PALBA.CZ

Pátrači, existovaly operační plány, ale bohužel vše bylo zničeno v březnu 1939.
Bylo zničeno vše až do roku 1933!
Viz dotaz č. 53 na http://www.vojenstvi.cz/vasedotazy_4.htm

Do krásného rozporu zde dávám práci tzv. profesionálního vojenského historika. Nezapomeňte si přečíst to, co kritizuje (odkaz v článku).
http://www.sds.cz/docs/prectete/epubl/fha_ppuz.htm

Jak jsem psal o roli Beneše v kauze Stalinovy čistky v armádě, přečtete si toto: http://zpravy.idnes.cz/vedatech.asp?r=v ... datech_jan

A nezapomeňte si přečíst, že Beneš tajně jednal (zase na svou pěst) o smlouvě o neútočení s Německem platnou deset let v roce 1936 a nepřijal ji (přesněji řečeno, rozhodl o ní sám). Kde byla vláda, kde byl ministr zahraničí? Beneš, Beneš, Beneš...

Rosomak píše:Pátrači, existovaly operační plány, ale bohužel vše bylo myslím na příkaz Beneše jako vrchního velitele, než abdikoval, zničeno (je to moje logická úvaha, proč se to nedochovalo).
Bylo zničeno vše až do roku 1933!
Viz dotaz č. 53 na http://www.vojenstvi.cz/vasedotazy_4.htm

No jo na Beneše se dá hodit všechno. Tyhle věci se pálily narychlo na HŠ až 15.března 1939.

kopapaka píše:V některé knížco o ČS opevnění byl zase údaj o postupném navyšování dotace munice pro polní dělostřelectvo na liklidaci jedné pevnůstky. Původní odhad byl jeden palebný průměr baterie, po zpřesnění byl odhad zvýšen na dva. Při zkouškách po obsazení republiky bylo konstatováno, že ani toto není dostatečné, ale ještě v Polsku se pro nedostatek munice musela používat jen původní dotace.
To mělo způsobit, že jediný ůsek polského opevnění, který byl v poněkud jednodušší formě podobný našim vz.37 museli Němci obejít. Ale důvodů bylo samozřejmě víc...

Zajímavé. Já zase někde četl, že Poláci při zkouškách našeho opevnění potřebovali na zničení jednoho řopíku 2 hodiny palby těžké dělostřelecké baterie.

Ramon píše: No jo na Beneše se dá hodit všechno. Tyhle věci se pálily narychlo na HŠ až 15.března 1939.

Máš pravdu. Zmátl mne ten rozkaz který vydal prezident republiky. A to byl tehdy Hácha.

Rosomak - přečetl jsem si všechny tři odkazy. První Benešovi neklade za vinu nic. Ty jakési úvahy či plány na utok proti Německu jsou možné, ale zcela jstě mělo jít pokud je to pravda o součást celého komplexu akcí ve spolupráci se spojenci.

K druhému nemám co říci. Je to prostě další pohled na události.

Třetí povařuji za blábol. Četl jsem o těchto čistkách v SSSR ledacos od dříve sovětských a dnes ruských autorů a role Beneše zde není zmiňována vůbec a nebo pokud je, tak je samými autory zpochybněna.

Třetí povařuji za blábol. Četl jsem o těchto čistkách v SSSR ledacos od dříve sovětských a dnes ruských autorů a role Beneše zde není zmiňována vůbec a nebo pokud je, tak je samými autory zpochybněna.

Je to blábol, čistky v podstatě začaly dřív, než se někdo v Německu rozhodl podvrhnout ty dokumenty...

Ve svém dlouhém postu který naleznete zde

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=373 ... &start=280

jsem se pokusil vyjádřit k možnostem úspěšné obrany v době kterou řešíme z hlediska geografického. Začal jsem tímto hlediskem pouze a jen proto, že to bylo jednodušší. Asi nejjednodušší. Dneska se podívám a vy pokud budete mít zájem také, na myslím základní oblast naší možné obrany a to legislativní podhoubí naší obranyschopnosti. Takže začneme.

Branná politika ČSR představovala souhrn politických a vojenských hledisek a činností, podle nichž byla v míru zajišťována obranná funkce státu a za případné války měla zajistit:
- obranu země
- řídit ozbrojený zápas s nepřítelem

Branná politika zahrnovala:
- příprava branné moci
- diplomacii
- mobilizace lidských a materiálních zdrojů pro vedení války
- politická a morální příprava

Každá odrážka by si zasloužila samostatnou práci ale pro potřebu tohoto vlákna se tím až tak moc zatěžovat nebudeme. V kostce pouze uvedu že měla jediný cíl či úkol:

Provést všechna myslitelná opatření k tomu, aby v případě nutnosti byl zajištěn přechod z mírových podmínek do válečných podmínek. Obranná funkce státu odrážela jak poměry v zemi žijící v podmínkách demokratického řízení státu tak i obecně platné a známé závěry soudobého vojenství pro konkrétní řízení obrany státu a branné moci.

Zde je potřeba uvést i jednu zásadní věc:

Zabezpečení obranné funkce státu bylo chápáno jako existenční záležitost pro zachování naší země a jejího společenského zřízení. A tomu se podřizovalo poměrně hodně.

Právní podstata branného systému naší země dlouhým procesem. Byla dovršena vydáním:
- zákona o obraně státu číslo 131 z měsíce května roku 1936,
- zákona o branné výchově číslo 184 z roku 1937,
- dalšími zákony a vládních nařízení přijatých do září roku 1937 a které ve velké míře vypracoval branný výbor Národního shromáždění.

Prezident tedy po celu dobu do Mnichova ve sledované době Dr. Beneš byl vrchním velitelem branné moci a měl tomu k dispozici vojenskou kancelář. Byl mu podřízen hlavní velitel branné moci kterého sám jmenoval a měl povinnost řídit válečné operace době branné pohotovosti státu.

Prezident měl za povinnost pokud k tomu situace dospěla:
1 - vyhlášením mobilizace vstup státu do branné pohotovosti
2 - prohlásit válečný stav
3 - vypovědět válku
V době námi sledované se stav číslo jedna nastavil dnem 23.9.1937.

Vláda jako taková měla rozsah odpovědností a povinností ale tím pádem i práv výrazně více. De jure platila pro všechny její členy politická ale i trestní odpovědnost za:
- včasnou a účelnou přípravu státu na obranu v době míru
- za zabezpečení obrany státu ve válce
- určení politických cílů kterých mělo být v této oblasti dosaženo.

Jako samostatný výkonný orgán pak byla vládou zřízena Nejvyšší rada obrany státu – NROS- v čele s předsedou vlády . Rada byla tvořena ministry silových ministerstev a zástupci všech ministerstev ostatních, která mohla mít na obranu vliv. Za armády byli zařazeni:
generální inspektor branné moci
náčelník hlavního štábu.
NROS měla za povinnost vypracovat a průběžně aktualizovat tyto nosné dokumenty:

A/ Plán ochrany státu proti všemu co by jeho obranu oslabovalo nebo mařilo. Tedy možná i základní teze jak pracovat s národnostními menšinami v pohraničí, jak bojovat s možnou pátou kolonou, úkoly pro rozvědku a kontrarozvědku a podobně

B/ Plán ochrany obyvatelstva před následky vnějšího útoku. Zde zcela jistě byly řešeny otázky evakuace pohraničí před útočníkem, budování krytů, úkoly pro protivzdušnou ochranu, diverzifikace zbrojního průmyslu-možná že důsledky této práce jsou vidět v založení většího množství zbrojních závodů na Slovensku a podobně

C/ Směrnici pro brannou výchovu obyvatelstva – takže není pravda že šlo o komunistický výmysl, jak se začalo tvrdit po roce 89 když byla vyškrtnuta branná výchova z osnov v našem školství

D/ Směrnici pro zajišťování součinnosti jednotlivých částí státní zprávy při přípravě a provádění opatření k obraně státu.

NROS měl jako pomocný orgán Meziministerský sbor pro obranu státu - MSOS -.
Zde byli další vrcholoví politici a vrcholové postavy z armády. Aby to fungovalo bylo to rozděleno.
Vše bylo tvořeno dokonce 9 komisemi- právní, pro výživu, pro dopravu, pro pracovní síly, finanční a cenovou, pro osvětu a brannou výchovu, pro ochranu obyvatelstva proti vnějším útokům, pro průmysl a vše koordinovala komise všeobecná a koordinační.

Duší všech těchto aktivit byl zcela jednoznačně generální štáb. Koneckonců přímo na ministerstvu obrany byl vytvořen armádní poradní sbor. Tak si armáda zachovávala vliv na řešení všech otázek souvisejících s obranou státu.

Ministerstvo vnitra si v té době zasloužilo své označení - SILOVÉ. Do branného systému vstupovalo:
- svými bezpečnostními orgány
- četnictvem
- policií a velmi dobře vybudovanou politických a správních úřadů. Úkoly pro všech tyto složky přenášel ministr přímo z vlády i ze své účasti NROS.

Nejvýraznější spojení s obranou země měla zcela jistě složka zřízená v roce 1936 a to Stráž obrany stát, známá SOS. Měla tyto úkoly:
- ochrana neporušitelnosti státních hranic
- ochrana nedotknutelnosti státního území
- spolupráce při ochraně veřejného pořádku
Její složení bylo a je i dnes všeobecné známé. Svoji úroveň si zvyšovala díky intervencím dotčených ministerstev a vojenskou stránku zajistilo ministerstvo obrany.

Ministerstvo vnitra mělo dokonce ve své kompetenci civilní protivzdušnou obranu.

Zákon pro obranu republiky byl velmi kvalitní právní normou. Nekompromisně stanovil i opatření platná pro zavedení v podnicích důležitých pro obranu země.
Byly to vybrané podniky z těchto oblastí:
- energetiky a elektrotechnické výroby
- těžby energetických surovin
- strojírenství a automobilní průmysl
- chemická výroba
- stavebnictví a výroba stavebních hmot
- zbrojní průmysl.

Šlo o tato opatření:

Majitel musel být státně spolehlivý, jinak musel sám vybrat osobu která bude jeho zájmy chránit ale zároveň bude státu garantovat spolehlivost.

V podniku nesměli být zaměstnávány nespolehlivé osoby

Musely být udržovány stanovené zásoby surovin a polotovarů, strojů a zařízení, pracovních nástrojů.

Majitel odpovídal za všeobecné utajení a ochranu proti průmyslové špionáži.

Registrované podniky tedy ty pro obranu země nejdůležitější byli ministerstvem obrany sledovány už v době hlubokého míru. To se týkalo i toho že třeba majitelé energetických podniků mohly být přinuceny k budování nových rozvodů elektrického proudu, záložních zdrojů u klíčových podniků jiného charakteru.

Vývoz a výroba zbraní pro vývoz mohla probíhat jen na základě povolení vojenské správy.

Stát mohl a také to udělal nařídit pracovní povinnost všem nebo stanoveným zaměstnancům těchto podniků automaticky s vyhlášením branné pohotovosti státu. Zaměstnanci jiných podniků jí podléhali až po vyhlášení samostatného vládního nařízení.

Na základě tohoto zákona mohla vláda nařídit odevzdat na místech k tomu určených de facto jakýkoliv materiál nebo prostředek. Myšleno hlavně vozidla, potahy a spřežení. Šlo o institut takzvané UZÁVĚRY na věci potřebné pro obranu státu. Majitel a to právoplatný je nesměl prodat, zpracovat ani spotřebovat. Je jisté že šlo o barevné kovy, důležité suroviny a podobně.

Další institucí kterou zákon o obraně zřizoval byl Nejvyšší ústav hospodářský - NÚH -. Ten byl aktivován právě v době branné pohotovosti státu. V době co řešíme byl skutečně aktivován 26.9.1938. V mírové době byl předpřipraven zřízením zvláštních oddělení u jednotlivých ministerstev.

Jeho působnost se vztahoval na celé národní hospodářství., pokud nebylo u některých ministerstev stanovena jiná pravidla. Na nižších stupních jeho úkoly plnily zemské a okresní úřady kde byly zřízeny poradní sbory V obcích tedy úplně dole úkoly plnily obecní hospodářské výbory.
Pro dobu branné pohotovosti státu se plánovalo zřízení zvláštních hospodářských ústředen a válečných hospodářských výborů jako poradních orgánů.

Cílem bylo pouze a jen zajistit aby vše co by mohlo být pro obranu důležité bylo podchyceno, zaznamenáno a vědělo se jak to dostat tam, kde to bylo potřeba.

Poslední oblast a to velmi důležitou kterou zákon na obranu státu určoval bylo FINANČNÍ ZAJIŠTĚNÍ BRANNÉ POHOTOVOSTI STÁTU.
Zde měla vláda a jí podřízené složky mimořádné pravomoci. Ty nejdůležitější byly:
- odsunout méně důležité státní výdaje ušetřené prostředky použít pro obranu státu na všech úrovních spotřeby finančních prostředků
- vláda mohla na základě pouze prezidentského rozhodnutí - parlament mohl být vyloučen – vydat nařízení pro mimořádné způsoby získání dodatečných prostředků - daně, cla, veřejné dávky a podobně
- vláda mohla vydat zvláštní nařízení pro ochranu dlužníků, zastavení exekucí zvláště pokud se dalo předpokládat že potíže potenciálních postižených vznikly vinou opatření branné pohotovosti státu, tedy šlo o úlevy u soukromoprávních pohledávek
- bylo možno podrobit kartely , monopoly a jiné formy hospodářských společností družstev zvláštním podmínkám činnosti případně je i likvidovat
- již v míru bylo možno profinancovávat změny výrobních plánů vybraných podniků, mohla pomocí finančních pobídek zajistit žádanou dislokaci nových výrobních podniků nebo jejich částí. Tomu mohla pomoci i celní politikou, daňovými úlevami a když bylo třeba i vládním nařízení.
Prostě pokud šlo o brannou pohotovost bylo možné vše, včetně potlačení konkurenčního boje, hledisko rentability pak bylo narazeno potřebou obrany země.

Myslím si, že to byl dobrý zákon a že jeho důsledná realizace pomohla naší zemi k dobrému stavu branné pohotovosti. Byl tvrdý a nekompromisní. Dokázal dát některým orgánům i mimořádné pravomoci, aby se provedlo to, co bylo třeba.

A myslím si, že i praxe ukázala, že se jeho realizace dostala do správných pozic. Například boj složek SOS byl neuvěřitelný a podpořený osobní a kolektivní statečností příslušníků všech jeho složek v akci vlastně za pomoci vyčleněných sil armády dokázala SOS porazit povstání sudeťáků.

Z hlediska legislativy si troufám tvrdit, že bylo uděláno vše, aby bylo možno naši zemi úspěšně bránit. A nikdo mi nesebere názor, že tato legislativa byla z velké části dítětem doktora Edvarda Beneše do kterého se tady poměrně dost trefujete.

Parádní post. Jenom tady asi došlo k selhání klávesnice:

Pátrač píše:Další institucí kterou zákon o obraně zřizoval byl Nejvyšší ústav hospodářský - NÚH -. Ten byl aktivován právě v době branné pohotovosti státu. V době co řešíme byl skutečně aktivován 26.9.1937.

A nikdo mi nesebere názor, že tato legislativa byla z velké části dítětem doktora Edvarda Beneše do kterého se tady poměrně dost trefujete.

Sakra, to jsem nevěděl, že Beneš byl superman, když to všechno dokázal stíhat.

Rosomak - Sakra já také ne. Není na tom nic Supermanského. Jen si dělal svou práci a nedělal ji špatně. Legislativní práce je dlouhodobá záležitost a navíc Beneš byl dostatečně chytrý na to, aby dělal něco co je hotovo nebo vymýšlel znovu něco co bylo vymyšleno.

Zákon o kterém jsem zde sepsal práci, totiž vycházel z toho jak nakonec fungovalo R-U v druhé polovině velké války. Beneš tomu dal rámec a pak si pohlídal jestli se vše hýbe správným směrem.

Byla to jeho odpovědnost a on jí dostál. Nemusí se Ti to líbit, ale je to fakt.

Jako další na co jsem se chtěl podívat je otázka dotváření československé vojenské doktríny.

EDIT: Ramone, děkuji za upozornění, v textu jsem provedl opravu.

Ještě k "zásluze" Beneše o čistky v RA. I kdyby čs. strana opravdu dodala NKVD (Stalinovi) zprávy podvržené Heindrichovým SD, jak se někdy tvrdí, lze to chápat jako spolupráci "spřátelených" tajných služeb. Jaké to bude mít důsledky (pokud to tedy je pravda) nemohl nikdo tušit a ani za to nést odpovědnost. Každá kontrarozvědka na světě by podobné zprávy nejdříve důkladně analyzovala a vyhodnotila. Že v SSSR došlo k armádním čistkám neuvěřitelného rozsahu není a ani nemůže být důsledkem těchto informací (pokud tedy byly opakuji). Likvidací špiček RA se Stalin zbavoval možné opozice, jako to činil v různých obdobích všude jinde. Ti lidé si totiž dobře pamatovali, že RA nevytvořil Stalin ale Trockij a i o Stalinových vojenských schopnostech a jeho "zásluhách" v Občanské válce a vůbec o jeho, v tu dobu oficiální propagandou šířené pověsti 2.vůdce VŘSR, věděli své. Vynikajícím způsobem je to rozebráno v Tuckerově knize "Stalin".

Jen k těm čístkám a Stalinovi, je asi těžko zpochybnitelné že samotný začátek čistek, tedy "soudy" s Tuchačevským, Gamarnikem, Jakirem, Uberovičem atd., byly ze Stalinovi vůle. Ale čistky na úrovni sborů, divizí a níže, se s největší pravděpodobností obešli bez Stalina. Čistky na nejvyšších postech vyvolali fobii u celého důstojnického sboru, která měla za následek desítky udavačů, kteří si v podstatě chtěli sami uchovat zdravou kůži, tím že schodí "kolegy".

Že toho Stalina nenapadlo udělat stejnou věc vůči AH?
Měl dát podobnou zprávu nějakému svému agentovi v Německu a tam by si taky určitě na základě takové informace postříleli velkou část důstojnictva ne?

O tom silně pochybuji.

A proč? Prostě dostanu zprávu tak jednám ne?

Edit:
Nebo snad jedna zpráva nestačí??

Lom píše:A proč? Prostě dostanu zprávu tak jednám ne?

Edit:
Nebo snad jedna zpráva nestačí??

Tady jde o pozici. Prostě A. H. nemohl střílet důstojníky, aniž by proti sobě nepoštval celou Německou armádu, kterou tak pracně rozšiřoval, narozdíl od Stalina na to neměl pozici.

Lome, já předpokládám že to myslíš ironicky. Nebo snad ne? Ale když už jsi zmínil A.H. I ten se uměl brutálně zbavit opozice viz. Noc dlouhých nožů.

V posledním příspěvku většího rozsahu jsem se podíval na legislativu naší země s přímou vazbou na obranyschopnost naší země. K mé lítosti vás nějak moc nezaujal. Přesto jsem se rozhodl sem dát další část jakéhosi cyklu, který by měl mít vazbu na otázku o možnostech obrany naší země v době Mnichova. Dnešní část se zaměří na otázku dotvoření naší vojenské doktríny. Takže se začtětě a pokud vás to zaujme, dejte vědět. Pokud si budete myslet, že jsou to jen kydy, i tak dejte vědět.

Základem veškeré přípravy ozbrojených sil byla koncepce strategické obrany naší země vycházející československé vojenské doktríny.Tato doktrína měla několik pilířů na kterých stála.

Šlo o:
- mezinárodně politické zázemí tvořené zde mnohokrát citovanou Malou dohodou a nedávno uzavřenou smlouvou se SSSR
- časové a prostorové možnosti našich spojenců zejména Francie a Velké Británie k zásahu ve prospěch naší země pokud by agresor bylo Německo
- závěry francouzské armády o strategické obraně státu

Francouzská vojenská škola koncem první světové války vycházela z teorie formulované tak, že pohyb vojsk po bojišti může nastat až po provedené palbě. A francouzští stratégové šli ještě dál. Vyvodili poučku, že palba je účinnější z obranných postavení než z útočných sestav. A z toho dovodili, že budoucí válka bude válkou převážně poziční a po úspěšné obraně je možno provést strategický protiútok.

Naše armáda tyto teorie vzala za své. Bylo jako by zapomenuto na 20 léta, kde se objevily ofenzivní plány na útok do Německa anebo na společný útok naší armády, Rumunů a Jugoslávců na Maďarsko. Zvláště pevně tyto teorie zůstaly v hlavách absolventů francouzské válečné akademie.
Tato strnulost vojenské strategie a taktiky se ve francouzské armádě nakonec přetvořily ve ztrátu schopnosti myslet útočně. Za slovem útok se Francouzům automaticky promítla slova jako Verdun nebo Passchendaele a všechny útočné nápady je rychle přešly.

Teorie o profesionální armádě tehdy neznámého podplukovníka de Gaulla, který vypracoval teorii 100 tisícového mechanizovaného sboru s vlastním bitevním a stíhacím letectvem, silnými útvary tanků a plně motorizovaným dělostřelectvem a pěchotou nikoho nezajímaly. Jeho pojetí pružné obrany a nekompromisního útoku se natolik vymykalo statickému vojenskému myšlení, že byl v nemilosti.

Ve Francii se to projevilo ve finále na výstavbě Magitonovy linie. U nás se do začátku 30 let myslelo podobně, i když se nic nestavělo. Jako vánek z jiného světa se objevil názor který začal poměrně rychle nabírat na významu. Šlo o to, že se objevili vojáci, kteří otevřeně řekli, že německá teorie projevovaná předpokládanou praxí nenadálého napadení a zničení protivníka ještě před tím, než zmobilizuje hlavní síly a dále zničení důležitých prvků státní infrastruktury je natolik flexibilní, že pro její praktické oponování v boji jsou stálá opevnění spíše přítěží.

Nešlo jen o vybudování opevnění na hranicích. Šlo i o vybudování silných tankových a mechanizovaných svazků a silných leteckých jednotek. Znamenalo to totiž postupné omezování a nakonec přímo ukončení aktivit francouzské vojenské mise v naší armádě.
Douhetova teorie se nakonec taky projevila. Není neznámo, že šlo o teorii která tvrdila, že v budoucí válce bude hrát letectvo a výsadkové vojsko rozhodující roli. Z toho pohledu se pak opevněná obrana hranic zdála mimo. Teorie dále předpokládala, že pronikajícího nepřítele lze snadno zadržet malými silami v horských zalesněných pásmech ale není možné zabránit přeletu silných svazů letadel a výsadkům do týlu bránících se vojsk. Začal se používat termín vertikální strategie, kdy se očekávaly mohutné nálety a přesuny velkých mas vojsk vzduchem do hloubky území nepřítele. To pak vedlo k projektu vybudování silného stíhacího letectva a neméně silné protivzdušné obraně hlavních center státu.

Guderianova teorie, která se později dočkala označení blesková válka jakoby otřásala statickým myšlením a stejně tak statickou praxí. Další prvek se kterým naši vojenští teoretici pracovali, byla teorie britského generála Fullera, který propagoval rychlé tankové údery do boků a týlu nepřítele v součinnosti se vzdušnými výsadky.

Proto se u nás prosadil názor na tu dobu revoluční a navíc podle mého názoru politicky velmi odvážný. Bylo stanoveno že jako možná cesta jak této situace je vytvoření motomechanizovaných svazků, které by byl schopny v krátké době udeřit ve směru určených prostorů krytu hranice s úkolem zabránit útočníkovi v pronikání do hloubky našeho území a tím umožnit dokončení mobilizace a přísun nových sil. Dále pak tyto rychlé síly měly být schopné likvidovat výsadky a vést boj na zdrženou pokud nepřítel velkou silou prorazí krytí státní hranice.
Jistý vliv na tyto myšlenkové konstrukce měli kontakty s důstojníky Rudé armády, které se začaly rozvíjet po roce 1935.

Když se toto vše co jsem popsal vyhodnotilo bylo rozhodnuto přepracovat postupně přepracovat strategickou koncepci obrany našeho území a hlavně bylo kategoricky stanoveno že hlavní nepřítel je Německo. Maďarsko bylo považováno za nepřítele číslo dvě a tak nakonec bylo potřeba vypracovat strategii boje na dvou frontách a ve třech směrech. Snad je jasné že na jihu byla počítána hrozba Maďarská a na severu a západě pak německá. Jižní směr byl kažen i nespolehlivostí rakouského souseda.

Naše doktrína na to reagovala. Nadále si držela jednu ze stěžejních myšlenek hodnocení vojenské situace naší země která pravila že:

PROTI NÁM SE DÁ VŽDY VYTVOŘIT JISTÁ LOKÁLNÍ PŘEVAHA A PROTO JE NAŠÍM ŽIVOTNÍM ZÁJMEM, ABYCHOM SE NEHÁJILI SAMI.

Počítalo se s tím, že budoucí válka o jejímž příchodu se asi nepochybovalo ale počítalo se s tím, že to bude válka:
OBRANNÁ a
KOALIČNÍ
Tedy že nepovedeme boj sami ale budeme členy spojenecké koalice. Hlavní úsilí se předpokládalo proti Německu, proti Maďarsku se mělo počítat jen s dílčími silami.

Hlavní vojenský úkol byl koncentrován do požadavku uhájit celistvost státu před v pádem vojsk protivníka a celou obrannou politiku připravit tak, abychom mohli i za cenu použití zdrojů celé země mohli udržet co nejdelší a ve svém důsledku úspěšnou obranu. Zde bych jen chtěl připomenout můj poslední velký post o legislativním zajištění obranyschopnosti země.

Z toho se pak odvíjelo ve další. Hledalo se řešení toho jak odolat a tím vytvořit pro naše spojence kteří s námi bohužel nesousedili potřebný časový rámec k tomu, aby sami provedli mobilizaci a mohli nám přijít dostatečně účinně na pomoc.
Z toho pak vyšlo jediné možné řešení: zaujmout strategickou obranu a i za cenu ztráty západní části našeho území a vydržet v potřebné síle tak dlouho aby bylo možno poté co zahájí boj naši spojenci přejít do strategické protiofenzivy.

Díky tomu se začalo považovat za nezbytné podle vzoru Francie vybudovat stálá opevnění tak, aby podpořila:
- obrannou činnost a způsobilo nepříteli co největší ztráty
- chránilo důležité komunikační spoje
- zabezpečilo nástupové prostory pro zmobilizovanou armádu
- chránilo významná průmyslová centra a nakonec
- pokud se bude vše vyvíjet hodně špatně umožnilo strategický ústupu armády ve směru západ – východ.

Opevnění mělo zajistit obranu proti neočekávaným úderům nepřítele a zároveň podpořit vlastní vojenské akce.

Ze všeho co jsem doposud napsal je zřejmé že hlavní podmínkou úspěchu při obraně země se měly stát tyto prvky:
- linie stálých opevnění na hranicích i v hloubce našeho území
- organizace obrany hraničních prostorů a
- dostatečně vybavená a připravená mírová armáda.

Tím došlo k jakémusi rozdvojení našeho úsilí.

Na jedné straně si velení armády a politické elity uvědomovaly, že budoucí válka bude asi pohyblivá a je tedy potřeba mít k dispozici. Moderní mechanizované a tankové síly, což s potřebou silného stíhacího letectva vyžadovalo provést zásadní reorganizaci a přezbrojení armády.

Na straně druhé pak byl vypracován a neprodleně zahájen výstavbou projekt na masivní stálá opevnění v rozsahu který si já osobně ani dnes nedokážu úplně představit. Tato výstavba nakonec dostala prioritu a tím bylo dáno, že obraně opevnění a prostorů před ním a za ním bude podřízena organizace armády, složení výzbroje, dislokace, výcvik a příprav vojsk.

Podstatou se tak stalo úsilí o vyčerpání protivníka úpornou obranou a to i za cenu ztráty velkých částí území a po zahájení boje našimi spojenci pak zasadit ve spolupráci s nimi rozhodný a ničivý úder. To přepokládalo od samého počátku pasivní roli a plánovité přenechání strategické iniciativy nepříteli. Operační činnost pak byla nekompromisně a tedy svazujícím způsobem vázána na činnost našich spojenců.
Navíc přesně v duchu I.SV se strategický útok měl odehrát po dlouhodobé pečlivé přípravě s tím, že bojová sestava, složení vojska a výzbroj musí umožnit v případě potřeby rychlý přechod do obrany. To v konečném důsledku ochromovalo ofenzivní myšlení naší generality.

Zvýšená pozornost byla věnována prvnímu období války. Čekalo se, že válka bude zahájena s překvapením, pomocí útoků mechanizovaných vojsk, letectva výsadků aby bylo zabráněno úplné mobilizaci a tím operačnímu rozvinutí hlavních sil.

Proto byla jako hlavní řešena obrana příhraničních prostorů a státní hranice. Na ní se měly podílet tyto složky:
- Stráž obrany státu
- postupně budované stálé posádky opevněných pásem
- vyčleněné jednotky armády
- jednotky se zvláštní určením které měly být s předstihem odeslány do předem určených prostorů. Zde si myslím, že šlo o speciální jednotky střelců a ženistů, určených právě pro boj v zadržovacím pásmu.

Zajištění hranic příhraničních prostorů bylo rozděleno do tří stupňů bojové pohotovosti:

1. Stálá opatření prováděná příslušníky SOS. Šlo o stálé hlídkování, pozorování a naslouchání a řešení drobných pořádkových úkolů. Pokud bylo potřeba byla stála opatření zesílena obsazením lehkých opevnění vycvičenými vojáky

2. Ostraha hranic již předpokládala účast určených sil mírové armády a jednotek zvláštního určení. Zde začínalo budování léček, záseků a minových nástrah v určených prostorech. Zde se počítalo také s možností omezeného povolání záložníků a pokud eskalace potíží byla rychlá dala se očekávat i mobilizační opatření.

3. Kryt státní hranice už byl považován za vrcholné opatření vyhlašoval se ještě před zahájením mobilizace a pokud napětí dosáhlo podle hodnocení kritického bodu.

Úkolem jednotek této době bylo zmařit nebo alespoň zpomalit agresi a organizovat obranu a ochranu proti akcím nepřátelského letectva. Zkladním nedostatkem tedy bylo provádění složitých příprava a vedení složitých obranných operací ale spíše ústupového boje na hlavní čáru obrany.
Útočné akce měly mít jen dílčí lokální význam a měly být prováděny jen v přesně stanoveném terénu. Letectvo mělo být využito pouze ne:
- obranu hlavních průmyslových center tedy jako PVOS
- obranu mobilizačních shromaždišť a pochodových tras vojsk do prostorů zasazení
- získávání zpráv o nepříteli
- jen výjimečně mohlo napadat nechráněné proudy pěchoty nepřítele.

Jako poslední část dnešního mého postu se tedy podíváme jak se počítalo ve světle toho co jsem popsal s jednotlivými druhy vojsk:

A/ Pěchota: byla považována za hlavní druh vojska. Byla nejpočetnější cca 60% celkového stavu armády. Její použití bylo bohužel poznamenáno poznatky z I.SV. Obrana měla být úporná a to až do úrovně sebeobětování. Při útoku pak měla útočit jen tak hluboko, kam byla možná její podpora dělostřelectvem.
Zásadně se opomíjel výcvik pěchoty ve střetném boji. Nic nebylo jasné, nic nebylo vyzkoušené a tak se ho důstojnický sbor odmítal účastnit. Když se začalo vše překlápět v to, že by to mohl být způsob jak otřást pochodovými sestavami nepřítele bylo už pozdě. Nedostatečná motorizace pěchoty už neumožnila zjednat nápravu. Nedostatečná rychlost pohybu při zasazení do boje a v boji samotné tento způsob operací výrazně omezoval.

B/ Dělostřelectvo: tvořilo asi 20% stavu armády. Bylo její hlavní palebnou silou, základním prostředkem umlčování a ničení nepřítele v útoku i v obraně. Cílem bylo zajistit jeho organizací a vybavením palebnou převahu nad nepřítelem a dělostřelectvo vybavit tak, aby bylo vždy schopno podporovat vlastní síly.

C/ Letectvo bylo plně podřízeno bojující armádě teritoriálním velitelstvím. Jeho samostatnost byla omezena tak že nemohlo samostatně operovat a organizovat boj. Až do konce roku 1937 převládalo v použití letectva defenzivní pojetí. V roce 1938 se začalo uvažovat o aktivnější roli. Ale jeho letecký park, tedy absence letadel přímé podpory už tyto změny neumožnila ani jen vyzkoušet.

D/ Obrněná vozba. Zde se plně projevil vliv francouzské školy. Tankové jednotky tedy nebyly seskupovány do samostatných tankových sil. Byly po částech rozptýleny napřed u pěchoty a po rozhodnutí vytvořit opravdu progresivní jednotky, tedy rychlé divize, se staly z velké části jejich součástí. A tak to také zůstalo až do Mnichova. Tanky nebyly určeny pro samostatné akce ale pouze pro podporu pěchoty a jezdectva. Zde přežil také názor našich spojenců - hlavně Francouzů, že jen pěšák s jezdcem dokáží přežít jen z toho co najde v místních zdrojích a úspěšně bojovat i o hladu. Proto součástí rychlých divizí bylo i jezdectvo což je činilo opticky velmi flexibilní ale na druhou stranu i velmi zranitelné.

Ostatní druhy vojsk byly v různém stavu a díky poměrně sofistikovanému vybavení z vlastních zdrojů se zdá, že by dokázaly bojové jednotky podpořit a zajistit jim potřebné bojové zabezpečení.

Tolik tedy k tomu jak se dotvořila naše vojenská doktrína. Nebyla ani špatná ani dobrá. Byl to kompromis vycházející z naší geografické demografické situace a hlavně se až do osudných okamžiků Mnichova stále věřilo, že na druhé straně Německa jsou stateční odhodlaní spojenci. Po zjištění že to není pravda, by ani geniální doktrína nedokázala zajistit splnění úkolů které před naší armádou stály.

Tím dnes končím pokud budete mít zájem příště bych se podíval na organizační výstavbu armády.

Pátrači, tady bych ti možná oponoval stran použití útočné vozby, resp. tanků. Co jsem se nedávno dočetl, na poslední chvíli došlo ke změnám v koncepci použití tanků. Jestli máš více informací dej vědět. Jinak o organizační výstavbě určitě napiš.

Jeden kolega mě upozornil na pár textových chyb - tímto děkuji a provedl jsem nápravu.
Sgt. Pierro - kdybych měl jiné informace než jsem zde uvedl, tak bych neváhal a do textu bych je dal. Takže spíše já prosím Tebe abys sem uvdl na co jsi narazil Ty. Bude to zajímavé pro všechny a já budu moci konfrontovat mé poznatky s jiným pohledem na věc.

Tyto příspěvky jsou velmi pracné a tak budu rád, když se k nim objeví cokoliv co je doplní, dopřesní a třeba i znectí.

Pátrači, jestli čteš ATM, tak v posledním čísle - prosincovém se objevil článek o situaci v čs. armádě od mobilizace až po osudný Mnichov. Tam se autor zmiňuje mimo jiné orozdělení tanků mezi jednotlivými armádními sbory. Samotného mne to překvapilo...