https://oenergetice.cz/nazory/mame-opra ... elektrarny
https://oenergetice.cz/nazory/chceme-mi ... iti-slunceExistuje ještě jedno riziko takové strategie firmy ČEZ. Prozatím se předpokládá, že dotace do velkých fotovoltaik a větrníků budou pouze investiční. Může se však ukázat, že za ideálních podmínek vysoká produkce větrných a solárních v Německu dramaticky srazí cenu. Nejen ČEZ, ale i další firmy, které postavily velké fotovoltaické a větrné zdroje s využitím investičních dotací nebo bez nich, pak mohou začít tlačit na stát, aby jim dal i provozní dotace na cenu vyrobené elektřiny. Za ně se postaví i banky, které jim na ně daly úvěry.
Své názory Pavel Řežábek prezentoval například i ve dvou článcích, první se týkal jeho doporučení budovat co nejvíce větrné a fotovoltaické zdroje, druhý pak ekonomické nutnosti odstavit uhelné elektrárny. Čtenář si i z nich může sám utvořit představu o jeho názorech. Pokusím se komentovat jen dvě jeho tvrzení v těchto dvou článcích.
V roce 2030 bude až na výjimky v celé Evropě nedostatek elektrických zdrojů. Německo sice bude mít přebytek, problém je, že bude mít velké přebytky ve větrných a slunečních obdobích, ale stejně dramatické nedostatky v době bezvětří a bez slunečního svitu (zdroj Hodnocení zdrojové přiměřenosti organizace ČEPS).
První se týká toho, že podle něj má Německo v době, kdy hodně svítí a fouká, levnou silovou elektřinu. Podle něj bychom ji mohli mít stejně lacinou i my, když postavíme velké výkony fotovoltaik a větrníků. Problém je, že tato představa je velmi zavádějící. Pavel Řežábek totiž nedodává, že ekonomicky jsou německé větrníky a fotovoltaika i při nízkých až záporných cenách únosné jen proto, že mají garantované dotované ceny. Ty však musí zaplatit spotřebitel ve složce ceny pokrývající zelené dotace nebo je musí uhradit stát z peněz získaných na daních. Silová elektřina je tak sice laciná, ale je vysoká je hodnota zelených dotací. Pro německé spotřebitele a stát tak je konečná cena této elektřiny vysoká, protože platí nejen cenu silové elektřiny, ale i zelené dotace na garantované ceny pro obnovitelné zdroje, dokonce i v případě, že musí být už odstaveny a jejich výroba v dané chvíli není potřeba. Levná elektřina je možná u nás při odběru větrné a solární elektřiny z Německa. V tomto případě totiž zelené dotace na její garantovanou cenu platí němečtí spotřebitelé a německý stát. V případě, že by se to týkalo větrných a solárních zdrojů u nás, ohrožovaly by nízké až záporné ceny jejich ekonomiku. Jak už jsem zmínil, je pak riziko, že ČEZ i další investoři budou u těchto zdrojů tlačit i na provozní dotaci u cen elektřiny z nich.
Druhý komentář se týká možnosti využití stávajících uhelných zdrojů pro překlenutí období do dokončení výstavby nízkoemisních zdrojů, které by je nahradily. Pavel Řežábek tvrdí, že se jejich provoz ekonomicky nevyplatí. Má to být vysokou cenou povolenek a nemožností získat schválení Evropské unie pro kapacitní platby či jinou odpovídající podporu jejich provozu v režimu doplnění existujících nízkoemisních zdrojů a regulace sítě. Pavel Řežábek navrhuje místo nich postavit nové paroplynové zdroje. Ty pochopitelně ekonomicky bez dotací a garance kapacitních plateb také nevycházejí. Pan Řežábek však argumentuje, že pro plyn bude snadnější získat lepší podmínky pro kapacitní platby a tyto zdroje mají nižší náklady pro emisní povolenky. Podle něj pro uhlí nebude u orgánů Evropské unie možné získat vhodné podmínky pro kapacitní platby, budou podle něj trvat na dramatickém omezení doby jejich provozu, které neumožní rentabilní provoz uhelných dolů.
Problémem je, že pan Řežábek, i řada dalších, nerozlišuje reálné přírodní a technologické i environmentální zákonitosti a umělá pravidla úřadů. Na rozdíl od plynu je uhlí domácí surovina, uhelné elektrárny stojí a nemusí se na rozdíl od paroplynových nově stavět, cena emisní povolenky je umělý konstrukt a stejně tak úředně nařízená omezení na dobu provozu uhelných bloků. Nejen Polsko, ale i Německo i jiné státy si dokázaly dojednat odpovídající kapacitní platby pro své fosilní zdroje, naši politici se už dávno měli snažit o něco podobného.
Co nejrychlejší uzavření uhelných zdrojů a jejich náhrada zdroji plynovými nejsou opodstatněné ani environmentálně. Emise skleníkových plynů spojené s výstavbou nových plynových zdrojů a využíváním zkapalněného plynu získaného frakováním nebudou mít nižší environmentální dopady, než by mělo na stejnou dobu prodloužit provoz současných uhelných zdrojů.
Překážkou, která brání racionálnímu rozvoji české energetiky je, že o plánech firmy ČEZ do značné míry rozhodují pánové Pavel Řežábek a Michal Šnobr, kterým nejde o dlouhodobý strategický rozvoj, ale čistě o vlastní krátkodobý zisk. Stát je sice většinovým akcionářem, ale vysoký zisk firmy ČEZ, založený na dotacích a vysokých cenách pro spotřebitele, asi naší zemi a jejím občanům nepomůže. Postojem k energetice, který nebere ohled na vědecké a technologické poznání, do značné míry evropskou i českou energetiku rozvracejí také zelení „náboženští“ aktivisté a politici, kterým jde čistě o krátkodobý zisk v boji o politickou moc.
Vraťme se ještě na závěr k tradičním zdrojům. Pro zajištění dostatečného výkonu bude Česko potřebovat u Evropské komise notifikovat takzvané kapacitní mechanismy. To znamená schválit podporu pro elektrárny, které budou schopny pokrýt maximální okamžitou spotřebu za všech okolností. To bude úloha zejména (paro)plynových elektráren. Role uhlí bude v kapacitních mechanismech naopak malá. Kapacitní mechanismy jsou pro uhlí dost přísné a u řady způsobů umožní provoz jen na cca 300 hodin ročně. To je velmi málo, když máte vedle elektrárny ještě platit hnědouhelný důl.
