I když máte těžký den v práci, důležité je neztrácet hlavu. Své o tom ví jistý Trevor Greene, který měl osudného dne roku 2006 raději zůstat v posteli. Osud tomu ale chtěl jinak. Zmíněný novinář vstoupil v roce 1995 do kanadského námořnictva a později sloužil u Seaforth Highlanders kanadských ozbrojených sil. Poručík Greene byl v roce 2006 nasazen do Afghánistánu jako důstojník civilní-vojenské spolupráce (CIMIC). Dne 6. března 2006 jeho četa navštívila řadu vesnic, včetně vesnice Šinkaj v provincii Zábul, aby si promluvili s vesnickými staršími o přístupu k čisté vodě a dalším základním potřebám v rámci kanadské oblasti odpovědnosti. Poté, co si vojáci na znamení úcty sundali helmy, šestnáctiletý mladík Abdul Kareem (nebo Abdullah Karim) vytáhl sekeru a Trevorovi jí rozťal hlavu - úderem mu téměř rozpůlil mozek. Než mohl ve svém hrůzném činu pokračovat, byl útočník eliminován dalšími členy čety. Jednotka se následně dostala pod těžkou palbu, když čekala na americký evakuační vrtulník. V polní nemocnici byl Trevor Greene stabilizován a brzy jej bylo možno evakuovat na leteckou základnu Ramstein v Německu, ze které byl převezen do Landstuhl Regional Medical Center, největšího zdravotnického zařízení americké armády mimo USA. Zde podstoupil dvě bilaterální kranioplastiky, přičemž druhá mu úspěšně zrekonstruovala lebku. Lékaři se původně domnívali že se Trevor neprobudí z kómatu, ale nakonec všechny překvapil. Po propuštění z nemocnice byl převezen do rehabilitačního centra soukromé péče v Langley. Zde pomalu dělal pokroky a byť doposud nedokáže chodit, podařilo se mu hýbat s rukama a stát. Mohl se tak vrátit za svou manželkou Debbie a dcerou Grace. Trevor Greene je čestným patronem společnosti Honour House Society, která se věnuje pomoci rodinám zraněných kanadských vojáků v oblasti New-Westminster-Vancouver. O jeho zotavování a léčbě byl natočen celovečerní dokument s názvem Peace Warrior, který získal cenu Gemini.
Proslulý silák a československý Němec s pseudonymem Milo Barus. Zvítězil ve vůbec první světové soutěži o nejsilnějšího muže světa, konané v Paříži roku 1930. Byť svou vlast proslavil za hranicemi, byl zcela vysunut z prvorepublikových dějin a dnes je v Čechách prakticky zapomenut. Vlastním jménem Emil Bahr (1906-1977), pocházel ze Staré Červené Vody na Jesenicku, rodiny zaměstnance železnic. Brzy se ale i s rodiči přestěhoval do Vidnavy a začal se učit mlynářem. Již v osmnácti letech zápasil v ringu a předváděl silácké kousky. V roce 1926 byl odveden do armády a sloužil na východním Slovensku. Po dvou letech se vrátil do civilu a začal působit pod pseudonymem Milo Barus. Spolu s dalšími siláky vystupoval v Evropě i v zámoří. V roce 1930 dostal pozvánku k soutěži o nejsilnějšího muže světa. V Paříži zastupoval Československo a během tří dnů porazil 42 soutěžících ze 16 zemí. Titul pak ještě pětkrát za sebou obhájil, naposledy v roce 1935 v New Yorku. V Buenos Aires předvedl poprvé jeden ze svých nejslavnějších kousků, když vzal na svá záda koně a vystoupal s ním na vrchol sedmimetrového žebříku. Dalším oblíbeným číslem Mila Baruse bylo číslo, při němž visící hlavou dolů udržel v zubech na řetězu desku s klavírem a pěti hudebníky. V jiném zdokumentovaném čísle dokázal nadzvednout tramvaj z kolejí. Roku 1935 přišel při vystoupení v New Yorku o všechny přední zuby a utržil další zranění. Osm týdnů strávil v nemocnici, načež se vrátil do Evropy. Při vystoupení na olympiádě v Německu v roce 1936, byl zatčen nacisty a odsouzen za vlastizradu na pět let do vězení. Přitom se jednalo o světoznámého československého občana (!) Není zcela jisté, čím si nacisty pohněval, ale některé zdroje uvádějí, že byl členem v německé organizaci "Revoluční socialisté", která údajně aktivně bojovala proti Henleinově Sudetoněmecké straně. Jisté je, že byl výrazně levicově zaměřeným antifašistou. Milo Barus byl odsouzen lidovým soudem pod vedením dr. Springemanna a trest si odpykal ve čtyřech věznicích. V roce 1941 byl propuštěn a vrátil se do Vidnavy, kde žil pod policejním dohledem. Pracoval jako brusič kamene a oženil se s vdovou, čímž vyženil dvě děti. Na konci války získal funkci v polovojenské správě města a pomáhal s identifikací nacistů. Byť jako antifašista nebyl odsunut z Československa, vzhledem k protiněmeckým náladám v zemi, rozhodl se připojit k poslednímu transportu do Německa. Kvůli neshodám s ostatními vyhnanci v Bavorsku, roku 1952 uprchl do NDR. Po krátkém zatčení a věznění se stal i zde celebritou a dál vystupoval. V sedmdesáti letech požádal úřady o povolení k návratu do Bavorska. Bylo mu vyhověno a poslední rok života strávil v bavorském Altöttingu.
Osud kdysi slavných zaoceánských parníků byl povětšinou neslavný. V těchto dnech se bohužel rozloučíme s posledním z těchto kolosů, který se stále ještě držel na hladině. Shodou okolností jde o největší osobní plavidlo, které kdy bylo v USA postaveno a dokonce o téměř 33 metrů delší než legendární Titanic. SS United States postavili po druhé světové válce pro americkou společnost United States Lines. Díky mnoha technickým inovacím se stala nejrychlejší zaoceánskou lodí na transatlantických trasách – již na své první plavbě v roce 1952 získala tradiční Modrou stuhu, jejíž držitelkou je dodnes. Loď se během své služby stala symbolem moderního amerického průmyslu, ale také uctívaným kulturním symbolem – synonymem pro mocné, bohaté a slavné. Rozmach letecké dopravy ale znamenal pro zaoceánské parníky konkurenci, jíž nemohli čelit. Dne 14. listopadu 1969 tak byla SS United States vyřazena z provozu a začala chátrat. Několikrát pak změnila majitele a objevily se snahy přestavět loď na plovoucí hotel, muzeum a podobně, ale vše bylo marné. Kvůli sporům o výši kotevních poplatků bylo nakonec rozhodnuto, že loď bude potopena (stane se tak v těchto dnech) a poslouží jako umělý útes u floridského města Destin. Půjde dokonce o největší umělý útes na světě a snad přiláká množství turistů. Vznikne mimo jiné muzeum věnované SS United States, které získá do sbírky originální artefakty a umělecká díla z lodi a také alespoň jeden z jejích ikonických komínů.
