli. Jsou to obecně velké, komplikované a impozantní kousky techniky. První projektor Zeiss Mark I (první planetární projektor na světě) byl instalován v Deutsches Museum v Mnichově v srpnu 1923. Měl charakteristický vzhled, s jedinou koulí projekčních čoček podepřenou nad velkou šikmou "planetovou klecí". Mark II až VI byly podobného vzhledu, používaly dvě koule hvězdných projektorů oddělených podél centrální osy, která obsahovala projektory pro planety. Počínaje Markem VII byla centrální osa odstraněna a dvě koule byly sloučeny do jediné projekční jednotky ve tvaru vejce. Po rozdělení Německa po druhé světové válce a založení společnosti Carl Zeiss (západní Německo) v Oberkochenu (zatímco původní závod v Jeně se nacházel ve východním Německu), každá továrna vyvinula svou vlastní řadu projektorů.


Jedna starší Rumunka po celá léta využívala tento nevzhledný kus lesklého kamene jak zarážku do dveří. Později se ukázalo, že jde o jeden z největších jantarů na světě v hodnotě milionu euro. Netřpytí se ani nevypadá jako poklad, a přesto stojí jmění. Váží téměř 3,5 kilogramu a podle odborníků je starý 38 až 70 milionů let. Jistá žena z Colti, malé vesnice na jihovýchodě Rumunska, jej zřejmě našla v korytě řeky a vzala si ho s sebou domů, ale zřejmě netušila co drží v rukou. Místo toho, aby cenný kousek prodala, použila jej ve svém domě jako zarážku dveří - se svou váhou a velikostí byl pro tento účel ideální. Zajímavostí je, že kámen dokonce přehlédli lupiči, kteří v domě hledali cennosti. Majitelka zemřela v roce 1991 a následně objekt upoutal pozornost příbuzných. Jeden z nich se rozhodl požádat o pomoc znalce. Ti objasnili původ kamene a následně jej rumunský stát od rodiny odkoupil a prohlásil jej za státní poklad. V současné době je masivní hrudka jantaru (mineralizované pryskyřice) uchovávána v provinčním muzeu v rumunském městě Buzău. Pravděpodobně není náhoda, že jantar byl nalezen právě poblíž Colti. Od 20. let 20. století se totiž v regionu jantar těží. Charakteristická je pro něj právě tmavá barva. Ve většině případů se jantar třpytí zlatožlutě až hnědě. Drtivá většina světových nalezišť jantaru se nachází v pobaltských státech.


Klasický francouzský croissant známý pro svou lehkou a nadýchanou texturu
Je vyroben pečlivým procesem vyvalování (označovaném jako laminování), který vytváří 55 vrstev, z nichž 27 tvoří změklé máslo. Méně vrstev může vytvořit splasklejší texturu s méně definovanými vrstvami, zatímco jejich nadbytek může způsobit, že se máslo rozpustí a změní jeho charakteristickou strukturu. Právě tato dokonalá rovnováha je to, co definuje jeho jedinečnou chuť a jemnost. Poznamenejme, že se croissanty vyrábí z kynutého vrstveného těsta a výsledkem je struktura podobná pečivu z těsta listového. Nejstarší recepty popisující výrobu croissantu pocházejí až z počátku 20. století, avšak zmínky o něm lze nalézt v tisku z poloviny století 19. (zejména v souvislosti s Zangovou Boulangerie Viennoise). V roce 1869 byla konzumace croissantů již natolik rozšířená, že o něm bylo možné mluvit jako o základu francouzské snídaně. O původu vzniku croissantu, kolují od 19. století v kulinářském světě všemožné legendy, neexistuje však žádný důkaz, který by podpořil pravdivost byť jediné z nich. Podle jedné byl poprvé upečen v Evropě na počest porážky Arabů v bitvě u Poitiers v roce 732 a jeho tvar má zpodobňovat muslimský půlměsíc. Jiná vypráví příběh o obléhání Vídně Osmanskou říší v roce 1683, které skončilo pro Turky nezdarem díky vídeňským pekařům, kteří když v noci stáli u válů, zaslechli jak nepřátelé hloubí pod hradbami tunely a město svým včasným varováním zachránili. Na oslavu této události se začaly péct sladké rohlíky ve tvaru půlměsíce, jaký byl k vidění na osmanských vlajkách. Jisté je, že o pečivu z laminovaného těsta se zmiňuje kuchařka "Le Cuisinier françois" z roku 1680 od Francoise Pierra La Varenne. Zde se však neobjevuje ve formě croissantů, nýbrž v receptech na taštičky a jiné plněné pečivo.


Cyanometr je přístroj k určení modře oblohy
V nejjednodušším případě se modř oblohy vizuálně srovnává s pomocnou stupnicí odstínů modré barvy natištěných na papíru. První takovýto přístroj zkonstruoval a popsal švýcarský přírodovědec Horace-Bénédict de Saussure 60. letech 18. století. Tehdy měl 53 stupňů, počínaje bílou jako 0 a černou jako 52. De Saussure věřil, že barva oblohy závisí na množství částic suspendovaných v atmosféře, a že tyto částice mají neprůhlednou modrou barvu. Pokud by to byla pravda, pak by bylo možné odhadnout koncentraci takových částic pomocí cyanometru. Horlivým uživatelem cyanometru byl německý přírodovědec a spoluzakladatel geografie Alexander von Humboldt (1769–1859), který jej používal mimo jiné během své cesty přes Atlantský oceán. Dne 23. června 1802 vyšplhal na vrchol Chimborazo, čímž Humboldt překonal rekord nejvyšší nadmořské výšky co kdy lidé dosáhli, ale také zde pozorovanou temnotu oblohy - naměřil hodnotu 46 stupňů dle cyanometru. Anglický básník lord Byron se ve svém nedokončeném satirickém veršovaném eposu Don Juan (Canto IV, 112) zmiňuje o tomto zařízení jako o ironickém prostředku měření modré punčochy a za jeho vynález připisuje právě Humboldtovi. Na závěr dodejme, že namodralou barvu oblohy způsobuje tzv. Rayleighův rozptyl - molekulami dusíku a kyslíku. Suchý vzduch obsahuje 78 % dusíku a 21 % kyslíku. Obsah atmosférické vody se pohybuje od 0 % do 5 %. Při pohledu k obzoru pozorovatel prohlédne až 40krát více atmosféry ve srovnání s pohledem nad hlavou. Proto je při pozorování částí oblohy blíže k obzoru vidět větší rozptyl. Pokud bude menší, bude pozorována tmavší modrá obloha.

Zabijácká krevetka rozsévá smrt v nejtemnějších mořských hlubinách
V hloubce téměř osmi kilometrů pod hladinou panuje věčná temnota, obří tlak a chlad blízký bodu mrazu. Dno Atakamského příkopu je navíc plné jedovatých chemikálií. Na první pohled by se zdálo, že tyto podmínky znemožňují jakýkoliv život, ale nedávné objevy vědců potvrzují opak: v těchto hloubkách našli jedinečné organismy, které se přizpůsobily k přežití v jednom z nejnepřátelnějších prostředí na naší planetě. Daří se zde kupříkladu drobnému korýši, který nejen dokáže přežít, ale též lovit. Dulcibella camanchaca je prvním velkým aktivním dravým různonožcem, kterého se z těchto extrémních hloubek podařilo vylovit (oproti tomu obří Eurythenes atakamensis se živí jen uhynulými tvory co spadnou na dno). Měří téměř čtyři centimetry a k lovu menších příbuzných využívá specializované orgány. Podle rozboru DNA a morfologie se prokázalo, že je také zcela novým rodem. Zjištění bylo zveřejněno ve vědeckém časopise Systematics and Biodiversity. Jedná se o společnou práci mezi vědci z Millennium Institute of Oceanography (IMO), který sídlí na University of Concepción (UdeC), Chile, a výzkumníky z Woods Hole Oceanographic Institution (WHOI) ve Spojených státech. Pojmenování Dulcibella camanchaca je poctou postavě z Cervantesova románu Don Quijote de la Mancha z roku 1605. Dulcinea del Toboso je zde symbolem idealizované lásky a zdrojem inspirace pro lásku, odvahu a víru hlavního protagonisty. Nicméně, protože název "Dulcinea" byl již v roce 1907 přidělen k rodu hmyzu, bylo vybráno jméno Dulcibella, které se objevuje ve středověké anglické poezii jako model milované nebo idealizované ženy, vysvětlila Dr. Carolina González, spoluautorka vědecké publikace a postdoktorandská výzkumnice.


Manželské spory trápily již naše předky, ale tehdy se využíval velice rozumný způsob jak konfliktu předejít. Nešlo ale jen tak o bohapusté násilí, ale přímo Boží soud. Souboje měly přesně daná pravidla a směly se jich účastnit i ženy, přičemž její mužský soupeř byl znevýhodněn – musel stát po pás v jámě nebo v sudu. Byl vyzbrojen kyjem, ženě byl pak poskytnut šátek s kamenem a poskytnuta volnost pohybu. Jakkoli tato "zbraň" může působit komicky, měla nemalé destruktivní účinky. Proto se stávalo, že tyto duely klidně vyhrály i na první pohled slabší ženy. Pro zajímavost uvedu, že ještě před započetím ordálu byli oba soupeři prohlédnuti, mají-li zastřižené nehty, jsou-li oholeni a u některých případů se vyžadovala absence obuvi. V některých případech bylo i formalizované oblečení-upnuté, bez volných konců, za které by bylo možno soupeře zachytit. V krajní nouzi mohli být sokové potřeni tukem. Důvodem k těmto poněkud výstředním opatřením byl ryzí pragmatismus. Bylo nežádoucí, aby souboj přešel v zápas holýma rukama, kdy by bez ohledu na boží vůli rozhodovala přece jen fyzická zdatnost daného jedince. Na našem území došlo k poslednímu božímu soudu roku 1456, kdy zemské desky popisují nařízený souboj mezi panem Janem z Děčína a Mikulášem z Lobkovic. Nicméně již i ten byl podle platného práva nelegální. Přesto se konal a jeho výsledek měl právní následky. Souboje se v Evropě konaly v podstatě až do začátku 20. století, ale to již neměly povahu ordálu.


Nejstarší muž Austrálie pletl svetříky tučňáčkům
Nejstarší muž Austrálie, Alfred Date (1905-2016) měl zajímavého koníčka a to pletení svetříků pro tučňáky nejmenší. Plést se naučil od své sestry v roce 1932, protože chtěl dát vlastnoručně udělaný dárek svému čerstvě narozenému synovci. Svetříky začal plést v roce 2013, ve svých 108 letech po té, co navštívil národní park Phillip Island. V té době se udála ropná havárie a reálně hrozil masivní úhyn tučňáků, kteří, aby se očistili, z peří spolykali také velké množství ropy. Mastnota navíc také dovolí studené vodě proniknout skrz ochrannou péřovou vrstvu tučňáků, kteří poté mohou zemřít na podchlazení. Alfred Date pletl svetříky až do své srti v roce 2016.


Pořád si stříhat nehty může být dost otrava
No a pak je tady jedno nepěkné vrozené onemocnění, které tento zádrhel krásně řeší. Anonychia congenita je stav, který postihuje nehty na rukou/nohou. Jedincům s tímto onemocněním obvykle chybí všechny nehty na rukou a nohou, přičemž absence nehtů je zřejmá již od narození. Jo a většinou to nevypadá tak "pěkně" jako na této fotce. Anonychia (nedostatek nehtů) je velmi neobvyklým vrozeným stavem, podle Národního centra pro biotechnologické informace (NCBI) Národní lékařské knihovny Spojených států. Je způsobeno mutacemi v genu R-spondin 4 (RSPO4), který se nachází na krátkém rameni chromozomu 20 (20p13). Může jít jak o samostatný jev, ale také o součást dalších problémů - se zuby, vlasy a potními žlázami. Teď si asi říkáte, že život bez nehtů musí být vlastně náročný. Pokud normální člověk nedokáže oddělit od sebe kostky Lega, představte si, jaké to musí být pro tyto lidi. Zkrátka, nemyslíte na to, jak užitečné jsou nehty, dokud je nemáte. V současné době neexistuje žádná uznaná nebo účinná léčba tohoto onemocnění. Úplná vrozená anonychie byla celosvětově hlášena v méně než 20 případech. Pro tyto jedince je tak jedinou možností používat nehty nalepovací.

Zdravím vespolek, Nepochybně před sebou právě máte otevřenou knihu Zapomenuté zbraně 1. světové války od Jaroslava Nedobitého (právě vyšla). Když si nalistujete na stranu 162, tak tam mezi sponzory knihy najdete i krásné logo Kabinetu Kuriozit .)) Ještě vám prozradím drobné tajemství, že v továrnách Kabinetu Kuriozit se právě valí dým z pecí a malí umpalumpové již svými drobnými prstíčky připravují pozoruhodné dárkové koše se spoustou podivných podivností s logem Kabinetu. Na Vánoce to sice již nestihnou (nemám dostatečně dlouhé popohánědlo), ale někdy začátkem roku bude k mání 20 speciálních balíčků. Tak neutraťte všechny prašuláky za blbiny (ptakopysčí mléko fakt není tak dobré jak se říká) a dejte si bokem peníze od babičky! Nezapomeňte i sledovat Kabinet, ať vám ta paráda neuteče, protože to bude frmol! Až nastane vhodná konstelace hvězd, dozvíte se víc .))


Některým lidem se lepí smůla na paty. Někoho to nakonec stojí život nebo sebeúctu. No a pak je tady Frane Selak - nejšťastnější smolař, který sedmkrát unikl přímé hrozbě smrti a nakonec vyhrál v loterii. Frane Selak (1929-2016) byl chorvatský učitel hudby. Poprvé měl namále v lednu 1962, když jel ve vlaku, který vykolejil a sjel do řeky. Bylo chladné počasí a pršelo. Neznámá osoba jej vytáhla do bezpečí a Selak vyvázl pouze se zlomenou rukou a podchlazením, zatímco dalších 17 pasažérů se utopilo. Následujícího roku poprvé a naposled usedl do letadla, protože stroj kvůli závadě ztratil výšku a Selak poškozenými dveřmi vypadl ven. Zřítil se na pole do hromady sena, takže neutrpěl ani škrábanec, zatímco 19 jiných lidí nepřežilo. Roku 1966 jel autobusem, který dostal smyk a sjel z vozovky do řeky. Selak doplaval na břeh a vyvázl jen s modřinami, zatímco čtyři lidé zahynuli. Roku 1968 učil svého nejmladšího syna jak správně držet zbraň a nevšiml si, že je bezpečnostní pojistka vypnutá. Omylem se mu podařilo se střelit do varlete, které mu bylo později v nemocnici odoperováno. V roce 1970 se vznítil motor jeho auta, podařilo se mu vyskočit nedlouho před samotným výbuchem. Tři roky poté vzplanulo i jeho další auto. U benzinové pumpy vystříklo hořlavé palivo na jeho horký motor. Přišel o všechny vlasy, ale jinak opět vyvázl bez další zdravotní újmy. V roce 1995 jej v Záhřebu srazil plně rozjetý autobus. Utrpěl pouze lehká zranění. O rok později unikl poslední hrozbě smrti – čelní srážce s dodávkou OSN na horské silnici. Selak, jenž nebyl připásán bezpečnostním pásem, na poslední chvíli strhl volant, vyskočil z vozu a zachytil se větev jediného stromu, který se nad propastí tyčil. Jeho automobil letěl 100 metrů hlubokým srázem a následně shořel. Po všem tomto příkoří se na něj Štěstěna přeci jen usmála a odměnila jej pořádným darem. V roce 2003, 2 dny po jeho 73. narozeninách, poprvé v životě vsadil v loterii. Investoval v přepočtu 30 korun, přičemž vyhrál 25 milionů. Tou dobou se také popáté oženil. Z výhry zakoupil 2 domy a loď. V roce 2010 se rozhodl dát většinu zbývajících peněz příbuzným a přátelům, a žít skromně. Zemřel ve věku 87 let.


Randix HG-40P byl technologickým zázrakem své doby
Představoval stylovou kombinaci gramofonu s přenosným rádiem a kazetovým přehrávačem. Konstruktéři se museli potýkat s komplikovaným úkolem, jak integrovat přehrávač gramofonových desek do přenosného zařízení a zajistit dostatečnou odolnost před vibracemi. Gramofonová deska byla až do 80. let 20. století nejrozšířenějším nosičem zvukového záznamu. Od konce 80. let 20. století byla postupně nahrazována kompaktním diskem (CD), až byla v 90. letech z trhu téměř vytlačena. Zhruba od roku 2005 pak nastává renesance zájmu o gramofonovou desku a mnoho hudebních vydavatelství začíná vydávat reedice starších hudebních nahrávek i novou hudbu opět také na gramofonových deskách. V současnosti je gramofonová deska velmi oblíbeným hudebním nosičem milovníků vysoké kvality reprodukovaného zvuku – posluchačů i umělců-hudebníků. Nutno však podotknout, že výrobní cena gramodesky je asi čtyřikrát vyšší než výrobní cena CD.


Náhrobek Françoise I. de la Sarra (zemřel roku 1363), umístěná v kapli Sainte-Antoine v La Sarraz ve Švýcarsku, je mrazivou připomínkou smrtelnosti. Můžeme zde spatřit rozkládající se Françoisovo tělo požírané žábami, hady a červy – což symbolizuje nevyhnutelnost smrti a rozkladu. Tyto hrobky, oblíbené v pozdním středověku, sloužily jako "memento mori" (pamatuj na smrt) a nabádaly diváky, aby přemýšleli o dočasnosti života a žili ctnostně. Françoisovu smrt obklopují legendy: jedna tvrdí, že násilně zahynul při lovu a později byl nalezen pokrytý žábami a plazy, což inspirovalo podobu jeho hrobky. Jiná naznačuje, že toto zobrazení bylo vytvořeno vazaly hledajícími symbolickou pomstu za jeho údajnou tyranii. Bez ohledu na svůj původ zachycuje tato památka středověkou posedlost smrtí a posmrtným životem. Potřeba pamatovat na smrt se objevuje již v Platónově dialogu Faidón, v němž Sókratés říká, že "opravdoví filozofové se připravují k umírání a smrt je ze všech lidí jim nejméně strašná". Podobné názory v antice dále hlásali stoikové a Seneca. V křesťanském kontextu středověku toto původně filozofické téma ztratilo svůj obvyklý antický protějšek, hýřivé "nunc est bibendum" (teď je třeba pít), a získalo náboženský ráz. Memento mori připomínalo nadcházející poslední soud boží, který podle křesťanské víry čeká duši zemřelého, a upozorňovalo na marnost, pomíjivost a prázdnotu (vanitas) pozemských potěšení.

Vorvaní vertikální zdřímnutí
Zachytit velrybu při spánku je celkem vzácné. Když si vorvani potřebují zdřímnout, zhluboka se nadechnou, ponoří se asi do 15 metrů a uspořádají se do dokonale rovných vertikálních vzorů. Potom klidně spí až dvě hodiny v kuse, než zase vyplavou, aby se nadechli. Vorvani spí ve skupinách po 5 nebo 6 jedinců, a to pravděpodobně kvůli ochraně. Během spánku přitom odpočívá vždy jen jedna polovina mozku. Obě hemisféry se takto střídají, dokud se mozek celkově nezregeneruje. Zatímco velryby v zajetí spí s otevřeným okem a polovinou pozornosti mozku, fotky z Chile dokazují, že i ve volné přírodě vstupují do plnějšího a hlubšího spánku. Někteří kytovci (např. sviňuchy, delfínovci) skutečně v pohybu neustávají. Kosatky nebo delfíni skákaví v zajetí nicméně pravidelně odpočívají – buď při hladině nebo na dně nádrží. Nutno podotknout, že kytovci nemají dýchací reflex jako ostatní savci. Musí dýchat jedině vědomě, proto je jejich spánek omezen na délku jejich běžného ponoru a část mozku přitom musí být vzhůru. U velkých druhů ale může tento šlofík mít i víc než celou hodinu. Poprvé vertikálně spící vorvaně zdokumentovala studie v roce 2008. Poprvé je zachytil až roku 2017 francouzský fotograf Stephane Granzotto, stalo se tak když hledal záběry pro svou knihu o těchto překrásných tvorech.


Řez chřestýším chrastítkem
Chřestýš (Crotalus) je rod hadů z čeledi zmijovitých, pro něž je typické zakončení ocasu v podobě zrohovatělých článků šupin pospojovaných uprostřed. Celé to funguje na podobném principu jako chrastítka pro děti. Když se zatřese zleva doprava, volné okraje se o sebe třou a vydává to tento vibrující, chřestivý zvuk. Běžná zvuková frekvence chřestýše je kolem 40 Hz, vyšší, varovnější signál má 60 až 100 Hz. Čím blíž je k němu potenciální nebezpečí, tím je hlasitější. Akustický výkon hada je podle vědců hlavně signálem strachu. Chřestýš se tak chová třeba v obavě z toho, aby ho jiná zvířata nezašlápla.


Lov krevet z koňského hřbetu
Je tradicí starou již více než 500 let a lze ji vysledovat až do roku 1502. V belgickém městečku Oostduinkerke nedaleko Dunkerku, tak dodnes loví krevety speciálním způsobem. V roce 2013 byla tato tradice zapsána na seznam kulturního dědictví UNESCO. Lov krevet pomocí koní nebyl v minulosti ničím neobvyklým. Takto se živily tisíce rodin od Belgie přes Francii až po Velkou Británii. Postupem let ale tento způsob zcela nahradil lov krevet z lodí. To ale neplatí pro Oostduinkerke, na jehož plážích rybáři dodnes vlečou sítě za pomoci svých silných koní. Mohutní brabantští koně vážící přes tunu, se až po plece brodí ledovou vodou, zhruba 100 metrů od břehu, s velkými koši na každém boku, krok za krokem zpěněným vlnám Severního moře. Kráčejí vodou pozvolna, aby je nestrhl proud nebo náraz vln. Nenechají se odradit mořem a větrem a táhnou za sebou osm metrů širokou síť. Lov funguje tak, že rybářská síť za koněm má tvar nálevky, jíž udržují otevřenou speciální dřevěné desky po obou stranách. Síť je připevněná k řetězu, který způsobuje na mořském dně drobné vibrace a krevety žijící těsně pod povrchem to vyruší. Začnou pak vyskakovat z písku a končí v síti. Úlovkem jsou vzácné malé šedivé krevety, které jsou vyhledávanou pochoutkou belgické kuchyně. Ještě před deseti lety takhle rybáři v několika týmech vytáhli i patnáct kilogramů krevet, dnes je to maximálně mezi pěti až šesti kily. Důvodem je, že v létě jsou místní vody pro krevety příliš teplé a tak se prosouvají jinam. V 90. letech to vypadalo s celým řemeslem velmi bledě, zbyli jen dva nebo tři Paardenvisserové (rybáři na koních) a staletá tradice stála prakticky na pokraji zániku, staří přestali pracovat a nebyli téměř žádní následovníci řemesla. Že k tomu nedošlo, je zásluhou nadšenců, jako je Stefaan Hancke. Ten dokonce vyučil nové rybáře na koních, včetně svého syna a postaral se o to, aby toto řemeslo nevymřelo. V roce 2013 Belgie uspěla se svojí žádostí a tradiční lov krevet se dostal na seznam kulturního dědictví UNESCO. Znamenalo to mimo jiné zajištění dotací pro činnost, která by jinak velmi pravděpodobně zanikla, protože síť za tažným koněm nemůže konkurovat rybářským flotilám. Dnes se mu věnuje 19 belgických rybářů (i několik žen).


Švédský závodní tým účastnící se 430 mil (692 km) dlouhého vytrvalostního závodu v Ekvádoru si vytvořil nečekané pouto s toulavým psem. Jeho neochvějná loajalita a odhodlání inspirovaly tým, když společně procházeli náročným terénem amazonské džungle. Toto nečekané přátelství začalo v listopadu 2014, když se jeden člen týmu, Mikael Lindnord, o přestávce podělil se psem o karbanátek. Ten pak následoval tým po zbytek závodu. Někdy musel být vytažen z hlubokého bláta a během plavby na kajaku skočil do vody a plaval po boku, dokud jej Lindnord nevytáhl na palubu, načež o chvíli později zase skočil zpátky chytat ryby. Lindord jej pojmenoval Artur, po britském krále Artušovi, pro jeho aristokratický vzhled. Později se podařily vybrat peníze pro převoz psa do Švédska. Předtím ale musel absolvovat nezbytnou veterinární péči, malou operaci a zůstat 120 dní v karanténě. Nový domov našel u Lindnorda a jeho rodiny v březnu 2015. O dva měsíce později doprovázel tým ve World Run Wings For Life v Kalmaru. Arthurovi byl diagnostikován zhoubný nádor a zemřel 8. prosince 2020. O Arturovi byly sepsány tři bestsellery a jednou z knih byl inspirován film Arthur the King (česky pod názvem Nezlomní) vydaný 15. března 2024. Příběh se ale odehrává (i se tam natáčel) v Dominikánské republice, což vedlo k velkému zklamání mezi ekvádorskými fanoušky. Charitativní organizace "Arthur Foundation", byla vytvořena na pomoc pouličním psům a podařilo se jí v Ekvádoru prosadit zákon o dobrých životních podmínkách zvířat (Ley Organica de Bienestar Animal).

Máme tady Vánoce a ze všech stran se na nás hrne "Narození Ježíše z panny", tak si povíme jeden příběh který se skutečně stal. Samice krokodýla amerického jménem Coquita, žila sama 16 let, když v tom byla jednoho dne nalezena se snůškou 14 vajec. K překvapení vědců byla polovina vajíček životaschopných, ale žádné se bohužel nevylíhlo, přičemž jedno obsahovalo plně vytvořený, ale neživotaschopný plod téměř geneticky identický s matkou (99,9 %). Vědci tak zaznamenali první "neposkvrněné početí" u krokodýlů - v tomto případě krokodýla amerického (Crocodylus acutus). Partenogeneze (samobřezost nebo pannobřezost) znamená vývin nového jedince ze samičího vajíčka neoplozeného samčí pohlavní buňkou. Prvním průkopníkem v tomto oboru byl český katolický kněz, zemědělský odborník a včelař Josef Antonín Janiš (1749-1821), který ji prokázal pokusem se včelami. U obratlovců není partenogeneze příliš častá. Byla však popsána u dvou druhů žraloků, ptáků, ještěrek a varana komodského. U savců se partenogeneze přirozeně zřejmě nevyskytuje. Je však možné vytvořit embryo partenogenetické myši uměle, tyto myši dožijí až do dospělosti a jsou plně plodné. Panenské početí Ježíše Krista je učení, podle kterého matka Ježíše Nazaretského Marie otěhotněla bez pohlavního styku s lidským otcem a zůstala pannou až do narození Ježíše. Toto učení je všeobecně přijímáno v křesťanských církvích i v islámu. Marie pochopitelně nemohla počít sama od sebe, v tomto smyslu byla pouhou "nádobou", prostředníkem. Jen Bůh mohl vykonat zázrak Vtělení. Ježíš se nenarodil v hříchu, to znamená, že neměl hříšnou podstatu. Zdá se tedy, že hříšná podstata se předává z generace na generaci skrze otce. Narození z panny tedy znamenalo, že k tomuto přenosu hříšné podstaty nedošlo, a umožnilo to Bohu, aby se stal dokonalým člověkem. Na zrod reptiliáního mesiáše si tak bohužel musíme ještě počkat .((


Umělkyně Kathleen Ryan vytváří propojení mezi kráskou a groteskou ve svých nadrozměrných sochách plesnivého ovoce. Pochází z Kalifornie a nyní tvoří New Yorku, ve své tvorbě využívá drahokamy a polodrahokamy jako malachit, opál a záhnědu k napodobení hniloby. Kathleen s velkou oblibou zpodobňuje citróny, ale najdeme zde též pomeranče, hrušky a podobně. Na první pohled jsou všechny její sochy velmi krásné na pohled, ale též poněkud zneklidňující.


Feritová paměť o objemu 9 kB dat
Velikost ručně vypletených desek je v tomto případě 145x145 mm, průměr jader 1,2 mm a průměr drátků 0,12 mm. Koncept tohoto technického zázraku z poloviny 20. století je založen na vlastnosti některých keramických oxidů, zvaných ferity. Ty mají schopnost podržet si po zmagnetování (zápisu) orientaci i když na něj přestane působit vnější magnetické pole. To vše až do přemagnetování do opačného směru (nevyžadovaly občerstvování). Základem feritové paměti tedy byla právě ona prstencová feritová jádra, jejichž kruhovým otvorem procházely čtyři vodiče. Jádra byla vzájemně propojena do maticové sítě, tvořené vodorovně a svisle protaženými vodiči X a Y (zápis 1 nebo 0), šikmo k nim pak vodiči Z a S (pro smazání). Výrobě byl tento typ paměti velmi náročný (vše se muselo plést ručně), ale zároveň šlo o technologii, kterou zvládl vyrábět i Východní blok. Feritové paměti vyráběla koncem 60. let šumperská firma Pramet, která byla v tehdejší době jediným československým výrobcem součástek z magneticky měkkých i tvrdých feritů. Příkladem použití může být kupříkladu tuzemský tranzistorový počítač TESLA 200 vyráběný od roku 1969. Používaly se však především ve výpočetních střediscích a vysokých školách. Během dlouhého období mezi léty 1955 a 1975 byla feritová paměť používána jako RAM v převážné většině vyráběných počítačů, mnohokanálových analyzátorů a v dalších elektronických zařízeních.


Historie sněhuláka, aneb z padoucha hrdinou
Stavění sněhuláků je oblíbenou zimní radovánkou, ale též velmi starodávnou tradicí. Nicméně kdy přesně lidé začali stavět sochy ze sněhu, není známo. První doposud známá zmínka o sněhulákovi je z malé modlitební knihy z roku 1380, ale již tehdy šlo nejspíš o oblíbenou zábavu. Na konci roku 1492 vymodeloval na nádvoří Medicejského paláce postavu ze sněhu slavný sochař Michelangelo Buonarroti (1475-1564). Roku 1511 rozzlobení obyvatelé Bruselu společně postavili 100 sněhuláků*, parodující krále, folklórní postavy, mořské panny, jednorožce a vesnické "hlupáky". První písemné zmínky o sněhulácích lze nalézt i v tvorbě samotného Shakespeara. Sněhulák byl zpopularizován v průběhu 18. století. V roce 1770 se v jedné dětské knížce vydané v Lipsku poprvé objevuje jeho název (Schneemann). Nejstarší fotografie sněhuláka je z roku 1853 z Walesu. Nutno poznamenat, že první sněhuláci naháněli lidem strach. Šlo o personifikaci zimy a třeskutého mrazu, maje přitom hrozivý výraz ve tváři a koště v ruce. Teprve v 19. století se pozvolna začal měnit přístup lidí k zimě, která již neznamenala jen čas strádání a hladu. Sněhulák se tak stal laskavějším a začal se usmívat. Netrvalo dlouho a definitivně se proměnil v kladnou postavu - jakéhosi veselého tlouštíka (a získal i svůj typický tvar). Přispěla k tomu i popularita vánočních pohlednic a novoročenek na nichž byl často sněhulák umístěn, jako obraz přátelského symbolu zimy. Počátkem 20. století se začal sněhulák objevovat také jako figurka na vánočním stromečku a stal se z něj nepostradatelný symbol Vánoc a Nového roku. Sněhulák ale nemusí být vždy jen pozitivní postavou. Americký horor "Jack Frost: Sněhový zabiják" z roku 1996 kupříkladu zpodobňuje mrtvého sériového vraha, který se vrací v podobě sněhuláka a mstí se světuuuuuu! Oproti tomu ve filmu z roku 1998 zemře hlavní hrdina při autonehodě a vrací se ke svému synovi v podobě sněhuláka, aby stačil napravit jejich vztah dříve, než roztaje.
*Zajímavostí je, že v Litvě říkají sněhulákům "bytost bez mozku". Tohoto faktu bylo využito v zimě 2005, kdy Litevci na znamení protestu proti tehdejší vládě postavili 141 sněhuláků (jeden pro každého poslance) poblíž parlamentu.

Ochranné masky ​​pro tankové posádky
První tanky byly poměrně neohrabané kolosy, které sice byly chráněny před nepřátelskou palbou z ručních zbraní, leč snadno jejich pancíř prorážely protitankové pušky nebo děla. Rovněž vytrvalá palba z pušek a kulometů dokázala uvolnit z vnitřní strany ocelové úlomky, které pak mohly osádku vážně zranit. Nemluvě o tom, že pokud projektil prorazil do vnitřního prostoru, odrážel se od stěn a mohl způsobit doslova masakr. Pamětníci rovněž zmiňují, že v případě zásahu docházelo k tavení kovu (podobně jako v hutích), přičemž žhavé kapičky způsobovaly hrozivé zranění. V podstatě by se dalo říct, že služba v tanku byla opravdovým peklem. Ve vozidle totiž bylo neskutečné vedro, hluk a dusivý kouř z nábojových spalin. Vojáci se snažili chránit a brzy získali speciální kožené přilby tlumící nárazy a před úlomky si zakrývali tvář speciálními maskami (hodilo by se použít i označení škraboška). Tyto byly vyrobeny z tuhé lisované kůže s jemnější přišitou na vnitřní straně, doplněné o kovové očnice s úzkými průzory a spodní část tváře chránil kroužkový závěs. K obličeji se masky připevňovaly pomocí dvou látkových šňůrek, vázaných na temeni. Na titulním obrázku můžeme vidět ochrannou masku, která patřila britskému tankistovi, druhému poručíku Hassellovi, který ji měl v bitvě u Cambrai 20. listopadu 1917. Hassell tehdy velel tanku "Harrier", jednomu z 378 účastníků útoku, který započal v 6:30 ráno. Úspěšně postoupil za druhou část Hindenburgovy linie do vesnice Ribecourt a třetí linie dosáhl krátce po 9:00. Později téhož dne se stal "Harrier" obětí německé dělostřelecké palby, která tank vyřadila z provozu, byť se celá osádka stihla zachránit. Hassell později zaznamenal své zážitky z bitvy a byly vydány v knize The Imperial War Museum Book of First World War, která vyšla v roce 1991 a jejím autorem je Malcolm Brown. Pro zajímavost uvedu, že tyto ochranné masky ​​pro tankové posádky nenosili jen Britové, ale jejich spojenci a poněkud paradoxně i Němci, kteří se zmocnili množství tanků, často i nepoškozených. Po opravě a zprovoznění je pak sami nasazovali do bojů a pokud to bylo možné, vybavovali osádky rovněž těmito maskami. Hodí se rovněž podotknout, že první verze kožených tankistických přileb měly problém v tom, že siluetou nápadně připomínaly německé přilby. Nebylo tedy vyjímkou, že se přidušení a zranění tankisté, při návratu k vlastním liniím, byli postříleni spolubojovníky.


Dne 2. března 2021 byla zachráněna osádka potápějícího se civilního plavidla a jelikož mohlo dojít k úniku paliva, byla přivolána vojenská loď Thajského námořnictva, aby situaci monitorovala. Námořníci si ale povšimli, že odvezena byla pouze lidská část osádky a čtveřice koček zůstala ponechána svému osudu. Okamžitě tedy zahájili novou záchrannou operaci. Jeden z důstojníků osobně skočil do vody a jednu po druhé kočky odnesl na svých zádech do bezpečí.


Prý gladiátorská přilba z jednoho bazarového inzerátu za 150 euro. Pořádně se ale podívejte, z čeho byla vytvořena.


Miniaturní obrazy na slupkách dýňových semínek
Hasan Kale je turecký umělec uznávaný po celém světě pro svou schopnost vytvářet miniaturní umění na neobvyklých a extrémně drobných plochách. Jeho práce se vyznačuje působivou mírou detailu, která dokáže proměnit předměty každodenní potřeby, jako jsou různé skořápky, kávová zrna, hmyzí křídla, zápalky a dokonce i lidské vlasy. Kale přeměňuje tyto drobné objekty v malířská plátna, na kterých zobrazuje krajiny, portréty a kulturní scény, často inspirované jeho rodným Istanbulem.

Všechno krásné do nového roku 2025
Doufám že se zde i příští rok sejdeme v hojném počtu a úroveň diskuze setrvá v poklidu jako doposud. V mezičase můžete rozjímat nad krásou tohoto dřevěného prkénka, co jsem dostal od kamaráda .D


Jehle Saphier, aneb lichtenštejnský sen o vlastním sporťáku
V 80. letech se lichtenštejnský výrobce plážových bugin Xaver Jehle, zabýval výrobou vozítek prapodivných tvarů. Ve své malé dílně v městečku Schaan severně od hlavního města Vaduzu, přestavoval sériové podvozky do futuristických křivek. Nejfantasknějším výsledkem jeho tvorby je nepochybně klínovitý vůz Saphier, který vypadal jako z vědeckofantastického filmu. V tomto případě již vytvořil originální sporťák bez jakýchkoli předsudků ve tvarech i technice, odlišný od všeho doposud postaveného. Vůz z roku 1982 zcela postrádal konvenční dveře, horní část se pro vstup do kokpitu vyklápěla směrem vpřed jako celek včetně extrémně plochého čelního skla s jediným stěračem, bočních panelů a vnějších zpětných zrcátek ukrytých v hranatých výstupcích po stranách. Základem prototypu byl ale stále podvozek z Volkswagenu Brouk, konkrétně z roku 1969. Výkonnější varianta Saphieru již ale měl mít vlastní dvojitý nosný rám z hliníkových trubek. Rovněž pohonná jednotka se lišila dle verze a tomu odpovídala i cena. Nejlevnější verzi poháněl čtyřválec z první generace Golfu o výkonu 55 kW (75 k). Dostala se prý až na 170 km/h, a cena v roce 1984 činila 16 300 švýcarských franků. V roce 1988 se již nabízel vůz poháněný vyladěným motorem Ford V8 o objemu 5,6 litru, o výkonu 350 koní. Zde se udávala rychlost až 320 km/h, ale je otázkou, jak moc byl tento údaj dosažitelný, byť byl Saphier velmi lehký (jen 750 kg). Nutno podotknout, že hranaté auto s vystouplými předními blatníky a karoserií z polyesteru, sklolaminátu a lehkých kovů nemělo zrovna nízký odpor vzduchu. Patrně nepřekvapí, že s cenou od 300 000 švýcarských franků byla řada zájemců praktiky nulová. U nejvýkonnější verze zůstalo nakonec jen u plánů, nikdo jej nechtěl, neobjednal si a nezaplatil alespoň zálohu. Pokud jde o slabší verze, tak byť Saphier vzbuzoval velkou pozornost, zůstalo jen u kusové výroby. Celkem vzniklo asi jen dvacet kusů. Netrvalo dlouho a v roce 1993 Xaver Jehle definitivně vzdal pokusy o výrobu dalších automobilů.


Bizoní býk je impozantní stvoření s vystouplým hrbem na ramenou a huňatou hřívou na plecích, krku i hlavě. Ty slouží vlastně jako jakýsi nárazník nebo tlumič, protože při vzájemných soubojích podnikají tunoví býci prudké výpady s rozběhem, které končí čelní srážkou a pokračují přetlačováním. Hlavy drží blízko u země a snaží se nepřítele nabrat na rohy. Často dochází ke zraněním, z nichž některá mohou být i vážná - dokonce mohou i praskat žebra, jako můžete vidět na této fotografii (již srostlá). Zajímavostí je, že někdy se uvádí, že bizoní žebra jsou dostatečně silná, aby zastavila projektily z moderních pušek velkých ráží, aniž by se zlomila (prý se takové případy uvízlých a zarostlých objektů objevují). Zajímavostí je, že indiáni bizoní kosti tradičně přetvářeli na roztodivné množství předmětů denní potřeby, jako jsou nože, hroty šípů, palice, škrabky, šídla, jehly, lopatky, motyky, rukojeti nástrojů, kostra sedla, saně, štětce, hrací kostky, obřadní předměty, hudební nástroje atd. Autorem titulní fotografie Jim River Guide Service.


Šest rotačních koníků. Kresba z roku 1685, Indie za vlády Mughalů.

V televizním seriálu Přátelé se objevil slavný herec Bruce Willis
Jeho běžná taxa za roli tehdy běžně činila 20 milionů dolarů, ale zde vystupoval zadarmo - honorář věnoval na charitativní účely. Nyní si ale povíme, co všechno tomu předcházelo. Během deseti sezón Přátel se objevila v sitcomu řada známých osobností 90. let. Příkladem může být Brad Pitt, Julia Roberts a Robin Williams a podobně. Bruce Willis vystoupil v malé vedlejší roli na jaře 2000 v šesté sezóně, a ztvárnil Paula Stevense, ovdovělého otce nové přítelkyně Rosse. Později dokonce chodí s Rachel. Do seriálu se ale dostal náhodou, když prohrál sázku s Matthew Perrym, který v Přátelích hrál jednu z hlavních postav (Chandlera). Jen několik měsíců dříve totiž oba herci hráli v temné komedii Můj soused zabiják (The Whole Nine Yards). Při práci na filmu se Perry vsadil s Willisem, že půjde o kasovní trhák. Willis z nějakého důvodu nevkládal do snímku velké naděje, a tak sázku přijal – a prohrál. Film totiž držel první místo v tržbách a to hned po několik týdnů! V rámci prohry v sázce byl Willis nucen hrát zmíněnou roli Paula Stevense. Vstup do Přátel kvůli prohrané sázce samozřejmě nebyl v očích Willise negativní zkušeností. Nakonec dokonce vyhrál cenu Emmy za vynikajícího hostujícího herce v komediálním seriálu. Herec daroval celý svůj honorář za vystoupení pěti různým charitativním organizacím. Willis ani Perry sázku nikdy nekomentovali, ale tvrdili, že spolupráce na Přátelích byla zábavná zkušenost. Je pravděpodobné, že Willis nechtěl potvrdit, že vsadil proti výkonu filmu v němž hrál, ale všem zúčastněným to zjevně vyšlo.


Susan Aikens v roce 2007 napadl medvěd ale nakonec přežila a pomstila se
Podle deníku The Daily Record si Sue jednoho dne všimla samce medvěda grizzlyho, kterak zahrabává mršiny sobů karibu poblíž jejího tábora (tehdy žila sama na Aljašce). Věděla, že je bude muset co nejdřív vykopat, protože používala otevřený prostor jako heliport a zápach by přilákal další predátory. Když tak ale učinila, pohněvaný medvěd se jí rozhodl dát lekci. Když šla jednoho dne nabrat vodu z nedaleké řeky, musela odložit pušku a právě tehdy na ni medvěd zaútočil. Popadl ji a odtáhl kus stranou. Očividně mu šlo primárně o "dominanci" a nechtěl ji přímo zabít, přesto utrpěla hrozivá zranění, než se nakonec dokázala vyprostit a medvěda odehnat. Doplazila se do tábora, kde si provizorně sešila zranění na hlavě (od zubů) a ruce. Nohy měla vyhozené z kyčlí a tak si je stáhla popruhem, což po nějakou dobu fungovalo a mohla tak částečně chodit. Vzala zbraň a vydala se onoho medvěda stopovat za řeku. To se ji povedlo a nakonec jej zastřelila. Vrátila se do tábora a nyní nastal boj s časem. Snažila se zavolat o pomoc na nejbližší vojenskou posádku, ale ozval se jí pouze záznamník. Rovněž další snahy o přivolání záchrany skončily neúspěchem. Teprve o 10 dní později byla vrtulníkem odvezena do nemocnice, kde se nakonec plně uzdravila. Dodnes je velmi aktivní a pravidelně zveřejňuje příspěvky o svém životě na Instagramu.


Diafonizace je vědecká technika zprůhledňující měkké tkáně a obarvující kostní i chrupavčité struktury
Umožňuje tak vizualizaci vnitřní anatomie organismů bez poškození vzorků pitvou. Obarvené struktury pak lze snáze studovat pouhým okem. Diafonizace se začala rozvíjet již v 19. století, poprvé ji použil a popsal O. Schultze v roce 1897, a později byla upravována četnými badateli. Diafonizáty byly využívány pro medicínské účely, a to především v anatomii, morfologii a embryológii. Díky této metodě je totiž možné nahlédnut do těla obratlovců pomocí zprůhlednění měkkých tkání (změní konzistenci v želatinovou hmotu) a vyobrazení mineralizovaných tkání pomocí histologických barviv (nejčastěji alizarinová červeň na kosti a alciánská modř na chrupavky). Postupem času ji však vytlačily moderní zobrazovací metody jako CT sken nebo rentgen. Nedávno však byla značně zpopularizována a nyní je diafonizace známa spíše jako umělecký směr, který neokoukaným způsobem spojuje vědu s uměním.


O původu neformálního pozdravu "Ahoj"
Ahoj je neformální pozdrav používaný v Česku a na Slovensku při vítání a loučení. Původně šlo o námořnický pozdrav (anglicky ahoy), který je doložen od roku 1751. Do střední Evropy pronikl (přes dolnoněmecké ahoi) nejprve mezi vodáky a trampy, později byl adoptován širokou populací. Konkrétní původ není zcela znám, ale často se zmiňuje jako zkratka latinské věty "Ad HOnorem Jesu" (Ke slávě Ježíše!). Tu prý měli používat námořníci k ochraně před piráty. S mořem má spojitost i další možnost v podobě anglického označení "a hoy" (doslova nákladní člun, nebo šalupa). Další možností je původ u středoanglických honáků, kteří těmito slovy měli popohánět dobytek - zejména voly. Další možností je, že jde o pouhé zesílení obyčejného "hej", které slouží upoutání pozornosti druhého člověka a k navázání komunikačního spojení. S touto funkcí se pojí právě nejstarší známé použití tohoto slova (roku 1751 od Tobiase Smolletta): "While he was thus occupied, a voice, still more uncouth than the former, bawled aloud, 'Ho! the house, a-hoy!'" Zajímavostí je, že Graham Bell (vynálezce telefonu) údajně navrhoval, aby se slovo "ahoy" stalo běžným telefonním pozdravem. Bohužel jej ale předběhl konkurent Thomas Alva Edison se svým "hallo". Pokud jde ale o naše krajiny, tak za druhé světové války se žertovně říkalo, že "AHOJ" zkracuje slova "Adolfa Hitlera oběsíme jistě". Ve vodácké komunitě dodnes panuje obecně akceptovaný úzus, že ahoj je jediným adekvátním pozdravem na řece při zdravení lodě. Použít jakýkoliv jiný pozdrav se považuje za faux pas. Totéž platí i pro námořnickou komunitu všude po světě. U trampů je také zvykem se zdravit Ahoj, jiný pozdrav je chápán jako paďourství. Zajímavostí je, že "ahoj" jako jediné české slovo nemá přízvuk na první slabice. Velkou konkurenci má "ahoj" v italském "čau", které do světové literatury poprvé přinesl patrně Ernest Hemingway v románu Sbohem, armádo. Za jeho oblibu v tuzemsku může italský filmový trhák Velká modrá cesta s Yvesem Montandem v hlavní roli.

Pokus o Sovětské mikroauto
Mikroauta se dnes zdají jako ideální řešení na osobní mobilitu v centrech přeplněných velkoměst. Jenže pracovalo se s nimi již po válce, kdy byly levnou alternativou ke konvenčním osobním automobilům. S myšlenkou takového auta se koketovalo i v Sovětském svazu. Nami A50 "Belka" byl prototyp mikroauta vyrobený v SSSR v polovině 50. let, konkrétně pocházek z dílny Irbitského motocyklového závodu (IMZ). Poháněný byl vzadu uloženým vzduchem chlazeným dvouválcovým motorem z motocyklu o objemu 750 ccm s 3stupňovou manuální převodovkou. Přístup do vozidla byl přes plně výklopné přední dveře kabiny, s jedněmi dveřmi pro cestující. Celková hmotnost činila 640 kg. Továrna IMZ nejprve postavila dva prototypy, jeden osobní a druhý "rolnický", které okamžitě zamířily do Moskvy. Prvnímu se přezdívalo "bělka" (veverka), zatímco druhý nesl přezdívku "ogoněk" (ohýnek). Později následovaly dva vylepšené exempláře. Problém ale byl v tom, že samotný závod vozidla ani pořádně neotestoval a během zkoušek v Moskvě se prokázaly mnohé nedostatky. Ať již nedostatečný jízdní komfort, obtížný vstup nebo nedostatečná bezpečnost. Od zahájení sériové výroby se tak nakonec upustilo. Nutno podotknout, že továrna IMZ ani neměla k dispozici finance nebo samotné výrobní kapacity. V rámci SSSR se do budoucna zaměřila na výrobu nejmenších aut ukrajinská továrna ZAZ (Záporožský automobilový závod) vyrábějící vozy Záporožec.


Polská společnost Biotrem možná způsobila revoluci v průmyslu jednorázového nádobí vytvořením ekologických produktů vyrobených z lisovaného pšeničného odpadu (otrub), vedlejšího produktu mletí obilí. Jejich talíře, misky a jedlé příbory jsou vhodné pro teplá i studená jídla a lze je dokonce použít v troubě a to i té mikrovlnné, což poskytuje velkou všestrannost. Nejpůsobivější je, že po použití se tyto produkty přirozeně rozloží za pouhých 30 dní, což pomáhá výrazně snížit dopad na životní prostředí ve srovnání s tradičními plastovými jednorázovými výrobky. Proces společnosti Biotrem přeměňuje tunu otruby až na 10 000 kusů nádobí a přetváří tak zemědělský odpad na udržitelný zdroj. Otruby jsou odpadní produkt, který přepadává při vysévání meliva z posledních šrotů, vymílacích a domílkových chodů, dále od loupání a kartáčování obilí. Podle granulace se dělí na hrubé (od kartáčování a šrotů) a jemné (z vymílání a loupání). Obsahují nejen částice slupek, ale i částice klíčků a endospermu, poněvadž ani moderní technologie nezaručuje jejich úplné oddělení. Při mletí pšenice se získává 17–18,5 % otrub, žita 20–25 % otrub a ječmene asi 22 % otrub. Otrub se využívá hlavně v krmivářství. V 17. století v Japonsku jich bylo užíváno i jako hnojiva. Proti dřívějším názorům, že otruby jsou v potravě bezcenné, stojí nový poznatek, že tzv. balastní látky podávané v přiměřených dávkách mají příznivý dietetický vliv. Při použití otruby k lidské výživě však musí být pozornost věnována dostatečné hydraci, jinak může dojít (dokonce i životu nebezpečném) ucpání střev. Otruby se využívají jako krmivo pro koně, především kvůli vysokému obsahu tuku, bílkovin a hořčíku. Proteiny však není snadné využít. Otruby také obsahují hodně fosforu, ale poměr fosforu/vápník je tak nepříznivý že může vést k onemocnění, čemuž se ale lze vyhnout přidáním vápna. Otruby jsou součástí (max 10 %) některých receptů na výrobu kaší.


Jak by vypadal svět, "kdybychom měli kapesní telefony". Na komiksu z 20. let 20. století - nutno podotknout, že se docela dost trefili .))


Isettu si povětšinou představujeme jako ikonické miniautíčko vejčitého tvaru s dopředu odklopnou čelní stěnou, nahrazující dveře. Také si jej možná pamatujeme jako nejmenší BMW v historii firmy. Málo se ale ví, že existovala i drsňácká verze, schopná uvézt až půl tuny nákladu! Za touto nádherou se musíme vypravit zpět do Itálie - země jejího původu. Isettacarro 500 byl lehký užitkový vůz se vzadu zkrácenou kabinou Isetty. Měl vlastní pomocný rám, prodloužený rozvor a širokou poháněnou zadní nápravou s diferenciálem. Motor se přesunul za kabinu do středu vozu mimo prostor cestujících. Užitečná nosnost činila 500 kg nákladu. Dodával se v provedení valník, uzavřená skříňová dodávka, se sklopnou korbou i v mnoha dalších. V Itálii se jednalo o natolik oblíbený typ, že se jich nakonec prodalo tolik jako samotné "malé" Isetty. Zajímavostí je, že licenčně se Isettacarro vyráběl i ve Španělsku.

Tříkolový nákladní vůz Aermacchi Macchi MB1
Aermacchi, podobně jako Piaggio byl původně italský výrobce letadel, který se na konci druhé světové války rozhodl začít stavět tříkolová nákladní vozidla. Stejně tedy jako zmíněný Piaggio. Výroba začala v roce 1947 a pokračovala až do sedmdesátých let. Tehdy však ale neskončila, protože práva na stavbu Macchi byla prodána a byla vyráběna jinou společností - přejmenována na BREMACH. Aermacchi Macchi představoval velký prodejní úspěch, který byl způsoben nebývalým jízdním komfortem i jeho pozoruhodnou spolehlivostí. Přední odpružení bylo na tehdejší dobu neuvěřitelné, protože se jednalo o design identický s předním kolem u jejich letounů. Tento styl předního odpružení poskytoval zaručené jízdní vlastnosti, které do té doby u všech silničních vozidel chyběly. Podobné řešení se ostatně dodnes používá na Piaggio Ape, TVS King a Bajaj RE. Další velkou výhodou Aermacchi Macchi byly snížené provozní náklady, protože velká část jeho konstrukce byla vypůjčena z letadel, byla velmi spolehlivá a téměř nikdy se neporouchala. Motor v tomto tříkolovém náklaďáku byl benzinový čtyřtakt (750cc) o výkonu 25 koní. Někdy v 50. letech jej nahradil vznětový dvouválcový vzduchem chlazený motor o objemu 973 ccm. Převodovka měla 8 rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a 2 pro jízdu vzad. Hlavní použití tohoto tříkolového nákladního vozu byla přeprava zboží (obvykle 1,5 tuny) nebo osob na krátké vzdálenosti, a právě k tomuto byl navržen.


To co nevidíte, jsou dvě rosněnky (čeleď Centrolenidae)
Z velké části jsou průhledné, takže mohou dokonale splynout s téměř jakýmkoli barevným vzorem listu. Patrně tak nepřekvapí, že si v některých jazycích vysloužily pojmenování "skleněné žáby". Průhlednost je u ostatních obratlovců velmi vzácný fenomén, protože červené krvinky v krevním oběhu silně absorbují modré a zelené složky světla. Odpočívající rosněnky však erytrocyty během odpočinku ukládají do jater (téměř 90 %), díky čemuž zvýší svou průhlednost dvakrát až třikrát. Tato adaptace rosněnkám poskytuje účinnou formu maskování. Zajímavostí je, že přes jejich spodní stranu těla je možné pozorovat vnitřní orgány a nazelenalé kosti. Byť jsou tyto žabky velmi drobné, tak některé druhy vykazují agresivní chování. Například samci rosněnky průsvitné (Espadarana prosoblepon) se při vzájemných potyčkách často snaží svého soka shodit z obsazeného listu, přičemž k vzájemnému zaklesnutí využívají hákovitý výrůstek na pažní kosti. Takže raději se rosněnkám neposmívejte, jinak dostanete hákem do oka!


Zamrzlý aligátor v ledu
Aligátor zamrzlý v ledu vypadá poněkud hrozivě, ale netřeba se bát, není mrtvý. V boji proti silným mrazům vystrkují aligátoři jako tento čumák těsně nad hladinu, aby mohli dýchat a vstoupit do stavu zvaného "brumace", něco jako hibernace, která jim pomáhá přežít drsné a chladné podmínky. Aligátoři obvykle žijí tam, kde nemrzne, ale když se mu nemohou vyhnout, mají pozoruhodný mechanismus jak přežít. Aligátoři patří mezi ektotermní (nesprávně studenokrevné) plazy a jako takoví nemohou své tělo sami ohřívat. Aby přežili zimu v mrazivé vodě, vyvinula se u nich zajímavá schopnost – díky nízké teplotě vody si sníží svou tělesnou teplotu a zpomalí metabolismus. Odborně se tomuto mechanismu říká brumace a do značné míry může připomínat hibernaci. V ledu pak zamrznou ve zvláštní poloze, kdy jejich přední část tlamy ční z ledu, zatímco zbývající část těla je zcela ponořenou. Mohou tak dýchat a zdárně vydrží to až do doby, než je probudí příchod teplejšího počasí. Podobně přežívají i leguáni, které zastihl mráz na Floridě, jen při tom nejsou ponoření ve vodě.


Zdravím vespolek,
Rok se s rokem sešel a čtenáři tak opět mají další úžasnou příležitost přispět na fungování Kabinetu Kuriozit. Dlouho jsem přemýšlel jak to celé zaobalit, namašlit a ovonět, nakonec jsem ale došel k závěru, že se prostě vyfotím na baru se sklenkou "Bílýho medvěda" (koktejl z vodky, kávového likéru a smetany), který se proslavil díky filmu Big Lebowski (1998). Nemám ale tak dlouhou ruku abych se sám vyfotil, jsem línej se natahovat (natož chytat někde medvěda k podojení) a hlavně, alkohol škodí zdraví a mravnímu vývoji mládeže! (děti pak mají děti). Nevypadám sice jako Jeff "Dude" Lebowski, ale tak jako on mám i já problém s německýma Nihilistama. Nyní si asi říkáte, co je to za kruté lidi, nu tak tady to máte: jmenovitě to jsou Uli Kunkel, Franz a Dieter (nápadně se podobá basákovi z kapely Red Hot Chili Peppers), kteří byli původně členy kapely Autobahn. Na konci 70. let vydali jedno album s názvem "Nagelbett", které někteří popisují jako "fuj, techno-pop". Od té doby putují světem, slušným a bohabojným lidem hážou fretky do vany, čůrají na tepich a fikají pindíky. Jo a taky mají rádi prachy. Tak pokud chcete Kabinetu Kuriozit přispět na "výkupné", tak QR kód naleznete na okraji fotografie, případně číslo účtu v komentářích .))

Medúzy schopné stárnout obráceně
Smrt obecně chápeme jako jakési vyústění života, a která jednou potká každého živého tvora. Nu, příroda má ale zvláštní cit pro absurdno. Existuje totiž nesmrtelná medúza, která se dokáže opakovaně vracet do "dětství". Pokud drobná (v dospělosti velká asi jako lidský malíček) medúza Turritopsis dohrnii zestárne, čelí nedostatku potravy nebo se poškodí, dokáže se vyhnout smrti tím, že se vrátí zpět do stádia malého polypu. Pohltí svá žahadla a spočine na mořském dně jako kapka nediferencovaných buněk. Za vhodnějších podmínek pak může tento polyp znovu vyrůst do plné podoby. Vědecké studie prokázaly, že během dvou let dokáží tyto medúzy až 10x regredovat do stádia polypu (doslova kolonie polypů). Vědci ale upozorňují, že mnoho druhů medúz sice může během svého života zvrátit stárnutí a vrátit se do larválního stadia, ale většina z nich tuto schopnost ztrácí v pohlavní dospělosti. Turritopsis dohrnii ale může "oklamávat smrt" donekonečna. Klíč k její nesmrtelnosti je totiž zapsán v její DNA. Výzkumný tým vedený Carlosem Lópezem Otínem z univerzity v Oviedu zjistil, že Turritopsis disponuje řadou genetických variací, které přispívají k její biologické plasticitě a nesmrtelnosti. Ve svém genomu má odchylky, které jí umožňují lépe kopírovat a opravovat DNA. Nalezené geny jsou spojeny s různými klíčovými procesy stárnutí, jako jsou opravy a replikace DNA, obnova populace kmenových buněk, komunikace mezi buňkami a redukce oxidačního buněčného prostředí, které poškozuje buňky, a udržování telomer (konců chromozomů). Nyní si asi říkáte, že jde o úžasnou superschopnost, která by se vám občas hodila. Nu, to si asi řekla i žebernatka (žily na zemi již před 510 miliony lety) Mnemiopsis leidyi a tak jde o druhého známého tvora, který dokáže zvrátit koloběh života. Než se ale začnete radovat, tak musím upozornit, že při zmíněném procesu se buňky většinou kompletně přemění - svalové buňky se mohou stát nervovými nebo dokonce spermatickými. Díky nepohlavnímu rozmnožování je výsledná kolonie polypů schopná vyprodukovat stovky geneticky identických medúz, jež jsou téměř perfektními kopiemi původního dospělce. Zkrátka jde o unikátní způsob jak se vyhnout smrti, a pomohl hejnům těchto tvorů rozšířit se po světových oceánech.


Kutchiny Baty, nebo též pemzové údolí je přírodní památka nacházející se na poloostrově Kamčatka nedaleko Kurilského jezera. Typickým prvkem jsou skalní jehly, které ční až do výšky 110 metrů a široké jsou až 30 metrů. Pemza je druh vyvřelé sopečné horniny, vznikající současným prudkým poklesem okolní teploty a tlaku v okamžiku, kdy je hornina ze sopky vyvržena do vzduchu nebo do vody. Kamčatka je známá svými sopkami, kdy v současné době se na ostrově nachází 29 činných sopek, z nichž nejvyšší je Ključevskaja (vysoká 4 750 metrů). Podle geologů se Kutchiny Baty začaly formovat zhruba pře 8 000 lety.


Každý snímek J.P. Morgana publikovaný za jeho života (a tedy téměř každý snímek publikovaný od té doby) byl silně retušován. Takhle ve skutečnosti vypadal. V rušném srdci New Yorku na přelomu 20. století se americký podnikatel a jeden z nejvýznamnějších bankéřů své doby - John Pierpont Morgan (1837-1913) mohl procházet s nepopiratelnou aurou autority a slávy. Mezi obchodními partnery byl známý jako člověk, který dokázal lidi ovlivnit už svou pouhou přítomností. Velmi tomu napomáhal jeho charizmatický vzhled. Byl vysoký, mohutný, s pronikavým pohledem. Jediné, co kazilo jeho skvělý dojem a proč si o něm lidé tajně šeptali s posměchem, byl jeho obří rudý nos plný bulek. Patrně tedy nepřekvapí, že Morgan nerad nechával fotografovat a pokud už k tomu svolil, musel mu fotograf zaručit, že mu obličej vyretušuje tak, aby vypadal normálně. Navzdory svému vzhledu, nebo možná právě proto, Morganovo odhodlání přitvrdilo. Svou energii nasměroval do světa financí, kde by jeho úspěch určovala jeho mysl, nikoli vzhled. Sloučil železnice, ocelářské giganty a banky, proměnil krize v příležitosti a jeho nos byl němým svědkem historie. Když 31. března 1913 zemřel, zanechal své manželce a čtyřem dětem dědictví ve výši 68,3 milionu dolarů a cenné papíry mnoha společností. Po Morganově smrti společnost převzal jeho syn John, který stál v jejím čele až do roku 1943. Během první světové války banka vydala velké množství úvěrů americké vládě a spojeneckým zemím. Svůj kapitál tak navýšila na půl miliardy dolarů. V roce 2010 činila aktiva banky JPMorgan hodnoty 2,1 bilionu dolarů a funguje dodnes. J.P. Morgan se tak stal nejen bohatým miliardářem, ale i legendou, přičemž jeho jméno je synonymem finanční moci. Jeho zdeformovaný nos, kdysi potenciální zdroj posměchu, se tak stal pouhou poznámkou pod čarou v příběhu o muži, který přetvořil americkou ekonomiku, což opět krásně dokazuje, že lidská hodnota se neměří podle vzhledu, ale podle úspěchů v životě.


Pravděpodobně jste již někdy viděli na rybníce káčátka, následovat svou matku v perfektně vyrovnané řadě. Ačkoliv se to může zdát jako jednoduché a přirozené chování, stojí za tím zajímavý fyzikální princip. Když matka plave, prolomí povrchové napětí vody a vytváří vlny, které napomáhají jejím mláďatům. Malé káče totiž za normálních okolností musí k plavání spotřebovat nemalé množství cenné energie. Při následování matky však dochází k jevu známému jako destruktivní interference. K tomu dochází, když mají vlny v nějakém místě opačný směr výchylky z rovnovážné polohy. V okamžiku, kdy se obě vlny překryjí, má výsledná vlna amplitudu menší než každá z vln. Pokud mají obě vlny stejnou amplitudu ale rozdílné směry výchylek, tak má výsledná vlna nulovou amplitudu. Jinými slovy vlny vytvořené matkou pomáhají káčátko posouvat kupředu a snižují tak jeho námahu. Tento efekt se přenáší i na ostatní káčátka v řadě, díky čemuž mohou plavat s větší účinností a spotřebují méně energie.

Permské vymírání je patrně nejrozsáhlejší hromadné vymírání organismů v historii planety Země. Nastalo před 252 miliony let na přelomu prvohor (permu) a druhohor (triasu). Během milionu let tehdy vyhynulo 81 % tehdejších mořských a suchozemských druhů. Tehdy došlo k jednomu velmi zvláštnímu setkání. Obojživelník druhu Broomistega je vážně zraněný - na pravé straně má zlomeno několik žeber. Špatně se mu dýchá a těžce chodí. Je ale mladý a pomalu se začíná hojit. Vlezl do nedaleké nory, aby zde hledal dočasné útočiště před horkem. Poněkud překvapivě zde ale již byl jiný nájemník. Byl zde Thrinaxodon, pradávný prapředek savců. Vzhledem k vyprahlému podnebí venku patrně šetřil energii a spal - tedy upadl do stavu známého jako estivace (letní spánek). Podobně jako během hibernace tehdy dochází k zpomalení metabolismu, kdy se sníží respirace, šetří se energetickými zásobami a tělo se brání dehydrataci pomocí přerušovaného dýchání. Broomistega se "přitulil" k Thrinaxodonovi a rovněž odpočíval. Obě zvířata pokojně sdílela tento úzký prostor, dokud je nepochovala bahenní záplava a uchovala jejich ostatky pohromadě po miliony let. "Prehistorické objetí" odráží nejen boj o přežití, ale také jedinečný okamžik soužití ve světě, který čelí zániku.


Středověké gotické dveře které najdeme ve Wellské katedrále v Somersetu. Podle dendrochronologického rozboru pocházejí z roku 1265 a jsou zdobeny železným kováním v podobě listů, květin a malých ptáčků. Z vnější strany je kryjí ještě o několik století mladší (datum kácení stromů kolem roku 1450) vnější dveře, které jsou ještě bytelnější a vybaveny působivým zámkovým a závorovým systémem, svislými prkny na jedné straně a vodorovnými prkny na straně druhé. Dnes jsou tyto vnější dveře trvale zavřené, jelikož se na druhé straně nachází sakristie.


Povrch golfového míčku je pokryt sítí důlků - anglicky dimple. Ty mají velký význam pro aerodynamiku letu. Zkouškami bylo prokázáno, že proti hladké kouli má takto tvarovaný míček až dvojnásobný dolet (někde se uvádí 37% větší dolet než hladký míček). Výrazně ovlivňují též dráhu, dolet a zejména přesnost letu míčku. Tento princip zaujal v roce 2012 Bořiče mýtů (Mythbusters), kteří se rozhodli zjistit, zda by použití podobného povrchu na automobilu zlepšilo jeho efektivitu. Pokryli vozidlo tmelem, aby simulovali hladký povrch, a poté přidali důlky. Testy ukázaly, že normální a hladký vůz spotřeboval 26 mpg (9,05 l/100 km), model s důlky dosáhl efektivnější spotřeby 29,6 mpg (7,95 l/100 km), což snížilo spotřebu paliva o 12,5 %. Byť byly výsledky slibné, další váha a konstrukční problémy omezují využití u existujících automobilů a letadel. Zajímavostí je, že vylisované důlky v povrchové vrstvě míčku (dimply) ovlivňují obtékání míčku vzduchem při letu, snižují odpor vzduchu při průletu, ale jejich hlavní funkce je co nejdéle udržet původní udělenou rychlost, podpořit rotaci a zmenšit zbrzďování. Hluboké způsobují menší rotaci (než plošší), ta snižuje zdvih, způsobuje nižší dráhu letu s kratším časem míčku ve vzduchu. Širší nebo ploché dávají vyšší dráhu letu a delší čas letu míčku. Počet dimplů je obvykle od 300 do 500. Počet je méně důležitý, než kombinace jejich velikosti, hloubky a rozmístění. U nových typů míčků pokrývají až 85 % celkové plochy golfového míčku. Výrobci se již dlouho snaží objevit tu nejlepší kombinaci dimplů na povrchu míčku. Existuje několik základních kombinací, které jsou vyzkoušené a používané - tetrahedron, octahedron, dodecahedron, cube, icosahedron. Cílem je dosáhnout co nejplynulejšího letu. Rovněž jde o nejvýraznější vnější odlišnost pro rozlišení míčků jednotlivých výrobců.


Semeno silenky (Silene), autorkou fotografie Alison Pollack. Jedná se o krásnou a nenáročnou trvalku, která se perfektně hodí do okrasných záhonků či na skalku. Z jejích květů se můžeme těšit již od května až do září. Často se s ní touhle dobou setkáme podél cest a silnic v příkopech. Najdeme ji prakticky po celé severní polokouli. Silenka nadmutá (Silene vulgaris) se ve Středomoří používá i v gastronomii. Mladé výhonky a jemné listy jsou považovány za jedlé a mohou být použity v salátech. Starší listy se obvykle konzumují vařené nebo smažené, restované s česnekem nebo v omeletách. Na Krétě se nazývá agriopapoula (αγριοπάοουλα) a její listy a jemné výhonky se nakládají v olivovém oleji. V Itálii se se listy někdy přidávají do rizota. V oblasti La Mancha ve Španělsku, se listy přidávají do gazpacha, ale také je najdeme v potaje de garbanzos y colleja, huevos revueltos con collejas a arroz con collajja.

Píše se rok 2025 a potřeby 21. století kladou nebývalé nároky na prostý lid, aby porozuměl a orientoval se v nejnovějších technologických trendech. Čtenáři mě neustále zahrnují úpěnlivými prosbami o pomoc a tak byli okamžitě vyslyšeni! Nejpřednější vědci tedy neprodleně vyrazili i do těch nejzazších koutů světa, aby přišli s řešením. Vyhodnocování získaných dat trvalo celé roky, ba generace, ale nakonec se podařilo najít Zlatý grál vědy. Hleďte a vizte na "jednoduchý návod k výuce Morseovky"! Ano, taky tomu pořád nemůžu uvěřit!


Doba se mění a klasická traperská čepice s mývalím ocasem už dnes nikoho nezaujme, tak tady je moderní verze. Potah na helmu z mývala je zkrátka to nejlepší od vynálezu krájeného chleba.


Ano, vidíte dobře, i slavný kuželkář a pederast Jesus Quintana má moc "rád" Kabinet Kuriozit! Možná že trochu víc než je nezbytně nutné, ale na formě nezáleží. Může si totiž vybrat, zda bude sledovat Kabinet Kuriozit na webu, Facebooku, Twitteru, Instagramu a nebo všude naráz. Buď jako Jesus!


Občas se člověku stane, že se jej zmocní neodkladná potřeba sednout do kánoe a převeslovat nějaký ten oceán. Ale pozor, může vás při tom pohryzat žralok nebo přejet tanker. Slečna Zara Lachlan (21 let) se jednoho dne rozhodla, že se stane nejmladším člověkem co sám převesluje Atlantik (6 400 km). Její výprava započala v říjnu 2024 a z Portugalska vyrazila přím do Francouzské Guyany (kousek Evropské unie v Jižní Americe), kam by měla dorazit již zítra 2. února 2025. Mladá studentka fyziky na Loughboroughské univerzitě nyní vesluje více než 16 hodin denně a ve své lodi s sebou musí nést veškeré zásoby co potřebuje. Během svého dobrodružství se musela potýkat i s nemalým příkořím. Utržila několik zranění, rozbilo se jí veslo, počasí jí převrátilo loď a poškodilo komunikační zařízení, setkala se s kosatkami i žraloky. No a během jedné noci ji téměř přejel obří tanker - naštěstí si osádka lodi na poslední chvíli všimla bílé světlice a nakonec se těsně minuli (o 160 metrů, což je na moři kousek). Tak jí držme palce, ať zítra dorazí do cíle ve zdraví.

Svítící Taz, aneb biofluorescence u největšího dravého vačnatce
Tasmánský čert (Sarcophilus harrisii) má neoprávněnou pověst zákeřného a extrémně zuřivého zvířete, nicméně faktem je, že ve stresujících podmínkách dokáže opravdu zuřivě bojovat. Původní pověsti o jeho zuřivosti pocházejí zřejmě od bílých osadníků a od samotného objevitele druhu, který napsal: "Zdají se nezkrotně divocí a vydávají hlasité štěkavé vrčení". Nutno ale doplnit, že zmíněný vědec držel pár zvířat "po celou řadu měsíců připoutaná k sobě v jedné kádi"! Zkušenosti totiž ukazují že jak mladí, tak staří jedinci (z odchytu) se dají snadno ochočit. Čertíci ale mají ještě jednu zvláštní schopnost. Nedávno u nich totiž vědci objevili, že ve tmě v ultrafialovém světle světélkují. Takzvaná fluorescence vzniká tak, že buňky pohlcují neviditelné krátkovlnné záření a následně ho vyzáří zpět ve vlnových délkách, které jsme schopni vidět v podobně modrého, zeleného, žlutého či červeného světélkování. V přírodě se tento jev (v případě živočichů biofluorescence) vyskytuje docela často. Dlouho je známá u bakterií, hub a různých mořských bezobratlých živočichů, ale také u ryb, obojživelníků a dokonce i některých ptáků. Biofluorescence se některých u savců vyvinula velmi dávno, vědci předpokládají, že souvisí s jejich přizpůsobením životu v šeru a ve tmě. U denních savců totiž dosud nebyla objevena. Ale k čemu přesně slouží tasmánským čertům, to dosud vědci netuší. Je možné, že jim pohlcování UV světla a jeho přeměna v delší vlnové délky pomáhá skrýt se před predátory, kteří krátkovlnné záření vidí a podle něj hledají kořist. Autorem fotografie je Jake Schoen, technik ochrany zoologické zahrady v Toledu.


Jedete na dovolenou k moři, ale máte strach že se nebudete moct modlit, jelikož se vám normální kniha do plavek nevejde? Tento problém se podařilo krásně vyřešit již v 15. století. Hleďte na Codex Rotundus - kapesní vydání tzv. hodinek v latině i francouzštině. Tato středověká kniha hodinek získala svůj moderní název podle své neobvyklé kruhové formy. Vznikla ve Flandrech a její rozměry jsou stejně velkolepé jako její forma: 266 téměř dokonale kruhových listů pergamenu bylo svázáno dohromady, aby vytvořilo blok o výšce 3 cm s průměrem pouhých 9 cm. Modlitby jsou luxusně iluminovány, včetně tří celostránkových miniatur a 30 iniciál zobrazujících výjevy ze Starého zákona, života Ježíše a svatých. Unikátní vnější strana Codexu je pokryta červenou kůží a zlatými detaily. Kodex pravděpodobně vznikl v Bruggách roku 1480 (autorem miniatur je holandský iluminátor Willem Date) v souvislosti s burgundským dvorem, který byl centrem tehdejšího umění a kultury. Iniciály kovových spon ukazují na majitele Adolfa z Cleves, pána z Ravensteinu (1425-1492). Kniha hodinek či krátce hodinky (latinsky liber horarum, německy Stundenbuch) je kniha obsahující jednu nebo více tematických pobožností napodobujících formu denní modlitby církve. Obvykle obsahovaly kalendář a zkrácený program klášterních modliteb. Protože hodinky byly určeny k meditaci a soukromé modlitbě, byly často zdobeny obrázky, které meditaci podporovaly. Hodinky tak představují i vrchol knižního malířství a iluminátorství pozdní gotiky v 15. století. Jednalo se o nejrozšířenější středověké rukopisy, odhaduje se, že se jich dodnes dochovalo na sto tisíc.


Mnohé druhy suchozemských želv jsou považovány za převážně býložravé. V minulosti se sice objevily zkazky o tom, jak želvy za pomoci krunýřů rozbíjejí schránky krabů aby se dostaly k jejich masu, či svědectví, která popisovala, jak požíraly ptáky či různé mršiny. Neexistovaly ale skutečné důkazy želvího lovu. To se ovšem změnilo v roce 2021, kdy byly na ostrově Frégate, nejvýchodnějším z granitických Vnitřních ostrovů Seychel, natočeny unikátní záběry. Zachycují samici želvy obrovské (Aldabrachelys gigantea), která pomalu pronásleduje mládě nodyho tenkozobého (Anous tenuirostris), malého tropického druhu rybáka. Lov trval celkem 7 minut. Tento čas přitom zahrnuje i pasáž během níž želva ptačí mládě pronásleduje. "Až dosud nebylo možno určit, zda želva nějaké zvíře zabila úmyslně, nebo jej jen omylem rozmačkala a zjistila, že se snadno dostane k potravě," konstatoval biolog Justin Gerlach, který působí na Cambridgské univerzitě s tím, že nejnovější záběry nenechávají nikoho na pochybách. Chování želvy navíc naznačuje, že s lovem ptáčat měla zkušenosti již z dřívějška.


V roce 1963 vytvořil Freddy Heineken pivní láhev, která kromě svého cool designu fungovala též jako cihla na stavbu udržitelného bydlení v chudých zemích, takzvaná - cihlová láhev. V roce 1960 podnikl Alfred Henry Heineken (1923-2002) výlet na ostrov Curacao v Karibském moři a zjistil, že sotva může po pláži ujít několik kroků, aniž by nešlápl na lahev od Heineken. To v kombinaci s nuznými životními podmínkami chudých domorodců jej vedlo k nápadu na recyklovatelnou "cihlovou lahev". Vznikla tak Heineken World Bottle (WOBO), navržená s pomocí architekta Johna Habrakena. Zajímavostí je, že měla i jakýsi zámkový systém, aby se dala na sebe skládat s minimem spojovacího materiálu. V roce 1963 vyrobila společnost 50 000 lahví WOBO pro komerční použití, ale bohužel se nikdy neuchytily. Byl zde problém s nutností pracovat s hrdlem lahve, které bylo nezbytné pro nalévání obsahu, ale při stavbě samotné dost překáželo. Rovněž byl problém s půlením cihel, což se ale konstruktéři pokusili vyřešit výrobou lahví ve dvou délkách (350 a 500 mm). Pijany navíc moc nepřitahoval samotný tvar "kvádru" a klasický vzor lahve byl nákladově efektivnější - mohl být vyráběn rychleji. Ačkoli se cihlové láhve nikdy nedostaly na trh, v roce 1965 z nich byl poblíž vily Alfreda Heinekena v Noordwijku nedaleko Amsterdamu postaven prototyp proskleného domu. Dokonce i plastové přepravní palety určené pro výrobek byly využity jako střešní krytina. Tuto a ještě druhou podobnou budovu dodnes najdete v areálu bývalého pivovaru.

Venku je sychravo, pes vám nakadil do bot a vy musíte celý den šroubovat poličky? To náladě moc nepřidá. Rozhodl jsem se učinit trudomyslnosti přítrž a najít nelehké řešení. Cesta mě zavedla až do převzdálené východní země - do Japonska! Smile Screws se zrodily roku 2014 v hlavě designéra Yumy Kano a výrobního podniku Komuro Industry v Ósace. Asi jej již nebavilo pořád koukat na fádní křížky nebo drážky a tak se rozhodl vyrobit šroubky s parádním smajlíkem. Vzniklo tak veselé poselství světu, která můžete nalézt v mnoha koutech Zeměkoule / Zemědisku (pro naše inkluzivní čtenáře). O dva roky později vznikl přidružený umělecký projekt, kam lidé mohou nahrávat fotky a místa těchto šroubků, čímž vzniká pěkná mapa pro zvědavé hledače smajlíků.


Nejcennější československá bankovka – 5000 Kč z roku 1919 patří k prvotinám nově vzniklé Československé republiky a k našim nejvíce ceněným bankovkám. Jedná se v pravém slova smyslu o státovku, jelikož v době jejího vzniku Národní banka ještě neexistovala a emisi měl na starost stát. Platná byla pouze dva roky, avšak již v roce 1920 byla stahována z oběhu s cílem nahradit jí novou bankovkou s kvalitnějšími ochrannými prvky. V roce 2020 se jedna vydražila na internetové aukci za rekordních 12,1 milionu Kč. O čtyři roky později pak za více než 25 milionů Kč.


Autorka plyšového medvídka dala světu odvahu snít
Margarete Steiff se narodila 24. července 1847 v německém Giengenu jako třetí ze čtyř dětí majitele místní stavební firmy. Již jako batole ale utrpěla dětskou mozkovou obrnu. Přežila, ale zůstala doživotně ochrnutá, upoutaná na kolečkové křeslo. Špatnou hybnost měla i její pravá ruka. I přes svůj hendikep vyrostla ve veselé, živé dítě s nebojácnou, temperamentní povahou. Je kreativní, vtipná a v partě svých malých společníků oblíbená. Později překvapila pronikavým intelektem, ale i empatií a schopností jednat s lidmi. Začne se zajímat o šití a nakonec se jí podaří rozhýbat postiženou ruku. Z našetřených peněz si dokonce pořídí šicí stroj. Její specializací je výbava pro nevěsty. Margarete šije ubrusy, ložní prádlo, záclony i závěsy, dámské spodničky a s radostí též šatičky pro miminka, o kterých ví, že je sama kvůli svému postižení nikdy nebude moci mít. Brzy má zákazníků víc, než zvládne obsloužit, a najímá si do dílny švadleny i další pomocnice. Ve třiceti letech již je finančně zcela nezávislá. Jednoho dne objeví v módním časopise pro švadleny střih na slona z filcu. Figurka vycpaná střižní vlnou má sloužit jako dekorativní jehelníček, ale Margarete rychle zjistí, že se roztomilý plstěný slon líbí jejím synovcům a neteřím. O Vánocích 1880 tak nabízí svým zákazníkům plstěné slony jako hračky pro jejich děti (měkké hračky tehdy na trhu chyběly). Jde o prodejní hit. Netrvá dlouho a Margarete navrhne další modely plstěných zvířátek - její dílna vyrábí kočičky, pejsky, koníky, ale i žirafy, velbloudy, opičky nebo lvy. Margarete si založí firmu Margarete Steiff GmbH. V roce 1883 se již její hračky prodávají v několika velkých německých městech, poptávka stále roste. O devět let později vydává první obrázkový katalog, který na 22 stranách obsahuje kompletní nabídku 256 druhů hraček značky Steiff, které se dají objednat poštou. V roce 1900 je to již 500 druhů hraček. Margarete trvá na vysoké kvalitě. Její hračky jsou precizně zpracované, lehké, hebké, měkké a čisté.
Její synovec Richard Steiff (pracující v podniku jako vrchní designér) přijde s přelomovým nápadem - plyšovým medvědem. Zvířátko má pohyblivé nohy a ruce uchycené na drátkách. Novinka se Margarete nesmírně líbí a navrhne, aby místo plsti byla na výrobu použita mohérová plyš. Medvěd ze zlatohnědého plyše s pohyblivými tlapami, očima ze skleněných korálků a vysoký bezmála půl metru. Medvídek je ale drahý a téměř se neprodává. Zlom nastává, když se jejího veletržního stánku objeví americký obchodník a koupí jich celou stovku. A dalších 3 000 objedná! Onen neznámý obchodník je Hermann Berg, nákupčí velkého amerického obchodního domu s hračkami Borgfeld, tehdy velmi slavného v rostoucím New Yorku. Mezi ohromenými diváky je i americký prezident Theodor Roosevelt (1858-1919), veřejnosti i přátelům známý jako Teddy. Netrvá dlouho a USA se pro plyšové medvídky rychle uchytí přezdívka "Teddy bear", s čímž prezident pobaveně souhlasí. Hračka se stane v Americe naprostým hitem. V roce 1904 vyhrál medvěd "Teddy Bear" zlatou medaili, hlavní cenu Grand Prix, na prestižní americké soutěži v St.Louis, kde se během jediného dne prodalo 12 000 medvědů. V roce 1907 je ušit miliontý plyšový medvěd značky Steiff (již chráněný patentem). Margarete Steiff umírá náhle 9. května 1909 ve věku 61 let na zápal plic. Firmu dál vedou její synovci v čele s Richardem, následně pak jejich potomci. Příběh Margarety Steiff je příběhem pevné vůle, trpělivosti, odhodlání, ctižádosti, disciplíny a pozitivního, optimistického přístupu k životu.


Afrika jak ji známe se mění víc než si myslíme
Pomalu se totiž rozděluje na dvě části a vědci se snaží tento proces předpovídat. Kontinent se trhá ve Východoafrické příkopové propadlině, kde se Africká deska dělí na desku Núbijskou a Somálskou. Táhne se od Afarské křižovatky na severu přes území Etiopie na jihozápad. Na území Keni pokračuje východní větví přes Tanzanii až na pobřeží Mosambiku. Dále ve vnitrozemí, na pomezí Ugandy a Konga se táhne západní větev. Tato oblast tvoří zárodek budoucího oceánu. Vznikne za 50 až 100 milionů let. Tektonický pohyb ve východní Africe studují geologové již desítky let. Teprve současná satelitní měření jim však poskytla data, díky kterým mohou pohyby pod zemskou kůrou upřesnit. Současná měření ukazují, že Núbijská a Somálská deska se od sebe vzdalují tempem 0,51 až 1,28 centimetru za rok. Před dvěma lety rozervala dálnici mezi keňskými městy Nairobi a Narok a půdu v okolí až 15 metrů hluboká trhlina. Pojmenovali ji Suswa. Ta však není první a ani poslední trhlinou, která se v oblasti objevila. V roce 2005 se rozevřela v etiopské pustině, v regionu Afarské křižovatky, průrva, která je místy desítky metrů hluboká a v současnosti dosahuje více než padesátikilometrové délky. Tvar tohoto zlomu odpovídá pozůstatkům zlomů na dnech oceánů, takže je jasné, co za kulišárnu se v regionu chystá.

Poněkud znepokojivý záběr kolpíka s vajíčkem přilepeným na hrudi
Během sezení na vejcích patrně jedno z nich prasklo, vylil se obsah a celá skořápka přischla na peří rodiče. Kolpík růžový (Platalea ajaja) je vodní pták příbuzný ibisům a na první pohled zaujme svým dlouhým zobákem ve tvaru lžíce, kterým víří bahno na dně. Jejich potravou se stává vodní hmyz, červi, korýši, měkkýši i menší ryby. Jsou to tišší ptáci, mimo hnízdění žijí samotářsky, v párech nebo v hejnech. Hnízdí v zarostlých bažinách s křovinami a rákosem nebo i na stromech. Hnízdo si splétají z větví a rákosových stébel. Samice snáší asi 3 oválná bílá vejce, na kterých sedí oba rodiče. V tomto případě to ale jeden seděl poněkud víc než by bylo zdrávo. Za normálních okolností se mláďata líhnou po 26 dnech a jsou krmena vyvrhovanou potravou. Pro zajímavost uveďme, že zobáky mladých ptáků jsou krátké, bez lžicovitého rozšíření.


Slavný jugoslávský akrobat, herec, scenárista, režisér a filmový producent
Dragoljub Aleksić (1910-1985) po dokončení základní školy a vyučení kovářského řemesla opustil rodnou vesnici Vina a odešel do Bělehradu, kde založil vlastní akrobatický umělecký soubor, který si rychle získal obrovskou oblibu v Jugoslávii i po celé Evropě. Byl autorem scénáře, režisérem, producentem a hercem prvního jugoslávského zvukového filmu Nevinost bez zaštite (Bezbranná nevinnost) z roku 1941. Snímek sám financoval (s podporou přátel), hrálo v něm pouze 6 herců a 3 herečky, se těšil obrovské oblibě a získal větší publikum než německé propagandistické filmy, které se v té době promítaly, což vedlo k tomu, že byl po roce stažen z kin. Do té doby jej vidělo 80 000 diváků. Po válce jej nový komunistický režim obvinil z kolaborace s Němci (měl od nich získat filmový materiál, kamery a další vybavení), ale soud jej již v roce 1945 zprostil obžaloby. Dragoljub Aleksić prokázal velkou odvahu, obratnost a fyzickou sílu, mezi jeho výkony patřilo lámání a kousání ocelových řetězů, ohýbání železných tyčí, jízda na jednokolce na laně, létání pod letadlem na laně co držel v zubech, a další výškové akrobacie bez jištění. Během své akrobatické kariéry věnoval značné částky na charitu. Zemřel 4. listopadu 1985 v extrémní chudobě v pečovatelském domě Bežanijska kosa v Bělehradě.


Nepotopitelný topič přežil potopení čtyř lodí včetně Titaniku
Arthur John Priest (1887-1937) byl zdánlivě obyčejným mužem ze Southamptonu, jedním z dvanácti dětí prostého dělníka, manžel a otec tří synů. Celý život pracoval jako topič. Osud si pro něj ale připravil neobyčejné výzvy. Jeho neuvěřitelný příběh započal poněkud nenápadně, kdy roku 1908 pracoval v podpalubí parníku RMS Asturias, který se na své první plavbě srazil s jinou lodí. O tři roky později přikládal do kotle obřího zaoceánského parníku RMS Olympic, který se však srazil s křižníkem HMS Hawke. Později během uhelné krize získá práci na sesterské lodi Olympiku, legendárním RMS Titanic. Ten denně spotřebovával okolo 650 tun uhlí a zaměstnával 150 topičů. V osudné noci na 15. dubna 1912 má Arthur po šichtě a odpočívá v kajutě. Když loď narazí na ledovec, spolu s dalším topičem se dostanou bludištěm chodeb z podpalubí. Tou dobou je ale již většina záchranných člunů pryč. Jen v tričku tedy skočí do mrazivé vody a plave k nejbližšímu člunu. To se mu skutečně povede a utrpí menší omrzliny. Na rozdíl od mnoha kolegů však přežije. Když v roce 1914 vypukne první světová válka, obchodní a osobní lodě jsou vyzbrojeny a musí se svými posádkami sloužit v konvojích nebo jako nemocniční lodě. V roce 1915 vypustí Německo svou ponorkovou flotilu, která rozpoutá na moři peklo. Tou dobou Arthur pracuje jako topič na palubě HMS Alcantara. V únoru se jeho loď dostane do střetu s německým křižníkem SMS Greif. V zuřivé bitvě jsou obě lodě potopeny. Arthur je sice zraněn několika střepinami, dokáže však z potápějící lodi uniknout. Po zotavení začne přikládat pod kotle HMHS Britannic, další sesterské lodi Titanicu. Ta slouží k převozu raněných vojáků. Dne 21. listopadu 1916 poblíž řeckého ostrova Kea narazí na minu a potopí se. Arthur Priest opět vyvázne životem. Opět se vrací do práce a tentokrát slouží na ozbrojené nemocniční lodi SS Donegal. Ta převáží 610 zraněných vojáků a v kanálu La Manche ji roku 1917 potopí německá ponorka SM UC-27. Opět přežije jen s poraněním hlavy, ale už si uvědomuje, že s ním nikdo nebude chtít plout a tak se vrací domů do Southamptonu, za svou milující ženou Annie. Na moře se již nevrátí. Umírá na zápal plic 11. února 1937 ve svém domě v Southamptonu ve věku 49 let. Je pohřben na místním hřbitově Hollybrook. Zajímavostí je, že podobným příběhem se může pochlubit britská stevardka Violet Constance Jessop (1887-1971), která je druhou osobou co přežila srážku Olympicu, potopení Titanicu i ztroskotání Britannicu. Tak si říkám, o čem by si ti dva asi povídali, pokud by se někdy setkali.


Kabinet Kuriozit slaví 90 000 sledujících
Než propukne všeobecné veselí a zhýralá pijatika zachvátí všechny bohabojné Tuzemčany, věnujte mi ždibec pozornosti. Původně jsem chtěl zamluvit O2 arénu, ale s její kapacitou pouhých 20 000 lidí bysme se museli rozdělit do 4,5 skupin, nechci ale rozdělovat rodiny - je to prý nehumánní. Rozhodl jsem se tedy připravit oslňující merch s úžasnou tematikou Kabinetu Kuriozit. Vyrobil jsem 20 balíčků (viz fotografie), které mimo jiné obsahují kvalitní smaltový hrneček s jemně gravírovaným logem, placku, pořádné samolepisko na auto, bločisko na moudrosti, rektální USB provzdušňovač, plechovou peněženku a spoustu dalších prapodivností, vše úhledně uloženo v plechovém trezoru proti nenechavcům. Celková cena činí 900 Kč. Pokud vás balíček zajímá, tak mi napište zprávu a domluvíme se kam poslat peníze atd. Balíčky budou k vyzvednutí v Prostějově nebo možno poslat Zásilkovnou (vytvoříte si kód na malý balíček). Jak již bylo řečeno, balíčků je jen 20, tak nabídka je dost omezená.

Povrch jahody pod mikroskopem
Jahoda není bobule, ačkoliv je často za bobuli nebo plod považována. U bobulí jsou semena obklopena více nebo méně šťavnatou dužninou. U těchto druhů je konzumován plod, avšak u jahodníku nejde botanicky o plod, ale zbytnělé květní lůžko. Vlastní plody jsou malá zelená zrníčka na červeném slupci. Jahoda je tedy souplodí nažek na šťavnatém zdužnatělém květním lůžku, rostoucí na jahodníku. Toto souplodí nažek vytváří nepravý plod. Jahody byly konzumovány již v době kamenné a písemné záznamy o nich pocházejí z časů antického Říma. V pozdním středověku je pěstovali převážně mniši. Jejich konzumace měla podporovat chuť k sexu. Moderní zahradní jahody vznikly křížením několika druhů jahod. Některé z nich byly do Evropy přivezeny až francouzskými korzáry v 17. století po objevení Ameriky. Na našem území se začínají v širší míře pěstovat až v 19. století v oblasti Neveklovska. Ve dřívější češtině slovo "jahody" mívalo širší význam drobných lesních plodů. Může proto ještě i dnes v některých dialektech označovat také borůvky, ať už v ustáleném spojení "černé jahody", nebo prostě jako "jahody". Pokud si chcete vypěstovat jahůdky ze semínek, tak kupříkladu semínka měsíčních jahod se vysévají zhruba v únoru až březnu, při pozdějším výsevu plodnost většinou nastupuje až dalším rokem. Rostlinky vzcházejí bez problémů, po objevení dvou pravých lístků se přepichují, a následně přesazují na venkovní.


Nepochybně váš všechny zajímá, proč mají láhve vína právě 750 ml a ne třeba litr. Naše pátrání musíme začít v 19. století, kdy byla hlavním odběratelem francouzských vinařů Británie. Tamní jednotkou objemu byl imperiální galon, který se rovnal 4,546 090 litru. Pro zjednodušení přepočtu vozili Francouzi víno z Bordeaux ve 225 litrových sudech - tedy přesně 50 galonech, což odpovídá 300 lahvím po 750 ml. Jeden galon tedy odpovídá šesti lahvím. To je vlastně důvod, proč i dnes krabice na víno obsahují právě 6 lahví. Láhve byly dlouho vyhrazené pouze pro potřeby lékáren, ale v průběhu 17. století se začaly používat též pro uchovávání vín a destilátů. Za vynálezce moderní vinné láhve je považován anglický diplomat Kenelm Digby (1603-1665); ta se vyznačuje vytáhlým silným hrdlem, jehož konec je opatřen zesíleným prstencem. Zdokonalení sklářských pecí (v nichž se topilo uhlím) zajistilo Angličanům roku 1634 prvenství ve výrobě skutečně odolných skleněných láhví. Počátkem 18. stoletím se láhve ze skla stávají stále populárnějšími a zrod sklářských forem zajistí přesný objem. Staly se tak naprosto běžným obalem, zajišťujícím jednoduchý transport k zákazníkovi a zároveň jsou ideální pro kvalitní vyzrávání vína.


Krysí peněženka na mince navržená Paulem Freyem pro renomované klenotnictví Lacloche Frères. Vyrobena je z mosazi a oko zdobí malý rubín. Tento a podobné kousky jsou krásným příkladem francouzského hnutí Art Deco, což byl univerzální dekorativní styl, který vznikl ve Francii těsně před první světovou válkou a rozšířil se především v Evropě a USA ve 20. a 30. letech dvacátého století v průmyslu a řemesle. Art Deco ovlivnilo budovy, nábytek, šperky, módu, auta, kina, vlaky, zaoceánské lodě i předměty denní potřeby, jako jsou rádia a vysavače.


Scarface se stal jedním z nejznámějších lvů keňské národní rezervace Masai Mara. Údajně zabil 400 hyen a 130 lvích samců. V roce 2012 utrpěl v boji vážné zranění oka, ale vyhrál. Prý v dokázal zabít dospělého hrocha a vyhnat krokodýly ze svého území. V roce 2021 zemřel sám jako král. Tak alespoň praví legenda, jelikož neexistuje žádný záznam, že by Scarface zabil oněch 400 hyen atd. Rozhodně ale šlo o samce, známého svou silou a velkou vytrvalostí. Měl také mimořádně velkou hřívu, což zřejmě činí lvy atraktivnější pro samice. V roce 2021 zemřel přirozenou smrtí (bylo mu asi 15 let), především stářím a hladem - což je u lvů přirozené. Odešel v klidu bez jakéhokoli vyrušení ostatními lvy nebo jinými predátory. Je docela vzácné, aby divoký lev zemřel pokojně a přirozenou smrtí. Většina lvích samců totiž vládne jen dva nebo tři roky, než jsou zabiti soupeři nebo jsou zesláblí po utrpěných zraněních z bojů s hyenami. Krátce před smrtí Scarface ještě táhl 25 kilometrů ve směru svého původního území, blízko místa, kde se narodil. "Obávali jsme se nejhoršího, když jsme ho viděli v těsné blízkosti samců Salasových, trojice nejzuřivějších mladých samců v Mare, ale oni jej uctivě nechali být, i když na ně vzdorovitě zavrčel," uvedl tehdy George Logan, autor titulní fotografie.

Rase, ak sa nenahneváš, rád by som občas niečo do tvojho vlákna pridal. Ak by ti to vadilo, tak napíš.

Takanakuy je tradičný bojový festival v Peru, ktorý sa každoročne opakuje 25. decembra v provincii Chumbivilcas v blízkosti peruánskeho Cuzco. Tieto tradičné boje slúžia k vyrovnávaniu starých účtov medzi susedmi a známimi. Zúčastňujú sa ich muži, ženy aj deti. Na súboje dohliadajú rozhodcovia. Je to skvelý spôsob ako svojmu susedovi bez následkov vybiť zuby.

Záhada tunelov v južnej amerike je vyriešené. Tunely nevybudovali ľudia ani mimozemšťania, ale vyhrabali ich praveké lenochody a pásovce.

https://www.idnes.cz/xman/styl/podzemni ... n-styl_fro
Mýtus se zrodil v roce 1877, kdy vydala theosofka a spiritistka Helena Petrovna Blavatská knihu s názvem Odhalená Isis. V díle s podtitulem „Hlavní klíč k mystériím starověké a moderní vědy a teologie“ Blavatská popisuje příběh ze staré Incké říše, která se podle ní nacházela nejen na povrchu, ale i pod zemí.
Její suterénní část měla podobu stovek, ale snad i tisíců kilometrů dlouhých tunelů, podzemních jeskyní a sálů. Vedly z jednoho místa na druhé, pod celou Jižní Amerikou a možná i pod celým světem. Podzemní dálnice v jejím popisu pochopitelně navazovaly na důležitá okultní a mystická místa.
Madame Blavatská byla sečtělá a podzemní svět si nevymyslela. O tunelech táhnoucích pod džunglí i mohutnými Andami psal už v roce 1615 Felipe Huamán Poma de Ayala, osobní kronikář Franciska Pizzara. Jenže trochu jinak. Pizzaro a jeho kolegové dobyvatelé totiž narazili na několik podivných štol. Pokládali je za pozůstatky důlní činnosti. S Inky to tenkrát nedopadlo dobře. V celé rozlehlé Incké říši bylo totiž zlata nečekaně málo a Pizzaro, přesvědčený o jeho existenci právě kvůli častým nálezům tunelů, nemilosrdně umučil desetitisíce obyvatel.
Informace o jihoamerických tunelech, ve kterých by se měly skrývat netušené poklady, však žila svým vlastním životem. Vyprávění Blavatské oprášil v roce 1947 spisovatel Harold T. Wilkins v knize Dávné záhady Jižní Ameriky. Mýtu se poté chopili další a další autoři. V jejich dílech nechybí zaručená osobní svědectví, dobrodružné popisy průzkumů podzemí, zasvěcená vyprávění kečuánských pamětníků.
Téma poddolovaného kontinentu se chopil i mistr záhadologické literatury Erich von Däniken. Ten dokonce v roce 1973 v knize Zlato Bohů popsal dramatický průzkum podzemních tunelů, který údajně provedl s maďarským imigrantem žijícím v Argentině Juanem Moritzem. Návštěva labyrintu ekvádorských tunelů v něm zanechala hluboký dojem.
Při jeho zobrazení výpravy do neznáma nechybí prakticky nic z inventáře klasické dobrodružné literatury: tajemné hieroglyfické písmo na stěnách, neméně tajemné kovové desky neznámého účelu, strašidelná zelenkavá záře osvětlující chodby vinoucí se do tajemných hlubin. „Tyto mohutné tunely evidentně nemohly stvořit lidské ruce,“ soudil. Jeho tvrzení nezasluhují více důvěry než jiná ze záhadologického arzenálu, v něčem měl však pravdu.
Tunely, o kterých básnila Blavatská, Wilkins i von Däniken a jejichž přítomnost tolik dráždila dobyvatele Pizzara, skutečně existují. A skutečně je nevytvořily lidské ruce. Narazíte na ně v Ekvádoru, Peru, Argentině, Bolívii i Uruguayi.
Profesor Federální univerzity v Rio Grande do Sul Heinrich Frank jich zatím jen v lesích v okolí Santa Catarina napočítal kolem 1 500. „A stovky dalších jsou průběžně nacházeny dál, protože jsou skutečně všude,“ líčí. Například na pětačtyřiceti mílích nově budované dálnice do Porto Alegre objevili jeho studenti obdobné tunely na 70 procentech stavebních úseků.
Jsou to fragmenty, zavalené cesty i relativně zachované. Pokud jde o jejich délku, naměřená čísla se dost různí. Většina nalezených tunelů ve svazích podél silnice vlastně není moc dlouhá, při průměru vstupu okolo 1,5 metru nepřesahuje na délku, či spíše hloubku, čtyři metry. Několik z nich má navzdory naplavenému materiálu a sedimentům původní průměr okolo dvou metrů, na délku měří kolem dvaceti metrů a mají několik kulovitých výdutí.
Jedno však mají společné. Jejich strop i stěny jsou zbrázděny bezpočtem nápadných rýh. „Při podrobnějším zkoumání si všimnete, že tyto rýhy zachovávají stejný odstup,“ dodává geolog z Brazilské geologické služby Amilcar Adamy.
Už tenkrát archeologové odhadli stáří těchto tunelů na 8 až 10 tisíc let, což nynější geologové mohli jen potvrdit. Shodli se i na tom, že za vznikem tunelů nestojí žádný dosud popsaný geologický proces nebo krasový jev. Chyběl jim totiž společný jmenovatel.
vědci si vzpomněli na pravidelné rýhy na stěnách a záhada se začala projasňovat. Tunely vybudovali dávní předchůdci dnešních zvířat z prehistorických dob. „Máme co do činění s paleo-doupaty a norami vyhrabanými zástupci megafauny,“ uzavřeli téma geologové. Jejich práce tím rozhodně neskončila, otěže průzkumu však teď převzali paleozoologové.
Ti už dokázali na základě stop drápů vyhodnotit, které chodby pod zemí hloubili pra-pásovci rodů Etutatus, Propraopus či Pampatheres, a kde svými mohutnými pařáty zapracoval pozemní pra-lenochod z rodu Scelidotherium či Glossotherium. Jen pro představu, poslední jmenovaný pra-lenochod dosahoval od špičky čenichu po konec ocasu délky čtyř metrů, vážil lehce přes jednu tunu a uměl se postavit na zadní.

Buldozer nebo-li shrnovač známe jako stroj sloužící k hrnutí zeminy. V minulosti ale byl tento název používán pro úplně odlišné činnosti. Některé až poněkud odpudivé a znepokojivé. Termín "bulldozer" pochází z 19. století s původně se používal ve strojírenství pro horizontální kovací lis. Kolem roku 1870 znamenalo "bulldose" býčí dávku, ať již šlo o dávku léku nebo trestu - ve smyslu "co by skolilo i býka". O něco později se po USA používal tento termín k popisu zastrašování násilnými a nezákonnými prostředky, což někdy znamenalo kruté bičování nebo jiné zastrašování, například namířenou zbraní. To mělo zvláštní význam především na Jihu Spojených států, kde se těchto nátlakových prostředků použilo roku 1876 k potlačení černošské volební účasti v prvních prezidentských volbách po občanské válce. Teroristické gangy převážně bílých demokratů se potulovaly krajem, vyhrožovaly nebo přímo útočily na černé muže, o nichž si mysleli, že by mohli hlasovat pro Republikánskou stranu. Oni grázlové byli označováni jako "bulldozer" a činy, které prováděli byl "bulldozing". Bulldozeři nosili černé masky nebo černou barvu na obličeji a brutálně bičovali, bili a někdy dokonce vraždili své oběti. V červnu téhož roku Louisianský deník uvedl, že bulldozeři v noci vytáhli z postele černošského republikánského voliče jménem W. Y. Payne a pověsili jej na strom dvě míle daleko. Později téhož měsíce, v nedalekém Port Hudsonu, byl černý kazatel jménem Minor Holmes bulldozery krutě pořezán a zavěšen na dřevěné trámy. Výsledkem byly jedny z nejspornějších prezidentských voleb v americké historii. Zvítězil republikánský guvernér Rutherford B. Hayes z Ohia, přestože demokratický guvernér Samuel J. Tilden z New Yorku získal většinu hlasů od voličů. Republikáni si tak udrželi většinu v Senátu a demokraté získali většinu ve Sněmovně. V roce 1886 se termín "bulldozer" a "bulldog" používal pro pistoli velké ráže i jejího nositele. Na konci 19. století znamenal "bulldozing" použití hrubé síly k proražení nebo nebo překonání překážky, s odkazem na dva býky přetlačující se v souboji o dominanci. Pro označení shrnovacího stroje s radlicí se termín začal používat až ve 30. letech 20. století.


Erbenochile erbeni je úžasný trilobit z čeledi Acastidae, který se vyskytuje v horninách spodního až středního devonu na území dnešního Alžírska a Maroka. Na první pohled zaujmou jeho neuvěřitelně vysoké oči složené z mnoha set omatidií. Je to trilobit, který má v provnání s délkou svého těla nejvyšší oči. Jeho rozhled činil 360 stupňů, nic mu tedy neuniklo. Tak vysoké oči měl pravděpodobně pro to, aby mu vyčnívaly z bahna, zatímco jeho tělo bylo pod ním bezpečně skryto. Trny, které jsou u tohoto trilobita dokonale zachované, sloužily k ochraně před predátory. Stočil-li se do kuličky, zbyla z něj jen ostnatá kulička, pro většinu predátorů nestravitelná.


Muset zpívat na playback může být pro hudebníky často poněkud otravné. Povětšinou to ale nedávají najevo a divák vlastně ani nic nepozná. Poněkud jinak celou věc uchopila americká zpěvačka Michelle Phillips ze skupiny Mamas & Papas. Dne 24. září 1967 se objevili v pořadu Eda Sullivana a byli dost naštvaní, že mají před kamerou jen předvádět hraní a otvírat pusu jako ryba, no a tak vznikla ikonická forma protestu. Jeden moment Michelle sní banán .))) Vtípek se nepřímo stal i nejvíc sexy momentem v historii pop music. Michelle Phillips je již jediným žijícím členem zmíněné skupiny. Od 70. let se také věnuje herectví a objevila se v seriálech Star Trek: Nová generace (epizoda "Setkání v Paříži"), Všichni starostovi muži nebo Sedmé nebe. Několikrát se vdala a má tři děti.

https://www.youtube.com/watch?v=tNlwimUxUME


Roubená zeď spojená pomocí velmi komplikovaného tvaru roubení. Jedná se o dvojitý rybinový spoj z dnešního Slovinska. Konkrétně jej najdeme poblíž Kamniku v údolí Tuhinj (Tuhinjska dolina). Na sociálních sítích fotografii poprvé zveřejnil roku 2020 Jože Kozjek, který tam pracuje jako lesník a dokumentuje místní zajímavosti. Stavba patrně pochází z 18. století a bylo by zajímavé blíže dendrochronologicky prozkoumat letokruhy trámů (každý váží až 200 kg), aby se přesněji potvrdilo jejich stáří a původ. Samotný komplikovaný tvar rybinového spoje nepochybně napomáhá lépe rozložit hmotnost sněhu a umožňuje stavbě vyrovnat se i s pohyby samotného dřeva. Očividně se to dávným řemeslníkům zdárně podařilo, jelikož některé z těchto domů jsou i po více než 200 letech strukturálně neporušené.