PALBA.CZ

Vejcožrouti se živí se výhradně ptačími vejci. Díky pružným čelistem a zvláště volnými spoji lebečních kostí, dokáže vejcožrout spolknout vejce mnohonásobně převyšující velikost jeho hlavy. Jejich krční obratle se vyznačují zvětšenou hypopofýzou, která při polykání naruší vaječnou skořápku a stiskem svalů pak může had vymáčknout obsah vejce dále do jícnu. Prázdný obal had vydáví esovitými pohyby přední části těla. K pohlcování vejce pomáhá také vylučování vazkých slin a drobné ozubení. Příjem potravy vejcožroutů je sezónní, závislý na období hnízdění ptáků. Vydrží velice dlouho hladovět. Novorození hadi jsou drobní, dlouzí kolem 20 cm, od narození však útoční - živí se zřejmě vajíčky drobných ještěrů nebo nejmenších ptáků. Zde na fotografii je Vejcožrout africký (Dasypeltis scabra).


I když máte těžký den v práci, důležité je neztrácet hlavu. Své o tom ví jistý Trevor Greene, který měl osudného dne roku 2006 raději zůstat v posteli. Osud tomu ale chtěl jinak. Zmíněný novinář vstoupil v roce 1995 do kanadského námořnictva a později sloužil u Seaforth Highlanders kanadských ozbrojených sil. Poručík Greene byl v roce 2006 nasazen do Afghánistánu jako důstojník civilní-vojenské spolupráce (CIMIC). Dne 6. března 2006 jeho četa navštívila řadu vesnic, včetně vesnice Šinkaj v provincii Zábul, aby si promluvili s vesnickými staršími o přístupu k čisté vodě a dalším základním potřebám v rámci kanadské oblasti odpovědnosti. Poté, co si vojáci na znamení úcty sundali helmy, šestnáctiletý mladík Abdul Kareem (nebo Abdullah Karim) vytáhl sekeru a Trevorovi jí rozťal hlavu - úderem mu téměř rozpůlil mozek. Než mohl ve svém hrůzném činu pokračovat, byl útočník eliminován dalšími členy čety. Jednotka se následně dostala pod těžkou palbu, když čekala na americký evakuační vrtulník. V polní nemocnici byl Trevor Greene stabilizován a brzy jej bylo možno evakuovat na leteckou základnu Ramstein v Německu, ze které byl převezen do Landstuhl Regional Medical Center, největšího zdravotnického zařízení americké armády mimo USA. Zde podstoupil dvě bilaterální kranioplastiky, přičemž druhá mu úspěšně zrekonstruovala lebku. Lékaři se původně domnívali že se Trevor neprobudí z kómatu, ale nakonec všechny překvapil. Po propuštění z nemocnice byl převezen do rehabilitačního centra soukromé péče v Langley. Zde pomalu dělal pokroky a byť doposud nedokáže chodit, podařilo se mu hýbat s rukama a stát. Mohl se tak vrátit za svou manželkou Debbie a dcerou Grace. Trevor Greene je čestným patronem společnosti Honour House Society, která se věnuje pomoci rodinám zraněných kanadských vojáků v oblasti New-Westminster-Vancouver. O jeho zotavování a léčbě byl natočen celovečerní dokument s názvem Peace Warrior, který získal cenu Gemini.


Proslulý silák a československý Němec s pseudonymem Milo Barus. Zvítězil ve vůbec první světové soutěži o nejsilnějšího muže světa, konané v Paříži roku 1930. Byť svou vlast proslavil za hranicemi, byl zcela vysunut z prvorepublikových dějin a dnes je v Čechách prakticky zapomenut. Vlastním jménem Emil Bahr (1906-1977), pocházel ze Staré Červené Vody na Jesenicku, rodiny zaměstnance železnic. Brzy se ale i s rodiči přestěhoval do Vidnavy a začal se učit mlynářem. Již v osmnácti letech zápasil v ringu a předváděl silácké kousky. V roce 1926 byl odveden do armády a sloužil na východním Slovensku. Po dvou letech se vrátil do civilu a začal působit pod pseudonymem Milo Barus. Spolu s dalšími siláky vystupoval v Evropě i v zámoří. V roce 1930 dostal pozvánku k soutěži o nejsilnějšího muže světa. V Paříži zastupoval Československo a během tří dnů porazil 42 soutěžících ze 16 zemí. Titul pak ještě pětkrát za sebou obhájil, naposledy v roce 1935 v New Yorku. V Buenos Aires předvedl poprvé jeden ze svých nejslavnějších kousků, když vzal na svá záda koně a vystoupal s ním na vrchol sedmimetrového žebříku. Dalším oblíbeným číslem Mila Baruse bylo číslo, při němž visící hlavou dolů udržel v zubech na řetězu desku s klavírem a pěti hudebníky. V jiném zdokumentovaném čísle dokázal nadzvednout tramvaj z kolejí. Roku 1935 přišel při vystoupení v New Yorku o všechny přední zuby a utržil další zranění. Osm týdnů strávil v nemocnici, načež se vrátil do Evropy. Při vystoupení na olympiádě v Německu v roce 1936, byl zatčen nacisty a odsouzen za vlastizradu na pět let do vězení. Přitom se jednalo o světoznámého československého občana (!) Není zcela jisté, čím si nacisty pohněval, ale některé zdroje uvádějí, že byl členem v německé organizaci "Revoluční socialisté", která údajně aktivně bojovala proti Henleinově Sudetoněmecké straně. Jisté je, že byl výrazně levicově zaměřeným antifašistou. Milo Barus byl odsouzen lidovým soudem pod vedením dr. Springemanna a trest si odpykal ve čtyřech věznicích. V roce 1941 byl propuštěn a vrátil se do Vidnavy, kde žil pod policejním dohledem. Pracoval jako brusič kamene a oženil se s vdovou, čímž vyženil dvě děti. Na konci války získal funkci v polovojenské správě města a pomáhal s identifikací nacistů. Byť jako antifašista nebyl odsunut z Československa, vzhledem k protiněmeckým náladám v zemi, rozhodl se připojit k poslednímu transportu do Německa. Kvůli neshodám s ostatními vyhnanci v Bavorsku, roku 1952 uprchl do NDR. Po krátkém zatčení a věznění se stal i zde celebritou a dál vystupoval. V sedmdesáti letech požádal úřady o povolení k návratu do Bavorska. Bylo mu vyhověno a poslední rok života strávil v bavorském Altöttingu.


Osud kdysi slavných zaoceánských parníků byl povětšinou neslavný. V těchto dnech se bohužel rozloučíme s posledním z těchto kolosů, který se stále ještě držel na hladině. Shodou okolností jde o největší osobní plavidlo, které kdy bylo v USA postaveno a dokonce o téměř 33 metrů delší než legendární Titanic. SS United States postavili po druhé světové válce pro americkou společnost United States Lines. Díky mnoha technickým inovacím se stala nejrychlejší zaoceánskou lodí na transatlantických trasách – již na své první plavbě v roce 1952 získala tradiční Modrou stuhu, jejíž držitelkou je dodnes. Loď se během své služby stala symbolem moderního amerického průmyslu, ale také uctívaným kulturním symbolem – synonymem pro mocné, bohaté a slavné. Rozmach letecké dopravy ale znamenal pro zaoceánské parníky konkurenci, jíž nemohli čelit. Dne 14. listopadu 1969 tak byla SS United States vyřazena z provozu a začala chátrat. Několikrát pak změnila majitele a objevily se snahy přestavět loď na plovoucí hotel, muzeum a podobně, ale vše bylo marné. Kvůli sporům o výši kotevních poplatků bylo nakonec rozhodnuto, že loď bude potopena (stane se tak v těchto dnech) a poslouží jako umělý útes u floridského města Destin. Půjde dokonce o největší umělý útes na světě a snad přiláká množství turistů. Vznikne mimo jiné muzeum věnované SS United States, které získá do sbírky originální artefakty a umělecká díla z lodi a také alespoň jeden z jejích ikonických komínů.

Gympie-gympie, česky kopřivák morušovitý (Dendrocnide moroides), je rostlinou, které se raději vyhněte velkým obloukem. A o jejím pěstování už vůbec neuvažujte. A pokud na ni narazíte v botanické zahradě, určitě bude v úctyhodné vzdálenosti od možného kontaktu s návštěvníky. Ne všechny rostliny je prostě vhodné a dokonce i možné pěstovat, ani sado masochistům nelze Gympie-gympie doporučit.
Tato nevinně vypadající rostlinka z čeledi kopřivovitých s poměrně pohlednými listy roste v tropických deštných lesích Austrálie. Na rozdíl od zdejších mírumilovných kopřiv může gympie-gympie dorůstat úctyhodných výšek až k deseti metrům. Celé rostliny, tedy jak listy, tak i jejich stonky, jsou hustě pokryty nebezpečnými žahavými chloupky. Relativně bezpečné jsou jedině růžovo-fialové květy, ale plody, které se na rostlině následně objeví, jsou již nebezpečné stejně jako celý její zbytek. Kdo by se ale odhodlal zbavit je jejich žahavé ochrany, může si na nich dokonce i pochutnat.
A nebezpečný není jen kontakt s jejími listy, ale i stonky a větvičkami. Její drobné chloupky (trichomy) se v kůži odlomí a vrchní část kůže se nad nimi uzavře. Nelze je proto jednoduše odstranit třením a nebo vytažením. Vskutku lze říci, že by šlo o kontakt, který byste si pamatovali až do své smrti. Duté chloupky rostliny zakončené křemičitou špičkou dovedou způsobit takovou bolest, jako byste si prý ponořili část těla do roztaveného olova, případně horké a koncentrované kyseliny a aby toho nebylo málo, ještě byste si přidali výboj proudu o síle 420 voltů. A co víc, na rozdíl od požahání obyčejnou kopřivou bolest neustupuje, nýbrž stále narůstá. Bolest se navíc projevuje i v místech, která zcela jistě nebyla zasažena. A to trvá v řádu týdnů až měsíců.
Lidé se prostě raději zastřelí a nebo skočí z útesu, než by tuto bolest dál trpěli. Oběti Gympie-gympie prý dokonce pociťují bolesti i několik let po kontaktu a dokonce se prý bolesti mohou vracet i po desetiletí a to při kontaktu s ledovou vodou a nebo větrem.
Je totiž pravdou, že jed obsažený v Gympie-gympie je velmi stabilní a jeho účinky nejsou snižovány věkem, horkem, chladem a ani suchem. Schopnost ublížit mají prý dokonce i desítky let staré suché listy. Uváděné jsou případy těžkého popálení ze starých herbářů. Jedinou radou, jak postiženému člověku pomoci, je prý přiložení zředěné kyseliny chlorovodíkové na ránu a následná razantní depilace voskem.
Gympie-gympie je dokonce nebezpečná i na dálku, jelikož svá žahavá vlákna obměňuje a ta stará shazuje. Mohou pak poletovat ve vzduchu a nebo napadat v okolí rostliny na zem. Lze na ně šlápnout, lze si na ně lehnout a lze je vdechnout. I delší pobyt v blízkosti těchto rostlin je proto nebezpečný. Při vdechnutí vláken způsobí záchvaty kýchání a krvácení z nosu. Při práci v blízkosti Gympie-gympie lesníci používají respirátory, silné rukavice a vůbec dokonalou ochranu svých těl. Není o co stát. Stejně jako na člověka působí neurotoxin například i na koně a psy, ovšem pro původní australské vačnatce, ptáky a hmyz je prý neškodný.
Rostlinku najdeme v tropických deštných lesích výhradně na severovýchodním pobřeží Austrálie, a to ve spolkových státech Nový Jižní Wales a Queensland. A také na Moluckých ostrovech v Indonésii, kde roste v otevřených a prosluněných částech vlhkých nížinných lesů, nejraději poblíž potoků a lesních cest. Zde ji najdeme do nadmořské výšky 900 metrů. Gympie-gympie se snadno rozmnožuje semeny a často vyrůstá jako první rostlinný druh v narušené půdě na světlých holinách po padlých pralesních velikánech.
Co dělat, kdybychom se náhodou s touto rostlinou setkali blíže, než si přejeme? Základem je odstranění žahavých chloupků, které se okamžitě zachytí na pokožce. K tomu účelu je možné použít buď obyčejnou izolepu, ale v ideálním případě pásek s depilačním voskem. Jakákoliv doposud vyzkoušená léčba nebo snaha o utišení bolesti ale nemá jednoznačně kladný účinek. Bolest, kterou i zběžný dotyk způsobí, prakticky nelze odstranit a pokud se to podaří, jde vždy jen o dočasnou úlevu.


Neveril som vlastným očiam, keď som ju včera videl v botanickej záhrade v Košiciach, samozrejme chránenú pletivom.

Stromovitá kopřiva ongaonga (Urtica ferox) na Novém Zélandu.
Dorůstá až do dvojnásobné výšky dospělého muže a v chloupcích na listech a stoncích má takové množství jedu, že může i zabít . Kopřiva je jednou z nejjedovatějších původních rostlin Nového Zélandu. Jeho hrubě zubaté listy, vysoké asi dva metry, mají na špičce každého zubu i na mladých stoncích a listových žilkách četné bílé žahavé chloupky (trichomy), dlouhé až 6 mm.
Existují případy, kdy se u psů a koní vyvinuly neurologické problémy s dýchacími potížemi a křečemi během několika minut po expozici, často zemřeli během několika hodin, i když někteří se uzdravili. V botanických odkazech nebo v tisku jsou také zprávy o otravě člověka. Connor se ve své knize ‚Jedovaté rostliny na Novém Zélandu‘ zmiňuje o skupině trampů, u kterých došlo ke ztrátě koordinace na tři dny po bodnutí. V jiném případě se u písařky objevilo mravenčení v ruce poté, co uchopil keř kopřivy, což jí bránilo psát na pět dní. Existují také zprávy o silných bolestech hlavy, rozmazaném vidění a extrémní únavě. Smrtelná otrava byla popsána v roce 1961, kdy mladý muž zemřel na ochrnutí a dýchací potíže několik hodin poté, co prošel místem plným kopřiv.
Lidé na Novém Zélandu jsou o nebezpečné rostlině poučení - o jejím nebezpečí se učí děti i ve škole - a tak se jí raději vyhýbají. Popálení proto nebývají příliš častá a život ohrožující , ale první cestovatelé byli v mnohem větším nebezepčí a ohrožení života. Nebezpečné požahání však hrozí i zvířatům.

Posmrtná svatba je zvláštní fenomén, vyskytující se napříč historií
Smrt mladého člověka byla, je a i nadále bude považována za velké neštěstí. Ještě v nedávné minulosti měl ale takový pohřeb velmi zvláštní charakter - typickým rysem totiž bylo použití pohřebních a zároveň i svatebních symbolů a zvyků. Mladým lidem se vystrojovala tzv. posmrtná (smrtná, malá) svatba, která měla deklarovat jejich nenaplněný, nedobrovolný životní osud. Tento obyčej může být vzdálenou reminiscencí dávného obřadu pohřbívat s mládencem dobrovolně usmrcenou dívku. Vycházel z přesvědčení, rozšířeného i u mimoevropských národů, že předčasná smrt mladého člověka vede k jeho nespokojenosti a ten pak může škodit živým. V Čechách a na Moravě měla posmrtná svatba stejný význam, ale lišila se v detailech jako např. v okolí Vrbky na Horňácku, kde se při pohřbu mládence sešla děvčata a všechna šla na pohřeb ve svatebních šatech. Při ukládání rakve do hrobu ustřihla každá matka své dceři věnec s pentlemi a hodila jej na rakev, poté uvázala na hlavě dívky ručník a tím ji symbolicky začepila jako nevěstu. Bílá nevěsta symbolizovala věkovou vrstevnici zemřelého a černá nevěsta, která nesla zlomenou svíci na znamení přerušeného života, mládencovu nevěstu. Někdy je doprovázela i nevěsta v tradičním oblečení a v čepení. Zemřelí byli oblečeni do svatebních šatů, jejich rakve nesli krojovaní mládenci a doprovázel je průvod krojovaných družiček. Zemřelého mládence pak vynášely z domu družičky, které ho před hřbitovem opět převzaly a nesly k hrobu. Na Chodsku byla rakev se zemřelou dívkou celá pokryta červenými šátky a věnečkem. Večer se konala v hospodě hostina pro pozůstalé, hlavně vrstevníky zemřelého, nazývaná věneček, veselka či svatba, provázená hudbou a tancem. Tento zvyk se naposledy konal v mrákovském kostele kolem roku 1970.
Dodnes se "posmrtná svatba" praktikuje kupříkladu v Číně a to ze stejného důvodu - tedy uklidnění ducha zemřelého, aby neškodil živým. Tato tradice sahá minimálně 3000 let do historie a tak je silně zakořeněna. Dříve se taková svatba mohla odehrát výhradně mezi dvěma zesnulými, postupem času však stačil mrtvý pouze jeden. Pokud například na Tchaj-wanu zemře neprovdaná dívka, umístí její rodina doprostřed ulice červenou obálku (do které se obvykle v Asii dávají darované peníze) s hotovostí, kusem vlasů a nehtů zesnulé a čeká. Jakmile obálku zdvihne svobodný kolemjdoucí seběhne se k němu dosud ukrytá rodina a oznámí mu onu šťastnou novinu – byl vybrán za ženicha pro jejich mrtvou dceru. Taková nabídka se neodmítá, jinak přinese smůlu. Většina mužů s obřadem, při kterém naštěstí v tchajvanském případě není přítomné skutečné tělo zemřelé, souhlasí a později je jim povoleno znovu se oženit. Před několika lety se na Tchaj-wanu oženil se svou nedávno zesnulou snoubenkou třicetiletý muž. Svatební prsten navlékl na bezvládnou ruku mladé ženy ležící v bílé rakvi v obřadu podobném pohřbu a svatbě zároveň. V pevninské Číně šli ještě dál a pro ukonejšení duše zemřelých mladíků shánějí nevěsty kde se dá. problém ale je v tom, že aby svatba proběhla řádně, měly by být ostatky ženy vloženy do mladíkova hrobu. Vypomáhají tak vykradači hrobů, ale v extrémních případech se někteří uchylují i k vraždám dívek. Zde můžeme zmínit incident z provincie Šan-si, kde je velká poptávka po mrtvých nevěstách, kvůli častým smrtelným incidentům neoženěných dělníků v uhelných dolech.
Pro zajímavost se ještě vrátíme do časů druhé světové války, kdy byly 6. listopadu 1941 vydána v Německu směrnice, v níž bylo povoleno uznat sňatek vojáka, který padl na frontě a jehož snoubenka byla těhotná. V tomto případě byla manželka považována za vdovu a dítě zcela legitimní. Díky tomu mohla nevěsta a poté mladá matka počítat s pomocí státu i s vdovským důchodem po padlém. Během války bylo provedeno až 25 000 takovýchto posmrtných svateb. Nejslavnější je nepochybně posmrtná svatba Korutanského gauleitera Franze Kutschera, který byl 1. února 1944 zastřelen polskými odbojáři. V té době byl zasnoubený a jeho nastávající již byla v pokročilém těhotenství. Svatba se konala o tři dny později a to za přítomnosti ženichova těla. Snoubenka držela mrtvolu za ruku a rakev byla obklopena řadou vavřínových stromků a planoucích pochodní. Celý obřad byl velmi pompézní (nechyběly průvody atd.) a více než přehnaný. Jane Lillian Kutschera se po válce znovu vdala a zemřela v Norsku roku 1994. Syn byl pojmenován po svém otci, používal však jeho prostřední jméno. Jako Sepp Kutschera byl pak znám jako slavný horolezec. Zemřel v roce 2004.


Slunce je jednoznačně největší těleso, které se nachází ve sluneční soustavě. Má přibližně 109krát větší průměr než Země a 1 300 000krát větší objem. Celkově obsahuje okolo 99,86 % hmoty sluneční soustavy. Planety, planetky, komety a vše ostatní jsou jen zanedbatelnou část a to ještě velká část připadá na Jupiter. Slunce funguje jako obrovská plazmová koule s průměrnou hustotou jen o málo větší, než je hustota vody. Směrem ke středu hustota i teplota narůstá. Sluneční povrch, který není pevný, má teplotu asi 6000°C. Od jádra mnohem vzdálenější koróna, kterou vidíme při úplném zatmění Slunce, má teplotu až 1 milion stupňů. Zatím úplně přesně nevíme, proč tomu tak je. Slunce je 400krát větší než Měsíc, ale je také 400krát dál. Obě vesmírná tělesa proto mají na obloze stejnou velikost. Díky tomu můžeme pozorovat krásná úplná zatmění Slunce, při kterých je zakrytý sluneční kotouč a je vidět tak zvaná korona.


Otisk sovy lovící kořist ukrytou pod sněhem
Některé soví druhy dokáží s výbornou přesností lovit hlodavce i pod sněhovou pokrývkou, přičemž pro jejich lokalizaci využívají nepatrné zvukové podněty vydávané hlodavci pod sněhem. Zpracovat i nepatrné sluchové podměty jim pomáhá obrovské vnitřní ucho společně se sluchovou oblastí mozku napěchovanou mnohem větším množstvím nervových buněk než je tomu u jiných ptáků podobné velikosti. Nutno poznamenat, že sovy mohou svůj sluch využít k lovu pouze v případě, že se kořist pohybuje nebo vydává zvuky. S oblibou proto nalétávají do vegetace, aby tím kořist vyplašily a donutily ji k pohybu nebo hlasovému projevu.


V roce 1859 Joshua Abraham Norton prohlásil sám sebe císařem Spojených států amerických a protektorem Mexika. Byť byl tulákem, stal se maskotem San Franciska a stoupenci diskordianismu jej dokonce považují za svatého! Jeho císařské veličenstvo Norton I. (přibližně 1815-1880) pocházel z Velké Británie a po smrti rodičů, se ve dvaceti letech rozhodl odcestovat do San Francisca. Zde velmi zbohatl na přeprodeji pozemků ale zkrachoval při prodeji rýže. Dva roky o něm nikdo neslyšel, ale pak se objevila v novinách reklama, ve které byl Norton ve vojenské uniformě a prohlašoval se za císaře Spojených států a protektora Mexika. Noviny pochopitelně měly o takovou bizarnost zájem, takže brzy vyšla i císařova deklarace a provolání k lidu. Norton se tak stal jakýmsi maskotem. Místní divadlo mu rezervovalo místo na každé nové premiéře a do jeho lóže jej doprovázeli zřízenci. Šlo ale jen o marketingovou maškarádu, ve skutečnosti byl Norton stále chudý a žil z pomoci charity a příspěvků jeho fanoušků. V roce 1867 jej dokonce zatkla policie pro tuláctví, ale brzy byl s omluvou propuštěn. Zajímavostí je, že svojí autoritou dokázal zastavit rozlícený dav, který chtěl vyvolat násilí a nepokoje v Čínské čtvrti. Císařova prestiž byla taková, že mohl zdarma jezdit hromadnou dopravou i vlaky. V restauracích dostával jídlo zdarma a na některých místech se objevovaly cedulky: "Zde jedl císař Norton". Mezi jeho další činy patří rozkaz k násilnému rozpuštění amerického kongresu a řada dekretů žádajících stavbu mostu přes sanfranciský záliv. Ačkoliv nedisponoval žádnou politickou silou a jeho vliv nesahal dále než jeho humorná pověst, požíval v San Franciscu úcty a měna vydávaná jeho jménem byla vážená v podnicích co navštěvoval. Psal si s britskou královnou Viktorií a jeho životem je prý inspirováno i Dobrodružství Huckleberryho Finna od Marka Twaina. Život císaře Nortona vyhasl 8. ledna 1880, kdy spadl na chodníku. Další den o jeho úmrtí informovaly noviny na celé titulní stránce. O Nortonovi referovaly obsáhle také noviny v Cincinnati, když mimo jiné napsaly: "Král bez nepřátel a království, podporován pouze svobodnými lidmi". Nortonova pohřbu se zúčastnilo na 10 000 lidí a smuteční průvod se táhl dvě míle.

Příběh dívky na minci, kterou jako mladou skautku komunisté uvěznili a jejím portrétem pak platili až do konce režimu. Bedřiška Synková, narozená 7. března roku 1935 a přezdívaná "Bejbina", byla potrestána za činnost ve skautské organizaci, kterou tehdejší komunistický režim zakázal. Nikomu neškodili, pouze nepovažovali za nutné zákaz respektovat, jelikož ani nevěděli proč. Její skautský oddíl Ostříž tajně jezdil tábořit, vydával časopis a jeho členové se připravovali na dobu, až režim padne. Nakonec ji ale zatkli jednoho brzkého rána roku 1953 a deset let se neměla dostat na svobodu. Její příběh se dostal k sochařce Marii Uchytilové-Kučové (1924-1989), která vyučovala na umělecké škole. Matka Bedřišky tam pracovala jako sekretářka a případ své dcery sochařce vyložila. Začal se tak rodit jeden z velkých příběhů, o kterém se dlouho nevědělo. V roce 1957 se komunistický aparát rozhodl zavést nové bankovky a mince. Do soutěže o návrh podoby se přihlásila i Uchytilová. Pokud by se ukázalo, že má být na nové minci odsouzený člověk, mohl by strůjce nápadu potkat nepěkný konec. Sochařka se nenechala zastrašit možnými důsledky a do soutěže poslala verzi koruny s vyobrazenou Bedřiškou Synkovou jako dívky s lípou. Po svém propuštění v roce 1967 se mohla opět angažovat ve skautském hnutí. Politická atmosféra se postupně uvolňovala a skauting tak začal znovu ožívat. Vytvořila menší oddíl s šesti děvčaty, provdala se a porodila syna Alberta. Příjezd vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ale klima opět změnil, a tak s rodinou odjela do Vídně a následně do Švýcarska, kde žije dodnes. Politicky se angažovala i v emigraci. Vedla Světové sdružení bývalých politických vězňů a vydávala časopis Mukl. Sochařka Marie Uchytilová se svobodného Československa nedožila. Zemřela den před sametovou revolucí. Její mince ji v podstatě přežila. S korunovou mincí, na níž je Synková, se platilo až do rozdělení Československa v roce 1993.


Pyrotechnikův automobil zničený kusem velrybího masa
Po zpackaném odstřelu velryby půltunou dynamitu. Rovněž všichni diváci pak pořádně dlouho zapáchali. Psal se 9. listopad roku 1970, když moře na pláž u ústí řeky Siuslaw vyvrhlo 14 metrů dlouhou mrtvolu vorvaně vážící něco přes sedm tun. Úřadům města Florence bylo jasné, že mrtvola musí být co nejdřív odklizena, protože zakrátko začne zahnívat. Po konzultaci s námořnictvem se rozhodli pro její odstřel. Výbuch měl velrybu rozmetat na menší kousky, o které by se pak postarali mrchožrouti. Odstřelem byl pověřen jistý George Thornton, který později uvedl, že tento úkol dostal, protože jeho šéf odjel na lov. Thornton se rozhodl, že k odpálení použije 450 kilogramů dynamitu. Na odstřel velryby 12. listopadu se přijel podívat i Walt Umenhofer, veterán z druhé světové války, který prošel pyrotechnickým výcvikem. To, co viděl, jej hodně znervóznělo. Snažil se přesvědčit Thorntona, že dvacet krabic dynamitu je příliš mnoho, že by postačilo pouze dvacet tyčinek. Marně. K odstřelu došlo v 15:45 a okolím se rozlehla mohutná exploze. Kusy velryby se vznesly vysoko do vzduchu. Počáteční pobavení přihlížejících se vytratilo, když mezi ně začaly padat zapáchající kusy masa. Předimenzovaná nálož jej totiž rozptýlila mnohem dál než Thornton čekal. Kusy velryby dopadaly do blízkosti budov ve městě a jeden obzvlášť velký zdemoloval nedaleko zaparkovaný vůz Oldsmobile 88. Shodou okolností to bylo nové auto, kterým přijel právě bývalý pyrotechnik Walt Umenhofer. Aby byla ironie dokonalá, své auto zakoupil v sousedním městě v akci "Get a Whale of Deal." George Thornton považoval odpal za úspěch a všechno prý šlo přesně podle plánu. Vzhledem k tomu, že všichni přihlížející byli pokryti velrybím tukem, se o úspěchu dá pochybovat. Navíc racci, kteří se o kousky masa měli postarat, nebyli nikde k vidění. Úřady v Oregonu od té doby velrybí mrtvoly zakopávají do písku nebo odvážejí, pokud je písek příliš mělký. Zajímavostí je, že nedávno byl na počest odstřelu pojmenován park ve městě Florence v Oregonu. Hrdé jméno zní "Exploding Whale Memorial Park", tedy Pamětní park vybuchující velryby. Název vyhrál v hlasování obyvatel, když získal 439 z 856 hlasů.


Japonští svářeči z Mazda Motor Corporation vytvořili miniaturní hrací kostku. Měří pouhý milimetr a je vyrobena z plátku nerezové oceli o tloušťce pouhých 0,05 mm. Nejprve vyřezali rozložený tvar kostky ve tvaru T. Následně je zohýbali pinzetou a následovala mravenčí práce pro samotného svářeče, který musel při práci zadržovat dech, aby se mu netřásla ruka. Výsledný svařenec tak krásně ukazuje, že nic není nemožné, bez ohledu na to, jak těžké se to zdá.


Vanvera je nástroj používaný šlechtou a aristokraty v 19. století k řešení gastrointestinálních trapasů. Skládal se z vaku ve tvaru trychtýře, zúžení a nádrže. Byl připevněn k hýždím a nošen pod širokými sukněmi a kabáty, aby zachytil nežádoucí úniky střevních plynů. Zařízení bylo možno nosit při společenských akcích, kupříkladu návštěvách divadla a podobně, kdy střevní potíže nedovolovaly člověku řešit celou věc v soukromí. Toto zařízení bylo populární zejména mezi ženami, které si chtěly udržet eleganci i v tak choulostivé situaci. V tomto případě šlo o mobilní verzi zvanou "Vanvera da Passeggio", která je známá z Benátek již 17. století. Druhou verzí byla statická verze zvaná "Vanvera da Alcova" (doslova ložnicová), jejíž princip byl stejný, ale neshromažďovala plyn, kdy pomocí dlouhé hadičky jej odváděla z místnosti. Toto zařízení používali zejména muži při první svatební noci, aby se vyhnuli nepříjemným situacím. Vanvera začala mizet z šatníku na počátku 20. století, kdy se změnila móda a šlechtické zvyky. Nutno poznamenat, že lidé se snažili zamaskovat "prdíky" již ve starověkém Egyptě a Římu, kdy se nosil jakýsi tlumič zvaný "Prallo" ve tvaru vejce s otvory. Nosil se přiložený ke konečníku a někdy byl naplněn vonnými bylinami. V 17. století vzniklo ještě sofistikovanější zařízení zvané "Piritera". Vyrábělo se z keramiky a zasouvalo se přímo do konečníku. V podstatě šlo o jakousi podlouhlou píšťalku / vábničku, která měnila neslušné zvuky ve zpěv ptáků.

Bakteriofágy (BF) - pre ľudí neškodné vírusy ktoré parazitujú len na baktériách. Ich objav a výskum začal o niečo skôr ako antibiotik. Ale potom sa na to výskumníci a firmy vykašlali pretože ATB účinkovali na viacero druhov baktérií, kdež jeden typ BF obvykle na jeden typ bakterie.

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekon ... kla-223052
Před 105 lety, v roce 1917, tehdy mladý a nadějný vědec ze slavného Pasteurova ústavu Félix d’Hérelle přišel na kloub už desítky let staré vědecké záhadě: co zabíjí bakterie cholery a dalších nemocí ve vodách indických řek.
V roce 1896 si totiž vědci všimli, že například ve vodách Gangy se bakteriím, které choleru způsobují, a některým dalším prostě nedaří. Protože tehdy nebyly k dispozici elektronové mikroskopy a metody pro rozbor genetického materiálu v prostředí, neměli šanci přímo vidět, co za tím vězí – tedy viry, které na těchto bakteriích doslova parazitují.
Vědci se jim ovšem postupně dostali na stopu a právě Francouz d’Hérelle pro ně nakonec vymyslel i jméno: bakteriofágy, tedy „požírači bakterií“ (v mikrobiologické praxi se často zkracuje na „fág“). Na jejich existenci přitom musel usuzovat jen z nepřímých důkazů, protože prostě neexistoval způsob, jak je přímo pozorovat.
V době před nástupem antibiotik to byl skvělý úlovek. D’Hérelle se rychle pustil do vývoje léků založených na podávání těchto virů. V roce 1919 ho nejprve vyzkoušel v té době běžným způsobem, tedy tím, že ho sám s kolegy pozřel. Hned druhý den ho začal podávat prvním pacientům trpícím bakteriálními infekcemi.
Během následujících let jeho přípravek dostaly údajně stovky tisíc lidí, možná i miliony, a bakteriofágy z d’Hérellovy laboratoře měla ve svém katalogu i farmakologická společnost L’Oréal. V nadějných 20. letech 20. století kanadský vědec vznikl také Eliasův ústav v gruzínském Tbilisi, který se později stal střediskem výzkumu v této oblasti.
Bakteriofágová terapie byla ovšem v té době už téměř na „vymření“. Během 40. let 20. století se zdokonalily metody pro levnou výrobu prvních antibiotik ve velkém měřítku. I když ještě na začátku války se farmaceutická centra Ely Lilly pokoušela prorazit s tímto typem léčebného přípravku na americkém trhu, brzy to vzdala. A nebyla sama – velká část západních vědců tváří v tvář masovému úspěchu antibiotik problematiku prostě opustila. Problém léčby bakteriálních infekcí se zdál být vyřešen jednou provždy.
SSSR ovšem k antibiotikům zpočátku tak dobrý přístup nemělo. Především díky zmíněnému ústavu v Tbilisi tedy výzkum a výroba fágových preparátů pro léčebné účely pokračovaly. V Tbilisi se v té době denně údajně produkovaly až tuny bakteriofágů, které se využívaly ve velké části tehdejšího SSSR.
Jak se antibiotika stávala dostupnější, hvězda „bakteriožravých virů“ pohasla i ve východním bloku. Ne ovšem úplně. V 80. letech se s bakteriofágy začalo například experimentovat v polské Vratislavi, kde postupně vzniklo další významné centrum výzkumu této problematiky.
Fágům se věnovali i mikrobiologové v tehdejším Československu. Do praxe se tak dostal přípravek nazvaný Stafal, který obsahoval bakteriofágy účinné proti známému „zlatému stafylokoku“ (Staphylococcus aureus). V sousedním Slovensku je schváleným léčivem dodnes, v Česku o svou registraci ovšem už přišel. Je to v podstatě odraz toho, že s rokem 1989 zájem o „požírače bakterií“ znovu poklesl, protože česká věda se i tematicky přiblížila Západu.
Ale doba se mění. Bakterie odolné proti antibiotikům představují nezanedbatelný problém a navíc nových antibiotik přibývá jen velmi pomalu. Postoj do jisté míry ovlivňuje i vývoj poznání o důležitosti bakterií v našem těle pro zdraví a ničivého vlivu, který na tuto často prospěšnou „mikroflóru“ můžou mít právě antibiotika.

BF na liečbu ťažkých infekčných stavov stavov používajú dve lekárske centrá na svete - jedno v gruzínskom Tbilisi, druhé v Poľskom Wroclave. Mnohí z tých ktorí stratili nádej sa tam vyliečili.

Prsten Lone Ranger s atomovou bombou
aneb misku cereálií si vychutnáš jedině s prstýnkem naplněným kouskem polonia. Lone Ranger (Osamělý jezdec) byl jedním z nejpopulárnějších rozhlasových programů během svého vysílání v letech 1933 až 1956. Děti i dospělí byli fanoušky jeho dobrodružství v boji za spravedlnost. Producenti nabízeli fanouškům nejrůznější reklamní produkty - vznikly tak různé tematické dětské zbraně, baterky, kompasy, píšťalky a prsteny. Prsteny to ale nebyly jen tak ledajaké. Kupříkladu v roce 1947 distribuovala značka Kix cereálie s prstýnkem Lone Ranger "B*mb". Krabice lupínků stála 15 centů a zajímavostí je, že uvnitř prstenu byl kousek Polonia-210. Nutno poznamenat, že tento izotop polonia vytváří alfa záření a je značně toxický, už 1 mikrogram je pro průměrného dospělého člověka smrtelný (podle hmotnosti 250 000krát větší toxicita než u kyanovodíku). Přesto že alfa částice nemohly proniknout kůží, polonium bylo vysoce nebezpečné při vdechnutí nebo požití. Součástí prstenu byla malá "kouzelná kamera" s displejem se sulfidem zinečnatým, který při pohlcování alfa záření svítí a působí dojmem futuristického zařízení. Tehdy byl celý prsten považován za neškodnou hračku, ale v dnešní době by bylo nemyslitelné distribuovat výrobek s radioaktivním materiálem kvůli přísným bezpečnostním kontrolám. Tento prsten byl inzerován jako "Děsivý! Úžasný! Atomový!" a pokyny byly popsány takto: "Otočte ocasní ploutev – sejměte ji – a uvnitř najdete skrytou pozorovací čočku. Jděte do temné místnosti a čekejte dokud si vaše oči nezvyknou na tmu. Podívejte se do objektivu – a Vaaaaau! Uvidíte úžasné záblesky blikajícího světla způsobené uvolněnou energií atomů rozdělených na kousky uvnitř atomové komory."


Listonos vrásčitý (Centurio senex) je jedním z nejpodivněji vypadajících netopýrů světa. Byť působí značně znepokojivě, netřeba se obávat. Je totiž fruktivorní (plodožravý), což znamená, že na jeho jídelníčku najdeme pouze ovoce, nikoliv krev nebo mozky zlobivých dětí. Tento netopýr, který se vyskytuje ve Střední a Jižní Americe, nejraději saje šťávu z přezrálého ovoce jako je mango a měkké banány. Vědci se domnívají, že hluboké "vrásky“ na jeho obličeji mu během krmení pomáhají přivádět šťávu rovnou do tlamy. Tedy spíš tlamičky, jelikož tento malý druh dorůstá pouze do délky 7 cm. Samci, kteří mají obvykle více záhybů než jejich dámské protějšky, mají také ve svých "vráskách" ukryté pachové žlázy. Samci také mají "kožní masku", kterou si mohou zakrýt obličej (ne že by se styděli za svůj vzhled). Jejich lebky jsou extrémně krátké a široké, díky čemuž mají až o 20 % větší stisk kousnutí (vzhledem k jejich velikosti), než kterýkoliv jiný druh listonosa. Listonos vrásčitý má v ústech skladovací váčky, které mu umožňují ukládat do nich ovoce.


Fetus in fetu je vzácná vývojová abnormalita, při které se uvnitř těla plodu vyvíjí druhý plod, tedy přesněji tkáň plod připomínající. Poprvé ji popsal roku 1808 George William Young a odhaduje se, že "plod v plodu" se vyskytuje u 1 z 500 000 živých porodů. Svým způsobem je tento plod živý, jelikož je napojený na krevní oběh hostitele, ale všechny známé případy nejsou životaschopné mimo tělo hostitele, jelikož postrádají funkční mozek, srdce, plíce a další nezbytné orgány (v podstatě takový nádor). Navíc představuje jasné hrozby pro život hostitelského dvojčete, na němž závisí jeho vlastní život.


Na půdě mnoha starých domů v Americe, můžeme najít velmi podivně tvarované komíny, které jsou stavěné šikmo nebo v podivné spirále. Nejde však o ukázku neschopnosti tehdejších stavitelů, nebo snahu "zamotat Santovi hlavu, až vám ponese dárky". Překvapivě šlo o ochranu před čarodějnicemi. V 18. a 19. století se totiž věřilo, že čarodějnice mohou vlétnout komínem do vašeho domu a tam vám škodit. Předpokládalo se ale, že mohou létat pouze po přímé linii, a tak jakýkoliv ohyb pro ně představoval nepřekonatelnou překážku. V Angličtině se tak doslova užívá termín "witches crook" nebo "witches bend". Praktičtějším důvodem pak mohlo být i to, že krb mohl být postaven tam kde majitel chtěl, ale vyústění komínu bylo vždy uprostřed střechy, kde to dávalo největší smysl. Na druhou stranu tato šikmost moc nepomáhá funkci samotného komínu, který je tak náchylnější k zanášení nečistotami a rovněž jeho čištění je komplikované. Zajímavostí je i to, že v minulosti se věřilo, že nic nemá být dokonale rovné, aby se nepokoušel osud. Záměrná vada tak měla obyvatelům domu nosit štěstí. Takovou praxi můžeme znát i z dnešní Indie, kdy se dokonalá kompozice záměrně narušuje, aby se připomnělo, že svět není dokonalý a lidem se tak žilo klidněji.

Americká společnost Goodyear v roce 1961 představila svítící pneumatiky vyrobené z polyuretanové směsi zvané Neothane. Jejich produkce byla jednoduchá, odlévaly se ve formě a zapékaly při teplotě 250°C. Směs se dala barvit a také byla částečně průhledná, proto stačilo do pneumatiky umístit osmnáct malých žárovek a svítící zázrak byl na světě. Osvětlení bylo možné ovládat z pozice řidiče, kromě estetické funkce mohlo sloužit například jako výstražná světla nebo blinkry. Ukázalo se však, že materiál má problém s adhezí za mokrého počasí a také dochází k jeho poškození při prudkém brzdění. Zatímco výroba byla snadná po stránce technické, z finančního hlediska už věci tak růžově nevypadaly. Při zkouškách v běžném provozu se navíc ukázalo, že svítící pneumatiky nebezpečně rozptylují ostatní řidiče.


Skupina chlapců byla více než rok uvězněna na opuštěném ostrově. Co zažili je často přirovnáváno k ikonickému románu Williama Goldinga Pán much - i když bez vražd a chaosu. Dokázali se totiž zorganizovat a vybudovat funkční společnost. Roku 1965 se šest chlapců ve věku 13 a 16 let rozhodlo ukrást rybářskou loď a vydat se z Tongy na Fidži (800 km). Na výpravu se pořádně připravili a přinesli si s sebou jídlo a zásoby. Udělali chybu, protože během první noci na moři usnuli a ráno zjistili, že je jejich loď poškozená. Vlny je několik dní unášely a nakonec skončili na neobydleném ostrově. Ten se měl stát jejich domovem na příštích 15 měsíců.⁣ Chlapci zpočátku přežívali tak, že jedli kokos, syrové ryby a ptáky. Jejich situace se zlepšila, jakmile vyšplhali na vrchol skalnatého útesu, kde u sopečného kráteru našli opuštěnou osadu. Zde našli nějaké banánovníky, jedlá semínka a dokonce kuřata. Následně si postavili přístřeší a stanovili si vlastní společenská pravidla. Pracovali ve dvojicích a dávali si přestávky, aby se vyhnuli sporům. Každé ráno a večer se shromažďovali, společně se modlili a zpívali. Chlapce objevil roku 1966 australský kapitán Peter Warner, když si všiml jejich ohně. Později ve svých pamětech napsal, že "kluci si zřídili malou obec s potravinovou zahrádkou, vydlabanými kmeny stromů na uskladnění dešťové vody, tělocvičnou se zvláštními závažími, hřištěm na badminton, ohradami pro slepice a stálým ohněm. ⁣Celkově byli chlapci v dobrém zdravotním stavu, když je Warner našel. Po návratu však byli chlapci uvrženi do vězení za krádež lodi. Warner si zajistil práva na dokument o jejich příběhu o přežití pod podmínkou, že budou propuštěni a znovu se představí před kamerou.⁣ Dochované fotografie tak pocházejí právě z tohoto dokumentu z roku 1966.


Raynaudův syndrom je onemocnění tepenného systému, které postihuje nejčastěji mladé zdravé ženy v zimním období. Tehdy prsty nezvykle bělají, jsou necitlivé a mohou bolet. Jedná se o typ vazoneurózy (funkční tepenné poruchy) pro kterou je typické chladové bělání a bolest periferních částí těla, zejména pak prstů na rukou. Během záchvatu dochází ke křečovitým stahům drobných tepen a tepének, které vedou k poruše krevního zásobení postižené oblasti. K poruchám kůže nebo dalších tkání může dojít jen při dlouho trvající těžkém průběhu onemocnění. Vlastní záchvat trvá obvykle 10–20 minut. Příčina není známa, ale předpokládá se že jde o geneticky determinovanou hypersenzibilitu k hormonálním a neurovegetativním vlivům. Krom chladu jsou totiž vyvolávacím faktorem též silné emoce. V rozvoji choroby hrají roli i pohlavní hormony. Ženy jsou postiženy pět až sedmkrát častěji než muži, obtíže se objevují až po pubertě, nejčastěji ve druhé dekádě, a po menopauze ustupují.


Tohle by se už dalo klasifikovat jako neoprávněné držení psychotropních látek. Myslím že České dráhy si půjdou na pět let posedět do lochu. Vzhledem k "opožděnosti" z toho možná ale vyjedou jen s podmínkou. Tak a teď zase vážně. Fotografie trsu hub rostoucího z podlahy vlaku nedaleko dveří se poprvé na Facebooku objevily v říjnu 2019 ve skupině HOUBAŘI a přátelé lesa. Zveřejnila je uživatelka s přezdívkou Háňa Ká. Unikátní snímek z vlaku na trase Břeclav-Znojmo nezůstal bez povšimnutí a lidé jej rychle začali sdílet. Stal rychle virálním a vysloužil si i pohotově vtipnou reakci Českých drah, za což si vysloužily pochvalu. Uvedly ale též zajímavé detaily, kupříkladu že jde o stařičký přípojný vůz BTx, které se tou dobou již pomalu vyřazovaly. A ano, skutečně se jedná o hlívu ústřičnou (Pleurotus ostreatus) a nejde tak o halucinogenní houbičky, tak si může ČD oddychnout - prozatím! Drážní inspekce Kabinetu Kuriozit.

Černobílá kavárna z níž se vám zamotá hlava
Fanoušci komiksů a tvorby Karla Zemana by si neměli nechat utéct návštěvu kavárny Yeonnam-dong v Soulu. Autoři totiž vytvořili parádní dojem 2D, kdy vše pokryli bílou barvou a následně doplnili černými konturami. Kliky na dveřích, vypínače, zkrátka všechno má vytvářet iluzi dvourozměrného kresleného světa. Jediné, co se černobílé kombinaci vymyká, je jídlo – a právě syté barvy ovoce a koktejlů vytváří nádherný kontrast. Jíst jen krupici sypanou kokosem a zapíjet ji mlékem by se totiž asi nikomu moc nechtělo. Co jsem koukal, tak tyto kavárny jsou na různých adresách (název je totiž zároveň adresou): CAFE Yeonnam-dong 223-14, CAFE Yeonnam-dong 239-20 a patrně i někde jinde.


Sněžný skútr LARVEN pro zpohodlnělé lyžaře (1965)
Švédskou společnost Lenko založil v Östersundu roku 1955 jistý Lennart Nilsson. Zpočátku firma vyráběla pilové kotouče, ale do popředí se dostala až s vývojem sněžného skútru "Larven" v 60. letech. Larven ve švédštině znamená "housenka", a šlo o inovativní sněžný skútr určený pro projíždění zasněženého terénu. Byl dlouhý 178 cm, 81 cm široký a vážil 76 kg. Hliníkový rám byl uprostřed rozdělen a uprostřed běžel plastový pás vyztužený skelnými vlákny. Pohon zajišťoval motor z řetězové pily o objemu 75 cm³. Postupem času byl modernizován na motor Lenko o objemu 175 cm³ s výkonem 15 koní. Nejvyšší rychlost činila 48 km/h. Řízení měl na starost samotný jezdec pomocí přenášení váhy a lyží co měl na nohou. Tento jedinečný design umožnil Larvenu projíždět úzkými stezkami a vejít se do standardních lyžařských stop. Slogan prodejce byl "Larven – motoriserad skidåkning" (motorizované lyžování) a stal se kultovním samohybem mezi nadšenci do sněžných skútrů. Cena činila 3 000 SEK. Výroba Larvenu začala v roce 1965 a do konce 80. let bylo vyrobeno přibližně 4 500 kusů.


V říjnu 2022 obletěla svět fotografie horníka, který vzal svého malého synka na univerzitní basketbalový zápas v Kentucky. Později se podařilo zjistit, že muž se jmenuje Micheal McGuire a byť tehdy byl víkend, měl za sebou náročnou směnu (6:30-16:00). V práci se ale zdržel a tak se nestihl převléct a ani zajít do sprchy. Nakonec ale zápas stihl a celá rodina (s manželkou Mollie a synem Eastonem) tak mohla sledovat z tribuny zápas "Blue & White Scrimmmage" v Appalachian Wireless Areně. Dobročinný zápas hrála University of Kentucky Wildcats a měla tak získat peníze pro lidi postižené záplavami ve východním Kentucky tehdy v srpnu. Pro Michaela bylo prý velmi důležité zúčastnit se zápasu, jelikož se rodina seznámila právě v této aréně.


Kivi (Apteryx) snáší jedno z největších vajec v poměru k velikosti těla na světě. Samice kiviů kladou extrémně velká vejce, která představují 15–20 % jejich váhy. Mají jednu z nejdelších inkubačních dob vajec ve světě ptáků, konkrétně až 85 dní. Kuřecímu vejci přitom to trvá pouze 21 dní. Pro lepší představu to je jako by se lidem narodilo čtyřleté dítě. Mláďata kiviů se líhnou jako přesné miniatury rodičů a téměř okamžitě mohou chodit a shánět potravu. Rodiče je nikdy nekrmí, nějaký čas se ale živí žloutkem z vajíčka. Přežije pouze asi 5 % mláďat vylíhnutých ve volné přírodě. Při ochraně lidmi (sběr vajec, dohled při líhnutí atd.) jejich šance na přežití poskočí na 65 %.

Taliány jsou tradiční tuzemskou pochoutkou, vařenou "klobásou" ze směsi hovězího a vepřového masa, která se poprvé rozvoněla na Starém Městě pražském na konci 19. století. Byť název naznačuje, že se jedná o původní italskou lahůdku, nenechte se zmást – řeč je o ryze české delikatese. Pražský uzenář Emanuel Uggè (1835-1907) byl italského původu a přezdívalo se mu Talián. Narodil se však v Praze, do rodiny obchodníka Alexandra Uggého a jeho ženy Marie. Sám sebe považoval více za Čecha než Itala a roku 1858 se oženil s Marií Kratochwílovou. V roce 1886 se v Čechách plně naturalizoval tím, že složil předepsaný měšťanský slib a stal se pražským měšťanem. Žil na Starém Městě v Celetné a poté v Rybné ulici. Jako jeden z prvních v Praze provozoval uzenářskou živnost. Zajímavostí je, že Uggè se stal uzenářem spíše z nouze. Původně měl být lékárníkem, ale špatná finanční situace jej přivedla k práci s masem. Věhlas si získaly jeho "neuzené uzeniny", které připravoval z mladého hovězího masa, k němuž přidal vepřové sádlo (z krku zvířete) a laloky nakrájené na kostičky. Směs osolil, přidal pepř, česnek, zázvor a především kardamom. To celé se plnil do hovězích střev, vázal na danou délku a nechal uležet v láku. Následně "klobásky" vařil, opláchl a rozdělil. Právě zvláštní koření přitáhlo velkou pozornost pražských strávníků, ale byl zde drobný problém - Uggèho výtvor byl tak specifický, že dosud neměl jméno. Jak už to tak ale bývá, zákazníci se o něj postarali záhy. Nejprve se taliánům lidově říkalo "Uggova pivní pochoutka", nebo jen "Uggova pochoutka", ale také "Uggovka" (odtud vznikla "užovka", příjmení výrobce se totiž čte "Užé"). Pražané chodili "na svačinku k Taliánovi", nebo prostě jen "na taliána". Talián se nakonec vžil natolik, že přetrval dodnes. Emanuel Uggé bedlivě střežil způsob výroby taliánů a směs použitého koření. Výrobek si ale nenechal patentovat a tak se brzy objevily nejrůznější napodobeniny. Byť i ty byly velmi chutné. Někteří uzenáři nahrazovali hovězí maso telecím a hovězí střeva vepřovými. Jako koření se často také používal tymián, neméně obvyklá byla i citrónová kůra. Drobní uzenáři s menším odbytem nakládali taliány do láku na delší dobu a vařili jen takové množství nožek, které se daný den prodalo. Jiní výrobci naopak nakládali již uvařené taliány a před prodejem je osušili. Vedle svých podnikatelských aktivit byl Uggè mnoho let aktivním a váženým členem tělovýchovné jednoty Sokol. Byl uznáván jako její velký podporovatel, který se aktivně podílel na rozkvětu spolku. Také byl osobním přítelem Jindřicha Fügnera, jednoho ze zakladatelů Sokola. Zemřel 16. července 1907 ve věku 72 let a je pohřben na Olšanských hřbitovech. Zajímavostí je, že jeho blízkým příbuzným byl známý pražský jazzový publicista stejného jména, hudební teoretik Emanuel Uggè (1900–1970). No a pokud jste milovníci tuzemské kinematografie, pak jistě znáte film "Adéla ještě nevečeřela" (1977). Jednou z pochoutek, které se ve filmu objevují, jsou právě taliány, na nichž si hrdinové pochutnávají.


Dnes si povíme něco málo o takovém zvláštním triku z ptačí říše. Konkrétně o leteckém manévru zvaném "Whiffling". Jde o manévr, kdy husy před přistáním létají kvůli zpomalení rychlosti obráceně tzv. hlavou dolů! Při pohledu na kanadskou husu, která se blíží k přistání na jezeře budete asi překvapeni jejich manévrem kvůli zpomalení před samotným přistáním na vodní hladině. Pokud se hejno přiblíží příliš rychle nebo je příliš vysoko nad vodou, mají husy malý trik, jak zpomalit, aby bezpečně přistály. Husy přestanou mávat křídly a pak se rychle ve vzduchu převalí vzhůru nohama a přitom otočí dlouhými krky tak, aby dostaly hlavu do správné polohy. Nakonec se těsně před přistáním znovu rychle otočí, a elegantně přistanou. Tento akrobatický manévr jim umožňuje rychle ztratit rychlost, výšku a bezpečně přistát. Někdy jej menší kachnovití využívají i k unikům před predátory.


Během operace Pouštní bouře došlo k velmi hrozivé nehodě. Palubní technik na letadlové lodi byl doslova vsát do motoru letounu. K nečekané události došlo v časných ranních hodinách (3:41) 20. února 1991, kdy personál USS Theodore Roosevelt dokončoval předletovou kontrolu letounu A-6E Intruder. Jistý John Bridges (21 let) byl doslova vcucnut do sání proudového motoru letadla. Na rozdíl od mnoha jiných přežil! Plameny co vidíte jsou z jeho oblečení, jelikož John se v motoru zasekl a tah z něj doslova serval oblečení, brýle, helmu i nářadí. Když ty pronikly do motoru, způsobily explozi, která mu pravděpodobně zachránila život. Jinak by jej totiž rozsekaly titanové lopatky, které se točí rychlostí 1 000 až 11 650 otáček za minutu. Měl štěstí, že tento letoun pohání motor Pratt & Whitney J52, který má vpředu před dmychadlem statorové lopatky. John Bridges nakonec vyvázl jen se zlomenou klíční kostí, proraženým ušním bubínkem a několika řeznými ranami a škrábanci. Nutno poznamenat, že podobné nehody byly v minulosti mnohem běžnější. Konkrétně se uvádí množství podobných neštěstí z 60. let. Nejnebezpečnější údajně byly F-8 Crusader a A-7 Corsair II.


Až příště budete jíst ledního medvěda, tak nikdy, ale nikdy nejezte jejich játra, a to ani kousíček. Před smrtí hlady vás zcela určitě neuchrání a naopak s velkou pravděpodobností váš odchod do věčných lovišť výrazně urychlí. Důvodem je toxická koncentrace vitamínu A, který se v játrech ledních medvědů akumuluje. Lední medvěd je vrcholový predátor, který se živí tuleni. Ti se živí rybami, které se živí mořskými bezobratlými a ti zase mořskými řasami. Vitamín A není rozpustný ve vodě a není jednoduché jej z těla vyloučit a ukládá se proto v tuku. Lední medvědi do sebe dostávají i vitamín A ze všech organismů, které jsou v potravním řetězci pod nimi. Doporučená denní dávka vitaminu A u lidí je 0,9 mg, což můžete získat při konzumaci necelého gramu jater dobře krmeného ledního medvěda. Když si uříznete tak akorát denní dávku z medvědích jater, tak vám vystačí 143 let. No a při jedné večeři, kde budete servírovat játra z jednoho ledního medvěda, zvládnete usmrtit až 52 hostů. Inuité si toxicity jater ledních medvědů a v menší míře i tuleňů byli dobře vědomi a proto je házeli do moře, aby je nemohli sníst jejich psi. Mnoho evropských polárníků ale na hypervitaminózu po pojídání ledních medvědů, tuleňů a někdy i tažných psů, doplatila, přestože první záznam o toxicitě medvědích jater pochází již z roku 1597 od holandského důstojníka důstojníka Gerrit de Veer, který během expedice Willema Barentsze zimoval na Nové zemi.


Amorkova puška lásky, aneb když už luk a šípy nestačí
Tuto neobvyklou sportovní zbraň (Pirschbüchse) s křesadlovým zámkem, vyrobil někdy kolem roku 1765 německý puškař Jacob Walster města Saarbrücken. Modrozelená hlaveň je vykládaná zlatými listy, květinami a trofejemi; zámek je zdoben puttem - amoret (malé dítě obvykle bez křídel), psem a divokým ptákem; ořechová pažba je vykládaná stříbrem; ocelové části jsou vykládané zlatem. Rozměry činí 117,5 x 5,5 x 18,0 cm. Zbraň je k vidění na hradě Windsor. V případě potřeby z ní tedy může král Karel III. šířit lásku mezi prostý lid.

V roce 1972 se francouzský dobrodruh na půl roku zavřel v temné jeskyni. Bez kontaktu s lidmi a bez jakýchkoliv hodin se rozhodl odhalit tajemství lidské mysli a její vztah k času. Michel Augustin Francis Siffre (1939-2024) pocházel z Nice a postgraduální titul získal na Sorbonně. V roce 1962 založil Francouzský Speleologický institut (Institut français de spéléologie). Inspirován vesmírným závodem zkoumal, jak lidé chápou čas. Již v červnu 1962 se sám uzavřel 130 metrů pod zemí, v propasti Scarasson (Punta Marguareis), a následně zorganizoval několik podobných podzemních experimentů pro další speleology. Nejslavnější je jeho obdobný experiment z roku 1972, kdy v naprosté izolaci žil celých 6 měsíců. Tentokrát však v Midnight Cave v Texasu. Na začátku si Siffre udržoval určitou rutinu, pečlivě sledoval pocity hladu a únavy, aby určil kdy jíst a spát. Jak ale čas plynul, jeho vnímání reality se začalo zkreslovat. Hodiny se mu zdály jako minuty a dny se mísily dohromady. Během celé doby jeho tým na povrchu, pečlivě sledoval jeho aktivitu a porovnával ji s reálným časem. Po dvou měsících se jeho cirkadiánní (biologický) rytmus změnil z tradičních 24 hodin na 48. Kdy 36 hodin byl vzhůru a 12 hodin spal. Bez slunečního světla si zkrátka jeho tělo vytvořilo vlastní časový systém. Siffreho experiment dokázal, že lidský mozek má vestavěný mechanismus pro měření času, ale zároveň přinesl temnější poznatky. Jak týdny přecházely v měsíce, jeho psychický stav se zhoršoval; halucinoval, stal se paranoidním a jeho myšlenky se propadly do chaosu. Siffreho práce položila základ moderní vědy o spánku a psychologii času. Využila je ale i NASA, přičemž podobné stavy zmiňovalo i několik astronautů. Zajímavostí je, že Siffre ještě několikrát k podobným experimentům vrátil aby své poznatky potvrdil. Naposled se nechal do jeskyně zavřít v listopadu 1999. Zde oslavil i Nový rok, ale skutečné datum propásl o čtyři dny. Nakonec podlehl zápalu plic 25. srpna 2024 ve věku 85 let.


Často se na mě obracejí zoufalí lidé trpící hladem, kteří se nemohou dostat k jídlu v oněch pevných pytlích! Zkoušeli se prý dostat dovnitř rašplí, leč marně. Požádal jsem tedy o pomoc vědce z Bushcraft Share, kteří přišli s důvtipným řešením.


Lidský porod je velice komplikovaný a vysilující, možná právě proto se pár vědců rozhodl přivolat na pomoc přírodu - tedy odstředivou sílu! Porodní centrifugu si dali 15. ledna 1963 patentovat manželé Charlotte a George Blonsky. George byl dlouhé roky důlní inženýr a společně s Charlottou měli rádi děti. Vlastní sice nikdy nevychovali, nicméně se rozhodli, že se jim alespoň pokusí usnadnit cestu na svět. Svůj odstředivý vynález výstižně pojmenovali "Apparatus for facilitating the birth of a child by centrifugal force". Budoucí maminka se měla vsoukat do jakési otočné centrifugy (podobné té na které trénují piloti) a následně být přivázána k lehátku. Následně se měla otáčet rychlostí 80-90 otáček za minutu, a zrychlení nad 8 G dítě doslova vytlačilo porodními cestami ven. Netřeba se ale bát, všechno bylo absolutně bezpečné a děťátko se mělo zachytit o přichystanou síťku. Rozhodně by všude kolem nelétala placenta a podobně. Absurdní nápad byl skutečně schválen 9. listopadu 1965 a patent je veden pod číslem 3 216 423. Protože jeho platnost již roku 1982 vypršela, tak je dnes k dispozici zcela zdarma a nepochybně jej začnou využívat všechny porodnice světa. V roce 1999 byl tento vynález "oceněn" Ig Nobelovou cenou pro bizarní objevy, které mají lidi "nejdříve rozesmát a poté je donutit zamyslet se". Repliku porodní centrifugy následně v roce 2014 zkonstruovala Dublinská vědecká galerie v rámci výstavy "Fail better".


Ze všech stran se na nás hrne Barefootová lobby, kdy prsty dostávají až nepřirozený prostor a boty respektují anatomický tvar lidské nohy. Aby byl svět v rovnováze, je třeba návratu k tradiční čínské obuvi, která přináší řád a útlak. A stačí k tomu jen dřevěná palice, kleště a obinadlo! Čínské svazování chodidel je považováno za jednu z nejkrutějších forem úpravy ženského těla ve jménu krásy a svůdnosti. Téměř tisíc let trvající tradice měla údajně ženám dodat krásu a přitažlivost pro opačné pohlaví, a tak jim zajistit spokojenou manželskou budoucnost. Matky a babičky začínaly holčičkám svazovat nohy zhruba v pěti letech, aby se zabránilo jejich růstu. Metoda to byla velmi drastická a bolestivá – spočívala prakticky ve zlomení chodidla a ohnutí nártu tak, aby se prsty dotýkaly paty. Drobný pahýlek se pak natěsno obvazoval dlouhými pruhy pevné bavlněné látky. Výsledkem byla drobná nožka, která se vešla do elegantní hedvábně vyšívané botičky. Nutno podotknout, že dívka pak nebyla schopná ujít delší vzdálenost, běžet či nést těžší břemena. Deformace nohou byla rovněž jakousi ekonomickou pojistkou, jelikož manžel měl jistotu, že se jeho žena nebude nikde potulovat a zůstane poslušně doma - spřádat nitě či vyšívat, a přispívat tak do rodinného rozpočtu. Svazování chodidel tak bylo mnohem častější v oblastech, kde se pěstovala bavlna. Má se za to, že zvrácená praxe vznikla někdy mezi lety 900 až 1000 mezi tanečnicemi a kurtizánami ve vykřičených čtvrtích určených místním elitám. Podle starých maleb a erotických básní se zdá, že drobné nožky považovali muži za velice atraktivní, a tak začaly bohaté rodiny vycházet nápadníkům vstříc – mrzačením svých dcer. Postupně se praxe během staletí ujala napříč všemi společenskými třídami a držela se až do poloviny 20. století.

Vědci vyvinuli kardiostimulátor menší než zrnko rýže
Miniaturizace se nevyhýbá ani biomedicínským zařízením, která zachraňují životy. Odborníci Northwestern University vyvinuli doposud nejmenší kardiostimulátor určený pro i pro úplně nejmladší pacienty. Jde o zařízení menší než zrnko rýže, které lze vpravit do těla novorozence s dědičnou vadou srdce pro dočasné nebo i dlouhodobé použití. Zajímavostí je světlem aktivovaný spínač, který spolupracuje s malým senzorem srdečního tepu, který nosí pacient na hrudi. Pokud senzor zaznamená zpomalení tepu pod určitou hranici, vyšle zabudovaná infračervená LED světlo, které skrze tělo pacienta aktivuje stimulátor. Tyto krátké pulzy pronikají pacientovou kůží, hrudní kostí i svaly. Další zajímavostí je, že kardiostimulátor může být vložen do těla injekční stříkačkou a až již není potřeba, tak se jednoduše rozpustí. Není tak potřeba chirurgického zákroku k jeho vyjmutí. Ještě dodám, že po celém světě se s vrozenými srdečními vadami rodí 1% všech dětí, ale dobrou zprávou je, že k pomoci jim stačí poměrně krátký čas. Asi za sedm dní se srdce většiny pacientů sama opraví, ale právě oněch 7 dní je naprosto kritických.


Obrovský dravý prapředek hrochů a velryb
Andrewsarchus mongoliensis je vyhynulý druh pravěkého savce, žijícího přibližně před 40 miliony lety (období svrchního eocénu) v oblasti dnešního Mongolska. Ačkoli dochovaná metr dlouhá lebka připomíná psovitou šelmu, na základě podobnosti s jinými vymřelými příbuznými panuje předpoklad, že se namísto drápů na jeho robustních končetinách nacházela jednoduchá kopýtka. Čerstvější studie navíc tělesnou stavbu Andrewsarcha spíše připodobňují k fylogeneticky příbuzným entelodonům - tedy všežravcům velice podobným dnešním prasatům. Spadá totiž do skupiny sudokopytníků zvané Cetancodonta, která dnes zahrnuje např. hrochy a kytovce.


Point Nemo je označení nejodlehlejšího místa na zemi
Nejbližší civilizaci totiž najdeme až na Velikonočním ostrově vzdáleném 2 600 km. Ve skutečnosti k němu mají blíže astronauti z Mezinárodní vesmírné stanice, prolétající ve výšce 415 km. Pokud se sem chcete vydat lodí, tak vám plavba zabere 15 dní a deset hodin. Tak si s sebou nezapomeňte vzít knížku - ideálně Call of Cthulhu. Bod "uprostřed ničeho" lokalizoval roku 1992 chorvatsko-kanadský inženýr Hrvoje Lukatela a pomocí speciálního programu polohu vypočítal na 48°52.6′S 123°23.6′W. Nejen že místo nenavštívil ani vlastní objevitel, ale v okolních vodách ani nežijí zvířata. Proudy jsou zde totiž tak silné, že velmi rychle odvanou jakékoliv zdroje živin. Bez jakékoliv potravy se tedy daří přežívat jen bakteriím a malým krabům žijícím v blízkosti sopouchů na mořském dně. Byť jde o nejméně biologicky aktivní oblast světového oceánu, tak zde není tak úplně ticho. K velkému překvapení totiž došlo roku 1997, kdy podvodní mikrofony zaznamenaly jeden z nejhlasitějších zvuků poblíž pólu. Tajemný hluk se nesl na vzdálenost více než 4 800 km a vědci jej pokřtili "The Bloop". Nadšenci sci-fi však přišli s jiným vysvětlením. Když roku 1926 spisovatel H.P. Lovecraft (1890-1937) poprvé představil své nechvalně známé monstrum Cthulhu, mělo se jeho doupě nacházet ve ztraceném městě R'lyeh v jižním Tichém oceánu. To se mělo nacházet na souřadnicích 47°9′S 126°43’W, tedy až neuvěřitelně blízko Point Nemo a onomu zdroji tajemného zvuku. Lidé tak začali spekulovat, že toto odlehlé místo je ve skutečnosti domovem dosud neobjeveného tvora. Brzy se ale ukázalo, že nejde o volání Cthulhu, ale zvuk odlomení ledu z Antarktidy. Na závěr dodám, že Point Nemo byl díky své odlehlosti vybrán jako ideální místo dopadu kosmické stanice a obdobných vesmírných objektů, které by nemusely shořet v zemské atmosféře a úlomky tak ohrozit nějakého člověka. Lidé ale dobře vědí, že to se jen Světové vlády marně snaží zničit Prastaré monstruuuum.


Telefon v podobě zeměkoule se sluchátkem jako srp a kladivo
Poněkud nepraktický dárek Josifu Stalinovi (1878-1953) k jeho 70. narozeninám od pracovníků Letecké dílny č. 1. v polské Lodži. Vyroben byl roku 1949 z kovu, smaltu, plastu a dřeva. V poválečném období kult Stalinovy osobnosti zde vstupoval do života každého jednotlivce. Glorifikace dosáhla gigantických rozměrů, které vyvrcholily právě během oslav vůdcových sedmdesátých narozenin (1949). V pražském Veletržním paláci byla např. 4. prosince 1949 otevřena výstava darů "československého lidu" J. V. Stalinovi, obdobné výstavy se konaly i v dalších socialistických metropolích. Od počátku prosince informoval tisk o slavnostních shromážděních a závazcích na počet Stalinových narozenin. Obdobný rozsah mělo i uctívání v době Stalinova pohřbu 9. březen 1953 - poté co se mu stala smrtící mozková mrtvice. Na pozadí velkých oslav a závazků se ale v pozadí kuly pikle. Již během zdlouhavého umírání diktátora proběhlo v Kremlu dělení moci. Hlavní iniciativu převzal Stalinův gruzínský krajan a úzký spolupracovník Lavrentij Berija, jehož aktivita ostatní překvapila a částečně i paralyzovala. Několik hodin před Stalinovou smrtí se konalo v Kremlu zasedání ÚV a rady ministrů, které rehabilitovalo postavení Molotova, Mikojana a Vorošilova. Během prvních týdnů po Stalinově smrti se vytvořil triumvirát složený z Malenkova, Beriji a Molotova, kteří také přednesli během pohřbu diktátora projev na Rudém náměstí. Netrvalo ale dlouho a většina členů předsednictva ÚV KSSS se proti této vládě postavila a sama se chopila moci. Od září 1953 tak měli hlavní postavení v SSSR šéf vlády Malenkov a šéf stranického aparátu Chruščov. Toho v roce 1964 nahradil Leonid Brežněv, který byl po Stalinově smrti odstaven na druhou kolej a ztratil své postavení nováčka ve vedení strany. Takže tak k bojům o korýtka v "Socialistickém ráji".

Často se mě ptáte, jak se gentlemani 19. století udržovali v tak úžasné kondici, odpověď je prostá - přeci pomocí medikomechanických aparátů Gustava Zandera. Ty jsou předchůdci moderních posilovacích strojů a zařízení, která známe z dnešních fitness center. Takže si oblečte saka a jdeme cvičit! Švédský lékař dr. Jonas Gustav Vilhelm Zander (1835-1920) pocházel ze Stockholmu a medicínu studoval na univerzitě v Uppsale, doktorát získal na Insitutu Karolinska. Zabýval se především ortopedií a přišel na to, že za mnohé bolesti těla můžou nedostatečně vyvinuté svaly. Jenže v jeho době zatím neexistovaly žádné posilovací přístroje. Proto je začal sám navrhovat, vždy tak, aby stroj co nejpřesněji posílil určité svalstvo. Svůj přístup nazval "mechanoterapie" a již v roce 1865 si ve Stockholmu otevřel první specializovanou tělocvičnu se svými stroji - Zander Therapeutical Institute. V roce 1876 získal na světové výstavě ve Filadelfii zlatou hvězdu v oboru techniky za kolekci jeho posilovacích strojů. Ty nadále rozvíjel a jeho síť posiloven se postupně rozšířila až do 146 zemí po celém světě. V současnosti jsou jeho stroje k vidění v Muzeu sportu ve městě Malmö.


Mnohé ženy, dívky a paní (a Metalisté) mají panickou hrůzu, že se jim zamotají ptáci do dlouhých vlasů. Jistě, tato obava je zcela odůvodnitelná, jelikož divoká zvěř netouží po ničem jiném. Krom rozverného ptactva jsou zde ale též létající savci (netopýři a kaloni), ale také létající obojživelníciiiiii. Příkladem může být drobná stromová žabka. Létavka černoblanná, známá též jako létavka obrovská (Rhacophorus nigropalmatus), má velké prsty zakončené přísavkami, kterými se může zachytit i při lezení po kolmých plochách. Mezi prsty roste kožená blána, kterou při skoku žáby roztáhnou, což jim umožňuje plachtivý pohyb až do vzdálenosti 15 metrů. Létavka černoblanná se živí bezobratlými, oblíbenou potravou je hmyz. Nemusíte se tedy bát, že vám vysaje mozek a do prázdné lebky naklade vajíčka.


Nedávno svět obletěl zpráva, že se vědcům podařilo přivést k životu dávno vyhynulého Pravlka obrovského (Aenocyon dirus). Ten žil před 250 až 13 000 lety žil v Severní Americe a byl v průměru asi o 20 % větší než větší současní vlci (vážil 65 až 100 kilo). Protože kostra pravlka a vlka si je velice podobná, vědci jej považovali za druh vlka přizpůsobeného době ledové. Což byl ale omyl. Tento obrovský vlk totiž zřejmě vůbec nebyl vlk a podle DNA šlo o posledního zástupce samostatné linie psovitých šelem (oddělila se před 6 miliony lety) a nemohl se s nimi ani křížit. Moderní rekonstrukce jej též zpodobňují spíš jako obřího rezatého kojota - na obrázku jsou oba druhy (vlk a pravlk) vedle sebe. Pravlci totiž původně žili spíše v teplejším klimatu a je tedy možné, že měli podobné rysy jako dnešní psovité šelmy, které obývají stejné podmínky. Tedy kratší hladkou srst, možná s načervenalým odstínem, huňatým ohonem a zakulacenýma ušima. Tak jako moderní psovité šelmy, i tito pravlci žili nejspíš ve smečkách vedených alfa párem. Pravlk vyhynul asi před 10 000 lety. Jeho vymizení se kryje s koncem poslední doby ledové, vymřením některých velkých savců a rozšířením člověka v Americe. Proč se tak stalo, je předmětem sporů, podobně jako u jiných vyhynulých živočichů z té doby. Na vině zřejmě bude několik faktorů. Vymizení pleistocenní megafauny, zvýšená konkurence ze strany lidí a možná i vlka obecného. Pravlk se zřejmě nedokázal adaptovat na menší a rychlejší kořist, jako byly různé druhy jelenů. Vyloučit nelze ani možné choroby šířené v období všeobecného oteplování. Pokud jde o zmíněnou rekonstrukci Pravlka obrovského, tak paleogenetik Nic Rawlence z University of Otago uvedl, že to co vědci z Colossal Biosciences vytvořili, je vlk obecný, ale má některé vlastnosti podobné pravlku, jako je větší lebka a bílá srst. Je to hybrid." Štěňata Romulus, Remus a Khaleesi jsou vlky obecnými s pozměněným genotypem, jejichž fenotyp má zhruba odpovídat tomu, jak si společnost představuje vzhled vyhynulého pravlka - tedy jako zlovlka v seriálu Hra o trůny.


Historie legendární Zmijovky, aneb z českého venkova symbolem afrických revolucionářů
Jihočeská firma Fezko (založena roku 1812) se tradičně zabývala výrobou fezů a byla jejich největším dodavatelem do Osmanské říše. Po první světové válce však byly zakázány tureckým prezidentem Atatürkem a Fezko se muselo přeorientovat na jiné produkty. Jako byla právě zmijovka. Byť její původ není přesně znám, tak se jednalo o tradiční českou pletenou čepici s 93% podílem vlny a specifickým klikatým vzorem připomínajícím zmiji. Ve větší míře se začala nosit až po druhé světové válce a to v mnoha zemích Východního bloku. Zajímavostí je, že ji za svůj symbol zvolil i africký revolucionář Amílcar Cabral (1924-1973). Podle dobových dokumentů se dostal na návštěvu závodu firmy Fezko ve Strakonicích, již roku 1961. Původně zemědělský inženýr, politický aktivista a diplomat, byl také panafrikanistou a básníkem. Když se stal generálním tajemníkem marxistické Africké strany pro nezávislost Guineje a Kapverdských ostrovů (PAIGC), členové jeho hnutí nosili zmijovku jako svůj znak. Zmijovka (zvaná sumbia) se zde stala symbolem odporu proti kolonistům, socialistické revoluce a emancipace žen. Nutno podotknout, že krom zmijovek dostal Cabral od Československa též velké dodávky zbraní a až do své smrti byl tajným informátorem československé tajné služby - u StB veden pod krycím jménem "sekretář". Popularita zmijovek se ale i po jeho smrti v západoafrických státech udržela. Firma Fezko postupem času získala zahraniční majitele a v roce 2011 převzala firmu mezinárodní skupina Johnson Controls, od té doby funguje značka pod novojičínskou kloboučnickou firmou Tonak (založenou roku 1799), která mimo jiné vyrábí i původní fezy. Pokud jde o zmijovky, tak upravená verze se i nadále vyváží do Afriky - konkrétně až polovina produkce končí v Nigérii a Senegalu. Tak už víte kam si zajet, když si budete chtít připadat jako na vesnické zabíjačce.

Počítání na prstech do 9999 (původně arabská metoda) na dřevorytu z roku 1491, v knize "De Arithmetica" od Filippa Calandrihona. V době raného středověku nebyla v Evropě známa mechanická počítadla a ani se neprováděly psané výpočty. Místo toho se používalo především prstů a to nejen ke sčítání a odčítání, ale také násobení. Přitom stačilo znát malou násobilku, tedy mít v hlavě výsledky násobení čísel od 1 do 5. Řekněme, že chceme vynásobit 6 x 8. Uděláme to tak, že vynásobíme jejich doplňky do desíti. 2 x 4 = 8, tím máme jednotky. Násobená čísla sečteme a odečteme 10, a máme desítky: 6 + 8 -10 = 4. Jak vidno, tento postup vychází z rovnosti: a x b = 10(a + b – 10) + (10 – a)(10 – b). Analogický postup se příležitostně používá i dnes. Na každé ruce vztyčíme tolik prstů, o kolik je činitel větší než 5. Součet vztyčených prstů je pak roven počtu desítek, součin nevztyčených prstů počtu jednotek. Náš výše zvolený příklad: 6 x 8 odpovídá: 1 + 3 vztyčených prstů, první číslice součinu je 4. 4 x 2 nevztyčených prstů, druhá číslice součinu je 8. Uvedený postup lze s mírnou modifikací použít i pro násobení čísel mezi 10 a 20. Trochu komplikovanější je použití pro násobení libovolně velkých čísel. Arabská středověká matematika a evropská matematika od cca 13. století už ovšem používaly pro 4 základní početní operace postupy, které se velmi podobají našim algoritmům pro počítání pod sebou. I výpočty druhé a třetí odmocniny se prováděly stejně, jako se tyto postupy učily ještě před pár desítkami let (u druhé odmocniny se začínalo rozdělením čísla na dvojice a dále se postupovalo dle toho, zda byl počet cifer sudý nebo lichý). S rozšířením kalkulaček znalost těchto postupů vymizela – zajímavé mimochodem je, že násobit pod sebou se přitom "obecně" umí i nadále. Zdroj: Jindřich Bečvář a kol.: Matematika ve středověké Evropě, Prometheus, Praha, 2001.


Downův syndrom nese jméno po britském lékaři Johnu Langdonu Downovi, který v roce 1866 jako první tuto genetickou odchylku odborně popsal a klasifikoval. John Langdon Down (1828-1896) začínal jako vedoucí lékař v ústavu Earlswood, kde se pečovalo o lidi s mentálním a vývojovým postižením. Přestože s touto skupinou lidí neměl žádné předchozí zkušenosti, projevil velký zájem, empatii a úctu k jejich důstojnosti – v době, kdy většina společnosti tyto lidi přehlížela nebo s nimi zacházela velmi krutě. Běžné tehdy byly fyzické tresty, špatná hygiena a vysoká úmrtnost v ústavech. Dr. Down to však odmítal akceptovat a zavedl zásadní změny: najal nový personál, důsledně dbal na hygienu, zakázal tělesné tresty a zavedl pro pacienty různé tvořivé aktivity. Také je citlivě fotografoval – oblékli je do elegantního oblečení, čímž dokumentoval jejich podobu i osobnost. Tyto snímky dodnes patří k výjimečným důkazům lidského přístupu k lidem s postižením. Roku 1868 nechal přestavět své sídlo v domov pro lidi s Downovým syndromem – Normansfield. Nešlo o ústav, ale o místo s vysokým standardem pohodlí, vzdělání i hygieny. Obyvatelé se zde učili jezdit na koni, zahradničit, vyrábět, tvořit a dokonce měli i vlastní divadlo. Tento dům existuje dodnes jako Langdon Down Centre a uchovává odkaz člověka, který vnesl lidskost, respekt a víru v potenciál lidí s Downovým syndromem.


Kočka přistižená při krádeži ryby. Tato vtipná momentka ze 17. století pochází z domu Mathieu Miega v Mulhouse ve Francii. Nyní je vystavená v Musée Historique de Mulhouse. Zdá se že chlupatému zloději se podařilo uniknout dřív, než umělec stihl zachytit její podobu.


Šrouby svobody, aneb masivní šrouby držící Sochu Svobody na svém místě
Tyto masivní šrouby zajišťují 16 vertikálních napínacích tyčí, které se táhnou 18 metrů od horní části podstavce. Šrouby spojují táhla s ocelovým kotevním nosníkem. Když jsou šrouby utaženy, vytvářejí stejné napětí a "stahují" Sochu Svobody k podstavci. Pokud si koupíte vstupenku "Crown" nebo "Pedestal", můžete si jich povšimnout při sestupu do podzemí.